Jiří Pehe

30. 11.

Cesta z české krize nebude snadná

Jiří Pehe Přečteno 7625 krát

Dvacáté výročí sametové revoluce zastihlo Českou republiku v krizi. Řeč přitom není o ekonomické krizi, která zmítá celým světem, ale o krizi identity. Dvacet let po pádu komunismu se zdá, že Češi jako národ nevědí, kdo jsou, co chtějí, a jak se zbavit celé řady sociálně patologických jevů.

Abychom nezůstávali u obecných tvrzení, zvažme následující údaje z různých průzkumů. Ve výročním průzkumu vnímání korupce z dílny Transparency International si Česko pohoršilo ve srovnání s rokem 2008 o sedm příček a ze své 52. pozice se dívá na záda zemím, jako je Jordánsko. Jiný průzkum ukázal, že máme druhý nejkomplikovanější daňový systém v EU. Česko je také zemí, kde se nejvíce krade v supermarketech a obchodech v Evropě

Václavské náměstí, kde se odehrála řada historicky významných událostí, včetně masových shromáždění v roce 1989, bylo nedávno vyhodnoceno jako jedno ze dvou nejnebezpečnějších a nejlaciněji vypadajících náměstí ve velkých evropských městech. O českých taxikářích, obsluze v restauracích, nebo revizorech v metru si lze přečíst dnes už v každém turistickém průvodci.

Dosti tristní obrázek dokreslují údaje, podle nichž jsme zemí, která se mezi členy Evropské unie „pyšní“ nejvyšší spotřebou některých drog, útočí na nejvyšší příčky ve spotřebě alkoholu, a má jednu z nejvyšších měr nehodovosti na silnicích. Za zmínku stojí i první pozice v některých druzích rakoviny a vysoká umístění ve výskytu srdečních chorob.

Když k tomu všemu připočítáme třeba jen letošní politické karamboly, jakými bylo katastrofální české předsednictví EU, „vrcholící“ pádem vlády, nebo politicky patologické počínání českého prezidenta při ratifikaci Lisabonské smlouvy, nabízí se nám dosti nelichotivý obrázek české současnosti.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že takový škarohlídský pohled na naši zemi není úplně na místě. Optimisté by mohli namítnout, že například více než osmdesátiprocentní nedůvěra lidí v politiku, zneužívání státních zakázek k obohacování politických šíbrů, předražené stavby všeho možného, včetně dálnic, nebo politické strany fungující tak trochu jako mafie, jsou jen odvrácenou tváří svobody, kterou jsme získali. Copak se nepodvádí i v jiných, mnohem zavedenějších demokraciích? Nemají i tam problémy s důvěrou lidí v politiku?

Ano, bylo by možné odpovědět, jenže přesto je česká situace něčím specifická. Především panuje široce sdílený pocit bezvýchodnosti. Z korupčních skandálů, ekonomického zločinu a dalších špatných zpráv se stal mediální seriál na pokračování, přitom se ale nezdá, že by se společnost a její politici z této situace byli schopni poučit a sjednat nápravu.

Jaké jsou důvody tohoto stavu? Jedním, často citovaným, je generační vakuum. Generace roku 1989 byla nesena jistým „revolučním“ étosem, který se přetavil do étosu transformačního. Ať už jsme si osobně mysleli cokoliv o nejvýznamnějších politicích 90. let, jejich rétorika a činy se nesly v duchu reformního étosu, spojeného s jistými idejemi a vizemi vývoje společnosti.

Druhá porevoluční generace—nejen ta politická—se zdá být veskrze pragmatická a nevizionářská. K pohybu vpřed schází této generaci impulsy, zatímco generace předešlá je vyčerpaná. Možná nejvýznamněji impuls se vytratil v roce 2004, kdy se Česká republika připojila k EU, která tak ztratila vůči naší politické elitě „donucovací“ páky, které mohla použít v době připojování.

Dalším důvodem je skutečnost, že reformní étos první generace polistopadové generace značně nadřazoval hospodářskou transformaci nad ostatní oblasti, jako je právo a politika. I ve společenském diskurzu zvítězil ekonomizující přístup, v němž byly transformační úspěchy měřeny převážně tempem ekonomického růstu. Politická kultura, právní stát nebo občanská společnost, kultura či systém vzdělání , zůstaly stranou zájmu.

Vezmeme-li v úvahu, že česká společnost, která je značně sekularizovaná, a jejíž hodnotový systém byl zdecimován dobou normalizace, neměla žádnou hodnotovou vertikálu, s níž by mohla pracovat, není divu, že smysl získané svobody se u většiny populace přetavil do materiálně-konzumních požitků, které si lidé nemohli dovolit před rokem 1989.

Hodnotové vakuum bylo pak umocněno rozpadem Československa, protože pro většinu Čechů byl nový český stát jakousi zbytkovou entitou, která si teprve musela začít hledat svoji identitu. Snahy některých politiků definovat tuto identitu s pomocí defenzivního nacionalismu—namířeného tu proti sudetským Němcům, tu proti „zlému“ Bruselu— k řešení „české otázky“ příliš neprospěly.

I dvacet let po pádu komunismu tak zůstává jedním z nejnejasnějších pojmů v politickém diskurzu „národní zájem“. Všichni politici se jím ohánějí, nikdo ale přesně neví, jaké národní zájmy máme, neboť o nich zatím neproběhla strukturovaná politická diskuse.

Hodnotově poměrně dezorientovaná země, se slabými politickými institucemi a křehkou občanskou společností, se stala snadnou kořistí globálního kapitálu. Přidáme-li k nevyhnutelné invazi globálního kapitalismu do zeměpisně lákavě položené země s kvalifikovanou, a přitom levnou pracovní silou i skutečnost, že v procesu masivní, a často neprůhledné české privatizace dominovaly jednoznačně ekonomické zájmy nad vším ostatním, není divu, že politické strany se ustavily primárně jako zprostředkovatelky a vykonavatelky zájmů mocných ekonomických skupin.

Zatímco v první polovině 90. let to byly zájmy převážně domácí provenience, v dalších letech to byly zájmy globálního kapitalismu. Politické strany, fungující jako převodní páky vlivných domácích ekonomických klientů, se bez problémů přizpůsobily i poptávce klientů globálních. Typická česká politická strana dnes funguje spíše jako soukromá firma, než jako extenze občanské společnosti.

Tato privatizace české demokracie politicko-ekonomickými kartely je dnes jednou z největších překážek nápravy. Rodící se občanská společnost byla vytlačena až na samotný okraj veřejného prostoru, protože ten byl zkolonizován mocnými politicko-ekonomickými skupinami.

Seriózní veřejný diskurz se stal do značné míry nemožným, protože i v mediální sféře byl veřejný prostor obsazen soukromými hráči, kteří i ty nejvážnější problémy pojímají převážně jako informační zábavu—jakýsi seriál společenských hororů. Veřejnoprávní televize a rozhlas byly v tomto kontextu vytlačeny svým významem, spolu s občanskou společností, na okraj veřejného prostoru anebo přímo zpolitizovány tak, aby přinejmenším politicko-ekonomickým kartelům příliš neškodili.

Pocit bezvýchodnosti souvisí v současnosti s tím, že ve zprivatizovaném veřejném prostoru (který je opanován mediální komercí a cynismem) a ve zprivatizované demokracii (v níž politické strany nejsou mluvčími veřejnosti, ale hospodářských lobby a svých vlastních zájmů) se nezdá být možné cokoliv změnit.

Přesto naděje existuje. Především se zdá, že nejmladší generace se rychle naučila využívat alternativních zdrojů komunikace, jako je internet. A tato generace, jak ukazuje v poslední době třeba činnost skupiny zvané Inventura demokracie, rozhodně není srozuměna s tím, že by měla žít ve společnosti, v niž byly demokratické procedury vytunelovány ve prospěch zapouzdřených politických stran a jejich ekonomických klientů.

Další nadějí je EU. Ač je často kritizována právě těmi politiky, kterým jde nejvíc o konzervaci současných poměrů, v nichž přežívá právní přítmí přející různým nestandardním metodám politického a hospodářského podnikání, je důležitým civilizačním--a naši zemi civilizujícím-- faktorem. Právě přítomnost tohoto silného externího rámce, který se opírá o vládu zákona a o společné zkušenosti zavedených demokracií, zaručuje, že případný další skluz české společnosti do politického marasmu a hodnotového tápaní nebude ani propastný, ani trvalý.

Češi se budou prostě muset naučit fungovat v evropském společenství standardně. Tedy nikoliv způsobem, který část české politické elity zatím předváděla. To, že se nakonec podařilo ratifikovat Lisabonskou smlouvu i v České republice, je významným vítězstvím výše zmíněného civilizujícího vlivu EU na naší společnost.

Na závěr není možné nezmínit již mnohokrát připomínanou Masarykovu poučku o Československu coby demokracii bez demokratů, které dle jeho mínění potřebovalo zhruba 50 let nepřerušovaného vývoje. Mohli bychom též říct, že jde o vyrovnání hladin mezi vývojem demokracie jako souboru institucí a procedur na jedné straně, a demokracie coby zažité kultury chování na straně druhé.

Skutečnost, že české společnosti po roce 1989, na rozdíl od demokratického Československa v letech 1918 až 1938, bylo dopřáno urazit prvních dvacet let bez nepřátelských tlaků zvenčí, je samo o sobě velkým příslibem pro budoucnost. Vezeme-li v úvahu, že vnější prostředí, v němž naše mladá demokracie „bez demokratů“ působí, s rozvojem demokracie a právního státu aktivně pomáhá, existuje reálná možnost, že se tentokrát demokratický experiment u nás zdaří.

Zároveň je ale nutné připomenout, že se pod tlakem globalizace a dalších nových jevů mění paradigma liberální demokracie i v zavedených demokraciích. Jevy, jako jsou sílící vliv médií na politiku, nadnárodní integrační procesy, postupný úpadek politického stranictví nebo nové formy občanské společnosti organizující se přes národní hranice v kyberprostoru s pomocí internetu, ovlivní i naší demokracii. Jinými slovy: za dalších 20 let budeme mít možná novou generaci demokratů, ale pojem „demokracie“ může mít poněkud jiný smysl, než má dnes.

Literární noviny, 30.11.2009

27. 11.

České vize versus zprivatizovaná demokracie

Jiří Pehe Přečteno 4111 krát

V minulých dnech se objevilo hned několik vizí vývoje české společnosti. Bývalý prezident Václav Havel nejprve nastínil v projevu u příležitosti 20. výročí sametové revoluce, jak si představuje zemi za dvacet let. Zesnulý emeritní soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl, v televizním dokumentu pořízeném před jeho smrtí, mluvil o své vizi.

Vizi vývoje do roku 2020 také prezentovala Občanská demokratická strana na svém kongresu. A své priority načrtnul i prezident Václav Klaus v poselství kongresu ODS.

Základní rozdíl mezi těmito vizemi se zdá být zejména v chápání toho, jak naložit se svobodou. Zatímco Havel a Cepl chápou svobodu, kterou jsme získali po roce 1989, jako příležitost k rozvoji zejména neekonomických dimenzí společnosti (právo, morálka) v kontextu prohlubující se evropské integrace, Klaus a ODS zůstávají věrni ekonomizující víře v trh v rámci národního státu.

Jenže ať už se kloníme ke kterémukoliv pohledu, všechny budou narážet na těžko změnitelné mantinely, které byly vytvořeny v posledních dvaceti letech. Tím hlavním je skutečnost, že demokracie byla v naší zemi po roce 1989 zčásti zprivatizována politicko-ekonomickými kartely, zčásti vytunelována opoziční smlouvou, což pociťujeme dodnes.

Prosadila se nadvláda ekonomie nad politikou a politiky nad právem, a to nejen zásluhou neoliberální ideologie Klausova tábora, ale i proto, že rodící se demokratická politika a občanská společnost neměly skoro žádnou šanci v souboji s globálním kapitalismem, který k nám vtrhnul jako základní záruka ekonomického růstu..

Politické strany se tak ustavily primárně nikoliv jako reprezentantky veřejných zájmů, ale jako firmy s ručením omezeným, které obchodují s vlivem v zájmu mocných klientů. Veřejný prostor, v němž by v rozvinutějších demokraciích probíhala kritická diskuse o sociálně patologických jevech, jako je třeba korupce, byl zkolonizován mocnými privátními zájmy, takže i korupce je vnímána zcyničtělou společností spíše jako mediální thriller na pokračování, než jako sociální problém rozežírající demokracii.

Politicky a občansky slabá společnost, ekonomicky závislá na globálním kapitálu, jen těžko bude hledat cestu k hodnotám, o kterých mluví Havel nebo Cepl, neboť jejími chrámy nejsou ani kostely, ani fóra intelektuálů, ani Ústavní soud, ale nákupní střediska a komerční televize. Jejím středem není sebevědomý občan ale reklamou zpracovaný konzument.

Ani vize ODS a Klause nemá ovšem kdo uskutečňovat, neboť právě ODS je nejlepším příkladem strany, v níž nejrůznější bratrstva obchodují s politickým vlivem. Dokonce to ústy svého předsedy přiznává. Prosazování některých hezky znějících priorit není v zájmu těchto bratrstev. Navíc instituce slabého a dosti demoralizovaného národního státu, jakým je Česko, nemají na to, aby si samy poradily s globálním trhem a dalšími výzvami.

Spoléhání na jakousi samo-obrodu společnosti—ať už pod heslem Pravdy a Lásky nebo heslem Neviditelné ruky trhu—se bohužel zdá být nereálné. Účinnější, doufejme, snad budou „civilizační“ injekce přicházejícími ze zemí, které nezmeškaly několik dekád demokratického vývoje. V parafrázi Masaryka bychom mohli říct, že naše současná „demokracie bez demokratů“ potřebuje zhruba dvě generace nepřerušovaného zakotvení ve společenství zemí, v nichž fungující demokracie, právní stát či tržní hospodářství nejsou jen nenaplněné vize. Potíž je v tom, že i těchto zemích demokracie chřadne pod náporem globálního trhu.

Právo, 27.11.2009

26. 11.

Po pádu (železné opony): V roce 1989 začala i jiná revoluce než ta naše

Jiří Pehe Přečteno 4994 krát

Všeobecné zklamání ze společenských a politických poměrů 20 let po pádu komunistického režimu má mnoho důvodů. Mluví se o korupci, mafiánském kapitalismu, zdiskreditovaných politických stranách. Důvody současné krize jsou ovšem hlubší. Mají svůj původ už v mylné představě, kterou jsme přijali v roce 1989, že liberální demokracie je v podstatě stabilní model společenského uspořádání.

Této iluzi podlehli i mnozí západní myslitelé. Když Francis Fukuyama oznámil po pádu železné opony „konec historie“, i on viděl liberální demokracii staticky – jako model společenského uspořádání, který – jakmile zmizí jeho totalitní soupeři – se bude, coby nejlepší ze všech špatných modelů, udržovat navěky sám ze sebe.

Zdá se, že Fukuyama a mnozí další dost důkladně nezvážili opačnou možnost: totiž, že liberální demokracie byla po dlouhou dobu poměrně stabilní právě proto, že měla v sovětském impériu mocného totalitního soupeře ohrožujícího její existenci. Jakmile se toto impérium zhroutilo, ukázalo se, že liberální demokracie – tak jak existovala přinejmenším od 2. světové války – byla udržována v jisté vnitřní rovnováze i zásluhou onoho vnějšího tlaku.

Přitom Alexis de Toqueville už v 19. století varoval, že demokratický systém vlády je vnitřně hluboce kontradiktorní a že může snadno sklouznout do podoby „tyranie většiny“. A jiní myslitelé později upozorňovali, že demokracie jako forma vlády nemusí být snadno slučitelná s kapitalismem, protože trh je založen na maximalizaci zisku, zatímco zdravá demokracie potřebuje ke svému přežití také určité občanské ctnosti, které lze realizovat nejlépe ve veřejném prostoru. Trh má ovšem tendenci tento prostor kolonizovat.

Nicméně Západ, zejména po 2. světové válce, vytvořil poměrně úspěšně rovnováhu mezi třemi – v podstatě navzájem antagonistickými – hesly Francouzské revoluce. Svobodu zaručovala liberální dimenze demokracie, rovnost (před zákonem) umožňoval právní stát a bratrství se realizovalo v podobě solidarity. Výsledkem byly liberální demokracie opírající se o sociální stát.

xxx

Zhroucení komunistického systému je často označováno jako revoluce. Jenže revolucí se rozumí změna, která spočívá nejenom v rozmetání stávajícího řádu, ale také v nastolení nové vize, jakkoliv se taková vize může ukázat být utopická nebo předčasná.

Obyvatelé hroutících se komunistických systémů ovšem o žádnou novou vizi neusilovali. V tomto směru byl rok 1989 v Československu ještě méně „revoluční“ než rok 1968, který byl nesen vizí nového typu socialismu.

Nepsaným mottem „sametové revoluce“ nebyly experimenty a nové myšlenky, ale co nejpokojnější převzetí již existujícího systému liberální demokracie.

Předpokládalo se, že liberální demokracii lze rychle a snadno zavést, protože spočívá na známých a vyzkoušených principech. Jenže právě tento zdánlivě stabilní model společensko-politického uspořádání se po pádu železné opony dal do zběsilého úprku do neznáma a pro aspiranty na demokracii v našem regiónu se začal jevit jako pohyblivý, ba nedostižitelný terč.

Předpoklady tohoto zběsilého úprku se v západních liberálních demokraciích postupně hromadily už v 70. a 80 letech, kdy příchod nových technologií proměnil industriální společnosti ve společnosti postindustriální, v nichž rostla poptávka po individuální tvořivosti a komunikačních dovednostech.

Ukázalo se, že komunistické hospodářství, organizované jako velký stroj či armáda, nemůže s tímto modelem soutěžit. Otázka, které čelilo sovětské impérium tak zněla, zda se lze těmto novým předpokladům ekonomické úspěšnosti přizpůsobit bez takových politických změn, které by zničily samotný systém.

Pád komunismu spustil proces, v němž globalizace byla jen jakýmsi pojmovým zastřešením pro skutečnost, že se systém tržního hospodářství a liberální demokracie začal bez větších zábran šířit do celého světa.

Jenže kdysi strukturovaný systém, opírající se o poměrně jasný soubor hodnot se začal v kontextu tohoto globalizačního úprku rozmělňovat a měnit. První viditelnou obětí bylo vážné porouchání rovnováhy mezi svobodou, rovností a bratrstvím, což se nejviditelněji zhmotnilo do podoby neoliberálních ekonomických teorií.

Domácí trhy západních zemí a nových demokracií se rychle ukázaly být malé, navzdory rostoucí masáži ze strany reklamního průmyslu, který z občanů vyrábí manipulovatelné spotřebitele. Strmý růst investic za hranicemi Západu byl v mnoha případech poháněn vidinou snadných zisků v prostředí slabých států, kde se není třeba zdržovat „obtížnými“ regulačními rámci. To vše vyústilo v neobyčejný nárůst pohybu vysoce rizikového kapitálu v globálním měřítku a kolotoč vzájemného zadlužování. Výsledky známe.

xxx

Dalším důsledkem pádu železné opony byla rychlá expanze intelektuální postmoderny i do sféry politiky, včetně té globální. Mezinárodní řád ztratil svou dřívější, jakkoliv umělou pevnost a stal se nepřehledným. Západ postupně ztratil zájem vyvážet do zbytku světa svůj hodnotový systém jako jediný správný recept, což se projevuje zejména úpadkem ideologie lidských práv.

Administrativa George W. Bushe se sice pokusila o zvrat v podobě neokonzervativní doktríny o vývozu demokracie silou, ale celý projekt skončil fiaskem. Částečně se tak paradoxně stalo i proto, že Bushova vláda udělala de facto historický krok zpět a uchýlila se v boji s islámským fundamentalismem k fundamentalismu vlastnímu.

Výsledkem je akcelerující přeskupování sil v mezinárodním kontextu, což bude zřejmě znamenat i brzký ústup Spojených států z pozice světového hegemona, do níž se na čas dostaly po pádu sovětského impéria.

Závažnějším dopadem globální ekonomické krize i umenšení vlivu USA coby garanta západních hodnot jsou i změny ve vnímání intelektuálních premis, z nichž Západ vyrostl. Tou zcela nejzákladnější byla od dob francouzského osvícenství idea pokroku skrze lidský rozum.

Tato základní teze sekulárního humanismu je nyní silně otřesena nejen ekonomickou krizí, ale také skutečností, že tento pokrok, projevující se v ekonomické oblasti idejemi nepřetržitého Růstu, přispěl k obrovskému drancování přírodních zdrojů, znečištění životního prostředí či masovému vymírání živočišných druhů.

Globální kapitalismus se tak stále více jeví jako džin vypuštěný z láhve, na jehož zkrocení lidský rozum nestačí.

xxx

Gilbert K. Chesterton kdysi napsal: Revoluce nikdy nemůže stvořit demokracii; potřebujete nejprve demokracii, abyste měli revoluci. A vskutku, teprve globální nástup demokracie stvořil revoluci, ačkoliv se neodehrává v ulicích.

V české společnosti mluvíme dodnes o roku 1989 jako o revoluci, ale ve skutečnosti i u nás revoluce začala, až když se podařilo stvořit základy demokracie. To, co se událo v roce 1989 lze označit za „jinou revoluci“ – revoluci, kterou pád železné opony nastartoval nejprve na západ od nás a která začala rychle měnit samotné paradigma liberální demokracie i způsob, jakým myslíme o světě.

Po roce 1989 se ekonomický růst z velké části stal zcela odvislým od toho, do jaké míry se podaří přilákat globální kapitál. Politická kontrola národních elit nad hospodářstvím se stala do značné míry iluzorní. Evropská unie, proměňující se rychle pod tímto tlakem v globálního hráče, pak postupně přebírala od domácí politické scény další teritoria vlivu a moci.

Stejně znejišťující byl proces, v němž globální kapitál v procesu privatizace postupně zkolonizoval veřejný prostor. Ten byl v tradičních liberálních demokraciích baštou občanské společnosti. Jenže po roce 1989 se stále více stává předmětem zájmu médií, zprivatizovaných často s pomocí globálního kapitálu, takže racionální diskurs ve veřejném prostoru, je stále více nahrazován zábavou, jejímiž symptomy jsou infotainment a reality show.

V důsledku těchto nových podmínek ani politické strany neměly šanci se zformovat do podoby reprezentantek veřejných zájmů, ale staly se spíše firmami s ručením omezeným, které obchodují na trhu s vlivem. Korupce a klientelimus jsou doprovodnými jevy.

xxx

Pojem mafiánský kapitalismus, o kterém často mluvil Václav Havel, označuje globální nadvládu trhu nad demokracií, situaci, kdy se politika ocitá v područí ekonomických sil, u nás o to více, oč méně byla nezkušená veřejnost schopna tomuto náporu čelit.

V textu k 15. výročí Listopadu ´89 Havel napsal: Nadnárodní korporace, mediální kartely a mocné byrokracie přetvářejí politické strany stále více v organizace, které se už primárně nestarají o veřejné dobro, ale chrání klientelské sítě a zájmové skupiny. Politika se stává pouhým kolbištěm lobbistů, média banalizují problémy, demokracie často vypadá jako pouhá virtuální hra pro konzumenty, nikoliv vážná záležitost pro seriózní občany.

V zavedených demokraciích tomuto procesu do jisté míry stály v cestě již vytvořené instituce liberální demokracie a občanská společnost, ale i v nich se stále více odehrává to, co před čím varují někteří teoretici: privatizace demokracie ekonomickými a mediálními kartely. Občan, zotročený kulturou konzumu, byl nahrazen spotřebitelem, jak nedávno poznamenal i slavný britský historik Eric Hobsbawm.

Politický proces, v němž je většina voličů nikoliv sebevědomými občany, zakotvenými v občanské společnosti, ale konzumenty na trhu zábavy a populistických slibů, je ovšem daleko od původních premis liberální demokracie. Připočteme-li k tomu skutečnost, že klasická občanská společnost mizí i na Západě a přesouvá se do těžce popsatelného kyberprostoru, není divu, že panuje všeobecný zmatek.

V Česku je situace o to komplikovanější, že demokracii lze chápat nejen jako soubor institucí a procedur, ale také jako kulturu. Skutečnost, že s pomocí Evropské unie a dalších organizací bylo institucionální modernizace docíleno v rekordně krátkém čase, má za následek, že se nůžky mezi pomalu se zakořeňující demokratickou kulturou a rychle transformovanými institucemi, rozevřely ještě více, než by tomu bylo při pomalejším vývoji.

Vezmeme-li v úvahu, že průměrný Čech se také musel vypořádat s matoucími jevy, které mění samotné paradigma liberální demokracie, a že vlastně celý západní svět, jak se zdá, marně hledá nějakou novou vertikálu, která by vnesla řád do světa idejí rozpliznutého postmodernou, není divu, že teze o demokracii bez demokratů je v dnešní české společnosti mnohem platnější, než když tímto způsobem popsal kdysi Masaryk rodící se první republiku.

Právo, 26.11.2009

20. 11.

Eurooptimista odpovídá europesimistovi ohledně volby prezidenta EU

Jiří Pehe Přečteno 6209 krát

Europesimista Pavel Kohout se ve svém blogu ironicky táže eurooptimistů, zda jsou spokojeni s volbou prezidenta Evropské unie. K tomu připojuje několik kontrolních otázek.

Coby eurooptimista si dovolím odpovědět. Jako formu jsem si zvolil (fiktivní) rozhovor, v němž odpovídám na otázky z Kohoutova blogu.

Kohout: Drazí eurooptimisté, splnil se váš sen. Evropská unie má prezidenta. Jste spokojeni?

Pehe: Ano, jsem spokojen. Dokonce mi ani nevadí, že prezidentem EU není takzvaná silná osobnost. Každá funkce má svojí dynamiku, tahle se musí teprve ozkoušet, nějaký „sarkozy“ by v takové funkci mohl svojí snahou vydávat se za jednotný hlas Evropy nadělat více škody než užitku.

K: Evropský prezident byl „zvolen“ způsobem, který ze všeho nejvíce připomíná volbu císaře sborem kurfiřtů. Veřejnost měla privilegium sledovat jednání z médií bez sebemenší možnosti do volby jakkoli zasáhnout. Jste spokojeni?

P: Ano. Funkce, o které se zde mluví, není totiž žádný skutečný prezident. Je to osoba povolaná především k organizování předsednictví a dalších společných akcí 27 zemí. Jako taková musí být kompromisem 27 zemí, nikoliv politikem voleným občany Unie. Vybrali ho předsedové vlád a jeden prezident z 27 zemí, kteřížto jsou ovšem všichni ve svých funkcích na základě svobodných voleb, nikoliv z „boží vůle“ jako kdysi kurfiřti.

Kdybychom ale chtěli za každou cenu srovnávat volbu evropského „prezidenta“ s děním v národních demokraciích, jako je třeba ta naše, pak se narážka na volbu císaře sborem kurfiřtů, do níž veřejnost nemůže nikterak zasáhnout, mnohem lépe hodí na volbu českého prezidenta. Nebo jste měl, pane Kohoute, snad pocit, že veřejnost mohla do volby Václava Klause nějak zasáhnout? A jste si jistý, že kdyby mohla, byl by dnes prezidentem?

K: O našem novém prezidentovi nevíme takřka nic. Byl nám zkrátka přidělen na základě kuloárových jednání kýmsi v Bruselu, aniž bychom toho člověka vůbec znali. Jste spokojeni?

P: Zato o našem prezidentovi víme skoro všechno, každé hnutí jeho mysli je do zblbnutí rozpitváváno českými médii, a také nám byl přidělen na základě kuloárových jednání, v nichž navíc, na rozdíl od Bruselu, hráli důležitou roli i nereformovaní komunisté.

Jedno je jisté. Zatímco nevýrazný Belgičan v roli nového evropského „prezidenta“ bude demokraticky naslouchat a hledat kompromisy, náš pan prezident nenaslouchá nikomu, jenom sobě. Funkci prezidenta si zprivatizoval a dělá si, co chce. Jste spokojen?

K: Jedna z mála informací o novém evropském prezidentovi tvrdí, že není proti zavedení celoevropské daně. To zřejmě znamená, že ti z nás, kdo ještě daně platí, se za čas prohnou ještě více. Ačkoli správný eurooptimista (jak je znám z řady osobních zkušeností) daně neplatí, naopak, žije z dotací, státních platů a podobných prebend. Eurooptimisté mohou být spokojeni, nemám pravdu?

P: Jistě si uvědomujete, Pane Kohoute, že ač se občas vydáváte za bojovníka s demagogy a překrucovači logiky, právě jste použil demagogický argument. Dobře, odpovím ve stejném duchu.

Mnozí naši europesimisté, jak vím z vlastní zkušenosti, jsou lidé, jejichž jména zdobí nejrůznější tunelářské kauzy nebo lidé, jejichž firmy sice nevykazují zisky (takže daně platit chudáci ani nemohou), ale přitom mají drahé domy, auta, atd. Jinými slovy, nejhlasitějšími europesimisty jsou lidé, kterým vyhovuje podnikatelské přítmí v podobě nejasných standardů a pravidel. Pak také zastánci „neviditelné ruky trhu“, který se nám ovšem, i jejich zásluhou, v poslední době tak trochu urval ze řetězu.

K: Až nastane konflikt mezi Francií a ČR nebo mezi Německem a ČR, na jakou stranu se asi pan evropský prezident spíše přikloní? Na stranu malé země ve střední Evropě, o níž nic neví? Vážně si myslíte, že bude zcela nestranný?

P: Tato otázka, samozvaný bojovníku s demagogií, je natolik demagogická, že na ní opět lze odpovědět jen demagogickou a „mimoběžnou“ otázkou: Až dojde na lámání chleba mezi Unií a Ruskem, na jakou stranu se asi přikloní náš pan prezident, který nedávno v USA prohlásil, že Rusko pro nás představuje menší nebezpečí než EU?

K: Ti z vás, drazí eurooptimisté, kteří tvrdíte, že zájmy malé části musí ustoupit zájmům velkého celku – najděte si na Googlu, kdo hlásal heslo „Gemeinnutz geht vor Eigennutz.“ Tedy „Společný zájem má přednost před vlastním zájmem.“

P: Odpusťte, pane Kohoute, ale na takové hloupé výzvy se neodpovídá. To bychom klesli na úroveň našich politiků, kteří si v rétorickém zápalu otloukají o hlavu „osvětimské lži“ nebo „noci dlouhých nožů“. Anebo bych Vám musel na oplátku nabídnout třeba nějaký citát z Lenina.

19. 11.

V zemi, kde se (nejvíc) krade

Jiří Pehe Přečteno 9175 krát

Náhoda tomu chtěla, že se v posledních dnech objevilo naráz hned několik průzkumů, které v době oslav 20. výročí sametové revoluce nevyznívají pro Českou republiku zrovna příznivě.

Jeden celoevropský průzkum konstatuje, že Česko je na prvním místě v Evropské unii v objemu krádeží v obchodech a supermarketech.

Pravidelný průzkum vnímání korupce z dílny Transpparency International zase zaznamenal ve srovnání s loňským rokem propad České republiky o sedm míst, na 52. příčku, což znamená, že se naše země dívá na záda například zemím, jako jsou Jižní Afrika nebo Jordánsko.

Česko patří stabilně také k zemím, kde se řidiči dopouštějí vysokého počtu porušování pravidel silničního provozu, což se odráží v jedné z nejvyšších měr nehodovosti v Evropě. K absolutní evropské špičce patříme také v konzumaci alkoholu a marihuany, jakož i v počtu infarktů, mozkových příhod a různých druhů rakovin, což má úzkou souvislost se životním stylem.

Zajímavým aspektem toho všeho je podivuhodné rozpolcení veřejné mysli, pokud jde příčiny těchto jevů. Naprostá většina občanů si totiž stěžuje na korupci i další sociální neduhy, a velká většina občanů si stěžuje na politiky i politické strany, které především viní z neutěšených poměrů.

Jenže v těchto výpovědích něco nehraje. Na našich prvenstvích či předních umístěních v počtu krádeží, korupci, konzumaci omamných látek, nebo gaunerských praktikách na silnicích, jakož třeba i neobyčejné míře hulvátství v internetových diskusích, totiž mají zásluhu především obyčejní Češi. Je sice lákavé vinit z těchto neduhů třeba „justiční mafii“ nebo politické strany, ale tyto instituce jsou do značné míry jen odrazem obecných poměrů.

Jinými slovy: Proč si někdo myslí, že právě politici by neměli krást a nebýt zkorumpovaní v zemi, kde se krade nejvíc v celé EU? Opravdu si někdo myslí, že skutečnost, že skandinávské země nemají zkorumpované politiky a veřejnou správu, by byla možná, kdyby se skandinávské země umisťovaly ve výše zmíněných průzkumech na příčkách srovnatelných s těmi, kde vidíme Česko?

Je samozřejmě lákavá představa, že kdyby zkorumpované politiky někdo donutil přijmout například zákony a opatření, které by mohly přispět k omezení výše zmíněných negativních jevů, vše by bylo hned lepší. Jenže se zdá, že jde o začarovaný kruh. Kdo a jak by měl vyvíjet na politiky morální tlak, jestliže nemocná se zdá být velká část společnosti?

V tomto kontextu je dobré se ještě jednou vrátit k nedávným snahám některých českých politiků zabránit za každou cenu—ve jménu naší suverenity—přijetí Lisabonské smlouvy a další evropské integraci. Autor tohoto textu se totiž domnívá, že pokud pro dosti nemocnou českou společnost i její nemocné instituce existuje nějaká kůra, jsou to především další „civilizační“ injekce ze zemí, kde jsou na tom lépe. EU reprezentuje společný projekt těchto zemí.

Představme si, že bychom té „naší“ suverenity měli tolik, kolik si jí přejí odpůrci EU. S velkou jistotou se dá předpokládat, že bychom se vyšvihli do čela ještě několika dalších nelichotivých žebříčků. I proto je onen zatracovaný Brusel a jeho soustavné působení na Česko, třeba i s pomocí určitého nátlaku, možná tu největší nadějí, že se nakonec věci začnou vyvíjet k lepšímu.

18. 11.

Oslavy sametové revoluce aneb Zmatená země

Jiří Pehe Přečteno 7892 krát

Když jsem před několika měsíci obdržel pozvání na dvě konference v USA, které časově kolidovaly s oslavami 20. výročí sametové revoluce, bez váhání jsem přijal, protože jsem tušil, že v české kotlině se oslavování revoluce zvrhne v přehlídku trapnosti. Jejímu náporu se nakonec v éře internetu stejně nedalo úplně uniknout ani za oceánem, ale to hlavní přišlo až po návratu, den po výročí.

Nejprve oslavy kousavě a vtipně popsal „vox populi“ v podobě taxikáře, který mě vezl z letiště. Pak jsem si prolistoval nahromaděný denní tisk.

Kromě desítek úvah na téma pádu komunismu i průběhu „revoluce“, které v naprosté většině jen opakovaly už tisíckrát vyslovené argumenty, přišel člověk, který v Česku v době oslav nepobýval, zejména o následující:

1. Hádky ve veřejném prostoru, reprezentované i v médiích, o to, zda oslavy měla organizovat vláda, jakož i spekulace ohledně toho, proč oslavy nezorganizovala.

2. Symbolický střet mezi dosavadními dvěma prezidenty země, který se v médiích odehrával v podobě reportáží a úvah na téma, kdo koho kam pozval a nepozval, kdo si do koho rýpnul (například oslavy organizované Václavem č. 1 byly podle Václava č.2 „neradostné“, Václav č.2 také zrovna v době výročí zformuloval svojí novou pronikavou teorii o tzv. havlismu coby symbolu vyprázdnění politiky).

3.Tvrzení neskutečného počtu lidí, kteří v médiích vzpomínali, že byli 17.11.1989 „na Národní“, což začíná přerůstat do statistické nepravděpodobnosti, neboť kdyby byli „na Národní“ všichni ti, co to dnes tvrdí, byla by tam skoro celá Praha.

4. Velké množství „zasvěcených“ rad o tom, co se mělo udělat v roce 1989 s komunisty bez toho, že by bylo jasné, kdo to měl přesně udělat, když ještě 16. listopadu, týden po pádu Berlínské zdi, se komunistů v Československu více méně všichni báli--kromě několika stovek odvážných disidentů.

5. Jalové úvahy na téma nepřipravenosti Charty 77 na převzetí moci včetně toho, jak to všechno mohlo vypadat jinak, kdyby se chartisti lépe připravili—to vše obvykle bez jakéhokoliv vysvětlení, proč 15 miliónů Čechů a Slováků spoléhalo na hrstku statečných disidentů, že po všem tom šikanování a pronásledování, jemuž se konformisté vyhnuli, budou po pádu režimu chartisti všechno vědět a budou na všechno „politicky“ připraveni. Charta byla protestním hnutím, o podíl na moci neusilovala, ale komu jinému měla KSČ předat moc v zemi, kde neexistovala žádná Solidarita?

6. Průzkumy, úvahy a rozhovory na téma, zda je to dnes lepší než „tehdy“, z nichž se v 99 procentech všech případů dozvíme „šokující“ zjištění, že je to dnes lepší než tehdy, ale mohlo by to být ještě o mnoho lepší, kdybychom si to nepokazili a—a to především—kdyby nám to nekazili špatní politici, na něž se v Česku zřejmě nevztahuje pravidlo, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží.

7. Sentimentální rozjímání, často za hranicí kýče, o „revoluci“, která ovšem v Československu přišla, až když se komunistický režim zhroutil nebo začal hroutit ve všech okolních zemích, včetně NDR.

8. Diskuse o tom, kdo má větší právo hlásit se k dědictví „revoluce“, které (kromě nezpochybnitelného práva disidentů) spočívají zejména v tom, kdo se odvážil zúčastnit různých protestů před revolucí, kdo byl „na Národní“, kdo šel cinkat klíči na Václavské náměstí. Aniž by kdokoliv měl zpochybňovat odvahu těch, kdo se nakonec nějak protestovat odvážili, třeba už během tzv. Palachova týdne, měli bychom si přiznat, že komunistický režim v Československu se zhroutil, protože po pádu režimů v Polsku, Maďarsku, NDR a změnách v SSSR, mu už de facto nic jiného nezbylo.

(Jelikož se nechci jevit jako někdo, kdo nadřazeně ironizuje jak „revoluci“, tak její oslavy, dodám, že z komunistického Československa jsem utekl, a k sametové revoluci nijak nepřispěl, pokud se za jistý příspěvek k pádu komunismu nebude považovat činnost lidsko-právní organizace Freedom House v New Yorku a Radia Svobodná Evropa v Mnichově, kde jsem na konci 80. let působil.)

09. 11.

Je něco shnilého v ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 13407 krát

Předsedovi sociální demokracie Jiřímu Paroubkovi, který pravidelně studuje průzkumy veřejného mínění, jež pak interpretuje pro svou stranu i veřejnost tak, že jeho závěry vyznívají většinou lichotivě pro něj i ČSSD, lze nabídnout alternativní pohled na to, co říkají průzkumy z poslední doby.

Nabízí se totiž otázka, jak je možné, že vnitřně jednotná strana, která má v čele nepochybně silného předsedu, nedokáže v průzkumech setřást vnitřně rozpolcené občanské demokraty, jejichž předseda se v poslední době někde schovává. A když už Mirek Topolánek učiní nějaké výrazné gesto, jako třeba prohlášení, že svoji politickou budoucnost spojuje s ratifikací Lisabonské smlouvy, nedokáže přejít do protiútoku, ani když politicky obležený prezident nakonec smlouvu podepíše.

Přidáme-li k vnitřní rozvrácenosti ODS a lavírování jejího předsedy coby jasné výhody pro ČSSD ještě skutečnost, že podle sociologických průzkumů preferuje většina občanů naší země sociálně-demokratickou orientaci na úkor jiných politických filozofií, nemůžeme se neptat, co ČSSD brání v tom, aby v průzkumech veřejného mínění vedla mnohem větším rozdílem.

Mohli bychom samozřejmě spekulovat o tom, zda ČSSD není v současné svízelné ekonomické situaci viděna jako příliš populistická, rozhazovačná strana. Nebo zda jí neškodí přesvědčení mnohých lidí, že se po vyhraných volbách spojí s komunisty.To jsou ovšem jen spekulace, nepodepřené průzkumy.

Zbývá tedy vysvětlení, které není bohužel lichotivé pro Jiřího Paroubka. Existují totiž ještě průzkumy, které konzistentně ukazují, že předseda ČSSD je už nějaký čas nejen velmi neoblíbený jako politik (to je koneckonců i Topolánek), ale že mnohým voličům vadí, a leckoho silně iritují i konkrétní vlastnosti Paroubka, zejména permanentní agresivita, nasupenost, jakož i oportunistické porušování politických dohod.

Autor tohoto textu si dovolí spekulovat, že kdyby místo Paroubka v čele strany nastoupil zítra například Bohuslav Sobotka nebo Michal Hašek, vzrostou stranické preference okamžitě o několik procent. ODS si „vyhořelost“ svého předsedy uvědomuje a sílí volání po změně v čele strany. Předseda ČSSD je též „vyhořelý“—i když jinak než Topolánek. V ČSSD by o tom měli začít přemýšlet.

Psáno pro Právo, 9.11.2009

04. 11.

Klaus chce prý usilovat o vystoupení z EU

Jiří Pehe Přečteno 11512 krát

Čeští euroskeptici jsou po ratifikaci Lisabonské smlouvy poněkud hysteričtí. Prezidentův tajemník Jakl nejprve po prezidentově podpisu Lisabonu tajemně (jak se na tajemníka sluší) naznačil, že „boj neskončil“. Vicekancléř Petr Hájek v roli jakéhosi politického hermeneutika neméně tajemně naznačil, že prezidentova slova o tom, že Lisabonskou smlouvou ztrácí Česká republika suverenitu, v kombinaci s (vynucenou) ratifikací nemilovaného dokumentu, mohou znamenat, že pan prezident bude coby jeden z klíčových politických hráčů u nás usilovat o vystoupení z EU, které Lisabonská smlouva umožňuje.

Někdejší Klausův spolupracovník Petr Mach, který nyní vede euroskeptickou stranu, jež i s Klausovou nepřímou podporou zcela propadla ve volbách do Evropského parlamentu, je otevřenější: vystoupení z EU bude nyní programem jeho pidistrany.

Silnými slovy a varováními nešetří ani ostatní známí euroskeptici. Ekonom Pavel Kohout se ve svém blogu snaží naznačit s pomocí fotografie pozadí slavné sochy Davida ve Florencii, kam prý směřujeme po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Jan Zahradil se pro změnu rozepsal o tom, jak se prý po podpisu Lisabonu, jehož ratifikace byla údajně „šaškárnou“, rozjíždí další kolo šaškárny v podobě volby představitelů EU podle Lisabonské smlouvy.

Senátor Jiří Oberfalzer zase temně prorokuje, že EU se stejně do dvaceti až třiceti let rozpadne, čímž nám zřejmě naznačuje, že si nemusíme nad ratifikací Lisabonské smlouvy zoufat. Jsou to všechno předpovědi poněkud emociální a řečeno diplomaticky „mimo mísu“.

Hájkova slova ovšem třeba brát vážně, protože na Klausově Hradu tajemníci, podtajemníci i vicekancléři obvykle neříkají nic jen tak zbůhdarma. Mají šéfa, který neodpouští chyby, navíc je to šachový hráč, který se snaží být vždy o několik tahů vpředu, jakkoliv je jeho styl hry poněkud zastaralý, a v poslední době tudíž prohrává jednu partii za druhou.

Když tajemník Jakl před několika týdny chmurně tvrdil, že se pan prezident opravdu, ale opravdu nespokojí s nějakými měkkými zárukami pro svoji podmínku pro podpis Lisabonu, evidentně to byl zkušební balónek. Jakmile Hrad zjistil, že páně prezidentův údajný požadavek na tvrdé záruky vyvolal ostré reakce, sám pan prezident udělal z Jakla dvorního šaška, když prohlásil, že on nikdy o žádných tvrdých zárukách nemluvil, a spokojí se s měkkými.

I nyní se pan prezident nakonec spokojí s nevystupováním z EU, pokud po Hájkově výroku zjistí, že většina Čechů a politických předáků z EU vystupovat nemíní. Ani on to koneckonců zase tak vážně nemíní. Chce jen zjistit, jakou mají jeho scestné myšlenky podporu. Nějaká agentura pro výzkum veřejného mínění, spřátelená s prohradní, tedy silně euroskeptickým komentátorským jádrem v Lidových novinách, nám jistě brzy oznámí, kolik lidí by Klause chtělo na cestě ven z EU následovat.

Co radit? Hoši, chce se říct, než napíšete nebo řeknete další nehoráznost, jako třeba tu v Lidových novinách o „mimóze“ na Ústavním soudu v Brně, zkuste napřed ten Lisabon vydýchat. Oddechněte si. Zjistíte brzy, že se nic hrozného neděje, každopádně nic srovnatelného s možnou izolací České republiky v rámci EU, kdyby destruktivní plány pana prezidenta nakonec zvítězily.

Pokud je vám v Evropské unii opravdu nedýchatelně, a nepodaří se vám přesvědčit většinu obyvatel a stranických politiků o tom, že bychom měli z EU vystoupit, je zde hned několik evropských států, které v Unii nejsou, a které by určitě rády nabídly azyl uprchlíkům z Evropské unie. Například Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Ázerbajdžán, Gruzie či Arménie. Pokud by se vám naopak podařilo vystoupení z Unie docílit, skončíme v tomto privilegovaném klubu všichni. Dlužno říci, že bychom si to v takovém případě plně zasloužili.

03. 11.

Lisabon ratifikován, teď zrušit Klausovu výjimku

Jiří Pehe Přečteno 9219 krát

Rozhodnutí Ústavního soudu, poměrem 15 soudců k žádnému, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou, bylo více než případnou tečkou za soubojem prezidenta Václava Klause a s ním spřízněných senátorů s dokumentem, který prý zbaví Českou republiku suverenity. Ve světle dokončené ratifikace ve 26 zemích EU, doporučení ratifikace ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu, kladného stanoviska české vlády a dvou rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch Lisabonské smlouvy, Klaus smlouvu nakonec podepsal.

Za jeho částečné vítězství bude nyní vydávána česká výjimka z Evropské listiny základních práv, která měla Čechy údajně ochránit před majetkovými nároky sudetských Němců, a jejíž přijetí si Klaus stanovil jako podmínku ratifikace. O absurdnosti této výjimky už pojednával můj text Klaus prý porazil Brusel aneb Absurdnost české výjimky.

Nyní, když Klaus Lisabon podepsal, je nutné jasně dodat k již vyslovenému A také B: výjimka by neměla, a nejspíš ani nemůže vstoupit v platnost.

Napadena může být, a jistě i bude, ze dvou důvodů.

1. Procedura, které bylo k vyjednání výjimky použito, obešla český parlament. Ten schválil Lisabonskou smlouvu bez jakýchkoliv výjimek, Klaus nyní ratifikoval tuto parlamentem schválenou smlouvu. Skutečnost, že na žádost prezidenta vláda vyjednala bez posvěcení parlamentem výjimku z dokumentu, který obě komory parlamentu schválily ústavními většinami, je více než problematická.

Je samozřejmě možné požádat parlament, aby tuto výjimku dodatečně posvětil, ale vyvstane zásadní spor o to, zda tak parlament musí učinit opět jen ústavní většinou, nebo zda bude stačit prostá většina—například v podobě hlasování o přístupové smlouvě s Chorvatskem, do níž by výjimka měla být zahrnuta.

Až se o výjimce začne v parlamentu jednat, nebudou její šance příliš dobré, protože některým stranám se nelíbí, že byla kvůli údajné ochraně před majetkovými nároky sudetských Němců suspendována celá Evropská listina základních práv. Jen těžko se najde parlamentní shoda na podpoře takto vyjednané výjimky.

Už proto by bylo žádoucí, aby parlament o této věci jednal před tím, než bude hlasovat o přístupové smlouvě, do níž bude výjimka zahrnuta, protože jinak by mohl parlament zmařit členství země, která na svoji šanci stát se členem EU už dlouho čeká. Pokud by parlament výjimku neodhlasoval, vláda by musela Evropskou radu požádat o její zrušení.

2. Až Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, nabudou čeští občané všech práv podle Evropské listiny základních práv, tedy i ochrany ze strany evropských soudů. A právě z hlediska ochrany jejich práv je nemyslitelné, že by je v určitém okamžiku měli opět ztratit kvůli „Klausově“ výjimce.

V tomto ohledu se česká výjimka zásadně liší od polské a britské, protože pro zmíněné dvě země nezačne Evropská listina základních práv vůbec platit. Svoje výjimky si totiž vyjednaly v podobě protokolu připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou i s tímto protokolem ratifikovaly všechny členské země EU, jakož i parlamenty Velké Británie a Polska.

Je tudíž téměř jisté, že se na český Ústavní soud obrátí nejen jednotlivci ale i instituce (například odbory), aby nařídil vládě Klausovu výjimku zrušit, protože kdyby vstoupila v platnost, ztratili by občané již nabytá práva. Ta lze podle Ústavy suspendovat pouze v mimořádných případech. Údajná ochrana před majetkovými nároky, které navíc podle expertíz kvůli Lisabonu nehrozí, k nim rozhodně nepatří.

01. 11.

Hon na Jana Krause

Jiří Pehe Přečteno 7978 krát

Vlastně jsem překvapený, že štvanice na Jana Krause—jak ze strany některých členů Rady ČT, tak neobolševické lobby převlečené za pravicové demokraty—začala až teď. Kraus totiž představuje protiklad ke všemu, co lze považovat za hlavní proud české maloměšťácké „kultury“. Svým stylem humoru, založeném na pohotovosti a inteligenci, přečnívá nad českou bažinou, z níž se odpařuje v množství větším než malém závist, nenávist, průměrnost a provinční blbost.

Už dlouho jsem si říkal, kdy konečně nějaký český Kondelík po Krausovi vyjede. Není přeci možné, aby si nějaký Kraus jen tak dělal legraci ze všeho, co je Kondelíkům svaté.

Bylo zároveň jasné, že v demokratických poměrech Kondelíci nemůžou jít Krausovi po krku jenom proto, že je vtipný či sarkastický, když útočí na „poměry“, nebo proto, že s sžíravou ironií občas cupuje svoje hosty (včetně našich politických rádoby veličin) na kusy. Nebo proto, že je slavný, zatímco oni ne. Bylo třeba vyčkat příležitosti.

Ta se konečně naskytla, když si Kraus „nevyváženě“ pozval do svého pořadu Helenu Vondráčkovou, která vede jakýsi spor s Martou Kubišovou. Prý to bylo jednostranné, téměř bulvární. Nevím. Mně stačilo, že Kraus, oproti svým zvyklostem, nechal Vondráčkovou mluvit.

Pochybnosti o její verzi sporu se vynořovaly jaksi samy, nebylo snadné se ubránit pocitu, že stárnoucí hvězda je tak trochu nástrojem v rukou ambiciózního manžela. Možná kdyby jí Kraus skákal do řeči a bránil Kubišovou, ten efekt by byl slabší.

Jenže o Vondráčkovou a Kubišovou v tom všem vůbec nejde. Jde o Krause. Jeho moderátorská suverénnost, doprovázená neochotou akceptovat normy politické předposranosti, musí iritovat všechny průměrné, protože—koneckonců—kdo si ten Kraus myslí, že je, že ano?

Je docela možné, že Krause nakonec vyštvou z veřejnoprávní televize, na kterou si naši Kondelíci troufnou, protože mají svoje známé, jakož i známé známých v politických kruzích, kteřížto mají pod palcem slavnou Radu ČT. Já, který české televizní stanice moc nesleduji, budu tudíž muset v pátek večer, kdy mám u skleničky vína vyhrazenu hodinku pro Krause, najít jinou zábavu.

Zároveň ale zůstává naděje. Mám totiž pocit, že na Krause Kondelíci nemají. Je to pro ně tvrdý oříšek. Možná ho vyštvou z ČT, ale on se pak objeví jinde. A nebude si už muset brát vůbec žádné servítky. Takže kdybych byl na jejich místě, radši bych ho přemlouval, ať zůstane v ČT.

Archiv článků: listopad 2009