Česká média vyřídila zatím nedokončená jednání Evropské rady o rozpočtu EU na další sedmileté období (2014 - 2020) pouhým stručným popisem. Tedy popisem návrhů Evropské komise, prezidenta EU van Rompuye, dále toho, kdo na to měl kolik dát a kolik dát nechtěl, kolik kdo chtěl dostat a nedostal a podobně. Navíc to skoro vypadá, že naše média stojí v pozoru před Angelou Merkelovou. Česká mediální pravice totiž podivuhodně disciplinovaně přejala její tezi, že nedohoda není problém, že se vlastně nic nestalo.

Pouhý mediální popis posledního evropského summitu však měl svůj cíl. Umožnil se vyhnout zásadním politickým hodnocením. V českém případě pak mediální odstranění tématu rozpočet EU z médií a z české politiky bylo obzvlášť pečlivé, včetně konkrétních jmen. Vždyť pak není nutné nikoho volat k odpovědnosti. A občané ať si myslí, že se rozpočty EU rodí ve vzduchoprázdnu, bez možnosti českých politiků je ovlivnit. Ono je to samozřejmě trochu jinak.

Občané se nedozvěděli o elementárním faktu, že rozpočet EU na období 2006 - 2013 byl pro nás enormně příznivý. Tak příznivý, že žádný jiný už takový nebude. V přepočtu na jednoho obyvatele byl totiž český podíl na rozpočtu vůbec největší ze všech členských zemí EU(!).

Důvod dnešního ohlušujícího mediálního ticha je nasnadě. Ten rozpočet jsem totiž na konci roku 2005 vyjednal já. Pro naši ekonomiku tehdy oněch asi 870 mld. Kč na sedm let znamenalo cosi jako zmenšený Marshallův plán. Ty peníze měly sloužit jako důležitý, velmi významný prorůstový faktor ekonomické politiky vlády.

Sněmovní volby v červnu 2006, tedy půl roku po tomto možná nejvýznamnějším výsledku mezinárodního působení mé vlády, však dopadly remízou, sto mandátů na levici a sto mandátů na pravici. Kdyby nebylo tzv. Kubiceho zprávy těsně před volbami, mohlo být vše jinak.

Vzhledem k dynamickým parametrům růstu české ekonomiky v té době (něco mezi 6 - 7%) jsem si v prosinci 2005 dokonce myslel, že "náš" vůbec první rozpočet EU, coby řádného člena EU, bude hned posledním rozpočtem, z něhož budeme více čerpat než do něj dávat. Vypadalo to, že při vysokých tempech hospodářského růstu se můžeme za sedm let dostat mezi čisté plátce. A to zemi přirozeně dodá v EU značnou politickou váhu.

Prvním škrtem přes mé úvahy se stal příchod Topolánkovy vlády (s využitím dvou zkorumpovaných poslanců odběhlých do tábora pravice z ČSSD), definitivní závorou pak nástup vlády Nečasovy. Česká pravice zneužila evropské finanční a poté ekonomické krize jako záminky k devastaci českého hospodářského potenciálu. Jako zdroje k dalšímu rozsáhlému obohacování několika jednotlivců, různých zájmových skupin a lidí z polosvěta.

Začala zemi systematicky vyvazovat z evropského integračního procesu, programově posilovala pověst ČR jako potížisty EU a anti-evropana. Mezinárodní oporu při tom hledala u patrně nejslabšího a zřejmě nejvíc protievropského britského premiéra posledních desetiletí. U politika, jenž o Nečasovu podporu - právě pro jeho slábnoucí pověst v Evropě - ani nestál: u Davida Camerona.

Rigidní politika škrtů české i evropské pravice začíná stále viditelněji tlumit i motor evropské ekonomiky - Německo. Nebylo proto reálné očekávat, že nový rozpočet EU bude pro ČR stejně výhodný jako ten, co končí. Bylo ale reálně očekávatelné snížení, které nastane, minimalizovat. Jenže to, co se dnes uvádí jako možný výsledek, tedy cca 20 mld. euro z kohezních fondů pro ČR v novém rozpočtu, je k nevíře. Pokud to tak dopadne, bude to snížení velmi, velmi podstatné. To je kolosální neschopnost a odpovědnost této vlády a jejího premiéra.

Lidové noviny připisují P. Nečasovi tento výrok: "Naším cílem je být v rozdělování evropských peněz na jednoho obyvatele mezi prvními pěti až deseti státy“. To je přece stažení kalhot ještě daleko před brodem. Hození ručníku do ringu už na začátku 1. kola. To je evidentní K.O. Z místa č. 1 spadnout někam do prostoru mezi místem 5. až 10.? Jak je možné, že si premiér tento defétismus nenechal schválit parlamentem? Skutečným cílem šéfa české exekutivy přitom přece není nic jiného než další důležitý a konkrétní krok na cestě ČR do evropské integrační 2. ligy.

S jiným než takovým nedůstojným výsledkem ale Nečas nemohl počítat. On sám a jeho vláda se stali evropskými potížisty. Jak jinak si vysvětlit tragikomedii, kdy česká vláda žádá snížení rozpočtu EU a současně požadují zachování či snad dokonce navýšení kohezních fondů. To nedává vůbec smysl, tedy alespoň ekonomicky.

A jen tak na okraj: přes takový tristní výhled výsledku Nečasových "jednání" o rozpočtu EU pro české zájmy, píše L. Zlámalová v Lidových novinách, že prý "Nečas vyjednává nové stamiliardy". Možná měla správně napsat: "Nečas ztrácí stamiliardy". O co asi paní Zlámalové a Lidovým novinám jde? Jen ohlupovat občany marketingovým psaním a la „Oblbni bábu, dědka“? Nebo to má hlubší smysl?

Nebudu čtenáře unavovat bližšími údaji, jak se má efektivně jednat o rozpočtu EU. Kolik jednání bilaterálních, subregionálních či celoevropských to vyžaduje. Jak se negociace připravují, jak se časují, jak si volíte partnery, místa pro jednání či telefonáty atd. To vše si lze přečíst v mé knize "Ve službě republice". Odkázal bych zejména na části týkající se mých setkání s Tony Blairem, jedním z nejschopnějších britských premiérů a hlavně nejvíc proevropským Angličanem, který kdy obýval Downing Street 10, a jenž tehdy vedl evropské předsednictví.

Toto je ovšem jen českým rozměrem jednání o rozpočtu EU. Pro občany naší země to asi je v této chvíli rozměr nejdůležitější. Je tu ale rozměr další, rozměr evropský. Ten je pro Čechy výhledově stejně důležitý. O něm jsme se - rovněž příznačně - od české mediální pravice nedozvěděli nic. Vůbec nic. Proč asi?