Naposledy jsem se s Gordonem Brownem setkal počátkem roku 2008, když byl ještě – po dlouhém čekání na nástupnictví po T. Blairovi – britským premiérem. I proto jsem si se zájmem přečetl jeho článek ve víkendovém vydání International New York Times. V něm se současný poslanec britské Dolní sněmovny zabývá skotským referendem, které proběhne 18. září a jež přinese odpověď na otázku: „Mělo by být Skotsko nezávislou zemí?“

Brown uvádí, že podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění pro nezávislost Skotska může hlasovat 47 % voličů, a naopak, v souladu s hesly kampaně „Lépe (je být) společně“, tedy pro společný stát, je ochotno hlasovat 53 % v průzkumu oslovených Skotů.
Skotsko, Katalánsko, Flandry nebo Lombardie mají něco společného. Secesionisté reagují na globální jevy jako jsou ze Starbucks, McDonald’s, twitter a facebook pracují podle G. Browna pro obnovení malých nezávislých států. Ty podle nich mohou být mnohem více adaptabilní, protože jsou kulturně homogenní, takže mají lepší vyhlídky na to být ekonomicky úspěšné a sociálně spravedlivější v mezinárodní soutěži.

Skotská národní strana, která měla v roce 1955 ve skotských volbách 0,5 % hlasů, tvoří dnes většinu ve skotském parlamentu a sestavuje skotskou regionální vládu.

Za téměř 60 let od roku 1955 se ovšem se Skotskem udála obrovská změna. Skotsko se s Anglií spojilo v unii již před 307 lety a nikdy se nestalo „Severní Británií“. Skotský patriotismus nepožadoval vyjádření v oddělených státech. Co je nové, je vliv globální změny.

Před šedesáti lety produkovalo Skotsko jednu pětinu světové lodní tonáže. Velký význam hrál ve skotské ekonomice také důlní průmysl. Strojírenství a důlní průmysl tehdy zaměstnávaly 40 % skotských pracujících. Dnes jich zaměstnávají 8 %. Skotsko se stalo zemí služeb. G. Brown se zabývá tím, co pragmaticky spojuje Skoty, Angličany, Velšany a (severní) Iry, kteří žijí v jednom státě. Podle něho jsou to hodnoty ke sdílení sociálních a ekonomických práv bez ohledu na národnost (například zdravotní péče, vzdělávání, sociální péče a vyspělé sociální zákonodárství).

V tomto směru je Velká Británie velmi homogenním státem. Pro srovnání, medián příjmů ve státě Mississippi dosahuje kolem 60 % tohoto ukazatele v jiném státě USA, v New Hampshire. Průměrný příjem v Bulharsku, nejchudší zemi EU, je na 9 % průměrného příjmu v Lucembursku, které je naopak nejbohatší zemí EU. Příjem typického Skota je nyní prakticky stejný jako příjmy anglických sousedů.

Tím, jak jsou postupně přenášeny pravomoci z Londýnské vlády na jednotlivé parlamenty částí Velké Británie, se tato země de facto přibližuje federativnímu uspořádání. Z toho Brown celkem logicky vyvozuje, že unie dává Skotům lepší možnost pro úspěšnou soutěž ve světě.

G. Brown, dlouholetý a úspěšný britský ministr financí a později i britský premiér, sám Skot, věří, že skotští voliči odolají Sirénám nabádajícím je k opuštění Velké Británie. Ne vždy tomu tak v případě dalších referend o osamostatnění v nejrůznějších koutech Evropy musí být. Rozhodnout o své budoucnosti, dobře, nebo špatně, však musí voliči samotní.

Poznámka:
V britském tisku je dnes hojně komentován výsledek jednoho z průzkumů veřejného mínění z posledních dní zmapovaného pro Sunday Times. Ten ukazuje, že příznivci oddělení Skotska získávají lehkou převahu.
Britská vláda na to chce, alespoň podle ministra financí Osborna, reagovat návrhem, který uspokojí skotské voliče tak, aby se rozhodli zůstat v unii s Velkou Británií. Osborne hovořil o větší fiskální nezávislosti, větší kontrole nad veřejnými výdaji, větší kontrole nad sociálními výdaji, zkrátka o největší možné autonomii, tak aby vyrazil zbraně z rukou Skotské národní strany. Tento plán britské vlády má být zveřejněn v nejbližších dnech a má odpovídat dohodě tří největších britských politických stran, konzervativců, labouristů a liberálních demokratů. Jak řekl Osborne: „Skotsko bude mít to nejlepší z obou světů.“

Jiří Paroubek