K mému minulému příspěvku zabývajícímu se státní maturitou se sešla opravdu krásná a věcná diskuse. Všem jejím účastníkům upřímně děkuji.


Zároveň vím, že bude těžké najít plnou shodu. Ale lidé se nemají snažit svým názorem vyhrát, měli by se snažit argumentovat. Opravdu není tak důležité zvítězit. Převálcovat někoho, když mám mocenskou převahu, je snadné. Je však nesmírně důležité si porozumět a pokud možno najít společnou cestu. Společná cesta pak znamená mít dostatečnou toleranci a akceptovat přijatelné ústupky. Spolužití s životním partnerem přece není jiné.

Jak použít stejný metr

Většina příspěvků se pozastavuje nad tím, že není vhodné podrobovat žáky různých škol stejné zkoušce. Pro gymnazisty je test příliš lehký, pro učňovská zařízení příliš náročný. Ano, pokud se celkový počet hodin věnovaný předmětu (dotace) zásadně liší, nelze požadovat stejné výsledky. Tento argument je nepochybně pravdivý a já s ním nijak nepolemizuji. Naopak si myslím, že tento argument je nutno plně respektovat.

Přesto lze užít stejný test pro všechny, stejně jako lze užít varianty s odlišenou náročností. V prvním případě použijete kaskádu testových otázek, které postupně zvyšují náročnost. Zodpovědět prvních třicet procent otázek je snadné, postačuje jen průměrná znalost jazyka z dvouletého kursu. Dalších třicet procent odpovídá tříletému studiu atd. Horních deset procent je opravdu náročných, má rozlišit standard a nadstandard. Tím se vysvětluje přítomnost otázek pro mateřské školy vedle záludností, které by potrápily oxfordského profesora.

Zatímco pro zadavatele je důležité i to, jaký je celkový výsledek, pro hodnocení studentů na maturitním vysvědčení je nutno nasadit konkrétní spravedlivou škálu podle počtu odučených hodin s přihlédnutím k typu školy. Takže na humanitním gymnáziu s rozšířenou výukou jazyka bychom na jedničku požadovali devadesát procent, na běžných osmdesát pět a na učňáku třeba pětašedesát. Tento postup zajistí spravedlivost v ocenění výkonu na střední škole na straně jedné ale na straně druhé zachová informační hodnotu o absolutní úrovni jazykové znalosti maturanta. To je velmi důležité, protože budoucího zaměstnavatele nebude zajímat, kolik hodin angličtiny jinoch absolvoval, nýbrž to, jak umí anglicky. Počet odučených hodin nezajímá ani vysokou školu, zajímá ji jen a jen výsledek.

Tato konstrukce testu není žádným objevem, můžete si ho vyzkoušet na internetu u řady mezinárodních jazykových škol. Tyto testy slouží k rozřazení budoucích posluchačů škol do odpovídající úrovně kursu. Podobně jsou konstruovány i náročné certifikační testy typu amerického TOEFL nebo britského Cambridge Exam. I ty by se v nějaké modifikaci daly použít, je to jen otázka vyjednávání a peněz.

O této konstrukci testu mělo být rozhodnuto loni na podzim. To je v kompetenci ministra. Problém je v tom, že od loňského září se obě ministryně zabývaly jen tím, jak maturity zrušit. Obě užívaly legendu, že maturity nejsou připraveny. Tuto legendu také s ochotou převzala veřejnost. Přitom úprava testů do naznačené podoby je pro obě české instituce CERMAT i Scio záležitostí několika měsíců. Chce to jen zadat úkol, případně podepsat kontrakt. CERMAT byl na tento úkol připraven. Pokud bychom se rozhodli pro soukromou alternativu od Scio, nepochybuji o akceptovatelném výsledku ani v nejmenším.

Žádný test nezjistí vše. Smyslem výuky není vydrezírovat foxteriéra, aby přeskakoval cvičitelovu hůlku. Smyslem je připravit pružného pracovníka, který se umí domluvit, samostatně řešit problémy, je tvořivý, přesný a umí pracovat s informacemi. Přesnosti má učit matematik, komunikační schopnosti nejvíc češtinář, tvořivost a práce s informací se týká všech předmětů. Nejde o to, co učíme, ale zdali to učíme dobře. Konečným hodnocením žáka není žádné vysvědčení, nýbrž životní úspěch.

Každá práce, i práce pedagogická, musí být nějak měřena. Výsledky měření je ale vždy nutno užívat se značnou opatrností. Srovnávat je možno jen srovnatelné. Z rozdílných výsledků na lyceu a učňovském zařízení jistě nelze odvozovat, že na učňáku učí hlupáci, nebo že se tam učí hlupáci. Na druhé straně pro rodiče je podstatná informace, jaké jazykové znalosti budou mít jejich děti z toho či onoho typu školy.

Vychová test hlupáky?

V diskusích často slýchám připomínky, že příliš vysoký podíl populace směřuje na střední školy. A mluví se o rozložení inteligence podle Gaussovy křivky. Pravdou je, že dnešní středoškoláky nemůžeme poměřovat očima první republiky, kdy náročnou maturitu složila tři procenta populace. Na druhé straně právě Gaussova křivka je k populaci velmi milostivá. Až pro osmdesát procent populace je dostupné slušné úplné střední a bakalářské studium. Ve vyspělých zemích se počítá s takovým vzděláním pro dvě třetiny populace, rozdíl mezi citovanými osmdesáti procenty tvoří ti, kdo sice mají talent, ale chybí jim disciplína. Skromné bakalářské studium je samozřejmě propastně vzdáleno od prestižní univerzity. Ta zůstane cílem slabých deseti procent vysoce talentovaných a špičkově připravených.

Jiný diskutující říká, že za problémy školství mohou politici. Je to jistě pravda. Politici ale rádi dělají to, co lidé chtějí. Myslí si, že jim to pomůže ke zvolení. Princip demokracie je založen na tom, že lidé vědí, co je pro ně dobré. Rodiče chtějí, aby jejich děti měly maturitní vysvědčení s pěknými známkami a červený nebo aspoň modrý diplom z vysoké školy. Obě strany trošičku pomíjejí fakt, že znalosti a rozvinuté schopnosti jsou důležitější než všechny ty glejty s razítky. No, když ona ta promoce je tak dojemná…

Jiným připadá zrůdná sama představa testu. Test prý nepodporuje kreativitu, zkouší tupé lexikální znalosti. Kupodivu ty nejprestižnější univerzity zkouší své studenty většinou testy. Důvodem je to, že to obě strany nutí precizně formulovat otázky a odpovědi. Test je férový, učitel nemůže zkouškou trestat drzého žáka, ukecaný student nemůže ukecat examinátora, studentka s odvážným výstřihem nerozbuší srdce starého jezevce. Každá zkouška je součtem špetky talentu a moře disciplíny. Sebevětší talent nestačí k tomu, aby se stal člověk houslovým virtuosem, stejně jako se virtuosem nestane hráč bez talentu. I testem je možno hodnotit studijní i tvůrčí předpoklady a třeba testy Scia to poměrně zdařile dělají. Statisticky ovšem platí to, že lepší studenti dopadají lépe v jakýchkoli testech.

Jestliže nemám pochybnosti o jazykovém testu, nejsem si zcela jist, zdali školy zvládnou státní maturitní testy z volitelných předmětů zejména tam, kde se prolíná více předmětů. Propojení předmětů je nepochybně správná věc, ale nejsem si jist, zdali na lehce podprůměrné škole tento úkol zvládnou. To byl důvod, proč u volitelné části společného maturitního základu bych souhlasil s posunem o dva až tři roky. V odporu proti státní maturitě také zapomínáme na to, že celá polovina maturitní zkoušky (tři předměty) jsou zcela v kompetenci školy. Může užít státní prefabrikát, ale může si zkoušku udělat zcela po svém. Také ústní zkouška z češtiny (třetina maturity) je v kompetenci školy.

Námitka, že studenti nevěděli na začátku studia, jakou budou dělat maturitu, je nepřípadná. To přece studenti nevěděli nikdy. Maturitní okruhy se dostávají ke studentům na konci třetího ročníku a k jejich upřesnění dochází až v ročníku čtvrtém. Státní maturita dává ty požadavky naopak proti praxi nejméně o rok dřív. Ono to ani nejde dát všechny požadavky předem, protože třeba v takové informatice se za pět let změní tolik věcí, že bychom pak zkoušeli jen technickou historii. Státní maturita také nezkouší nic zásadně nového, obsahové změny jsou nevýznamné, mění se jen forma zkoušky. Mění se hlavně to, že znalosti studentů nezůstanou pod školní pokličkou.