Republikánský kandidát na úřad amerického prezidenta Donald Trump odmítá jasně říct, zda v případě svojí prohry uzná výsledky voleb. Mluví opakovaně o tom, že volby budou nejspíš zmanipulované, že výsledky volebních průzkumů jsou vylhané, a že proti němu konspirují média.
Výsledky voleb by prý uznal, pokud vyhraje. Jak by přesně postupoval v případě svojí prohry, ale odmítá upřesnit.
Experti se okamžitě začali zabývat tím, jaké by byly šance Trumpa, pokud by výsledky voleb napadl soudní cestou. Dospívají většinově k názoru, že ne velké.
Při amerických prezidentských volbách samozřejmě dojde tu a tam k nesrovnalostem—už vzhledem k jejich obrovskému měřítku. V roce 2000 problematické výsledky voleb na Floridě dokonce doputovaly až k Nejvyššímu soudu, který se v klání mezi Georgem W. Bushem a Al Gorem nakonec přiklonil k Bushovi a ten se tak stal prezidentem.
Nějaké systematické podvádění se ale neděje, protože ani nemůže. Volby jsou na všech úrovních detailně monitorovány nejen státem, ale i velmi aktivní občanskou společností.
Otázkou ale je, zda Trump má při svém zpochybňování voleb na mysli jen soudní bitvu. Tu by podstoupil nejspíš jen proto, aby dokázal, že „systém“, proti kterému vystupuje je zkorumpovaný na všech úrovních.
Jde mu, zdá se, spíš o to, aby americká společnost zůstala ostře rozdělená, čehož by snad mohl využít v budoucnosti. Jako správný populista o svých voličích mluví jako o „hnutí“. A průzkumy veřejného mínění ukazují, že ve světle jeho opakovaných útoků na férovost voleb polovina jeho voličů nyní věří, že volby nebudou zmanipulované ve prospěch jeho soupeřky, demokratky Hillary Clintonové.
Trump si skutečně zahrává s ohněm. Může způsobit, že téměř polovina americké společnosti bude mít za to, že jí vládne nelegitimně zvolená prezidentka, což může mít řadu negativních důsledků. Což o to, americká společnost je už nějakou dobu ostře polarizovaná, ale nakonec zatím ta její část, která ve volbách prohrála, vždy uznala vítěze voleb, jakkoliv ho nemusela mít v oblibě.
Trumpův postup by mohl vyvolat až cosi jako doutnající občanskou válku, kdy téměř polovina americké společnosti bude věřit, že volební vítězství jejího favorita ukradl nenáviděný systém. Tím by se ovšem americká demokracie posunula do politického teritoria, které známe kupříkladu z minulosti různých zemí v Jižní Americe, kde opozice odmítala uznat výsledky voleb, což v mnohých těchto zemích vedlo až k ozbrojeným konfliktům.
USA se svojí demokratickou tradicí snad takovému riziku nebudou čelit, ale nedá se vůbec vyloučit, že v případě Trumpovy prohry, zfanatizovaní jedinci či skupiny z jeho tvrdého voličského jádra nebudou volat po občanské neposlušnosti nebo se dokonce nebudou dopouštět násilí.
Trump by tedy měl svoje vystupování po případné prohře pečlivě zvážit. Mohl by z lahve vypustit džina, který nejen vážně poškodí americkou demokracii, ale kterého nebude schopen nakonec kontrolovat ani on sám.
ČRo Plus, 26.10.2016
Společné prohlášení čtyřech nejvyšších ústavních činitelů, v němž se distancují od lidoveckých členů vlády, kteří se setkali s dalajlámou, a v němž poněkud servilně ujišťují Čínu, že Česká republika uznává její územní celistvost a chce s ní mít dobré vztahy, bude mít, mimo jiné, i dopady na plány sociální demokracie se takříkajíc modernizovat.
S myšlenkou modernizace ČSSD tak, aby kormě tradičního postaršího elektorátu z menších měst a vesnic více oslovovala i mladší voliče z velkých měst přišel po prohraných krajských a senátních volbách předseda strany a premiér v jedné osobě, Bohuslav Sobotka. Součástí diskuze, která se okolo snah učinit upadající stranu atraktivnější, byly i názorové střety uvnitř ČSSD, zda by se měla pokoušet navzdory minulým neshodám a konfliktům sblížit s prezidentem Milošem Zemanem.
S trochou ironie je možné konstatovat, že prohlášení ke vztahům s Čínou, podepsané bývalým předsedou sociální demokracie prezidentem Milošem Zemanem, a třemi současnými význačnými sociálními demokraty--premiérem Bohuslavem Sobotkou, předsedou Senátu Milanem Štěchem a předsedou Poslanecké sněmovny Janem Hamáčkem—dilema okolo modernizace ČSSD vyřešilo. A to tak, že ho zmrazilo.
Pokud totiž chtěla ČSSD začít oslovovat mladší voliče, její představitelé nejspíš dostatečně nezvážili, že mladším, liberálně orientovaným voličům může dost vadit podlézavý tón zmíněného prohlášení, které navíc jednostranně nadřazuje ekonomické zájmy jakýmkoliv hodnotám. Což o to, i mezi mladými lidmi ve velkých městech je jistě dost pragmatiků, kteří si přejí dobré obchodní vztahy s Čínou, ale zároveň tito vzdělaní mladší voliči vnímají potřebu dobrých vztahů v širším kontextu.
Mnoho z nich tedy asi usoudí, že jakkoliv je dobré s Čínou obchodovat, měla by si Česká republika přitom zachovat jistou důstojnost a držet se určitých hodnot. Servilní prohlášení čtyřech nejvyšších ústavních představitelů směrem k Číně, shodou okolností tak či onak spjatých s ČSSD, které se distancuje od lidoveckých členů vlády jen za to, že se setkali s duchovním vůdcem, kterým dalajláma je, vzbuzuje chtě nechtě pocit trapnosti.
Lídři ČSSD se tímto prohlášením také symbolicky octli v jednom táboře s prezidentem, proti kterému by se část ČSSD ráda vymezila. Mnoho lidí si bude klást otázku, proč se Sobotka a další sociálně demokratičtí ministři pouštějí ve jménu dobrých vztahů s komunistickou Čínou do konfrontace s lidovci, přičemž nebyli nedávno schopni ve vládě jasně odsoudit Zemanovu cestu na putinovskou konferenci na Rhodos, která České republice nepochybně uškodila v očích našich spojenců.
Jinými slovy: proč mají tito činitelé ČSSD potřebu uklidňovat komunistickou Čínu s pomocí kritiky svého koaličního partnera doma, a nemají stejnou potřebu se jasně postavit proti Zemanovi, když se bratříčkuje s představiteli velmoci, na kterou Západ, jehož jsme součástí, uvalil sankce.
ČSSD po tomto extempore už bude jen málokterý městský liberál věřit. Lidovci jistě nejsou liberální stranou, a ani se o žádném rozkročení směrem k liberálním městským voličům v této straně nemluví. Ale to, že se vedle podpory ekonomických zájmů České republiky dokážou držet i určitých hodnot, jak ukázali jejich představitelé svým setkáním s dalajlámou, bude mnoha mladším voličům ve velkých městech sympatické.
Pokud bychom vnímali prohlášení čtyřech nejvyšších představitelů v kontextu skutečnosti, že po skončených krajských a senátních volbách se každý krok a gesto různých stran začíná vnímat i jako neoficiální kampaň před sněmovními volbami v příštím roce, je jisté, že sociální demokracie nevykročila správným směrem.
ČRo Plus, 19.10.2016
Krajské volby a druhé kolo voleb do třetiny senátních obvodů nabízejí řadu poučení. Bylo by kupříkladu možné mluvit o tristním stavu české občanské pravice, nebo o výprasku, který dostali xenofobové, jako je Martin Konvička, Liana Janáčková, či Stanislav Huml.
Soustřeďme se ale na tři hlavní. Týkají se hnutí ANO, sociální demokracie a lidovců i starostů.
ANO
Po krajských volbách mluvil prezident Miloš Zeman o zradě na voličích, protože ostatní strany v řadě krajů vytvářely koalice proti ANO. V druhém kole senátních voleb promluvili voliči (buď tak, že šli volit, anebo tak, že se volit neobtěžovali), a s ANO to dopadlo stejně.
Ukázalo se, že má velmi malý koaliční potenciál. V jedenácti ze čtrnácti senátních obvodů, kde mělo ANO v druhém kole svoje zástupce, se voliči ostatních stran spojili proti kandidátovi ANO.
Pro Andreje Babiše to není dobrá zpráva. Politici všech ostatních stran evidentně nebudou svými voliči považováni za zrádce, pokud se proti Babišovi spojí po příštích sněmovních volbách. Pokud Babiš nedosáhne mimořádného volebního výsledku, ostatní strany nebudou mít velké skrupule ho obejít.
ČSSD
Sociální demokracie nedopadla v druhém kole o moc lépe. Ukázalo se, že bez podpory komunistických voličů, které tentokrát nespojoval s ČSSD odpor k vládnoucí pravici, mají její kandidáti v druhém kole problémy.
ČSSD má ale i obecnější problém. Jak krajské, tak senátní volby ukázaly, že její vliv dál upadá. Nápady některých předních sociálních demokratů, že by se strana mohla usmířit s prezidentem Zemanem, jsou přitom zcela sebevražedné-- už ve světle skutečnosti, že všichni Zemanovi favorité v ČSSD (s výjimkou Jiřího Zimoly) dostali v krajských a senátních volbách na frak.
Zdeněk Škromach, Michal Hašek, Jaroslav Foldyna či Stanislav Huml představují nevábnou galérku sociálně demokratických politiků, jejichž porážka by měla být naopak výzvou pro Sobotkovo vedení ČSSD jít se Zemanem a jeho zbývajícími pohrobky ve straně konečně do otevřeného střetu.
Strana chce podle Sobotky hledat nějakou novou identitu, která by oslovila mladší vzdělanější voliče. Jasný odklon od Zemana před nastávající prezidentskou volbou by byl sám o sobě symbolickým gestem, který by stranu svým způsobem předefinoval ještě před tím, než snad přijde s nějakým modernějším programem.
KDU-ČSL a STAN
Ukazuje se, že pro lidovce je dvoukolový většinový systém, v kombinaci s nízkou volební účastí, velmi výhodný. Pokud se jejich kandidáti dostanou do druhého kola, dostanou nejen hlasy disciplinovaných lidoveckých voličů, ale i hlasy voličů jiných stran.
Není přitom ani tak důležité, zda je lidovecký kandidát známou osobností. Stačí, že s lidovci se vesměs pojí image jakési hodnotové integrity a zakotvenosti v místní politice. Z podobného efektu těží kandidáti STAN.
Otázka, zda lidovci a STAN mohou úspěchy na nižších úrovních politiky opakovat na celostátní úrovni, zůstává ale otevřená. Zdá se, ale, že pokud by se oba subjekty spojily do volební koalice, mohlo by dojít k synergickému efektu podobně jako v senátních volbách, kde zejména lidovci profitovali z účasti v několika koalicích.
Prezident Miloš Zeman míní, že formování širokých koalic proti vítěznému hnutí ANO ve vyjednávání o krajských vládách, je zradou na voličích. Anebo přinejmenším „nesportovním chováním“.
Co na tom, že jedním z rysů poměrného volebního systému, který se u nás používá, je, že vedle dobrých volebních výsledků musejí mít strany také koaliční potenciál. To znamená, že ostatní strany musejí chtít s tou kterou stranou spolupracovat.
Nejčastěji tak činí kvůli programovému průsečíku, ale důležité jsou i zkušenosti s politiky takové strany. A jak naznačuje rozpad různých koalic vedených hnutím ANO po minulých komunálních volbách, v nichž zvítězilo ve velkých městech, s politiky programově amorfního hnutí, kteří často bojují i sami mezi sebou, se nevládne snadno. Nemluvě o skutečnosti, že předseda tohoto hnutí, Andrej Babiš, mluví o tradičních stranách pohrdavě, vlastně je neuznává.
Pikantní je, že se nad obcházením údajné vůle voličů pohoršuje právě prezident Zeman. Byl to totiž právě on, kdo v roce 1998 uzavřel coby předseda vítězné sociální demokracie po volbách takzvanou opoziční smlouvu s Občanskou demokratickou stranou, proti níž vedl před volbami nemilosrdnou kampaň. Nemálo voličů se tehdy mohlo cítit v horším případě zrazeno, v lepším případě podvedeno.
Poté, co se Zeman stáhl po neúspěšné prezidentské kandidatuře v roce 2003 do ústraní, neměl sice několik let žádnou politickou funkci, ale politiku ovlivňoval dál--zejména ve vztahu k ČSSD, jejíž čelní politici ho dle jeho soudu v prezidentské volbě zradili. Na začátku roku 2007 pomohlo v patové povolební situaci Mirkovi Topolánkovi zformovat vládu přeběhnutí dvou poslanců ČSSD—Miloše Melčáka a Michala Pohanky.
Oba měli blízko k Miloši Zemanovi. Pohanka později v médiích přiznal, že Zeman ovlivnil rozhodnutí jeho i Melčáka umožnit vládu ODS, a že jim i později radil, jak hlasovat, což platilo i při volbě Václava Klause prezidentem v roce 2008. Mnozí z nás takové chování dvou poslanců zvolených za ČSSD mohou chápat jako zradu na voličích nebo jako nesportovní chování.
Když po sněmovních volbách v roce 2010 obešly vítěznou ČSSD tři pravicové strany a zformovaly vládní koalici, Zeman, který se mezitím stal předsedou Strany práv občanů-zemanovci, o žádné zradě na voličích nemluvil.
Jako zradu či nesportovní chování nenahlížel ani skutečnost, že před svým zvolením prezidentem v roce 2013 sliboval, že bude prezidentem všech, o čemž mluvil dokonce ještě i ve svém inauguračním projevu. Nestalo se.
Po pádu vlády Petra Nečase se navíc Zeman rozhodl zcela obejít Poslaneckou sněmovnu a zformoval vládu složenou z tzv. expertů. I v tomto případě by mohl leckdo argumentovat, že se jednalo o zradu na voličích, když prezident vyšachoval z jednání o vládě politické strany, které voliči legitimně zvolili do Poslanecké sněmovny.
Po předčasných volbách na podzim roku 2013, v nichž zvítězila ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou, který byl předsedou strany řádně zvolen na sjezdu své strany, se prezident pro změnu zúčastnil v Lánech schůzky s několika vedoucími politiky ČSSD z tzv. zemanovského křídla strany, kteří chtěli provést vnitrostranický puč s cílem Sobotky se zbavit.
Jako zradu na voličích, kteří ve volbách dali své hlasy ČSSD s tím, že v případě jejího vítězství bude Sobotka premiérem, či jako zradu na delegátech řádně svolaného sjezdu ČSSD, který Sobotku do čela strany zvolil, svoje jednání Zeman tehdy evidentně neviděl. Mnoho občanů ale ano. I proto může brát právě jeho popis formování koalic proti hnutí ANO coby „zrady na voličích“ brát dnes jen málokdo vážně.
ČRo Plus, 12.10.2016
Zřejmým vítězem krajských voleb a prvního kola voleb do třetiny senátních obvodů je hnutí ANO. Zato poražených je mnohem více.
Jedním z hlavních je pravicová opozice. Úspěšné byly totiž především vládní strany, což je v ostrém kontrastu ke skutečnosti, že v minulosti v těchto volbách, zejména těch krajských, slavily úspěchy strany stojící v opozici vůči vládě.
Dalším poraženým je sociální demokracie, která propadla v krajích a bude mít velké problémy i v druhém kole senátních voleb. To může oslabit předsedu strany Bohuslava Sobotku.
Naštěstí pro něj jsou hlavními poraženými v ČSSD někteří jeho čelní oponenti: zejména ti, kteří nejvíc vsadili na populistickou politiku—krajští lídři Michal Hašek a Jaroslav Foldyna. Dobře to nevypadá před druhým kolem senátních voleb ani se Zdeňkem Škromachem.
Ukázalo se, že pokud jde o závody v populismu a strašení občanů migrací, nemají ani na Babišovo ANO, ani na plejádu „ostřejších“ stran. Pokud chce ČSSD uspět za rok ve volbách do Poslanecké sněmovny, bude se muset jasněji vymezit jako strana demokratické levice.
Poraženými jsou i všechny subjekty, které vsadily na boj s migrací a islámem. Ukázalo se, že čeští voliči nejsou hloupí. Vědí, že takové strany nemohou zejména na krajské úrovni ničeho reálně dosáhnout. Naprostým fiaskem jsou zejména bídné výsledky koalice Úsvit-Blok pro islamizaci.
Výsledky voleb jsou i fackou prezidentovi. Navzdory jeho cestě po Zlínském kraji těsně před volbami, propadla jeho Strana práv občanů. Za SPO v tomto kraji přitom kandidovalo několik Zemanových blízkých spolupracovníků z Hradu. Ti příliš nesbírali ani preferenční hlasy.
Volby jsou propadákem i pro komunisty. K jejich výborným výsledkům z roku 2012 evidentně přispělo, že byli spolu s ČSSD v opozici vůči velmi nepopulární pravicové vládě. V opozici vůči současné vládě nejsou příliš vidět.
Ukáže se také, zda vítězství ANO v devíti krajích, není tak trochu vítězství Pyrrhovo. Rozkoly v ANO v řadě velkých měst, v nichž vyhrálo v minulých komunálních volbách, ukázaly, že Babiš nemá dostatečně dlouhé prsty, aby udržoval disciplínu v nesourodém hnutí na nižších úrovních. Pro ANO ve vedení krajů by se podobné souboje mezi různými frakcemi, jaké jsme viděli v mnoha statuárních městech, přitom mohly stát osudnými před volbami do PS za rok.