Jiří Pehe

29. 07.

Česko může skončit bez eurokomisaře

Jiří Pehe Přečteno 5821 krát

Zatímco čeští politici na jedné straně odkládají nominaci na českého eurokomisaře až na dobu po předčasných volbách v říjnu, ale přitom neopomenou zdůraznit, že si Česká republika bude v Evropské komisi nárokovat nějaký důležitý post, někteří představitelé Evropské unie začínají zvažovat scénář, v němž by země, které ještě neratifikovaly Lisabonskou smlouvu, neměly komisaře žádného.

Šéf frakce Evropské lidové strany Joseph Daul například vyjádřil na tiskové konferenci v polovině července názor, že pokud Lisabonská smlouva nevstoupí v platnost krátce po konaní druhého irského referenda 2. října-- což by znamenalo, že až do roku 2014 bude mít každá členská země nadále svého eurokomisaře--mohly by ty státy, které ještě smlouvu neratifikovaly, své komisaře ztratit.

Daul tímto výrokem nepřímo odkazoval na skutečnost, že by v takovém případě dále platila smlouva z Nice. Ta v Protokolu o rozšíření praví, že až počet členů Unie dosáhne čísla 27, bude počet eurokomisařů menší než 27—a to od listopadu roku 2009. Přesný počet komisařů pak stanoví Evropská rada.

Jelikož smlouva z Nice nestanovuje klíč podle kterého by se měl počet komisařů redukovat, ponechává otevřené dveře k diskusi o tom, které země by měly takříkajíc „vypadnout z kola ven.“ Jaký klíč by se asi v takovém případě uplatnil, naznačil právě předseda nejsilnější frakce v Evropském parlamentu.

Zdá se tedy, že České republice, kde ratifikaci zdržuje prezident republiky a skupina senátorů za ODS, kteří chtějí poslat Lisabonskou smlouvu k dalšímu přezkoumání Ústavním soudem, nehrozí jen často zmiňované nebezpečí, že kvůli odkladům s nominací českého komisaře, na naši zemi zbude jen nějaké bezvýznamné portfolio—už proto, že volba předsedy Komise by podle Daula měla proběhnout v září, kdy si předseda Komise také nejspíš začne vybírat členy komise.

Hrozí dokonce i to, že pokud se nebude o složení komise rozhodovat podle Lisabonské smlouvy, pokusí se ty země, které smlouvu ratifikovaly, využít klauzule o snížení počtu komisařů ve smlouvě v Nice, k potrestání zemí, jež smlouvu zatím neratifikovaly.

Jelikož summit EU, který bude muset řešit situaci i okolo počtu komisařů, se má sejít 29.října, zdá se, že Česká republika má čas do 28. října, aby smlouvu ratifikovala bez rizika, že bude penalizována.

Pokud by Irové Lisabonskou smlouvu 2. října ratifikovali, polský prezident Kaczynski jí slíbil podepsat a ukončit tak ratifikaci v Polsku. I německý prezident do té doby smlouvu zřejmě podepíše, protože podle nedávného výroku německého ústavního soudu tak může učinit, jakmile parlament schválí zákon, podle kterého nelze přenášet další pravomoci do Bruselu bez schválení parlamentem. Tento zákon má být přijat do konce září.

Češi tak zůstanou nejspíš poslední zemí, která smlouvu neratifikovala, což z naší země učiní snadný terč při rozhodování o tom, která země by neměla mít komisaře.

Právo, 29.7.2009

27. 07.

Jak se v Česku hledá eurokomisař

Jiří Pehe Přečteno 5170 krát

Způsob, jakým česká politická reprezentace přistupuje k obsazení postu eurokomisaře, je další ukázkou neschopnosti české zahraniční politiky fungovat na základě rozumných dohod o společných zájmech státu. Racionální postup by byl takový, že by se předsedové největších politických stran a příslušní ústavní činitelé hned po volbách do Evropského parlamentu sešli a bez zbytečných ideologických a partajních přestřelek vygenerovali kandidáta nebo několik společných kandidátů.

Navrhnout spíše několik kandidátů dává smysl proto, že členské státy Evropské unie nemohou samy rozhodnout, jaké portfolio má „jejich“ komisař dostat. Ne každý navržený kandidát může vykonávat jakoukoliv funkci; záleží i na jeho/její odbornosti. Nic by samozřejmě nebránilo tomu, aby se politická reprezentace dohodla na jistém pořadí preferencí, pokud jde o portfolia, takže i mezi navrženými kandidáty by existovalo jisté pořadí.

Jelikož o rozdělení portfolií v „evropské vládě“ a jejich personálním obsazení začne rozhodovat nový šéf Evropské komise krátce poté, co bude schválen (a o důležitých postech se jistě bude neformálně diskutovat dokonce ještě před tím, než bude schválen), budou na tom lépe země, které jsou připraveny. Tedy země, které vědí, co chtějí a mají pro obsazení postů připraveny kandidáty.

Česká republika se ovšem rozhodla ponechat tato rozhodnutí až na dobu po předčasných volbách v říjnu. Z úst předních politiků nanejvýš zaslechneme jména lidí, která by preferovala na post českého eurokomisaře ta která strana, ale neexistuje žádný konsensus napříč politickým spektrem. Od politiků také slyšíme, že by Česká republika chtěla nějaké „důležitější“ portfolio, než je sociální politika, kterou v současnosti spravuje eurokomisař Vladimír Špidla.

Není přitom vůbec jasné, z čeho čeští politici tento nárok odvozují. Jak známo, štěstí přeje připraveným, což, jak vyplývá z výše řečeného, Česká republika není. Zároveň není jasné, proč by měla být Evropská unie vstřícná vůči českým požadavkům na přidělení nějakého důležitého portfolia jen několik měsíců poté, co dosti neslavně skončilo české předsednictví Unie.

A je zde ještě jeden, poněkud absurdní aspekt celé věci. Když čeští politici mluví o „důležitém“ postu v Evropské komisi, nezapomenou zdůraznit, že by to měla být taková pozice, v níž příslušný eurokomisař kontroluje pokud možno co největší toky finančních prostředků. Takový vliv prý například Špidla neměl, protože sociální záležitosti jsou více méně v jurisdikci národních států, a v Bruselu se tudíž nepřerozdělují v této oblasti významné prostředky.

Jenže ani v tomto případě není jasné, odkud se české nároky berou. Vždyť Česká republika si s evropskými fondy neví rady ani doma. Patří totiž v čerpání evropských fondů k nejméně úspěšným. Jedním z důvodů je skutečnost, že se Evropská komise bojí posílat evropské fondy do země, v níž je systém čerpání peněz netransparentní. Proč by tedy právě takové zemi měla chtít Unie svěřit post, v němž se ve větší míře rozhoduje o evropských fondech?

Ponecháme-li nerealistické ambice a přání českých politiků stranou, nejhorším aspektem „hledání“ českého eurokomisaře je skutečnost, že důležité „evropské“ rozhodnutí bude zase jednou jen extenzí domácích politických válek. Vypadá to totiž tak, že post eurokomisaře obsadí kandidát strany, která zvítězí v předčasných volbách. V lepším případě pak kandidát vládní koalice, která se po volbách zformuje.

Nemusí to sice nezbytně znamenat, že takový kandidát bude špatný, ale každopádně bude mít Česká republika oproti jiným zemích zpoždění. Navíc takto vygenerovaný kandidát nejspíš nebude mít podporu opozice, což je z hlediska širších zájmů státu škoda.

Lze zaslechnout i spekulace, že se předáci našich dvou největších stran v rámci dohod o přechodné vládě Jana Fischera dohodli i na tom, že na post eurokomisaře odejde po volbách jeden z nich—zřejmě ten, který volby prohraje. I v tomto případě by ovšem byla pozice České republiky slabá. Nabízela by sice na post eurokomisaře expremiéra, jenže až v době, kdy portfolia hodná expremiérů mohou být v komisi už obsazena.

Zdá se tedy, že Česká republika dopadne nakonec tak, jak si zaslouží. Český eurokomisař nejspíš obsadí nějaký zbytkový post, přičemž budou politici opakovaně tuto situaci kritizovat. Ve skutečnosti budou ovšem kritizovat sami sebe, neboť zase jednou selhávají, jakmile politické zadání překročí svojí důležitostí hranice české kotliny.

ČRo 6, 27.7.2009

18. 07.

Podivný dopis Obamovi

Jiří Pehe Přečteno 49782 krát

Dopis, který poslala americkému prezidentovi Baracku Obamovi skupina středoevropských intelektuálů a bývalých politiků, včetně Václava Havla, lze shrnout asi takto: Rusko je nebezpečné a jeho vliv sílí, USA se s ním ale přesto snaží sblížit, přičemž podceňují vztahy se zeměmi střední Evropy a svoje strategické priority vidí jinde.

Obama by neměl obětovat sbližování s Ruskem protiraketovou obranu, kterou Bushova administrativa chtěla vybudovat v Polsku a České republice.

Se signatáři dopisu nemá smysl polemizovat o situaci v Rusku. Interpretace toho, jak nebezpečné a rozpínavé současné Rusko je, se liší. I kdyby se ale Rusko vracelo k imperiální politice, otázkou zůstává, zda má sílu vážně ohrožovat své bývalé satelity ve střední Evropě—dnes členy Evropské unie a NATO. Ale budiž, signatáři jistě mají právo vyjádřit své znepokojení.

Dopis je problematický zejména proto, že Obamovi a jeho lidem mezi řádky říká, že jsou vlastně naivkové, kteří zřejmě nevidí ruské nebezpečí a přitom ještě přehlížejí náš región. Spojíme-li strach o marginalizaci zemí střední Evropy s výzvou, aby USA neobětovaly svým vztahům s Ruskem protiraketovou obranu, vyznívá to jako varování před novým Mnichovem.

Z některých našich médií, včetně některých signatářů dopisu, už zaznělo, že Obama se o Evropu příliš nezajímá. Je zde zřejmě jakási obava, že je ve vztahu k Evropě, a zejména k středoevropskému regionu, naivní a lehkomyslný.

Obama ovšem není žádný hlupák, navíc je obklopen zkušenými harcovníky americké zahraniční politiky i znalci jak našeho regionu, tak Ruska. Jaké současné Rusko je, americkému prezidentovi skutečně nemusejí vysvětlovat bývalí politici až ze střední Evropy.

Horší je, když tito politici a intelektuálové de facto naznačují, že Obama ve vztahu k Rusku, a potažmo k našemu regionu, neví, co dělá. Navíc tón výzvy zavání jistou nedospělostí.

USA by se o náš region prý měly starat stejně jako v minulosti, ačkoliv by si člověk mohl myslet, že po dvaceti letech budování demokracie, deset let po vstupu do NATO a pět let po vstupu do Evropské unie by USA přece jen měly mít právo se domnívat, že se o sebe alespoň částečně postaráme sami.

Navíc to, že se USA snaží vést dialog s Ruskem a vtáhnut ho do hry, vůbec neznamená, že hodlají obětovat náš region. A protiraketová obrana s tím vším nemá co dělat.

Zatímco pro USA to byla od počátku jen komponenta rozsáhlého obraného systému, který mohou umístit i jinde, pro jisté části politických elit v Polsku a České republice se stala (zcela nepřiměřeným) testem pevnosti našich vztahů s USA, potažmo testem euroatlantických vztahů—jakoby se tyto vztahy týkaly jen USA, Polska a České republiky.

I dopis Obamovi vnímá svět touto poněkud podivnou optikou, která—při veškeré úctě k signatářům—nepopisuje ani tak skutečný problém, jako spíše ilustruje politický provincialismus zemí našeho regionu, které jakoby si 20 let po pádu komunismu nevěděly rady se skutečností, že už na ně není upřena pozornost světa a že už je USA nechtějí vodit za ruku.

Právo, 18.7.2009

16. 07.

Ještě o kanadských vízech

Jiří Pehe Přečteno 5334 krát

V diskusi, která se rozpoutala po zavedení kanadských víz, převládá snaha kritizovat Kanadu nad snahou poctivě se zamyslet nad tím, zda česká většinová společnost a stát nějakým způsobem přece jen nepřispívají k tomu, že Romové od nás hromadně utíkají.

Někteří z těch, kteří se nad touto otázkou přece jen zamýšlejí, mezi nimi i respektované novinářské osobnosti, dost často nakonec odbudou vše tím, že odchod Romů je organizovaná záležitost, na které vydělávají různé organizované skupiny či agentury.

Takže se vlastně nic neděje. Romové se v Česku mají poměrně dobře, diskriminace a útoky na ně nejsou systémové záležitosti, ale jen výjimky. Utíkají prostě za vidinou lepší ekonomické situace. Jejich „vypočítavost“ způsobila problémy „nám“, příslušníkům většinové společnosti, kteří si teď musí pracně shánět víza až někde ve Vídni.

Co na tom, že i většina lidí, kteří emigrovali (třeba do Kanady) během komunistického režimu, neutíkala jen ze specifických politických důvodů, či z důvodů konkrétní represe, ale šla prostě za „lepším“ (jakkoliv ke komunistickému režimu měli samozřejmě odmítavý vztah nebo se ho báli). Proto také naprostá většina českých emigrantů v USA a Kanadě obdržela status uprchlíka, nikoliv politický azyl. A i proto je trochu laciné Romům teď vyčítat „ekonomickou“ emigraci, protože i u nich je útěk před sociálními a politickými aspekty současného systému těžko rozlišitelný od čistě ekonomických.

A i kdyby mnozí z nich utíkali pouze proto, že vidí jako beznadějnou zejména svojí ekonomickou situaci a věří, že v Kanadě budou mít oni (a hlavně jejich děti) lepší šance, měli bychom se ptát, proč Česká republika nedokáže zajistit pro tuto menšinu když už ne šance srovnatelné (Kanada je podstatně bohatší), tak alespoň perspektivu, že se věci zlepší.

V argumentech českých politiků a některých komentátorů panuje v tomto ohledu podivný zmatek: na jedné straně se proti zavedení víz Kanadou brání tím, že Česko je přeci vyspělá demokratická země, člen Evropské unie (který dokonce nedávno přes obstrukce prezidenta přijal anti-diskriminační zákon), na straně druhé nedokáží uspokojivě vysvětlit, proč tedy čeští Romové prchají do jiných demokratických zemí, s jejichž standardy můžeme prý klidně soutěžit.

Odpověď na tuto otázku obvykle zní, že na vině je především špatný (tedy málo přísný nebo příliš štědrý) imigrační systém Kanady, což prý jenom potvrzuje skutečnost, že důvody pro romský exodus jsou jen ekonomické. Dokonce natolik ekonomické, že jim prý ani nejde o možnost lepšího uplatnění, ale hlavně o podojení kanadského sociálního systému. Jenže lze namítnout několik „jenže“.

Například to, že rozhodnutí emigrovat není jako rozhodnutí koupit si v samoobsluze chleba. Člověk, který se k takovému rozhodnutí dopracuje (i kdyby byl „sváděn“ agenturami, které s emigrací obchodují), ví, že se vzdává na dlouhou dobu pravidelných kontaktů se širší rodinou, přáteli, že bude jazykově dlouho vyloučen z nové společnosti—prostě, že ztratí domov. Stejně jako tomu bylo se spoustou emigrantů během komunismu, důvody takového kroku musí být v konečném součtu hlubší, než jen naděje, že se budu mít ekonomicky o něco lépe.

Dalším „jenže“ je skutečnost, že Romové neodcházejí jen do Kanady. Existuje nemálo Romů, kteří potichu odešli do jiných zemí Evropské unie. Většinou si našli práci, jejich děti chodí do běžných (nikoliv zvláštních) škol. Toto jejich začlenění je odpovědí na ekonomicko-darwinistické teorie některých českých neoliberálů, kteří nám de facto podsouvají, že Romové v Česku nepracují převážně proto, že nechtějí. Že nedokáží využít údajně rovné šance, které se nabízejí nám všem.

Kvalita demokracie se ovšem pozná nikoliv podle toho, jak funguje většina, jaké má na své příslušníky nároky, ale jak se chová k menšinám. Menšiny mohou být handicapované už tím, že se potýkají s předsudky. Kolik Romů by mohlo vyprávět stejný příběh: najdou inzerát firmy hledající zaměstnance, zavolají, práce je, mají přijít. Když přijdou, práce najednou není, místo je už prý obsazené.

V super-liberálních USA tento problém už dávno vyřešili opatřením, při němž se naší neoliberálové osypávají: afirmativní akcí (tedy jistou formou „pozitivní diskriminace“). Zejména státní firmy, jako například pošta, ale také university přijímaly příslušníky menšin na základě kvót. Kdybychom četli některé americké komentátory v šedesátých letech, kdy se afirmativní akce spustila, zjistili bychom, že jejich komentáře, schovávající se za ekonomický liberalismus, byly stejně latentně rasistické, jako jsou některé komentáře, jež si můžeme dnes přečíst u nás.

Od afirmativní akce se dnes v USA upouští, protože splnila účel. Vznikla černošská střední třída i elita. Dnes je prezidentem USA Barack Obama.

V Kanadě se k příslušníkům menšin chovají podobně. Většina příliš nebrblá, už dávno pochopila, že je to i v jejím dlouhodobém zájmu.

I v České republice bychom měli začít především u sebe a nesvalovat vinu na Kanadu nebo nedostatek solidarity v EU. Pokud jde o to druhé, Česká republika proslula nedostatkem solidarity, když si vyjednala víceméně sólově bezvízový režim s USA způsobem, který pomohl Američanům zpřísnit bezvízový režim i pro staré členské země. Stejně egoistickým způsobem jsme ve vztahu k EU vyjednávali o americkém radaru. Nikdo by se nemohl divit, kdyby se k nám teď EU otočila zády.

Pokud jde o svalování viny na jiné, zdá se, že je to jev zakořeněný poněkud hlouběji v české národní povaze. Národ tak dlouho utlačovaný a vyhnaný na periférie různých impérií (habsburského, ruského) si vytvořil zvláštní ideologii vlastní výjimečnosti. Jsme v celé řadě oblastí prostě jednička, jenom nám nikdo nerozumí. Ve skutečnosti se dost často ukáže, že jsme spíše, jak se hezky odráží v názvu nedávno publikované knihy Jana Macháčka, a jak se ukázalo během českého předsednictví EU, „mistři světa, amoleta“.

Možná není náhodou, že v průzkumech veřejného mínění zkoumajících oblibu různých národů a národností, mají Češi ze všech nejraději sebe. V takovém sebestředném pohledu na svět je ovšem těžké vůbec se snažit pochopit, že se snad u nás dějí chyby, které—když je Česko teď oficiálně uznaná evropská demokracie—by mohly jít za rámec toho, co se děje v jiných západních zemích.

A tak se hledají chyby především v Kanadě, v tajemných sítích obchodníků s nespokojenými menšinami, ve vypočítavosti Romů, a málo se mluví o tom, že k situaci, v níž tisíce romských rodin sbalí kufry a odejdou, přispívá jistá společenská atmosféra, v níž se většina Romů musí cítí tak, že oni a jejich děti nemají v tomto státe žádnou šanci. A nejenom to.

Vědí také, že když někdo podnikne na jejich obydlí žhářský útok, nejspíš se to nevyšetří, věc bude odložena. Když budou náckové pochodovat k romskému sídlišti, aby „udělali pořádek“, kromě skupinek anarchistů to nechá většinu společnosti lhostejnou. A když jakási starostka začne konfiskovat sociální dávky neplatičům, vynese jí to až na volitelné místo do Poslanecké sněmovny.

Dobrým měřítkem toho, jak u nás diskuse o těchto problémech funguje, je už samotný jazyk diskuse. V médiích se docela běžně mluví o Češích a Romech. Už to, že výše zmíněné průzkumy obliby různých národů rozlišují mezi Čechy a Romy, je symptomatické, protože Romové jsou ve většině čeští občané. V diskusích se často prostě nemluví o většinové společnosti a Romech, nebo o většinové společnosti a romské menšině. Toto rozlišení je přitom důležité, protože Romové jsou Češi!

Pokud jsme skutečně onou moderní demokracií, za níž se považujeme, pak není možné stát definovat etnicky—tedy že jsou zde Češi a pak ti ostatní. Každý, kdo má české občanství, je ve státoprávním smyslu Čech. Všechna občanská práva, až na právo volit v národních volbách, mají i lidé s trvalým pobytem.

Časté definování státu a jeho vztahu k menšinám jakýmsi „etnickým“ češstvím je jedním ze znaků, kterým se nedospělá demokracie odlišuje od vyspělé demokracie. Do Kanady neutíkají převážně jacísi cizinci, kterým se „u nás“, přes „naší“ velkorysost nelíbilo. Utíkají Češi, kteří jsou shodou okolností převážně příslušníky jedné menšiny. Měli bychom se poctivě ptát proč a začít s tímto tázáním ne v Kanadě, ale doma.

14. 07.

České problémy se zahraniční politikou

Jiří Pehe Přečteno 4322 krát

Poté, co se předseda sociální demokracie Jiří Paroubek setkal nedávno v Moskvě s ruským premiérem Vladimírem Putinem bez přítomnosti českých diplomatů, přičemž spolu údajně hovořili i o tom, že ČSSD bude ve volební kampani vystupovat proti americkému radaru u nás, snesla se na Paroubka v médiích vlna kritiky. Předseda ČSSS se brání tím, že na jeho schůzce s Putinem nebylo nic nestandardního, a z mnohem závažnějších zahraničně politických chyb, než údajně bylo jeho setkání s Putinem, obviňuje bývalého premiéra a předsedu občanských demokratů Mirka Topolánka.

Ministr zahraničí Jan Kohout, který má blízko k ČSSD, byl v hodnocení Paroubkovy cesty do Moskvy zdrženlivý, nicméně připomněl, že o podobných jednáních by diplomaté měli být přinejmenším dopředu informováni. Straničtí politici se tak vyhnou různým interpretacím jejich jednání. I když se podle Kohouta Paroubek nedostal do přímého střetu s českou diplomacií, je prý nešťastné, že během své cesty nekomunikoval s českým velvyslancem v Moskvě Miroslavem Kostečkou.

Bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg byl o poznání ostřejší: Paroubka mimo jiné obvinil z praní špinavého českého prádla v zahraničí, neboť Paroubek kromě návštěvy u Putina také v jedné moskevské rozhlasové stanici kritizoval politiku Toponákovy vlády vůči Rusku, která prý vztahy s Ruskem za poslední tři roky zhoršila.

Ačkoliv jistě můžeme přistoupit na Paroubkův argument, že časy, kdy se muselo dopředu informovat, kdo se s kým a proč v cizině setká, jsou naštěstí pryč, a že si jako stranický lídr má právo budovat svou vlastní síť zahraničních kontaktů, z kontroverze okolo návštěvy předsedy ČSSD v Moskvě zase jednou vysvítá, jak nedospělá je česká politika.

Čeští politici mají zásadní problém s hledáním zahraničně-politického konsensu napříč politickým spektrem. Často je tak zahraniční politika jen extenzí žabomyších domácích sporů. Jak občanští demokraté, tak sociální demokraté mají podivnou představu, že se zahraniční politika má dělat bez větších konzultací s opozicí.

Zahraniční politika má přitom být výkladní skříní celého státu, a měla by tedy reflektovat jakýsi širší konsensus. V českém kontextu ovšem téměř vůbec neexistují zavedené způsoby, jak takový konsensus hledat—tedy, jak formulovat státní zájmy, které transcendují zájmy sekretariátů jednotlivých stran. Politické strany nejenže nehledají širší konsensus, ale občas používají zahraniční politiku, aby si navzájem dělaly naschvály.

Paroubkova cesta do Moskvy nebyla přitom prvním excesem v tomto směru. Vloni jeli Paroubek a stínový ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek na vlastní pěst do Sýrie. Tehdy se tak stalo bez konzultací s Topolánkovou vládou. I tehdejší cesta vzbudila zasloužené pozdvižení.

Zajatcem domácích politických půtek dvou největších stran se zahraniční politika stala i během českého předsednictví Evropské unie, kdy ČSSD a ODS nebyly schopny najít společný jazyk. Nakonec byla Topolánkově vládě dokonce vyslovena opozicí nedůvěra, a vláda se musela uprostřed českého předsednictví poroučet. Topolánek vzápětí ve svém projevu v Evropském parlamentu kritizoval domácí opozici, čímž v Evropě jen posílil pocit, že česká politika je naprosto provinciální, neboť nedokáže rozlišovat mezi domácí a evropskou scénou.

Kakofonie hlasů, které se z české zahraniční politiky linou, není navíc naneštěstí omezena jen na skutečnost, že si svojí zahraniční politiku dělají dvě největší politické strany. Neschopnost dohodnout se na společné linii panovala i mezi vládou vedenou ODS a prezidentem Václavem Klausem, který si v zahraniční politice také nárokoval svojí vlastní roli.

Když byl prezidentem Václav Havel, existovaly i tehdy jisté neshody o směřování zahraniční politiky mezi Havlem a vládou. Později, během časů opoziční smlouvy, dělali zahraniční politiku prezident, premiér Miloš Zeman spolu s jeho ministrem zahraničí Janem Kavanem, ale také Václav Klaus v ústavní roli předsedy Poslanecké sněmovny. Není divu, že se v zahraniční politice naší země jen málokdo vyznal.

V tomto ohledu je Česká republika jistým unikátem dokonce i mezi ostatními postkomunistickými zeměmi. Například polská a maďarská domácí politika jsou stejně polarizované jako ta česká, ale politické elity těchto států se nakonec často dokáží dohodnout na základních národních zájmech. Čeští politici toho schopni nejsou.

Paroubkovu cestu do Moskvy nelze nevnímat v tomto kontextu. Předseda ČSSD může stokrát vysvětlovat, že svoje setkání s Putinem, nekonzultované s českou diplomacií, vnímá jako standardní, a že neměl žádné postranní úmysly, jenže celkový dojem je, že nešlo o nic jiného, než si zase jednou udělat ze zahraniční politiky nástroj pro volební kampaň jedné české politické strany.

10. 07.

Veto šrotovného--aneb proč naše politika nefunguje

Jiří Pehe Přečteno 13065 krát

Prezident Václav Klaus vetoval zákon o podpoře hospodářského růstu a sociální stability, který byl součástí protikrizového balíčku z dílny sociální demokracie. Jeho součástí bylo i zavedení tzv. šrotovného. V pravicových médiích vzápětí vypukla vlna nadšení. Znovu (pokolikáté už?) si můžeme přečíst všechny argumenty údajně dokazující, že je šrotovné ekonomický nesmysl.

I kdyby to byla pravda, problém je ovšem jinde: zavedení šrotovného bylo součástí rozsáhlých dohod o opatřeních proti ekonomické krizi mezi pravicovou Občanskou demokratickou stranou a levicovou ČSSD. Stejně jako se pravicovým politikům a neoliberálním ekonomům nelíbilo šrotovné nebo zavedení některých sociálních dávek, nelíbila se levicovým politikům a ekonomům některá opatření navržená ODS.

Celý balík nakonec prošel oběma komorami parlamentu, ač s jeho schvalováním měli pochopitelné problémy jak politici na pravici, tak politici na levici. O ekonomické racionalitě celého balíku opatření si můžeme myslet své, ale v politické oblasti se odehrálo cosi v českých poměrech výjimečného: politici napravo i nalevo od politického středu byli schopni najít společnou řeč.

Ti, kdo nyní tleskají vetu prezidenta Klause, jsou ponejvíce skalní zastánci ekonomického liberalismu, kterým jsou politické a etické aspekty fungování společnosti nejspíš ukradené. Jejich potlesk je nesen nadějí, že se Poslanecké sněmovně nepodaří přehlasovat prezidentovo veto a opatření, které je v jejich ekonomizujícím pohledu na svět špatné, neprojde.

Problémem je, že dohoda o šrotovném umožnila schválení „pravicových“ opatření z dílny ODS. Radovat se z toho, že tato opatření projdou, zatímco levicové návrhy narazily, je jistý druh podlosti, neboť v parlamentu neměly jedny bez druhých šanci uspět. Dohody se buď mají plnit nebo se nemají dělat.

Je v tom všem jistá ozvěna toho, jak před dvěma lety vznikla Topolánkova vláda. Byla založena na poltických přeběhlících, a ačkoliv komentátoři a analytici, kteří fandi pravici, věděli stejně dobře jako jejich kolegové na levici, že se za tím vším skrývá v lepším případě nečestnost, v horším nějaká špinavost, vymysleli celou řadu důvodů, proč je takové kroucení pravidel hry v pořádku. Hlavně že měli "svoji" vládu.

Nyní je to podobné: namísto toho, aby se odpůrci šrotovného zaměřili na podstatu věci, jíž je v tomto okamžiku politická dohoda, kterou prezident svým vetem ignoroval, nakládají nám další porce svého ideologického vidění světa. Jejich pohledu na svět bylo prezidentovým vetem učiněno zadost, co se tedy budou starat o to, že politika prostě nemůže fungovat, pokud se neplní politické dohody. Je-li každý podraz dobrý k potupení politického soupeře, není to politika ale forma třídního boje.

Pokud jde o samotné prezidentovo veto, jen někteří komentátoři si všimli toho, že prezidentovi, kterému se kdysi nelíbila veta jeho předchůdce (jichž tento rozdal mnohem méně než dosud Klaus), opravdu, ale opravdu nepřísluší vetovat zákony jenom proto, že nějaký zákon neodpovídá jeho ekonomickému pohledu na svět.

Od toho máme parlament. Ten rozhodne na základě vítězství toho kterého politického tábora, že ten který zákon bude spíše levicový nebo spíše pravicový. Anebo se dohodne přes politický střed, jako se to výjimečně stalo v tomto případě. Prezident, který vetuje zákony na základě své ideologie nebo své domnělé racionality, se staví nad parlament. Vlastně říká, že parlament nepotřebujeme, potřebujeme jen jeho.

Nechme ale Klause Klausem. Podstatné je, že politické strany uzavřely zásadní dohodu. ODS by měla pomoct prezidentovo veto přehlasovat, jinak bude skutečnost, že prošla jen opatření navrhovaná ODS, výsměchem fair play.

08. 07.

Kanadská víza si zasloužíme

Jiří Pehe Přečteno 22037 krát

Když naše facebookové mládí zorganizovalo slavné vrhání vajec na Jiřího Paroubka a další představitele sociální demokracie, zaznívaly z některých médií oslavné ódy o tom, jak nám prý vyrostla nová generace lidí, kteří protestují proti ohavným móresům české politiky, v níž to nejohavnější reprezentuje právě Paroubek a spol.

Ve stejný den, kdy údajně politicky nejaktivnější mladíci a dívky z řad facebookové generace vrhali po stovkách vajíčka na představitele ČSSD u pražského Anděla, vhodil někdo zápalné láhve do romského obydlí nedaleko Prahy. Stalo se tak jen několik týdnů poté, co oheň způsobený zápalnými lahvemi zničil dům obývaný romskou rodinou ve Vítkově, přičemž způsobil těžké popáleniny dvouleté Natálce.

Tyto útoky se odehrály v kontextu opakovaných provokací Dělnické strany, která organizovala výhružné víkendové pochody k sídlištím obývaným Romy. Kromě skupinek anarchistů proti těmto pochodům nikdo příliš neprotestoval.

Ani naše slavná facebooková generace se holým lebkám a náckům do cesty raději nepletla; beztrestné házení vajíček na demokraticky zvolené politiky je přeci o tolik zábavnější. Nebo, abychom zůstali u správného žargonu: je to „cool“.

Po zmíněných útocích na romská obydlí jsme nebyli svědky masových protestů podobných těm, které bychom viděli po takových žhářských útocích na menšiny například ve Francii. Neorganizovali je ani obránci lidských práv, ani lidé od kultury, a už vůbec ne naše slavná facebooková generace.

Masové protesty nebyly zaznamenány, ani když si chomutovská starostka Řápková vyšlápla na „nepřizpůsobivé“ neplatiče tak, že se jim jala—s tichým či hlasitým souhlasem mnoha politiků i občanů napříč politickým spektrem—konfiskovat sociální dávky. Jméno této dámy se nyní dokonce skví na volitelném místě na kandidátce Občanské demokratické strany v Severočeském kraji pro volby do Poslanecké sněmovny.

V Senátu českého parlamentu naopak už delší dobu sedí Liana Janáčková, která se ve funkci starostky v Ostravě-Mariánských Horách v roce 1997 proslavila tím, že Romům nabízela příspěvek na letenky do Kanady výměnou za to, že se zřeknou svých bytů ve prospěch radnice.

O zhruba deset let později byl tajně zaznamenám její projev, v němž podle zpráv v médiích zazněly například tyto výroky“ "O cigány se bohužel starat musím. Kdyby to tehdy s těmi letenkami vyšlo, oni by se domnožili zase..."

Naší novou politickou generaci z Facebooku štve Paroubek; házení vajec na Janáčkovou zaznamenáno nebylo.

Není proto možná divu, že Kanada registruje stovky žadatelů o azyl z České republiky, z nichž většina jsou Romové. Jistě: někteří, nevíme kolik, chtějí nejspíš jen využít štědrého sociálního systému Kanady. Ostatně česká media to málokdy zapomenou připomenout.

Můžeme si také přečíst sofistikované úvahy o tom, že na vině je vlastně především kanadský imigrační systém. Když Kanada uvažuje o znovu-zavedení vízové povinnosti pro české turisty, tak jak už jednou učinila v roce 1997 (zanedlouho po zmíněných výrocích pozdější senátorky Janáčkové), je prý na vině především údajně špatný kanadský imigrační systém, který je tak snadno zneužitelný vypočítavými žadateli o azyl.

Jenže něco tady nehraje. Tak především počet českých žadatelů o azyl v Kanadě značně převyšuje počty z jiných srovnatelných zemí, kde také mají romské menšiny. Že by si jen Romové z Česka dokázali spočítat, jak využít kanadského systému?

Mezi utečenci do Kanady jsou navíc i příslušníci romské elity. Bývalá redaktorka romského vysílání Českého rozhlasu nemluvila o kanadských dávkách, když vysvětlovala svůj útěk z Česka. Řekla, že se v této zemi bojí o své děti.

Možná je načase si přiznat, že hrozba znovu-zavedení víz do Kanady je nejen obranou této země proti zneuživatelům její azylové politiky, ale také mementem o pasivitě a nezájmu většiny naší společnosti vůči situaci Romů u nás, a to dokonce i v případech, kdy do jejich obydlí kdosi hází zápalné láhve.

Když naši politici hrozí Kanadě odvetnými opatřeními, je to směšné. Není známo, že by mezi žadateli o azyl u nás byli příslušníci menšin z Kanady. Nebo vůbec jaký Kanaďan. Kanadu není za co trestat. Pouze se brání vůči jevu, který by si měla vyřešit Česká republika.

I v Kanadě občas dojde k nějakému rasově motivovanému útoku, i tam mají extremisty podobné našim náckům, ale rozdíl je v tom, že menšiny cítí podporu většiny a vědí, že žijí v převážně tolerantní zemi, v níž je demokratický stát nakonec ochrání. U nás, jak se zdá, mnoho Romů tuto naději ztratilo.

Znovu-zavedení víz Kanadou sice může být při povrchním pohledu jen reakcí na zneužívání imigračního systému Kanady menšinou z České republiky, jejíž situace přeci nemůže být v demokratické zemí tak beznadějná, jako je situace lidí prchajících z krizových oblastí a autoritářských systémů. Při hlubším pohledu je to ovšem především reakce na pasivitu většinové české společnosti vůči diskriminaci a rozmáhající se netoleranci vůči menšinám.

01. 07.

Václav Klaus - případ pro psychology

Jiří Pehe Přečteno 12807 krát

Od jisté doby odkazuji většinu zahraničních novinářů i analytiků, kteří chtějí hovořit o českém prezidentovi Václavu Klausovi, na renomované psychology. Jejich první reakcí obvykle bývá pobavení, neboť se domnívají, že ironicky žertuji. Ujistím je ale, že to myslím naprosto vážně. A není to prostě jen proto, že mě řeči o Klausovi stále více otravují.

Mám prostě zato, že chování českého prezidenta se už před nějakým časem vymknulo možnostem poltické analýzy. Lze samozřejmě nabídnout „osvědčená“ politologická moudra o tom, že Klaus je například romantický nacionalista ve stylu 19. století, nebo že je skutečně hluboce přesvědčen o některých konzervativních idejích v politice a neoliberálních idejích v ekonomice, které určují na jedné straně jeho odpor k levicovým řešením a na straně druhé k Evropské unii.

Do oblasti politické analýzy by snad ještě spadaly i názory, že politický matador, jakým Václav Klaus je, může být různými způsoby propojen s lidmi, kteří zprivatizovali české hospodářství, a z nichž mnozí si zvykli na ekonomické podnikání „po česku“. Pravidla EU jsou jim tudíž na obtíž.

Když se ale zahraniční novinář zeptá, zda větší část toho, co Klaus dělá ve vztahu k EU, není prostě jen důsledek jeho přesvědčení, že je lepší být největším kaprem v malém českém rybníku než středně velkou rybou v evropském moři, může s tím politický analytik instinktivně souhlasit, ale ve skutečnosti je to otázka pro psychologa.

Psychologové by pravděpodobně lépe než politický analytik také mohli reagovat na některé názory o motivech Klausova jednání, které vypadají na první pohled jako politické. Jeden známý politický analytik mi například nedávno řekl, že hlavní hybnou silou Klause ve vztahu k EU je jeho přesvědčení, že evropský integrační projekt je jedna obrovská konspirace ze strany Německa (kterému asistuje Francie) na ovládnutí Evropy, k čemuž patří i snaha zbavit členské země jejich suverenity.

Pokud by politický analytik, který si uchoval zdravý rozum a studuje dějiny evropské integrace, na tento názor přistoupil, stejně ho nemůže racionálně vysvětlit. Je totiž natolik paranoidní, že pak už klidně můžeme jako platnou politickou teorii přijmout třeba tvrzení, že svět je řízen tajnou sionistickou sítí. S politikem vyznávajícím takové názory nemá smysl racionálně argumentovat, jeho postoje může nejlépe vysvětlit psycholog, popřípadě psychiatr.

Do oblasti politické analýzy se také těžko vejdou temné náznaky o tom, že Klaus pracuje v režii Kremlu, který si ho kdysi nějakým způsobem zavázal. Bez důkazů se takové domněnky snadno stávají jen municí pro ty, kdo chtějí právě Klausovy oponenty usvědčit z iracionálních pohnutek a stihomamu.

Skutečností ovšem je, že to, co Klaus v současnosti podniká proti Lisabonské smlouvě, se už jen těžko dá vysvětlit racionálně. I laik neznalý všech zákoutí psychologie si uvědomí, že člověk musí mít skutečně ego nezměřitelných proporcí, aby dokázal tvrdit, že dokument, který schválily parlamenty 26 demokratických zemí, je nebezpečný nesmysl.

A stejně velké ego, doplňované totálním pohrdáním demokraticky vyjádřenými názory ostatních, takový člověk musí mít, aby v pozici prezidenta dokázal ignorovat vůli parlamentu vlastní země, projevenou ústavní většinou. Ať už je postoj „sám proti všem“ motivován jakkoliv, vymyká se racionální politické analýze.

I laik prostě nemůže nepřipadnout na myšlenku, že Lisabonská smlouva je pro Václava Klause jen vítaná záminka. Nebo, chcete-li, hračka nabídnutá jeho nezměrnému egu.

Český prezident se pokoušel svět už zaujmout svým odporem k lecčemus. Naposledy k teoriím globálního oteplování. Leckde si ho kvůli tomu i všimli, ale nebylo to ono. Teď se mu v Lisabonské smlouvě nabídlo téma, v jehož případě si českého „euro-disidenta“ přinejmenším Evropa prostě všimnout musí.

Když tento velký obhájce české suverenity řekne, že se svým podpisem počká až na rozhodnutí v jiných státech (že mu je tedy ukradené hlasování suverénního českého parlamentu), a že chce být až tím posledním politikem v Evropě, který o Lisabonské smlouvě rozhodne, nelze se ubránit dojmu, že Klausovi jde o jediné: být na scéně sám v záři světel—v situaci, kdy jsou Evropa a zbytek světa relegovány do pozice třesoucího se publika.

Vysvětlovat, zda tomu tak opravdu je, a pokud ano, proč, ovšem politickému analytikovi nepřísluší. Což mne vrací k začátku tohoto textu. Na většinu otázek po motivech chování českého prezidenta mohou dnes skutečně lépe odpovědět psychologové. Osobně nevím, proč bych měl zahraničním novinářům nabízet racionální vysvětlení v situaci, kdy celá řada z nich často přichází už dopředu s názorem, že český prezident—jak jen to říct diplomaticky—není úplně normální.

Archiv článků: červenec 2009