Nedávno jsem se tu chlubil knížečkou ušitou ze zdejších blogů. Chlubné plíce si zasluhují spravedlivé potrestání. To přišlo: „Máš tam hrubku,“ poznamenal se zadostiučiněním syn. V jeho tváři se zračila odveta za všechny mé minulé kritické připomínky k pravopisu jeho osoby a zřejmě i k pravopisu jeho bratrů.

S výrazem raněného páva jsem převzal exemplář, kterým potomek omylem zalistoval. Hrubka na mne jukla na začátku otevřené stránky. Zesinal jsem. Co mi to jenom udělali!

Začal jsem jeden text počátečními slovy písničky V+W „Byli kdysi dnové..“ Kdyby ten text četl teatrolog pan Just, věděl by hned, kam ta reminiscence patří, a že to v originále pokračuje slovy „kdy i praotec Noe se bál.“ A třeba by si pomyslel, že jsem maličko menší pitomec, než jak vypadám. Jenže, pokud se mu to dostane do ruky takhle, pomyslí si útrpně, že o mně pověst nelhala, a jsem tedy úplný tajtrdláš.

Redaktorovi knížečky se ale nelíbila Werichova a Voskovcova zživotňující koncovka slova dnové, a nahradil ji běžnou koncovkou dny. Nezná holt zpaměti texty písniček Osvobozeného divadla. Redaktor však opomenul změnit minulé příčestí, protože se zživotňující koncovkou tam bylo měkké i, ale s obyčejnými neživotnými dny je nutno napsat ypsilon. Znáte to: Hrobové se otvírali, ale hroby se zavřely…

Já tu chybu neudělal, ale stejně to už nikomu nevysvětlím. Pravil jsem kajícně před devatenáctiletým dítětem, že dělám ostudu. Synek mne uklidnil. Kdybych prý dělal jen tuhle ostudu, bylo by to ještě dobrý. Obávám se, že snad drze narážel na mé politické „úspěchy.“

Gramaticky zhrzen stáhl jsem se do ulity. A tu mne napadla temná myšlénka: Je vůbec tak důležité psát bez chyb? Samozřejmě, kupit chyby je zhovadilost a pocit provinění před paní učitelkou či profesorkou je poté nepopiratelný. Ale na druhé straně není naše trvání na bezchybném psaní už trochu mimo mísu?

Chyb je stále více a více. Není snad ani vydání novin bez hrubek. Redaktoři zřejmě dělají tolik chyb, že je korektoři nestačí opravovat. Chyby jsou v románech i v odborných pojednáních. Gramatické chyby dělají i moji geniální studenti (studenti jsou valnou většinou chytřejší než já). Sem tam nějaká hrubka musí být vlastně moderní.

Možná, že posvátná úcta ke gramatice v nás doutná ještě od památných dob obrození. Je jistě pěkné psát dobře. Ale nejspíš je důležitější obsah než forma. Třeba Angličané a Američané jsou k jazykovým chybám tolerantnější. Z nějakého toho úletu nedělají vědu. Musí mít s námi cizáky trpělivost…

Pro děcko je dnes patrně důležitější umět ovládat počítač, mobil a další elektronická hejblata, než jemná gramatická ekvilibristika. Ostatně není ta naše gramatika zbytečně složitá? Nemají se děti učit něco důležitějšího pro život? Něco mi říká, že jim to zas tak moc neškodí. Snad tedy bude stačit, když nebudeme na každý pravopisný prohřešek tak cimprlich.

Vidíte, jedna blbá chyba, a co se hned v člověku najde tolerance…