Jiří Pehe

29. 01.

Švejnar: prezident nebo předseda strany?

Jiří Pehe Přečteno 6524 krát

Prezidentská kandidatura Jana Švejnara vzbudila v české společnosti nebývalá očekávání, takže ve stále větším počtu průzkumů veřejného mínění začíná porážet současného prezidenta Václava Klause. Za rostoucí veřejnou podporou pro Švejnara je evidentně naděje, že by se v zabetonované české politice, nad níž většina veřejnosti už zlomila hůl, mohlo přece jen něco změnit k lepšímu.

Velká očekávání, která Švejnar vybudil, mají dvojí ostří. Na jedné straně mu mohou pomoci na Hrad, pokud kritická masa zákonodárců hlas veřejnosti vyslyší.

Na straně druhé na něj vytvoří obrovský tlak, aby své popularity a autority využil k založení nové politické strany v případě, že prezidentem zvolen nebude. Pokud by odjel zpět do USA, ublíží jak svým případným politickým ambicím v budoucnosti, tak veřejnosti, která ho podporuje.

Z minulosti sice víme, že projekty nových politických stran nebyly úspěšné, jenže od vzniku České republiky nenastala situace podobná té současné. Prezidentské klání, doprovázené obrovským zájmem médií, vygenerovalo osobnost, která má velkou veřejnou autoritu a není spojená netransparentními vazbami s českou politikou minulých let. Pokud si Švejnar udrží v průzkumech vedení, zavládne v případě jeho nezvolení i zdravá míra naštvání.

Do čela nového subjektu by se tak po dlouhé době mohl postavit politik, jehož vůdčí role nebude zpochybňována. Což je důležité, protože v české politice v minulosti uspěly především strany, které měly v čele silné osobnosti, jejichž autoritu nikdo nezpochybňoval.

Politické strany by tak měly začít pracovat se dvěma scénáři: Švejnar na Hradě a Švejnar v čele politické strany. Jelikož je Švejnar svým založením de facto centristický liberál, pokrývá velkou část politického spektra.

V největším nebezpečí by se v případě vzniku strany pod jeho vedením ocitla ODS. K jejímu dobrému volebnímu výsledku v roce 2006 značně přispěla skutečnost, že mnoho středových voličů s liberálním smýšlením takříkajíc nemělo koho volit. Mnoho z nich nakonec s těžkým srdcem volilo ODS.

Rekonstrukce politického středu v podobě nové strany by samozřejmě byla velkou hrozbou i pro lidovce a, paradoxně, i pro zelené, kteří svou nominací Švejnara politicky vlastně „stvořili“. KDU-ČSL ve své současné podobě může být jen těžko preferovaným členem vládních koalic, pokud by se nabízela alternativa. Zelení by měli problém, protože pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny jim pomohli překonat i voliči bývalých středově-liberálních stran, pro než byl příklon k ODS nestravitelný.

Pravděpodobně nejméně by vzestupem Švejnarovy strany utrpěla ČSSD, protože liberální křídlo v ní zatím není příliš silné. Vážný problém by ale měli komunisti. Ne proto, že by jim Švejnar sebral voliče, ale proto, že by vzniknul velmi přijatelný koaliční partner pro ČSSD. A KSČM si přitom od svých současných tanců okolo Švejnara slibuje, že jí zvolení levicového prezidenta nebo znovuzvolení Klause učiní jedinou možnou nevěstou pro ČSSD.

Zdá se tedy, že zejména pro ty současné strany, které Švejnara na Hradě nejvíc nechtějí—ODS a KSČM--by byl ve skutečnosti mnohem lepší neutrální Švejnar na Hradě, než Švejnar v čele nového politického subjektu. Ať už se nakonec rozhodnou jakkoliv, je jasné, že prezidentská volba může zásadním způsobem otřást českou politickou scénou, ba dokonce zcela přerýsovat její podobu.

Publikováno v deníku Právo, 28.1.2008

27. 01.

Proč Klaus se Švejnarem prohrává

Jiří Pehe Přečteno 5244 krát

Kdyby se v České republice mohla konat přímá volba prezidenta, Václav Klaus by musel rychle nalézt způsob, jak změnit svou předvolební strategii, protože před veřejností v souboji se svým oponentem Janem Švejnarem stále více ztrácí. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla volba přímá, Klaus by možná vedl aktivnější a vynalézavější kampaň. Jenže zůstává i tak otázka, zda na to vůbec ještě má.

Z každého jeho veřejného vystoupení totiž přímo sálá arogantní jistota, že se vlastně nemusí snažit veřejnost nijak moc oslovovat, protože volba parlamentem v kombinaci s tím, že mnozí zákonodárci--i mimo jeho stranu--ho budou volit ve vlastním zájmu, nikoliv v zájmu veřejnosti, mu znovuzvolení vlastně zaručuje.

Tento druh chování vrhá nové světlo na tvrzení různých volitelů, že Klause budou volit protože ho „znají“ nebo „vědí, co od něj mohou očekávat“. A jelikož se to, co od Klause mohou očekávat například lidovci, velmi výrazně odlišuje od programových priorit strany, nezbývá než usoudit, že tato očekávání mají sice hodně společného se speciálními či zákulisními zájmy, ale nemají nic společného s tím, co od prezidenta očekává veřejnost.

Předvolebnímu klání Klause a Švejnara dominovala v poslední době témata, na nichž se rozdíly mezi současným prezidentem a jeho vyzyvatelem výrazně projevily. Pokud jde o programové odlišnosti, nejlépe je zachytil Švejnarův slogan, že zatímco Klaus žije minulostí, „já se dívám dopředu“.

Velmi názorně se to vyjevuje zejména v debatě o ekonomice. Zatímco Klaus věnuje jak ve svých veřejných vystoupeních, tak ve svých publikacích mnoho prostoru obhajobě své role v minulosti, Švejnar se ve svých vystoupeních i v knize rozhovorů s Karlem Hvížďalou, dívá do budoucnosti. Zajímá ho, jak se Česká republika vyrovná s novými výzvami globalizace, je pro co nejaktivnější roli naší země v nadnárodních strukturách, zejména Evropské unii.

Klaus naopak tráví mnoho času odrážením často oprávněných pochyb o tom, zda jeho minulé působení v české ekonomice bylo ku prospěchu země. Jeho postoj k velkým výzvám současnosti je defenzivní. EU vidí spíše jako hrozbu, jako problém chápe dokonce i zrušení hranic v rámci schengenského prostoru. Skoro se zdá, že kdyby bylo zcela po jeho, kopaly by se okolo naší země ekonomické i politické zákopy, za nimiž bychom se snažili přečkat vichr globálních vlivů vzájemným ujišťováním o národní výjimečnosti a řečmi o národních zájmech.

Míra, do jaké je Klaus, který strávil posledních 19 let v nejvyšších ústavních funkcích, propojen s nejrůznějšími zájmy i politickými silami, se hezky vyjevila při diskusi o plánu na majetkové vyrovnání státu s církvemi. Zatímco Švejnar nemůže v tomto ohledu nabídnout nic jiného než slib, že nebude stát případnému vyrovnání v cestě, pokud bude smysluplné, současný prezident má za sebou mocnou stranu. Tak může vzniknout absurdní situace, kdy ministr za KDU-ČSL Cyril Svoboda veřejně přiznává, že jeho strana a ODS mohou udělat politický obchod, v jehož rámci lidovci podpoří znovuzvolení Klause, protože ODS podpoří zákon o majetkovém vyrovnání.

Každému, kdo zná z minulosti Klausovy odmítavé názory na restituce církevního majetku, jakož i na konkordát s Vatikánem, musí být zřejmé, že míra cynismu v české politice nezná mezí. Minulý odpůrce všeho, oč lidovci usilují ve vztahu s církvemi, tak má nakonec lepší šance dostat lidovecké hlasy, než kandidát, který jim slibuje v těchto otázkách vstřícnost opřenou o nezaujatou otevřenost.

Samostatnou kapitolou je spor o veřejnou debatu mezi oběma kandidáty. Zatímco Švejnar zůstává na platformě svého původního prohlášení, že je ochoten se s Klausem veřejně utkat v podstatě v rámci jakéhokoliv aranžmá, Klaus a jeho spolupracovníci zoufale kličkují a kladou si nesmyslné podmínky. Pan prezident se chová tak trochu jako rozmarné veličenstvo, které ví, že má svoje jisté, tak proč by si kazilo pověst v nějakých veřejných debatách, a když do nějaké debaty půjde, budu rozhodovat, jak dlouho smí odpovídat na otázky, nebo dokonce kdo mu je smí pokládat.

Ve všech výše zmíněných bodech Švejnar zatím současného prezidenta přehrává. Ani on se ovšem nevyhnul zaklopýtnutím. Například jeho stanovisko k otázce umístění amerického radaru na českém území je zbytečně mlhavé, což pak umožňuje interpretace, s níž přišly například Hospodářské noviny, že Švejnar pro radar už není. Ačkoliv je toto téma velmi citlivé, stačilo by, kdyby Švejnar formuloval jasné stanovisko, které nemusí dovysvětlovat. To v podstatě zní, že radar podpoří, pokud se stane součástí integrované obrany Severoatlantické aliance. Se schvalováním není třeba spěchat, protože se situace vyvíjí před prezidentskými volbami i v USA.

Jasná stanoviska se vyplácejí, protože by se tak vyjevil i v tomto bodě kontrast s Klausem, jehož vyjádření k radaru také nesou stopy ambivalence. Ti, kteří chtějí věřit, že Klaus radar nakonec jednoznačně podpoří, sice rádi citují z jeho rozhovoru s BBC, v němž prezident řekl, že věří, že radar na našem území nakonec bude, ale podíváme-li se na Klausova minulá vyjádření, jeho postoj tak jistý není, a nebylo by vůbec překvapením, kdyby Klaus po svém znovuzvolení své stanovisko—k nemilému překvapení zastánců radaru—radikálně přeformuloval.

Šťastné není ani Švejcarovo vyjádření, že by se v případě svého zvolení prezidentem vzdal amerického občanství. Nejenže si tím stejně nezíská komunisty, kteří to po něm nejhlasitěji požadují, ale navíc tak vychází vstříc národnickým sentimentům, jež jsou půdou, na níž Klause nemůže porazit.

Tlak, aby se vzdal amerického občanství, je navíc veskrze pokrytecký v národě, jehož největší velikáni strávili část svých životů v emigraci (Komenský, Masaryk) nebo byli Čechy přinejlepším tak napůl (Karel IV.) Švejnarův slib ohledně občanství navíc tak trochu koliduje s jeho výzvami k většímu globálnímu propojení a angažmá České republiky.

V každém případě veřejné mínění se postupně přesouvá na stranu Švejnara. Dokonce se zdá, že tento prezidentský kandidát probudil v české společnosti značná pozitivní očekávání, která jakoby před několika lety pohasla pod náporem naprostého cynismu naší politiky. Bohužel, politické karty jsou rozdány tak, že tato očekávání budou nejspíš opět—jako už několikrát od roku 1989—zmařena.

Zveřejněno též na www.pehe.cz

24. 01.

Majetkové vyrovnání s církvemi je politická rozbuška

Jiří Pehe Přečteno 4652 krát

Rozhodnutí koaliční vlády předložit parlamentu návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi je politicky výbušným krokem. Účelem tohoto tvrzení není jakkoliv zpochybnit, že by stát měl odškodnit církve za majetek, který jim byl zkonfiskován po 2. světové válce, zejména pak po nástupu komunistického režimu. A účelem není ani zpochybnit výši dohodnuté částky—83 miliard korun--, která se při splátkách rozložených do 60 let vyšplhá s úroky na zhruba 270 miliard korun.

Účelem je zasadit vládní rozhodnutí do politického kontextu, a ten není záměru vlády nikterak příznivý. První vážnou chybou je už načasování vládního záměru. I kdyby to stokrát nebyla pravda, skutečnost, že vláda přispěchala s návrhem zákona těsně před prezidentskou volbou, jenom posílí spekulace, že se jedná o politický obchod mezi Občanskou demokratickou stranou a lidovci, jehož účelem je zajistit znovuzvolení Václava Klause.

Spojování zákona s prezidentskou volbou je velmi nešťastné, a může to poškodit jak ODS, tak lidovce, tak samotného prezidenta. Navíc oslabuje morální podtext vládního záměru, který by za jiných okolností byl veřejnosti lépe sdělitelný.

Česká veřejnost není tradičně církvím nakloněna, takže navrhovaný zákon by bylo obtížné veřejnosti prodat za každých okolností. Bude-li ale ještě navíc obtížen zjednodušujícími spekulacemi, které se jistě vynoří, že se údajně jedná především o promyšlený obchod, je pravděpodobné, že návrh zákona u veřejnosti narazí.

Problémem je také celková částka. Opozice bude jistě chtít vědět, jak přesně vláda dospěla právě k sumě 83 miliard, a jak—a to zejména—byla vypočítána částka 270 miliard. Jinými slovy, proč jsou jak úroky, tak samotný splátkový kalendář dohodnuty tak, že celková částka vyšplhá k tak závratnému číslu.

Mluvíme-li o číslech, opozice si jistě nenechá ujít příležitost, aby nezdůraznila, že vládní koalice je ochotna vydat tak enormní sumu v době, kdy občanům ordinuje úsporná opatření, a že tak obrovské částky ze státního rozpočtu mají dostat právě ne příliš populární církve. V tomto kontextu bude mít vláda těžký komunikační úkol, když se bude snažit vysvětlit, že je to vše pro dobrou věc, jako je například větší odluka státu a církví, nebo uvolnění majetku, se kterým kvůli nedořešeným restitučním sporům s církvemi stát a obce nemohou disponovat. Zatímco totiž majetkové problémy se týkají jen konkrétních obcí, návrh na majetkové vypořádání s církvemi je celoplošný, a dotkne se tedy všech daňových poplatníků.

Dalším problémem pro vládní koalici je skutečnost, že státem uznaná dlužná částka bude zahrnuta do deficitu veřejných rozpočtů. Jak upozorňuje například člen stínové vlády ČSSD Jiří Havel, vzroste vládní deficit podle metodiky ESA95 o dvě až tři procenta, čímž se Česká republika dostane mimo konvergenční program pro plnění maastrichtských kritérií, jež jsou nastavena pro přijetí společné evropské měny.

Opozice jistě bude klást otázky, zda se vládě, zejména euroskeptické ODS, vlastně takovéto navýšení deficitu nehodí vzhledem k tomu, že přijetí eura neustále odkládá. Česká republika totiž v současnosti maastrichtská kritéria de facto plní, a jelikož se v přístupové smlouvě zavázala společnou evropskou smlouvu přijmout, byl by na ní nepochybně vyvíjen stále větší tlak z Bruselu, aby zavedení eura přestala zdržovat. Jinými slovy: opozice se bude ptát, zda to vše není záměr a zda se ODS s pomocí tohoto zákona spíše nesnaží torpédovat včasné přijetí eura, než že by se snažila vyjít vstříc církvím. Jisté je, že kdybychom plán na majetkové vyrovnání zasadili do kontextu dřívějších postojů ODS a prezidenta Klause, pak je náhlá vstřícnost k církvím spíše záhadou.

I tak bude muset Česká republika pro tak razantní případné vybočení z konvergenčního programu vyjednat v Bruselu výjimku, jinak jí mohou čekat sankce. Opozice bude mít tedy dostatek munice na vládu útočit.

Politické dopady oznámeného plánu budou nejnepříjemnější pro lidovce. Veřejnost bude právě je vnímat jako hybnou sílu za tímto plánem. Na popularitě jim nepřidají ani obvinění, že zákon je předmětem politického obchodu s ODS.

Je to navíc ze strany lidovců velmi nejistá sázka, protože ani občanští demokraté nejsou úplně jednotní v pohledu na navrhovaný zákon. Lidovci přitom nemají žádnou jistotu, že když pomohou ke zvolení Václavu Klausovi, nenajdou někteří zákonodárci z řad ODS důvody majetkové vyrovnání v navrhované podobě nepodpořit. Jejich výhrady se přitom nemusí týkat plánu jako takového, ale jen zdánlivých detailů, jako je výše úročení nebo způsob výpočtu odškodnění.

Levicové opozici se tedy nabízí široká škála reakcí, přičemž téměř vše hraje do jejích rukou. Vláda by mohla tento předpokládaný útok odvrátit snad jenom za předpokladu, že skutečně dobře veřejnosti objasní, že v konečném důsledku může být navrhované majetkové vypořádání s církvemi prospěšné jak pro stát, tak pro církve, tak pro daňového poplatníka. Jenže největší slabinou současné vlády je právě komunikace, takže lze předpokládat, že se vláda spíše ocitne v těžké defenzivě.

Odvysíláno na ČRo 6, 24.1.2008

20. 01.

Proč by Švejnar byl lepší prezident než Klaus

Jiří Pehe Přečteno 4880 krát

Od zastánců znovuzvolení Václava Klause prezidentem České republiky jsme už slyšeli nejrůznější vysvětleni, proč by Klaus byl údajně lepší prezident než jeho vyzyvatel Jan Švejnar. Klaus prý má potřebné politické zkušenosti, umí reprezentovat, všichni znají jeho názory. Jeden známý psychiatr přispěchal i s názorem, že nevíme, jak by Švejnar reagoval v zátěžových situacích, protože prý nebyl zatím v takových situacích otestován.

Na všechny výše zmíněné důvody pro znovuzvolení Klause lze odpovědět stejně pádnými protiargumenty. Pokud jde o politické zkušenosti, má jich Klaus možná až příliš. Jinými slovy, v nejvyšší politice se pohybuje téměř devatenáct let, během kterých nepoznal život mimo privilegovanou vrstvu ústavních činitelů, kteří mají ochranku, služební auta, i vlastní osobní a informační servis, a s „obyčejnými lidmi“ se viděl tak akorát při potřásání rukou.

„Potřebné politické zkušenosti“ také mohou jednoduše znamenat, že politik má všechno tak říkajíc „obšlápnuté“, což v české politice může znamenat nejrůznější druhy vazeb na politické, mediální a ekonomické subjekty.

Už proto neškodí, zejména v postkomunistické společnosti, kde takové vazby v procesu privatizace snadno vznikaly, aby byl politický matador typu Klause vystřídán někým méně politicky „zkušeným“. Navíc je otázkou, proč by jakákoliv významná osobnost z prostředí mimo politiku měla potřebovat jakési speciální politické zkušenosti pro výkon funkce, která je převážně ceremoniální a symbolická. Ani Václav Havel nebyl v roce 1989, kdy byl poprvé prezidentem zvolen, nijak politicky zkušený.

Pokud jde o schopnost reprezentovat, co to vlastně má znamenat? Že prezident umí konverzovat, pokud možno v několika řečech? Že se dobře obléká? Nebo že má takt a své protějšky nepopuzuje a neantagonizuje? V takovém případě by ovšem byl bezpochyby lepší Švejnar, který je sice ve svém oboru světovou kapacitou, ale je ochoten si pokorně vyslechnout názory druhých, místo toho, aby ty, co s ním nesouhlasí, zbytečně urážel. Nejezdí taky po světě, aby šířil radikální názory na věci, kterým pořádně nerozumí.

Argument, že všichni znají Klausovy názory, zatímco u Švejnara prý nevíme, na čem jsme, souvisí s výše řečeným o schopnosti reprezentovat. Jsou totiž názory a názory. Pokud někomu nevadí kontroverzní názory současného prezidenta na globální oteplování, lidská práva, občanskou společnost či Evropskou unii, a vystačí si s konstatováním, že ať už jsou takové názory vnímány jakkoliv, alespoň je prý známe, pak s ním lze těžko polemizovat. To samé platí o lidech, kteří podporují Klause proto, že právě „silné“ názory prý z něho dělají osobnost. „Silné“ názory, které podle mínění řady partnerů České republiky v mezinárodním společenství, nedávají příliš velký smysl, jsou kontraproduktivní.

„Silné názory“ také mohou jednoduše znamenat, že člověk, který se jimi pyšní, je ideolog. To může být důležité ve stranické politice, ale není jasné, proč by musel být ideologem nadstranický prezident.

To samé platí i o domácí politice. Názory Švejnara jistě nejsou tak dobře známy jako názory Klause, ale to nemusí být nevýhoda. Mluvíme-li totiž o potřebě trochu provětrat českou politiku, která se už mnoho let pohybuje v uzavřeném kruhu, pak je lepší mít v čele státu někoho, o němž na jednu stranu víme, že to není žádný politický extrémista, ale kdo, na druhou stranu, snad může ještě přijít s něčím novým. Navíc Klausovy názory na soudcovský stav, průběh ekonomické transformace, nebo třeba na rozsah prezidentských pravomocí v zahraniční politice oslovují jen specifické skupiny.

Názor již výše zmíněného psychiatra, že se současný prezident osvědčil v „zátěžových“ situacích, je autorovi tohoto komentáře záhadou. Pokud má na mysli schopnost současného prezidenta prahnout po politickém vlivu takovým způsobem, že je ochoten jít do tří po sobě jdoucích prezidentských voleb a být zvolen v třetím kole třetí volby rozdílem jednoho hlasu, který dodají komunisté, pak se lze za „zátěžové situace“ považovat například chování, kdy někoho opakovaně vyhazujete z bytu dveřmi a on se vrací oknem, až vás úplně uondá.

Pokud jde o skutečné zátěžové situace v politice, není v případě Klause příliš moc o čem hovořit. V zahraniční politice nemusel nikdy řešit skutečnou krizi. Navíc, dodnes se traduje, že když v roce 1991 došlo k puči v Sovětském svazu, a Michail Gorbačev byl odvlečen vzbouřeni na Krym, Klaus nabádal, abychom byli opatrní, protože nikdo neví, jak to v Sovětském svazu může dopadnout. Ostatní vrcholní politici vyjádřili jednoznačnou podporu Gorbačevovi a Jeltsinovi.

V domácí politice předvedl v roce 2006 během vládní krize po patových volbách nebývalou míru nerozhodnosti—možná proto, že si nechtěl pokazit šance na znovuzvolení. V každém případě, prezident, který odjede uprostřed marných snah stranických špiček zformovat vládu na dovolenou v Alpách, není příkladem někoho, kdo umí řešit zátěžové situace.

Švejnar na druhé straně významnou zátěžovou situací prošel. V sedmnácti následoval rodiče, kteří se rozhodli emigrovat, a prakticky z ničeho se vypracoval zcela sám až na mezinárodně uznávanou kapacitu.

Zdá se, že občané, kteří v průzkumech veřejného mínění začínají dávat přednost Švejnarovi před Klausem, si toto uvědomují lépe než mnozí politici, kteří se chystají Klause zvolit. Je škoda, že se z průzkumů zatím nedozvídáme, proč přesně se lidé začínají ke Švejnarovi přiklánět. Je ale docela pravděpodobné, že pro mnohé je důvodem rostoucího odporu ke Klausovi právě to, co si mnozí politici a experti pochvalují—tedy sázka na známou veličinu.

Pro mnoho lidí je prostě Klaus až příliš „známou“ veličinou a mají ho po téměř devatenácti letech v nejvyšší politice tak akorát. I on by si možná v historii jednou vysloužil lepší ocenění, kdyby se řídil heslem „v nejlepším se má přestat“.

Zveřejněno též na www.pehe.cz

17. 01.

Volba prezidenta je i bojem o politický střed

Jiří Pehe Přečteno 4415 krát

Kandidatura Jana Švejnara na úřad prezidenta už byla interpretována ze všech možných úhlů, ale zatím nezaznělo to nejdůležitější: je to pokus--možná poslední na dlouhou dobu--o udržení politického středu v české politice. Ta se po nástupu Václava Klause do prezidentské funkce prudce polarizovala, částečně i proto, že Klaus je úzce spojen s největší pravicovou stranou.

Klausově Občanské demokratické straně v roce 2006 pomohla k úspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny silná antikomunistická rétorika, která se opírala o tvrzení, že sociální demokracie a komunistická strana spolu budou na vládní úrovni spolupracovat v případě, že budou mít většinu. ODS sice zvítězila, ale politický střed, oslabený propadem Unie svobody pod hranici volitelnosti a nevýraznými výsledky lidovců, nebyl dostatečně silný na to, aby dovolil zformování většinové vlády.

Unie svobody sice byla do určité míry nahrazena Stranou zelených, ale ta byla už od okamžiku svého vstupu do parlamentní a vládní politiky nevyzpytatelná. Její vedení sice umožnilo vznik středo-pravé vlády, ale její členská základna zůstává spíše nalevo od politického středu. Volební pat ovšem v každém případě dále posílil silnou polarizaci české politické scény, k čemuž prezident Klaus do jisté míry přispěl svou neochotou nabídnout druhý pokus na sestavení vlády sociálním demokratům.

Podle některých analytiků a politologů není polarizace české politiky na dva velké tábory na škodu, jen se prý ještě musí poněkud upravit volební systém, aby ta která velká strana mohla pohodlněji vládnout a realizovat svůj volební program. Podle jiných názorů je polarizace kontraproduktivní, protože znemožňuje politický konsensus přes politický střed ve věcech celospolečenského zájmu. Navíc volání po polaritě ignoruje skutečnost, že levá část politického spektra je tvořena dvěma stranami, z nichž jedna je považována za nesystémovou.

Ať už si myslíme o polarizaci politické scény cokoliv, jisté je, že dalších pět let prezidentství Václava Klause bude spíše přispívat k pokračující polarizaci. I když se Klaus uchází i o hlasy komunistů, dá se předpokládat, že po svém znovuzvolení bude pokračovat v silové politice vůči levici, která tlačí ČSSD a KSČM do jednoho tábora.

O hlasy komunistů se uchází i Klausův protikandidát Jan Švejnar, protože volební aritmetika je vzhledem k silnému postavení ODS taková, že bez podpory KSČM nemůže být zvolen. To vedlo některé komentátory k temným varováním o možném vzniku jakési Národní fronty, která by byla identická s volební koalicí, jež by případně Švejnara na Hrad prosadila. Zahrnovala by prý ČSSD, KSČM, zelené a lidovce. Posledně jmenovaná strana ovšem mezitím vyjádřila oficiální podporu Klausovi, což teorie o Národní frontě, v jejímž rámci by byla legitimizována KSČM, poněkud nabourává.

Ve skutečnosti byly tyto teorie od počátku poněkud přehnané. Švejnar se sice pokoušel získat komunistické hlasy, podobně jako Klaus, ale—stejně jako Klaus—nemá v úmyslu v případě svého zvolení pracovat na tom, aby se KSČM stala součástí hlavního proudu české politiky. Význam Švejnarovy kandidatury spočívá v něčem, co už bylo naznačeno výše: v úřadu prezidenta by sloužil jako svorník mezi ČSSD a středovými stranami, aniž by přitom coby politik pravicově liberální vedl válku s ODS. To by nepochybně výrazně zmenšilo výše zmíněnou polarizaci české politiky.

Vezmeme-li v úvahu poslední výsledky průzkumů veřejného mínění, v nichž ČSSD výrazně vede před ODS, a ze kterých též vyplývá, že by většinu spolu měly ČSSD a KSČM, anebo ČSSD spolu s lidovci a zelenými, je pravděpodobné, že Švejnar by v roli prezidenta usiloval o středovou koalici, aniž by se snažil výrazně antagonizovat ODS a KSČM. Jeho prezidentství by tak posílilo politický střed.

Bude-li znovu zvolen Václav Klaus, je pravděpodobné, že bude svým ostrým pravo-levým viděním tlačit ČSSD do jednoho tábora s KSČM. Levice jako celek tak bude, stejně jako v minulém volebním období, ve stavu permanentní války s Klausem coby představitelem pravice. Pokud by trend, jenž naznačují průzkumy veřejného mínění, vydržel a v příštích volbách by ČSSD a KSČM získaly společně většinu, dá se předpokládat, že se tentokrát skutečně pokusí o spolupráci—částečně z odporu proti tlaku pravice zaštítěné prezidentem, a částečně proto, že Klaus nebude motivovat ČSSD ke spolupráci se zelenými a lidovci.

To nemusí být samozřejmě katastrofický scénář, protože spolupráce ČSSD a KSČM by mohla ukázat, zda jsou komunisti politicky použitelní anebo, zda by je vládní angažmá oslabilo podobně, jako se to stalo nesystémovým stranám, které se dostaly do vlád v jiných zemích.

Komentátoři, kteří vidí případné větší angažmá komunistů ve vládní politice jako katastrofu, a zároveň varují, že případné volební vítězství Švejnara k tomu vytvoří podmínky, by ovšem možná měli zvážit i druhou alternativu—totiž, že pokračující polarizace české politiky v případě znovuzvolení Klause nejen výrazně posílí levici před příštími volbami, ale bude tlačit ČSSD a KSČM ke spolupráci už jenom proto, aby mohly pravicového prezidenta společnými silami neutralizovat.

Text byl 17.1.2008 odvysílán ČRo 6

16. 01.

Předsednictví EU jako historická výzva

Jiří Pehe Přečteno 3819 krát

České republice se v první polovině roku 2009 nabízí historická šance. Přijetí tzv.evropské reformní smlouvy na nedávném summitu v Lisabonu by totiž mohlo od základu změnit smysl českého předsednictví.

To bylo zatím vykreslováno v poněkud zápecnickém duchu jako událost, která bude úspěchem, pokud se jí České republice coby první předsedající zemi z bývalého klubu sovětských satelitů, podaří organizačně zvládnout bez větších problémů. Za vynikající úspěch by pak bylo považováno, kdyby nějakou stopu zanechala i česká předsednická agenda nazvaná pracovně „Evropa bez bariér“.

První reakcí nejsilnější vládní strany, občanských demokratů, na schválení lisabonské smlouvy bylo heslo „zdržovat“. Smlouvu je prý třeba poslat k Ústavnímu soudu, s ratifikací není třeba spěchat. Kromě ideologického odporu některých politiků ODS ke smlouvě, byla důvodem pro takový postup snaha, aby české předsednictví údajně zůstalo „plnohodnotné“.

Kdyby totiž byla smlouva ratifikována všemi členskými státy do konce roku 2008, byly by na začátku roku 2009 zřízeny nové instituce, včetně postu předsedy Evropské rady, o němž se neoficiálně mluví jako o evropském prezidentovi. Někteří politici naznačují, že by prý význam českého předsednictví mohl být umenšen, kdyby se v první polovině 2009 ujal úřadu nejvyšší evropský politik, který bude mít v budoucnosti na starosti částečně právě i předsedání EU.

Proč se ale na tuto věc nepodívat z opačného konce? Vždyť právě souběh platnosti nové smlouvy a českého předsednictví by mohl být historickou událostí! Zatímco se Česká republika určitě nijak významně nezapíše do dějin jenom proto, že je první zemí ze sovětského orbitu, která EU předsedá, je jisté, že by v análech historie zůstalo zapsáno, kdyby Češi v roli předsedající země uvedli v život nové evropské instituce.

Na pozici evropského prezidenta chce kandidovat bývalý premiér Velké Británie Tony Blair, a jeho šance nevypadají vzhledem k podpoře francouzského prezidenta Nicholase Sarkozyho vůbec špatně. Kdyby byl například právě Tony Blair oficiálně potvrzen v nové funkci na summitu v Praze, Česká republika by z toho mohla jen těžit.

V tomto kontextu jsou potěšitelné některé nedávné výroky místopředsedy vlády pro EU Alexandra Vondry, který tvrdí, že jeho úřad pracuje se scénářem, že smlouva vstoupí v platnost během našeho předsednictví. Chce se jen dodat, že i když česká vláda sama nemůže ovlivnit rychlost ratifikace smlouvy v ostatních zemích, je v jejím zájmu přinejmenším nezdržovat ratifikaci u nás doma.

Text byl odvysílán na ČRo 6, 16.1.2008

14. 01.

"Americká" kampaň je Švejnarova jediná šance

Jiří Pehe Přečteno 5834 krát

V uplynulém týdnu jsme viděli dva naprosto rozdílné přístupy ke klání o úřad prezidenta. Václav Klaus se soustředil na schůzky se zákonodárci a nadále odmítal veřejnou debatu se svým protikandidátem, zatímco Jan Švejnar objížděl Českou republiku.

Vysloužil si za to nejen obdiv, ale i kritiku. Tento americký styl kampaně prý nemá žádný smysl v zemi, kde prezidenta volí parlament. To je závažný argument--až na to, že Švejnar nedělá opravdovou volební kampaň, v níž slibuje svým potenciálním voličům to či ono.

Jeho cesty po České republice mají jediný účel: představit se občanům, kteří ho z pochopitelných důvodů znají méně než Klause. Jeho setkání s občany nejsou přímým bojem o voliče, ale o veřejné mínění.

Švejnar totiž docela přesně odhadnul, že k případnému zvolení potřebuje hlasy zákonodárců, kteří jsou zatím nerozhodnuti. Anebo jsou rozhodnuti volit Klause—a to zejména proto, že současný prezident je veřejnosti znám a je poměrně populární. Švejnar si uvědomuje, že pro mnohé zákonodárce může být obtížné podpořit Klause, pokud by na začátku února, pár dní před prezidentskou volbou, průzkumy ukazovaly, že si lidé přejí za prezidenta mnohem více jeho, než Klause.

Švejnarovy cesty po České republice, jeho četná mediální vystoupení, jakož i prezentace jeho prezidentského programu, jsou tak pokusem změnit veřejné mínění. A to se mu zatím obdivuhodným způsobem daří. Podle některých průzkumů by si ho za prezidenta nyní přál stejný počet lidí jako Klause, v jiných se na Klause dotahuje. Uvážíme-li, že ještě před dvěma měsíci byl pro širokou veřejnost téměř neznámý, jeho „americká“ kampaň každopádně zabírá.

Co je na této kampani také sympatické, je její otevřenost. Švejnar jasně říká, co by chtěl jako prezident dělat, jaké má priority. Klausův kabinetní styl „kampaně“ mu hraje do karet, protože mnohý občan se jistě ptá, co asi politik, jako je Klaus, který se v české politice pohybuje od roku 1989, vlastně svým volitelům za scénou slibuje.

Paradoxně, u veřejnosti může Švejnarovi pomoci už jednoduchá skutečnost, že on nemůže slibovat téměř nic, kromě jistého typu transparentní politiky. Nemá za sebou ani vlastní mocnou stranu, ani nejrůznější finanční a další skupiny, které Klaus pomohl stvořit během éry privatizace.

Pro mnohé občany je Švejnarova otevřenost v prostředí jinak uzavřené české politiky závanem čerstvého větru. Svými setkáními s občany i mediálními vystoupeními nejen sděluje občanům více informací o sobě, ale především to, že je jiný než Klaus, jenž je už příliš pohlcen zaběhnutými rituály a mechanismy české politiky.

Klaus by samozřejmě mohl tento trend do jisté míry zvrátit, kdyby souhlasil s veřejnou debatou. V uplynulém týdnu sice poněkud změnil své odmítavé stanovisko k diskusi se Švejnarem, když nevyloučil neveřejnou debatu v Senátu, ale vlastně i tento částečný ústupek mu u mnohých lidí nepochybně uškodil, protože není jasné, proč by taková debata nemohla být veřejná.

Samotný parlament by mohl do této situace vnést nový osvěžující prvek, kdyby vyzval oba kandidáty k diskusi před poslanci a senátory s tím, že tuto diskusi bude přenášet televize.

Diskuse by tedy nebyla veřejnou diskusí amerického typu, protože publikum by netvořili obyčejní občané. Ale proč by ho nemohli tvořit zákonodárci, kteří budou oba kandidáty volit? A proč, stejně jako je tomu třeba u interpelací v Poslanecké sněmovně, by nemohla tuto diskusi přenášet veřejnoprávní média?

Klausovi škodí neochota účastnit se dikuse ještě z jiného důvodu. Jeho mlčení vyprovokovaloi k velmi ostrým reakcím některé významné osobnosti. Jeden příklad za všechny: poslední číslo Literárních novin přináší obsáhlý a vůči Klausovi neobyčejně tvrdý článek z pera renomovaného česko-amerického ekonoma Jana Vaňouse. Stojí za přečtení.

11. 01.

Koho volí Šlouf?

Jiří Pehe Přečteno 6574 krát

Miroslav Šlouf, bývalý komunistický aparátčík a později šéf poradců premiéra Miloše Zemana, před časem řekl, že by v prezidentské volbě nejspíš volil Václava Klause. Jan Švejnar, Klausův protikandidát, je prý představitelem zahraničního kapitálu, který útočí na Českou republiku.

V médiích se spekuluje, že Šlouf, ač to popírá, v politickém zákulisí shání hlasy pro Klause mezi sociálně-demokratickými voliteli. ODS teď tvrdí, že má pro Klause zajištěnu podporu šesti až deseti volitelů z řad ČSSD. Před rokem média pro změnu spekulovala o jeho roli v přeběhnutí přinejmenším jednoho ze dvou sociálně-demokratických poslanců do tábora Mirka Topolánka.

To vše mohou být samozřejmě jen domněnky. ODS si třeba údajné hlasy volitelů z řad ČSSD obstarala bez Šloufa, stejně jako to učinila v případě Melčáka a Pohanky. Navíc, ačkoliv se v médiích objevují zprávy o pánech s igelitovými taškami napěchovanými pěnězi, kteří běhají po parlamentu, Šloufa s igelitkou nikdo neviděl. A kdyby přece jen náhodou ODS pomohl, může mít koneckonců ty nejčistší úmysly. Například to vše činí jen kvůli svému přátelství s Milošem Zemanem, jenž má na mysli pouze dobro české politiky.

Přesto se vtírají neodbytné otázky. Jestliže je Šlouf takovým nepřítelem zahraničního kapitálu, jak se to srovnává s jeho vlastní rolí v prodeji některých českých bank do rukou bank zahraničních? Šlouf v médiích totiž přiznal, že coby šéfporadce Zemana nejenom hrál roli v privatizaci České spořitelny a Komerční banky, ale že přitom udržoval kontakty s kontroverzním podnikatelem Františkem Mrázkem, údajným šéfem českého podsvětí, jenž byl před časem zavražděn. Mrázek podle něj dodával Úřadu vlády informace, které měly na privatizaci obou bank vliv, a pravidelně na Úřad vlády chodil.

ČTK přinesla 5.11.2007 zprávu, že z policejních odposlechů údajně vyplývá, že Mrázek pro Šloufa dokonce připravoval návrhy na obsazení postů šéfů protikorupční policie a tajné služby BIS. Mrázek byl v té době podezřelý z objednání tří vražd a z podílu na vytunelování bank. Šlouf tvrdí, že o tom nevěděl.

Jestliže ale Šlouf tvrdí, že nevěděl nic o podezřeních, o nichž ví z médií i ten nejprostší občan, nemůže se divit, že mu málokdo věří cokoliv—například to, že se neangažuje ve zvolení Klause. Ať tak či onak, víme, že Klaus je Šloufův kandidát, zatímco jím není Švejnar, což by v přímé volbě prezidenta byla jistě důležitá zpráva pro voliče.

Bohužel prezidenta volí zákonodárci , a pro řadu z nich není kapitál jako kapitál. Například ČSOB, jejíž dozorčí radě předsedá Švejnar, nemohou mnozí přijít na jméno, neboť po uvalení nucené správy na Investiční a poštovní banku, jež sloužila některým politickým stranám coby samoobsluha na peníze, převzala dluhy IPB právě ČSOB. Klaus to tehdy nazval loupeží za bílého dne.

Převzetí IPB pod správu Národní banky a následné převzetí aktiv i dluhů IPB Čskoslovenskou obchodní bankou se událo v době, kdy stál v čele vlády Miloš Zeman. Šlouf coby šéf poradců premiéra byl v této věci jistě přinejmenším nějakým způsobem agnažován. Je tudíž zvláštní, že nyní útočí na Švejnara částečně i kvlůli tomu, že stojí v čele dozorčí rady banky, jež Zemanově vládě a Národní bance po pádu IPB pomohla.

Kratší verze tohoto článku vyšla v MF Plus, 11.1.2008

07. 01.

První kolo pro Švejnara

Jiří Pehe Přečteno 9831 krát

V dosavadním klání o prezidentský úřad mezi současným prezidentem Václavem Klausem a jeho vyzyvatelem Janem Švejnarem si dle mého soudu zatím počínal lépe Švejnar, což ovšem v českém politickém systému neznamená, že i kdyby v tomto trendu pokračoval, bude zvolen. Švejnarovou největší devizou je zatím otevřenost vůči veřejnosti. Ví sice dobře, že prezidenta volí zákonodárci zastupující jednotlivé politické strany, ale uvědomuje si také, že veřejné mínění bude hrát při volbě prezidenta určitou roli.

Navíc prezident je hlavou státu, tedy nás všech, a už proto by měli občané nejen znát prezidentův program, ale také—a to především--mít možnost ve veřejné diskusi oba kandidáty porovnat. Právě v tomto bodě udělal Klaus zatím svou největší chybu, když odmítnul se Švejnarem debatovat v televizi, přičemž argumentoval, že prezidenta volí 281 volitelů, nikoliv občané.

V tom má jistě pravdu, ale i volitelé jsou občané, a navíc ostatní občany zastupují. Pokud Klaus opravdu chce, aby mohli jeho a Švejnara porovnat především zákonodárci, mohl tedy místo poněkud arogantního prohlášení, že jeho názory zákonodárci už znají, nabídnout Švejnarovi debatu na pódiu před poslanci a senátory. Televize takovou debatu mohla nabídnout široké veřejnosti, ač se veřejnost volby sama nemůže zúčastnit. Skutečnost, že se Klaus jakékoliv debatě vyhýbá, vyvolává dojem, že se diskuse bojí, anebo si je natolik jist svým zvolení, že se nechce debatou unavovat.

Jakoby Klaus chtěl potvrdit, že při daném způsobu volby prezidenta je důležité především si pojistit zvolení v zákulisí, stala se prezidentská volba tématem jeho novoročního oběda s premiérem Mirkem Topolánkem. I v tomto případě Klaus nezabodoval, protože oběd měl být setkáním s premiérem, nikoliv s předsedou strany, jejímž je Klaus čestným předsedou, a která ho chce volit.

Je možné, že to Klaus tak nezamýšlel, ale bohužel hlavním výstupem z tohoto oběda se stala zpráva, že Topolánek a Klaus by nebránili předsedovi lidovců Jiřímu Čunkovi v návratu do vlády, což ve spojení se zprávou, že jednali o prezidentské volbě, nemohlo nevyvolat podezření, jež formuloval až z dovolené ve Francii předseda zelených Martin Bursík—že totiž umožnění návratu Čunka zpět do vlády je cena, kterou je prezident ochoten zaplatit za podporu lidovců v prezidentské volbě.

Dobře pro Klause nevyzněl ani jeho novoroční projev. Většina komentátorů konstatovala, že byl konstruován tak, aby neurazil žádnou politickou stranu, což ve srovnání s některými dosti konfrontačními projevy minulosti bylo nápadné. A bylo až příliš zjevné, že se Klaus snaží využít prezidentského projevu k celému národu k jakémusi pohlazení komunistů, když varoval proti černobílému vidění komunistické éry.

Ve srovnání se Švejnarem, který říká o komunistech a komunistické éře něco podobného, nevyznělo pro Klause dobře, že stejně jako už učinil při svém projevu o státním svátku 28. října, ani tentokrát neváhal využít (někdo by mohl říci zneužít) privilegia prezidentského úřadu oslovovat celý národ s projevy během význačných svátků ke své politické kampani.

Ve světle skutečnosti, že se Klaus zároveň vyhýbá přímé diskusní konfrontaci se Švejnarem , se jeho předvolební apely na jednotlivé politické strany během prezidentských projevů nejeví jako nejlepší příklad fair play.

Budeme-li tedy srovnávat, jak oba kandidáti zapůsobili v prvních týdnech kampaně na veřejnost, vítězí Švejnar. Ten, ač začínal jako naprostý outsider, se koneckonců nejméně v jednom důležitém průzkumu na Klause už dotáhl. Stejný počet respondentů, jaký si v tomto průzkumu přál na Hradě dále Klause, si přál na Hradě změnu v podobě Švejnara.

Jak už ale bylo řečeno, prezidenta volí nikoliv veřejnost, ale parlament, takže Švejnarovo prozatímní bodování u veřejnosti nemusí příliš znamenat. Mnoho nemusí znamenat ani to, že 7. ledna představil veřejně svůj prezidentský program, což je jistě sympatický krok, stejně jako je sympatické, že tento program klade důraz na otevřenost vůči světu i novým výzvám, a nestraší národ Evropskou unií.

Rozhodovat ovšem budou zákulisní dohody, a v těch Švejnar nemůže kromě slibů nadstranickosti a otevřenosti zdaleka nabídnout jednotlivým stranám tolik jako Klaus, který si od roku 1989, kdy začal působit v nejvyšší politice, mohl vybudovat takovou síť politických a ekonomických vazeb, o nichž se Švejnarovi ani nezdá, a navíc má za sebou v současnosti nejmocnější politickou stranu.

V kontextu toho, jakým způsobem je prezident volen, je tak možná nejdůležitější zprávou reportáž ze dne 7.1. v Hospodářských novinách, v níž deník tvrdí, že podle jeho zpráv se komunisté už rozhodli, že v první prezidentské volbě nepodpoří ani jednoho z obou kandidátů, což by nejspíš vedlo k tomu, že by nebyl zvolen ani Klaus, ani Švejnar. Jenže zatímco Klaus by v takovém případě zopakoval to, co činil v roce 2003, tedy nechal se svou stranou nominovat do druhé prezidentské volby, Švejnar by v takovém případě byl nejspíš sociální demokracií pod tlakem KSČM obětován ve prospěch „levicovějšího“ kandidáta.

Z toho plyne, že ač pravidelné hodnocení duelu Klaus-Švejnar, jež iniciovali redaktoři Blog.aktualně.cz, je záslužný počin, prezident nakonec může vzejít z dvojice, v níž zatím jedno jméno neznáme.

03. 01.

Malý národ s velkým srdcem

Jiří Pehe Přečteno 5395 krát

V anketě o nejlepší motto charakterizující český národ u příležitosti 15. výročí vzniku České republiky, kterou uspořádal server iDNES.cz, vyhrálo následující heslo: Malá země s velkým srdcem.

Na dotaz serveru, co o tom soudím, odpověděl jsem, že výběr právě tohoto motta svědčí o nedostatku zdravého úsudku. Pohybuji se často mezi cizinci a ti vidí Čechy úplně jinak - jako nepříliš přátelské a odtažité.

Z nejrůznějších průzkumů veřejného mínění opakovaně vyplývá, že Češi jsou národ poměrně pesimistický a poněkud cynický. Neoplývají otevřeností a vřelostí srdce ani k cizincům, ani k sobě navzájem.

Je zajímavé, že motto hodnotící náš národ tak optimisticky, jako je heslo "Malá země s velkým srdcem", zvítězil v anketě na internetovém serveru. Stačí totiž zabrousit na kterémkoliv serveru do čtenářských diskusí k různým textům, aby se nám přímo vtíralo motto „Malá země se spoustou hulvátů“ nebo „Malá země bez tolerance“.

Kdyby nám dojem z internetových diskusí nestačil, sedněme do auta a projeďme se po českých silnicích nebo si zajděme na nějaký úřad, něco si vyřídit. Komu se po takových zkušenostech bude ještě stále zdát „Malá země s velkým srdcem“ jako pravdivá charakteristika státu, v němž žijeme, nelze mu než gratulovat k velmi optimistickému duchu.

Lze pochopit, že každá podobná soutěž spíše vygeneruje hesla, která lidi chápou více jako reklamu, než jako odraz reality. Přesto nelze než doufat, že toto motto nebude oficiálně využito. Cizinec, který by mu uvěřil, by se nestačil divit. I když možná poté, co by byl poprvé okraden (taxikářem, v restauraci, kapsáři) by se mohl utěšovat tím, že ho o peníze připravili lidé s dobrým srdcem, kteří to s ním myslí dobře.

Pokud by motto nemělo být jen reklamou, ale mělo by odrážet spíše realitu, pak se nabízí hned několik vhodnějších hesel. Cynik by například mohl argumentovat, že Češi by měli nabídnout místo srdce spíše nějaký jiný tělesný orgán, který by je charakterizoval lépe. Mozek by to bohužel také nebyl. Nabízel by se třeba pivní mozol.

Méně cynické heslo by mohlo například odrážet neuvěřitelné výsledky nedávného průzkumu veřejného mínění, v němž většina respondentů na otázku, které národy máme na celém světě nejraději, odpověděla, že nás—tedy Čechy. Možná by tudíž jednoduše stačilo motto: Malý národ, který se má hodně rád.

Kdybychom ale byli realističtí, možná by úplně stačilo „Malý národ, se vším všudy“.

Vyšlo též na www.pehe.cz

02. 01.

Proč už nevolit Klause

Jiří Pehe Přečteno 10567 krát

Novoroční projev prezidenta, jakož i brilantní analýza protievropské a zároveň proruské zahraniční politiky prezidenta Václava Klause z pera bývalého senátora profesora Josefa Jařaba, která vyšla v Lidových novinách ze dne 2.1.2008, jsou dobrou přílěžitostí pro širší zamyšlení nad pěti lety Klausova prezidentství. Stať, která následuje, je aktualizovanou verzi textu, jenž vyšel v Literárních novinách na začátku roku 2007.

Václav Klaus je obvykle hodnocen s pomocí psychologizujících portrétů nebo různých klišé. Například v jedné jediné příloze předního českého deníku věnované před časem Klausovu působení v prezidentské funkci jsme se už z titulků dozvěděli, že Klaus je „umíněný hráč“, „člověk plný hran“, nebo naopak „muž bez vlastností“. Ponořil-li se čtenář do jednotlivých statí, dozvěděl se, že Klaus je intelektuál, nebo že naopak žádný intelektuál není. Nebo že je bytostný „nedisident“, či naopak „věrný hlasatel“ určitých idejí.Od kýčovitých portrétů se pak odvíjejí obvyklé úvahy o tom, proč někteří lidé Klause nemohou vystát, zatímco jiní ho milují.

Druhý způsob hodnocení současného prezidenta má svůj zdroj v plebejské estetice českého národa. V těchto pohledech je kladen důraz na Klausovu údajnou reprezentativnost (dobře vypadá, umí se oblékat, ovládá jazyky). Nebo na pracovitost a vzdělanost. I lidé kritičtí ke Klausově názorům či politickým činům často tvrdí, že se pro funkci prezidenta hodí, nebo je dokonce nenahraditelný, protože kdo jiný by „nás“ mohl reprezentovat tak dobře jako on?

Posuneme-li se od pop-psychologie a povrchní estetiky k hodnocení politických výkonů prezidenta, i tam lze narazit na celou řadu klišé. Někteří shovívaví kritici například rozlišují mezi Klausem „domácím“ a Klausem „zahraničním“. Jsou schopni uznat, že Klausův předchůdce Václav Havel byl pro zemi větším přínosem v zahraničí, ale Klaus je prý lepší v domácí politice. Tím jsou si oba prezidenti takříkajíc rovni.

Klaus domácí

Hlubší analýza Klausova politického působení ovšem ukáže, že během svého prvního volebního období selhával v domácí politice přinejmenším stejně jako v politice zahraniční. Jedním z hlavních důvodů byla--stejně jako dříve ve funkci premiéra—obrovská propast mezi slovy a činy.

Už v různých projevech k parlamentu před svým zvolením v roce 2003 Klaus opakovaně tvrdil, že bude prezidentem nadstranickým. A že je prezidentem nadstranickým tvrdí dodnes. Co na tom, že až do poloviny roku 2006, kdy ve volbách zvítězila Občanská demokratická strana, prezident nezmeškal jedinou příležitost, aby se agresivně nevymezoval proti vládě vedené sociální demokracií. Činil tak nejen prostřednictvím různých projevů, v nichž z pozic údajného obránce individuálních svobod brojil proti konceptům, které hájí ČSSD, ale i zcela konkrétně—například vetováním mnoha zákonů protlačených Poslaneckou sněmovnou vládní koalicí či volebním spojenectvím ČSSD a komunistů.

Bystřejší komentátoři si nemohli nepovšimnout, že Klaus používá vet jako ideologické zbraně. Například Erik Tabery z týdeníku Respekt napsal v roce 2006, že veta Václava Klause mají ve většině čistě názorový rozměr. To znamená, že kdyby na Hradě seděl liberál či socialista, padaly by úplně jiné argumenty. Komentátor Hospodářských novin Petr Fischer zase napsal, že Klaus si v prezidentském úřadu počíná jako „vrchní ideolog“.

Protože se veta stala Klausovým politickým kyjem v souboji s levicí, popřel i to, co sám v minulosti vehementně kritizoval. V roce 2001 prohlásil: „Prezident by měl veta používat jako šafránu - jednou za desetiletí a ne aby se o to pokusil několikrát za týden. Považuji to za pošlapání základních prvků parlamentní demokracie." Přitom už v třetím roce svého prezidentství Klaus překonal svým 30. vetem celkový počet zákonů, které vetoval Havel.

Poslanecká sněmovna Klausova veta důsledně přehlasovávala, což ovšem Klausovi příliš nevadilo. Nešlo mu o kvalitu zákonů; s vládami ČSSD vedl politický boj. V něm byla ideologická zdůvodnění pro různá veta coby prezidentův způsob komentování práce vlády důležitější, než to, zda bude nakonec Sněmovnou přehlasován.

Klaus vedl s ČSSD i další domácí spory. Když padla Špidlova vláda, požadoval po designovaném premiérovi Stanislavu Grossovi důkaz v podobě nejméně 101 podpisů, že je schopen sestavit většinovou koalici. Podobné podmínky si kladl, když vládu sestavoval Jiří Paroubek, ale když vládu sestavoval předseda ODS Mirek Topolánek, o podpisech už nepadla ani zmínka. ČSSD také naznačoval, že většinová koalice nemůže být vytvořena s podporou komunistů. Tím nejen vytvářel politický tlak na politické soupeře, ale také zcela jasně překračoval své ústavní kompetence.

Ustavičné testování ústavních pravomocí je ostatně další Klausovou aktivitou, která jeho prezidentství v domácí politice značně problematizuje. Již zmíněný Petr Fischer k tomu poznamenal: „Klaus nastupoval do funkce prezidenta s jasným cílem. Nebyla to jen touha být úplně jiným prezidentem než Václav Havel. Chtěl především změnit dosavadní pojetí prezidentství a svými činy razit novou interpretaci ústavy.“ Někteří další kritici obvinili Klause z pokusů vytvořit poloprezidentský systém.

V zajímavém kontrastu vůči Klausovu razantnímu boji o rozšíření vlastních pravomocí stála nemohoucnost prezidenta ve skutečně kritických okamžicích, kdy bylo zapotřebí prezidentské autority k vytváření mostů mezi politickými oponenty. Poté, co volby v červnu 2006 vyprodukovaly volební pat, ukázalo se, že Klaus umí jen polarizovat, nikoliv sjednocovat. Nejprve vyhrotil situaci tím, že dopředu odmítl možnost jmenovat předsedu ČSSD Jiřího Paroubka premiérem, pokud by v prvním pokusu neuspěl šéf ODS Mirek Topolánek. Zablokoval tak na týdny zvolení předsedy Poslanecké sněmovny. Později svými neobratnými kroky nebo kontroverzními prohlášeními vyhrotil situaci i samotné ODS.

Po mnoha měsících únavného taktizování se ukázalo, co mnozí předpokládali od počátku: že Klausovi jde o vytvoření velké koalice. To byl ve světle volebních výsledků rozumný záměr, jenže prezident nebyl schopen srozumitelně komunikovat své představy ani veřejnosti, ani stranickým předákům, protože se evidentně obával, že jeho tlak na vytvoření velké koalice bude kritizován jako snaha zajistit si co nejširší politickou základnu pro své znovuzvolení. Působil tak občas jako panovačný monarcha a občas jako váhavý střelec, který je zcela ochromen strachem, že každý rozhodnější krok může zhatit jeho ambice.

Klaus versus soudci

Při svém tažení za rozšíření prezidentských pravomocí se Klaus dopustil hrubých přehmatů zejména vůči soudcovské moci. Měsíce váhal se jmenováním nových ústavních soudců, a když Senát mnohé z jeho problematických nominací odmítl, záměrně odkládal nominace nové.

Některé bitvy nakonec prohrál. Například v květnu roku 2006 Nejvyšší správní soud dal za pravdu soudním čekatelům, jež Klaus odmítnul jmenovat z důvodu jejich věku soudci. Prezident emotivně prohlásil, že jde prý o bezprecedentní postup.

O několik dnů později zastřešil své znechucení teoretickou poučkou: demokracie je prý v ohrožení ze strany tzv. soudcokracie. Toto absurdní tvrzení opakoval o několik měsíců později, když Ústavní soud odmítl jeho odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové jako krok odporující ústavě.

Zejména NSS přitom udělal pouze tolik, že vyložil platný zákon a rozhodl, že pravdu měli soudní čekatelé, nikoliv prezident. Došel též k veledůležitému závěru, že prezident není jen ústavní činitel, ale také správní orgán, a že v roli správního orgánu v případě čekatelů pochybil. V každé slušné demokracii by každý vysoce postavený činitel rozhodnutí soudu respektoval. Klaus ovšem vždy považoval právo i ústavu za cosi, co jako pouhý obtížný kolorit patří do zpětného zrcátka, v němž se sám zhlíží.

Prezident myslitel

Klausovo teoretické blouznění o „soudcokracii“ ovšem naneštěstí nebylo jeho jediným teoretickým výbojem. I ve funkci prezidenta rozvíjel svou dřívější teorií „europeismu“, kterýmžto pojmem chtěl vyjádřit své hluboké znepokojení nad tím, že evropské integrační procesy údajně ohrožují individuální svobody i suverenitu národních států.

Ve svých myšlenkových výbojích proti EU—mezi evropskými politiky zcela bezprecedentních—pak Klaus pokračoval paušálním odmítáním Evropské ústavy. Po francouzském a nizozemském odmítnutí euroústavy, nad nímž veřejně projevoval radost, pak konečně vyložil karty: EU by prý bylo nejlepší přetvořit v jakousi Organizaci evropských států, v níž by spolupracovaly suverénní evropské země. Šlo by vlastně o jakousi evropskou obdobu Organizace spojených národů. Protože by bylo přinejmenším kontroverzní činit podobné návrhy z pozice hlavy státu, Klaus opakovaně zdůrazňoval, že při formulaci podobných názorů vystupuje jako soukromník.

Když ovšem někteří evropští politici konstatovali, že jeho názory jsou zavádějící, nebo že v argumentech o EU dokonce lže, Klaus se z politologa-soukromníka rázem změnil opět v prezidenta, v jehož osobě prý byla uražena celá Česká republika, a požadoval omluvu--například od předsedy Evropského parlamentu.

Další Klausovou „revoluční“ politologickou teorií je tzv. human-rightismus. Je to prý nebezpečná ideologie, která staví intelektuálský koncept lidských práv nad národní státy. Tato práva si údajně vymýšlejí jakési nikým nevolené nadnárodní elity.

Na setkání Rady Evropy ve Varšavě v roce 2005 přišel Klaus s další teorií, tzv. NGOismem (NGO = anglická zkratka pro nevládní organizace). Ač na tomto fóru vystupoval jako prezident České republiky, nikoliv jako politologický soukromník, neváhal přítomné státníky v oficiálním projevu přesvědčovat, že jsme prý v ohrožení ze strany tzv. postdemokracie, což je potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu - bez demokratického mandátu - přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Jsou to prý zejména různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech—tedy vlastně občanské společnosti—představují prý nové formy ohrožení lidské svobody.

Na začátku roku 2007 si Klaus vybral další téma pro své „myslitelské“ aktivity—globální klimatické změny. Ač o tomto tématu před tím hovořil jen zřídkakdy, a spíše se obecně vymezoval proti ekologickým hnutím, během několika měsíců se sám pasoval na mezinárodně působícího znalce otázek globálního oteplování. Publikoval dokonce na toto téma knihu.

I prezident má jistě právo na názor v otázce, která se dotýká každého z nás. Klaus ale pojal téma globálního oteplování způsobem sobě vlastním: rozhodl se hájit velmi autoritativní a provokativní názory. Jenže právě proto, že není jen obyčejný občan, nemohlo jeho agresivní odmítání teorií globálního oteplovaní, zejména pak názorů, že k oteplování přispívá lidská aktivita, nevyvolat mezinárodní odezvy.

Jeho projev k tomuto tématu v září 2007—na konferenci OSN v předvečer Valného shromáždění—podle mínění celé řady zahraničně-politických expertů způsobil, že Česká republika nezískala post nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Ještě několik hodin před Klausovým projevem totiž čeští zástupci u OSN tvrdili, že mají zajištěnu podporu pro zvolení České republiky.

Kdyby „označení „reakcionář“ nebylo zprofanováno bývalým režimem, dobře by se pro Klause hodilo. Jeho příznivci samozřejmě argumentují, že má i ve funkci prezidenta právo na vlastní názor. Většina českých novinářů Klausovy názory buď jen pasivně papouškuje, nebo věří, že v podobě svých „ismů“ vyjadřuje něco podstatného.

V zahraničí, s výjimkou několika ultrakonzervativních amerických organizací, ovšem český prezident platí za čirého exota, jehož myšlenkami se nemůže vážně zabývat žádný politik nebo teoretik, který se nechce zesměšnit. Je příznačné, že nejlépe si Klaus rozumí s bratry Kaczynskými v Polsku, z jejichž názorů si Evropa dělala v době vlády Jaroslava Kacyznského otevřeně legraci.

Naneštěstí některé z Klausových teoretických fobií mají zásluhou jeho prezidentské pozice i konkrétní nepříznivé důsledky. Jeho projev OSN o globálních klimatických změnách už byl zmíněn. Méně se mluví o tom, že některá jeho veta zákonů vyžadovaných EU zase zapříčinila, že Česká republika byla nebo může být odsouzena k vysokým pokutám Evropským soudním dvorem. Konkrétní dopady má jeho jednání i doma: například jmenováním svých lidí do vedení České národní banky výrazně posílil pozice těch, kdo jsou—stejně jako on—proti zavedení evropské měny v České republice.

Klaus zahraniční

Klausova ambice být myslitelem evropského formátu, který s jasnozřivostí sobě vlastní upozorňuje na možná blížící se nebezpečí pro svobodu a demokracii, má i přímý dopad na jeho působení v zahraniční politice. Jak už naznačila citace z jeho projevu na zasedání Rady Evropy, český prezident si plete fóra, na kterých může vystupovat jménem státu nebo naopak jen za sebe. Pro mnohé evropské politiky je těžké odlišit oficiální vládní linii České republiky od Klausovy osobní propagandy.

Dokud byly Klausovy eurofóbní názory korigovány konkrétní politikou vlády, jež ideově stála jinde než prezident, byly prezidentovy výpady proti EU, jakož i jeho občasné konkrétní poučování cizích státníků o zlech evropské integrace, tlumeny. Zároveň je ovšem třeba připomenout, že právě toto si Klaus nemínil nechat líbit a vedl, zejména s Jiřím Paroubkem, neúprosný boj o kompetence v zahraniční politice.

Ve spojení se současnou vládou, vedenou ODS, v níž zaznívají z úst některých politiků názory ne nepodobné těm Klausovým, má prezident neobyčejný potenciál natropit značné zahraničně-politické škody, zejména pokud bude prezidentem i v roce 2009, kdy Česká republika bude předsedat EU.

Klaus ovšem nemá problematické vztahy jen s evropskými politiky. I současná americká administrativa je k němu dosti vlažná, a český prezident marně bojuje o pozvání na oficiální návštěvu USA. I zde je důvodem nezkrotná touha zaujímat autoritativní a provokativní stanoviska k věcem, kterým nerozumí nebo o kterých nemá dost informací. Ač je znám jako obdivovatel USA, nedokázal se hned na začátku svého prezidentství zdržet při setkáních s americkým velvyslancem urážlivých komentářů o důvodech americké intervence v Iráku. Jeho skepse k americkému vojenskému tažení se dnes může jevit jako oprávněná, jenže podstatné je, že ani v tomto případě neuměl oddělit svou roli komentátora od role prezidenta. Je takový politik skutečně, i z čistě formálního hlediska, dobrým reprezentantem své země?

Obecně vzato je Klaus ve srovnání s Václavem Havlem v zahraničí téměř neznámou veličinou. A když už jeho jméno prorazí do titulků západních periodik, děje se tak většinou zásluhou nějakého jeho kontroverzního prohlášení.

Koho Klaus reprezentuje

Ve světle výše zmíněných argumentů je jasné, že další působení Klause v prezidentské funkci může České republice přinést jen problémy. Klaus je svým založením romantický národník z konce 19. století, který navzdory svým komentářům o nebezpečích budoucnosti mentálně žije v hluboké minulosti.

Prezidenta nemá smysl kritizovat převážně z pozic pop-psychologie. Narcisy přesvědčenými o své naprosté výjimečnosti se to v politice jen hemží, a českému lidu—soudě podle průzkumů veřejného mínění—prezidentova sebestřednost příliš nevadí. Mnohem důležitější je poukazovat na to, že Klausova myšlenková výbava, ač prezentovaná v profesorském balení a krytá fasádou perfektně střižených obleků i zářivých kravat, je souborem toho nejprůměrnějšího, co v českém národě existuje.

Češi k monarchisticky koncipovanému prezidentskému úřadu tradičně vzhlíží. Když tam nacházeli osobnosti jako byli Tomáš. G. Masaryk nebo Václav Havel, jistě se mnozí pošklebovali nad jejich intelektuálstvím, moralistními apely nebo údajným elitářstvím, ale měli v nich zrcadla, která nejen inspirovala, ale také neúprosně karikovala národní neduhy, jako je provincialismus, zápecnictví nebo oportunismus.

Klaus je ovšem sám ztělesněním těchto neduhů. Je to „čecháček“, který to dotáhl až na vrchol. Řečeno obrazně, Havel byl prezidentem z ČT2, zatímco Klaus je prezidentem nováckým. Takový prezident samozřejmě hravě vyhrává hitparády, ale lid z něj, stejně jako z nováckých estrád, nečerpá žádnou inspiraci. Zůstává spíše jen pachuť. Pokud bude tento ekvivalent estrádního baviče—podobně narcisistní a podobně přízemně nadbíhající hlasu lidu—prezidentovat dalších pět let, hrozí že nováctví definitivně zvítězí nad evropanstvím, na nějž jsme aspirovali po pádu komunismu.

A je zde i konkrétní hrozba. V prvním volebním období se Klaus musel „držet zpátky“, protože si potřeboval zajistit znovuzvolení. Nemohl se tak například plést do sporů uvnitř své strany nebo příliš vyhrocovat konflikty o ústavní míru svých pravomocí.V druhém období ale Klaus, pokud bude zvolen, bude politické „libero“. To nepochybně povede k další radikalizaci jeho názorů i činů. V ohrožení bude i křídlo Mirka Topolánka v jeho vlastní straně, které Klaus nikdy plně nepřijal, a s nímž se stále více rozchází v pohledu na evropskou politiku—tak jak Topolánek a lidé okolo něj prošli za rok svého vládnutí procesem „eurorealističtění“.

Archiv článků: leden 2008