Jiří Pehe

29. 09.

Trapná fraška okolo ruských agentů a radaru

Jiří Pehe Přečteno 5627 krát

Neuškodí předeslat, že autor tohoto textu je český a americký občan, a že není principiálně proti výstavbě amerického protiraketového radaru na českém území. A že současné Rusko považuje za vážnou hrozbu. Přesto mu nezbývá, než se ohradit proti politické a mediální manipulaci s informacemi o údajném angažmá ruských tajných služeb proti radaru v České republice.

Začněme tím, že způsob, jakým byly tyto zprávy z dílny BIS a vojenské kontrarozvědky zveřejněny a prezentovány některými politiky, má nádech zastrašování. Kdokoliv, kdo je proti radaru, zejména pak členové organizovaných hnutí, může být obviněn, že je jen loutkou v rukou ruských tajných služeb.

I poslanci, kteří mají v úmyslu hlasovat proti radaru, mají nyní důvod se obávat, že na ně někdo vytáhne třeba jen náhodné setkání s nějakým Rusem. Poslankyně zelených Olga Zubová, jejíž manžel je Rus, by možná měla rovnou požádat někde o politický azyl.

Další závažnou otázkou je, kdo určuje, které zpravodajské služby jsou přátelské a které nepřátelské. Rusko bylo až do konfliktu s Gruzií oficiálně partnerem NATO prostřednictvím společného výboru a monitorovacích mechanismů. Je nyní Rusko naším oficiálním nepřítelem?

Pokud tomu tak je, měla by nám to vláda oficiálně sdělit. Všem, kdo se stýkají s ruskými občany, by pak bylo jasné, že se stýkají s potenciálními nepřáteli našeho státu. Rezignovat by v takovém případě zřejmě musela například celá radnice města Karlovy vary, ovládaná občanskými demokraty.

Další otázkou, jež souvisí s tou předešlou, je obecně působení zpravodajských služeb jiných států na našem území. Je například agitování některých Američanů za výstavbu radaru, z nichž někteří mohou být členy amerických zpravodajských služeb, v pořádku, protože Amerika je oficiálně náš spojenec v rámci NATO, zatímco agitování ruských agentů proti radaru v pořádku není, protože Rusko bylo „jen“ partnerem NATO?

Anebo: začíná podvratná činnost teprve tam, kde se zjistí například financování českých občanských aktivit, exponujících se v otázkách bezpečnosti státu, jinými státy? Ve zprávách o činnosti ruských služeb se podprahově právě toto podsouvá. Možná je to i pravda, stejně jako byla pravda, že Rakousko (rakouské tajné služby?) financovalo odpůrce Temelína u nás.

Pokud jde ale zejména o takové finanční příspěvky, neměla by pak BIS a vojenská kontrarozvědka vyšetřovat také třeba americké příspěvky organizacím, a možná i vládním českým agenturám, které bojují za radar? A pokud jsou takové příspěvky v pořádku, neboť USA jsou náš spojenec, neměl by někdo konečně českým občanům vysvětlit, co je údajně v pořádku a co ne?

Poslední okruh problémů souvisí se statutem radaru u nás. Způsob, jakým byly informace o ruských protiradarových aktivitách u nás zveřejněny, jakoby nepřímo naznačoval, že agitace proti radaru není v pořádku. Jakoby radar byl oficiální českou bezpečnostní prioritou, jejíž oponenti se téměř dopouštějí protistátního jednání.

Jenže radar je zatím pouze vládním projektem. Projektem oficiálně českým se stane, až jej schválí parlament. Do té doby, ale vlastně i potom (pokud žijeme v demokracii) může proti němu vystupovat, kdo chce, jak chce.

Jelikož se radar dotýká zájmů USA, Ruska i dalších zemí, je dost pravděpodobné, že zástupci všech těchto zemí lobují za radar nebo proti radaru, často i na našem území. Je také možné, že někteří jsou členy zpravodajských služeb, ačkoliv čára mezi například některými diplomaty a členy zpravodajských služeb může být docela nezřetelná.

Pokud je taková činnost cizích států, včetně přesvědčovacích aktivit a finanční pomoci ze strany jejich zpravodajských služeb, trestná, měla by nám to vláda sdělit. Pak by také ale měla vysvětlit, zda se to týká všech států, nebo jen států, které naše vláda momentálně nepovažuje za spojence. Zatím nám totiž nebylo nikým sděleno, že je Rusko oficiálně českým nepřítelem.

Je-li činnost tajných služeb států, které vláda nepovažuje za přátelské, na našem území méně vhodná, než je činnost tajných služeb spřátelených států, bylo by dobré, kdyby vláda vydala nějaký oficiální seznam nepřátelských států. Anebo kdyby naopak jasně řekla, že uvědomělý občan má jít udat agenty kterékoliv země, pokud na ně narazí—tedy třeba i agenty USA lobujících za radar.

Pokud vláda a tajné služby nejsou schopny jasná kritéria nabídnout, měly by využít svého práva mlčet. Vypustit totiž informaci o tom, že právě jen ruské tajné služby se u nás snaží aktivně ovlivnit mínění v neprospěch radaru, a tudíž implicitně schvalovat působení jiných služeb ve prospěch radaru, zavání zastrašováním občanů.

Jak už bylo řečeno výše, autor tohoto textu, i navzdory amatérskému počínání vlády a obcházení spojenců v NATO i EU při vyjednávání o radaru, by byl rád, kdyby parlament umístění radaru nakonec schválil—zejména pokud se ukáže, že projekt podporuje příští americká (tedy ne-bushovská) administrativa. Pokud by ale mělo být schválení radaru dosaženo zastrašováním či dalším nakupováním přeběhlíků, bylo by pro naší demokracii lepší, kdyby radar nebyl.

25. 09.

Krize v ODS musela přijít

Jiří Pehe Přečteno 6873 krát

Po nástupu Mirka Topolánka do čela Občanské demokratické v roce 2002 se mnoho pravicově smýšlejících voličů rozhodlo uvěřit, že se strana dostatečně očistila od praktik, které způsobily krizi v roce 1997. Jenže ODS se nepoučila, a ani nic nepochopila.

Jenom se více semkla, přijala nacionalistickou rétoriku, a až do doby, než se znovu chopila vládní moci, se chovala jako monolit, který tu bezvýhradně horoval pro bezpáteřní opoziční smlouvu, tu jednomyslně praktikoval nulovou toleranci, tu unisono brblal proti Evropské unii. Odstrašující byla i militantní jednota při volbách Václava Klause na Hrad.

Už tato skálopevnost mohla leckoho varovat, neboť takto jedná pouze subjekt vnitřně ukovaný čistě mocenskými zájmy. Takto se chová sekta spojená konspirací. Anebo mafie.

Jistá naděje se vynořila v podobě úspěchů ODS v krajských volbách. Objevili se talentovaní politici, kteří mohli stranu demokratizovat, kdyby se dostali do nejvyšších pozic. Jenže Topolánek, ač původně sám regionální politik, přijal pravidla hry cynických klonů Klause, kteří zašpuntovali nejvyšší patro ODS proti většímu přílivu krajských talentů.

Lekce z let 1997 a 1998, v níž byla vnitrostranická krize úspěšně překonána s pomocí mýtu o „sarajevském atentátu“, navíc vytvořila i v krajích dojem, že každou špinavost lze nakonec ustát, promlčet a zapomenout. Když se nyní z úryvků spisu Krakatice v médiích dozvídáme, jak Téčko Tlustý a Íčko Langer pomáhali, prý nevědomky, bosům podsvětí, není to žádné překvapení.

Podobných vazeb muselo vzniknout v mocné straně mnoho už během zlatých časů privatizace. A během trvání opoziční smlouvy jich dál přibývalo—nejen v ODS, ale i v zemanovské sociální demokracii. Vladimír Špidla v čele ČSSD stranickou žumpu začal čistit, a doplatil na to.

Když pak ODS konečně po osmi letech mířila opět do vlády, tísnilo se ve výtahu k moci příliš mnoho ambiciózních politiků bez skrupulí nebo prostě různě zaháčkovaných. Ti, na které se dostalo, začali řádit jako černá ruka na ministerstvech, a jiní, na něž se nedostalo, začali řádit ve straně.

I volebního vítězství ODS v roce 2006 bylo částečně dosaženo metodami připomínajících podsvětí—s pomocí Kubiceho zprávy, z níž se dodnes nepotvrdilo nic. Při porodu Topolánkovy reformní vlády její advokáti ochotně vymýšleli krkolomné konstrukce o tom, jak přeběhlíci Péčko a Emko naslouchají jen svému svědomí.

České přísloví praví, že s čím kdo zachází, tím také schází. Kritici ODS ovšem nemají důvod k potměšilé radosti, protože Česko potřebuje slušnou pravicovou stranu. ODS má možná šanci se ještě zachránit, pokud z krajů přijdou věrohodní politici (jsou-li ještě takoví), kteří proženou Augiášův chlév proudem vody stejně, jako kdysi bájný Héraklés.

To se ovšem týká i toho, kdo stál u toho svinčíku a teď káže o ideové prázdnotě stranické politiky.

Právo, 25.9.2008

22. 09.

Na návštěvě v Augiášově chlévě ODS

Jiří Pehe Přečteno 4527 krát

Když premiér Mirek Topolánek přirovnal situaci ve své Občanské demokratické straně k Augiášovu chlévu a volal jedním dechem po očistě, možná si neuvědomil, jak už to při jeho literárních a historických exkursech bývá, jak zrádné přirovnání zvolil. V příběhu z řecké mytologie, na který Topolánek naráží, sice výše zmíněný chlév vyčištěn byl, ale s čistiteli, ani se zadavateli úklidu, to nedopadlo zrovna nejlépe.

Podle legendy uložil král Eurystehus vyčištění smradlavých chlévů krále Augiáše Héraklovi (jemuž později Římané říkali Herkules) jako jeden z dvanácti úkolů, jimiž měl Herakles odčinit své předešlé špatné skutky. Nebyl to snadný úkol, protože hnůj z Augiášových chlévů neodklízel nikdo po více než třicet let a zápach z nich zamořoval širé okolí. Pokud by se Hérakles úkolu zhostil s úspěchem, dostal by za odměnu desetinu Augiášových rozsáhlých stád dobytka.

Hérakles se úklidu ujal po svém. Do chlévů prorazil otvory a vpustil do nich vodu ze dvou blízkých řek, která hromady hnoje odnesla. Chlévy byly úspěšně vyčištěny, jenže Augiáš začal hledat důvody, proč odměnu Héraklovi nevyplatit. V soudním řízení, které bychom dnes nazvali zmanipulovaným, nakonec Hérakles prohrál, načež byl vyhnán ze země. Báje měla „šťastný“ konec, když se po několika letech Hérakles vrátil, Augiáše zabil a na trůn dosadil jeho syna.

Ti, kdo tuto legendu znají celou, se asi neubrání pocitu, že premiér Topolánek byl tentokrát možná nechtěně jasnozřivý, když odkaz na Augiášovy chlévy použil, protože v Občanské demokratické straně se odehrává vskutku antické drama v mnohém výše zmíněnou legendu připomínající. Začíná také být jasnější, kdo by v občanskodemokratickém podání mohl být Hérakles, kdo Augiáš, a kdo Eurystheus.

Jisté je, že ODS skutečně momentálně zapáchá jako třicet let nečištěný chlév. Topolánek sice vyzval k očistě, ale bohužel nenašel zatím žádného Hérakla, který by zaneřáděný chlév prohnal proudem čisté vody, a do role bájného hrdiny se bude nejspíš nucen postavit sám.

Jenže chce-li uspět, musel by jako jednoho z prvních ze zahnojeného chléva vyhodit svého přítele Marka Dalíka, který sice nemá v ODS podle Topolánka žádné oficiální funkce, ale jeho jméno se objeví pokaždé, když média odkryjí další stranickou špinavost.

Topolánek by také musel měřit stejným metrem. Když se tedy například objeví informace o tom, že vazby na bývalého šéfa podsvětí Františka Mrázka měl jak Vlastimil Tlustý, tak Ivan Langer—oba údajně bez toho, že by si toho byli vědomi—nemůže stranické grémium žádat trest pro Tlustého a „podržet“ Langera.

Topolánkovo „čištění“ má tedy zatím podobu přehazování hnoje z jednoho místa na druhé ve stranickém chlévě. Anebo přesněji: do práce se pustily skupinky „pomocníků“, které ovšem nevyhazují hnůj ven z chléva, ale kydají ho jedna na druhou.

Jestliže i tak Topolánek usoudí, že strana je dostatečně očištěna, a bude tudíž na post předsedy kandidovat, říká si o výprask. Je ovšem možné, že ho ještě před tím smete dravý proud pro ODS nepříznivých výsledků krajských voleb, protože voliči budou mít o čištění Augiášova chléva jiné představy než Topolánek.

Ať tak či onak, úplně nejpravděpodobnější je, že Topolánek nakonec skončí jako Hérakles: bez odměny bude vyhnán. Na rozdíl od něj ale už asi nebude mít příliš mnoho šancí se vrátit a pomstít svou porážku, zinscenovanou z pozadí do velké míry „králem“, jenž nejprve sám notně napomohl k zahnojení stranických chlévů a teď z pohodlí pražského Hradu vyzývá k očistě, když varuje před ideovou prázdnotou současné politiky.

18. 09.

Konec neoliberálního blouznění

Jiří Pehe Přečteno 8762 krát

Krize na amerických finančních trzích, šířící se do zbytku světa, je důsledkem jistého typu globálního kapitalismu. Ten byl v posledních letech založen na víře v nadřazenost neviditelné ruky trhu nad přiměřenou státní regulací a užitečností sociálního státu. Jednou odnoží této víry bylo i přesvědčení, že trh všechno zařídí lépe. A to i v sociálně citlivých oblastech, jako jsou zdravotnictví a penzijní systémy, kde ještě před dvaceti lety hrál hlavní roli--i v mnoha tržních ekonomikách--stát.

Neoliberální podoba kapitalismu se sice nikdy neprosadila plně v Evropské unii, což naši neoliberálové opakovaně kritizovali jako téměř jistý typ socialismu, ale Evropa a zbytek světa jsou, ať chtějí nebo ne, silně ovlivňovány mocnou americkou ekonomikou. I americká ekonomika má samozřejmě svůj regulační rámec, ale jak argumentuje například prezidentský kandidát Barack Obama, byl v řadě oblastí až dosud poměrně slabý, což je jeden z důvodů současné krize.

Ponechán svým vlastním zákonitostem, kapitál si vcelku přirozeně hledal cestu k další a další expanzi, takže po americkém vzoru začaly i v Evropě růst nerůznější málo regulované investiční banky, jakož i soukromé penzijní fondy nebo soukromé zdravotnické pojišťovny. Jinými slovy: zprivatizována musela být i odvětví, v nichž fungují takzvané „měkké peníze“ (povinné nebo dobrovolné příspěvky na penzijní a zdravotní pojištění). Zároveň banky a jiné finanční instituce hledaly cesty k další expanzi například v podobě rizikových hypoték.

Jenže i domácí trhy západních zemí se ukázaly být malé, navzdory rostoucí masáži ze strany reklamního průmyslu, který z občanů vyrábí spotřebitele, jež v ekonomicky saturovaných západních zemích nakonec kupují stále častěji věci, které nepotřebují. Výsledkem je nejenom katastrofální drancování zdrojů a ničení životního prostředí, ale také akcelerující expanze kapitálu na globální úrovni. Strmý růst investic za hranicemi „Západu“ je v mnoha případech poháněn vidinou snadných zisků v prostředí slabých států, kde se není třeba zdržovat „obtížnými“ regulačními rámci. Výsledkem je neobyčejný nárůst pohybu vysoce rizikového kapitálu v globálním měřítku.

Národní státy se jeví být vůči nadnárodnímu kapitálu, i s jeho výše zmíněnými riziky, stále bezmocnější, přičemž neexistují dostatečně silné nadnárodní politické instituce, které by byly schopné vytvořit potřebný regulační rámec na globální úrovni. Evropská unie je prvním takovým pokusem v regionálním, tedy evropském měřítku.

To, co nyní sledujeme v podobě americké finanční krize, jež se stává světovou, vyvolá potřebu přehodnotit neoliberální doktrinářství, spojené s vírou, že trh nakonec všechno zařídí nejlépe. Bezhlavá privatizace všech odvětví ekonomiky, kde se ještě dá najít nějaký kapitál, osekávání veřejných statků i snahy o omezování regulační role státu a nadnárodních organizací, se ukazují být cestou s nepředvídatelnými riziky.

V českém kontextu si jistě mnoho lidí položí otázku, jak moudré jsou neoliberální záměry privatizovat penzijní systém nebo zdravotnictví. A v jakém riziku ze strany globálního kapitálu se ocitá stát, který bezhlavě osekává veřejné statky, redukuje sociální zabezpečení, a zavádí nízké „rovné“ daně ve víře, že trh si se vším poradí nejlépe. Na americkém příkladu vidíme, že neporadí.

Právo, 18.9.2008

17. 09.

Kdo stojí za krizí v ODS?

Jiří Pehe Přečteno 9294 krát

Na první pohled by se mohlo zdát, že skandál okolo poslance Občanské demokratické strany Jana Moravy rozdělil stranu na dva nerovné tábory: většinu podporující předsedu Mirka Topolánka a několik málo rebelů okolo Vlastimila Tlustého. Stačí si ale porovnat reakce různých politiků ODS na krizi, a rozložení sil ve straně se jeví poněkud jinak.

V hodnocení skandálu se totiž ke zdánlivě slabší skupině de facto přidali první místopředseda strany Pavel Bém, prezident Václav Klaus a předseda Senátu Přemysl Sobotka. Klaus se dostal s Topolánkem do křížku, když prohlásil, že kauza Morava je krizí „systému politiky“, která se stala bojem o moc, jenž je zbaven idejí.

Jeho slova připomínají to, co na adresu Topolánkova vedení pronáší už nějakou dobu Tlustý.Ten také argumentuje, že Topolánek zradil program, že mu nejde o ideje, ale o moc. Není to náhoda. Tlustý je znám tím, že je Klausovi blízko.

Bém odsoudil Moravu a postavil se vlažně k vylučování Tlustého ze strany. V různých vyjádřeních je stále kritičtější k Topolánkovi. I když před časem oznámil, že nebude kandidovat na funkci předsedy strany na prosincovém sjezdu ODS, nechal si dvířka pootevřené, když zároveň naznačoval, že se situace ve straně může změnit, zejména po říjnových volbách do krajů a Senátu.I on má blízko ke Klausovi.

Sobotka se nedávno spojil s Klausem proti Topolánkovi, když s ním v Lánech souhlasil, že by Česká republika neměla ratifikovat Lisabonskou smlouvu, dokud se nezmění postoj Irska. Komentátoři se vesměs věnovali zahraničně-politické dimenzi tohoto prohlášení, zatímco má především domácí dopady. Je to totiž rukavice hozená do tváře Topolánka, který mluví o nutnosti Lisabonskou smlouvu ratifikovat, neboť si je vědom, že by utrpělo české předsednictví.

Klaus také opakovaně naznačuje, že Česká republika potřebuje silnou vládu, schopnou prosadit reformy. I Sobotka nyní připouští, že by vláda mohla padnout, načež by mohla vzniknout jiná.

Poskládáme-li tyto střípky dohromady, téměř se zdá, že načasování útoku na Topolánka není vůbec náhodné. Prezident si přes léta vyléčil nemocný kyčel, nabral síly, a jeho první útok přišel vzápětí, když ostře nesouhlasil s vládním stanoviskem k rusko-gruzínskému konfliktu. Přidáme-li jeho nesouhlas s Topolánkovým postojem k Lisabonské smlouvě, bylo jen otázkou času, kdy se okolo Topolánka začne něco dít.

Ostatně, že se něco začne dít zhruba právě na podzim, předpovídali někteří komentátoři, včetně autora tohoto textu, už před prezidentskou volbou. Varovali Topolánka, jenž se s vervou zasazoval o Klausovo znovuzvolení, že prezident bude v druhém funkčním období neřízená střela, a že jedním z jeho cílů bude se zbavit právě Topolánka.

Prezident a jeho spojenci v ODS jsou přitom v poměrně dobré pozici. K pádu Topolánkovy vlády nepotřebují v ODS většinu. Stačí několik „rebelů“, zbytek udělá opozice. Po pádu vlády už karty rozdává prezident.

Je zvláštní, že Topolánek, který pád vlády připouští, mluví o menšinové vládě bez důvěry, kterou by vedl on. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by ho prezident ve funkci premiéra ponechal. A skončí-li Topolánek v premiérském postu, nebude dlouho ani předsedou ODS. Není těžké uhádnout, kam se pak začnou houfně přidávat politici ODS, kteří se nyní tváří jako Topolánkovi spojenci. Koneckonců pro mnohé je ODS především výtahem k moci, a všichni mají skvěle vyvinutý cit pro to, kam se přesouvá těžiště stranické moci.

Topolánka by mohlo zachránit snad jen jasné--a tedy překvapivé—vítězství ODS v krajských a senátních volbách. Jenže je v těžké situaci. ODS kontroluje 13 ze 14 krajů, a i vítězství ve většině z nich může být interpretováno jako porážka, neboť několik krajů ODS nejspíš ztratí.

Lze se samozřejmě zeptat, zda by Klaus a jeho spojenci mohli chtít destabilizovat vládu před českým předsednictvím Evropské unie. Je to špatně položená otázka, neboť Klausovi je úspěch či neúspěch českého předsednictví lhostejný. Navíc by oslabená vláda—například vláda v demisi nebo menšinová vláda jim jmenovaná po pádu Topolánka—přenechala během předsednictví evropské pódium právě jemu.

12. 09.

Češi to prý Evropě osladí

Jiří Pehe Přečteno 5509 krát

Heslo informační kampaně, kterou připravila česká vláda pro propagaci českého předsednictví Evropské unie zní: Evropě to osladíme. Výraz „osladit“ může mít v českém jazyce, jak známo, dva protichůdné významy. Nevíme tedy, zda česká vláda má v plánu Evropě život zpříjemnit anebo Evropě takříkajíc zatopit.

Možná právě od dvojsmyslnosti hesla si jeho tvůrci slibovali, že upoutá pozornost, protože spoustě lidí bude vrtat hlavou, co vlastně má česká vláda v úmyslu. Anebo se domnívali, že se tak zavděčí jak příznivcům EU, kteří si z výrazu „osladit“ vezmou jeho sladší stránku, tak odpůrcům EU, kterým naopak bude imponovat možná interpretace výrazu „osladit“ coby „zatopit“.

Ať tak či onak, zvolené heslo nevěští nic dobrého, pokud jde o vyhlídky českého předsednictví. V symbolické rovině totiž ukazuje, že česká vláda vlastně sama neví, co chce. Od země, která EU předsedá, se přitom očekává, že řekne jasně, jaké jsou její priority.

Problémy nezmizí, i kdyby vláda myslela motto své informační kampaně naprosto jednoznačně. Pokud by totiž skutečně chtěla poměry v EU jen zpříjemnit, nemá v současné situaci pro něco podobného ani potřebný vliv, ani dostatek prestiže. Češi se v EU už nějakou dobu profilují jako potížisté, a není jasné, proč by právě takové zemi měly ostatní členské země věřit, že to s „oslazováním“ evropských poměrů myslí vážně. Vždyť Česká republika je jednou z posledních zemí EU, která se ještě v ratifikačním procesu nevyjádřila, zda souhlasí či nesouhlasí s Lisabonskou smlouvou.

Pokud myslí vláda ono „osladit“ především tak, že EU hodlá „zatopit“, není také na dobré cestě. Ostatní členské země, zejména ty velké, by si totiž jistě našly cestu, jak další potíže z české strany neutralizovat. Po internetu už koluje kreslený vtip, v němž kuchař říká: "My jim to vosladíme, a voni nás vosolej..."

Navíc většině českých občanů, jimž je informační kampaň určena, nemusí být vůbec jasné, proč by vlastně měla Česká republika chtít Unii „zatápět“. Co nám tak strašného právě EU udělala? Vždyť nám nejen pomohla v rekordně krátké době zmodernizovat naše instituce a velkoryse nabídla své know-how, ale také nám ze strukturálních fondů poskytne do roku 2013 ekvivalent jednoho ročního rozpočtu České republiky!

Mediální analytik Milan Šmíd upozornil i na další sporný aspekt zvoleného hesla. Vytváří totiž dojem, že mezi námi a Evropou je jakási dělící čára. Jsme tu „my“ a „oni“, přičemž „my“ to máme v úmyslu „jim“ osladit.

Jenže EU jsme i my. To, že česká politická reprezentace právě toto nechápe, se pak projevuje v neustálých soubojích s Bruselem. Přitom v době našeho předsednictví budeme i my Bruselem.

V neposlední řadě ze zvoleného hesla také vyčuhuje jakási zvláštní nabubřelost. Zdá se prostě, že přinejmenším tvůrci sloganu mají o Češích a jejich současném významu v Evropě poněkud zbytnělé mínění. Zemi, která jako první z postkomunistické střední Evropy bude předsedat EU, a která se toho má ještě hodně co učit, by možná slušelo trochu více pokory.

Vyšlo v MF Plus, 12.9.2008

04. 09.

Benešovské orgie

Jiří Pehe Přečteno 5445 krát

Ten, kdo sledoval projevy různých politiků, kteří se sjeli do Sezimova Ústí, aby si připomněli 60. výročí smrti prezidenta Edvarda Beneše, se postupně dozvídal, že Beneš byl jeden z nejvýznamnějších českých politiků 20. století, pak že Beneš byl politik evropského formátu, a nakonec že Beneš byl politik světového významu!

Na takové nabubřelé nesmysly se dá reagovat různě. Učiňme tak srovnáním.

Vyjde z něj, že politiky světového významu jsme měli ve 20. století pouze dva: Tomáše G. Masaryka a Václava Havla. Byli všeobecně známí nejen jako politici, ale i jako intelektuální autority. S jejich názory můžeme samozřejmě nesouhlasit, můžeme si myslet (tak jak si myslí část české intelektuální elity o Havlovi), že si takové uznání nezasloužili, jisté ale je, že v dobách jejich politické slávy byla jejich jména synonymy pro československý či český stát.

Beneš byl asi tak světový jako Václav Klaus. Ti, kdo si myslí, že je Klaus světovým politikem, si tedy budou myslet, že světovým politikem byl i Beneš.

Beneš se navíc Klausovi v lecčems podobal. Byl to provinční nacionalista, poměrně nesnesitelný jako osoba. Náturou pracovitý úředník, jehož ego mu ovšem zcela přerostlo přes hlavu. V dobách své největší slávy se postaral o to, že Československo nemělo téměř žádné skutečné přátele—alespoň ne ve svém sousedství. Spojenecké pakty, které vyjednal, zejména ten s Francií, se neosvědčily, když byly vystaveny skutečné zkoušce.

Jistě lze souhlasit s tím, že se během 1. světové války a těsně po ní zasloužil o vznik samostatného Československa, ale také by bylo namístě zmínit, že jím vyjednané—slabé a neúčinné—spojenecké pakty přispěly k zániku Československa v letech 1938-39. Jeho přimknutí se ke Stalinovi během 2. světové války notně ulehčilo nástup komunismu u nás.

K úvahám o Benešovi už tradičně patří nacionalistické bláboly, které předvedl při příležitosti 60. výročí Benešovy smrti Václav Klaus a europoslanec Jan Zahradil. Klaus si liboval nad tím, jak údajně nezávislé benešovské Československo bylo. Implicitně se tak opět pustil do Evropské unie, která podle jeho soudu omezuje naší suverenitu.

Beneš podle Klause prosazoval naši nezávislost, suverenitu a svobodu. Své dílo prý neuhájil hlavně kvůli externím faktorům, protože „západní velmoci nahradily dřívější politiku zadržování Německa snahou o spolupráci s ním, což mělo pro budoucnost naší republiky osudné následky“.

Klausovi se ta krátká éra údajné nezávislosti a suverenity evidentně líbí, myslí si, že nám ji dnes EU bere. Otázkou ovšem pak je, proč si s EU užívají její členské státy už více než 60. let míru, a proč se mír nepodařilo udržet v době údajně plně suverénních a nezávislých států?

Vloudila se snad někde jen malá chybička do jinak dobrého systému, anebo byl největším problémem právě systém, v němž spolu soupeřily suverénní státy, včetně velmocí? Není největším výdobytkem EU to, co Klaus odsuzuje—tedy dobrovolné omezení suverenity členských států a jejich vzájemná integrace?

Klausova argumentace týkající se Beneše má i logické mezery. Pokud byl Beneš skvělým státníkem, který padnul za oběť mezinárodní situaci—tedy vlastně špatnému systému mezinárodních vztahů v Evropě--nelze vynášet do nebe systém suverénních a nezávislých států, jejichž chování bylo příčinou pádu skvělého Beneše.

Bylo by také třeba vysvětlit, zda navzdory nepříznivým mezinárodním podmínkám, přece jen Beneš nějak nepřispěl k pádu Československa a demokracie. Vždyť Československo zaniklo jen tři roky poté, co se ujal prezidentování poprvé, a demokracie jen tři roky poté, co se ujal prezidentování podruhé.

I když je to jen hypotetická otázka, mnozí z nás si ji jistě položili: Odehrály by se věci stejně, kdyby byl prezidentem Československa v letech 1935-38 nebo 1945-48 Tomáš G. Masaryk? Proč se téměř automaticky vtírá odpověď, že nikoliv?

Jan Zahradil přispěl v novinové stati o Benešovi otřesnou úvahou o tom, jak se prý zase už v Evropě—tentokrát v podobě Lisabonské smlouvy—vzmáhá Německo. A vzmáhá se i Rusko.

Chovají se prý logicky, sledují své vlastní národní zájmy. Chovejme se tudíž také tak. „V našem strategicky klíčovém ústředním pásmu střední Evropy mezi Německem a Ruskem potřebujeme politickou přítomnost další mocnosti - „balancéra“ - který situaci vyvažuje.“ To by se prý mohlo podařit s pomocí Spojených států.

I když ponecháme stranou demagogický argument o tom, že Lisabonská smlouva nějak výrazně zvýhodňuje Německo (ve skutečnosti ho dále vplétá do přediva integrované Evropy), pak se ještě stále musíme zeptat, kde Zahradil přišel na zcela scestnou myšlenku, že USA budou chtít tvořit s pomocí České republiky a s ní dojednaných nových Malých nebo Velkých dohod nějaké nárazníkové pásmo ve střední Evropě?

Jak správně připomíná Zahradil, vytvořit jakéhosi „balancéra“ mezi Německem a Ruskem se pokoušel už Beneš. Víme, jak to dopadlo. V současnosti by to tedy mohlo dopadnout lépe snad jen za předpokladu, že v podobě lidí, jako je Klaus a Zahradil, máme schopnější politiky, kteří by svou „historickou roli“ zvládli lépe než Beneš.

Z výše napsaného je zřejmé, že autor těchto řádků nemá o Benešovi vysoké mínění. Jenže pokud bychom měli srovnávat Beneše s Klausem, byl Beneš ještě pořád skutečný formát. I proto může Českou republiku zachránit od konců podobných těm, jichž jsme dočkali za Beneše, jen to, že zůstaneme pevně integrováni v EU a že té naší slavné suverenity, s níž by toho chtěl pan prezident světu tolik předvést, budeme mít na základě demokratického odevzdávání jejích části Bruselu stále méně.

02. 09.

Kam až sahá české europokrytectví?

Jiří Pehe Přečteno 11735 krát

Nic lépe nevyjevilo, jak schizofrenní je politika současné vlády—a zejména největší vládní strany--vůči Evropské unii, než dvě nedávné krize. Když po podepsání česko-americké smlouvy o umístění protiraketového radaru USA na českém území Rusko najednou snížilo dodávky ropy do České republiky, čeští politici nejeli žádat o podporu do Washingtonu, ale do Bruselu.

V reakci na chování Ruska v rusko-gruzínském konfliktu si česká vláda přála jednotné a silné stanovisko EU. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg před summitem EU prohlásil: „Situace je opravdu vážná. Pokud se unie nezmůže na to, aby ke krizi zaujala jasné a pevné stanovisko, může být EU jako politický projekt na dlouhou dobu odepsaná.“ V takovém případě by totiž Unie prý vzbudila dojem, že je sice "obchodně zajímavá, ale politicky ji není třeba brát vážně.

Z úst Schwarzenberga i ostatních politiků, kteří požadovali silné a jednotné stanovisko EU vůči Rusku, zní taková slova dosti licoměrně. Současná česká vláda totiž patří k největším potížistům v EU, a snaží se všemožně brzdit další evropskou integraci. Titíž politici, kteří odmítají více integrovanou Unii, včetně jednotnější zahraniční politiky, si mohou jen těžko stěžovat, když EU jednotné stanovisko—třeba k Rusku—jen těžko hledá. Přinejmenším by měli využít svého práva mlčet.

Schwarzenberg je sice v současné vládě považován za „Evropana“, jenže už téměř dva roky bez většího odporu přihlíží euroskeptickým naschválům ODS, která až dosud byla poměrně jednotná v papouškování eurofóbních názorů svého čestného předsedy na Hradě. Výsledkem je například nejistý osud ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice.

EU by ve složitých mezinárodních situacích, včetně současné rusko-gruzínské krize, byla schopna jednat mnohem jednotněji i rezolutněji, kdyby měla „ústavní“ mechanismus, který by jí umožňoval takových rozhodnutí dosahovat. Ani ve Spojených státech amerických nemají všechny státy na každou mezinárodní situaci stejný názor. Konzervativní Texas bude mít na řadu věcí jiný pohled, než třeba liberální Kalifornie. Jenže USA mají ústavní mechanismus, který jim dovoluje mít jednotnou, federální zahraniční politiku.

EU se v zahraniční politice už dlouho snaží k tomuto modelu přiblížit. V podobě Lisabonské smlouvy či před časem odmítnuté euroústavy chtěla a chce vytvořit pozici unijního ministra zahraničí a zjednodušit mechanismus, s jehož pomocí by v zahraniční politice dospívala k jednotným názorům.

Největší odpor proti tomuto kroku dosud nezazníval jen třeba z Velké Británie, ale i z některých nových členských států, jež, majíce na paměti traumatické období sovětské nadvlády, nyní požadují jednotné evropské stanovisko—například z Polska a České republiky. Míra pokrytectví české politické reprezentace je v tomto ohledu nebývalá. Není prostě možné na jedné straně sabotovat vývoj směrem k jednotnější Evropě a na straně druhé požadovat silná a jednotná stanoviska EU, když nás najednou vystraší Rusko.

To samé platí i o našem chování v otázce amerického radaru. Není slušné jednat o takové věci s USA bilaterálně, bez ohledu na zbytek Evropy, a v okamžiku, kdy nám Rusko sníží—možná právě kvůli podpisu smlouvy o radaru—dodávky ropy, běžet do Bruselu a požadovat „evropskou solidaritu“.

Oba výše uvedené příklady—ruské chování po podepsání smlouvy o radaru i ruské chování v rusko-gruzínském konfliktu—navíc jasně ukazují, že bezpečnost se dnes neodvíjí jen od počtu vojenských základen, ale má výraznou energetickou dimenzi. EU se může ze závislosti na ruských dodávkách ropy a plynu částečně oprostit, pokud bude jednotná. Současní čeští politici ovšem dělají co mohou, aby jednotná nebyla.

Archiv článků: září 2008