Jiří Pehe

27. 04.

Vláda národní mystifikace

Jiří Pehe Přečteno 9535 krát

Při pohledu na současné politické dění si leckdo může pomyslet, že Nečasova vláda rozpočtové odpovědnosti nám tak nějak zmutovala během necelých devíti měsíců do vlády národní mystifikace. Tato proměna ovšem bude překvapením jenom pro ty, kdo si nepovšimli už v době zrodu vlády, že samotné označení „vláda rozpočtové odpovědnosti“ bylo mystifikací. V konání vládní koalice tak jen převážilo to, co bylo od začátku jejím nejsilnějším pojícím tmelem.

Skvělou mystifikací bylo kupříkladu už slovní spojení „rozpočtová odpovědnost“. Tato odpovědnost se totiž nejen uskutečňovala pod praporem temných varování o nebezpečí „řecké cesty“, což sama o sobě byla v případě jedné z nejméně zadlužených zemí Evropské unie geniální mystifikace, ale také pod praporem údajného odhodlání bojovat do posledního dechu s korupcí.

Jelikož, jak dnes už víme, šlo o důmyslnou mystifikaci, prvním krokem vlády tak nebylo přijetí protikorupčních opatření, která by snad mohla postupně omezit rozkrádání státních zakázek, ale útok na peněženky státních zaměstnanců.

I poselství, které se z tohoto kroku vynořilo, neslo charakteristiky jedinečné mystifikace: za zadlužení státu nenesou v první řadě odpovědnost kmotrovské mafie, napojené na politické strany, které rozkradou ze státních zakázek údajně až sto miliard ročně, ale líní a nad poměry si žijící policisté, hasiči a další státní zaměstnanci.

Svými mystifikacemi přispěly do společného koaličního soudku i jednotlivé strany. Věci veřejné například tvrdily, že bojují proti politickým dinosaurům, aby hned po volbách zasedly ve vládní koalici, která připomínala jurský park. Straně oficiálně předsedal Radek John, ale řídil a vlastnil ji někdo jiný.

TOP 09 pomohl volby vyhrát roztomilý kníže, ale po volbách se ukázalo, že ani on není skutečným lídrem strany, protože tu vede mystifikátor ze všech nejzkušenější: politicky nezničitelný Miroslav Kalousek. A ODS, jak se ukázalo, nevedl politik, který do čela nastoupil údajně s pevným odhodláním vypořádat se s kmotry, ale naopak ji zásluhou jeho slabosti řídili z pozadí kmotrové více než kdy před tím.

Mystifikací byla i koaliční smlouva, protože ta rozhodně nedala vzniknout koalici, v níž jsou spolupracující strany partnery, ale „koalici“, v níž spolu spolupracují „soupeři“ – jak o ostatních koaličních stranách mluví například John. Taková „koalice“ nepotřebuje k útokům na sebe ze zcela pochopitelných důvodů opozici; vystačí si sama.

První vládní krize nastala, když se Věci veřejné rozhodly pro geniální mystifikaci: že totiž svoji mystifikaci o vážně míněném boji s korupcí začnou brát jakoby vážně, což jim umožní zbavit se policejního prezidenta, který se zdál být příliš blízko jednomu z koaličních soupeřů.

Mnozí si ještě vzpomenou, že tento souboj se odehrával v napjaté atmosféře, protože krátce předtím si jistý „práskač“ nahrál svoje nadřízené, kteří právě měli rozehranou takovou menší mystifikaci týkající se předražení pražské čističky odpadních vod o nějaké tři miliardy, z čehož by koaliční soupeř Věcí veřejných zkasíroval 500 milionů pro svoji pokladnu.

Koalice byla zachráněna s pomocí nejvýše postaveného mystifikátora ve státě, pana prezidenta, který uzavřel s koaličními stranami tajnou dohodu. Po jejím uzavření prohlásil: „Nesepisovali jsme žádnou dohodu, u které bychom si odsouhlasili jednotlivá slova. Ale všichni souhlasili s tím, že garantem dohodnutých věcí je prezident republiky...“

O čtrnáct dní ale prohlásil: „Žádná dohoda tam uzavřena nebyla. Vůbec ne na papíře, ale ani bez papíru…”

No, nekupte to!

Zachráněná koalice pak hravě přestála hlasování o nedůvěře, a koaliční soupeři, zocelení projevem jednoty i de facto odevzdáním dohledu nad vládou nejvyššímu mystifikátorovi, se s chutí pustili do další práce. Mnozí si jistě ještě vzpomenou na nesmiřitelná slova vlády vůči doktorům, kteří se zapojili do akce „Děkujeme, odcházíme“. Ukázalo se, že i silná slova mohou být jen mystifikace.

Vynikající mystifikací pak byly různé návrhy důchodové reformy, pokud ovšem nebylo mystifikací tvrzení, že vláda věděla, co dělá. Různé úhybné manévry vlády byly natolik početné a důmyslné, že je nelze všechny vyjmenovat. Připomeňme tak jen nápad na povinné spoření do soukromých penzijních fondů, z něhož se stalo přes noc nepovinné. Nebo plošné zvýšení DPH na dvacet procent, s výjimkami na některé druhy zeleniny, ale ne na knihy, z něhož se stalo přes noc sedmnáct procent.

Ačkoliv i členové poradního orgánu vlády NERV varovali, že reforma penzijního systému v podobě, kterou vláda nakonec přijala, nedává smysl, vláda si stojí za svým, pokud se to ovšem neukáže být mystifikací. Jako mystifikace se ovšem s velkou pravděpodobností jeví tvrzení různých škarohlídů, že vyvedení desítek miliard do rukou soukromých penzijních fondů je jen další český tunel.

Mystifikací byla nejspíš i poslední vládní krize, protože nebyla-li, zůstává rozum opravdu stát.

Vždyť kdo by mohl brát vážně například tvrzení, že jeden z koaličních soupeřů není nic jiného než divize soukromé bezpečnostní agentury? Nebo že faktický šéf této strany rozdává statisícové půjčky bez potvrzení, jenom proto, že má dobré srdce?

Kdo by také uvěřil nahrávce, na které mladá poslankyně říká věci, které by člověk nenahrál v Bohnicích, a to vše jazykem, který si spíše než při studiu politologie osvojí mladý člověk jako plavčík na ruské nákladní lodi? Ještěže nám sama poslankyně řekla, že to vše byla jen mystifikace, pokud ovšem není náhodou mystifikací právě její tvrzení o mystifikaci.

A pokud celá vládní krize nebyla důmyslnou mystifikací, kdo by mohl uvěřit, že prezident odmítne odvolat ministry navržené premiérem a že po urážkách, podplácení a řečech o hrozbách pro demokracii ze strany VV se nakonec vše tak pěkně urovná? A že ministr vnitra, kterého chtěl premiér odvolat kvůli údajné naprosté nekompetentnosti, usedne v pozici místopředsedy vlády odpovědného za boj s korupcí, kterážto je sama o sobě nepochybně mystifikací?

Tyto intenzivní události by neměly dát zapomenout na vynikající mystifikační kousek ministra financí Kalouska, který sám iniciativně obvolával redakce deníků s tím, že má tajnou nahrávku ze zasedání šéfredaktorů, jenom aby příštího dne existenci nahrávky popřel! Mystifikují nejspíš už i média, když po tomhle kousku s vážnou tváří reportují, co ministr Kalousek kde řekne. Komu věřit?

Jenže média mají jiné starosti. Třeba prezidenta Klause a jeho dnes už slavnou akci „vytunelovaný penál“. I ta byla nejspíš jen mystifikací.

Vždyť proč by náš pan prezident kradl to, co by jistě dostal, kdyby si o to řekl, pokud, samozřejmě, si prostě nemůže pomoct a neříká si, v duchu své slavné privatizační politiky z let dřívějších, že co si člověk neukradne, to nemá. Václav Klaus prostě věděl, že se pomalu začíná zapomínat na jeho mystifikaci s Lisabonskou smlouvou a českou výjimkou z ní, že globální neoteplování také už nikoho moc nebere, a tak si zase trochu se světovou veřejností zašpásoval.

Je přirozené, že právě tento velezkušený mystifikátor nyní de facto vede vládu národní mystifikace, v jejímž čele jakoby stojí premiér Nečas. Kdyby se koaličním soupeřům nezdařily reformy, bude alespoň zábava.

Deník Referendum, 26.4.2011

22. 04.

ODS: Dvacáté narozeniny, nebo pohřeb?

Jiří Pehe Přečteno 10175 krát

Když se dnes řekne Občanská demokratická strana, vybaví se mnohým lidem automaticky pojmy jako „kmotři“, klientelismus, mafiánský kapitalismus, korupce. Preference ODS v některých průzkumech klesají už pod 15 procent. To vše po loňských katastrofálních volbách, v nichž ODS ztratila ze všech českých stran zdaleka nejvíc voličů, poslanců, senátorů i starostů velkých měst.

Co se stalo se stranou, která kdysi byla,v dobrém i zlém, synonymem politické a ekonomické transformace, tedy pohybu kupředu? Proč se „oslavy“ dvacátého výročí jejího založení podobají spíše truchlohře?
Odpověď nalezneme, zbavíme-li se jednoho mýtu. Ten zní, že po roce 1989 byla ODS první skutečně standardní stranou. Ve skutečnosti její vznik sice odstartoval tvorbu standardního stranického spektra, za což patří dík Václavu Klausovi, ale samotná ODS se nikdy jako standardní strana neustavila, a to shodou okolností také kvůli Klausovi.

Byla od počátku především jeho stranou, a to do té míry, že když Mirek Topolánek nahradil Klause v čele ODS v roce 2002, mluvil o tom, že „odéesovské myšlenkové schéma“, je vlastně specifickou ideologií zvanou „klausimus“.

Ten ovšem neměl nikdy pevné ideové základy; byl tím, co se v té které situaci hodilo právě Klausovi. A hlavní ideou Klause byl vždy jen Klaus.

Jeho stín zůstal přítomen v ODS dokonce i po odchodu ze strany--jak mocensky, tak v myšlení mnoha předních členů. Topolánek střet s ním politicky nepřežil. Petr Nečas se už po několika měsících v čele strany a vlády jeví jako politický zombie, s nímž Klaus, i s pomocí svého přetrvávajícího vlivu v ODS, cvičí, jak uzná za vhodné.

Nejen státy, ale i strany se udržují idejemi, z nichž vznikly. K oficiálně proklamovaným idejím ODS patřilo tržní hospodářství, standardní politika na stranickém základě a liberálně-konzervativní postoje. Ideje, které stranu formovaly reálně, a kterými se udržuje dodnes, byly ale jiné: nadvláda vulgárního ekonomizujícího myšlení nad morálkou i právem a oportunistický pragmatismus bývalých normalizačních konformistů, zastíraný agresivním pravičáctvím a účelovým antikomunismem.

Když Klaus po „sarajevském atentátu“ v roce 1997 přetvořil ODS v de facto sektu věrných, přidal ještě účelové národnictví, opírající se o národní komplexy, včetně nedůvěry ke světu za hranicemi české kotliny.

Klaus sice pomohl stvořit mafiánský kapitalismus, ale dokud byl v čele ODS, jeho silná osobnost paradoxně držela v šachu nekontrolovatelné bujení kmotrů a dalších mafiánských struktur navázaných na stranu. ODS už tehdy měla podivné „přátele“ v ekonomickém podsvětí stvořeném privatizací pod taktovkou Klause, ale tito lidé se neodvážili vzít stranu přímo útokem. Obrazně řečeno, „kmotr“ byl jen jeden. Když Klaus odešel, stranu postupně zcela ovládli.

ODS je tak dnes ze všeho nejvíc symbolem cynického kupčení s mocí, organizovaného z pozadí kmotry. Veřejnosti stále více znechucené korupčními praktikami mafiánského kapitalismu už nemá co nabídnout, a stále méně lidí také věří, že se může změnit k lepšímu. I proto se podobá většina komentářů k jejím dvacátým narozeninám ze všeho nejvíc nekrologům.

Právo, 22.4.2011

20. 04.

Koaliční hanba

Jiří Pehe Přečteno 6448 krát

„Řešení“ vládní krize je facka veřejnosti a dobrým mravům. Poté, co byli občané vystaveni těžko uvěřitelným absurditám, v podobě skandálních odhalení o Věcech veřejných, vzájemným urážkám koaličních partnerů, a údajně „nekompromisním“ návrhům premiéra Petra Nečase na odvolání dvou ministrů za VV, jsme se, mezi jiným, dozvěděli, že Radek John, kterého chtěl Nečas odvolat pro údajnou neschopnost, byl „povýšen“ do funkce místopředsedy vlády s portfoliem boje s korupcí.

Stejným politickým oxymorónem je, že Josef Dobeš, bývalý personální šéf agentury ABL, která prý chtěla infiltrovat politiku s pomocí nevybíravých metod, a které bylo údajně nutné zabránit za každou cenu, aby působila ve vládě, zůstává ministrem školství
.
Faktický šéf VV Vít Bárta sice odchází z ministerstva dopravy, ale prý jen proto, aby se mohl očistit. Naopak neodchází ministr obrany Alexandr Vondra, ač údajně chtěl tolik dát svoji funkci k dispozici. Třeba to byla jen mystifikace.

Tou se jeví být i tvrzení, že ministrem vnitra bude „nestraník“. Jan Kubice byl svého času možná dobrý policista, ale nikdo už mu bohužel neodpáře obvinění, že před volbami v roce 2006 coby autor diskreditační zprávy o Jiřím Paroubkovi jednal v souhře s ODS, a že jeho zpráva pomohla ODS vyhrát volby, čímž také pomohla do funkce ministra vnitra Ivanu Langerovi, který byl s aférou spojován. Tvrzení ODS, že jí ve vládní krizi nešlo primárně o ministerstvo vnitra, se tak jeví jako učiněná supermystifikace.

Trapné vyústění vládní krize je do velké míry dílem prezidenta Václava Klause. Byl to on, kdo odmítnul odvolat ministry za VV, které požadoval Nečas, čímž zablokoval možnou radikálnější reorganizaci vlády nebo předčasné volby. Učinil tak s pomocí postupu, který může být v lepším případě vnímán jako mimoústavní, v horším jako porušení Ústavy.

Premiér Nečas je nyní už opravdu jen nevěrohodnou figurkou. Nejenže nedokázal prosadit odvolání ministrů, které ve své vládě zjevně nechtěl, ale nakonec přistoupil pod kuratelou prezidenta na řešení, jež je naprostým výsměchem jeho silným řečem na začátku krize.

Koalice bude po všem, co se stalo, stabilní asi jako Titanik. Nejenže zametla pod koberec skutečné příčiny krize, k nimž patří souboj zákulisních kmotrovských skupin a nestandardní povaha VV, ale navíc se natolik zdiskreditovala, že jí při prosazování „reforem“ už nebude nikdo věřit ani nos mezi očima. Nemá k tomu morální mandát, a levicová opozice bude nepochybně v silné pozici, když takové reformy bude chtít po příštích volbách, nejspíš předčasných, měnit nebo rušit.

Dá se očekávat, že veřejnost bude po tomto dějství vládního představení ještě více znechucena, což v sobě v lepším případě skrývá potenciál pro další velké posílení opoziční levice, v horším pro radikalizaci, která by mohla přivést do hlavního proudu politiky extrémisty.

Právo, 20.4.2011

19. 04.

Démonizace předčasných voleb

Jiří Pehe Přečteno 11860 krát

Během vládní krize jsme mohli zaslechnout od různých politiků i komentátorů, že předčasné volby nejsou žádoucí. Důvody, které uváděli, se různí: nové volby by prý stejně nic nevyřešily; volby jsou drahé, přičemž strany nemají peníze; nové volby jsou až krajním řešením, navíc jsou prý i jiná řešení, která se dají hledat na půdorysu minulých voleb.

Netřeba téměř dodávat, že naprostá většina odmítavých stanovisek vůči předčasným volbám přišla z tábora koaličních stran, které se mohou po právu obávat volebního fiaska, jakož i od prezidenta, který si nepřeje vládu levice, a od komentátorů, kteří fandí pravici a ještě pořád věří, že Nečasova vláda může přes všechny vnitřní rozpory v koalici prosadit reformy.

Reformy se ostatně staly jakýmsi zaklínadlem. Pokud má naprosto rozhádaná a zdiskreditovaná koalice zůstat pohromadě, je to prý kvůli reformám, které jsou prezentovány jako vše přemosťující dobro, jež spasí českou společnost. Co na tom, že většina společnosti o vládní reformy, tak jak byly zatím nastíněny, nestojí, a nevěří jim. A co na tom, že „koalice“, v níž všichni bojují se všemi, může jen těžko nabídnout pro svoje reformy potřebnou legitimitu, i kdyby uprostřed války vyhlásila na čas klid zbraní.

Ale zpět k předčasným volbám. Ano, jsou obvykle krajním řešením, jenže bychom si měli v českém případě odpovědět na otázku, zda taková situace už nenastala. Současná koalice samozřejmě může, a nejspíš i bude, v pozměněné personální sestavě pokračovat, ale je zároveň jisté, že po všem, co bylo řečeno a ve veřejném prostoru učiněno, bude jakýkoliv personální nebo programový kompromis, který koalici udrží ještě nějakou dobu pohromadě, jen dost „upatlaným“ a nestabilním řešením.

Příčiny krize navíc evidentně mají svůj původ ve válce různých „kmotrovských“ skupin za scénou, takže politické řešení na scéně nezbytně neřeší konflikty za scénou, a koaliční spory, zůstane-li koalice pohromadě, nejspíš vypuknou brzy znovu. Pokračování takových sporů jen dále prohlubuje nedůvěru občanů v demokratickou politiku.

Hledání řešení na základě výsledku minulých voleb je navíc problematické i proto, že ke komunistické straně přibyla další politická formace, Věci veřejné, která má po posledním vývoji téměř nulový koaliční potenciál. Z pěti stran v Poslanecké sněmovně se tak jeví jako „použitelné“ pro skutečnou koaliční politiku jen tři, což nenabízí žádné stabilní řešení.

Jistě, ČSSD by mohla například tolerovat vládu ODS a TOP 09, lze si představit i velkou koalici, ale v prvním případě by to vedlo k vládě, která by byla ve své činnosti zcela podvázána, v druhém případě ke spojenectví, které je v české politice, zejména od dob opoziční smlouvy, považováno za největší zdroj korupce.

ČSSD se navíc pod svým novým vedením vymezila mnohem více jako autentická levicově demokratická strana. Spojenectví s ODS by byl nejlepší způsob, jak tento těžce rodící se image zničit.

Argument, že nové volby by nic nevyřešily, patří do oblasti jasnovidectví. Navíc je to argument, v němž se skrývá zásadní nedůvěra k demokratickému procesu.

Je sice možné souhlasit s tvrzeními, že v české politice se jen těžko něco radikálně zlepší, pokud se nepodaří odstranit skutečné příčiny opakujících se marasmů, k nimž patří zejména vliv mafiánských podnikatelských struktur na politiku a z toho vyplývající systémová korupce, ale zároveň není jasné, jak obecný marasmus české politiky může řešit vládní sestava, která se v něm topí.

Navíc není vůbec zřejmé, že by nové volby nevedly k výsledkům, které by mohly být základem pro organičtější vládní koalici, než je ta současná, která sestává ze strany obtížené korupčními skandály, jež skončila v minulých volbách až druhá, a dvou nových stran, z nichž jedna se ukázala být zcela nestandardním a pro demokracii potenciálně nebezpečným uskupením.

Nelze samozřejmě zlehčovat varování, že zklamání z politiky by mohlo vést k nízké volební účasti a úspěchu nějaké extremistické strany, ale taková varování vůbec nevysvětlují, jak by se situace změnila, pokud současná vládní sestava, i se vší svojí politickou patologií, přežije.

Dokonce bychom mohli tento argument obrátit: čím déle zůstane tato koalice na scéně, tím větší šance na úspěch budou mít v příštích volbách extremisté. Jinými slovy: uspořádat předčasné volby nyní může mít význam i proto, že by nejspíš ještě stále nevedly k zásadnímu růstu vlivu extremistických stran.

Argument o tom, že volby jsou drahé, je jistě pravdivý, ale demokracie je prostě obecně drahý špás. Nejlevnější, pokud jde o provoz, jsou totalitní režimy, kde se žádné volby nekonají anebo se konají jen naoko.

Je pravda, že velké strany jsou zadlužené, a nemají peníze na nákladné volební kampaně, ale proč by se nebylo možné dohodnout na stropech pro volební výdaje? Pokud se i přesto budou chtít některé strany dále zadlužit, je to jejich věc: neuspějí-li, mohou také definitivně skončit v propadlišti nesplatitelných dluhů.

Shrneme-li výše uvedené argumenty, předčasné volby nejsou v současné krizi řešením krajním, ale spíše tím nejstandardnějším. Česká politická kultura má ovšem ke standardnosti daleko, takže se mnohem spíše dočkáme řešení méně čistých, jako je pokračování zcela nefunkční koalice nebo nějaká polo-politická vláda.

Jakkoliv dlouhodobým řešením problémů české politiky je posilování občanské společnosti, předčasné volby by byly také pobídkou pro veřejnost, která je zcela znechucena současnou situací a sílí v ní pocit bezmocnosti, ať se alespoň nějak zapojí do politického procesu. To samo o sobě není bez významu v situaci, kdy je veřejnost odsouzena do role diváka nejapné frašky.

Deník Referendum, 18.4.2011

14. 04.

Vezměte prezidenta k Ústavnímu soudu!

Jiří Pehe Přečteno 8008 krát

Prezident Václav Klaus už od svého nástupu na Hrad v roce 2003 testuje, kam až může zajít ve výkladu ústavních pravomocí hlavy státu.

Začalo to spory o pravomoci v zahraniční politice mezi ním a premiérem Jiřím Paroubkem, pokračovalo prezidentovým odmítáním ratifikovat některé mezinárodní smlouvy, jakož i odmítáním jmenovat některé soudce, a vyvrcholilo několikaměsíčními tahanicemi okolo podpisu Lisabonské smlouvy. Přinejmenším mimoústavní byly také prezidentské požadavky, aby mu designovaní premiéři přinesli 101 nekomunistických podpisů.

Když Ústavní soud, už napodruhé, v roce 2009 rozhodnul, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou Ústavou, připomenul také, že prezident neměl s podpisem smlouvy otálet poté, co ji ústavními většinami schválily obě komory parlamentu. Hrad reagoval popuzeně: ÚS prý překročil tímto konstatováním své pravomoci.

Je velká škoda, že ratifikace Lisabonské smlouvy se nakonec „upatlala“ tak nějak po česku. Prezident si stanovil svoji vlastní podmínku v podobě výjimky pro ČR, na níž neměl žádné právo, protože parlament schválil smlouvu bez výjimek. Fischerova vláda, tísněná časem, bohužel nevyužila Klausových obstrukcí k tomu, aby se obrátila na ÚS s žádostí o posouzení prezidentova jednání. Mohli jsme mít dnes jasněji v tom, kam až může prezident zajít.

Výsledkem je i prezidentovo jednání v současné krizi, když odmítá odvolat ministry, jejichž odvolání navrhl premiér. Jakkoliv se může prezidentovo jednání jevit jako uvážlivé ve světle posledních „odhalení“, že útok na Věci veřejné byl možná dlouho plánován ODS spolu například s bývalou šéfkou poslaneckého klubu VV Kristýnou Kočí, meritum věci zůstává stejné: prezident si vykládá ústavu po svém, když odmítá vyhovět premiérovi.

Je sice hezké, že se k celé záležitosti vyjadřují na stránkách tisku ústavní experti i politici, z nichž někteří tvrdí, že prezident má konat okamžitě, jiní zase, že si může dát čas na rozmyšlenou, jakkoliv by si neměl klást podmínky. Ve hře je ale něco mnohem závažnějšího: standardnost naší demokracie, o níž koneckonců neustále mluví i Klaus. Politici přeci nemohou tvrdit, že prezident porušuje ústavu, a přitom nepoužít standardních mechanismů, které Ústava proti údajně protiústavnímu jednání nabízí.

Nejčistším řešením by bylo rozhodnutí Ústavního soudu. Nejde zde přitom jen o Václava Klause, důležité je vědět, jak si prezidentské pravomoci mají vykládat i prezidenti příští.

Nabízejí se dvě řešení. Vláda se může obrátit na ÚS, aby posoudil ústavnost prezidentova jednání, když odmítá bez prodlení a kladení podmínek odvolat ministry navržené premiérem. Jakkoliv by se spor politicky jistě rozuzlil ještě před rozhodnutím soudu, ten by snad i tak mohl posoudit prezidentovo současné (ne)konání a nabídnout závazný výklad Ústavy.

Další možností je ústavní žaloba na prezidenta, která také není něčím nestandardním, pokud si politici myslí, že prezident porušuje ústavu. ČSSD, která je v současné krizi odkázána do role diváka, by tak mohla do dění vstoupit nejenom tím, že v Poslanecké sněmovně vyvolá slibované hlasování o nedůvěře vládě, ale také tím, že Senát, kde má strana většinu, podá na prezidenta ústavní žalobu pro (opakované) porušování jeho ústavních povinností. O odvolání by pak rozhodnul ÚS. I kdyby Klause neodvolal, měli bychom na základě jeho rozsudku určitě jasněji, co prezident smí a co už je v jeho jednání za hranou ústavnosti.

Právo, 14.4.2011

13. 04.

Rozvrat české politiky v přímém přenosu

Jiří Pehe Přečteno 11588 krát

Po mediálním „odhalení“, že Kristýna Kočí možná připravovala vnitrostranický puč ve Věcech veřejných spolu s částí ODS, prohlásil prezident Václav Klaus, že on již nemůže nadále pasivně přihlížet pokusům o rozvrat České republiky.

Chce se ironicky prohlásit, že mu trvalo dost dlouho, než přišel na to, že česká politika je v totálním rozkladu, a že není jasné, o jakou stabilitu vládní politiky se snažil, když odmítal vyhovět premiérově požadavku na odvolání ministrů za VV.

Pan prezident nás informoval, že „odposlechy, tajné nahrávky, cílené lži, vzájemné obviňování se, které je následně popírané, a celá řada dalších věcí zásadním způsobem posunula rozměr dnešní vládní krize.“

Neposunula. Kdyby se na Hradě pozorněji dívali, viděli by, že koaliční politika byla v totálním rozvratu už v prosinci minulého roku, kdy prezident s pomocí „tajné“ dohody na Hradě vládu Petra Nečase zachraňoval.

Jenže i prezident se držel mantry o nutnosti reforem, což je na pravici téměř jakési náboženství, které má udržet dohromady politické subjekty, které jsou ve skutečnosti nesvéprávné, protože je z pozadí ovládají mocné, mezi sebou bojující kmotrovské a další neprůhledné skupiny, pro které jsou takzvané reformy jen další cestou ke korupčním penězům.

Situace je nepřehledná, ale ne úplně. Věci veřejné, jejichž lídra si prezident tak oblíbil, byly už od okamžiku, kdy se jich Vít Bárta zmocnil a udělal z nich vnitrostranickou divizi bezpečnostní agentury ABL, časovanou bombou. Ta zcela zákonitě vybuchla, jakkoliv konkrétní rozbuškou mohly být pikle ODS. Nicméně plány Bárty, nastíněné už před několika lety, byly od počátku v rozporu s principy právního státu a liberální demokracie.

VV navíc hned po volbách porušily všechny sliby, které daly voličům. Ač před volbami bojovaly proti „dinosaurům“, skončily ve vládním Jurském parku. Boj s korupcí byl odsunut na druhou kolej.

Když konečně přece jen jakýsi boj začal v podobě balíčku opatření Radka Johna, jmenování nového policejního prezidenta, reorganizace protikorupční policie, nebo snah Bárty donutit stavební firmy, aby zlevnily předražené dálnice a silnice, byla vládní koalice už natolik oslabena vnitřními spory a veřejným odporem vůči svým asociálním reformám, že pro kmotry v pozadí ODS nebylo velkým dilematem, zda mají obětovat „reformy“ výměnou to, že se zbaví „šťouralů“ z VV.

Samotná ODS se vůbec nepoučila z drtivé volební porážky ve volbách do Poslanecké sněmovny vloni v květnu, kdy strana ztratila zdaleka největší množství voličů a skončila ž druhá. Ač voliči revoltovali především proti klientelismu a kmotrům, strana pokračovala v čele vlády postaru, takže ani nový předseda Petr Nečas nedokázal zabránit další drtivé porážce ve volbách obecních a senátních. To vše bylo korunováno obří korupční aférou na ministerstvu životního prostředí.

TOP 09 se sice celou dobu tvářila jako „čistá“ strana, ale vzájemné útoky Miroslava Kalouska a Alexandra Vondry jen pomohly mnohým občanům, aby si uvědomili, že souboj mezi ODS a TOP 09 je jen pokračováním zákulisní války různých kmotrovských skupin.

Jakým způsobem, se takto rozhašená koalice nakonec zbortí, byla otázka spíše technická. Když se bortit začala, pan prezident se jí jal zachraňovat nejprve s pomocí tajných dohod, a nyní i s pomocí obcházení ústavy, když premiér Nečas pochopil nevyhnutelné dříve než pan prezident.

Staví-li se prezident, který tento zcela zkorumpovaný politický systém pomohl stvořit nejenom svojí neúctou k právu už v době svého premiérování, ale později i vytunelováním demokracie v podobě opoziční smlouvy, nyní do role zachránce české politiky, je to úsměvné.

Rozměr dnešní vládní krize posunuly zásadním způsobem nejenom „odposlechy, tajné nahrávky, cílené lži, vzájemné obviňování se, které je následně popírané, a celá řada dalších věcí“, jak nás ujišťuje prezident, ale i prezidentovo pohrdání ústavou, ideologické vidění světa a apokalyptická varování před předčasnými volbami.

Česká demokracie je u konce s dechem. Možná ji nezachrání ani předčasné volby, ale rozhodně ji nezachrání nějaká nově uplácaná sestava zcela zdiskreditovaných stran současné vládní koalice, navíc pod patronací politika, který se v poslední době celosvětově ze všeho nejvíc proslavil tím, že v přímém přenosu „ukradl“ propisku, kterou by dostal v dárkovém balení, kdyby si o ni řekl. Jenže to by nebyla taková legrace, a co už je v kapse, to se počítá.

12. 04.

Je vládní krize konspirace?

Jiří Pehe Přečteno 11324 krát

Prorůstání mafiózních forem byznysu a politiky v České republice dosáhlo takové míry, že za téměř každou politickou krizí hledají komentátoři a politici nějaké skryté zájmy. Dokonce i prezident republiky naznačuje v souvislosti s poslední vládní krizí, způsobenou skandálem okolo Věcí veřejných, že někdo v pozadí tahá za jakési nitky.

Tyto konspirační teorie jsou samy o sobě smutným svědectvím o stavu české demokracie. Znamenají, že jen málokdo věří tomu, že politické procesy mají přirozené příčiny, nebo že transparentní demokratická politika u nás vůbec existuje. Vše je řízeno temnými silami v pozadí.

Ještě horší je, že tyto konspirační teorie není snadné vyvrátit, dokonce se automaticky nabízejí coby „nejlogičtější“ vysvětlení současné krize, protože česká politika zdegenerovala do podoby, kdy se zcela otevřeně a jaksi odevzdaně mluví o vlivu „kmotrů“ i korupčních bratrstev, nebo o ovládání politických stran s pomocí „velrybaření“, aniž by veřejnost a politici hledali aktivně nápravu.

Skandál, v jehož středu stojí Věci veřejné, tak není téměř možné srozumitelně rozmotat a vysvětlit, což dále demoralizuje již beztak zmatenou veřejnost a podrývá důvěru v demokracii.

Už i prvoplánové vysvětlení, že VV jsou nestandardní politický subjekt, který byl vytvořen jako podnikatelský záměr, a že nestandardnost VV je příčinou podivných vztahů uvnitř „strany“, což nyní na základě mediálních odhalení a revolty několika členů způsobilo politickou explozi, je svým způsobem bizarní. O pokleslosti politických poměrů u nás svědčí, že takové vysvětlení česká veřejnost i média přijímají jako to vlastně „nejstandardnější“.

Vzápětí se ale vyrojila „vysvětlení“ další. Ano, VV jsou prý nestandardní strana, a její faktický lídr Vít Bárta měl možná i nestandardní plány, ale současnou krizi nezpůsobila tolik vnitřní „nestandardnost“ véčkařů, jako prý spíše fakt, že se tato strana seriózně (na české poměry tedy nestandardně) pustila do boje s korupcí.

Podle Bárty prý není náhoda, že se útok na VV zevnitř strany i zvenčí spustil krátce poté, co nedávno jmenovaný nový policejní prezident decentralizoval pravomoci policie při boji s korupcí, což znamená, že velké politické strany nemohou už tak snadno zametat pod koberec obvinění z korupce namířená proti jejich „kmotrům“.

Ministr vnitra Radek John zase spojuje útok na VV s balíčkem protikorupčních opatření, který protlačil v rámci naplňování předvolebních slibů VV. I to prý muselo vyděsit kmotry.

V tisku si lze pro změnu přečíst, že důvodem tlaku na Věci veřejné může být fakt, že Bárta rozzlobil „modré kmotry“, jejichž projektem VV prý původně byly. Rozzlobil čím? Zřejmě tím, že jim „mafiánský projekt“, jak o něm údajně mluví bývalý premiér Mirek Topolánek, vyvlastnil.

Kdybychom tuto tezi rozvinuli, Bártou „zcizená“ véčka byla tolerována politicko-ekonomickým zákulisím ODS, dokud jejich podpora pro neoliberální reformy vlády byla na prvním místě, zatímco boj s korupcí zůstával na úrovni deklarací. Jenže John a Bárta se zřejmě zbláznili a trvají na protikorupčních opatřeních. Sem v kontextu výše zmíněné „konspirační“ teorie patří i údajná odveta jistých kruhů za Bártou vyvinutý tlak na stavební společnosti, aby zlevnily stavbu dálnic a silnic.

Zaslechnout je možné i teorie o tom, že za pádem Bárty a rozvratem ve VV stojí bývalý premiér Mirek Topolánek a bývalý ministr vnitra Ivan Langer. Oba mají prý své důvody: Topolánek má důvod se mstít za to, že na něj Bártova firma ABL sbírala kompromitující materiály, včetně možná pověstného výletu do Toskánska, což nakonec přispělo k jeho pádu. Langer má zase důvod útočit na VV, protože John rozbíjí na ministerstvu vnitra struktury, které byly vytvořeny za účelem ochrany nejrůznějších kmotrovských sítí.

Nelze vynechat ani údajně nápadně blízké vztahy bývalé šéfky klubu VV Kočí se šéfem poslaneckého klubu za ODS Tluchořem, nebo údajně těsné vazby odpadlíka z VV Škárky na jakési plzeňské struktury ODS. Nedá si prý ani vyloučit, že Škárka a Kočí, nebo alespoň jeden z nich, byli do VV od začátku přímo nasazeni, a teď jen splnili své zadání.

Autor tohoto textu vyslechl i vážně míněné argumenty, že vše mají na svědomí temné síly spojené s levicovou opozicí, která chce stůj co stůj zastavit vládní reformy. Není prý náhoda, že útok na nejslabší článek vládní koalice začal v okamžiku, kdy vláda schválila definitivní znění důchodové reformy. Co na tom, že toto dílo zkázy si z nějakého záhadného důvodu osvojil premiér Nečas a jeho ODS, kteří by na reformách měli mít zájem.

S reformami je spojená i teorie, že VV bylo nutné rozštěpit, protože reformy brzdí. Nejlepší je prý tedy vládnout v podobě koalice ODS a TOP 09 a několika pravicově smýšlejících přeběhlíků z VV, kteří nebudou věci komplikovat.

Lze se také dočíst, že útok na véčka byl spuštěn jednoduše proto, aby přehlušil skandály uvnitř ODS, zejména okolo Alexandra Vondry a Pavla Drobila. Zatím nejbizarnější teorie, kterou autor tohoto textu zaznamenal, zní, že za vším stojí síly spojené s Evropskou unií, aby bylo možné bez velké veřejné debaty schválit český příspěvek na záchranu Portugalska.

Jakkoliv na některých z výše zmíněných teorií, kromě těch opravdu bizarních, může být kus pravdy, je zřejmé, že už jenom jejich nemalá nabídka svědčí o katastrofálním stavu české demokracie.

Nemluvě o skutečnosti, že jen v málokteré normálnější demokracii by se kdy strana spojená s bezpečnostní agenturou dostala do vlády a k řízení ministerstva vnitra. A nemluvě o skutečnosti, že ve společnosti, v níž se otevřeně mluví o vlivu zákulisních korupčních bratrstev na politiku, by zavedené strany (ty, které se považují za standardní) už dávno byly donuceny veřejností přijmout alespoň nějaká zásadnější protikorupční opatření, včetně zákona o státní službě, který Česká republika stále nemá.

Jsme tak svědky hluboké krize demokratické politiky u nás jako takové, a je stále zřejmější, že pokud se poměrně rychle nepodaří najít řešení „uvnitř“ systému, bude sílit ochota radikálnějších částí veřejnosti hledat řešení nesystémová, mimo zavedené struktury. Česká demokracie skutečně balancuje nad propastí.

Deník Referendum, 12.4.2011

11. 04.

Vládní krize, nebo mafiánský kapitalismus v akci?

Jiří Pehe Přečteno 5485 krát

Je nepochybně dobře, že média demaskovala Věci veřejné coby de facto divizi soukromé bezpečnostní firmy, s jejíž pomocí chtěl Vít Bárta v politice pro firmu získávat veřejné zakázky a budovat politickou moc způsobem, jenž pohrdal principy právního státu. Zároveň je ale pokrytecké, když někteří představitelé ODS a TOP 09 tvrdí, že s VV už nechtějí spolupracovat proto, že právě tato strana je prý výrazem nepřípustné privatizace politiky.

Privatizace politiky, která je u nás zdrojem rozsáhlé systémové korupce, se totiž odehrává různými způsoby. Bártova strategie byla jen přímočařejším pokračováním privatizace politiky, které už dávno před vznikem VV podlehly jiné strany.

Nebylo náhodou, že Bártův projekt nakonec uspěl proto, že si jako hlavní slogan předvolebního marketingu zvolil boj s korupcí a s politickými dinosaury. Úspěch VV byl výsledkem reálné frustrace ve společnosti nad tím, že tradiční strany se v posledních letech staly jen nástroji v rukou podnikatelských skupin, jejichž cílem je především manipulace státních zakázek a prosazování dalších praktik mafiánského kapitalismu.

Pokud současná krize bude „vyřešena“ jen odchodem VV z vlády, zatímco v ODS a TOP 09 zůstane vše při starém, bude těžké vnímat poslední vývoj jako něco jiného než jako další epizodu v zákulisním souboji různých kmotrovských skupin, v níž byl z hlavního proudu politiky vymeten subjekt, který od svého vstupu do vlády narušoval zavedený provoz politicko-podnikatelského podsvětí, neboť si chtěl ukrojit svůj kus z existujícího koláče.

Premiér Nečas by tak mohl z rekonstrukce vlády něco pozitivního vytěžit pouze v případě, že by se pustil v první řadě do boje s korupcí, a teprve pak se případně vrátil k reformám, které opakovaně prezentuje jako pro tuto zemi téměř osudovou záležitost.

Jenže na to nemá Nečas sílu. I kdyby se mu podařilo získat k podpoře vládního programu dostatek přeběhlíků z VV, nebudou mít případné reformy potřebnou legitimitu nejenom proto, že přeběhlictví coby nástroj většinového vládnutí za účelem uskutečňování asociálních reforem dokonale zdiskreditovala už předešlá vláda, ale také proto, že velká část „ušetřených“ peněz bude nadále končit v rukou korupčních bratrstev.

Vyvrcholení krize české politiky nás tak teprve čeká. Bohužel se zatím nezdá, že by radikální řez do nemocné politické tkáně byla schopna udělat po příštích volbách ČSSD, protože i ona, navzdory pozitivním změnám ve svém celostátním vedení, zůstává spjata na nižších úrovních s lidmi, kteří jsou symboly privatizace politiky. Pokud se obroda věrohodné stranické politiky ovšem nezdaří, hrozí, že se v budoucnosti budou pro demokracii nebezpečná nestandardní „řešení“ podobná VV, a pravděpodobně horší horší, opakovat.

Právo, 11.04.2011

08. 04.

Proč musí Vít Bárta okamžitě skončit

Jiří Pehe Přečteno 21233 krát

Pokud se ukáží jako pravdivé informace i dokumenty, které publikovala 8.4.2011 MF Dnes o záměrech a praktikách Víta Bárty a jeho firmy ABL, dokud byl oficiálně v jejím čele, pak lze konstatovat, že měl Bárta v podobě ovládnutí Věcí veřejných a vstupu do politiky vizi i plány, které se notně blíží politickému a ekonomickému převratu.

Pravděpodobně od časů nástupu komunistické strany k moci neměl u nás nikdo cyničtější plány na to, jak se zmocnit s pomocí mafiánských metod (sledování lidí, zastrašování, kompromitující materiály, systematické ovládnutí rozhodujících pozic ve státní správě) moci ve státě i byznysu.

Nové informace, publikované v MF Dnes, naznačují, že úplatky poslancům VV, tzv. „držhubné“, byly jen špičkou ledovce promyšlené strategie, opírající se o mafiánské praktiky, jejímž cílem nebylo nic jiného než získání takové moci, která by ve svých důsledcích podvázala, ne-li zničila demokratický systém v zemi. Co dál?

1.Pokud Premiér Petr Nečas okamžitě nevyhodí Bártu a VV z vládní koalice, znamená to, že České republice bude i nadále spoluvládnout agentura (VV si nezaslouží název „strana“), která se neštítí praktik, jež nemají nic společného s demokratickým řádem, a jejímž cílem je získat skrze politiku takovou politickou a ekonomickou moc, že ohrožen je sám demokratický systém.

2. Situaci není možné řešit jen pouhým odchodem Bárty, protože je zřejmé, že by svou chobotnici ve státní správě a vládě řídil dál z pozadí.

3. Premiér Nečas by měl okamžitě požádat BIS, aby Bártovy aktivity rozkryla, a následně přijmout opatření pro ochranu demokratického systému. Policie by měla bez prodlení začít tento případ, který je ve svých důsledcích promyšleným pokusem ohrozit demokratické poměry v zemí, vyšetřovat.

4. Premiér Nečas musí okamžitě získat zpět pod kontrolu Ministerstvo vnitra. Ve světle zveřejněných informací je naprosto šokující, že toto ministerstvo je v rukou agentury, jejíž šéf de facto plánoval postupné posilování své moci s pomocí metod, které nemají nic společného s právním státem.

Je samozřejmě skandální, že se toto ministerstvo vůbec do rukou VV dostalo (znamená to zřejmě, že Bárta a ABL získali citlivé databáze, které mohou být využívaný k vydírání), ale důležité je, aby právě toto ministerstvo bylo jako první odejmuto chobotnici ABL-VV.

5. Rezignovat by měl i sám Nečas a vláda. Jelikož je těžko představitelné, že by menšinová vláda ODS a TOP 09 vládla s podporou poslanců VV, kteří jsou nyní povětšinou zkompromitováni už pouhou účastí v mafiánském projektu Víta Bárty, měla by Česká republika uspořádat předčasné volby, pokud by se nepodařilo vytvořit nějakou vládu, která by se opírala na základě výsledků z roku 2010 o podporu tehdy vítězné ČSSD.

07. 04.

Konec politiky v Česku?

Jiří Pehe Přečteno 6904 krát

Česká politika je nakažena podivným virem: napadá cokoliv, co se jeví jako pevnější struktura a přetváří infikované oblasti do beztvaré hmoty. Tento neuchopitelný politický sliz pak zamořuje společnost jako celek, takže ta už není schopna racionálního diskurzu v rámci institucí a mechanismů liberální demokracie. Je to pozvolné umírání politiky.

Příčin tohoto jevu je několik. Tou prvotní bylo hned po roce 1989 nadřazení procedurální stránky demokracie jejímu obsahu, což úzce souviselo s dědictvím normalizační éry a naprostou nadvládou ekonomizujícího myšlení nad právem, morálkou i hlubším chápáním demokracie obecně.

Vzniklé politické struktury, včetně stran, tak byly od počátku slabé a neduživé. Soustředily se na „provoz“, nikoliv na obsah politiky. Slabá občanská společnost byla vysmívána, a zprivatizovaný veřejný prostor se stal územím neviditelné ruky trhu, nikoliv strukturované diskuze, bez níž demokracie nemůže fungovat.

Nadvláda ekonomie nad politikou pak vedla logicky i k privatizaci politických stran. I ty nejsilnější podlehly korupčním bratrstvům a „kmotrům“, což dále oslabilo jejich politickou funkci coby institucí, jež mají být mimo jiné mluvčími veřejnosti. S aktivním přispěním takto zprivatizovaných stran zachvátila celý stát systémová korupce.

V takovém prostředí se artikulace veřejných zájmů a provozování skutečné politiky stávají de facto nemožnými. Jedním z důsledků je nástup „nových“ stran, které jsou už samy o sobě produktem výše zmíněné virové nákazy. Jsou beztvaré jak strukturálně, tak programově, takže připomínají jakousi temnou, těžko uchopitelnou politickou hmotu, která se projevuje mafiánskými praktikami, nesnášenlivostí a celkově nízkou odolností proti extremismu všeho druhu, včetně asociálních ekonomických praktik.

Nejviditelněji se momentálně tato destrukce politiky projevuje v případě „strany“ Věci veřejné. Ta nemá jasné kontury ani programově, ani organizačně. Nebylo ji už ani třeba privatizovat, protože byla jako privátní firma přímo vytvořena.

Odspodu v ní neustále prosakují nejenom praktiky bezpečnostní agentury, ale i to, co VV „proslavilo“ v podobě jejích snah o „převýchovu“ bezdomovců už před loňskými volbami. Není žádná náhoda, že právě její ministr školství si vezme jako poradce bývalého volebního lídra extremistické strany.

Není také náhoda, že se právě tato strana v některých svých okrajích slévá dohromady s temnou politickou břečkou, kterou reprezentují skupiny a lidé, které Tomáš Halík popsal trefně jako fašizující maloměšťáctví. K nim se stále více přibližuje politicky chátrající hlava státu, jehož nejbližším politickým spojencem ve vládní koalici je právě faktický šéf VV.

Bohužel se zdá, že česká společnost už sama o sobě nemá dost sil čelit mafianizaci státu a destrukci stranické politiky poté, co loňská „voličská revoluce“ tyto jevy paradoxně ještě posílila. Od úplného odmítnutí politiky jako strukturované formy společenského diskurzu, což často vede k nebezpečnému nárůstu extremismu, nás v současnosti chrání především Evropská unie, která nám určité civilizující „struktury“, jež nejsme schopni tvořit zevnitř, dodává „zvnějšku“.

I proto na ní výše zmíněné síly tak zuřivě útočí. A i proto ji ti, kterým jde u nás o demokracii, musí bránit.

Právo, 6.3.2011

06. 04.

Odcházení Václava Klause

Jiří Pehe Přečteno 20452 krát

Mluvit o odcházení Václava Klause dva roky před koncem prezidentského mandátu, navíc v době, kdy jsou média v souvislosti s Odcházením plně zaujata jeho předchůdcem, se může leckomu zdát nemístné. Jenže je stále zřejmější, že sám Klaus si začíná uvědomovat, že je na odchodu, a činí tudíž stále více politických kroků a gest jen proto, že v březnu 2013 na něj čeká nepředstavitelné: po dvaceti letech bude poprvé bez vysoké funkce.

Ačkoliv do funkcí ministra financí, předsedy strany, vicepremiéra, premiéra, předsedy parlamentu a prezidenta ho nepochybně vynesl demokratický proces, přesto se jeho situace v lecčems podobá hlavám různých autoritářských států, které si po letech vládnutí už nedokáží představit život bez moci a „dvora“—tedy bez lidí, kteří svému lídrovi zajišťují nejen jeho každodenní „provoz“, jenž je zcela mimo kontext starostí běžného života, ale také ho svým oddaným přitakáváním zbavují případných pochybností nad kritikou a opozicí vůči němu.

Pro Klause je vidina politického prázdna v březnu 2013 nepochybně o to děsivější, že se svou mocenskou rolí splynul mnohem více než Václav Havel, který si i proto dělá z odcházení od moci ve své hře a filmu tak trochu legraci. Klaus nemá na rozdíl od Havla příliš mnoho toho, co by mohl české veřejnosti a světu nabídnout jako „nepolitik“. Historie si ho nebude pamatovat jako odvážného disidenta, ani jako nadaného dramatika, ba ani jako výjimečného ekonoma.

Byl především nadaným politikem, jenže i v této oblasti už dávno vystřílel veškerou intelektuální munici a jeho reformní elán se už dávno změnil jen v machiavelistické udržování moci. Ve své současné podobě, v níž si ve světě vysloužil pověst politického výstředníka, je „nepoužitelný“ i pro jakoukoliv čestnou funkci v rámci mezinárodního společenství.

Jeho různé teorie o škodlivosti tzv. europeismu, humanrightismu, NGOismu, radikálního environmentalismu, politické korektnosti nebo multikulturalismu by v podání člověka, který není zároveň prezidentem, měly asi takovou váhu, jako kdyby je veřejnosti sděloval Ladislav Bátora, Petr Hájek nebo Ladislav Jakl. Jinými slovy: byly by považovány za okrajové a poněkud bizarní výstřelky.

Klausovi příznivci namítnou, že je přeci nejpopulárnějším politikem v zemi, a tuto popularitu si s sebou nepochybně vezme do politického důchodu. Problém je v tom, jak správně podotýká jeden český politolog, že populární je v nedospělé české společnosti--ještě stále vyznávající „tatíčkovství“ na Hradě-- především prezidentská funkce. Zvolme tam koně, a bude mít slušnou šanci se stát nejpopulárnějším politikem.

Jestliže tedy Klaus kritizuje například Evropskou unii, má to v české společnosti příslušný ohlas, dokud sedí na Hradě. Nemusí se ani namáhat předkládat složité a promyšlené argumenty; jeho názory mají v nedospělé veřejnosti váhu prostě proto, že je to přeci pan prezident. I média, jakkoliv ho některá občas kritizují, ráda opakují pořád dokola, že Klaus nemá ve veřejném prostoru názorové protivníky sobě rovné, přičemž jsou to často právě ona, kdo tuto asymetrii--a z ní vzniklý politický mýtus--živí.

Klausovo odcházení nese rysy tragikomična. Hlavním důvodem je skutečnost, že si pro svůj zápis do historie zvolil jako hlavní metodu provokaci. V případě politika, který už prošel všemi výše zmíněnými funkcemi, a mohl by tudíž po právu hrát roli uvážlivého státníka, se ovšem často jednoduché provokování a vyvolávání laciných kontroverzí jeví v lepším případě jako určitá narcistní potřeba na sebe upozorňovat, v horším případě jako postupná a nezastavitelná regrese do stádia lidské i politické infantility.

Tato infantilita má své komické stránky například v podobě prezidentových zápisků z cest, v nichž nám prostoduše sděluje, jak kde svítí sluníčko, kolik kde jezdí aut, jaký měl výhled z terasy hotelu, kde pochválili jeho knihu, jak to vypadá s ledovci. Jenom člověk, který žije v bludu vlastní nezměrné velikosti, může být přesvědčen, že takové triviální postřehy nebo jeho laické názory na tání ledovců mají „historickou“ váhu. Nic nesvědčí o servilnosti jeho okolí tolik, jako nedostatek odvahy panu prezidentovi říci, že se těmito výplody na úrovni literárně nenadaného žáka základní školy zesměšňuje.

Provokace coby hlavní metoda politické činnosti má navíc jednu nevýhodu: aby zaujala, musí být příští provokace ještě silnější nebo bizarnější než ta předešlá. Klaus se tak během let posunul od umírněné kritiky Evropské unie k přirovnávání EU k RVHP a od konzervativně-liberálních názorů, v nichž mu stáli po boku úctyhodní lidé, jako Tomáš Ježek, Jan Ruml nebo Josef Zieleniec, k nacionalisticko-populistické břečce, kterou se brodí společně s lidmi, jež Tomáš Halík nedávno trefně popsal jako odnož fašizujícího českého maloměšťáctví. Lidmi, z nichž se někteří vyžívají ve všeobjímajících konspiračních teoriích.

Při logické potřebě svůj poslední kontroverzní argument přebít ještě kontroverznějším, chce-li zaujmout, hrozí, že se pan prezident do března 2013 v této břečce definitivně utopí. Někteří pozorovatelé sice varují, že si jen promyšleně připravuje půdu k nějakému politickému angažmá po odchodu z prezidentské funkce, ale zdá se, že zcela přeceňují sílu Klausovy politicky i intelektuálně zchátralé osobnosti v době, kdy už za ní nebude stát mocenský aparát a gloriola Hradu.

Jinými slovy: vlít život do žil politického močálu, který v současnosti reprezentuje část ODS a podivné strany, k nimž inklinuje prezidentovo okolí, by mohl spíše energický mladý populista haiderovského typu než politik, který připomíná hodně unaveného mocnáře.

Odcházení Václava Klause má ale i svou pozitivní dimenzi: spolu s ním se chýlí ke konci éra, které pomohl po roce 1989 na svět, a které v českém případě vtisknul celou řadu specifických rysů.

Pomohl u nás totiž stvořit jistý typ politického systému, který se vydává za standardní demokracii, právní stát a tržní hospodářství, ale ve skutečnosti je to z větší části jen fasáda na domě, který je zevnitř skrz naskrz prolezlý korupcí v podání lidí, kteří se řídí jeho filozofií, v níž je politika především kšeft a souboj silných loktů, do něhož nepatří morálka. Odvoláme-li se na Klause-klasika, pokud dá fotbalista gól rukou, je to v pořádku, když se k tomu nepřizná a rozhodčí to nevidí.

Klausovým dědictvím je tak v tomto kontextu i naprostý současný rozval české schopnosti si vládnout či prázdné řečnění o reformách a standardní demokracii, kterou z pozadí ovládají kmotři a ekonomické skupiny stvořené už Klausovou privatizací bez přívlastků. Je jasné, že Evropská unie toto eldorádo mafiánského kapitalismu ohrožuje, protože i se svými chybami a „demokratickým deficitem“ je ve srovnání s českou realitou výspou civilizovanosti. I proto ji prezident a jeho okolí nenávidí.

Winston Churchill kdysi ironicky prohlásil, že Balkán produkuje více historie, než kolik jí dokáže strávit. Přizpůsobíme-li si jeho bonmot, lze říci, že Václav Klaus v poslední době produkuje více politických nejapností a výstřelků, než kolik jich dokáže strávit historie. Jeho zápis v ní je vážně ohrožen, protože Klausovo stále kontroverznější odcházení postupně přehlušuje i pozitivní obraz reformátora z počátku jeho politické kariéry.

Deník Referendum, 5.4.2011

Archiv článků: duben 2011