Jiří Pehe

30. 07.

Registr vládní politiky

Jiří Pehe Přečteno 7277 krát

Způsob, jakým premiér Petr Nečas postupoval poté, co opakovaně zkolaboval nový registr vozidel spuštěný ministerstvem dopravy pod politickým vedením Pavla Dobeše, je pro český stát ještě horším vysvědčením než samotný kolaps registru.

Každý pochopí, že spuštění nového komplexního systému může mít mouchy, nebo že může systém dokonce zkolabovat. Pochopit ale nelze, že Dobešovo ministerstvo použilo desetitisíce občanů jako pokusné králíky bez toho, aby si nejprve ověřilo, že nový systém bude fungovat. Není to poprvé, co český stát takto arogantně experimentuje: začátkem roku ministerstvo práce a sociálních věcí podobně zavádělo nový počítačový systém pro vyplácení sociálních dávek.

I tentokrát bylo spuštění registru za desítky miliónů svěřeno spřátelené počítačové firmě, a to bez řádného výběrového řízení. V zavedenější demokracii by už jen za takovéto nakládání s veřejnými penězi musel příslušný ministr odstoupit. Ne tak ministr české vlády.

I český premiér se choval tak, jako by ministr nebyl politik, ale technik, kterému se jen nepodařilo řádně uvést do provozu jakési zařízení. Národu sdělil, že pokud nebude registr řádně zprovozněn do minulého pátku, Dobeš ve funkci ministra skončí. V pátek si pak Nečas pochvaloval, že na ministerstvu se po tomto jeho ultimatu prý zvýšil „kmitočet pracovní činnosti“.

A co víc, zvýšené kmitání mělo podle premiéra dostatečné výsledky, takže ministr, jehož reputace je nyní blízko nuly, odstupovat nemusí. Dobeš nemá ale ještě prý vyhráno, uvidí se, jak se registr bude chovat v příštích dnech.

Zatímco lidé, kteří byli experimentováním ministerstva postiženi, si možná pomyslí, že premiér si z nich tropí legraci, prezident Klaus--po dvaadvaceti letech působení v nejvyšších patrech moci evidentně už zcela srostlý s poněkud absurdním (ne)fungováním státu--benevolentně usoudil, že se ministru dopravy vlastně zbytečně ubližuje. „Mně se zdálo takové to vyhrožování ministrovi několik dní za věc, kterou on bezprostředně nemůže ovlivnit, trošku přísné," řekl pan prezident.

Politici, kteří jsou v politice už příliš dlouho, což se týká i Nečase, bohužel často podléhají dojmu, že politika je uzavřený svět. Zapomínají, že mají sloužit veřejnosti, takže například dopravní registr, spuštěný na základě jejich rozhodnutí, nemá veřejnost terorizovat, ale veřejnosti má naopak sloužit.

Zapomínají také, že existuje cosi jako politický registr v podobě kolektivní paměti veřejnosti. Do tohoto politického registru se v poslední době ukládají především frustrace a ponížení, které Nečasova vláda opakovaně působí občanům tohoto státu.

A jelikož průšvihy často ospravedlňuje tak, že politici vlastně za nic „bezprostředně nemůžou,“ jak to hezky vystihl i pan prezident, ukládá se společenská frustrace do pomyslného registru v podobě rostoucího odporu vůči tomu, co naši politici vydávají za demokratickou politiku. Což je pro budoucnost české demokracie potenciálně velký problém.

Právo, 30.7.2012

26. 07.

Evropa není na odpis

Jiří Pehe Přečteno 5587 krát

Pokud se na současnou Evropu budeme dívat jen prizmatem současných mediálních zpráv, dojdeme nejspíš k názoru, že náš kontinent je u konce s dechem. Žije si prý nad poměry a stále více nedokáže obstát v ekonomické soutěži s jinými částmi světa.

Záleží ovšem dost na tom, jaká kritéria pro posuzování Evropy zvolíme. Většina pesimistických pohledů totiž souvisí s ekonomizujícím viděním světa, v němž převládá tržní „racionalita“ nad ostatními hledisky.

Snadno nám tak může uniknout, že v současné globální krizi si v mezinárodním srovnání vedou nejlépe dvě skupiny států, z nichž jednu tvoří země severní Evropy, což jsou zároveň, jistě ne náhodou, země s nejvyspělejšími sociálními systémy a nejvíce sofistikovaným právním i politickým prostředím na světě.

Neoliberálové jsou ovšem „okouzleni“ primárně druhou skupinou států: ekonomickými „tygry“ v Asii a Jižní Americe, jakkoliv některé z těchto zemí mají daleko k liberální demokracii.

Málokdo přitom připomíná, že například Čína a Indie raketově rostou i proto, že v globální ekonomice mají zatím kompetitivní výhodu zásluhou levné pracovní síly, k čemuž mimo jiné přispívá, že se nezabývají nákladnými „podružnostmi“, jako jsou penzijní a sociální systémy. Těmi se ovšem zabývat budou muset, jakmile jejich ekonomický růst vytvoří dostatečně silné střední třídy.

Neoliberální teoretici, kteří ze současné krize viní přebujelé sociální státy, vnímají evropský sever jako jakousi výjimku, ač do této skupiny zemí zdaleka nepatří jen skandinávské státy, ale třeba i Německo či Nizozemí. Stejně dobře si počínají i země mimo Evropu, které se tímto modelem inspirovaly, například Kanada.

Některé evropské země si zatím skutečně žily nad poměry, ale zdaleka ne všechny, přičemž údajná rozhazovačnost jen málo souvisí s rozsahem sociálního státu. Zato hodně souvisí s vyspělostí politické a právní kultury, které se v zemích, jež dosáhly určité ekonomické úrovně, stávají důležitými faktory v dalším rozvoji.

Těm, kdo káží o úpadku Evropy, by tak občas neuškodil srovnávací pohled. Pokud totiž vezmeme v úvahu sociální standardy, přístup ke vzdělání, a celkovou kvalitu života, je na tom Evropa, a to dokonce i na svém krizí zmítaném „jihu“, pořád ještě nesrovnatelně lépe než jakákoliv z prudce rostoucích zemí, které jsou nám dávány za příklad.

Je samozřejmě důležité analyzovat nejrůznější negativní trendy, ale náš kontinent má nepochybně i nadále obrovský potenciál. Už proto, že sociálně-ekonomicko- politický model vyspělých evropských zemí je zatím to nejlepší, co lidstvo dokázalo vymyslet. Cílem by proto nemělo být udělat z Evropy v zájmu rychlejšího růstu „Čínu“, ale naopak tlačit země, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, aby se v zájmu vlastní i světové stability nechaly inspirovat evropským sociálním modelem a politickými standardy.

I v samotné Evropě se podaří překonat krizi jejího jižního křídla, která nyní ohrožuje společnou měnu i Evropskou unii, jen pokud přestaneme přijímat povrchní teze o tom, že za krizi může primárně přebujelý (sociální) stát. Mohou za ní především různé patologie, které vytváří trh v neregulované podobě, včetně masivní korupce, neodpovědnosti bank a privatizace různých funkcí státu.

Právě s těmito patologiemi si sofistikovaný severoevropský model zatím ví rady lépe než evropský jih. Ačkoliv chladný ekonomický rozum zdánlivě velí vytvořit EU dvourychlostní, je ve skutečnosti třeba hledat s pomocí jednotné EU cesty k tomu, aby se vysoké standardy i úspěšná ekonomická praxe severoevropských zemí postupně staly normou nejenom na evropském jihu, ale i v postkomunistické Evropě východní.

Právo, 26.7.2012

25. 07.

Žena prezidentem

Jiří Pehe Přečteno 6074 krát

Z nedávné ankety, kterou Lidové noviny uspořádaly mezi známými osobnostmi, vyplynulo, pro leckoho možná překvapivě, že by si nemalá část respondentů přála jako příštího prezidenta ženu. Mnozí se pak zcela konkrétně vyjádřili, že jejich kýženým kandidátem by byla bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová.

I z některých dalších průzkumů vyplývá, že by nemalá část české veřejnosti uvítala, kdyby na Hrad přišla po příštích volbách žena. V návalu negativních zpráv je to pozitivní zjištění. Zdá se, že se v českém společenském vědomí něco láme. Lidé jsou znechuceni ze současného politického marasmu, v němž hrají primární roli muži. Dokonce by se dalo argumentovat, že česká stranická politika přetéká testosteronem v té nejprimitivnější podobě.

Je ostatně možné, že volání po ženských kandidátech v prezidentské volbě není nějaká náhlá změna. Větší přítomnost žen v policie si většina lidí nejspíš přeje už delší dobu, jenže česká stranická politika je nastavená tak, že se v ní ženy jen těžko do politických funkcí probojovávají.

Volba prezidenta bude volebním kláním trochu jiného řádu, než jsou volby do parlamentu, kde hrají mnohem větší roli muži dominované stranické sekretariáty a grémia, jakož i zákulisní ekonomické skupiny. I proto by byla prezidentská volba dobrým testem skutečného potenciálu žen v české politice.

I kandidát-žena bude sice muset sehnat buď podporu příslušného počtu zákonodárců nebo 50 tisíc podpisů, jakož i peníze na kampaň, ale samotná volba v podobě plebiscitu bude jaksi transparentnější než volby, v nichž se vybírá ze stranických kandidátek. Bylo by proto dobré, kdyby se k současnému poli prezidentských kandidátů z řad žen přidaly ještě další, zejména společensky uznávané osobnosti, které nejsou zatíženy stranictvím.

To bude trochu problémem pro Zuzanu Roithovou, jejíž jméno se pojí s KDU-ČSL, a docela jistě pro Janu Bobošíkovou, která je nejen hlavní tváří mimoparlamentní Solidarity, ale která navíc přijala za svůj „mužský“ styl české politiky, takže především rozdává populistické politické šťouchance.

Je skvělou zprávou, že se ke kandidatuře odhodlala politicky nezávislá Táňa Fischerová. Výbornou zprávou by též bylo, kdyby společenskou poptávku vyslyšela již zmíněná Eliška Wagnerová. Ta má totiž vedle svého jména i životopis, který se v mnoha zemích s prezidenty pojí. Byla předsedkyní Nejvyššího soudu, jakož i místopředsedkyní Ústavního soudu. Je to klasická liberálka, a i proto občas vyjadřuje názory, které zní levicově, občas naopak pravicově. Žila v emigraci, zná tedy „svět“ i jazyky.

Zvolení ženy prezidentem by mělo v českém prostředí silnou symboliku. O nejrůznějších symbolických rovinách, které si v českém prostředí lidé spojují s prezidentem, včetně kýžené nadstranickosti a „světovosti“, už jsem psal. Důležitá bude i kontinuita nebo naopak ne-kontinuita s bývalým režimem, a především pak s politikou posledních dvou dekád.

Kromě těchto často diskutovaných symbolických rovin nabízí ještě jednu specifickou rovinu Jan Fischer, jehož židovský původ je zásadním a velmi vítaným testem skutečné tolerance české společnosti. Je skoro smutné konstatovat, že volba ženy by byla podobným testem postojů ke společenským „menšinám“, ale v ještě stále dosti patriarchální české společnosti tomu tak bohužel je.

Ač je žen u nás více než mužů, jsou z hlediska svého postavení ve společnosti ještě stále „menšinou“. Přitom je možné argumentovat, že jednou z cest k léčbě české politiky i společnosti obecně je právě posun žen od statutu „menšiny“ k opravdové rovnosti s muži, která by jim měla právem patřit. Zvolení ženy prezidentem, nebo alespoň úspěšná prezidentská kandidatura ženy, by byla v tomto směru velkým posunem.

Deník Referendum, 24.7.2012

23. 07.

Co takhle konkurz na ministry

Jiří Pehe Přečteno 3740 krát

Nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek posunul hranice ústavní i právní tvořivosti českých politiků zase o kousek dál, když navrhnul, aby byl nový vrchní státní zástupce v Praze vybrán na základě výběrového řízení. Zákon totiž nic takového nepředpokládá, pouze suše konstatuje, že ministr jmenuje vrchního státního zástupce na návrh nejvyššího státního zástupce.

Je to stejná procedura jako ta, kterou popisuje Ústava v případě jmenování ministrů, kdy prezident jmenuje ministra na návrh premiéra. Pokud by Blažek uspěl, vyvstane tak vzápětí otázka, zda by neměli být v budoucnosti vybírání na základě konkurzu i ministři.

Až premiér příště navrhne prezidentovi jmenování nového ministra, ten mu může klidně oznámit, že je třeba vypsat výběrové řízení. Podstatné pak samozřejmě bude, zda konkurz bude organizovat premiér nebo přímo prezident, protože, jak známo, v České republice není problém výběrové řízení zorganizovat tak, aby dopadlo stejně jako losovačka.

Aby nepřišla zkrátka ani „neviditelná ruka trhu“ bylo by na místě najmout pro organizaci konkurzu nějakou soukromou firmu. Samozřejmě nejlépe bez konkurzu, ale zato s přátelskými vazbami na zadavatele. Ta by pak za velmi slušnou odměnu pro všechny zúčastněné jistě zcela „transparentně“ konkurz zorganizovala tak, aby se případná obvinění z manipulace ukázala být zcela lichá.

I proto by bylo v případě konkurzu na vrchního státního zástupce důležité, aby konkurz zadával ministr, který by se ostatně rád, jak se zdá, tohoto těžkého úkolu ujal. Navíc nepoučitelný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman konkurz odmítá a zatvrzele trvá na své favoritce Lence Bradáčové..

Jelikož Blažek má v prvé řadě neutralizovat škody, které vznikly, když se jeho předchůdce Jiří Pospíšil nechal vmanévrovat do neodpovědného odvolání nejvyššího vrchního zástupce Vlastimila Rampuly, nedá se vyloučit, že konkurz by nevyhrál nikdo jiný než právě zase Rampula. Koneckonců jen málokdo zatím dosáhl jeho nesporných kvalit v rychlém úklidu kauz, které by současné vládě jen zbytečně narušovaly klid k práci.

Právo, 23.7.2012

21. 07.

Čeští politici zmenšují prostor svobody

Jiří Pehe Přečteno 7000 krát

V moderních demokraciích se v posledních dekádách zabydlela celá řada institucí a mechanismů, které mají být z dobrých důvodů co nejvíce chráněny od politických tlaků i každodenního politického provozu. Páteří demokracie je sice svobodná politická soutěž, ale volby je snadné manipulovat, takže jejich pravidelné konání nemusí být nutně měřítkem kvality demokracie.

Politici snažící se uspět v příštích volbách navíc podléhají populismu, takže racionální rozhodnutí, jejichž dopady přesahují volební cykly, stále více dokážou v moderních společnostech dělat jen od politického provozu odstíněné instituce, které byly ustaveny politikou v rámci ústavních pravidel. Důležitá je i role nezávislé občanské společnosti a „expertního“ tlaku nadnárodních institucí.

Americký politolog Fareed Zakaria už před časem varoval, že tam, kde je politika nadřazována konstitucionalismu, vznikají často tzv. neliberální demokracie, v nichž se sice konají pravidelné volby, ale „prostor svobody“ je poměrně malý. Bohužel, podíváme-li se na současnou situaci v České republice, je zřejmé, že ani dvaadvacet let po pádu komunismu není skutečnou liberální demokracií.

V podstatě všechny důležité instituce, které jsou ve vyspělých demokraciích „z definice“ chráněny před politizací, jsou u nás vystaveny nemalým politickým tlakům. Platí to o veřejnoprávních médiích, státní správě, kontrolních institucích, jakož i o justici a policii.

Ač mají fungovat nezávisle, politici se je opakovaně snaží ovládnout, často velmi vynalézavě. Nejposlednějším příkladem je odmítnutí nově jmenovaného ministra spravedlnosti Pavla Blažka z ODS jmenovat na návrh Nejvyššího státního zástupce do čela Vrchního státního zastupitelství v Praze pro mnohé politiky evidentně „příliš nezávislou“ Lenku Bradáčovou s tím, že se na funkci prý vypíše konkurz, což ovšem zákon při obsazování této funkce nepředpokládá.

Vynalézavost ve stylu „vlk se nažrala, koza zůstala celá“ předvedli politici už v tzv. televizní krizi, která vypukla v roce 2000 na protest proti snahám manipulovat Českou televizi. Pod náporem veřejnosti sice nakonec změnili zákon tak, aby při volbě Rady ČT měla větší slovo občanská sdružení, jenže pod politickou patronací vzápětí vznikla řada podivných sdružení, jejichž jediným úkolem bylo generovat „politické“ kandidáty pro volbu Rady ČT. Členy Rady vybírají nadále politici.

Dalším příkladem je zákon o státní službě, okolo kterého od roku 2002, kdy se ho Česká republika rozhodla coby podmínku svého vstupu do EU přijmout, panuje neobyčejná míra licoměrnosti. Jeho účinnost byla několikrát odložena, nyní prý vláda připravuje úplně jiný, lepší. Jenže z manévrů okolo tohoto zákona vyčuhuje nejvíce ze všeho snaha udržet nadvládu politiky nad státní správou.

Co všechno se může začít dít, když se vedle státních zastupitelství začne o větší nezávislost snažit i policie, se můžeme takřka v přímém přenosu přesvědčit v těchto dnech. Mnoho nezodpovězených otázek také zůstává okolo Nejvyššího kontrolního úřadu. Na funkci předsedy úřadu uvolněnou po střetu Františka Dohnala s Poslaneckou sněmovnou chtějí strany, jak jinak, svoje šampióny.

Jediné instituce, které si svoji nezávislost zatím jakž takž udržely, jsou ombudsman, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, jakkoliv posledně jmenovaný se kvůli tomu stává opakovaným terčem nevybíravých politických útoků a výhrůžek. Prezident země dokonce mluví o „soudcokracii“, která prý ohrožuje demokracii, přičemž v minulosti nejen odmítnul vykonat rozhodnutí NSS ve věci soudního čekatele Langera, ale také se pokusil o neústavní výměnu předsedkyně NS Brožové, čemuž nakonec zabránil právě až ÚS.

Klausova slova o střetu mezi demokracií a „soudcokracií“, či jeho teorie o postdemokracii, v níž prý demokracii ohrožují právě „nevolené“ instituce, možná nejlépe vystihují tragické neporozumění tomu, jak jedině ještě může demokracie fungovat v pozdní modernitě, a chránit tak alespoň částečně „prostor svobody“. Demokratická politika v podobě voleb a střetávání politických stran i dalších aktérů je samozřejmě důležitá, ale vzhledem k obrovským schopnostem moderních komunikačních technologií a PR aparátů manipulovat veřejnost, jakož i vzhledem ke korupční moci velkých peněz nad politikou, sama o sobě k ochraně svobody už dávno nestačí.

Právo, 21.7.2012

19. 07.

O sebevraždě pravice

Jiří Pehe Přečteno 8621 krát

Někteří politologové varují, že česká pravice páchá v poslední době politickou sebevraždu. Místo aby vládní strany využily nedávného zatčení opozičního politika Davida Ratha k tomu, aby ukázaly, že mají skutečný zájem na posilování nezávislosti justice i policie, přičemž budou ochotné „obětovat“ i vlastní politiky obviněné z korupce, předvádějí nevábné politické divadlo, jakmile se ruka zákona dotkne jejich řad.

K tomu všemu se přidává nedávné odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který navzdory svým minulým pochybením pootevřel v posledním roce dveře k reformě systému státních zastupitelství. Jak ukazují i průzkumy, veřejnost vnímá odvolání Pospíšila i sílící útoky na policii kvůli vyšetřování pochybného armádního nákupu letadel CASA jako snahy udržet si za každou cenu politickou kontrolu nad justicí a policií.

Názor, že současné vládní pravicové strany páchají tímto jakousi postupnou politickou sebevraždu, obsahuje předpoklad, že pokud by se chovaly jinak, česká pravice by se mohla zachránit. Proč se tak pravicové strany tedy nechovají? Že by jejich představitelé neměli pud sebezáchovy?

Odpověď zní, že jejich chování je zcela v logice vývoje, který nastartoval už před několika lety. Patologické provázání ODS a, jak ukazuje poslední vývoj, zřejmě i rádoby „čisté“ TOP 09 s neprůhlednými „podnikatelskými“ strukturami je prostě mnohem silnější, než předpokládali i největší pesimisté.

Celá řada podivných vládních nákupů, státních zakázek i projektů placených z evropských peněz by nebyla možná bez aktivní účasti politiků, které nyní mají nejrůznější kmotři a „podnikatelé“ takříkajíc v hrsti. Aby ruka zákona na tyto lidi, jak z politiky, tak z „byznysu“, nedosáhla, o to se dlouhá léta „starala“ politiků se bojící justice a policie.

Opravdová změna směrem k nezávislosti justice, která by se začala chovat podle hesla „padni,komu padni“, by pravicovým stranám u voličů teoreticky pomohla. Jinými slovy: aby se opět stala pro kritickou masu voličů přijatelnou, potřebovala by pravice ukázat, že myslí vážně boj proti korupci, včetně posilování nezávislosti justice i policie.

Jenže je v pasti. Skutečné osvobození justice a policie z pout polické kontroly, jak naznačuje i hysterické chování některých politiků v kauze letadel CASA, by mohlo poslat do vězení leckoho z těch politiků, kteří by bez této hrozby možná docela rádi předstírali, že nestojí o nic více, než o vpravdě nezávislou policii i justici.

I proto je pochopitelné, že se jako lepší taktika jeví boj s korupcí a boj za nezávislejší justici dál jen předstírat, jakkoliv kritická masa voličů si to postupně uvědomuje, a současná vládní pravice se začíná poroučet do politického propadliště. „Zelená“ skutečnému boji s korupcí, včetně rozvázání rukou justice i policie, by totiž znamenala totéž, jenže by přitom zřejmě navíc hrozilo řadě politiků a „podnikatelů“ v brzké době trestní stíhání.

Právo, 19.7.2012

18. 07.

Co vše chtějí Češi od prezidenta

Jiří Pehe Přečteno 3696 krát

Prezident země hraje v české politice i společnosti obecně roli, která dalece přesahuje rámec prezidentových ústavních pravomocí. Nejenže má prezidentství v českém kontextu ještě dnes monarchický nádech, který mu vtiskla masarykovská první republika, ale zároveň si spojují občané s hlavou státu celou řadu očekávání, v nichž má prezident sloužit jako jakýsi protipól pokleslé stranické scény a českého provincionalismu.

Prezident má tedy být pokud možno nadstranický a „světový“. Dokonce i když jako například současný prezident zcela evidentně takový není, většina občanů ho tak chce vidět. Osoba ve funkci prezidenta je tak tlačena do těchto poloh společenskou poptávkou.

S prezidentem se zároveň pojí symbolika, která dalece přesahuje očekávání, která si občané spojují s jinými vysokými ústavními činiteli. Patří k nim například jistý „tatíčkovský“ profil, který už dopředu znevýhodňuje ženy a kandidáty, kteří jsou v očích veřejnosti ještě příliš mladí.

Rozšířený pocit, že český prezident má být jaksi „světový“, se projevuje celou řadou absurdních nároků, které si mohou i protiřečit. Václav Havel byl vnímán jako „světový“, protože tak ho skutečně vnímal i „svět“ za hranicemi české kotliny, a protože bojoval s „čecháčkovstvím“, třeba i tím, že zdůrazňoval „globální“ témata.

Václav Klaus si naopak paradoxně vydobyl v očích veřejnosti punc „světovosti“ tím, že si z pokleslého čecháčkovství udělal zbraň proti Evropě a je za českými hranicemi nepřehlédnutelný kvůli svým kontroverzním činům. Zatímco Tomáš G. Masaryk i Havel viděli „českou otázku“ jako otázku evropskou, Klaus toto vidění obrátil vzhůru nohama: evropská otázka se stala českým traumatem.

Takto ostře rozdílné obrazy „světovosti“ lze v očích české veřejnosti získat i proto, že v českých dějinách spolu od počátku soupeří ve vztahu k vnějšímu světu, zejména vůči „Evropě“, dva protikladné postoje: češství jako zvládání výzev skrze Evropu a češství jako údajné majitelství „naší“ pravdy proti Evropě.

Symbolická očekávání pojící se s prezidentem jsou absurdní i v jiných směrech. Zatímco například premiérem se může stát člověk s komunistickou minulostí, je téměř jisté, že kandidatura bývalých komunistů, byť se třeba za své členství omluvili, vyvolá během kampaně před nadcházející přímou volbou zuřivé polemiky a zavdá příčiny k ostouzení.

Pokud vstoupí do prezidentského klání Jan Švejnar, je pro změnu jisté, že bude pod palbou ze strany těch, kteří budou zneužívat jiného typu očekávání: prezident prý musí být skutečně „náš“. Být „světový“ jenom proto, že kandidát dosáhl něčeho „ve světě“, kde také žil, evidentně mnohým nestačí, protože toho nedosáhl takříkajíc jako jeden z „nás“.

I toto je absurdní nárok, který svědčí o jistém typu schizofrenie v národním vědomí. Když se před časem pořádala anketa o největšího Čecha, zvítězil (odečteme-li fiktivního Járu Cimrmana) Karel IV. , o jehož češství by bylo možné úspěšně diskutovat. Jistý problém měl v tomto ohledu i Masaryk, jehož ovšem nakonec národ za „svého“ přijal, navíc nebyl prezidentem Česka, ale Československa.

Na příštího prezidenta se tedy bude vztahovat celá řada v podstatě iracionálních kritérií. Jistou roli bude nepochybně také hrát skutečnost, zda si ten který volič bude přát v osobě prezidenta nějaký druh kontinuity s minulostí, nebo bude naopak takovou kontinuitu odmítat jako příležitost k „novému začátku“.

Jedním druhem takové (ne)kontinuity je kandidátova (ne)svázanost s érou normalizace. Může přitom jít nejen o výše zmíněné členství v KSČ, ale v obecnější rovině i o to, zda byl ten který kandidát v normalizační éře vůbec nějak zakotven.

Lidem, kteří si přejí mít v osobě prezidenta někoho, kdo s sebou nenese normalizační stigma, tak budou sympatičtí syn z disidentské rodiny Jiří Dienstbier nebo emigrant Švejnar. Naopak pro řadu lidí, kteří trpí jakousi (n)ostaligií po časech před rokem 1989, i když nemuseli nutně s komunisty nijak sympatizovat, mohou být ze symbolických důvodů přijatelnější kandidáti, jejichž kořeny sahají do dob komunismu.

Důležitým kritériem bude pro řadu lidí i politická kontinuita s posledními dvěma dekádami. Dobu postkomunistické transformace, jakož i současný stav české demokracie, vidí mnoho lidí velmi kriticky. Právě pro ně může být nejdůležitějším kritériem, zda prezident může vnést do úřadu jakýsi nový „étos“, nespojený s korupčními praktikami a politickou patologií uplynulých let.

To může zvýhodňovat kandidáty, kteří se v politice po roce 1989 neangažovali, nebo se angažovali jen okrajově, popřípadě se sice angažovali, ale mají pověst bojovníků se současnými nešvary. Naopak to bude nevýhoda pro kandidáty, jako je Miloš Zeman, který je přímo ztělesněním transformační éry i kontinuity s prezidentem současným.

Zajímavým kritériem je i již zmíněná „nadstranickost“. I zde bude panovat jistá míra schizofrenie, s níž musí politicky inteligentní kandidát pracovat. Na jedné straně existuje vysoká míra poptávky po kandidátovi, který v žádné straně po roce 1989 nebyl, a „neumazal“ se tak pokleslým českým stranictvím; na straně druhé bude chtít řada lidí volit proti současné vládní koalici, takže stranické hledisko bude hrát roli.

Otázkou v tomto kontextu je, zda převáží uspokojení nad tím, že kandidát má obecně odstup od politických stran, přičemž je ovšem kritický k současné pravicové koalici, anebo převáží poptávka po tom, aby kandidát svůj kritický postoj k vládní koalici takříkajíc stvrzoval svojí stranickou příslušností k nějaké levicové straně. Toto je dilema, které může ve svých důsledcích prezidentskou volbu rozhodnout, přičemž důležitou roli zde sehrají především komunističtí voliči.

Při analýze všech možných kritérií, které budou při volbě prezidenta hrát roli, bychom zároveň měli vzít v potaz skutečnost, že příští volba bude svým způsobem krokem do nezmapovaného území. A to nejenom proto, že prezident bude poprvé volen přímo občany, ale také proto, a to možná zejména, že příští prezident bude prvním demokraticky zvoleným prezidentem, který už nebude produktem „revolučního“ či „transformačního“ kvasu.

Mezi demokraticky zvolenými prezidenty byli totiž jak Masaryk, tak Edvard Beneš, a o půl století později jak Havel, tak Klaus, politickými produkty zcela speciálních podmínek. Jak Masaryka, tak Havla „katapultovala“ do funkce prezidenta revoluční změna; ba je dokonce pravděpodobné, že v běžném nerevolučním politickém provozu by se prezidenty vůbec nemohli stát, pokud by o to usilovali.

Beneš i Klaus sice nebyli katapultováni do svých funkcí přímo revolucí, ale důležitou roli i v jejich případě hrála ještě pořád „historie“, tedy jak jejich role v revoluční změně, tak jejich role v „post-revoluční“ transformaci. Nebyli tedy prezidenty vzešlými z víceméně „neutrálního“ politického provozu, v němž už nehrají roli „revoluční“ zásluhy.

Jelikož komunističtí prezidenti jsou pro analýzu prezidentství v demokratickém prostředí nepoužitelní, máme k dispozici pouze prezidenty, kteří byli produkty revolučního a post-revolučního kvasu a změn v prvních dvaceti letech po radikální historické změně. Tedy prezidenty vzešlé z takříkajíc první porevoluční generace.

I v tomto ohledu bude osoba příštího prezidenta zajímavým fenoménem. Mezi stávajícími kandidáty je pouze Miloš Zeman politikem, který by byl v symbolické rovině jakýmsi nastavením post-revoluční éry, protože historie vygenerovala po roce 1989 jen tři politiky, kteří se stali symboly nové éry: Havla, Klause a Zemana.

Nicméně na rozdíl od Klause a Havla by musel Zeman „prezidentovat“ už v podmínkách post-transformační éry. Šlo by tak o podivnou srážku politických kultur: na jedné straně by jistě odvozoval svoje prezidentství částečně od své „historické“ role, na straně druhé by musel fungovat v prostředí, které se od transformační éry stále více odvrací.

Má-li se přitom česká politika alespoň částečně úspěšně přehoupnout z období transformace, a obecně post-komunismu, do normálnějších demokratických poměrů, v nichž ubude systémové korupce, posílí se právní stát, a zároveň každá nová vláda se už nebude zaklínat v prvé řadě „reformami“ ale prostě přísliby slušného vládnutí, bylo by samozřejmě dobré, kdyby i prezident ztělesňoval tento nový étos, včetně výrazného zcivilnění prezidentského úřadu.

Namísto snah o „světovost“ a natahování ústavních pravomocí by největší službu české demokracii prokázal prezident, který by svoji funkci „zúřadoval“ v souladu s platnou ústavou, bez zbytečného zviditelňování se za každou cenu.

Měl by to tedy být prezident, který by namísto knih a projevů na témata, kterým coby laik v oboru ani pořádně nerozumí, jako jsou klimatické změny, a namísto bojů se „soudcokracií“ nebo občanskou společností, kladl důraz na roli práva a osvědčených standardů demokratické politiky. Zároveň prezident, který by z „české otázky“ učinil opět otázku evropskou, ale nikoliv ve stylu velkých vizionářských projevů, nýbrž spíše „drobné práce demokratické“ ve spolupráci s ostatními zeměmi na složitých výzvách, které nás čekají.

Deník Referendum, 17.7.2012

17. 07.

Srdce a hlavy voličů

Jiří Pehe Přečteno 4107 krát

Ač se ministr financí a místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek stal terčem intenzivní kritiky kvůli jednání, které veřejnost vnímá jako snahy o zastrašování policie při vyšetřování podivného armádního nákupu letounů CASA, předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg prohlásil, že odchod Kalouska z vlády nepřipadá v úvahu, protože Kalousek je „srdcem i hlavou vládních reforem“. K odchodu Kalouska vyzvala jak opozice, tak bezpečnostní výbor PS.

Schwarzenberg i předseda vlády Petr Nečas zpochybňují tvrzení policejního vyšetřovatele i policejního prezidenta, že se je Kalousek snažil zastrašit, neboť se prý jedná o tvrzení proti tvrzení. To je pádný argument, pokud vezmeme v úvahu právní stránku věci. Jenže úspěchy a neúspěchy v demokratické politice se odvíjejí v prvé řadě od voličů, a ti, jak ukazují nejrůznější ankety a průzkumy, mají o Kalouskovi jasno.

V situaci, kdy si více než 90 procent respondentů v některých průzkumech myslí, že se Kalousek chová v kauze CASA nepatřičně, podezřele, ba „hystericky“, a kdy popularita tohoto ministra padá k bodu, kde se nejspíš brzy protne s již téměř jen jednocifernou „popularitou“ vlády, se výroky Schwarzenberga i nečinnost Nečase vůči Kalouskovi jeví jako další projev pozoruhodných tendencí současného vládního tábora k politicky sebevražednému jednání.

Premiér Nečas sice prý doufá, že se vláda po dvou letech klopýtání nyní „nadechne“, jenže zcela v logice dosavadního počínání zahajuje druhou vládní dvouletku politicky nesmyslným odvoláním ministra spravedlnosti, který navzdory předešlým chybám spustil jakous takous očistu justice. Toleruje také Kalouskovo bizarní jednání, a v atmosféře všeobecného ekonomického zmaru, notně přiživovaném v českém případě vládními „škrtformami“, odmítá dokonce třeba jen odložit schvalování nákladných církevních restitucí.

Nečas prý nebude na rozdíl o ČSSD vládnout podle průzkumů veřejného mínění, v nichž restituce i další vládní kroky odmítá velká většina lidí. To může být někomu sympatické, ale dá se předpokládat, že „srdce a hlavy voličů“ vládní počínání vyhodnotí úplně jinak.

Jen současné české vládní politice, která žije úplně odtržená od voličů a reality, se tak mohlo podařit, aby už po dvou měsících byla obří korupční aféra sociálně demokratického hejtmana Davida Ratha zcela zastíněna průšvihy ve vládním táboře, a preference ČSSD přestaly s přispěním vládního neumětelství padat. Na obzoru je tak scénář, který ve světle Rathovy aféry na čas ustoupil do pozadí: totální zdecimování české pravice, srovnatelné s tím, co jsme viděli nedávno na Slovensku.

V takovém případě by si měly vládní strany i na ně napojené neprůhledné „podnikatelské“ struktury z celého srdce přát, aby Kalousek neměl pravdu, když tvrdí, že policie je navzdory nedávnému zatčení opozičníka Ratha zpolitizovaná v neprospěch vládního tábora. Anebo by měly zabránit tomu, aby ji svými výroky dále politizoval. Začíná-li se totiž policie, prý aktivisticky a nepatřičně, osmělovat nyní, kdy vláda ještě vládne, nelze ani domýšlet, co všechno by mohla začít prošetřovat v případě vítězství levice.

Právo, 17.7.2012

14. 07.

Zvolí komunisti opět prezidenta?

Jiří Pehe Přečteno 7014 krát

Není tajemstvím, že komunističtí poslanci a senátoři výrazně přispěli v minulých dvou prezidentských volbách ke zvolení Václava Klause prezidentem. O tom, jak komunisté taktizovali při volbě v roce 2003, a jak jich nakonec několik Klause podpořilo, mluví dnes někteří tehdejší komunističtí volitelé otevřeně.

V roce 2008 se KSČM pro změnu účastnila frašky s nasazením Jany Bobošíkové, což byl především taktický manévr namířený proti Klausovu soupeři Janu Švejnarovi.

Jedním z argumentů pro zavedení přímé volby prezidenta, i když nikoliv argumentů nejprominentnějších, bylo i tvrzení, že volba prezidenta s pomocí plebiscitu bude eliminovat vliv komunistů. Jenže hlubší pohled na pole současných prezidentských kandidátů, jakož i na chování KSČM před volbou prezidenta, tento předpoklad spíše vyvracejí.

Komunisté na svém jarním sjezdu nenominovali vlastního prezidentského kandidáta. Ačkoliv někteří analytici vykládali toto rozhodnutí jako prosté uznání skutečnosti, že KSČM nemá ve svém středu osobnost, jež by mohla v prezidentském klání uspět, lze argumentovat, že to bylo především taktické rozhodnutí.

KSČM sice ještě stále svého vlastního kandidáta vygenerovat může, ale je pravděpodobné, že tak učiní pouze v případě, že bude chtít zamíchat hlasováním v prvním kole ve svůj prospěch. Jelikož ryze komunistický kandidát by měl téměř nulové šance postoupit do kola druhého, nasadila by ho KSČM zřejmě pouze v případě, že by chtěla oslabit někoho jiného.

Jelikož je KSČM strana levicová, zřejmě by se odhodlala k takovému kroku v případě, že by chtěla oslabit šance jednoho z levicových kandidátů, například sociálního demokrata Jiřího Dienstbiera. Ten je ale svým způsobem pro KSČM přijatelný. Není programovým antikomunistou a nebrání se dokonce ani budoucí spolupráci ČSSD a KSČM na vládní úrovni.

Ještě přijatelnější je ovšem pro KSČM další levicový kandidát, bývalý premiér za ČSSD Miloš Zeman. Ten je v současnosti obklopen lidmi, kteří měli v minulosti silné vazby na předlistopadovou komunistickou stranu, jakož i lidmi, kteří údajně z pragmatických důvodů propagují spolupráci s některými strategickými ruskými firmami.

Pro KSČM tedy v prvním kole dává větší smysl podpořit jednoho z těchto dvou kandidátů, spíše než nasadit vlastního politika. Jako alternativa se KSČM nabízí možnost zůstat v prvním kole neutrální, a podpořit úspěšnějšího z levicových kandidátů až v druhém kole.

Ať tak či onak, jisté je, že komunistická podpora bude mít značný význam. Voliči KSČM jsou tradičně velmi disciplinovaní, takže nejen k volbám přijdou, ale také nejspíš podpoří kandidáta, kterého doporučí jejich vedení. Vezmeme-li v úvahu, že KSČM má podle některých průzkumů v současnosti podporu až dvaceti procent voličů, může podpora strany pro jednoho z levicových kandidátů být oním zásadním rozdílem, který pošle takového kandidáta do druhého kola.

Tam pak bude podpora KSČM zásadní. Jelikož je pravděpodobné, že do druhého kola se probojuje alespoň jeden levicový kandidát, pro kterého už tak jako tak bude hlasovat mnoho voličů nespokojených se současnou vládní politikou, má podpora KSČM zásadní význam. Právě ona přidaná procenta jasné komunistické podpory mohou učinit z levicového kandidáta vítěze.

V současnosti se zdá, že tímto kandidátem bude Miloš Zeman. Ten si v průzkumech veřejného mínění počíná lépe než Dienstbier. Je přitom přijatelný nejenom pro voliče svojí Strany práv občanů-Zemanovci, ale také pro velkou část voličské základny ČSSD, v níž panuje nostalgie po Zemanově vládě „silné ruky“ během opoziční smlouvy.

Voliči KSČM by neměli se Zemanem zásadní problém. Jeho postoje k některým mezinárodním krizím, jako byla ta v Jugoslávii, byly identické s postoji KSČM. Jeho postoje k NATO, jež mnoha komunistickým voličům vadí, jsou ambivalentní. Nikdy se také nevymezil jako zastánce česko-německého smíření v otázce sudetských Němců. Jeho pro-ruské postoje, údajně diktované ekonomickým pragmatismem, budou voličům KSČM také sympatické.

Je proto dost pravděpodobné, že KSČM opět sehraje při prezidentské volbě důležitou roli. V podstatě jí zbývá vyřešit jen otázku, zda podpořit jednoho z nekomunistických levicových kandidátů už v prvním kole, nebo takticky čekat až na kolo druhé, v němž pak strana může svým „doporučením“ v podstatě volbu prezidenta rozhodnout.

Jisté je, že pokud takový kandidát nakonec uspěje, bude svým způsobem komunistům zavázán. Zejména pokud bude chtít usilovat o znovuzvolení, bude si muset KSČM předcházet. Zdá se tedy, že vliv komunistů v nejvyšších patrech české politiky zdaleka neskončí ani téměř čtvrtstoletí po pádu bývalého režimu.

Parlamentní magazín, červenec 2012

Archiv článků: červenec 2012