Jiří Pehe

30. 06.

Českem už zase obchází strašidlo lisabonské výjimky

Jiří Pehe Přečteno 5762 krát

Jedním z posledních programových „hitů“ rodící se vládní koalice je dohoda jejich expertů, že vládní strany budou společně prosazovat schválení české výjimky z Lisabonské smlouvy. Výjimku si před podpisem dokumentu vymohl prezident Václav Klaus, který se údajně obával možného uplatňování nároku sudetských Němců na jejich předválečný majetek na českém území.

Česká výjimka z Lisabonu by měla být včleněna do textu přístupové smlouvy Chorvatska k EU a při této příležitosti ratifikována ve všech státech Unie. Jelikož se jedná o mezinárodní smlouvu, musely by ji v České republice přijmout obě komory parlamentu.

Jenže se vynořuje několik otázek. Například, zda budou u nás stačit ke schválení výjimky jen prosté většiny v obou komorách parlamentu, anebo zda bude třeba většin ústavních. Parlament totiž schválil Lisabonskou smlouvu, bez jakýchkoliv výjimek, ústavními většinami. Tzv.česká výjimka je jakousi smlouvou ČR s EU o smlouvě budoucí, jíž by se měnilo to, co odhlasovaly obě komory parlamentu ústavními většinami a co prezident následně ratifikoval.

Jinými slovy, procedura, které bylo k vyjednání výjimky použito, obešla český parlament. Skutečnost, že na žádost prezidenta vláda vyjednala bez posvěcení parlamentem výjimku z dokumentu, který obě komory parlamentu schválily ústavními většinami, je více než problematická.

Až se o výjimce začne v parlamentu jednat, budou mít levicové strany nepochybně s obsahem výjimky problémy, protože v případě jejího přijetí by byla suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie v České republice. Tedy i řada sociální práv, a především pak možnost českých občanů obracet se kvůli porušování práv zakotvených v listině přímo na Evropský soudní dvůr.

O co se při ratifikaci „výjimky“ (ať už bude připojena ke kterékoliv přístupové smlouvě) povede souboj, hezky řekl vyjednávač ODS Alexandr Vondra: "Jsem za tu výjimku rád, může se hodit. Jsou tam nárokována sociální práva a nejasná je i otázka kolem jurisdikce Evropského soudního dvora."

Jelikož se okolo výjimky nejspíš rozpoutá politická bitva, která může skončit—podobně jako Lisabonská smlouva—až u Ústavního soudu, bylo by dobré, kdyby si české politické strany vyladily noty ještě před hlasováním o přístupové smlouvě, v níž má být výjimka zahrnuta. Jakkoliv sice existuje reálná možnost, že českou výjimku odmítnou některé země (například Maďarsko), bylo by nešťastné, kdyby se kvůli českému domácímu handrkování zadřel přístup například Chorvatska k EU.

Problém je o to složitější, že pokud by vládní většina prosadila, že ke změně Lisabonské smlouvy (neboť česká výjimka ji pro Česko v některých aspektech de facto mění) stačí prosté většiny v obou komorách parlamentu, bude takové rozhodnutí, jak už bylo naznačeno, nejspíš napadeno u Ústavního soudu. I kdyby ale levice tento výklad přijala, nemuselo vše probíhat podle vládního scénáře, protože přijetí mezinárodních smluv musí schválit obě komory parlamentu.

Budoucí vládní koalice má sice 118 hlasů v Poslanecké sněmovně, a zatím má většinu i v Senátu (35 senátorů ODS, 8 senátorů TOP 09), ale na podzim bude jen samotná ODS obhajovat 18 senátorských křesel, zatímco ČSSD žádné. Poměr sil v Senátu se tedy nejspíše výrazně změní ve prospěch opozice.

Další potíž s českou výjimkou se týká každého individuálního občana. Když totiž Lisabonská smlouva vstoupila na konci minulého roku v platnost, stalo se tak bez jakýchkoliv výjimek. Čeští občané tak nabyli všech práv podle Listiny základních práv EU, tedy i ochrany ze strany evropských soudů. A právě z hlediska ochrany jejich práv je jen těžko představitelné, že by je v určitém okamžiku měli opět ztratit kvůli „Klausově“ výjimce.

V tomto ohledu se česká výjimka zásadně liší od polské a britské, protože pro zmíněné dvě země nezačala Listina základních práv EU vůbec platit. Svoje výjimky si totiž vyjednaly v podobě protokolu připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou i s tímto protokolem ratifikovaly všechny členské země EU, jakož i parlamenty Velké Británie a Polska.

Je tudíž téměř jisté, že se na český Ústavní soud obrátí jednotlivci i instituce (například odbory), aby nařídil vládě Klausovu výjimku zrušit, protože kdyby vstoupila v platnost, ztratili by občané již nabytá práva. Ta lze podle Ústavy suspendovat pouze v mimořádných případech. Údajná ochrana před majetkovými nároky sudetských Němců, které navíc podle expertíz kvůli Lisabonu nehrozí, k nim rozhodně nepatří.

Rodící se vládní koalice tedy vcelku překvapivě vypustila ještě před svým vznikem z láhve džina, který jí může natropit mnoho problémů. Zatímco totiž levici může pohodlně přehlasovat v případě obyčejných zákonů, v případě mezinárodních smluv a jejich změn to není tak jednoduché. Levici se navíc v podobě obrany již nabytých sociálních práv (a zejména možnosti bránit se proti jejich porušování u evropských soudů), nabízí téma, na němž se může dobře profilovat.

Deník Referendum, 30.6.2010

24. 06.

Jak pravice slavně zvítězila nad komunisty

Jiří Pehe Přečteno 7054 krát

Rodící se vládní koalice rozhodla, že ve vedení Poslanecké sněmovny nebude po osmi letech zástupce komunistické strany. Několik komentátorů a ústavních expertů už napsalo, že je toto rozhodnutí popřením principů poměrného zastoupení stran zvolených do PS, a tudíž i ranou demokratické politické kultuře--nepředstavitelné třeba v sousedním Německu. Zmínit je ovšem třeba ještě jeden aspekt celé záležitosti: neuvěřitelnou míru pokrytectví české pravice.

Komunistická strana totiž existuje jako legální součást české demokratické politiky především zásluhou české pravice. Ačkoliv se s oblibou tvrdí, že komunisty mohl a měl zakázat hned po listopadu 1989 Václav Havel (jako kdyby byl nějakým monarchou), nebo později politicky amorfní Občanské fórum (jež se ostatně také hlásilo spíše k pravici), jisté je, že potřebnou parlamentní většinu, a tedy i sílu, k případnému zákazu KSČM měla především koalice pravicových stran vedená Václavem Klausem.

Neučinila nic kromě toho, že v roce 1993 parlament přijal deklaratorní zákon „o protiprávnosti komunistického režimu“. Ačkoliv pravicoví antikomunisté s jistotou tvrdili, že KSČM je jen pokračováním zločinné KSČ, jejíž režim byl výše zmíněným zákonem oficiálně označen za protiprávní, KSČM ani tehdy nikdo nezakázal.

Nahlédneme-li problém KSČM prizmatem nyní už více než dvacetileté praxe polistopadové české politiky, lze tvrdit, že pravice KSČM nezakázala především proto, že si komunisty v parlamentní politice důsledně hýčká. Za prvé jí to opakovaně umožňovalo, aby se při programové vyprázdněnosti v minulých letech definovala jako „antikomunistická“ a před volbami tak měla proti komu mobilizovat.

Za druhé to umožňuje opakovaně zahánět sociální demokracii do společného ghetta s „nepřijatelnými“ komunisty, a přitom už dopředu bořit mosty k případné spolupráci s ČSSD přes politický střed. Současná vládní koalice, vedená stranou, která skončila ve volbách až druhá, je dobrým příkladem tohoto pokryteckého rituálu.

V něm se na jedné straně dopředu varuje, že se ČSSD v případě volebního úspěchu tentokrát už určitě spojí s komunisty, ale zároveň se také dopředu říká, že s ČSSD nelze údajně spolupracovat přes politický střed: například kvůli prý nepřijatelné osobě lídra ČSSD nebo kvůli příliš levicovému programu. Co na tom, že se ČSSD, když už menší strany napravo od středu jednou (v roce 2002) souhlasily s koaliční spoluprací, chovala pragmaticky, včetně ústupků ze svých některých programových pozic.

Za třetí, komunisty bylo v minulosti také možné k lecčemus pragmaticky využít: například ke zvolení prezidenta Klause nebo k protievropským a k proti(sudeto)německým kampaním. Navíc, kdyby KSČM zmizela, její voliči by nejspíš volili převážně ČSSD.

Pokrytecká je pravice i proto, že i ta její část, která tvrdila a tvrdí, že zakázat KSČM by bylo nedemokratické, a je třeba jí porazit v politickém boji, se na jedné straně ohání demokracií, na druhé straně, když 12 procent voličů stranu ve volbách podpoří, zcela nedemokraticky odmítne komunistům proporční zastoupení ve vedení Sněmovny. Přitom nejsou jasná kritéria takového jednání.

Protože se KSČM od roku 1989 nedopustila ničeho výrazně nedemokratického (takže je dokonce téměř jisté, že by ji pro nedostatek „důkazů“ nemohl v současnosti zakázat ani Nejvyšší správní soud), musí být důvod pro vyloučení komunistů z vedení Sněmovny zřejmě „morální“. Jenže takový údajně morální důvod je velmi chabý ve světle skutečnosti, že KSČM byla ve vedení PS už v předešlém období, včetně pravicových vlád Mirka Topolánka, nebo že v ODS nikomu nevadilo, když její hlasy napomohly zvolení Václava Klause prezidentem.

Rodící se vládní koalice, opírající se o většinu 118 hlasů, může samozřejmě prosadit všechno, co chce. Je trapné, že to první, na čem se dokáže shodnout, je pokrytecké „antikomunistické“ gesto, které si navíc plete vládní většinu s poměrným zastoupením stran zvolených do PS v jejím vedení. Spolu s dobrým vojákem Švejkem nelze než zvolat: Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!

Rozšířená verze článku pubkovaného v Právu, 24.6.2010

22. 06.

Může se ODS přeměnit ve Volkspartei?

Jiří Pehe Přečteno 9596 krát

Občanské demokratické straně se na jejím sjezdu podařilo přinejmenším natřít nově fasádu stranické budovy těžce poškozené nejrůznějšími skandály a nařčeními z korupčních praktik. Pokud bude ovšem nové vedení chtít dát do pořádku celou stranickou stavbu, čeká ho ještě těžká práce s nejistým výsledkem. Je nicméně příslibem do budoucnosti, že v největší pravicové straně získali navrch politici, kteří otevřeně deklarují, že chtějí ODS odstřihnout od kmotrovských praktik.

Boj o nové vedení ovšem poněkud zastínil debatu o tom, čím by ODS měla být ideově. Bylo sice možné slyšet mnoho projevů o „návratu ke kořenům“ nebo o kombinaci toho nejlepšího z éry Václava Klause a Mirka Topolánka, nezaznělo ale to nejpodstatnější.

Například, že občanským demokratům se otevírá jedinečná příležitost, aby se stali skutečnou lidovou stranou na pravici v podobě „Volkspartei“, která je běžná zejména v německy mluvících zemích. Není přitom nezbytně nutné, aby se ODS profilovala jako strana křesťansko-demokratická, tak jak je tomu v případě lidových stran v Německu, Rakousku nebo třeba Španělsku.

Existuje několik důvodů, proč by se ODS mohla tato přeměna podařit právě nyní, pokud by o ni chtěla usilovat.

Tím hlavním je paradoxně skutečnost, že napravo od ODS nyní existuje poměrně silná konzervativní strana—TOP 09. Ačkoliv někteří delegáti na kongresu ODS mluvili o TOP 09 jako o nejenom partnerovi, ale i „nebezpečné“ konkurenci, ve skutečnosti by pro ODS nemělo v tomto okamžiku smysl, bojovat s TOP 09 o politický prostor, který si Schwarzenbergova strana vykolíkovala svým nekompromisně pravicovým programem neoliberálních ekonomických reforem a konzervativních hodnot.

S vědomím, že politický prostor napravo od ODS je obsazen, se občanští demokraté mohou pokusit získat pro sebe politické teritorium, jež vyklidili lidovci a pravicoví liberálové, což jsou v podstatě stejní lidé, kteří kdysi volili Unii svobody a před ní Občanskou demokratickou alianci, jakož i další malé strany pravého středu.

ODS v minulosti přenechávala prostor okolo politického středu těmto menším stranám. Zejména v případě Unie svobody to bylo nepochybně způsobeno i traumatem „sarajevského atentátu“. Nyní se straně nabízí příležitost toto opuštěné politické území obsadit.

Nečas coby věřící člověk má možnost přilákat k ODS i část lidoveckých voličů, protože lidovci se jen těžko vrátí do Poslanecké sněmovny. K tomu je ale zapotřebí, aby ODS, podobně jako mnoho podobných stran na Západě, byla nejenom stranou „konzervativně-pravicovou“, ale stranou, jež je zároveň sociálně „soucitná“. To také může být rys, který jí nejviditelněji odliší od TOP 09, jež vcelku otevřeně nabízí „krev, pot a slzy“ bez toho, že by se příliš ohlížela na sociální dopady svého programu. Zároveň je to rys, kterým by ODS mohla oslovit i některé dosavadní voliče sociální demokracie.

Jinými slovy: ODS má nyní příležitost přesvědčit pravicové i levicové voliče, že není stranou jen pro „horních deset tisíc“. Tuto nálepku může klidně přenechat TOP 09. To, co jí právě od TOP 09 může odlišit, je skutečnost, že sice také chce „pravicové“ reformy, ale mnohem více dbá na sociální dopady své politiky.

Pokud by se ODS byla schopna profilovat jako „Volkspartei“ (místo blouznění o tom, že je jakousi českou obdobou britských konzervativců, k nimž má ostatně nyní blíže TOP 09), vytvořila by si mnohem lepší výchozí pozici ke znovu-ovládnutí prostoru napravo od středu, než když bude bojovat s TOP 09 o to, která strana je „více konzervativní.“ Symbolickým gestem v tomto směru by mohl být například návrat ODS do klubu Evropské lidové strany v Evropském parlamentu.

Tak či onak, TOP 09 je pro ODS (zejména pokud bude ODS pokračovat v cestě nastoupené na kongresu) jen dočasný konkurent. TOP 09 stojí a padá s Karlem Schwarzenbergem. Bez něj je pouze inkarnací konzervativního křídla lidovců, jehož voličský potenciál není 16 procent (jako v nedávných volbách), ale mnohem menší. Navíc TOP 09 není zatím skutečná strana, ale pouze klub nebo hnutí.

Je dost pravděpodobné, že v budoucnosti bude post-schwarzenbergská TOP 09 klepat na bránu ODS ve snaze o sloučení. Do té doby může Petr Nečas nechat TOP 09 klidně hrát roli „asociální pravice“ a budovat si image pravice, která chce reformovat, ale zároveň nechce nechat sociálně slabší bez pomoci.

Deník Referendum, 22.6.2010

16. 06.

Vítězství pravice je povolební mýtus

Jiří Pehe Přečteno 13344 krát

V mediích i v některých politických kruzích se po volbách do Poslanecké sněmovny ujal mýtus, který zní zhruba takto: ve volbách zvítězila pravice, a to zejména proto, že si rozhodující počet voličů, obávající se řeckého scénáře, přeje razantní „pravicové“ reformy.

Ve skutečnosti ovšem s programem takových reforem kandidovala jen TOP 09 a, s jejich mírnější verzí, i Občanská demokratická strana. Třetí strana formující se vládní koalice, Věci veřejné, (neo-liberální) ekonomické reformy jako prioritu naopak neakcentovala.

Kladla především důraz na boj s korupcí nebo zavedení institutů přímé demokracie. Pokud jde o ekonomické reformy, slibovali véčkaři na jedné straně šetřit (například osekáním armádních výdajů), ale zároveň chtěla strana být „sociálně citlivá“. Plánovala tedy například zrušit zdravotnické poplatky.

Procentuální velikost voličské základny stran jasně pravicových tedy čítá 36 procent (20 procent ODS, 16 procent TOP 09). Strana VV se sice nakonec rozhodla vyjednávat o vládní koalici s těmito stranami, ale její motivy byly poněkud jiné, než že by se jasně hlásila k fiskální a ekonomické filozofii ODS a TOP 09.

Roli hrála například nechuť VV k sociální demokracii v její současné podobě, zejména pak k osobě Jiřího Paroubka. Neméně důležitým faktorem byla povolební aritmetika. Kdyby se totiž například do PS probojovali lidovci, a ČSSD měla jen o několik procent hlasů více, lze si VV klidně představit v této středo-levé koalici, v níž by hlavními hesly nebyly „pravicové“ ekonomické reformy, ale například boj s korupcí a přímá demokracie.

Uvažování ve stylu „co by bylo, kdyby“ samozřejmě v politice neplatí, skutečnost je prostě taková, že VV jednají o vládní koalici s ODS a TOP 09. Přesto je třeba na mýtus o silném mandátu daném voliči koalici k radikálním reformám upozorňovat, neboť na něj může budoucí vláda i strany vládní koalice krutě doplatit.

Jaká je skutečná podpora pro reformy, a pro jaké, bude totiž rozhodovat i o veřejné podpoře pro vládu a jednotlivé strany vládní koalice. Aktivistické ujišťování velké části médií, že jsme na správné cestě, a že ve volbách zvítězila ekonomická racionalita i fiskální odpovědnost, může narazit do zdi reality. Tedy do odporu značné části veřejnosti proti příliš radikálním reformám.

Koneckonců i v procentuálním součtu mají ODS, TOP 09 a VV „jen“ 46 procent hlasů. V českém volebním systému se sice oněch 46 procent přetavilo do 118-ti mandátů, jenže to je většina politická, nikoliv většina občanů. Nebylo by od věci, kdyby se příští vládní koalice zajímala o to, co si myslí oněch 54 procent občanů, kteří nedali potenciálním vládním stranám hlas.

Pokud by byly strany rodící se vládní koalice ochotny jít do radikálních reforem i navzdory možnému propadu preferencí nebo sociálnímu neklidu, museli by v jistém ohledu před nimi smeknout i jejich kritici. Byl by to přinejmenším projev pevného přesvědčení i odmítnutí populismu, co je v české politice neobvyklé.

Jenže zejména obě nové strany, TOP 09 a VV, se musí na politické scéně teprve etablovat, a pokud nechtějí být stranami na jedno použití, budou se muset poprat s veřejným míněním, jež nemusí být radikálním reformám nakloněno. Ignorování takového scénáře by mohlo vládní koalici zlikvidovat dřív, než vůbec něco kloudného udělá, protože například už neúspěch v podzimních komunálních volbách by vyvolal v těchto stranách paniku. (Více k tomu viz. můj dřívější text).

Bez rizika není případný propad ve veřejném mínění ani pro ODS, protože v její podobě sestavuje vládu strana, která ve volbách nejen skončila až druhá, ale navíc utrpěla zdaleka největší ztráty (ve srovnání s rokem 2006 propad o 16 procent, rovnající se ztrátě 800 000 voličů).

Ti tvůrci veřejného mínění, kteří si radikální reformy přejí, by tedy možná měli být poněkud opatrnější ve svém zjednodušujícím ujišťování, že voliči poskytli jasný mandát pravicové koalici, aby Českou republiku tvrdými reformami uchránila před údajně jinak nevyhnutelnou cestou k řeckému scénáři.

Mnohá „budovatelská“ vzepětí v historii, jež jsou údajně zaštítěna neprůstřelnou racionalitou i podporou „lidu“, končí fiaskem, protože vycházejí více ze zbožných přání než ze střízlivých odhadů situace. Propagandisté, kteří aktivisticky vytvářejí falešný obraz reality, často jen přispívají k tomu, že když se údajně „dobré dílo“ nezdaří nebo není přijato „lidem“, protireakce bývají o to extrémnější.

Deník Referendum, 15.6.2010

11. 06.

Koaliční jednání jako fraška

Jiří Pehe Přečteno 16918 krát

Z jednání možné vládní koalice o její společné koaliční smlouvě se opět stává fraška, která nás možná bude bavit celé léto. Předáci Občanské demokratické strany, Věcí veřejných a TOP 9 ustavili několik vyjednávacích týmů, které mají najít shodu nad spornými otázkami.

Až ji najdou, vtělí jí do dokumentu, který má mít podle některých zpráv několik desítek stran. Je to naprosto směšné.

Možná samotná jednání mohou posloužit k vzájemnému objasnění postojů jednotlivých stran, ale hladké fungování koalice a její vlády nezaručí žádný detailní dokument, navíc napsaný v podobě jakési „smlouvy“.

Politika přeci nespadá do oblasti soukromoprávních vztahů, je to věc veřejná. Vše záleží na schopnosti se dohodnout a držet slovo. Pokud bude kterákoliv strana chtít z koalice odejít, stejně jí v tom žádná smlouva nezabraní. Pokud jednu ze stran dvě ostatní obviní, že porušuje koaliční smlouvu, jistě nám její představitelé vysvětlí, jak moc se ostatní dvě strany mýlí.

Ve snaze vtěsnat to, co by mělo být jen gentlemanskou dohodou (tak jak jsme to viděli po volbách ve Velké Británii mezi konzervativci a liberály), že se v rámci vládní koalice shodneme na reformách toho a toho druhu, se odráží tendence privatizovat politiku. Takováto smlouva dělá z politiky jakousi kvazi-soukromoprávní záležitost.

Představme si, že skutečně vznikne koaliční smlouva o několika desítkách stran, která se pak stane páteří programového prohlášení vlády. Máme se těšit na potenciálně absurdní situace, v nichž se politici hádají, zda ta která strana nedodržela například ustanovení na straně 24, odstavec 2. písmeno a?
Z něčeho takového mohou mít voliči, popravdě řečeno, jen bohapustou legraci.

Ve skutečnosti se zdá, že jednání o koaliční smlouvě jsou sama o sobě především představením pro voliče, v němž se jednotlivé strany „bolestně“ vzdávají některých svých požadavků v zájmu kompromisů anebo naopak slaví vítězství prosazením svých požadavků.

Některé z těchto požadavků pak jsou údajně natolik zásadní, že je ta která strana nemůže v žádném případě obětovat. Například test korupční odolnosti je prý pro VV záležitostí natolik zásadní, pravila pětadvacetiletá studentka politologie a vyjednavačka za VV v jedné osobě Kristýna Kočí, že by strana raději v případě neprosazení svého požadavku raději ve vládě nebyla.

Ten, kdo si myslí, že detailně vypracovaná koaliční dohoda vytvoří stabilní koalici, se mýlí. Už samotný způsob vyjednávání totiž naznačuje, že si tři budoucí vládní partneři nevěří. „Čestné slovo“ jim nestačí, navzájem se zřejmě podezřívají z toho nejhoršího.

Navíc se vkrádá otázka, zda to vše není jen záminka k protahování jednání, možná až na několik měsíců, protože zejména TOP 09 a VV riskují, že vstupem do vládní koalice, která by se rychle pustila do pravicových reforem, ztratí naději uspět v podzimních volbách do místních zastupitelstev, zejména pak v Praze, tak jak si obě strany plánovaly.

Koaliční jednání jsou navíc doprovázena typickými politicko-folklorními výjevy, jako je například „ohromující“ zpráva, že koaliční strany chtějí přímou volbu prezidenta. Je roztomilé, že se v úporných koaličních jednáních dokáží všechny tři strany rychle shodnout právě na věci, nad níž nemají žádnou kontrolu. K přijetí takové změny je totiž třeba ústavního dodatku, a potenciální koalice tedy bude potřebovat buď KSČM nebo ČSSD, aby tento slib mohla splnit.

Takové sliby ovšem pěkně vypadají. Jejich účelem je odvést pozornost od jiných problémů. Navíc se zdá, že už se zase rozhořívá předvolební boj. U občanů populární volba prezidenta je přeci skvělé téma—zvláště pak, když koalice nenese za jeho prosazení skutečnou odpovědnost.

Jak vážně to s přímou volbou prezidenta ODS, VV a TOP 09 skutečně myslí, si lze ověřit například na tom, že, jak se zdá, tato potenciální koalice změnila názor na to, že by předsedou Poslanecké sněmovny měl být sociální demokrat, tedy zástupce strany, jež volby vyhrála. Pro prosazení přímé volby, i některých jiných zásadních změn, bude přitom koalice potřebovat ČSSD.

Už teď ale kope příkopy. Petrem Nečasem slibovaná nová politická kultura, v níž prý vláda bude mnohem více hledat řešení společně s opozicí, se evidentně nebude konat.

Je typicky české, jak v tomto špektáklu účinkují některá média. MF Dnes, která tuto vládní koalici podporuje, nás ohromila obrovským titulkem na titulní straně: Klausova nástupce už zvolíte vy. Neméně angažované Hospodářské noviny pro změnu tvrdí v jiném obrovském titulku: Češi budou volit prezidenta přímo. Ten přijde o vliv.

Předáci rodící se koalice, kteří chtěli evidentně jen odvést pozornost od složitých jednání, jakož i od skutečnosti, že se nemohou shodnout na společném prezidentském kandidátovi (Nečas například vyloučil podporu ODS pro Karla Schwarzenberga, který by byl logickým společným kandidátem), hodí médiím návnadu, a ta ji buď spolknou i s navijákem anebo konají pro ně typickou propagandistickou práci. Teď tedy budeme několik dní svědky nekonečných tirád na téma přímé volby prezidenta, případné zádrhele s tímto „skvělým“ návrhem budou připsány „nekooperativní“ ČSSD.

V obecné rovině lze říci, že ani většina 118 hlasů, kterou potenciální koalice má v Poslanecké sněmovně, nepovede, jak se zdá, v českém kontextu k rychlému ustavení vlády, která by se pustila do reforem, jež prý chtějí všechny tři strany. To, se dá vysvětlit různě.

Například tak, že ve skutečnosti nezvítězila „pravice“, jak o tom mluví některá média, a přinejmenším VV si musí po svém překvapivém úspěchu, který je katapultoval až do možné vládní koalice, ujasnit, co vlastně jsou. Nebo tak, že privatizace české politiky politickými stranami dosáhla bodu, kdy nikdo nevěří nikomu, a všechno musí být „ošetřeno“ detailními smlouvami, jež jsou ovšem nakonec v českém kontextu často jen kusy papíru, neboť ve skutečnosti rozhodují nejrůznější „kmotři“ a bratrstva v pozadí.

08. 06.

Kdo chce velkou koalici?

Jiří Pehe Přečteno 13903 krát

Hlasy, které se ozývají z TOP 09 a Věcí veřejných o tom, že ODS by raději koalici s ČSSD, jsou spíše jen zbožným přáním politiků nových stran, zděšených z výsledků voleb a odpovědnosti, která je čeká během vládnutí.

V Občanské demokratické straně jsou podle televizních vyjádření Víta Bárty ze strany Věci veřejné a Petra Gazdíka z TOP 09 lidé, kteří nejsou nakloněni středopravicové vládě a touží po velké koalici. Tyto výroky ponoukly některé komentátory, například Ondřeje Neffa, k úvahám typu: „Velká koalice? Velká smrt“.

Ve skutečnosti spadají výroky představitelů VV a TOP 09 na téma velké koalice do kategorie buď zbožných přání nebo „nejlepší obranou je útok“.

Krach současných jednání o vládní koalici mezi ODS, VV a TOP 09, a následné uzavření velké koalice mezi ODS a ČSSD, by totiž mnohem spíš vyhovoval některým lidem ve straně Věci veřejné a TOP 09 než sociálním a občanským demokratům. Už proto, že obě nové strany se vyprofilovaly jako alternativy vůči údajně zkorumpovanému establishmentu, reprezentovanému právě ODS a ČSSD. Mít tyto „zkorumpované struktury“ jako terč volební kampaně na podzim by bylo pro obě nové strany výhodné.

Možná VV a TOP 09 nepočítaly s volebními výsledky, kterých dosáhly, popřípadě s tím, že se do Poslanecké sněmovny nedostanou některé zavedené strany, například lidovci, skutečností ovšem je, že vládu sestavují spolu s ODS právě obě nové strany. Pro obě je ovšem případný vznik vlády, jejíž program by akcentoval tvrdá úsporná opatření, velkým rizikem.

Vznik takové vlády totiž nejen rozmaže linie mezi bývalým establishmentem a tím současným, ale navíc se může ukázat, že většina voličů zdaleka nesdílí poselství, jež dle mínění pravicových médií vzešlo z voleb: totiž, že většina lidí prý pochopila nebezpečí řeckého scénáře a chce tvrdě šetřit. Už jen z tohoto důvodu by komunální a senátní volby na podzim tohoto roku mohly dopadnout pro obě nové strany mnohem hůř, než si plánovaly.

Důležité pro ně přitom budou zejména volby v Praze, kde TOP 09 má reálnou šanci porazit ODS, a kde by za určitých okolností mohla vzniknout koalice TOP 09 a VV. Pokud by nakonec obě strany v Praze dopadly hůře, než jak si počínaly v Praze ve volbách do PS, mohla by to být pro ně vážná rána.

Zejména pro VV je vznik případné vládní koalice s ODS a TOP 09 velký problém i ve vztahu k volební kampani na podzim. VV se vyprofilovala jako strana bojující proti etsablihsmentu, což veřejnosti sdělila ve vtipné zkratce o boji s dinosaury. Je to také strana, která vyhlásila válku korupci a chce co nejvíce přímé demokracie.

VV si tak uškodí už tím, že vstoupí do vládní koalice s ODS a TOP 09, v nichž se „dinosaury“ jen hemží (jakkoliv ti v TOP 09 byli politickým marketingem umně recyklováni). Navíc jednání o koaličním programu budou ukazovat, že mnohé předvolební sliby VV byly jen nedomyšlené výkřiky, které bude třeba v zájmu vládní spolupráce modifikovat.

Co ale zbude z protestní populistické strany s radikálními předvolebními hesly v okamžiku, kdy se stane součástí establishmentu a řadu svých požadavků obětuje? Dá se říci, že nic moc. A voliči na to nejspíš zareagují.

Podnikatelští a marketingoví mágové, kteří VV stvořili, nejsou žádní hlupáci. A jakkoliv možná záměrně vytvořili stranu na jedno použití, kterážto má na politickém trhu fungovat tak trochu jak investiční fond podnikající se spekulativním kapitálem, přeci jen se zdá, že vliv v Praze byl jedním z hlavních cílů strany. Musí tedy uspět i na podzim.

Situace, kdy obě nové strany byly překvapivými okolnostmi vrženy do pozic, v nichž namísto kritiky povolebních kroků vítězné ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka (jejíž solidní vítězství a následné jednání o vládě všichni téměř s jistotou předpokládali), musí vládu skládat samy, navíc společně se stranou zamořenou kmotry a dinosaury, je pro TOP 09.a zejména pro VV velmi těžká.

Nebylo by tedy divu, kdyby si v obou těchto stranách přálo krach povolebních jednání a následné jednání o velké koalici mezi ODS a ČSSD (přinejmenším do podzimních voleb) mnohem více politiků, než se může na první pohled zdát. Jednání o velké koalici by byla přece pro mnoho voličů jasnou zprávou o tom, že „staré struktury“ se jen tak nevzdají podílu na moci, a že je třeba je v podzimních volbách vytrestat znovu--ještě více než v květnu--hlasováním pro TOP 09 a VV.

Oproti tomu ODS, a zejména pak ČSSD by vskutku musely přijít o rozum, kdyby na jednání o velké koalici přistoupily. Voliči obě velké strany vytrestali, a ignorování tohoto poselství by bylo ukázkou neobyčejné zpupnosti. Obě strany by si koledovaly o další zdrcující porážku ve volbách příštích.

Nelze samozřejmě vyloučit, že někteří lidé v ODS i v ČSSD by preferovali stabilitu velké koalice, jakož i mocenská aranžmá, která přežívají už z dob opoziční smlouvy. Zároveň se někteří politici v ODS mají plné právo děsit nepředvídatelnosti svých potenciálních partnerů. Nejenže nelze předvídat, jak se VV a TOP 09 zachovají, když jim začnou padat preference, ale také nikdo neví, zda by tyto strany vůbec přežily, kdyby z jejich čela z jakéhokoliv důvodu odešli Karel Schwarzenberg nebo Radek John.

Jenže politiků preferujících velkou koalici v ODS jistě není mnoho. Řeči představitelů VV a TOP 09 o tom, že někteří lidé v ODS po velké koalici „touží“, jsou tak v lepším případě pokusné balónky s cílem znejistit ODS, v horším případě manipulace s cílem vytvořit zdání, že případný krach koaličních jednání bude výsledkem praktik, proti kterým VV a TOP 09 bojovaly ve volební kampani.

Deník Referendum, 8.6.2010

04. 06.

Volební kampaň a volby po česku

Jiří Pehe Přečteno 13289 krát

Znakem českých volebních kampaní je už delší dobu naprostá ideová vyprázdněnost. Je samozřejmě pochopitelné, že se strany pokoušejí zkoncentrovat svá poselství i nabídku do chytlavých zkratek, jako je rušení různých údajně asociálních poplatků anebo naopak hysterická varování před řeckými scénáři. Jenže ani kanonádou těchto hesel by neměla být přehlušena diskuse o skutečných problémech.

Komentátor Jan Macháček vystihl situaci, když napsal: Jako bychom se v Česku pohybovali na opuštěném ostrově nebo ve vzduchoprázdnu…Dramatický vývoj v Evropě doléhá do České republiky jenom v podobě úvah o Řecku: ti nás přivedou do Řecka, my tomu zabráníme… Je však důvodné předpokládat, že v Evropské unii začnou brzy probíhat institucionální změny a posuny pravidel. Jaký bude český postoj? Vůbec nic o tom nevíme, politické strany mlčí. A když politici mlčí, ať se pak nediví, že bude dominovat ten, kdo má silný názor... Až se stane, že se ocitneme na chvostu unie nebo dokonce mimo ni, ať to voliči vyčítají sami sobě, protože nevytvořili včasný nátlak na politiky, aby zaujali postoj.

Absence onoho typu diskuse, za který se přimlouvá Macháček, není jen důsledkem mizerných intelektuálních obzorů české politiky či zdánlivého nezájmu české veřejnosti o složitá témata. Souvisí i s tím, že ve společnosti, v níž strany fungují v lepším případě jako soukromé korporace, v horším jako hedgeové fondy, není v zájmu politických subjektů „zabředávat“ do skutečných diskusí.

Navrch má marketing. Jeho cílem jsou buď výše zmíněné výkřiky bez skutečného obsahu nebo útoky na politické soupeře. Billboardy, kterými byla v předvolební kampani zaplavena celá země, jsou toho dokladem. Je zcela v logice věci, že tento druh kampaně byl pro české poměry vymyšlen americkými marketingovými firmami, které nevědí nic hlubšího o politickém kontextu u nás, zato vědí, jak prodávat jim svěřené produkty.

K tomu všemu se přidává nízká úroveň českých elektronických médií. Například veřejnoprávní televize zorganizovala čtrnáct debat mezi lídry stranických kandidátek v krajích způsobem, který připomínal fotbalová utkání. V hledišti seděli fanoušci navlečení do stranických trikotů, skandovalo se, mávalo transparenty... Na jevišti to pak pochopitelně nemohlo vypadat o nic lépe. Takovýto dav nerozvášníte věcným rozborem čehokoliv, vyžadují se bonmoty a neverbální komunikace, která takto prezentovaný vzorek „lidu“ uvede do správného varu. Výsledkem je Kotel.

Tato neodpovědná redukce vážné záležitosti, jíž má demokratická rozprava být, na formu pokleslé zábavy, notně přispěla k celkovému tónu předvolební kampaně. Je ironické, že některá média si dokáží jedním dechem stěžovat na pokleslost kampaně a přitom k tomu sama přispívat. V případě pravicových deníků bylo občas dokonce obtížné určit, zda se pokoušejí o nezaujatou reflexi volebního klání, nebo jsou sama součástí volební kampaně pravice.

Výsledkem voleb tak nemůže být stabilní politická situace, jakkoliv se zdá být početní převaha pravice přesvědčivá. Je totiž naprosto nejisté, jak se budou ve střednědobém výhledu chovat nové „strany“, které skutečnými stranami de facto nejsou.

Navíc ODS své vítězství „utrpěla“. Poprvé tak nejspíš bude v ČR vládnout strana, která volby nevyhrála, a vítězství patří především těm stranám, o nichž toho moc nevíme. Oněch zhruba 26 procent hlasů, které velké strany dohromady ztratily ve srovnání s rokem 2006, je přesně tolik, kolik získaly TOP 09 a VV. Jenže tento zisk není žádnou obrodou české politiky, ve kterou doufali například organizátoři akce Defenestrace 2010. Jde spíše o kolaps dosavadního modelu bez toho, že by se zrodila skutečná alternativa.

Z povolební situace může paradoxně nejvíce nakonec vytěžit poražený vítěz voleb ČSSD. Demokratické gesto médii zatracovaného předsedy strany, který rezignoval na svůj post, ač stranu dovedl k vítězství, jakkoliv v celkové aritmetice nedostačujícímu, otevírá sociálním demokratům dveře k potřebným vnitřním reformám, včetně omlazení jejího vedení.

ODS naopak „utrpěné“ vítězství nejspíš zabetonuje v situaci, kdy se ve straně sváří o vliv nejrůznější kmotři a bratrstva, přičemž pozice předsedy strany je natolik slabá, že jen těžko uspěje s jakýmikoliv reformami. Navíc bude ODS zřejmě vládnout se stranami, které se mohou rozklížit stejně rychle, jako je marketingoví mágové dali dohromady. Českou republiku čeká možná politická stabilita, jenže opět jen ta po česku.

Právo, 4.6.2010

03. 06.

Vláda nečitelných

Jiří Pehe Přečteno 6857 krát

Pokud výsledky voleb opravdu vyústí do vzniku pravicové vládní koalice, kterou budou tvořit občanští demokraté, TOP 09 a Věci veřejné, bude mít Česká republika po dlouhé době silnou vládu, jež by jistě mohla uskutečňovat reformy podle svých představ, pokud by se na nich shodla.

Potíž je v tom, že dvě ze tří stran potenciální koalice nejsou skutečnými stranami, a že ODS zdaleka nevyřešila „utrpěným vítězstvím“ své vnitřní problémy. Jak VV, tak TOP 09 jsou organizačně a personálně amorfní hnutí, semknutá okolo charismatických vůdců. A to do té míry, že pokud by z jakéhokoliv důvodu Karel Schwarzenberg nebo Radek John zítra zmizeli z čela svých stran, propadnou se pozítří jejich strany do bezvýznamnosti.

Jen málokdo mezi těmi, kdo volili VV, by dokázal vyjmenovat více než pět politiků této „strany“. V případě TOP 09 by to asi někteří dokázali, jenže bez Schwarzenberga je TOP 09 jen inkarnací konzervativního křídla KDU-ČSL. Tito bývalí lidovci pro voliče sami o sobě žádnou velkou přitažlivost nemají.

VV, podobně jako většina populisticky-protestních stran, se může začít vnitřně rozkližovat v okamžiku, kdy na ní dopadne tíha vládní odpovědnosti. Nic není známo o skutečných ambicích lidí „schovaných“ až dosud za Johnem. Jak trefně poznamenal Jiří Přibáň, VV jsou výrazem privatizace politiky. Je to de facto soukromá firma. John je jen výkonný ředitel, vlastníky jsou jiní.

Navíc strana, která uspěla převážně kvůli svému boji s „establishmentem“, udělá zřejmě stejnou chybu jako zelení v roce 2006, a s etablihsmentem, zejména v podobě nereformované ODS, se ve vládě spojí. Nic na tom nezmění ani případné rozhřešení Johna, že koaliční partneři nejsou dinosauři.

Pokud si budou VV chtít zachovat v takové situaci alespoň trochu tvář, budou muset nekompromisně tlačit na přijetí protikorupčních opatření. Jenže, jak správně poznamenal na adresu ODS Miroslav Kalousek, nejrůznější korupční bratrstva v ODS budou tolerovat Petra Nečase v čele strany, jen když je nechá na pokoji.

Už vyjednávání o vládním programu potenciální koalice budou tedy složitější, než si leckdo myslí. Jestliže koalice nakonec vůbec vznikne, bude malým zázrakem, přežije-li celé volební období.

Právo, 31.5.2010

01. 06.

Pro ČSSD je výsledek voleb šancí

Jiří Pehe Přečteno 12646 krát

Pro ty, kdo si přejí mít v České republice zdravou stranu demokratické levice, nemůže být výsledek voleb, jakož i jeho okamžité dopady na dění v sociální demokracii, zklamáním. Volební vítězství ČSSD, jež se nakonec ukázalo být porážkou, dává ČSSD šanci se reformovat.

Představme si, že by ČSSD ve volbách získala o deset procent hlasů více, a spolu s komunisty by měla většinu. V příštích týdnech bychom byli svědky nechutných tahanic, v nichž by nejprve strany pravého středu teatrálně odmítaly s ČSSD vytvořit koalici přes politický střed, protože si ze zahánění ČSSD do společného ghetta s KSČM už dávno udělaly jeden z pilířů své politiky.

Prezident země, jenž se sám nechal komunisty zvolit, by předváděl antikomunistické politické a rétorické figury, takže by nejspíš požadoval jako v minulosti 101 nekomunistických podpisů. To vše by bylo doprovázeno svatouškovskou válkou většiny médií s Jiřím Paroubkem, jenž—už proto že by ve volbách uspěl—by byl definitivně pasován na hrozbu pro demokracii a člověka, který Českou republiku docela jistě zavleče ekonomicky do Řecka.

„Zdravé“ jádro naší pravice, podporované zfanatizovanou facebookovou mládeží, by organizovalo demonstrace za záchranu demokracie. Samotná ČSSD, utvrzená úspěchem o správnosti své cesty, by se na několik let zabetonovala ve svých současných pozicích a stylu.

Údajný diktátor Jiří Paroubek (jak o něm mluvil například autor slavného klipu „Přemluv bábu a dědu“ Petr Zelenka) se ovšem nakonec zachoval naprosto demokraticky, a oznámil odchod z čela své strany navzdory tomu, že by mohl tvrdit, že jeho strana ve volbách zvítězila a o sám obdržel nemalý počet preferenčních hlasů. Nabídnul tak svojí straně šanci, aby se vydala cestou vnitřních změn.

I když intenzita démonizace Paroubka v médiích i v řadách pravicových stran přesahovala meze slušnosti i demokratického diskurzu, zůstává nicméně skutečností, že Paroubek byl silně polarizující osobností. Jeho politický styl navíc odrazoval mladé voliče. A jakkoliv Paroubek před několika lety oznámil „modernizaci“ ČSSD, nakonec i v poslední volební kampani vsadil na nemoderní program a sliby.

Jeho odchod nabízí ČSSD šanci, aby se do jejího čela postavili mladší politici, kteří nemohou být spojováni s dobou před rokem 1989, a kteří, už stylem své komunikace, oslovují mladší generaci. Politici, kteří navíc nebudou neproduktivně zaklíněni v jakémsi zápasnickém klinči, jenž znemožňuje produktivní pohyb vpřed, s předáky největší pravicové strany.

Je sice pravděpodobné, že naše aktivistická pravicová média budou i jakéhokoliv příštího předáka ČSSD očerňovat se stejnou intenzitou, s jakou očerňovala kdysi (dnes omilostněného) Vladimíra Špidlu coby údajně nenapravitelného levičáka, a s níž později popravila Stanislava Grosse za prohřešky srovnatelné s otazníky vznášejícími se nad Vlastimilem Tlustým nebo Miroslavem Kalouskem. Pro samotnou ČSSD nicméně bude důležitá nejenom výměna lidí v čele strany, ale také schopnost nového vedení dokázat alespoň v přiměřené míře to, co dokázal právě Paroubek: udržovat v tradičně vnitřně hádavé straně jednotu.

O zbytek se postarají strany, které údajně vzešly z voleb jako vítězi. ODS totiž ve skutečnosti vítězství „utrpěla“, přičemž toto „vítězství“ nejspíš jen zacementuje ve straně problémy, kvůli kterým padnul Mirek Topolánek. Petr Nečas nebude se svým druhým místem ve volbách mít ani v případě, že se stane premiérem, dostatečnou sílu, aby se vypořádal s nejrůznějšími korupčními bratrstvy a kmotry.

Věci veřejné a TOP 09 nejsou skutečné strany, jsou to v lepším případě pouhé názorové platformy, v horším jen marketinkové bubliny, podporované amorfními strukturami a zaštiťované charismatickými lídry. Jejich osud závisí na jejich předácích do té míry, že kdyby z jakéhokoliv důvodu z čela strany zmizeli zítra, poroučela by se pozítří nejspíš celá strana.

VV jsou navíc coby typická protestní strana nestabilní i proto, že její status strany „proti establihmentu“ je jen těžko slučitelný se vstupem do vládní koalice, v níž se to jen hemží „dinosaury“, ať už dává Radek John výběrově rozhřešení, komu chce. Navíc je VV, jak správně poznamenal Jiří Přibáň, jen výrazem privatizace politiky. Je to soukromý podnikatelský subjekt působící v politice. John je jen výkonný ředitel, vlastníky jsou jiní.

Koalice těchto tří stran, pokud vůbec vznikne, bude inherentně nestabilní, a jen těžko přežije celé volební období.

ČSSD by tedy neměla promrhat zejména příští rok. Zatímco pravice bude usilovat o přijetí, a nejspíš i přijme, reformy, které se rychle ukáží být těžko stravitelné pro mnoho lidí, kteří se nechali vystrašit hrozbami na téma česká cesta do Řecka nebo na téma autoritářský Paroubek, ČSSD může dělat srozumitelnou opoziční politiku a vnitřně se reformovat. Je docela dobře možné, že na návrat do vlády nebude muset čekat ani celé čtyři roky.

Deník Referendum, 31.5.2010

Archiv článků: červen 2010