Poplatky jsou jen začátkem likvidace ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči. Poprask kolem zdravotnické reformy, který zavládl i v koaličních řadách, působí dojmem, že teprve teď začínají někteří vládní poslanci chápat, co to vlastně Julínek spáchal. Je docela pravděpodobné, že jim pomohla čerstvá analýza ekonomického týmu Českomoravské konfederace odborových svazů, která přišla s odborným popisem přesměrování finančních toků a strategie, která se skrývá za líbivými hesly o zdravotnictví na míru. O větším „komfortu“ pro vážně nemocné.
Jsem znepokojen informacemi, které k posledním událostem v Tibetu dostávám zprostředkovaně přes média. Bohužel prakticky všechny informační zdroje zároveň zdůrazňují, že neměly přímý přístup ani k událostem a tedy ani k faktům. Je tu tedy nedostatek přesných informací o vývoji situace v Tibetu, skutečném počtu možných obětí či jejich etnické příslušnosti, což konstatovali i sami představitelé tibetského exilu v čele s dalajlámou.
Analýza odborů ukazuje skutečný obsah Topolánkova batohu. Před zahájením úterní schůze Poslanecké sněmovny se sešly před její budovou zástupy odborářů, aby přicházející poslance upozornily na svůj negativní názor na tzv. vládní reformu.
Není divu, že se odbory bouří, vyhlásily stávkovou pohotovost a chystají protestní akce. Jak ukazuje jejich ekonomická analýza dopadů reformy veřejných financí, název zákona, který shrnuje návrhy Topolánkova batohu je matoucí. To, kvůli čemu se sníží životní úroveň a dostupnost veřejných služeb pro lidi se středními a nižšími příjmy, nebude stabilizace veřejných financí, ale jejich destabilizace. Deficity veřejných rozpočtů se zvýší.
Mám již jisté zkušenosti s bulvárním tiskem. Patřím k těm, kteří si jej každé ráno přečtou tak, jako všechen další tisk, a pokračují v klidu ve své běžné činnosti. Pomyslím si něco o těžkém dětství prominentních autorů těch nejpříšernějších článků a hodím „to“ do koše a za hlavu. Jen v případě těch nejobludnějších konstrukcí reaguji, a to většinou tiskovými zprávami.
V posledním půl roce jsem se, za okázalé ignorace ze strany všech médií bez rozdílu jejich zaměření, sešel s řadou předních evropských i amerických politiků. Počínaje britským premiérem Brownem přes slovenského premiéra Fica, bavorského premiéra Becksteina, početné představitele Kongresu USA až po německého vicekancléře a ministra zahraničí Steinmeiera a mohl bych pokračovat. Dělat vlastní zahraniční politiku považuji za normální u každé velké opoziční strany ve skutečně demokratické zemi, zejména pokud se tato strana v krátké době připravuje na převzetí vládní odpovědnosti.