Jen byl zvolen evropský prezident (stálý předseda Evropské rady) a ministryně zahraničí (vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku), vyrojily se komentáře odrážející ideové pozice autorů. Kdo nemá rád Evropskou unii, prohlašuje, že noví představitelé jsou neznámí, nekvalifikovaní a netransparentně vybraní. Kdo miluje EU, vytahuje optimistická mávátka. Ježto ani já nejsem nestranný, rád bych na okraj poznamenal pár slov.

Herman van Rompuy se dostal do povědomí českého čtenáře novin před několika týdny, kdy se poprvé připustilo, že právě on bude horkým kandidátem na funkci evropského prezidenta. Zdánlivě jde o paradox, Belgie zrodila několik výrazných evropských politiků, jako byl třeba současný předseda frakce ALDE v Evropském parlamentu Guy Verhofstadt či Jean-Luc Dehaene. Verhofstadt byl svého času dokonce kandidátem na předsedu Komise, a dokonce i letos byl náhradním kandidátem, kdyby snad Barroso neuspěl.

Van Rompuy tedy sklidil plody obecně příznivé pověsti belgických politiků v Evropské unii. Kdo čekal, že by v čele Rady měla stát mediálně známější osobnost, byl možná zklamán. Přesto je van Rompuy zjevně dobrým řešením. Nedojde totiž ke sporu, kdo skutečně vede Evropskou unii. Autoritativní hlavou exekutivy tak zůstává silný „Pepanuel“ (José Manuel) Barroso. Zároveň je ale van Rompuy skvělým a trpělivým vyjednávačem. V Belgii platí za úspěšného vyjednávače, a to je v tamější složité politice opravdu vysoké vyznamenání. Nominace premiéra z Beneluxu byla v zájmu všech, a pokud je někdo největším vítězem v této bitvě, je to Barroso. Získal zdatného spolupracovníka, ale nikoli konkurenta.

Ve složité situaci byl Gordon Brown. Protože se asi rok spekulovalo nad tím, že jasným kandidátem na prezidentskou funkci je Tony Blair, byl by Brown vykreslen jako poražený, kdyby z Bruselu funkci nepřinesl. Byl ovšem ve slabší pozici, protože v Británii silně prohrál evropské volby a nemohl se opřít o jasnou podporu socialistické frakce v Evropském parlamentu, ani o podporu střechové Evropské sociálně demokratické strany (PES), která preferovala italského kandidáta. Tam dokonce část reprezentace vůbec odmítala britského nominanta s ohledem na to, že Británie má výjimku z Listiny práv, nemá v programu euro a straní se Schengenu. Francouzi nikdy nezapomenou Blairovi také to, že podpořil veřejně Sarkozyho proti kandidátce socialistů.

Brown ovšem vsadil na tradičně dovednou britskou profesionální diplomacii. Věděl, že o nominaci rozhoduje Rada, nikoli kluby v EP nebo PES. Uzavřel proto dohodu s levicovými premiéry, mezi kterými dnes žádný levicový tradicionalista není. Věděl, že jednu z klíčových funkcí musí získat levicový kandidát, a je předběžná dohoda dvou největších klubů v parlamentu, že to má být ministr zahraničí. Věděl, že levice je pod tlakem, protože přednost by měla kandidátka. A tu vytáhl z rukávu trumfové eso, Catherine Ashton. Po této dohodě jednání premiérů na Radě už bylo selankou. Středopraví získali prezidenta a středoleví ministryni zahraničí.

Catherine Ashton byla v daném momentu určitě menším formátem než Blair. Přesto není v politice nováčkem, zabývala se především školstvím, byla v Británii političkou roku 2006. Byla v čele Horní sněmovny, rok je evropskou komisařkou pro obchod. V Británii se nepožaduje po politicích formální kvalifikace. Tu přece má mít sir Humphrey, všem známý ze seriálu Jistě pane ministře. Už když byla nominována do funkce komisařky pro obchod, namítl kdosi, že pro tuto funkci nemá kvalifikaci. Usadila ho tím, že pro tuto funkci je důležitá schopnost efektivně vyjednávat. Stejně odpoví na dotaz, že vlastně nemá hlubší zkušenosti ze zahraniční politiky. A položí možná s britským humorem otázku, zdali je to při současném stavu světové diplomacie opravdu nějaká nevýhoda. Paní Catherine je špičková britská politička s typickou buldočí urputností. Korektní, ale neobyčejně důsledná.

Při zásadní úloze Vysokého představitele (ministra zahraničí) v EU opět hrozila možnost konkurence této osobnosti s předsedou Komise. Ashton tuto ambici tři roky mít nebude. Je ale možné, že za pět let může být mezi kandidáty na vedení Komise. Vítězi jednání o obsazení špiček EU jsou tak nepochybně Barroso a Brown. Čas ukáže, zdali je vítězem i půl miliardy Evropanů.