Jiří Pehe

28. 11.

Klausova strana? Skvělá zpráva pro pravici

Jiří Pehe Přečteno 8797 krát

Lidé z okolí prezidenta Václava Klause se prý chystají založit euroskeptickou stranu pod jménem Libertas.cz—po vzoru irského hnutí, které přesvědčilo Iry, aby odmítli v referendu Lisabonskou smlouvu. Sám Klaus naznačuje, že možná opustí Občanskou demokratickou stranu a novou stranu podpoří.

(Jelikož pod názvem Libertas.cz je na webu už zaregistorváno společenství, které pořádá historické bitvy, utkání v šermu apod., říkejme možné nové straně raději prostě Klausova strana.)

Leckoho samozřejmě napadne, že zprávy o možném vzniku nové strany jsou jen pokusem o nátlak na blížící se kongres ODS, aby pod hrozbou rozštěpení ODS a odchodu jejího zakladatele přece jenom dal přednost Pavlu Bémovi před Mirkem Topolánkem. Není to hloupá taktika, protože řada váhajících členů ODS se může možnosti rozštěpení strany i odchodu otce-zakladatele zhrozit.

Pokud by strana opravdu vznikla, je jasné, že by její vznik vyústil do velkého přeskupování sil v ODS, neboť by řada současných poslanců a senátorů přešla k nové straně. A to nejen kvůli principům a odporu k EU, ale také proto, že mnozí členové ODS mohou docela oportunisticky usoudit, že i kdyby Topolánkovi a spol. zůstala značka ODS, nová strana Klause, který už v minulosti mnohokrát prokázal svůj mimořádný politický instinkt a schopnosti, by mohla být úspěšná.

Tak či onak, pokud Topolánek na kongresu zvítězí, a vzápětí vznikne coby politický domov pro poražené křídlo ODS nová euroskeptická strana spojená s Klausem, bude to výtečná zpráva pro českou pravici.

Ačkoliv se mnozí jistě budou rozštěpení pravice hrozit, ve skutečnosti by se vznikem Klausovy strany poměry na pravici značně projasnily. ODS by se už nemusela tvářit jako tak trochu proevpropská, ale zároveň vlastně euroskeptická strana. Tato totální schizofrenie strany, působená do značné míry politickými úlitbami realistického křídla Topolánka Klausovi, mátla mnoho pravicových voličů. Mnoho proevrospkých voličů také odpuzovala.

Jinými slovy: ODS by se v případě vzniku Klausovy strany a následného odchodu euroskeptického křídla ODS do této nové strany mohla definovat stejně, jako to činí většina velkých pravicových stran v Evropě—tedy jako pravicové, konzervativně-liberální uskupení, které je ovšem proevpropské.

Tento vývoj by značně pročistil poměry na české pravici. ODS by se stala skutečnou občanskou stranou, Klausova strana by reprezentovala národnickou pravici. To by mohlo k ODS přivést mnoho středových voličů, kteří z nouze--částečně kvůli Klausovi--volili malé liberální strany nebo v posledních volbách zelené.

Pokud by nová strana získala slušnou podporu, věděli bychom, že v české společnosti je euroskeptický proud možná silnější, než si mnozí myslí. V současnosti není tato záležitost jasná, neboť mnoho voličů ODS stranu podporuje pro její konzervativně-liberální ideje, i když nepodporuje nezbytně její euroskepticismus.

Pokud by naopak nová strana zůstala okrajovým uskupením, bylo by, pokud jde o sílu euroskepticismu u nás, také jasněji. A jasnější by byla i odpověď na otázku, jakou váhu přikládat Klausovu prezidentství i jeho postojům v následujících 4 letech, neboť tato váha se jistě bude odvozovat i od váhy jeho politické strany.

A nakonec jeden paradox: zdá se, že strana, která tak poslušně a jednomyslně volila Václava Klause během prezidentské volby, nakonec na tuto volbu doplatí. Jak mnozí upozorňovali, měl si Topolánek bitvu s Klausem vybojovat už tehdy a nenechávat ji až na dobu českého předsednictví EU.

26. 11.

Klausova lisabonská velezrada

Jiří Pehe Přečteno 12170 krát

Když byl místopředseda Občanské demokratické strany Petr Bendl nedávno Českou televizí dotázán, proč se prezident Václav Klaus angažuje v otázce tzv.Lisabonské smlouvy do té míry, že se bude účastnit zasedání Ústavního soudu během jeho rozhodování o slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou, Bendl pravil, že prezident bude chtít zejména vědět, zda případné schválení smlouvy parlamentem není v rozporu s ústavou, a zda by se prezident podepsáním smlouvy nedopustil velezrady. (Videozáznam lze najíst zde: http://www.ct24.cz/vysilani/2008/11/21/208411000101121-19:00-udalosti/).

Přímo z úst představitele proklausovského křídla v ODS jsme se tedy dozvěděli, proč Klaus vynakládá ohledně smlouvy tolik úsilí. Jenže průměrný občan by musel být na hlavu padlý, kdyby vzal Bendlovo prohlášení jako popis reality.

Prezident Klaus totiž nevyčkával pasivně na rozhodnutí soudu, aby se coby ústavní činitel ujistil, že se svým podpisem nedopustí protiústavního jednání. Byl naopak jednou ze stran, která Lisabonskou smlouvu tvrdě kritizovala, účastnil se jednání soudu, a od Ústavního soudu i ve své řečí před plénem požadoval, aby prohlásil, že smlouva není v souladu s českou ústavou.

A to není zdaleka vše. Prezident Klaus brázdí Evropu, píše články a účastní se večeří s nejhlasitějšími odpůrci Lisabonské smlouvy v Irsku, aby podtrhnul svůj odpor k další evropské integraci. V celém procesu není zdaleka jen jakýmsi neutrálem, který jen čeká na to, že mu ústavní soud dá právo smlouvu bez obav podepsat.

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.11.2008, že napadnuté části Lisabonské smlouvy jsou ve skutečnosti v souladu s českou ústavou, by v Bendlově interpretaci mělo poskytnout Klausovi klid k tomu, aby vyčkal ratifikace smlouvy parlamentem a pak jí bez problémů podepsal.

Je ovšem jisté, že přesně to Klaus neudělá. Už totiž avizoval, že v případě ratifikace bude se svým podpisem čekat na rozhodnutí Irska, které si možná referendum o smlouvě zopakuje. Prezident nám tedy ještě před rozhodnutím českého Ústavního soudu sdělil, že rozhodující pro něj není domácí právní pořádek, vyjádřený vůlí parlamentu a míněním Ústavního soudu, ale politické rozhodnutí v úplně jiné zemi. Jinými slovy: konečná podoba ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice se v Klausově interpretaci neodvozuje od domácích realit, ale od rozhodnutí irských voličů.

Někteří ústavní experti by mohli argumentovat, že když už chtěl Bendl argumentovat velezradou, jisté její stopy bychom našli právě zde. Tedy ve skutečnosti, že českému prezidentovi je ukradená domácí politická a soudní vůle, protože on smlouvu stvrdí svým podpisem pouze v případě, že jí schválí Irové.

Toto si nedovolil žádný jiný evropský stát a státník. Ve všech ostatních evropských státech se politici zachovali tak, že ratifikace je jejich domácí věcí.

Vědí dobře proč. Nechat smlouvu projít ratifikací je mezinárodním závazkem každé členské země EU, a rozhodnutí toho kterého státu, zda smlouvu schválí či ne, se nemůže odvozovat od rozhodnutí jiných států. Teprve až když je proces ratifikace ukončen ve všech státech, ukáže se, zda smlouva může vstoupit v platnost.

Momentálně by ani s případnou českou ratifikací v planost vstoupit nemohla, pokud by Irsko nezměnilo své rozhodnutí. Ale to je rozhodnutí irské. Představme si, že by některá hlava státu v jakékoliv zemi EU argumentovala tím, že ke smlouvě schválené parlamentem své země připojí svůj podpis jen v závislosti na rozhodnutí jiné země!

Je paradoxní, že český prezident, který neustále mluví o české svrchovanosti a národních zájmech, klidně takové jednání dopředu avizuje. V mnoha jiných zemích by nepochybně byl obviněn z toho, že porušuje svrchovanost své země.

24. 11.

Narušitelé klidu

Jiří Pehe Přečteno 7927 krát

V reakci na akci hnutí „Ne základnám!“, jehož aktivisté 17. listopadu na Národní třídě protestovali proti umístění amerického radaru na českém území, jsme si mohli vyslechnout jak radikální odsudky, tak hysterické výkřiky. Aktivisté prý kazili sváteční chvíle lidem, kteří si chtěli v klidu připomenout 19. výročí sametové revoluce.

Známý politický katastrofista Bohumil Doležal, který v poslední době neúnavně straší změnou režimu, pokud se k moci vrátí paroubkovská sociální demokracie, vyjádřil náladu v táboře komentátorské pravice nejvýstižněji, když napsal, že se prý krajní levice rozhodla „přilepit k velkému výročí a učinit se tak o něco přitažlivější.“

Hudebník Michael Kocáb, uznávaný představitel havlovského tábora „Pravdy a Lásky“, a poslankyně zelených Kateřina Jacques byli podle některých médií členy skupinky, která na protestující aktivisty dokonce křičela, „Táhněte do Ruska!“. Ostatně už dříve bojovala některá média proti hnutí „Ne základnám“ obviněními, že je financováno nebo dokonce řízeno ruskými tajnými službami.

Je možná pochopitelné, že se někteří občané nechtěli prodírat k pietnímu místu přes aktivisty, ale v demokracii to tak už někdy chodí. Cesta k oslavám není naštěstí už dlážděna policejním státem, občas si člověk musí proklestit cestu skrze zástup lidí jiných názorů.

Dokonce bychom mohli tvrdit, že protest protiradarových aktivistů je jednou z věcí, za které lidé před 19 lety bojovali, když si přáli návrat demokracie. Nebo snad tehdy chtěli „demokracii“, v níž určuje, co je jediné správné, zase nějaký vládnoucí establishment?

Posílání aktivistů do Ruska či narážky na ruské tajné služby zní v tomto kontextu stejně „demokraticky“, jako byly odkazy bývalého režimu na služebníky imperialistů, kdykoliv se někdo odvážil narušovat pověstný klid k práci.

Porovnáme-li nesouhlasné mručení některých občanů a pravicových politiků i komentátorů ve stylu „kdo nám to tady narušuje klid a důstojnost oslav“, s akcí hnutí, které je živým projevem občanské společnosti, vyhrávají—pokud mluvíme o demokracii—protiradaroví aktivisté. Už tím, že se aktivně bijí za své názory, se odlišují od většiny společnosti, která si sice opakovaně stěžuje na politické poměry i stav demokracie u nás, ale v horším případě si o státním svátku léčí svojí nespokojenost nákupy v chrámech konzumu nebo brbláním v rodinném kruhu na chalupě, v lepším se obtěžuje vzývat údajně „ztracené“ ideály 17. listopadu položením kytky na Národní třídě.

Aktivisté udělali pouze to, co se dnes a denně děje ve všech demokraciích. Rozhodli se upozornit na své názory nejefektivnějším způsobem. Těm, kdo nepatří k odpůrcům amerického radaru, se může jejich počínání jevit jako naivní. A těm, kdo chtějí v klidu vzpomínat, se může akce jevit jako agresivní nebo nedůstojná. Jenže demokracii budeme mít jenom tak dlouho, dokud budou mezi námi lidé, kteří se aktivně bijí za svoje názory.

Je urážlivé označovat protiradarové aktivisty za krajní levici. Nehlásají nějakou novou utopii, nechtějí vyvolat revoluci či svrhnout režim. Nepokoušejí se na rozdíl od extrémistů demonstrujících v tentýž den v Janově vyvolat násilí proti etnickým menšinám. Nepřinesli si na demonstraci zbraně, naopak proti zbraním protestují.

Vyjadřují také mínění tří čtvrtin české společnosti. A jelikož mají dojem, že se média chovají tak, jako by tato většina společnosti sestávala ponejvíce z popletů a naivků, které musí osvícená mediální a politická elita chránit za každou cenu před dalším historickým selháním, hledají šanci vyjádřit svůj názor tam, kde si jich média nemohou nevšimnout.

V té společenské většině, která nechce radar, jsou aktivisté možná jen hlasitou menšinou, jejíž počínání není vždy po chuti ani mnohým, méně hlasitým odpůrcům radaru, ale i to k demokracii patří. Má mnoho vrstev a mnoho tváří. Pokud má mít 17. listopad nějaký smysl, braňme tuto pestrobarevnost demokracie. A navzdory tomu, že nás některé její projevy mohou iritovat, zdržme se prosím výroků, ať lidé jiných názorů či etnické příslušnosti táhnou jinam. Jakýkoliv výrok tohoto typu řadí jeho autory do jednoho zástupu s holými lebkami, kteří vyřvávají Čechy Čechům!

Vyšlo v Literárních novinách 24.11.2008

22. 11.

Klaus coby zachránce Lisabonské smlouvy

Jiří Pehe Přečteno 6320 krát

Prezident Václav Klaus se zřejmě rozhodl, že udělá cokoliv, aby pohřbil Lisabonskou smlouvu a s ní, jak možná doufá, i Evropskou unii. Kdyby zůstal v pozadí a jenom tahal za nitky, možná by uspěl. Předseda občanských demokratů Mirek Topolánek a jeho straničtí spojenci by dál pokračovali v tanečcích okolo smlouvy ve stylu ano-ne. Topolánek by se možná ani neodvážil otevřeně doporučit své straně, aby pro smlouvu hlasovala.

Jenže Klaus svým frontálním útokem na Topolánka udělal z Lisabonské smlouvy bitevní pole, na němž se rozhoduje nejenom o tomto dokumentu a EU, ale o budoucnosti topolánkovské části ODS. Topolánek musel v zájmu svého přežití jasně zvednout evropský prapor. Pokud na sjezdu ODS zvítězí nad Pavlem Bémem, který hraje roli Klausova politického maňáska, bude se muset v zájmu získání převahy nad Klausem o schválení smlouvy skutečně zasadit.

Klaus to přehnal i na mezinárodním poli. Autor tohoto textu v minulých dnech hovořil s několika západními novináři, včetně irských. Některé výroky na adresu českého prezidenta z úst těchto ctihodných představitelů médií skoro nutí i přesvědčené domácí kritiky Klause, aby na obranu prezidenta něco řekli. Jenže je to dost těžké. Klaus začíná mít pověst politického extrémisty.

I v Irsku se nyní začíná vůči Lisabonské smlouvě měnit nálada. Uvažuje se o novém referendu, smlouva by nyní, jak se zdá, prošla. Jedním z důvodů je globální krize. Zatímco Klaus hlásá, že nejlépe jí budeme čelit sami, schování za naší korunou, Irové začínají chápat, že jejich třímiliónová země bude v mnohem větším bezpečí, pokud se bude s EU více integrovat. Češi to pochopí také, až se i prozatím bezpečný přístav české koruny začne měnit v rozbouřené moře.

V rozhovoru s jedním irským novinářem, který, jak přiznal, byl donedávna spíše proti Lisabonské smlouvě, zaznělo i toto: Klaus udělal svojí návštěvou Irska a provokativním setkáním s podnikatelem Declanem Ganleym, architektem irského odmítnutí smlouvy, odpůrcům smlouvy medvědí službu.

Mnozí dřívější odpůrci smlouvy se prý začínají obávat nejenom rozbouřených vod globálního kapitalismu, ale také si uvědomili, že by mohli skončit na stejné bárce s lidmi, jako je Klaus nebo polský prezident Kaczynski.

Nám, kteří si přejeme další integraci EU, nezbývá vlastně než českému prezidentovi poděkovat. Měl by se angažovat ještě více, smlouva pak projde docela určitě.

Vyšlo v Právu, 22.11.2008

21. 11.

Jak se z Paroubka a Topolánka stali spojenci

Jiří Pehe Přečteno 4654 krát

Ani největší kritici vlády Mirka Topolánka v sociální demokracii si nemohou po krajských a senátních volbách opravdu přát pád vlády. Vláda, jakkoliv obměněná, se sice bude i nadále zaklínat reformami, ale nebude schopná naplnit nic ze svých slibů a oslovit tak znechucené pravicové voliče. Kdyby se „reformy“ jala prosazovat, změní se celé představení opět ve frašku, v níž účinkují různí přeběhlíci a rebelové z řad vládní koalice, kterých teď ještě přibude.

Předáci ČSSD jako hlavní důvod pro odchod Topolánkovy vlády uváděli nadcházející české předsednictví Evropské unie. Jenže od České republiky v tomto okamžiku nikdo nic významného v čele EU stejně nečeká. Nová vláda by si s tímto úkolem už neporadila o moc lépe, než ta Topolánkova. Navíc Topolánek, jenž se dostal do ostrého sporu s prezidentem Václavem Klausem, má veškeré důvody se chovat proevpropsky, neboť vztah k EU nyní reprezentuje základní bojovou linii v ODS.

Kdyby vláda padla, nastalo by dlouhé handrkování buď o vytvoření otevřené či skryté velké koalice, což by ČSSD poškodilo, nebo o vyvolání předčasných voleb. Pro ty by ovšem bylo oslabenou ODS těžké získat, a bez ní to nepůjde.

V zájmu ČSSD také není dovolit Klausovi, aby se stal v případě pádu vlády hlavním hráčem na politické šachovnici. Klaus by mohl hrát podle předpokládaných pravidel, a například jmenovat do čela vlády Béma, který by usiloval o vytvoření regulérní politické vlády. Mohl by se ovšem také pokusit rozvrátit ČSSD--jako se mu to už podařilo v případě ODS.

Kdyby například jmenoval Miloše Zemana do čela „úřednické“ vlády, jež by mohla vládnout během českého předsednictví i bez důvěry Poslanecké sněmovny, zabil by prezident dvě mouchy jednou ranou: ovládnul by politickou šachovnici během českého předsednictví a způsobil by vážný otřes v ČSSD.

ČSSD, jak se zdá, už pochopila, že není v jejím zájmu Topolánkovu vládu potopit. Za šest měsíců se konají volby do Evropského parlamentu, v němž má nyní ČSSD dva europoslance, zatímco ODS jich má dvanáct. Tento poměr se může v červnu úplně obrátit, protože slabý kabinet, vládnoucí v prostředí těžkých sporů v koaličních stranách, jen posílí pozici ČSSD.

A pokud chce ČSSD vyhrát i volby do Sněmovny, měla by si Topolánka a jeho kabinet „chránit“ až do června 2010.

I Topolánek pochopil, že v situaci, kdy mu jde „po krku“ část ODS, je jeho hlavní prioritou politicky přežít ve vlastní straně. Jistá míra spolupráce s ČSSD, například v podobě zvolení Paroubka do čela Poslanecké sněmovny, mu to může umožnit. Jsme tak svědky zajímavého veletoče na české politické scéně.

MF Plus, 21.11.2008

17. 11.

Mýty o návratu komunistů k moci

Jiří Pehe Přečteno 6317 krát

Kdyby si nezasvěcený pozorovatel vytvářel názor na politickou situaci v České republice podle výroků Mirka Topolánka i dalších činitelů vládní koalice, nebo dokonce bývalého prezidenta Václava Havla, musel by se domnívat, že se u nás derou k moci komunisté. Topolánek před jejich nástupem varuje, protože prý vznikají po volbách do krajských zastupitelstev růžovo-rudé koalice, Havel pro změnu nemá prý ze vzestupu komunistů dobrý pocit. V podobném duchu píší i pravicové deníky, z nichž některé se snaží (marně) navodit pocit jisté paniky.

Takzvaný nástup komunistů v podobě koaliční spolupráce v krajských radách se ovšem ve skutečnosti koná jen v několika málo krajských radách. V dalších si sociální demokracie zvolila partnery jiné, včetně několika spojenectví s Občanskou demokratickou stranou.

Není také na škodu poznamenat, že předseda ČSSD Jiří Paroubek před krajskými volbami otevřeně připouštěl, že v některých krajích koalice s KSČM mohou vzniknout. Voličům to evidentně vadilo o poznání méně, než ve volbách poražené pravici a pravicovým komentátorům.

Navíc je třeba se zeptat, co onen nástup „k moci“ vlastně znamená. Jak známo, v krajích se rozhoduje o záležitostech, jako je krajské školství, krajské nemocnice, nebo krajské silnice. Tedy o tématech zcela věcných, které s „mocí“ mají málo společného. Pokud chce někdo veřejnosti vsugerovat, že například spolurozhodování komunistů o školách v krajské gesci bude mít na fungování těchto škol jakési ideologické dopady, dost podceňuje inteligenci většiny občanů.

No dobře, namítnou někteří kritici spolupráce ČSSD a KSČM, možná komunisté nebudou rozhodovat o otázkách národní bezpečnosti a zahraniční politiky, ale jejich vtažení do krajské politiky je zaprvé symbolickým prolomením jejich izolace, zadruhé první krokem k jejich vtažení do koalice na celostátní úrovni.

Pokud jde o symboliku, ta utrpěla povážlivé šrámy mnohem dříve než nyní. S komunisty spolupracují už dávno na komunální úrovni v podstatě všechny strany, komunisté pomohli dvakrát zvolit (jednou přímo svými hlasy, podruhé svojí pasivitou) prezidentem Václava Klause. Pravicoví politici, kteří nyní před komunisty varují, tehdy mlčeli. Klaus po svém prvním zvolení pozval předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka do Lán.

Pokud jde o možný podíl na vládní moci, musela by ČSSD nejprve zrušit usnesení svého bohumínského sjezdu, jehož se zatím pevně drží. I kdyby tak učinila, a KSČM by nakonec na nějaký podíl na vládní moci dosáhla, je z dlouhodobé dynamiky české politické scény a volebních výsledků zřejmé, že by se tak mohlo stát pouze v případě, že by silná ČSSD potřebovala slabého partnera pro přímou nebo nepřímou podporu.

Jinými slovy, ČSSD by s KSČM určitě na vládní úrovni nespolupracovala, kdyby byly politické síly obou stran téměř vyrovnané, neboť by jí KSČM za takových okolností docela jistě vydírala, jak je dobrým zvykem komunistů. Při pohledu na poslední průzkumy veřejného mínění se navíc stále více zdá, že neustálé posilování ČSSD se děje i na úkor KSČM.

Je třeba také zopakovat, co i autor tohoto textu píše už několik let. (Texty k tématu KSČM lze najít zde.)

Tedy, že KSČM je stranou na ústupu, nikoliv na vzestupu. Je to politické uskupení, v němž dominují staří lidé. Průměrný věk členstva přesahuje 70 let, což znamená, že se KSČM nedaří přilákat mladé lidi. Mladí komunisté jsou sice hluční, ale marginální. Kdo se bojí o osud české demokracie, měl by si spíše všímat rostoucího vlivu pravicových extrémistů.

Pokud je třeba důkazů o tom, jak špatně na tom komunisté jsou, stačí čísla z posledních průzkumů volební podpory stran. Ač se světem šíří ekonomická krize, která v jazyku komunistů předznamenává téměř konec kapitalismu, preference KSČM výrazně nerostou. I levicoví voliči evidentně více věří řešením nabízeným sociálními demokraty.

Často se můžeme setkat s argumentem, že komunisty legitimizuje předseda ČSSD Jiří Paroubek, který s nimi prý de facto vládnul během svého premiérování, a který už před volbami v roce 2006 nevyloučil vytvoření menšinové vlády ČSSD s podporou KSČM. Ono spoluvládnutí je mýtus, neboť spolupráce ČSSD s KSČM na prosazení několika zákonů byla do značné míry reakcí na skutečnost, že se lidovci pod vedením Miroslava Kalouska, ač byli koalici s ČSSD, už dříve začali chovat jako příští koaliční partner ODS. Navíc ČSSD prosazovala spolu s KSČM jen zákony, kde šlo o levicovou politiku, jako byl zákoník práce. Záležitosti strategické a bezpečnostní povahy zůstaly pevně v rukou vládní koalice.

Paroubek navíc KSČM postupně decimuje. Kritici namítnou, že tak činí s pomocí populismu. Pokud tomu tak opravdu je, měli by kritici vysvětlit, zda kromě patetického volání po zákazu KSČM 19 let po té, co k tomu byla skutečná šance, mají nějaké lepší řešení. Je-li nejlepší zbraní proti KSČM její postupné oslabování, jak někteří tvrdí, pak Paroubek dělá přesně to. Nic na tom nezmění ani varování, že prý pouští KSČM k moci.

K nejtrapnějším argumentům komunistobijců patří ten, podle nějž vlastně není mezi českou ČSSD a KSČM až tak velký rozdíl. Někteří komentátoři se dokonce nestydí napsat, že zatímco KSČM jsou komunisti současní, ČSSD jsou ti bývalí.

Je to nejapné už proto, že ČSSD je jedinou sociální demokracií či stranou demokratické levice v bývalém sovětském bloku, která nevznikla z komunistické strany. Mnoho lidí tuto stranu obnovovalo proto, že byli autentickými antikomunisty. Mnoho antikomunistů mnohem méně autentických, ale o to hlasitějších (a dodnes halasných) se nahrnulo spolu s mnohými bývalými komunisty do ODS. Nemálo bývalých komunistů se přidalo i k ČSSD, jenže stejně jako bývalí komunisté v ODS zůstali v menšině.

Pokud jde o Paroubka, možná by bylo lepší nechat ona neustálá „hodnocení“ jeho osobnosti a údajných politických sklonů až na dobu, kdy se bude mít šanci skutečně předvést. Onen rok, během něhož vytáhnul ČSSD ze dna preferencí až k téměř vítězství ve volbách, nebyl skutečným měřítkem, neboť Paroubek působil spíše v roli (úspěšného) politického údržbáře.

Jisté je, že i v této roli předával Českou republiku vládě vedené ODS ve stavu, o kterém si dnes můžeme nechat jen snít. Poukazy pravice na populistické zadlužování země před volbami míří i do vlastních řad, protože dárky pro voliče chystaly svorně všechny strany. A poukazy na korupci či roli organizovaného zločinu vypadají směšně ve srovnání s tím, co dokázala na tomto poli udělat současná vláda.

Pokud nechce politická pravice dostávat další volební výprasky, možná by se místo výkřiků o Paroubkově populismu, jeho údajných nedemokratických tendencích, nebo funkcionářské dikci měla soustředit na skutečnost, že současný předseda ČSSD je schopný politik. Ba je dokonce možné argumentovat, že novináři z Lidových novin, MF Dnes, Hospodářských novin, Respektu a některých televizí dláždí ČSSD cestu k dalšímu masivnímu volebnímu vítězství. Pro mnoho lidí je totiž stále trapnějším zážitkem konzumovat zprávy o Paroubkově údajných špatnostech, když zde vládne vláda založená na podezřelých přeběhlících, a když vládní strany předvádí, co předvádí.

Jeden příklad za všechny: i omezení toho, co mohou média zveřejňovat, vtělená do nového Trestního zákoníku, který schválila Poslanecká sněmovna, byla iniciativou poslanců ODS. Přesto jsme si za posledních několik let mohli přečíst bezpočet komentářů, že to bude právě Paroubek, který tady po ficovském způsobu bude omezovat svobodu tisku.

11. 11.

Trapný prezident

Jiří Pehe Přečteno 12546 krát

To, co předvádí v posledních dnech prezident Vácav Klaus, přesahuje meze snesitelného. Když se před časem vydal na svoji spanilou jízdu proti zastáncům globálního oteplování, bylo sice možné u mnohých západních kolegů pozorovat rozpaky či nesouhlas, ale ještě stále bylo možné argumentovat, že Klaus není se svými názory úplně osamělý. Neměl sice pro svoje názory partnery mezi významnmi politiky ve světě, ale shodnul se alepsoň s různými konzervativními think-tanky v USA. I v Evropě se našly organizace, které byly ochotny vyjít Klausovým názorům vstříc.

Pokud jde o politické dopady jeho názorů na globální oteplování, byly důsledky už horší. Svým projevem v OSN na podzim roku 2007 na toto téma, těsně před hlasováním o členství České republiky v Radě bezpečnosti, de facto české členství zmařil. Proti České republice nakonec hlasovaly i mnohé státy, které před Klausovým projevem slibovaly podporu.

Klaus si zakládal na tom, že je v otázce globálního oteplování jakýmsi disidentem. Teď tvrdí, že je disidentem i v otázkách dalšího směřování Evropské unie. Při návštěvě Irska sdělil novinářům právě toto ohromující poselství. Doplnil, že je disidentem v boji za zachování evropské demokracie. Učinil tak před setkáním s vůdčí postavou irského odporu proti lisabonské smlouvě podnikatelem Declanem Ganleym.

Irští politici, kteří jsou téměř všichni proevropští, museli toto Klausovo počínání sledovat s jistým úžasem. Stejně jako několik dni před tím museli udivěně kroutit hlavami rakouští politici, když český prezident po telefonu vypeskoval rakouského prezidenta za to, že rakouská veřejnoprávní televize odvysílala film o smyšlené katastrofě v jaderné elektrárně Dukovany. Trapnost Klausova počínání jasně vynikne, když si představíme, že by rakouský prezident volal Klausovi kvůli nějakému pořadu České televize.

Klaus se také pustil do vnitropolitického boje. Nejprve porušil všechny svoje sliby a vystoupil na podporu pražských kandidátů ODS v boji o Senát, kterýmžto činem, jakož i svými pozdějšími projevy, dal jasně najevo, kde stojí v souboji o předsednictví ODS mezi Mirkem Topolánkem a Pavlem Bémem. Možná to ani nebylo třeba, protože analytici upozorňovali už douho před tím, že za různými vzpourami v ODS proti Topolánkovi stojí Klaus a jeho lidé, kteří, obrazně řečeno, mydlí předsedovi strany schody.

Vyjmenovávat všechny Klausovy politické prohřešky z poslední doby i před tím už ani nemá smysl. Museli bychom začít jeho otevřeně proruskou politikou a diskutovat opět o jeho šlíneých intelektuálních konstrukcích, jako jsou humanrightismus, NGOismus, nebo soudcovská tyranie. Lze k tomu dodat jen dvě poznámky

Za prvé je tragické, že lidé okolo Topolánka, jakož i sám Topolánek nenaslouchali, když byli opakovaně varování před snahami zvolit znovu Klause na Hrad. Skutečným disidentem je teď nakonec Topolánek. To on je nyní v totálním obležení jak ve volbách vítezné opozice, tak Klausových lidí.

I těm, kteří k Topolánkovi byli v minulosti kritičtí, nezbývá než mu držet palce, aby politicky přežil. Představa, že by do politického prostoru uvolněného Topolánkem nastoupil Klaus, Bém a další, je ve světle české budoucnosti v Evropě a ve světě děsivá.

Druhá poznámka se týká názvu tohoto článku. Jeho autor momentálně pobývá v USA, kde hovořil i s lidmi z kruhů okolo nově zvoleného prezidenta Obamy. Pokud vůbec berou Klause na vědomí, nějčastějším jejich hodnocením českého prezidenta je pokrčení ramen a sousloví „sort of awkward, isn’t he?“. Čímž slušně vychovaný Američan sděluje že osoba, o níž je řeč, je docela trapná.

09. 11.

Na prezidenta Obamu čeká politický Mount Everest

Jiří Pehe Přečteno 3991 krát

V táboře poradců Baracka Obamy se formují dvě názorové skupiny. Jedna tvrdí, že by se měla Obamova administrativa hned po svém nástupu do Bílého domu 20. ledna pokusit navzdory finanční a ekonomické krizi prosadit plány v oblasti ekonomiky, zdravotní péče a ekologie, které Obama nastínil ve své volební kampani. Mnozí argumentují, že reformy jsou vnitřně provázány a nebudou mít potřebný efekt, pokud nebudou přijaty jako balík. Druhá skupina míní, že by měl prezident Obama své kroky uzpůsobit ekonomické situaci a zavádění reforem fázovat, některé pak úplně odložit.

I americká média se předhánějí v nabízení analytických pohledů na to, co Obama může udělat hned, co později, a co možná vůbec. Souhrnou analýzu nabídnul například The New York Times ve svém nedělním vydání z 9. listopadu.

Co tedy může Obama skutečně udělat v jednotlivých oblastech?

Pokud jde o celkový stav hospodářství, Obama zdědí od Bushovy adninisrativy nejenom velké státní zadlužení, ale i závazky dalšího masivního utrácení ve dvou oblastech: válce v Iráku a již schváleném balíku na záchranu finančního sektoru ve výši 700 miliard dolarů. Navíc nově zvolený prezident mluví o dalším—vlastním--balíku finančních stimulů pro hospodářství.

I kdyby Obama splnil svoje sliby a stáhnul všechny americké vojáky z Iráku do 16 měsíců, nejméně ještě dva roky bude muset americká státní pokladna vydávat stovky miliard na financování vojenské přítomnosti v Iráku a následného odsunu.

Na Obamu bude vyvíjen velký tlak, aby přehodnotil svůj volební slib snížit daně všem americkým rodinám, jejichž roční příjem nepřesahuje 200 tisíc dolarů. Toto snížení, které by se týkalo zhruba 90 procent všech Američanů, má být sice kompenzováno zvýšením daňové zátěže pro bohatších 10 procent populace, jenže státní pokladna bude zřejmě potřebovat víc peněz. Nebylo by tedy překvapením, kdyby se daně nakonec celkově spíše zvyšovaly, než snižovaly.

V oblasti ekologie Obama provedl jistou korekci už během poslední fáze volební kampaně. Víceméně zmrazil plány na zavedení celoplošných limitů pro skleníkové plyny, což mělo být doprovázeno prodejem vládních povolenek na překročení limitů, z něhož by vláda získala stovky miliard dolarů. Vzhledem k poklesu výkonnosti hospodářství počítá teď Obama „jen“ s plánem utratit v příštích 10 letech 150 milard dolarů na rozvoj technologií pro obnovitelné zdroje energie, což by podle něj mělo vytvořit statisíce pracovních míst.

Problémy s nalezením potřebných financí bude mít Obama i v oblasti vzdělání, kde slíbil zavedení hned několika inciativ pod souhrným názvem „Žádné dítě nesmí zůstat pozadu“, které by stály 8 miliard dolarů. Obama také navrhoval zavedení státních kreditů ve výši 4000 dolarů pro vysokoškolské studeny, kteří potřebují peníze k financování školného. Dále navrhnul podstatné rozšíření vzdělávání dětí v předškolním věku, což by přišlo zhruba na 10 miliard dolarů.

Pokud jde o zdravotnictví, Obama opakovaně prohlašoval, že právo na dosažitelnou zdravotní péči má každý Američan, včetně 45 miliónů Američanů, kteří nemají v současnosti zdravotní pojištění. Obama ale nenastínil přesně—možná z dobrých důvdů—jak chce totoho cíle dosáhnout. Jedním z konkrétnějších návrhů je, že by vláda investovala do informačních technologií ve zdravotnictví a do prevence, čímž by se údajně mohly snížit náklady na zdravotní péči na jednu rodinu v průměru až o 2,500 dolarů ročně. Mluvilo se také o zavedení daňových úlev pro lidi,kteří si opatří zdravotní pojištění. To by ale mohlo znamenat poměrně masivní výpadek ve výběru daní, který si USA nemohou monetálně dovolit.

V případě svých plánů na reformu přistěhovalecké politiky zase narazí Obama na odpor Kongresu, a to dokonce nejspíš i mnohých zákonodárců z vlastní strany. Obama navrhoval celou řadu opatření: na jedné straně posílení ochrany hranic a zpřísnění postihu pro zaměstnavatele ilegálních přistěhovaců, na druhé straně zavedení rozsáhlého programu pro „gastarbaitery“. To by mu umožnilo legalizovat pobyt mnoha ze zhruba 12 miliónů nelegálních přistěhovalců. Jenže právě tato zamýšlená legalizace, jakož i program pro gatsarbeitery, nejspíš narazí v Kongresu, kde mohou převládnout argumenty o zvyšujícím se nedostatku pracovnch příležitstí pro americké občany a legální rezidenty.

Pro hospodářství bude důležité i to, zda se Obama bude snažit naplnit své sliby ohledně Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA). Během volební kamaně opakovaně naznačoval, že kvůli americkému angažmá v NAFTA ztrácí USA pracovní místa doma, a že USA by mohly z NAFTA vystoupit. Jenže ekonomičtí experti varují, že cena vystoupení z NAFTA by mohla být enormní—už proto, že by zvýšila ilegální přistěhovalectví z Mexika. Obama, kterému ke zvolení pomohly i odbory, bude naslouchat odoborovým bosům. Ti na vystoupení z NAFTA netačí.

Na otázku odlivu pracovních míst do zahraničí také reaguje Obamův volební slib vytvořit systém daňových úlev, anebo naopak dokonce systém penalizace pro firmy, které přesouvají pracovní místa do ciziny. I zde nejspíš nový prezident narazí, protože takový zásah by ohrozil principy svobodného podníkání a mohl by v podobě ochranářských protireakcí v jiných zemích vyvolat otřesy v systému volného obchodu po celém světě.

Kroky, které nejsou přímo podvázány neutěšenou ekonomickou situací, budou pro Obamu snadnější, ale některé mají výbušný potenciál. Zejména ty, které se týkají Bushem vyhlášené války s terorismem. Jedním z těchto kroků je Obamův slib stáhnout americké vojáky z Iráku do 16 měsíců. Irácká vláda sice, jak se zdá, tyto plány vítá, ale otázkou je, jak tvrdá bude opozice od generálů v poli i v Pentagonu. Jisté je, že Obamovi může nahrát neutěšená ekonomická situace, v níž stále více Američanů odmítá financovat irácké angažmá.

Obama také slíbil, že zavře vězeňský tábor pro teroristy na Quantanamu, jenže není jasné, co by se stalo s desítkami vězňů, kteří jsou na kubánské základně zadržování. Obama dále slíbil, že zruší prezidentský výnos z roku 2007, na jehož základě může CIA při výslechu teroristů používat tvrdé výslechové praktiky, které odpůrci označují za mučení. Nový prezident se ovšem ocitne pod tlakem bezpečnostních složek, aby tak v zájmu národní bezpečnosti nečinil.

Už v prvních dnech po zvolení Obamy je možné vypozorovat jisté přitvrzení jeho postojů k Iránu. Zatímco během volební kampaně zdůraznoval, že je třeba jednat s iránskými představiteli, aby později tento názor změnil na pouhý příslib intenzivnějšch diplomatických iniciativ, které by neznamenaly jeho osobní schůzky s iránským vedením, po prvních brífincích s představiteli CIA po svém zvolení Obama rezolutně prohlásil, že USA nedovolí, aby měl Irán jaderné zbraně.

A nakonec protiraketový štít, který hraje v kontextu domácí debaty v USA jen malou roli. Zdá se, že polští a čeští vládní politici se snaží interpretovat Obamovy postoje tak, jak jim to vyhovuje. Tedy, že Obama chce pokračovat v budování protiraketové obrany. Skutečností je, že ani Obama, ani jeho poradci, nezměnili zatím své stanovisko: štít se bude budovat pouze v případě, že se ukáže být funkční. Jisté také je, že na Obamu bude vyvíjen velký tlak doma, aby štít obětoval finančním úsporám. Na druhou stranu, zastáncům štítu hodně pomohli ruští politici, včetně prezidenta Medveděva, kteří hned po Obamově zvolení požadovali zastavení projektu s tím, že Rusko jinak přijme vlastní protiopatření. To samozřejmě činí případné rozhodnutí o zastavení projektu těžším, neboť by se na nového amerického prezidenta mohly sesypat výtky, že zbaběle ustupuje ruskému tlaku.

Psáno v New Yorku, 9.11.2008

07. 11.

ODS nad propastí

Jiří Pehe Přečteno 8515 krát

V podobě drtivé prohry v krajských a senátních volbách spadla Občanská demokratická strana—řečeno obrazně řečeno--do jámy, z níž by se ovšem při troše politického umu mohla za nějaký čas vyhrabat. Bohužel se zdá, že ODS dělá vše pro to, aby se jáma změnila v propast, z níž nemusí být cesty ven.

Hlavním problémem ODS je, že místo toho, aby se po prohraných volbách za zavřenými dveřmi její předáci poradili, jak dál, pustili se—přes média—do bratrovražedné války. Kdyby straničtí předáci například sdělili veřejnosti, že i přes volební prohru strana stojí za předsedou a premiérem Mirkem Topolánkem, nebo naopak, že si vlivní lidé ve straně, včetně Topolánka, většinově přejí změnu na postu předsedy, mohla by snad ODS získat část ztracené voličské přízně zpět.

V ODS ovšem místo toho vypukla otevřená válka, která zdánlivě nemá žádné řešení. Když Topolánek, teatrálně obklopen představiteli svého křídla, otevřeně vyhlásil, že bude o post předsedy bojovat s prvním místopředsedou strany Pavlem Bémem, získal možná sympatie části veřejnosti za svou bojovnost, ale také významně přiblížil možnost úplného rozvratu strany.

Pokud totiž Topolánek svůj post předsedy strany obhájí, anebo pokud naopak zvítězí v boji o předsednictví ODS Pavel Bém, vynoří se otázka, co s poraženým křídlem. Je totiž zřejmé, že pokud tito lidé zůstanou ve straně, budou představovat pro vedení zvolené na prosincovém sjezdu vážný problém. Pokud by poražení ze strany odešli, může to ODS značně oslabit, neboť v obou znesvářených křídlech strany lze nalézt kvalitní politiky.

Problémem též je, že za křídlem Pavla Béma stojí prezident Václav Klaus. Vyhraje-li tedy Topolánek, bude se muset potýkat nejen s poraženými představiteli bémovského křídla, k nimž patří i populární bývalí hejtmani, ale i s Hradem.

ODS by mohla odvrátit problémy, které jí v případě vítězství jedné ze dvou mocenských skupin čekají, snad jen v případě, kdyby kongres strany usoudil, že nejlepším řešením je postavit do čela strany někoho jiného než Topolánka nebo Béma. Jenže by to musel být někdo, kdo není viditelně svázán ani s jednou ze dvou skupin. Pro takovou roli se už sice sám nabídnul europoslanec Jan Zahradil, který tvrdí, že vyjde jak s Topolánkem, tak s Bémem, jenže Zahradil je především Klausův člověk. Navíc naprosto postrádá atributy potřebné k tomu, aby pozitivně oslovil veřejnost.

Je možné, že se někdo „třetí“ nakonec najde. ODS má řadu talentovaných politiků, například mezi některými bývalými starosty velkých měst, kteří zasedají v Senátu. Vsadit na někoho takového by ovšem vyžadovalo kus odvahy a představivosti. Otázkou je, zda delegáti kongresu, kteří už teď jsou pod těžkým tlakem obou znesvářených křídel, k tomu budou mít sílu.

MF Plus, 7.11.2008

Archiv článků: listopad 2008