Jiří Pehe

28. 12.

Mezinárodní horor 2009: Jak to Češi osladili Evropě

Jiří Pehe Přečteno 18254 krát

Evropská unie si bude v souvislosti s rokem 2009 nejspíš připomínat dvě kalamity: globální hospodářskou krizi a české účinkování v rámci EU. Jen málokdo si totiž na konci roku 2008 dokázal plně představit, jak přesně vystihuje věci příští v té době s pompou odhalený slogan českého předsednictví EU.

Ačkoliv se nejeden komentátor na konci roku 2008 hlubokomyslně zamýšlel nad českým důvtipem, který údajně spočíval v mírně podvratné dvojsmyslnosti sloganu „Evropě to osladíme“, v praxi se žádná dvojsmyslnost nekonala. Potenciálně pozitivní výklad sloganu--tedy oslazení údajně poněkud nudné evropské scény českým humorem a vynalézavostí--zamrznul hned v lednu, když Rusko utáhlo plynové kohouty. Ukázalo se, že evropské předsednictví nebude taková ta improvizovaná česká bžunda, na kterou jsme zvyklí z domácí scény, nýbrž docela těžký úkol.

„Osladit“ někomu něco ovšem v naší rodné řeči také znamená „znepříjemnit“ nebo „zavařit“, a to se České republice nepochybně podařilo na sto procent. Bohužel ne tak, jak si to asi představoval při vymýšlení rádoby duchaplného sloganu vládní tým--tedy jako jakési přátelské nakopávání údajně byrokraticky zatuhlého Bruselu novým, svěžím členem z východní části Unie, který si usmyslel, že dění v EU produktivně rozpohybuje.

Starší členové EU ostatně tušili ještě před začátkem českého předsednictví, že koktajl poněkud zbytnělého národního ega nezkušené země, eurofóbního prezidenta a neschopnosti ratifikovat Lisabonskou smlouvu před začátkem předsednictví je recept na katastrofu. (Viz. můj komentař z prosince 2008.) Když to ovšem francouzský prezident Nicolas Sarkozy jen naznačil, byl českou komentátorskou obcí i politiky otevřeně zesměšňován jako egomaniak s napoleonským komplexem.

Slazení ve formě vážných „závarů“ se pod českým vedením rozběhlo naplno až po plynové krizi, z níž český vládní tým vyšel víceméně se ctí. Ve zhruba stejné době ale přišlo diplomaticky nezvládnuté české angažmá v izraelsko-palestinském konfliktu, a hned po něm ideologicky motivované pokusy Topolánkovy vlády nabízet EU „řešení“ hospodářské krize v podobě otřepaných neoliberálních pouček, což sám premiér později nezapomenutelně zastřešil svým neotřelým citátem z dílny skupiny AC/DC o „cestě do pekel“, když Evropský parlament poučoval o hospodářské politice Obamovy administrativy v USA.

Ke změně dobráckého slazení v zavařování, jež se začalo nebezpečně blížit bodu varu, přispíval neúnavně i prezident Václav Klaus, který během svého únorového projevu k Evropskému parlamentu snad jako první hlava předsednického státu v dějinách vyprovokoval nemalý počet europoslanců k odchodu ze sálu. Nebylo divu, neboť prezident předsednické země EU arogantně zpochybňoval význam instituce, k níž mluvil. Vlídná slova nenašel ani pro evropský integrační projekt.

Nic ovšem nemohlo symbolizovat české „slazení“ Evropy lépe, než když tradičně zcela přeslazený domácí politický lektvar přetekl přes hranice české kotliny a beztvará melasa českého provincialismu se v podobě pádu české vlády uprostřed předsednictví roztekla do celé Evropy. Stejně jako při všech ostatních karambolech se i tentokrát našlo dost politických komentátorů a politiků, kteří nás poučili, že nejde o nic výjimečného, že jsme ještě pořád mistři světa a jedničky. jenže zbytek EU měl českého slazení tak akorát po krk.

Z politického hlediska české předsednictví skončilo v tomto okamžiku. Řízení EU převzal do své režie z větší části Brusel, podporovaný velkými zeměmi EU. Úřednická vláda Jana Fischera sice později nic nepokazila, ba dokonce přispěla k úspěchu červnového summitu EU, když pomohla vyjednat záruky, které by Irsku pomohly schválit napodruhé Lisabonskou smlouvu, ale většina dalších akcí organizovaných Čechy už nepřilákala větší pozornost.

Češi ovšem nezůstali stranou světového zájmu úplně. Fotky nahého expremiéra Topolánka, vyfoceného v přítomnosti dalších „nudistů“ a „nudistek“ v letní vile italského premiéra Berlusconiho, byly případným mementem o tom, kdože to vlastně Evropu nějaké tři měsíce řídil.

Bohužel EU si nemohla dopřát oddech od českého slazení ani po skončení českého předsednictví. Český prezident totiž napínal EU celé léto tím, zda podepíše či nepodepíše Lisabonskou smlouvu, kterou na jaře, ještě během českého předsednictví, schválily ústavními většinami obě komory parlamentu navzdory Klausově tuhému odporu. Prezident trpělivě celé měsíce čekal na nepodanou a nezformulovanou stížnost skupinky senátorů z ODS k Ústavnímu soudu, jejímž hlavním účelem, jak se ukázalo později, bylo hlavě sátu umožnit, aby mohla ratifikaci odkládat až do irského referenda v říjnu.

Když pak Irové smlouvu schválili, převzal Klaus režii českého slazení plně do svých rukou. Nevábně zapáchající melasa českého mesiášství a provincialismu se zase jednou valila z české kotliny plným proudem, když se pan prezident uchýlil k nepokrytému politickému vyděračství.

České politické strany samozřejmě mohly zcela jednoznačně prezidentovi oznámit, že jeho požadavek na vyjednání výjimky z Evropské listiny základních práv coby údajné ochrany naší země před majetkovými žalobami sudetských Němců, jež by prý mohly po schválení Lisabonské smlouvy nastat, je nejen věcně nesmyslný, ale také nepřijatelný z ústavního hlediska, ale neudělaly nic. Ukázalo se tak, že prezident Klaus je jen jakousi více zatvrdlou hroudou cukru, z něhož je uhnětena celá česká politická scéna. Cukru, z něhož budou Evropu ještě dlouho bolet zuby.

Klaus nakonec Lisabonskou smlouvu podepsal poté, co úřednická vláda ochotně vyjednala jeho nesmyslnou podmínku, a symbolicky tak završil rok naprosto trapného šaškování svého i svojí země ve společenství, jehož jádro je, jak se v roce 20. výročí budování demokracie u nás ukázalo, civilizačně ještě pořád daleko před námi. To, že si česká vláda mohla na konci roku 2008 vůbec myslet, že by údajně zpohodlnělé „staré Evropě“ mohla právě Česká republika nabídnout během svého předsednictví nějaké nové impulsy—to vše zabaleno do dvojsmyslného sloganu o „slazení“--vypadá ve zpětném pohledu jako nepodařený silvestrovský žert.

Deník Referendum, 28.12.2009

21. 12.

Dnešní Klaus je politická karikatura

Jiří Pehe Přečteno 20205 krát

Václav Klaus svým chováním, výroky a obstrukcemi sám sebe historicky odepsal . Je však potěšující, že i jeho přispěním, ač nechtěným, patříme k Evropské Unii řídící se Lisabonskou smlouvou a Klaus, coby prezident, nás tolik trápit nemusí.

Od porážky k porážce

Vytkneme-li před závorku zvolení Václava Klause prezidentem na začátku roku 2008 coby jeho „vítězství“ (ač dosažené ve volební frašce, ve třetím kole třetí prezidentské volby nejtěsnějším možným rozdílem) , Klaus jde v poslední době od porážky k porážce. Pokud ovšem nebudeme považovat za další částečný „úspěch“ skutečnost, že se jeho fan-klubu v Občanské demokratické straně vcelku úspěšné podařilo rozvrátit naší největší pravicovou stranu, a že dva odpadlíci z ODS, blízcí Klausovi, pomohli svrhnout vládu Mirka Topolánka uprostřed českého předsednictví Evropské unie.

Klaus vstoupil do roku 2009 s tím, že se v prosinci 2008 teatrálně rozloučil s pozicí čestného předsedy ODS i se stranou samotnou. Během jara 2009 pak nepřímo podpořil euroskpetické ministrany, které s „jeho“ programem kandidovaly ve volbách do Evropského parlamentu. Tyto strany však ve volbách naprosto propadly, a Klaus tak ztratil solidní institucionální bázi, kterou mu dříve poskytovala ODS.

Další porážka přišla, když poslanci a senátoři schválili ústavními většinami Lisabonskou smlouvu—a to navzdory prezidentovým temným varováním. Klaus vyjádřil nad tímto vývojem zklamání, ale nevzdal se.

Když skupina senátorů za ODS oznámila, že podá proti Lisabonské smlouvě další stížnost, prezident se rozhodl „velkoryse“ čekat, dokud senátoři nevymyslí, na co si vlastně chtějí stěžovat a svojí stížnost nezformulují. Od počátku bylo jasné, že jde o zdržovací taktiku, jejímž cílem bylo především umožnit Klausovi, aby nemusel Lisabonskou smlouvu ratifikovat před opakovaným referendem v Irsku. Dařilo se zdržovat téměř půl roku.

Jenže pak Irové smlouvu velkou většinou schválili. Vezmeme-li v úvahu, že ve svých různých vyjádřeních Klaus nezakrýval naději že Irové Lisabonskou smlouvu znovu odmítnou, bylo nepochybně jeho velkou porážkou, když smlouva napodruhé v Irsku prošla.

Náš neúnavný prezident ovšem hned po irském referendu změnil taktiku a oznámil, že pro svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou bude požadovat vyjednání výjimky pro Českou republiku z Evropské listiny základních práv, kterou zdůvodnil obavami, že by sudetští Němci jinak mohli využít Lisabonské smlouvy k žalobám na český stát o navrácení majetku. Prezidentovi spolupracovníci sice prohlašovali, že se Klaus nespokojí s kdejakou výjimkou (například v podobě závazku EU, že českou výjimku připojí k přístupové smlouvě s Chorvatskem), ale Klaus se ocitnul pod takovým tlakem celé Evropy, že mu nakonec zcela stačilo jako „záruka“ přesně to, co jeho spolupracovníci prohlašovali za nedostatečné.

Ačkoliv některá česká média popisovala Klausovu výjimku jako výhru prezidenta a České republiky, ve skutečnosti prezident svým vyděračským postupem znemožnil v EU nejen svoji zemi, ale definitivně i sám sebe. Pokud se chce kdokoliv, kdo vládne nějakým cizím jazykem, přesvědčit o tom, jakou pověst sobě i své zemi Klaus svým postupem vydobyl, stačí si zadat jeho jméno do internetových vyhledavačů.

Navíc je velmi pravděpodobné, že ani ona slavná výjimka nakonec platit nebude. Buď proto, že některé země odmítnou ratifikovat jakoukoliv přístupovou smlouvu, která by text české výjimky obsahovala, nebo proto, že jí nařídí po podání stížností zrušit český Ústavní soud nebo Evropský soudní dvůr.

V tradicích Háchy a Beneše

Klausova největší porážka ovšem přišla, když Ústavní soud rozhodnul, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou. Prezident, který nás během roku pravidelně obeznamoval s vážným stavem svého svědomí ve vztahu k Lisabonské smlouvě, jež prý omezí naší suverenitu i svobodu, nakonec zcela háchovsky či benešovsky smlouvu podepsal.

Před tím sice ještě stačil učinit další dramatické prohlášení, ale nikdy už ze sebe nesmyje, že jeho „svědomí“ nakonec nebylo dostatečně silné, aby raději rezignoval. Ztratil tak úctu i mnohých euroskeptiků, kteří do něj vkládali poslední naděje.

I když jeho spolupracovníci nyní tajemně naznačují, že „boj neskončil“, a někteří se kloní k vystoupení České republiky z Evropské unie, Klaus je v podstatě odepsaná politická veličina. Je sice jisté, že se bude i nadále snažit dělat problémy Topolánkovi a jeho skupině v ODS, a je dokonce možné, že nakonec jeho příznivci uspějí v převzetí stranických otěží. Nedá se ani vyloučit, že se Klaus coby „zachránce“ vrátí po skončení prezidentského mandátu do čela ODS. Jenže je velmi nepravděpodobné, že by Klaus ještě byl schopen oslovit kritickou masu voličů.

Jeho příznivci si totiž pletou podporu vyjadřovanou v průzkumech veřejného mínění prezidentovi, která není zanedbatelná (zejména, když se populisticky bije za národní zájmy proti sudetským Němcům), s podporou politickou. Tu můžeme v současnosti měřit nejlépe podporou pro euroskeptické ministrany, popřípadě podporou pro klausovské křídlo v ODS. Ani při nejlepší vůli se nedá říct, že by tato podpora byla dostačující k tomu, aby se Klaus v případě návratu do stranické politiky nezačal podobat důchodci z Vysočiny.

Intelektuální úpadek

Navíc se zdá, že kdysi bystrý duch poměrně rychle chátrá. Klausovy zápisky do deníčku, kterými nás oblažují některé deníky během jeho zahraničních cest, mají stále infantilnější a trapnou podobu. V podobně trapném duchu se nesl také prezidentův dopis „Láďovi“, který napsal svému tajemníkovi Jaklovi při příležitosti jeho 50. narozenin.

Pan prezident mimo jiné napsal: „Vaše osobní, lidské kvality z Vás spolu s Vašimi pevnými názory, ostrým viděním problémů a schopností jasně a přesvědčivě formulovat a argumentovat činí člověka, kterého si velmi vážím jako jednoho z nejbližších spolupracovníků. Jste výraznou a svébytnou osobností zde na Hradě i ve veřejném prostoru, v němž své názory dovedete mistrně prezentovat.“

Ano, „svébytnou“ osobností „rocker na Hradě“ skutečně je. Budeme se těšit na plakety za zásluhy, a k nim připojené dopisy pana prezidenta, i pro další spolupracovníky. Například pro Petra Hájka, jehož „ostré vidění problémů“ se v podobě nábožensko-fundamentalistického blouznění a různých konspirativních teorií stává doslova pověstným.

Václav Klaus jistě ještě vyvolá nějakou tu kontroverzi, velkou šanci míchat kartami bude mít například po květnových volbách, až se bude sestavovat vláda. Užijeme si dosytnosti i skutečnosti, že více než prezidentování se bude i nadále věnovat globálnímu (ne)oteplování.

Rok 2010 s novým prezidentem

Jeho politická trajektorie je ale jasně sestupná. Pokud se pustí například do dalších soubojů se soudcovským stavem, docela jistě po všech prohrách, které již utrpěl s Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem, skončí poražen zase. V Evropské unii už ho nebere vážně téměř nikdo, a jeho skvělé vztahy s Kremlem, jak se ukázalo v minulosti, bohužel moc nepomáhají ani v okamžicích, v nichž by se hodily, například při energetických válkách EU s Ruskem.

Autor tohoto textu napsal v posledních letech o Václavu Klausovi mnoho kritických textů. Vysloužil si za to nálepku “klausobijce”, a mohlo by ho proto těšit, když mu nyní dávají za pravdu i mnozí bývalí zastánci Klause. Jenže na českého prezidenta je tak smutný pohled, že se není z čeho tešit. Koneckonců reprezentuje naši zemi.

Naštěstí háchovsko-benešovská politická figura, jež mu coby dalšímu z českých prezidentů umožnila kapitulovat ve stylu hodném naší historie—tedy podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory údajně titánskému souboji s vlastním svědomím—vedla k přijetí Lisabonské smlouvy. Nejen pro autora tohoto textu to znamená, že rok 2010 začne s novým prezidentem: Hermanem Van Rompuy.

Jistě to sice nebude postava tak zábavná, a pro adolescentní česká média tak uhrančivá, jako je Klaus, ale zdá být alespoň slušný a ve vztahu ke svému úkolu pokorný. To není málo. Ač si mohla EU jistě do svého čela zvolit větší osobnost, pro mnohé z nás, kdo se stydíme za českého prezidenta, bude i nenápadný Belgičan příjemným osvěžením. Takže vítejte, pane prezidente!

Deník Referendum, 21.12.2009

14. 12.

České finance nad propastí?

Jiří Pehe Přečteno 5563 krát

Zástupci jedné ratingové společnosti, kteří nedávno navštívili Českou republiku, mne po diskusi na téma politického vývoje v České republice vyzvali, abych se jich také na něco zeptal, mám-li zájem. Coby ekonomického laika mne zajímalo, jak se dívají na schválený státní rozpočet naší země a její rostoucí zadlužení. Zde jsou jejich odpovědi.

Česká ekonomika je podle nich zatím poměrně zdravá, má dobré základy. Výše rozpočtového deficitu vypadá sice hrozivě, ale vezmeme-li v úvahu, že výše státního dluhu ve vztahu k HDP je jen zhruba 35 procent, je Česká republika ve srovnání s některými dalšími zeměmi Evropské unie v poměrně dobré situaci.

Zde ale dobré zprávy končí, v pozadí číhají problémy, některé potenciálně vážné. Relativní zadluženost České republiky je sice v evropských měřítcích poměrně nízká, ale politické reprezentace některých jiných zemí, jejichž státní dluhy jsou vyšší, se zdají být kompetentnější než ta česká, takže v jejich případě existuje vyšší míra naděje, že nedovolí, aby se státní finance vymkly kontrole.

Jinými slovy: existují i faktory „psychologické“, spojené s tím, jak jsou různé země vnímány. Bohužel ze západního pohledu vypadá státní dluh ve výši 35 procent v zemi ze středovýchodní Evropy, v níž jsou demokratické poměry ještě neusazené a politické elity nespolehlivé, jako potenciálně větší ekonomická hrozba než třeba i vyšší zadlužení zavedené západní demokracie.

Většina evropských zemí, které v současnosti zápolí s vysokými deficity státních financí, utrácejí velké částky zejména za sanování bankovního sektoru nebo injekce do ekonomiky. Výdaje tohoto druhu jsou v České republice mnohem menší, přesto je deficit enormní. Bankovní sektor v České republice prošel očistou už v 90. letech, je poměrně zdravý, a i proto je vysoký deficit v naší zemi znepokojivější než jinde.

V souvislosti s tímto konstatováním následoval výčet strukturálních problémů, které, pokud zůstanou neřešeny, by mohly v budoucnosti přivodit vážné problémy. Tím hlavním je samotná struktura rozpočtu, v němž je podíl mandatorních výdajů neúnosně vysoký. V dobách ekonomického růstu není tento problém tak viditelný, jako je tomu během ekonomické krize, kdy stát negeneruje dostatek příjmů, ale to neznamená, že pro ekonomiku není přítěží i v dobách růstu.

Ve spojení se slabou politickou elitou se objem mandatorních výdajů jeví jako hrozba do budoucnosti, protože existuje jen malá šance, že čeští politici budou schopni domluvit se přes politický střed na zásadních reformách sociálního systému země, které by umožnily snížit celkový objem mandatorních výdajů.

Dalším strukturálním problémem české ekonomiky je vysoká míra korupce, zejména při zadávání státních, krajských a obecních zakázek. V černé díře korupce, která vede k předražování státem financovaných projektů, se ztrácí desítky miliard korun.

Možné brzké řešení (nebo alespoň zmírnění) tohoto problému se kvůli neochotě české politické reprezentace přijmout potřebná opatření zdá být stejně nereálné, jako je snížení mandatorních výdajů státu. Nezdá se, že by čeští politici měli skutečný zájem na regulování lobbingu nebo na přijetí zákonů zpřísňujících dohled nad zadáváním státních zakázek.

Neprůhlednost při zacházení se státními zakázkami komplikuje čerpání evropských fondů, neboť evropské projekty závisí na spolufinancování ze strany státu, krajů či municipalit. Česká republika má v této oblasti velké potíže.

Problémem je i těžkopádný a nepřehledný daňový systém, k jehož zjednodušení nevedlo ani přijetí tzv. rovné daně. Navíc samotná rovná daň působí, jak se ukazuje, v době ekonomické krize problémy, protože negeneruje dostatek příjmů do státního rozpočtu. Žádná vyspělejší západní země rovnou daň nepoužívá, existuje v podstatě jen v zemích východní Evropy.

Vlastní měna se zatím ukázala v současné krizi spíše jako výhoda, neboť poskytla české ekonomice více flexibility, ale takovou výhodou zůstane jenom v případě, že investoři české ekonomice jako celku budou i nadále spíše důvěřovat. V okamžiku, kdy převáží nedůvěra, může se vlastní měna malého státu stát značným problémem, třeba i v podobě nájezdů spekulativního kapitálu.

Hlavní potíž České republiky spočívá v tom, že neschopnost české politické reprezentace řešit strukturální problémy hospodářství posunuje nejen realitu, ale i vnímání české ekonomiky pomalu, ale jistě k bodu, v němž nejspíš převáží nedůvěra.

Představitelé ratingové agentury neprozradili, zda oni sami české ekonomice ještě pořád spíše věří, než nevěří, zdálo se ale, že konstatování, že slabost českých politických elit není nic nového, a že i přesto si české hospodářství – řízeno pomyslným autopilotem – dlouho počínalo poměrně dobře, je ratingovými agenturami přijímáno ve světle posledního vývoje s větší skepsí než v minulosti.

Deník Referendum, 14.12.2009

10. 12.

Ústav pro studium národních mindráků

Jiří Pehe Přečteno 7172 krát

Pokud by někdo v budoucnosti chtěl vypracovat studii ne téma nevhodných způsobů tzv. vyrovnávání s minulostí, a ještě by přitom chtěl provést antropologicko-sociologickou analýzu nejrůznějších komplexů české společnosti, nabídne mu k tomu mnoho příležitostí dosavadní historie Ústavu pro studium totalitních režimů. Zde jsou důvody.

1. Nejlepším způsobem, jak zmařit jakékoliv objektivní studium politicky problematických období historie je takové studium postátnit. Tím, že byl Ústav pro studium totalitních režimů vytvořen jako de facto státní instituce, na kterou dohlíží rada jmenovaná Senátem, stala se ze studia nejrůznějších archívů bývalého režimu činnost, kterou lze bohužel snadno zpochybnit jako formu propagandy. Lidi, kteří pracují pro takový ústav, je nutné brát v první řadě jako státní zaměstnance, a až v druhé jako historiky.

2. Pátrání v archívech bývalého režimu od začátku přitahovalo zvláštní sortu „badatelů“. Někteří jsou samozřejmě idealisticky přesvědčeni, že odhalováním bývalých spolupracovníků a agentů režimu, dělají službu režimu novému a přispívají k morální očistě společnosti. Jiní jen rádi slídí v soukromí jiných lidí, často i proto, že jim to dává jistý druh moci. A další jsou prostě jakobíni, kteří sice nejspíš věří, že pracují v zájmu Dobra, ale mentálně jsou podobní kádrovákům bývalého režimu. I proto byl Ústav pro studium totalitních režimů od počátku zdrojem nesvárů a vnitřních bojů. Pro jakobíny byli ti ostatní příliš umírnění, pro umírněné bylo těžké vydržet vedle jakobínů. Navíc lze argumentovat, že už podstata práce Ústavu—tedy zpracovávání nechutných informací—je jako nakažlivá nemoc, která infikuje ty, kdo se takové práci věnují. Pracovat v takovém kolektivu vyžaduje silný žaludek.

3. Ústav za dobu své činnosti zveřejnil celou řadu informací, přesto by se jen těžko hledal přesvědčivý argument, že Ústav svou aktivitou přispěl k „vyrovnání s minulostí“. Naopak: minulost se z útrob archívu valí v dosti neuspořádané a neanalyzované podobě, občas se dokonce nelze neptat, zda se některé informace nedostaly „ven“ na politickou nebo mediální objednávku. Celou řadu archivních informací zveřejnil Ústav necitlivě—bez ohledu na to, že tím možná porušuje právo na ochranu soukromí, včetně lidí, kteří se ničím neprovinili.

4. Ústav zveřejňuje a zpracovává informace především o aktivních kolaborantech bývalého režimu, čímž chtě nechtě vzniká fikce ne nepodobná lustračnímu procesu: kostru bývalého režimu údajně tvořili především lidé definovaní zákonem, tedy lidé, jejichž jména jsou v archívech. Většinový zbytek společnosti si poněkud alibisticky může umýt ruce. Bohužel v této diskusi chybí reflexe masové účasti těch ostatních ve straně a dalších organizacích režimu, stejně jako masové účasti v rituálech režimu.

5. Neustálé diskuse o tom, zda Ústav zrušit nebo personálně obměnit se staly mediálním tématem, které zcela zastiňuje i pozitivní věci, které snad Ústav udělal, jako třeba některé zajímavé konference. Důvodem je skutečnost, že instituci tohoto typu nelze zřizovat silou, jak se to stalo, ale musí nejprve existovat nějaká širší společenská objednávka. Úplně scestné pak je, když samotný název Ústavu se stane předmětem politické bitvy, protože pojem „totalitní“ si různí lidé interpretují různým způsobem, což je nakonec „vyřešeno“ tak, že definici toho, co se rozumí obdobím totality přijme zákonem parlament. To, že nebylo možné dát Ústavu méně kontroverzní název, vytvořilo kolem této instituce zbytečnou kontroverzi, ještě než vůbec oficiálně vznikla.

6. Téměř každé nové „odhalení“ Ústavu vyvolává celou řadu reakcí, které především vyjevují nejrůznější národní mindráky, jakož i neschopnost většiny společnosti se k národní historii postavit skutečně čelem. Studium komunistické historie se stalo nástrojem politického souboje mezi levicí a pravicí, takže mezi politiky nikdo nemá zájem na skutečně objektivním pohledu, ale především na pohledu, který nahrává politikově straně.

7. Ať už je to záměr nebo jen neumětelství pracovníků Ústavu, nejviditelnější metodou jeho dosavadní práce není poctivé vědecké bádání, doprovázené uvážlivými výstupy, opřenými oponenturu, ale skandalizace. To, že v Ústavu mohou „brigádničit“ lidé bez skutečné kvalifikace pro vědeckou práci s archívy, navíc lidé, kteří pracují na „rodinných“ projektech, vede k absurdnostem typu kauza Milana Kundery, v níž byl hlavním „badatelem“ mladík příbuzensky spojený s osobou, která proti Kunderovi vznáší obvinění.

8. Zdá se, že Češi, zejména politici, se své historie bojí. Proto ji nelze odevzdat do rukou skutečně nezávislé, vědecké instituce. Jenže dokud bude citlivé části historie zkoumat instituce v podstatě státní, jen těžko začne nějaká autentická diskuse.

07. 12.

Kdo jsou nepřátelé sociální demokracie

Jiří Pehe Přečteno 11711 krát

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek nedávno zveřejnil stať, v níž obviňuje novináře deníku Právo Jiřího Hanáka a Alexandra Mitrofanova z cílené kampaně proti své osobě. Právo pak ze snah oslabit ČSSD. Svůj text nazval leninsky „Kdo jsou přátelé sociální demokracie?“

Předseda ČSSD na svojí otázku ovšem neodpovídá tak, že by nám sdělil, koho lze podle něj považovat za skutečné přátele sociální demokracie, ale tak, že si vyřizuje účty s několika domnělými nepřáteli v podobě levicových novinářů, kteří dle něj sešli z cesty. Odpovídá tedy vlastně na oficiálně nepoloženou otázku, „Kdo jsou nepřátelé sociální demokracie?“

Vedle poněkud paranoidní definice z Paroubkovy dílny, jež dělá nepřátele ČSSD z lidí, kterým jde o skutečný sociálně demokratický projekt možná více než současnému předsedovi ČSSD, bychom samozřejmě mohli nabídnout i definice skutečných nepřátel ČSSD: pravicová média, občanské demokraty, nebo komunisty.

O ty ovšem Paroubkovi ve výše zmíněné stati nejde. Jeho text je „proselytický“, což je počeštělá verze pojmu, který se v církevní Latině vztahuje k obracení na víru.

Jiřímu Paroubkovi prostě nejde do hlavy, že ho mohou kritizovat lidé a periodika, které si veřejnost spojuje s demokratickou levicí. A na otázku, jak je to možné, si neodpovídá tak, že by využil nastaveného zrcadla k sebekritice, ale tak, že je třeba přivést zbloudilé zpět k víře, protože v podstatě vše, co dělá ČSSD pod jeho vedením je správné. A pokud to úplně správné není, měli by jeho levicoví kritici využít svého práva mlčet, protože svou kritikou nahrávají výše zmíněným skutečným nepřátelům ČSSD.

Jelikož se Paroubek se svými kritiky, jak se zdá, úplně míjí v chápání toho, co sociální demokracii opravdu škodí, není od věci nabídnout mu několik tezí. Tak především straně, jejíž historická identita je spojována s pojmy, jako je solidarita a humanismus, škodí, když nemá lidskou tvář. Tedy když je naopak identifikována s papaláškou nabubřelostí, útočnou nasupeností, demagogií a populistickou nevěcností.

Sociálně demokratické strany historicky nabízely alternativy k politickým programům zdůrazňujícím roli kapitálu, neviditelné ruky trhu, nebo nacionalismu. Byly to většinou strany internacionalistické, otevřené a sociálně cítící. Odmítaly rétoriku třídního boje komunistické levice, jakož i sociálně-darwinistickou rétoriku pravice. A vymezovaly se i proti bezbřehému populismu, často založeném na zneužívání nacionalistických pudů.

S tím souvisí i určitý styl. Sociálně demokratické strany byly, a ještě pořád jsou nositelkami modernity (jakkoliv by jim neoliberálové rádi tuto nálepku sebrali). Nikoliv modernity utopické, s níž přišli komunisté, ale modernity založené na poznání, že při respektování hospodářského systému, který se opírá o tržní soutěž, je nutné se starat nejen o sociálně slabé, které takový systém zákonitě produkuje, ale i o to, aby se rozvíjely i neekonomické dimenze společnosti, a aby existovaly účinné regulatorní rámce pro činnost tržních institucí.

Na západ od nás jsou sociálně demokratické strany mluvčími nejenom lidí manuálně pracujících, ale především středních tříd. Základnu jejich voličstva tvoří vzdělaní profesionálové z velkých měst.

Je samozřejmě možné uvést mnoho důvodů, proč tomu u nás zatím tak není, včetně těch historických, k nimž patří i diskreditace levice v podobě komunistické diktatury. Dvacet let po pádu komunismu by se ovšem dalo předpokládat, že ČSSD bude schopná začít oslovovat mladší generace voličů, jakož i tvořící se střední třídu.

To, že toho není schopná, jistě částečně souvisí se sociální strukturou společnosti, která je poznamenána například tím, že vpád globálního kapitálu částečně přeměnil zemi ve velkou montovnu. Bohužel to ale také souvisí s programem, jazykem a stylem ČSSD.

Ať se Jiří Paroubek nezlobí, ale jeho dosavadní politický styl se hodí spíše pro boj o voliče nerozhodnuté mezi ČSSD a komunisty. Jeho téměř permanentní nasupenost, časté arogantní vystupování, jakož i neustálé zdůrazňování průzkumů veřejného mínění mohou přitáhnout některé vzdělanější voliče, kteří zatím preferují občanské demokraty nebo zelené, a v poslední době i TOP 09, jen za okolností, kdy se pravicová vláda mohutně diskredituje sama svojí politickou zkorumpovaností a sociálně necitlivými „reformami“.

Vzdělanější volič nechce, aby politici vládli podle průzkumů veřejného mínění, ale aby naopak dokázali veřejnost přesvědčit, že se v daném bodě většinové veřejné mínění mýlí. Vzdělanějšímu voliči se také příčí zupácké metody a zbytečné konflikty o nic, jakož i trapné ideologizování věcných problémů. A vzdělanější volič prohlédne, když politická strana zneužívá nacionalistických témat.

Když tedy právě od předsedy sociální demokracie, která má být z definice stranou nenacionalistickou, najednou slyšíme, že „politicky a lidsky“ rozumí požadavku prezidenta na českou výjimku z Evropské listiny základních práv, jež nás má prý ochránit před neexistující hrozbou sudetoněmeckých požadavků na vrácení majetku, vzdělanější volič se otřese nevolí.

Zvlášť pokud jde o voliče sociálně cítícího, který tudíž jen těžko může chápat, že ČSSD je ochotná se účastnit nacionalisticko-politické šarády, v níž se kvůli neexistující hrozbě obětuje Evropská listina základních práv. A tentýž volič není dostatečně hloupý nato, aby nebyl rozhořčen, že předseda ČSSD obviňuje vládu, že výjimku vyjednala špatně, místo toho, aby se hned na začátku principiálně postavil proti prezidentově populismu a obcházení Ústavy.

Nepřáteli sociální demokracie coby historicky osvědčeného konceptu u nás nejsou novináři Hanák a Mitrofanov, nebo deník Právo. Jsou jimi bohužel především politici, kteří si ČSSD osedlali jako nástroj svých mocenských ambici, a pod jejichž vedením se ČSSD příliš neliší od klientelsky provázaných stran ovládaných „kmotry“.

Vezmeme-li v úvahu tristní situaci občanské pravice i křesťanských demokratů u nás, musela by ČSSD, jež by se chovala jako skutečná moderní sociální demokracie s lidskou tváří, mít více než čtyřicetiprocentní voličskou podporu. Je docela dobře možné, že i s Jiřím Paroubkem v čele ve volbách vyhraje, ale zároveň je jisté, že taková výhra bude hluboko pod skutečným potenciálem strany.

Psáno pro Deník Referendum, 7.12.2009

Archiv článků: prosinec 2009

Mezinárodní horor 2009: Jak to Češi osladili Evropě

Dnešní Klaus je politická karikatura

České finance nad propastí?

Ústav pro studium národních mindráků

Kdo jsou nepřátelé sociální demokracie

Blogeři abecedně