Jiří Pehe

30. 03.

Politika bez vítězů

Jiří Pehe Přečteno 7722 krát

Česká politika je už několik let tak polarizovaná a v rétorice soupeřících stran natolik vypjatě antagonistická, že připomíná spíše občanskou válku. Tento politický souboj na „život a na smrt“ je doprovázen častou absencí ochoty činit v zájmu státu kompromisy přes politický střed, neobyčejně vysokým stupněm personifikace vzájemných sporů i záští, jakož i celkovou pokleslostí politického diskursu.

Přitom politická válka, která má devastující dopady na schopnost země efektivně se spravovat, jakož i na její mezinárodní obraz, je do určité míry umělá. Žalostný stav české politiky je totiž mnohem více výsledkem personálních animozit, skupinových zájmů a vykalkulované hry s emocemi veřejnosti, než výsledkem skutečné hlubokých ideologických propastí.

Co předcházelo pádu vlády

Vyjádření nedůvěry koaliční vládě Mirka Topolánka je v kontextu výše zmíněných argumentů dobrým studijním materiálem. Už způsob vzniku této vlády měl v sobě zakódován její zánik.

Výsledek voleb v roce 2006 byl nejprve ovlivněn s pomocí tzv. Kubiceho zprávy, což byla snůška neprokázaných obvinění, jejichž cílem bylo vytvořit dojem, že vedoucí politici sociální demokracie, především její předseda Jiří Paroubek, mají vazby na organizovaný zločin. I kdyby zveřejnění této zprávy ubralo ČSSD v konečném součtu jen jeden procentní bod v podpoře voličů, skutečností zůstává, že vyústilo do patového výsledku voleb, k němuž by jinak nedošlo.

Většina toho, co se událo po volbách, byla ovlivněna touto událostí, která dále prohloubila polarizaci české politiky. Vývoj byl na jedné straně nesen „étosem“, který lze ve zkratce vyjádřit větou „je třeba zničit Paroubka“, a na straně druhé, možná pochopitelně, snahou ČSSD a Paroubka pomstít se za porážku dosaženou nečistými (občas se říká „mafiánskými) metodami.

Přitom to, co se stalo před volbami v roce 2006 i krátce po nich bylo jen jistým vyvrcholením vývoje, který začal už po rozpadu opozičně-smluvního spojenectví mezi ODS a ČSSD z let 1998-2002. Opoziční smlouva zbavila politiku ideového obsahu, byla nástrojem dělení moci. Když pak byla Vladimírem Špidlou odvržena ve jménu sociálně-demokratických idejí, vybudil tento krok k protiakci síly „mafiánského kapitalismu“, kterým opoziční smlouva poskytovala pohodlné politické zastřešení.

Špidla byl politicky zlikvidován—částečně i zásluhou vlastní neobratnosti při volbě prezidenta. Tím, že se Václav Klaus, jedna ze dvou hlav opoziční smlouvy, stal prezidentem země, jakož i tím, že Miloš Zeman, druhá hlava opozičně-smluvního tandemu, byl svým nezvolením do funkce prezidenta potupen, stala se česká politika na několik let otevřeným kolbištěm mezi politiky, kteří chtěli politice vrátit alespoň jakýsi ideový obsah, a politiky, kteří usilovali o návrat k politice coby pouhého zastřešení ekonomických a lobistických zájmů, přičemž v podobě Hradu a v podobě Zemanovy páté kolony v ČSSD našli potřebné mocenské zázemí.

Tak či onak, Špidla--hlavní zastánce politiky idejí proti politice zájmů--byl nakonec odstraněn, a ČSSD se ocitla pod enormním tlakem ODS, která sice neměla v rukou centrální vládu, ale zato kontrolovala úřad prezidenta, kraje i Senát, a navíc měla na své straně většinu médií. Politická válka, která trvá dodnes, vypukla vlastně hned po zvolení Klause prezidentem a odchodu Zemana na Vysočinu, a stupňovala se postupně až do podoby „nulové tolerance“ ze strany ODS vůči vládě, v níž zasedali nejenom sociální demokraté, jež „zradili“ opozičně-smluvní projekt Klause a Zemana, ale i unionisté a lidovci, spojení v očích nově zvoleného prezidenta se „sarajevským atentátem“ v roce 1997.

Souboj „na život a na smrt“, reprezentovaný nulovou tolerancí vůči vládě, měl pak několik absurdních zápletek v podobě politicko-mediálního atentátu na Stanislava Grosse (jehož politický amatérismus k úspěchu tohoto atentátu bezpochyby přispěl), a později nevybíravých útoků na Paroubka, který upadající ČSSD postavil na nohy.

Způsob, kterým ODS a s ní spřízněná média na Paroubka útočila, do značné míry předurčil i to, jaké metody boje později zvolila ČSSD. Tak či onak, partajní politika na nejvyšší úrovni se po volbách v roce 2006 ideově téměř zcela vyprázdnila, a stala se dějištěm nevybíravého boje, jehož intenzita dalece přesahovala význam skutečných rozdílů v programech obou stran.

Výsledkem byla nejen téměř totální paralýza české politiky po volbách, reprezentovaná šest měsíců trvající Topolánkovou vládou bez důvěry Poslanecké sněmovny, ale později také sestavení původně menšinové koaliční vlády, která si nakonec pořídila většinu s pomocí „přeběhlíků“.

V kontextu české politiky přitom jen málokdo uvěřil tomu, že dva poslanci ČSSD přeběhli k vládnímu táboru kvůli idejím. Koneckonců oba se netajili úzkými vztahy s bývalými protagonisty opoziční smlouvy.

Velmi křehká Topolánkova vláda se sice pustila do reforem, které se ideologicky opíraly o jakousi rozředěnou verzi neoliberalismu (přijatelnou i pro zelené a lidovce), jenže tyto údajné reformy byly neseny nikoliv společnými idejemi. Společným jmenovatelem byla spíše potřeba zdůvodnit, proč se tři tak rozdílné strany spojily „proti Paroubkovi“. Smysl vlády byl svým způsobem zredukován na poněkud paranoidní premisu, že je třeba Paroubkovi za každou cenu zabránit v návratu k moci (což se vysvětlovalo jeho údajnými autoritářskými tendencemi a údajnou ochotou vzít do vlády komunisty).

Vcelku logicky se pak „reformy“ nesvázané autentickým programovým jmenovatelem začaly rychle bortit pod vahou koaličních kompromisů. Navíc obě menší strany si nechaly občanskými demokraty vyvlastnit i evropskou politiku, kterou si ponechala v režii euroskeptická ODS, což vztahy v koalici dále problematizovalo.

Tak č onak, programové odlišení vlády od opozice se postupně smrsklo na absurdity: na zdravotnické „reformy“ reprezentované především poplatky u lékaře nebo na zatvrzelé trvání na umístění amerického radaru v České republice—navzdory veřejnému mínění i nedostatku podpory mezi koaličními poslanci. Tomu všemu pak vládnul souboj o naše další evropské směřování.

Pád vlády

V letech 2007 a 2008 se ČSSD pokusila vyslovit Topolánkově vládě nedůvěru čtyřikrát, přičemž ani jednou neuspěla. Vláda zbavená jakýchkoliv vyšších idejí se udržovala u moci s pomocí nejen původních dvou přeběhlíků, ale i s pomocí „justiční mafie“, která bránila řádnému vyšetřování kauz lidoveckého předsedy a vícepremiéra Jiřího Čunka. „Nábor“ dalších přeběhlíků přitom pokračoval, když se ukázalo, že je třeba posílit například řady těch, kdo by mohli přispět ke zvolení Klause prezidentem.

To, že vláda nakonec padla, je výsledkem dvou faktorů. Na jedné straně se kvůli nevybíravým snahám o udržení u moci začaly štěpit i vládní strany, a rostl tudíž počet odpadlíků od vládní koalice; na straně druhé se Topolánek dostával do stále silnějšího sporu s prezidentem Klausem—a to nejen kvůli rostoucím odlišnostem v postojích k EU.

Na podzim 2008 byl Topolánek politicky oslaben výraznou porážkou stran vládní koalice ve volbách do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu. Místo toho, aby za každou cenu hledal dohodu s ČSSD o českém předsednictví EU, vrátil se po svém potvrzení ve funkci předsedy ODS na sjezdu ODS v prosinci 2008 ke konfrontaci. Zdá se, že spoléhal na to, že se ČSSD neodváží vládu odvolat během předsednictví.

ČSSD se ke konfrontaci vrátila taky. Bohužel se politické války v České republice vyznačují tím, že žádné téma není natolik důležité, aby zastavilo politiky dvou největších stran v jejich snahách navzájem se zničit. Nakonec se tedy nezastavila ani ČSSD před možností, že pád vlády může poškodit české předsednictví nebo ohrozit přijetí Lisabonské smlouvy—tedy jednu ze stěžejních priorit ČSSD.

S dalším hlasováním o nedůvěře bylo samozřejmě možné počkat na konec českého předsednictví, jenže ČSSD se nakonec rozhodla—možná i pod vlivem rostoucích preferencí ODS--využít dalšího skandálu v koaličním táboře k vyvolání nedůvěry vládě. To, že uspěla, může mít ovšem nepředvídatelné důsledky.

Nejenže pád vlády přesunul těžiště politické moci do rukou prezidenta Klause, ale je také otázkou, jak pád vlády v režii ČSSD vyhodnotí voliči, kteří si v průzkumech veřejného mínění navzdory nespokojenosti s vládou pád vlády uprostřed českého předsednictví EU nepřáli.

Tak či onak, pád Topolánkovy vlády je symbolickým projevem bezvýchodnosti politiky založené na silné polarizaci, jež je poháněna nikoliv naprosto zřejmými programovými rozdíly, ale spíše osobními animozitami. Pád vlády posílil nakonec především „třetího vzadu“, tedy prezidenta Klause, přičemž má velký potenciál dále oslabit oba hlavní soupeře. Navzdory tomu, že boj s vládou nakonec formálně vyhrála ČSSD, na bitevním poli leží a krvácejí obě strany.

Jak těžké je se i po této zkušenosti vymanit ze zaběhnutých stereotypů domácí politiky ukázal názorně Topolánek, když se den po pádu své vlády nedokázal při projevu v Evropském parlamentu zdržet útoků na ČSSD, za což si vysloužil od evropských socialistů napomenutí, ať laskavě neřeší české domácí problémy na evropském poli. Ještě úděsnější, neboť lživé, bylo Topopánkovo tvrzení, že odpověď, zda bude ratifikována Lisabonská smlouva, leží v Lidovém domě. Ratifikaci přitom, stejně jako před pádem vlády, blokují senátoři za ODS, které se Topolánek nikdy nepokusil skutečně přimět k podpoře smlouvy.

Situace, v níž obě největší strany svým vzájemným soubojem „na život a na smrt“ nakonec předaly hlavní politický vliv v zemi prezidentovi Klausovi, je symbolickým vyjádřením toho, co česká stranická politika v posledních letech reprezentovala. Je docela dobře možné, že obe nesvářené strany ještě budou muset kvůli oslabení aktivistického prezidenta hledat cesty k vytvoření společné aliance.

Literární noviny, 30.3.2009

25. 03.

Sesazení vlády jako projev politické nedospělosti

Jiří Pehe Přečteno 7076 krát

Vyslovení nedůvěry koaliční vládě Mirka Topolánka vzbuzuje nejen otázky, které si nyní klade jistě téměř každý. Konkrétně: Co bude dál a jak tento politický karambol ovlivní české předsednictví v Evropské unii? Vzbuzuje také zásadnější otázku po dospělosti české demokratické politiky.

Topolánkova vláda si jistě zasloužila tlak opozice, možná i odvolání. Jenže když zasadíme snad i oprávněnou snahu odvolat tuto slabou a ve skandálech zapletenou vládu do širšího domácího a mezinárodního politického kontextu, nemůže například nezaujatý zahraniční pozorovatel než žasnout nad nedostatkem odpovědnosti a destruktivními tendencemi českých politiků.

Jako principiální se z celého špektáklu vynořuje otázka, proč nebylo možné počkat s pokusem odvolat vládu až na konec českého předsednictví. Hlavním motivem se zdá být—jak jinak v českých poměrech—motiv stranický, což je v současné situaci snaha ČSSD přejít do ofenzívy před volbami do Evropského parlamentu a zastavit tak růst preferencí ODS spojený s českým předsednictvím Evropské unie. A možná je také přítomen motiv poměrně malé skupiny lidí okolo prezidenta Václava Klause zabránit za každou cenu schválení Lisabonské smlouvy.

Co na tom, že pád vlády v tomto okamžiku nepřináší žádná viditelná pozitiva České republice (snad jen s možnou výjimkou jakéhosi morálního zadostiučinění těch, kdo už dále nemohli vystát pochybné snahy vlády udržet se u moci třeba i za cenu tlaku na justici a média), zato ale přináší řadu velmi konkrétních rizik.

Tím prvním je vážné nebezpečí, že Česká republika ztratí v Evropské unii i ony zbytky prestiže, které jako už beztak problematický člen EU ještě měla. Jistou prestiž si vydobyla právě v posledních třech měsících, kdy si Topolánkova vláda počínala v roli země předsedající Unii poměrně slušně.

Tento kapitál se vyslovením nedůvěry vládě rozplynul jako pára nad hrncem. Odvolání vlády ukázalo zbytku Evropy, že česká politická kultura je zatím ještě stále dost hluboko pod standardy běžnými na západ od nás. Což o to, v historii Unie už v předsednických zemích vlády několikrát padly, ale nikdy se tak nestalo z důvodů, které vypadají navenek tak malicherné—zejména zasadíme-li je do kontextu ekonomické krize, jež zmítá celým světem.

Čeští politici do světa vyslali zprávu, která bohužel potvrzuje to, co naznačuje francouzský prezident Nicolas Sarkozy: malé země z bývalého sovětského bloku nemohou efektivně vést Evropskou unii, protože si neumějí vládnout ani samy sobě. Češi tak výrazně poškodili i ostatní nové členské země, na které se bude západ EU nyní dívat s ještě větší skepsí.

Český politický kapitál v rámci EU se odvoláním vlády rozplynul i proto, že vláda, která nemá politickou legitimitu doma, nebude mít potřebnou autoritu ani při vedení Unie. Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek i další politici mohou stokrát opakovat, že se vlastně nic moc neděje, neboť Česká republika může vést Unii i s vládou v demisi, jenže takové tvrzení je nesmyslné.

S trochou přehánění bychom mohli říct, že české předsednictví skončilo vyslovením nedůvěry vládě. Češi budou samozřejmě v rámci předsednictví v příštích třech měsících zajišťovat organizační záležitosti, ale politické vedení Unie se přesune na západ od nás.

Dalším výrazným rizikem spojeným s odvoláním vlády je osud Lisabonské smlouvy. Před pádem vlády se zdálo, že ti senátoři za ODS, kteří podporují Topolánka proti prezidentu Václavu Klausovi, budou schopni přispět ke schválení smlouvy v Senátu. Otázka je, jak se zachovají nyní. Nejen proto, že se někteří budou možná chtít proevpropské sociální demokracii pomstít za odvolání vlády, ale i proto, že se těžiště moci v ODS nyní silně vychýlilo k lidem, kteří podporují Klause.

Důležitým faktorem je i nevypočitatelný prezident. Ten sice ujišťuje, že bude postupovat standardně, podle ústavy, ale co je standardním postupem, je záležitostí interpretace. Topolánek si například představuje, že standardním postupem by bylo, kdyby právě jeho, coby předsedu nejsilnější strany, prezident znovu pověřil sestavením vlády. Paroubek si zase myslí, že by bylo standardní, kdyby prezident nechal vládnout Topolánkovu vládu v demisi do konce předsednictví.

Klaus ale může zcela legitimně argumentovat, že pověřit znovu sestavením vlády politika, jehož vlády už dvakrát neuspěly, není standardní. A že není standardní ani situace, v níž by nechal někoho, třeba i samotného Topolánka, sestavovat novou vládu tři měsíce, zatímco by současná vláda dokončila v demisi české předsednictví.

Pád vlády učinil z Klause nejdůležitějšího hráče na české politické šachovnici, což politik Klausova kalibru dobře ví. Může se proto rozhodnout například jmenovat krátce poté, co mu Topolánek přinese demisi, nového premiéra i vládu. Taková vláda by sice bez konzultací s ČSSD a ODS nedostala nejspíš důvěru Poslanecké sněmovny, ale ústava prezidentovi nepředepisuje žádné časové limity pro jmenování vlády další. Navíc už existuje neblahý precedent z roku 2006, kdy první Topolánkova vláda vládla bez důvěry Poslanecké sněmovny půl roku.

Skutečnost, že se prezident Klaus stal přes noc nejdůležitějším politickým aktérem na české politické scéně bude mít i symbolické dopady na evropské úrovni. Klaus je mnohými evropskými politiky považován za nepřítele další evropské integrace a je nepřítelem Lisabonské smlouvy. Jeho silnější role v české politice bude proto vnímána s obavami v určitých částech evropského politického establihsmentu.

Velkým rizikem spojeným s pádem vlády je řešení výzev ekonomické krize. Topolánkovu vládu bylo samozřejmě možné za některá opatření k řešení krize kritizovat, ale alespoň existovalo legitimní centrum exekutivní moci. Žádná vláda v demisi nebude schopna v tomto směru vládu, která má důvěru Sněmovny, nahradit.

Jenže vládu s důvěrou teď nejspíš mnoho měsíců mít nebudeme. A kdyby prezident Klaus jmenoval například vládu připomínající současný NERV, tedy Národní ekonomickou radu vlády, byla by to sice vláda odborníků, jenže pokud by nezískala důvěru Sněmovny, trefovala , by se do ní nejen opozice, ale nejspíš i topolánkovská část ODS.

ČRo6, 25.3.2009

24. 03.

Pád vlády způsobí velké problémy

Jiří Pehe Přečteno 16051 krát

Kdyby Česká republika nepředsedala Evropské unii a v Senátu nečekala na ratifikaci Lisabonská smlouva, nejspíš by mnoho lidí pocítilo velkou úlevu nad tím, že padla vláda Mirka Topolánka. Byla to vláda od počátku slabá, opírající se o pochybně získané přeběhlíky. Pod koberec české justice opakovaně zametala kauzy, které ohrožovaly její existenci, takže justice kvůli politizaci začala rychle ztrácet důvěryhodnost.

Byla to také vláda, jejíž jednotlivé strany se stále více potýkaly s vnitřními spory. Vláda, v jejímž posledním období nebylo jasné, jaká je vlastně její podpora mezi poslanci. Všechny strany vládní koalice utrpěly zdrcující výprask v krajských a senátních volbách na podzim minulého roku.

Důvod k radosti nad pádem této špatné a slabé vlády ale oslabuje několik faktorů. Jedním je skutečnost, že hlavním politickým aktérem na české politické šachovnici se teď stává prezident Václav Klaus.

To je problematické už ze symbolických důvodů, neboť hlavní slovo v zemi, která vede EU, bude teď mít po nějakou dobu nejhlasitější kritik EU mezi evropskými státníky. To může v lepším případě zbytek EU ještě více, než tomu už je, kriticky naladit proti Čechům, v horším případě to může Evropě i České republice způsobit vážné problémy.

Vzestup Klause je problematický také proto, že záleží jen na něm, jaká vláda nyní bude vládnout. Předseda ČSSD Jiří Paroubek sice ještě před hlasováním o nedůvěře nastínil scénář, v němž by Topolánkova vláda byla v úřadě ponechána coby vláda v demisi do konce českého předsednictví, načež by prezident—až do předčasných voleb na podzim tohoto roku či na jaře roku příštího---jmenoval vládu expertů.

Jenže pokud Paroubek nemá tento scénář s Klausem napevno dohodnutý, může Klaus jmenovat novou vládu třeba už hodinu po Topolánkově demisi. Navíc vládu, v níž mohou sedět jen jeho lidé. Taková vláda by samozřejmě nedostala důvěru Poslanecké sněmovny, jenže ústava prezidentovi nepředepisuje žádné časové limity, pokud jde o hledání nového premiéra.

Jinými slovy: pokud by Klaus chtěl pokračovat ve svém díle zkázy v boji s EU, klidně může vládnout až do voleb—i když bez podpory Poslanecké sněmovny—jím jmenovaná vláda euroskeptiků. Autor tohoto komentáře napsal už před časem text pod názvem Na tahu je Klaus, v němž navíc varoval, že kdyby Klaus chtěl po oslabení ODS a pádu Topolánkovy vlády rozvrátit i ČSSD, může jmenovat do čela „úřednické“ vlády Miloše Zemana.

Nic z toho se samozřejmě nemusí stát. Klaus může skutečně následovat scénář nastíněný Paroubkem nebo scénář navrhovaný Topolánkem, který si představuje, že by ho měl prezident pověřit sestavením vlády znovu—navzdory tomu, že už jím vedené vlády dvakrát padly. Jenže i kdyby Klaus postupoval umírněně, nic to nemění na skutečnosti, že pád vlády zásadně oslabuje české předsednictví EU.

S trochou přehánění lze říct, že české předsednictví EU skončilo vyslovením nedůvěry Topolánkově vládě. Česká republika sice oficiálně zůstane v čele, ale je velmi nepravděpodobné, že by bral v čele EU kdokoliv vážně vládu, která ztratila politickou legitimitu doma.

Pro Českou republiku je to velká ostuda, jakkoliv uslyšíme silácké řeči některých politiků, že se nic moc neděje. Češi zase jednou ukázali, že nedokáží nadřadit své úkoly na mezinárodním poli svým domácím sporům a pletichám. Oslabili tím i pozici všech nových členských zemí. Unie bude v budoucnosti velmi obezřetná vůči předsednictví jakékoliv země z bývalého sovětského bloku.

Pád české vlády navíc může zkomplikovat fungování EU i proto, že v Senátu ještě stále čeká na ratifikaci Lisabonská smlouva. Její osud závisel na hlasech několika senátorů z ODS, kteří podporovali spíše Topolánka než Klause. Jak se zachovají nyní, je otázkou. Jelikož jsme v České republice, je možné, že i oni nadřadí svoji osobní uraženost a stranickou ješitnost zájmům, které přesahují hranice české kotliny.

Pokud by se k pádu vlády přidalo ještě neschválení Lisabonské smlouvy, měli bychom si datum 24.3.2009 dobře zapamatovat. Může být začátkem vážných problémů nejen v Unii, ale také pro Českou republiku. Zatímco tvrdé jádro EU se s takovými problémy nejspíš vypořádá, Češi mohou rychle začít putovat na periférii Unie. A tam, jak známo, začíná Rusko.

Na závěr ještě několik slov k politické taktice. V příštích dnech se bude hodně mluvit o „zradě“ dvou odpadlíků z ODS. Nemělo by se ale zapomínat, že k pádu vlády notně přispěl svým politickým amatérismem Martin Bursík, když nechal před nedávnem teatrálně vyloučit ze své strany rebelky Olgu Zubovou a Věru Jakubkovou.

Možná si myslel, že si tak upevní pozici ve straně a učiní jí akceschopnější. Skutečností je, že vytvořil ze dvou občas neposlušných, ale ještě stále řiditelných střel, dvě střely neřiditelné. A ty nyní potopily vládu, neboť koneckonců je ke koalici po jejich vyloučení nevázala už žádná loajalita.

Nejspíš to znamená i definitivní konec zelených, protože ti budou mít šanci se mediálně profilovat jen do doby, než ze scény bude muset odejít i vláda v demisi. Nad Bursíkem a spol. se zavře mediální voda. Pravdu měli ti, kdo už v době vstupu zelených do vlády varovali, že tato vnitřně nejednotná strana přivodí jednoho dne pád vlády.

22. 03.

Jsme na cestě k post-materialistickému světu?

Jiří Pehe Přečteno 14744 krát

Současná globální krize není jen krizí ekonomiky, je krizí určitého systému hodnot, které se prosadily nejprve na Západě a pak se prostřednictvím globálního kapitalismu rozšířily do celého světa. Zmíněný systém hodnot lze poněkud zjednodušeně, tedy jen na jedné úrovni, popsat jako konzumní materialismus.

Opíral se o víru v neustálý pokrok, který nám zajistí lidský rozum. Víra v pokrok se přitom týkala nejenom vědy a techniky, ale i globálního hospodářství. I ekonomie se stále více tvářila jako věda, ačkoliv, jak se ukázalo, „vědeckého“ bylo na jejích předpovědích velmi málo.

Ve zpětném pohledu se to jeví jako logické: v globálním kapitalismu bylo ponecháno mnoho prostoru „neviditelné ruce trhu“. Tedy víře, že jakási ekonomická racionalita může vzniknout nekonečným množstvím kombinací často i velmi neracionálních, například spekulativních činů na svobodném trhu, které jsou regulovány—tedy racionálně řízeny--jen do určité míry.

Víra v neustálý pokrok je založena na racionálním předpokladu, vzniklém v osvícenství, že lidský rozum je schopen s pomocí metody pokusu a omylu se poučit z toho, čeho již dosáhnul a posunovat hranice poznání stále vpřed. To ovšem platí především ve vědě, kde se uplatňuje kritické poznání.

Přitom i na vědu jsou často kladeny nároky, které jsou ve své podstatě iracionální, tedy druhem víry. Mnozí zastánci racionalismu totiž nevěří jen v postupný pokrok, ale často i v to, že lidský rozum přijde vždy včas s potřebnými objevy. Spoléhají se tedy na prozřetelnost, což je vlastně náboženství svého druhu.

V tržní ekonomice ale neplatí dokonce ani ony limitované racionální předpoklady postupného a neustálého pokroku, které platí ve vědě. Je sice zřejmé, že nové vědecké a technické objevy obecně přispívají i k ekonomickému růstu, ale míra racionality, s níž jsou takové objevy v ekonomice využívány je omezená.

Snad se podařilo dosáhnout jisté míry ekonomické racionality v některých společnostech, ale globální kapitalismus vytváří zcela jiné nároky. Už proto, že zatímco na úrovni nejvyspělejších národních států lze s pomocí národních politických institucí vytvářet pro kapitalismus jisté regulační rámce, na globální úrovni zatím takové politické instituce nevznikly.

Navzdory tomu, že na globální kapitalismus lze uplatňovat jen minimum racionálních nároků, uvěřila většina lidí ve vyspělých společnostech, že nejenom věda a technika, ale i hospodářství je pod kontrolou rozumu, a že na něj lze tudíž uplatňovat stejné nároky: například ho spojovat s předpokladem neustálého pokroku, který se v případě hospodářství projevuje jako idea nestálého růstu.

Víra v ekonomický růst tak byla v posledních desetiletích úzce spjata s obecnou vírou v pokrok, což lze převést do jednoduché poučky: až na malá zaškobrtnutí bude zítra lépe než dnes. Tento zdánlivě racionální předpoklad se pak promítal do fungování hospodářství zejména tak, že je možné se v podstatě na všech úrovních zadlužovat, neboť bohatší zítřek zaplatí naše dnešní dluhy.

Část našich dnešních problémů spočívá i v tom, že přestalo být patrné, do jaké míry je „bohatší“ zítřek bohatší zásluhou skutečného rozvoje a pokroku, a do jaké míry je „bohatší“ především proto, že tento zítřek financujeme s pomocí dnešních dluhů.

Ať tak či onak, v posledních několika desetiletích se prosadila kultura konzumního materialismu. Globální tržní hospodářství chrlilo stále nové produkty, které si stále „bohatší“ státy i jednotlivci mohli ve stále větší míře dovolit. Zdálo se, že neustálé bohatnutí--působené naší zdánlivě racionální činností, ve spojení s dobře naolejovaným strojem globálního kapitalismu--nemá hranice.

Není divu, že stále větší množství lidí podlehlo iluzi, že hlavním smyslem života je spotřebovávat. Že ve světě, v němž může lidský rozum zajistit více méně bezstarostnou existenci pro stále větší množství lidí, je nakonec hlavním smyslem spotřebovat—pokud možno co nejpříjemněji a co nejbezstarostněji—i náš život.

Skutečnost, že globální kapitalismus narazil na limity živelného vývoje, nevyústí jen do hledání větší racionality v podobě regulačních rámců na globální úrovni. Způsobí, vlastně už působí, i otřes, pokud jde o víru mnoha lidí, že konzumní materialismus je jakési bezpečné přístřeší.

Zdá se, že se tak cosi zásadního mění i ve společensko-psychologických předpokladech, na nichž stojí celý náš systém bezuzdného konzumu, jenž zdánlivě nepotřebuje vyšší hodnoty. Modla růstu dává jistý smysl pouze v případě, že hospodářství—a tím i naše osobní bohatství—neustále roste na základě racionálních faktorů.

Nyní se ukazuje, že racionality bylo v globálním systému kapitalistického růstu velmi málo. A i když se podaří motor globální ekonomiky znovu nastartovat, víra, že nám jakési bezpečí zajistí právě konzumní materialismus, opírající se o předpoklad lepších zítřků, je otřesena.

Možná jsme tedy na prahu celkové změny paradigmatu, na němž spotřebitelské společnosti pozdního dvacátého a začínajícího jednadvacátého století stály. Není otřesen jen ekonomický systém, ale je zásadně otřesen celý systém hodnot, který se pojil se způsobem fungování tohoto konkrétního ekonomického systému.

Na předpověď, do čeho tato změna systému hodnot vyústí, je příliš brzo. Jisté ale je, že už nic nebude stejné—jako třeba ještě před rokem.

Průvodním znakem každé takové zásadní společenské změny je neklid, někdy i erupce radikalismu a násilí. Výsledkem je restrukturace hodnot. Právě v tom je současná krize mnohem komplexnější, než mnozí soudí. Je totiž nejspíš začátkem poslední fáze toho, co jsme dosud nazývali modernitou.

Ta se opírala o stále bezuzdnější materialismus, založený na přesvědčení, že konečným soudcem a zárukou všeho je lidský rozum. Možná nás čeká cesta k post-materialistickému chápání světa, ať už se za tímto pojmem skrývá cokoliv.

11. 03.

Radar a demokracie

Jiří Pehe Přečteno 7438 krát

Prapodivná diskuze o americkém radaru, která se u nás vede s nemalou intenzitou už dva roky, dosáhla nových výšin.

Skalní zastánci radaru jsou nyní rozlíceni už nejenom na levicovou opozici, protiradarové skupiny a většinovou část české veřejnosti, jež radar odmítají, ale stále častěji kritizují i amerického prezidenta Baracka Obamu, jenž si není projektem jist.

Vědí lépe než on, jaké jsou skutečné americké bezpečnostní zájmy, jak by se mělo jednat s Ruskem, jak zatočit s „darebáckými“ režimy. Kdyby radar nebyl, museli by si ho snad vymyslet.

Ve skutečnosti je spíše než nevybudování radaru mnohem větší hrozbou pro bezpečnost Česka „demokracie“ na český způsob. Jinými slovy: to, zda u nás nakonec bude nebo nebude americký radar, je méně důležité než způsob, jakým se o celé věci zatím diskutovalo, jakým způsobem se vedl o tento projekt politický boj.

„Diskuse“ ukázala, že česká demokracie má hliněné nohy, které nevyztuží ani deset amerických radarů.

Nejprve vláda usoudila, že ví, co je naším národním zájmem natolik přesně, že neuznala za vhodné trpělivě hledat k tak zásadní otázce nějaký konsensus s opozicí, aby měla potřebnou politickou většinu. Když se nakonec jala přesvědčovat „zabedněnou“ veřejnost, činila tak často způsobem, který byl urážlivý.

Odpůrci radaru byli občas vykreslováni buď bezmála jako agenti Ruska nebo naivní oběti propagandy ruských tajných služeb. Používaly se zástupné argumenty. Vláda oficiálně mluvila v souladu s Američany o potřebě čelit hrozbě iránských a severokorejských raket, ale ve skutečnosti měla na mysli radar coby pojistku proti Rusku.

Nikdy nedokázala na rovinu říct, že zatímco Americe jde o konkrétní vojenské zařízení, naší vládě jde o umístění jakékoliv americké základny u nás coby pojistky proti možné ruské rozpínavosti a coby symbolu našeho zakotvení v euroatlantickém světě.

Nevyznamenala se bohužel ani sociálně demokratická opozice. I její postoje byly převážně černobílé, příliš v zajetí veřejného mínění. Ani ona neukázala příliš ochoty o tak důležité věci diskutovat. Stejně jako mnoho jiných zahraničně-politických a bezpečnostních témat se tak radar, i zásluhou opozice, stal předmětem domácích válek.

Celá diskuze vyjevila především slabost české demokracie. Ukázala, že neumíme o národních zájmech skutečně diskutovat, protože máme příliš mnoho majitelů pravd a příliš málo otevřených myslí. Že každá zásadnější diskuse sklouzne do bolševického „kdo není s námi, je proti nám“.

Překřikování a zastrašování oponentů, jakož i samotné upínání se na radar jako na téměř spásnou záruku naší bezpečnosti, bohužel ukazuje nejenom nedostatek sebedůvěry, ale celkovou slabost naší demokratické kultury.

Nejskalnější zastánci radaru vlastně chtějí radar hlavně jako pojistku naší demokracie proti nám samým. Jenže demokracie se takto zvenku nedá pojistit, musíme si ji vypěstovat sami. Americký radar jí nepomůže o nic víc, než kdysi pomohla „víře“ v reálný socialismus přítomnost sovětských vojsk.

Vyšlo v Právu, 11.3.2009

09. 03.

Jaká je role středoevropských prezidentů?

Jiří Pehe Přečteno 4455 krát

K posouzení významu funkce prezidenta ve středoevropském, nebo obecně evropském kontextu je třeba nejprve vzít v úvahu několik kritérií. Například skutečnost, že zhruba třetina evropských zemí jsou konstituční monarchie, a většina evropských republik jsou parlamentní demokracie, v nichž, už z definice, stojí na špičce výkonné moci vláda a premiér.

Druhým kritériem je mezinárodní kontext. Většina evropských zemí je dnes součástí Evropské unie. Ta je institucionálním hybridem, jež v sobě spojuje rysy mezivládní organizace, konfederace a federace. Jejím nejvyšším orgánem je Evropská rada, kde na nejvyšší úrovni zastupují všechny členské země šéfové výkonné moci v té které zemi, což jsou—až na Francii—premiéři.

Je tedy jasné, že s každým dalším krokem ve směru větší integrace EU roste význam premiérů na úkor prezidentů, jejichž role se s postupným předáváním dalších pravomocí národních států do Bruselu fakticky i symbolicky zmenšuje--tak, jak se na úkor Bruselu zmenšuje význam domácího politického hřiště.

Členství v EU znamená pro členské země přijetí konceptu tzv. dělené suverenity. Funkce a pravomoci hlavy států se zatím jakoby „nedělily“--navzdory tomu, jak už bylo řečeno, že se jejich význam, s výjimkou Francie, s další integrací jaksi zmenšuje na úkor premiérů.

Přijetí Lisabonské smlouvy by znamenalo posun, protože by byla vytvořena funkce předsedy Evropské rady, o které se většinou mluví jako o evropském prezidentovi. Dosud v předsednické funkci rotovaly jednotlivé členské země. Ačkoliv funkce evropského prezidenta nijak přímo neinterferuje s pozicemi hlav jednotlivých členských států, je zřejmé, že v symbolické rovině by byly funkce hlav členských států umenšeny v okamžiku, kdy by vznikla pozice evropského prezidenta.

Ačkoliv se EU zatím nestává žádným superstrátem, jak argumentují někteří euroskeptici, je zřejmé, že vznik funkce, která bude chápana jako jakási hlava Evropy, vytvoří zvláštní situaci, kdy hlavy jednotlivých členských států—už beztak zastíněné premiéry coby nejvyššími zástupci svých zemí v Evropské radě—budou ještě více než dnes chápany jen jako symboly státnosti jednotlivých členských zemí.

Kritérium státnosti je ostatně dalším, které je třeba zvážit. Národní státy zatím nezanikají, ale přinejmenším v případě členských zemí EU vidíme postupné zmenšování významu státnosti jednotlivých členských zemí s tím, jak se prohlubuje evropská integrace—a roste, zatím jen opticky, „státnost“ EU.

Je zřejmé, že vlastní státnost má různou váhu v různých členských zemích EU. Západoevropské demokracie, které jsou založeny na občanském principu, chápou státnost poněkud jinak než nové demokracie na východě Evropy, kde je občanský princip promíchán s principem národním, chápaným často etnicky. Státnost je pro tyto nové demokracie důležitá i proto, že se teprve před dvaceti lety vymanily ze sovětské nadvlády, kdy s nimi bylo zacházeno jako s koloniemi.

Některé země, jako jsou Slovensko, Slovinsko nebo baltské státy, vznikly jako samostatné entity až po oddělení od federací, které o několik let přežily pád komunismu. Zde má pojem vlastní státnosti ještě o něco větší váhu a symboliku, než v zemích, které sice byly formálně sovětskými satelity, ale existovaly na mapě světa jako samostatné státní útvary.

Je jasné, že postupný posun některých atributů státnosti i suverenity na evropskou úroveň bude zejména v zemích, které byly schopny praktikovat vlastní státnost před vstupem do EU jen po velmi krátkou dobu, vyvolávat jisté napětí. Prezidenti zůstávají jakýmsi symbolickým vyjádřením existence vlastní státnosti.

Dalším kritériem je kombinace způsobu volby prezidenta, jeho ústavních pravomocí a tradic. Všechny nové státy EU jsou parlamentní demokracie, ale ne ve všech je funkce prezidenta nastavena z hlediska ústavy, tradic a způsobu volby stejně. Například role polského prezidenta je z ústavního hlediska silná (občas se dokonce mluví o parlamentní demokracii s prvky prezidentského systému), zatímco role maďarského prezidenta je velmi slabá (takže se občas mluví o kancléřském systému).

Způsob volby prezidenta ne vždy předurčuje sílu jeho pozice. Často se sice tvrdí, že prezidenti volení přímo mají silnější mandát než prezidenti volení parlamentem či speciálním volitelským sborem, ale hodně záleží na ostatních zmíněných faktorech. Český prezident je tak sice volen parlamentem, ale kombinace jeho ústavních pravomocí a prvorepublikových tradic z něj dělá poměrně silného hráče na domácím i zahraničně-politickém poli.

Obecně lze argumentovat, že zatímco v prvních fázích budování post-komunistických demokracií nebylo ve většině případů špatné mít vedle vlády i poměrně autonomního prezidenta (jehož autonomie na vládě mohla být přímou volbou symbolicky ještě posílena), s postupující konsolidací demokratických poměrů, zejména po vstupu do EU, je jistá dvojkolejnost výkonné moci v nových demokraciích stále větším problémem.

Zatímco v prvních fázích budování demokracie mohl autonomní prezident hrát roli další ústavní pojistky proti nedemokratickým tendencím politických stran a jimi vytvořených vlád (například prezident Michal Kováč na Slovensku v době Mečiarových vlád nebo prezident Václav Havel v České republice v době opoziční smlouvy), v současnosti--už vzhledem k potřebě hladkého fungování členských zemí v EU—jistá dvojkolejnost výkonné moci, ke které přílišná politická autonomie prezidentů přispěla, je spíše kontraproduktivní.

Komparativní pohled ukáže, že zhruba jedna třetina členských zemí EU jsou konstituční monarchie, zbytek, až na výjimku prezidentské republiky ve Francii, jsou parlamentní demokracie. Z nich jsou zhruba dvě třetiny prezidentů voleny přímo, zbytek buď parlamentem nebo speciálním volitelským sborem.

Politicky nejstabilnějšími zeměmi Evropské unie jsou paradoxně právě konstituční monarchie, v nichž je monarchova funkce hlavy státu skutečně zredukována jen na symboliku. Mezi republikami jsou obecně politicky stabilnější země, kde je prezident slabý do té míry, že nemůže budovat vlastní politickou bázi a interferovat s chodem vlády. Kancléřský systém v Německu je toho dobrým příkladem.

Toto pravidlo je samozřejmě do jisté míry relativní. Záleží i na politických tradicích a kultuře. Politická nestabilita tak může vzniknout i v zemích, kde se dvojkolejnost výkonné moci neprojevuje. Maďarsko, se svou hlubokou politickou polarizací, je dobrým příkladem.

Zdá se ale, že je obecně v zájmu další demokratické konsolidace, jakož i členství v EU (zejména pokud se bude EU dále integrovat), aby byla role prezidentů v nových demokraciích umenšována—a to jak fakticky (ústavně), tak symbolicky.

Pokud se EU začne v budoucnosti posunovat směrem k federalizaci, bude otázka hlav států—zejména prezidentů—obzvláště aktuální. Je totiž možné argumentovat, že federální Evropa by si v členských státech vystačila s premiéry, zatímco prezidenta by měla mít společného—tedy jen jednoho.

Psáno pro Institut pre verejné otázky, Bratislava

05. 03.

Umíme si ohlídat státní peníze?

Jiří Pehe Přečteno 4873 krát

Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu, podle které liberecký šampionát v klasickém lyžování bude stát daňové poplatníky zhruba dvě miliardy korun, přičemž značné části této sumy byly proinvestovány velmi netransparentním způsobem (což vedlo NKÚ k podání hned několika trestních oznámení), je důvodem k zamyšlení nad tím, jak se u nás se státními financemi zachází.

Liberecký šampionát patří do kategorie projektů, které začnou jako takzvaně soukromé, přičemž organizátoři při jejich přípravě tvrdí, že nejen pokryjí z vlastních zdrojů veškeré náklady, ale že dokonce vykáží i zisk. Od státu údajně potřebují jen garance pro případ, že by se nakonec peněz nedostávalo. Dobře ovšem vědí, že při tak důležité mezinárodní akci, jakou je světový šampionát, vláda jen těžko může dopustit, aby vše skončilo fiaskem. I proto je poskytování státních garancí pro podobné akce už dopředu pozvánkou pro podnikavce, aby státní kasu, řečeno lidově, řádně podojili.

Je to vábnička i pro politiky, protože se obvykle jen málokdo stará, jak jsou skutečně utráceny fondy z penězovodu narychlo zřízeného státem s cílem zachránit pověst země. Závažná zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu o libereckém šampionátu tak mají nejspíš jen malou šanci být řádně vyšetřena. Politické strany a bývalé i současné vlády se budou navzájem obviňovat -- vlastně už začaly. Možná se dočkáme nějaké vyšetřovací komise, ale naděje na potrestání viníků jsou mizivé.

Akce, jako jsou šampionáty, jsou ovšem jen nejviditelnější špičkou ledovce. Méně průhlednou formou mrhání státními penězi jsou nejrůznější podezřele předražené zakázky - například na stavbu dálnic, budov a jiných forem infrastruktury. Veřejnost se přitom dozví jen o některých takových zakázkách; většina se jich uskuteční na úrovni měst a krajů, kam vlivná celostátní média často nedohlédnou.

Málokdo si uvědomuje, že velkolepé mrhání státními penězi je občas zakódováno také v nejrůznějších zdánlivě soukromých podnikatelských aktivitách, v nichž české subjekty flagrantně poruší závazky vůči svým zahraničním partnerům. Často se tak děje na základě do očí bijící pasivity úřadů, takže se nelze zbavit dojmu, že ani v těchto případech někteří politici nejsou jen nevinnými diváky.

Česká republika tak už zaplatila v důsledku prohraných mezinárodních arbitráží desítky miliard korun za své selhání ochránit zahraniční investice. Ani v těchto případech nakonec nikdo za nic nemůže-i když zejména proto, že evidentně schází politická vůle něco vyšetřit.

Přidáme-li k tomu všemu historii české privatizace, kdy státní banky velkoryse půjčovaly miliardy na pochybné privatizační projekty, a kdy byly vytunelovány mnohé investiční fondy i čerstvě zprivatizované firmy, aby pak takto vzniklé dluhy byly zaparkovány ve státem kontrolované Konsolidační agentuře, není se možné divit, že občané mají nedůvěru k jakýmkoliv ambiciózním projektům, v nichž je stát nějak přítomen. Ať už coby údajně pouhý garant nebo jako poslední instance, která v údajném veřejném zájmu zachraňuje nepodařené soukromé projekty.

Řečeno jinak: akce jako liberecký šampionát mají v kontextu bující korupce při zadávání státních zakázek i traumatické historie české privatizace neblahé politicko - psychologické důsledky.

Ač by si jistě mnozí z nás přáli například efektivnější penzijní a zdravotnický systém, založený na větší míře privatizace, nelze se divit některým expertům a politikům, když varují, že v českém prostředí je privatizace penzijních fondů nebo rozsáhlá privatizace zdravotnictví velkým rizikem. Tzv. měkké peníze, které občané povinně odvádějí do systému zdravotního pojištění a penzijního systému, se už z definice zdají být neodolatelným lákadlem pro nejrůznější podnikavce.

Zastánci privatizace sice argumentují, že vše lze ohlídat správnou legislativou, jenže v českých poměrech to bohužel zní velmi podobně jako ujišťování, že stát nebo kraj nebude muset dát ani korunu na liberecký šampionát. Nebo jako současné ujišťování pražského primátora Pavla Béma, že olympijské hry v Praze by byly ziskové a od státu chce přípravný výbor jen takové docela formální garance, které nebude třeba nikdy využít.

Vinu za vysokou míru nedůvěry k tomu, jak stát nakládá s veřejnými prostředky, nebo k tomu, zda tu či onu privatizaci nakonec nezaplatí daňoví poplatníci, nesou všechny vlády. Ty minulé, i ta současná.

Politické strany a jimi řízené vlády prostě dopustily, aby vzniklo prostředí, v němž politici mají často příliš úzké a neprůhledné vztahy s nejrůznějšími "šibaly", takže nakonec není jasné, zda ten či onen projekt je skutečně ve veřejném zájmu, nebo je to jenom sofistikovaná šaráda, sloužící k tomu, aby se nejrůznější podnikatelé (a bohužel možná i s nimi spojení politici či strany) mohli obohatit na úkor státu.

Tato nedůvěra bude komplikovat i pokusy vlády řešit s pomocí infůzí státních peněz současnou hospodářskou krizi. Velkorysé státní zásahy do soukromého sektoru ve jménu záchrany hospodářství jsou problematické všude na světě, protože vždy hrozí nebezpečí, že takové prostředky budou nejen produktivně využity, ale také zneužity. V České republice--podobně jako v jiných státech s vysokou mírou korupce, klientelismu a zpolitizovanou státní správou-je takové nebezpečí ještě o poznání větší.

Pokušení zneužívat veřejné prostředky si je dobře vědoma i Evropská unie. Žadatelé o evropské fondy často naříkají nad údajně nezměrnou mírou byrokracie, spojenou s vykazováním každého centu, ale Unie ví dobře, proč tak činí. Ačkoliv i v Bruselu se občas setkáme s korupcí a zneužíváním evropských fondů, jisté je, že kdyby se například liberecký šampionát financoval z evropských peněz, byla by míra dohledu nad jejich utrácením taková, že by Nejvyšší kontrolní úřad jen těžko mohl ještě před začátkem šampionátu vydat zprávu, která připomíná ze všeho nejvíc horor.

ČRo 6, 5.3.2009

03. 03.

Úsek měření rychlosti aneb Kam až sahá blbost

Jiří Pehe Přečteno 11293 krát

V České republice se uprostřed světové krize řeší velký problém: mají být u silnic značky, které by upozornily řidiče na to, že městská policie, neboli strážníci, v daném úseku měří radarem rychlost? Ministr dopravy Petr Bendl, což mu slouží ke cti, by rád tyto značky zrušil, zatím se ale vášnivě diskutuje spíš o tom, zda by se jejich velikost, předepsaná jakousi vyhláškou, která nedávno stanovila, jak mají vypadat, mohla zmenšit tak, aby strážníci mohli značky lépe převážet ve svých autech sem a tam.

Celá záležitost je neuvěřitelným příkladem politické a byrokratické zabedněnosti. Když se autor tohoto textu nedávno pokoušel smysl výše zmíněného značení vysvětlit jednomu západnímu cizinci, nepochodil. Neobstálo ani vysvětlení, že čeští politici chtěli tímto opatřením prý zabránit tomu, aby města a obce nezneužívaly měření rychlosti coby snadného zdroje finančních prostředků pro město či obec.

Cizincova otázka, jež následovala, byla logicky neprůstřelná: Pokud někdo porušuje pravidla, například překračováním rychlosti tam, kde nemá, proč se starat o to, zda pokuta obohatí danou obec, která se o dodržování zákonů na svém území aktivně stará? Kdyby se řidič držel pravidel, žádná pokuta by přece nebyla. A samotná tabule o měření rychlosti neřeší skutečnost, že se policie občas snaží sama aktivně vytvářet pasti na řidiče, místo toho, aby se starala o plynulost provozu.

Tak či onak: než si Česká republika vyřeší problém s cedulemi o měření rychlosti a městská policie coby jedna ze strážkyň zákona bude smět zákon skutečně strážit a trestat za jeho nedodržování kdekoliv na území obce, aniž by musela v podobě cedulí sdělovat, že na dodržování zákona dohlíží jen v daném úseku, lze nabídnout několik zlepšováků.

Například by bylo možné zavést úseky, kde se nesmí krást. Cedule—samozřejmě standardizovaná pode vyhlášky—by občanům sdělovala: Úsek, v němž se nesmí krást. Bylo by možné zavést také úseky, kde se před očima městské policie nesmí vraždit.

To samé by bylo možné zavést pro další typy porušování zákona, například kapsářství. Pražané by tak věděli, že kapsářství se sleduje a trestá například jen na nástupištích pražské tramvaje číslo 22 nebo u Orloje. Všude jinde se jím městská policie nesmí zabývat, i kdyby městský strážník stál přímo za zlodějem.

Na jistý odpor zákonodárců by v zemi s jednou z nejvyšších měr korupce v západním světě mohly samozřejmě narazit značky: Úsek sledování korupce nebo Úsek sledování úplatků.

Možná by ale tato odvážná úprava prošla parlamentem s menšími obtížemi, kdyby se rovnou stanovilo, že cedule s nápisem Úsek sledování úplatků nesmí být umístěna v okolí Malostranského náměstí, Sněmovní ulice, pražského magistrátu, krajských úřadů a radnic velkých měst.

Archiv článků: březen 2009