Jiří Pehe

28. 07.

Má dnes smysl kritika sociálního státu zleva?

Jiří Pehe Přečteno 12524 krát

Sociální stát není v současnosti pod palbou kritiky jen ze strany neoliberálů a konzervativců, kteří ho chtějí výrazně omezit buď z ideologických důvodů, coby údajně drahý přežitek před-globální industriální éry, anebo na základě poptávky nadnárodního kapitálu, jemuž sociální stát ztěžuje podnikání. Stává se stále častěji také terčem kritiky zleva.

Za cenu jistého zjednodušení lze shrnout argumenty radikální levice tak, že sociální stát de facto vyztužuje kapitalismus, protože výrazně zmenšuje riziko sociálních nepokojů. V tomto kontextu pak není ani tak důležité, zda si sociální stát skutečně vydobyly na kapitálu „vykořisťované“ sociální vrstvy anebo je jen jakýmsi opiem, které kapitál víceméně dobrovolně začal nabízet „masám“ poté, co se vyčerpaly „utišující“ účinky jiného opia lidstva—náboženství.

K tomuto druhu kritiky sociálního státu často ještě přibývá argument, že sociální stát de facto maří šance na „autentickou existenci“, protože podporuje konzumerismus. Michael Hauser nedávno například připomněl známý argument Herberta Marcuseho, že konzumní kultura je represivní, protože materiální dostatek způsobuje, že lidem nevadí, že jsou podrobeni anonymním ekonomickým silám a dalším podobám moci.

Kritika sociálního státu zleva není ničím novým. Byla svým způsobem jádrem sporu mezi sociálně-demokratickou a komunistickou levicí ještě před tím, než se samotný koncept sociálního státu vůbec objevil.

Zatímco pro sociálně demokratickou levici bylo prioritou „humanizovat“ kapitalismus (nejprve v podobě různých sociálních vymožeností a později s pomocí uceleného konceptu sociálního státu), pro levici komunistickou byla tato strategie jen důkazem korumpujícího vlivu kapitálu na (sociálně-demokratickou) část levice, která se údajně smířila s existencí kapitalismu, takže se svůj boj o změnu rozhodla vést v rámci systému, nikoliv proti systému samotnému.

Znovu pak ožil tento spor v 60. letech minulého století v podobě neo-marxistických a dalších radikálně levicových teorií. Po pádu komunismu a bipolárního světa poněkud utichl, ale nyní opět ožívá v kontextu kritiky globálního kapitalismu a boje s neoliberalismem.

Například podle Hausera je zarážející, že levice tak nekriticky vzývá sociální stát, jako to jediné, o co má smysl usilovat. Je prý poněkud nelogické, když levice kritizuje neoliberální škrty, které omezily konzumní kulturu (lidé musí šetřit, strachují se o práci…), a zároveň aspoň zčásti mluví proti konzumní kultuře a občanské pasivitě, která s ní jde ruku v ruce.

Hauser upozorňuje na to, co vidí jako „zvláštní rozpor“, který se občas projeví i u dnešních kritických duchů, třeba u Václava Bělohradského. Ten odmítá neoliberalismus mj. kvůli likvidaci sociálního státu, ale zároveň kritizuje růst Růstu, který ovšem byl ekonomickým základem sociálního státu. Pokud myslíme důsledně, říká Hauser, pak sociální stát se bez tohoto ekonomického imperativu neobejde.

Lze samozřejmě částečně souhlasit s kritikou, v níž je sociální stát vykreslován jako součást kapitalistického motoru, založeném na modle růstu Růstu, jakož i jako jedna z příčin konzumerismu, jenž nejen v podobě umělé poptávky ještě více roztáčí kapitalistickou ekonomiku, ale také vytváří represivní konzumní kulturu, která stabilizuje kapitalistické panství.

Otázkou ovšem je, jaká jsou realistická řešení. Hauser cituje Slavoje Žižeka, jenž říká, že současná levice připomíná neurotika, který má nutkání neustále mluvit o zástupných problémech, jenom aby nemusel mluvit o tom hlavním. Tím hlavním je totiž změna celého globálně kapitalistického systému, neboť v něm koření všechny další problémy (ekonomická krize, likvidace sociálního státu, ekologie, migrace, sociální vyloučení).

Jenže lze namítnout, že nikdo v radikální levici, ani Žižek, nemá realistický recept, jak celý globálně kapitalistický systém změnit. S klidem můžeme vyloučit například „řešení“, jako je „světová revoluce“; žádná se v dohledné době nechystá.

Jako příliš realistická se nejeví ani jakási samovolná, uvědomělá změna současného paradigmatu, v níž by lidé dobrovolně omezili spotřebu, vrátili se k lokální ekonomice a začali akcentovat hodnoty post-materiální „autentické existence“. Taková změna by totiž nejen znamenala dosti nepravděpodobnou transformaci lidského chování, jež se málokdy odehraje bez enormního tlaku, ale navíc by se jako odpověď na globální kapitalismus musela odehrát globálně.

A to je velmi nepravděpodobné i ve věku, kdy různá sociální hnutí, která by tento druh změny propagovala, mohou s pomocí internetu fungovat „globálně“. Stejně globální, ale o poznání silnější, je totiž i vliv mainstreamových médií, která coby odnože globálního kapitálu sice mohou kritizovat různé nešvary, ale obecně důsledně pracují „uvnitř systému“ a šíří hodnoty kapitalismu.

Poněkud více realistické je, že se systém globálního kapitalismu zhroutí sám pod tíhou příští krize, nedostatku energetických zdrojů, nebo v důsledku globální ekologické katastrofy, načež se vynoří poptávka po alternativách k současnému modu masové spotřeby a konzumní existence. Otázkou ovšem je, do jaké míry může být přechod k novému modu existence v takových situacích uvědomělý a do jaké míry by byl jen produktem nějakého nového globálního násilí a chaosu.

Výše řečené si neklade za cíl zpochybňovat oprávněnost hledání alternativ k současnému systému globálního kapitalismu. Přesto by možná byla na místě jistá uměřenost.

Například Hauser, v návaznosti na Žižeka, píše, že „…bezútěšnost, beznadějnost dnešního života, souvisí s tím, že se dosud chováme jako neurotik. Cítíme, že zásadní společenská změna je to hlavní, ale nechceme věřit, že je možná.“

Tvrzení o „bezútěšnosti a beznadějnosti dnešního života“ je samo o sobě dosti kategorické. Mohli bychom totiž také tvrdit, že jakkoliv je konzumní kultura represivní, a jakkoliv sociální stát prozatím souzněl s růstem Růstu, zároveň právě jistoty sociálního státu, zajišťující navíc masám lidí určitý ekonomický standard, dávají obyčejným lidem důstojnost a bezpečí, které nikdy v historii neměli.

Toto bezpečí je také vybavuje „politicky“, aby usilovali o změnu, budou-li si jí přát. V radikální levici je sice populární tvrzení, že pokusy o skutečné změny v rámci systému liberální demokracie jsou odsouzeny k nezdaru, neboť nakonec je možná jen taková politika, kterou diktuje kapitalistické panství, ale je to tak trochu, jako kdybychom před třemi stoletími tvrdili, že prosazování se prvků konstituční monarchie a tržního hospodářství nemůže nic změnit na feudálním panství, natož s ním skoncovat.

Jinými slovy, nemůžeme se vyhnout otázce, zda ona požadovaná společenská změna nutně musí přijít v podobě jakéhosi revolučního přeryvu. A nikdo také neví, v co přesně by taková změna měla vyústit, protože definitivní odpovědi ztěžuje příliš vysoký počet „proměnných“: od prudce se měnícího kontextu mezinárodní politiky, až po rostoucí vliv nových technologií a revolučních vědeckých objevů.

Z historie víme, že změny společenských řádů či celých civilizačních paradigmat se občas odehrávaly v podobě „revolucí“, občas ale evolučně, tak jak se do starého systému postupně vloudily prvky nového systému, až nakonec převážily do té míry, že změnily doposud existují paradigma. A když už se takové změny odehrály, byly nakonec o dost jiné, než co si představovali nejrůznější teoretici, neboť už tehdy bylo oněch „proměnných“ příliš mnoho.

Proto bychom si měli dávat pozor na příliš kategorické soudy. Václav Bělohradský například nedávno napsal, že „kapitalismus s lidskou tváří“ není možný. To by ovšem znamenalo, že alternativy k současnému kapitalismu musíme hledat jen mimo něj.

Jenže publicista Václav Žák oprávěněně namítnul: „Zbývá nám opravdu jenom odmítnutí kapitalismu, jak tvrdí Bělohradský? Nebo platí, že kapitalismy mohou být značně odlišné? Je řecký kapitalismus stejný jako v Dánsku?“

Pokud připustíme, že politickou akcí v rámci systému liberální demokracie můžeme kapitalismus postupně reformovat, má demokratická levice velkou šanci převzít právě zde iniciativu, jak už jsem napsal v jedné z nedávných úvah na téma sociálního státu. Jejím praktickým úkolem současnosti je reformovat „reálný kapitalismus“, působící stále více v globálním měřítku, v „kapitalismus s lidskou tváří“, tak jak se to v národním měřítku podařilo docela obstojně například právě ve skandinávských zemích.

Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu.

Prvním úkolem je přivést globální kapitál pod politickou kontrolu. Nebude-li se globální kapitalismus této kontrole vymykat, je ho možné reformovat, je možné vést—i na globální úrovni—smysluplnou diskuzi například o udržitelném růstu, a tedy i o limitech spotřeby a konzumerizmu.

Ano, není kapitalismus jako kapitalismus. Pokud bude i nadále v globálním měřítku existovat kapitalismus v jakési podobě „latinsko-americké“, v níž funguje dnes, budeme dále mluvit o bohatém centru a chudé periférii, či o sociální nesouměřitelnosti. Bude-li existovat globální „kapitalismus“ v podobě skandinávské, tedy sociálně-tržního hospodářství, mluvíme o zcela jiné kvalitě globálního společenského uspořádání, v němž nakonec není vyloučena ani racionální diskuze o tom, jak se evolučně posunout za systém, který dnes, poněkud zjednodušeně, nazýváme kapitalismem.

A je zde ještě jeden důležitý argument: tlaku globálního kapitalismu na přetváření pracujících v recyklovatelné zdroje námezdní práce a na privatizaci veřejných statků přeci nemůže levice, snad ani ta radikální, čelit tím, že si umyje ruce nad sociálním státem v bláhové naději, že následná pauperizace dříve zabezpečených lidí vyprovokuje jakousi revoltu proti kapitalismu nebo změní způsob myšlení současného lidstva. Bohužel filozofii „čím hůře, tím lépe“, lze v argumentech některých radikálně levicových myslitelů rozpoznat.

Levice by se měla semknout, aby sociální stát za každou cenu nejen ubránila, ale postupně umožnila, třeba s pomocí nadnárodních institucí, jako je Evropská unie, jeho rozšíření i do těch částí světa, kde zatím neexistuje. Jakkoliv lze jeho některé důsledky, například konzumerizmus, kritizovat, je to jedna ze základních bašt, z nichž lze souboj s globálním kapitálem nakonec vyhrát.

Deník Referendum, 27.7.2010

24. 07.

Nešťastný způsob léta ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 9114 krát

Sociální demokracie od voleb tápe. Ačkoliv Jiří Paroubek nabídnul straně v podobě své rezignace na post předsedy šanci, aby byl na jeho místo rychle zvolen někdo jiný, ČSSD toho nevyužila. Zvolila provizorní řešení v podobě sjezdu až na jaře příštího roku.

Tím se ovšem staly, chtě nechtě, jaksi provizorními, a tudíž neúdernými, i reakce ČSSD na programové záměry i personální kroky pravicové vládní koalice. I stínová vláda ČSSD je provizorní, neboť se dá předpokládat, že neobhájí-li úřadující předseda Bohuslav Sobotka svoji pozici na sjezdu, bude se měnit i složení stínové vlády.

ČSSD svým povolebním chováním odhaluje starý paradox českého sociáldemokratismu: strana je vnitřně natolik nedisciplinovaná, že jakmile odejde z jejího čela politik, jenž byl kritizován za své autoritářské sklony a aroganci, rychle se ukáže, že ČSSD v podstatě nemůže fungovat jako nerozhádaná strana, s víceméně jednotnými a srozumitelnými postoji, pokud nemá v čele někoho, jako je Paroubek nebo Miloš Zeman.

Otázka tedy zní: škodí ČSSD více předseda, který popuzuje značnou část veřejnosti svým „papalášským“ politickým chováním, ale stranu drží na uzdě, nebo předseda, který skóruje v žebříčcích popularity, ale strana pod jeho vedením vypadá jako rozhádaná pavlač?

Dilema je to proto, že ČSSD se zjevně nedaří (a možná ani nemůže podařit) najít politika, který by měl takovou autoritu uvnitř strany, aby ji udržel jednotnou, a zároveň by byl přijatelný jak pro širší veřejnost, tak pro média, tak pro ostatní politické strany.

Není to dobré vysvědčení o politické vyspělosti, ale v ČSSD je prostě velké množství členů a funkcionářů , kteří jsou schopni v čele strany respektovat pouze politiky bez skrupulí. Tedy politiky, kteří jsou připraveni se s opozicí ve straně nekompromisně vypořádat, když přesáhne určité meze. Navíc se zdá, že vnitrostranická vláda silné ruky konvenuje tradičnímu sociálně demokratickému voličstvu u nás.

Paradoxně též nalézá odezvu v médiích. Ta jsou u nás většinové pravicová (nyní navíc zaneprázdněná malováním zářivé fasády pro vládu „rozpočtové odpovědnosti“), takže levicovým názorům věnují patřičnou pozornost jenom v případě, když je mohou cupovat. A protože jsou přesvědčena o svých neo-liberálních „pravdách“, levicové názory jim často stojí za pozornost jen v případě, když to mohou spojit s útoky na lídra ČSSD--zejména takového, který by mohl představovat nebezpečí pro vládu pravice. Sociální demokracii se tak paradoxně dostává pozornosti ve většině médií jen tehdy, když má v čele někoho, kdo tuto část médií irituje a vzbuzuje v ní obavy.

I proto jsme dva měsíce po odchodu Paroubka svědky toho, že často smysluplná varování na adresu vládní koalice z úst Sobotky a jeho stínového kabinetu ve valné části médií nikoho nezajímají, ale zato je propírán každý výrok Paroubka.

Je to jistě hořká pilulka pro ty, kdo by si přáli lepší politickou kulturu u nás, ale možná si ČSSD, pokud bude chtít uspět, bude muset do svého čela opět postavit někoho jako byl Paroubek nebo Zeman, popřípadě budou muset současní kandidáti na předsedu Sobotka či Michal Hašek výrazně přitvrdit.

Právo, 24.7.2010

21. 07.

Levice stojí a padá s otázkou sociálního státu

Jiří Pehe Přečteno 9779 krát

Demokratická levice, nejen u nás, má před sebou nesnadný úkol: musí odpovědět na otázku, jaké funkce, a v jakém rozsahu, má mít sociální stát v kontextu globální ekonomiky. Otázka sociálního státu je zásadní, protože právě obrana sociálního státu je tím, co stále výrazněji odlišuje demokratickou levici od neoliberální nebo konzervativní pravice.

Koncept sociálního státu, tak jak byl doposud praktikován, vznikl v době vrcholící industriální éry jako odpověď na sociální a ekonomické dislokace i nerovnosti působené trhem. Neprosadil se ovšem v globálním měřítku, nýbrž jen v nejvyspělejších západních, zejména západoevropských demokraciích.

Byl nejen produktem jistého typu vysoce vyspělé demokratické politiky v poměrně malém počtu národních států, ale také ekonomického bohatnutí těchto států, které kromě USA a později východoasijských „tygrů“ neměly skutečnou ekonomickou konkurenci. Sociální stát byl ovšem i odpovědí na politickou nestabilitu a katastrofy z první poloviny 20. století.

Tlak, pod kterým se koncept sociálního státu v poslední době ocitnul, souvisí úzce s procesem globalizace. Neoliberální a konzervativní ideologie, které požadují jeho výraznou redukci nebo dokonce demontáž, vycházejí z předpokladu, že je nutné se co nejpružněji přizpůsobit logice nové globální ekonomiky.

V té lze prý uspět jen za cenu zvýšené flexibility pracovního trhu, privatizace zbývajících veřejných statků a snižování nákladů na sociální stát. To vše je doplňováno jakousi ideovou nadstavbou „postmoderny“ a „post-industrialismu“, jež poukazuje k údajně rostoucímu individualismu, opírajícímu se o komunikační schopnosti, specifické dovednosti a neustále se proměňující osobní status.

Nechce-li demokratická levice, především sociální demokracie, tento ideový souboj prohrát, musí ukázat, co se skutečně změnilo, a jak se této změně přizpůsobit. Musí též definovat, co se ve skutečnosti nezměnilo, jen se tomu dávají nová jména.

Zde je několik tezí do diskuze.

Změnil se především globální kontext. V prostředí globálního trhu, který se oprostil od posledních překážek pádem bipolárního světa, začaly ekonomicky rychle růst země, které byly dříve pro Západ jen zdroji surovin či levné práce. Tyto země mají výraznou kompetitivní výhodu nejenom v podobě extrémně levné pracovní síly, ale i v tom v tom, že v nich vesměs koncept sociálního státu vůbec neexistuje, a to dokonce ani v „komunistické“ Číně.

Zatím nezodpovězené dilema stojí takto: musejí se vyspělé země těmto novým tygrům přizpůsobit v podobě odbourání „drahého“ sociálního státu, anebo si bohatnutí zemí, jako je Indie, Čína, Brazílie nebo Indonésie vynutí po dosažení určité ekonomické úrovně jejich sociální modernizaci, jež povede ke vzniku sociálních států i v těchto společnostech?

Je možné dosti přesvědčivě tvrdit, že ekonomické bohatnutí těchto zemí vyvolá eventuálně nutnost pojistit si politickou stabilitu, opírající se o nové střední třídy, vznikem různých forem sociálního státu. Ten si například po 2. světové válce vytvořilo i zbohatnuvší „nezápadní“ Japonsko.

Západ by tedy neměl zbrkle demontovat instituci, která se v závislosti na dosaženém ekonomickém rozvoji může jevit stejně „universální“ jako demokracie nebo lidská práva. Spíše jde o to, jak sociální stát reformovat tak, aby ho západní země mohly financovat i v novém mezinárodním prostředí, kde jsou jejich bohatství a ekonomický růst relativizovány novými ekonomickými aktéry.

Další podstatnou změnou, jež má přímé dopady na fungování sociálního státu, je vzrůstající tlak globálního kapitálu. Ten je mnohem mocnější než národní kapitál, na němž si západní společnosti vydobyly sociální stát ve 20. století.

Je vysoce pohyblivý, protože není vázán na národní hranice. Tlak na národní státy může ovšem vytvářet nejenom touto pohyblivostí, na níž poněkud toporné národní státy nedokážou vždy včas odpovědět, ale i schopností hledat si rychle a kreativně kompetitivní výhody—například v podobě přesunu do zemí, které nemají pevné regulační rámce nebo vysoké daňové zatížení a sociální odvody.

Je zcela v logice tohoto dravého globálního kapitálu odbourávat i ve vyspělých zemích omezení, která mu stojí v cestě: od údajně nadbytečných regulačních rámců, jež podvazují „neviditelnou ruku trhu“, až po „zbytečně“ vysoké daně nebo údajně rigidní pracovní trh. Jako ideové mluvčí si k tomu vybral zejména neoliberální pravici.

Demokratická levice si naopak musí odpovědět na otázku, které z těchto nároků globálního kapitálu jsou i v tomto měnícím se kontextu do jisté míry oprávněné, a které ústupky by byly, a to i „civilizačně“, krokem zpět.

Vyspělé země, což jsou shodou okolností právě ty, jež většinou mají sociální stát, nejsou jen bezmocnými loutkami v rukou globálního kapitálu. Nejenže většina nadnárodních firem formálně sídlí z dobrých důvodů právě v těchto zemích „vlády zákona“, ale globální kapitalismus bude na tyto země ještě dlouho spoléhat, pokud jde o inovace, vědecké objevy, nejkvalifikovanější manažéry a koneckonců i finanční instituce. To dává západním státům do rukou silné zbraně, pokud jde o možnost přivést globální kapitál pod politickou kontrolu.

Demokratická levice má velkou šanci převzít právě zde iniciativu. Zatímco je zcela přirozené, že v ideové rovině budou některé její odnože formulovat alternativy ke kapitalismu jako takovému (a budou v rámci kritiky sociálního státu „zleva“ dokonce tvrdit, že i on jen vyztužuje kapitalistické panství), jejím praktickým úkolem současnosti je reformovat „reálný kapitalismus“, působící stále více v globálním měřítku, v „kapitalismus s lidskou tváří“.

Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu.

Demokratická levice musí též najít nový jazyk ve vztahu k těm, které tradiční sociální stát doposud chránil. Střední třídy, aniž by si to zatím dostatečně uvědomovaly, se totiž ocitají pod rostoucí hrozbou „proletarizace“, pokud bude sociální stát výrazně oslaben. K nim přibývají velmi rychle „noví proletáři“ z rostoucího sektoru služeb—lidé pracující v turistickém ruchu, obchodních řetězcích, restauracích, zdravotnictví, servisních službách, nebo třeba i na nižších úrovních finančního sektoru.

Pravice byla schopna vnutit společnosti diskurz, v němž jsou zaměstnanci v těchto oblastech „postindustriální ekonomiky“ portrétováni jako „majitelé vlastních osudů“, kteří se kreativně přizpůsobují novým podmínkám, a i proto přijímají práci na zkrácené úvazky nebo dobu určitou. Ve skutečnosti jsou to ve vzrůstající míře jen noví proletáři--pěšáci v šachové hře globálního kapitálu, které lze snadno obětovat, včetně jejich lidské důstojnosti, pokud národní státy nebo nadnárodní evropský projekt neurčí pro tuto hru pevnější pravidla a nevystaví jí účinnou hráz.

Sociální stát je součástí této hráze. Národní státy nebo integrovaná Evropa mohou samozřejmě zvyšovat flexibilitu pracovního trhu a mohou zavádět různé reformy, aby vytvořily příznivé podmínky pro příchod či udržení globálního kapitálu. Nemohou se ale vzdát záchytné sociální sítě. Ba naopak, potřeba této sítě roste s tím, jak roste sociální a ekonomická zranitelnost lidí pracujících v prostředí globalizované ekonomiky.

Levice též musí najít způsob, jak veřejnosti vysvětlit, že požadavky pravice reprezentující kapitál na různé formy privatizace penzijních systémů nebo zdravotnictví nemusí být vždy jen údajně flexibilními řešeními, jimiž stát v podobě „outsourcingu“ některých svých aktivit na soukromý kapitál údajně vyhovuje požadavkům modernity. Jsou to velmi často také způsoby, jimiž se soukromý kapitál chce dostat k „měkkým penězům“, tedy k desítkám miliard z kapes daňových poplatníků, které musí občané odvést do pojišťovacích systémů tak jako tak.

V neposlední řadě si demokratická levice musí odpovědět na zcela zásadní otázku, jak se postavit k turbulencím působeným v globálním měřítku nadnárodními finančními institucemi. Její odpověď byla zatím poměrně automatizovaná: i neodpovědné finanční instituce je třeba zachraňovat s pomocí peněz daňových poplatníků, neboť by jinak mohl padnout celý globální systém. Zároveň se státními injekcemi do ekonomiky prý oživuje poptávka, jež znovu spustí ekonomický růst. Ten pak zaplatí dnešní dluhy.

Ve skutečnosti jsou jen pár let poté, co takto kolektivně „zachraňovaly“ mocné finanční instituce, západní státy vystaveny ze strany soukromého sektoru vyrůstajícímu tlaku, aby v podobě větší regulace nestály v cestě „neviditelné ruce trhu“ a aby se úsporami, především na sociálním státu, zbavily svého zadlužení, jakkoliv může být do určité míry právě i důsledkem sanování nezodpovědného soukromého sektoru. Jinak prý hrozí stání bankroty.

Zásadní otázkou pro levici v tomto kontextu je, zda by měla na tuto logiku, diktovanou globálním kapitálem, přistupovat, a nezaujmout odvážnější a kreativnější postoj.

Deník referendum, 20.7.2010

17. 07.

Předčasné pohřbívání sociální demokracie

Jiří Pehe Přečteno 7859 krát

Stačí, aby sociálně demokratické strany nevyhrály volby v několika zemích Evropské unie a roztrhne se pytel s nekrology za sociáldemokratismus, i ten český.

Demokratická levice prý nemá odpovědi na nové podmínky vytvořené globální ekonomikou a novými komunikačními technologiemi. Ducha doby údajně lépe vyjadřuje „nová pravice“, se svým důrazem na flexibilitu pracovní síly a omezování či demontování „přebujelého“ sociálního státu.

Svojí dalekosáhlostí tyto úvahy připomínají komentáře, které se zhruba před deseti lety psaly na adresu evropské pravice, když v Evropě vládly převážně sociálně-demokratické strany. Hodně jsme tehdy mohli slyšet o tom, jak sociálně demokratické strany, inspirované „třetí cestou“ Tonyho Blaira, vyvlastnily pravici liberální agendu, čímž pravici donutily k definitivnímu ústupu do politického teritoria definovaného konzervativními tématy a obranou národního státu.

Jenže politika patří k nejdynamičtějším oblastem lidské činnosti. Zároveň ale, pokud se revolučně nezmění základní paradigma fungování tržně-industriální modernity, ještě dlouho zůstanou zachovány určité konstanty v podobě základních ideových směrů (sociáldemokratismu, liberalismu, konzervatizmu), jež se snaží na výzvy tržně-industriálních společností odpovědět každý po svém, přičemž si navzájem od sebe některé myšlenky půjčují.

Je zcela přirozené, že v jistých historických okamžicích mají navrch spíše ideologie, jež poněkud zjednodušeně nazýváme „pravicové“, v jiných okamžicích ty „levicové“. V současnosti má navrch spíše pravice, přičemž o důvodech je možné debatovat. Jedním může být, paradoxně, ekonomická krize, v níž se prosadil názor, že je třeba šetřit, a to i na sociálním státu.

To ovšem vůbec neznamená, že sociálně-demokratická levice je na trvalém ústupu. Globální trh vytváří tlak na uvolňování pracovně-právní ochrany v národních státech tak, aby zaměstnanci byli co nejlépe využitelní jako recyklovatelné (v případě potřeby ovšem též z trhu snadno odstranitelné) lidské zdroje námezdní práce. Zároveň tento trh vytváří nemilosrdné prostředí ekonomické soutěže mezi státy.

Ty sice na jedné straně zachraňují národní ekonomiky tím, že sanují ztráty způsobené nezodpovědným soukromým kapitálem, na druhé straně ale (částečně i v důsledku onoho sanování) jsou nuceny tvrdě šetřit s pomocí neo-liberálních receptů na oklešťování sociálního státu, aby se učinily přitažlivějšími pro globální finanční instituce—nezřídka ty samé, které před tím pomáhaly, v podobě koordinovaných mezinárodní akcí, zachránit.

Je docela jisté, že tyto tendence eventuálně vyústí do ideového protitlaku, reprezentovaného demokratickou levicí.

Jakkoliv se totiž snaží neoliberálové vytvořit dojem, že pracující v nové ekonomice, dominované službami, mají ve vzrůstající míře kontrolu nad vlastními osudy, a že odpovědí na požadavky globálního trhu je individualismus, v němž se jedinci kreativně přizpůsobují novým podmínkám, ve skutečnosti žádné ze základních dilemat průmyslového věku nezmizelo ani v éře, které se říká postindustriální. A nezmizela ani základní dilemata lidské povahy: například volba mezi individualistickým sobectvím a zájmy celku.

Sociálně demokratické strany zatím jen nenašly způsob, kterým by o těchto přetrvávajících dilematech tržního hospodářství mluvily v jazyku srozumitelném i těm, kterých se nejvíc týká. Tedy příslušníků dosavadních středních tříd, kteří se pod náporem globální ekonomiky stále více ocitají v nebezpečí, že se z nich stane nová forma proletariátu, jakkoliv mohou třeba pracovat v sektoru služeb.

Souboj s pravicí se povede především o sociální stát. Levice tento souboj vyhraje (i když třeba zase jen na nějaký čas), jestliže najde způsob, jak sociální stát nově definovat tak, aby bylo jasné, že ho pracující (nejen zaměstnanci, ale nově i drobní podnikatelé) nepotřebují o nic méně v prostředí globální ekonomiky, než ho potřebovali v rámci té národní.

Jinými slovy: národní stát, je zde dnes především od toho, aby dokázal nabídnout efektivní záchranou síť lidem nabízejícím svoji práci v podmínkách globální ekonomiky.

Levice tento souboj vyhraje i proto, že je pro ní mnohem přirozenější než pro pravici fungovat nadnárodně. Protože jenom nadnárodní politické odpovědi, například nově definovaný evropský sociální stát, mohou stačit na z řetězu utržený globální trh.

Pravice se naopak postupně dostává do pasti: v podobě neoliberální agendy dává občany svých národní států napospas globálnímu trhu, ale zároveň kvůli svým asociálním postojům a vzrůstajícímu odporu k integračním procesům nebude v blízké budoucnosti schopna nabídnout účinnou odpověď na sociální dopady takové politiky.

Právo, 17.7.2010

15. 07.

Jaká jsou rizika nové vlády?

Jiří Pehe Přečteno 9556 krát

Rizika související s novou vládou Petra Nečase lze rozdělit do dvou skupin: rizik pro vládu, včetně její další existence, a rizik pro českou společnost.

Rizika pro vládu souvisejí zejména s tím, že vládní koalice sestává z jedné skutečné strany a dvou proto-stran, z nichž jedna, Věci veřejné, je zcela nevyzpytatelná. Je to v podstatě firma podnikající na politickém trhu, a jako taková se řídí kritérii zisků a ztrát. V okamžiku, kdy ztráty začnou převyšovat nad zisky, vládní koalici klidně pohřbí.

Obrátí-li se veřejné mínění proti reformám, vypuknou-li sociální nepokoje, a preference vládních stran začnou padat, první zpanikaří véčkaři, neboť se začne rozplývat vidina dlouhodobého působení v politice, a tím i náležitého zhodnocení investic podnikatelů v pozadí. Navíc je to „strana“, která se neopírá o členstvo, ale o „sympatizanty“, což je podpora značně efemerická, zejména v mladé demokracii. První šok může přijít už v komunálních volbách.

Rizikem pro stabilitu vlády bude též bratrovražedný souboj mezi ODS a TOP 09. Pravicoví voliči se mohou začít přiklánět k TOP 09 nejenom proto, že ODS, zejména v Praze, nepřestává produkovat skandály, ale i proto, že Nečas přenechal TOP 09 reformní agendu. Prohra s TOP 09 v podzimních volbách může v ODS vyvolat silné pnutí a následný tlak na vládu.

Koaliční strany může též destabilizovat i zbytečně podrobná koaliční smlouva. Oslabuje vedení stran, neboť politici druhého a třetího ranku v každé straně mohou poukazovat na údajné porušování schválených dohod. Navíc omezuje prostor pro dohodu a improvizaci na úrovni špiček koalice.

Obecně je ovšem důležitější otázka rizik pro českou společnost. Tím prvním je zatím neexistující odpověď na spor, zda masivní škrty v době krize oživí nebo spíše zadusí ekonomický růst.

Druhé riziko spočívá v tom, že šetřit lze různě, ale Nečasova vláda zvolila především šetření na chudých a sociálně slabších. Původně ambiciózní požadavky VV na zprůhlednění státních zakázek a omezení systémové korupce (což by mohlo přinést státu desítky miliard z kapes novodobých oligarchů a kmotrů) byly zatlačeny do pozadí asociální agendou TOP 09, spočívající ve škrtání sociálních dávek či přizpůsobování pracovního práva požadavkům kapitálu.
To vše posune českou společnost nikoliv k modernímu sociálnímu státu skandinávského typu, ale k transformaci existujících sociálních nerovností v systém sociální nesouměřitelnosti, jak neúnosné rozevření nůžek mezi bohatými a zbytkem společnosti nazývá Jan Keller.

Společnost napadená virem sociálního darwinismu rychle ztrácí sociální kapitál. Bez sociálního kapitálu mizí sociální smír, v horších případech je destabilizován demokratický systém jako takový.

Navíc krácení různých sociálních dávek, ekonomické kádrování nezaměstnaných, zvyšování regulačních poplatků ve zdravotnictví, méně peněz pro postižené, či redukce porodného jsou jen jiným typem zadlužování budoucnosti, protože povedou k sociálně patologickým jevům, jež nakonec někdo bude stejně muset zaplatit. Zaplatit už ovšem nepůjde lidské utrpení—nejen těch, kdo upadnou do naprosté chudoby, nebo si nebudou moci dovolit pobyt v nemocnici, ale třeba i obětí vzrůstající kriminality ze strany těch, kdo už nemají, co ztratit.

Právo, 15.7.2010

Související text nazvaný "Revoluce nebo reformy?", odvysílaný ČRo 6, 14.7., lze najít ZDE

13. 07.

Jak se v Česku zadupávají expremiéři do země

Jiří Pehe Přečteno 9268 krát

Být v České republice premiérem je, jak se zdá, cestou k opovržení a ponížení. S výjimkou předsedů takzvaných úřednických vlád se všichni dosavadní premiéři stali terči posměšků a neuctivého zacházení ze strany médií i politiků, často z vlastních stran.

Jediný „politický“ premiér, který tomu jakž tak uniknul, byl Václav Klaus, který měl dostatek politické prozřetelnosti a schopností, aby si po pádu své vlády v prosinci 1997, a následném rozštěpení ODS, vybudoval mocenskou bázi v podobě ODS zbavené rebelů z Unie svobody. Ani on se ale už do premiérské funkce nikdy nevrátil.

Začalo to Mariánem Čalfou, který, jak se zdá, se docela hodil mnoha nově nastoupivším politikům z nekomunistických stran a Občanského fóra, aby zemi provedl soutěskou mezi Skyllou odcházejícího komunistického režimu a Charybdou neznámého teritoria demokracie i sílícího pnutí v česko-slovenských vztazích, ale později byl zatracen jako komunistický aparátčík, s nímž se prý mělo zatočit. Uznání za to, co udělal pro Československo v prvních dvou nesmírně složitých letech budování demokracie, se nedočkal.

Podobnou politicko-mediální amnézií byl „odměněn“ za své služby zemi Petr Pithart, který v čele české vlády ve stejném období učinil celou řadu záslužných kroků, včetně jednání o převzetí upadlé boleslavské automobilky Volkswagenem, což je dnes největší tahoun české ekonomiky.

Pithartova (a kvůli rozpadu Československa vlastně i Čalfova) nástupce Klause bylo a je možné kritizovat ze leccos (a autor tohoto textu koneckonců patří k jeho dlouhodobým kritikům), ale má se to dělat především, když je takový člověk ještě „ve funkci“, a pokud možno v souvislosti s jeho konkrétními politickými kroky v naději, že se tak rozpoutá nějaká společenská debata. Bohužel česká společnost má jakési podivné zalíbení ve vytváření politických mrtvol a kopání do nich.

I proto je možné argumentovat, že kdyby se nadaný politický stratég Klaus nepostaral o svou politickou budoucnost v podobě znovuoživení ODS a následného paktu s Milošem Zemanem v podobě opoziční smlouvy, pravděpodobně by i on skončil v propadlišti novodobých českých dějin.

I Zeman se během svého premiérování dopustil řady chyb (a, ano, i nehorázností), ale i on, stejně jako Klaus nebo jeho předchůdci, vykonal řadu pozitivních politických skutků, včetně například úspěšného dokončení přístupových rozhovorů s Evropskou unií, úspěšné privatizace bankovního sektoru, či masivního přilákání zahraničního kapitálu. Když ale z funkce odešel a uchýlil se na Vysočinu, stal se spíše jen oblíbeným terčem mediálního výsměchu ve stylu „objímač stromů“ nebo důchodce z Vysočiny.

Vladimír Špidla, jehož vláda úspěšně dokončila vstup do EU, odešel z funkce coby údajný politický naivka a ztroskotanec za ovací části médií, a byl následně kritizován, že si prý v podobě postu českého eurokomisaře zajistil jakousi (zřejmě mu nepříslušející) politickou trafiku.

Stanislav Gross si jistě může za svůj politický pád především sám, ale i on je docela hezkou ukázkou toho, že člověk jako on může být v České republice řadu let například ministrem vnitra i vlivným politikem ČSSD, ale teprve když se stane premiérem, začnou, řečeno lidově, „po něm jít“.

Jiří Paroubek a Mirek Topolánek jsou poslední oběti tohoto rituálu. Dokud Topolánek vyhrával ODS jedny volby za druhými, a dokud jeho křehká vláda stála na nohou, byl často opěvován jak pravicovými médii, tak svou stranou. Ba i svými koaličními partnery. Jakmile z funkce premiéra odešel, začala se po ním propadat zem. Jeho vlastní strana ho nedokázala ani slušným způsobem pozvat na kongres, který měl ve funkci potvrdit jeho nástupce.

Paroubek byl sice zostouzen stejnými médii, jimiž byl Topolánek glorifikován, nic to ovšem nemění na tom, že dokázal během svého ročního premiérování v letech 2005-2006 postavit na nohy jak vládu, tak zkonsolidovat vnitřně rozvrácenou ČSSD. Dokonce by se dalo argumentovat, že Paroubkovo roční premiérování (ač nikterak neúspěšné), bylo jedním z důvodů, proč už se nedokázal do nejvyššího patra politiky vrátit.

Můžeme si být jisti, že podobný osud čeká Petra Nečase. Mnozí z těch, kdo nyní tleskají jeho reformnímu elánu, ho budou jednou zatracovat.

Jak už bylo řečeno výše, jedině vysocí úředníci v čele polopolitických vlád, Josef Tošovský a Jan Fischer, nebyli úplně zadupáni do země, jakkoliv Tošovský se opožděně stal terčem mediální kampaně, jež souvisela s jeho údajnou spoluprací s komunistickou tajnou policií. To ovšem bylo, jak se zdá, do značné míry důsledkem skutečnosti, že mnozí lidé nemohli strávit Tošovského úspěšnou kariéru v mezinárodních bankách po odchodu z funkce.

I Fischerovi někdo začne brzy závidět jeho pozici viceprezidenta EBRD, a nějaký iniciativní „investigativec“, ponouknutý a řádně poinformovaný lidmi v pozadí, veřejnosti rozkryje, jaká že lidská obluda nám to vládla, a nezaslouží si tudíž zastávat lukrativní pozice v evropských strukturách.

Toto pravidelné „zadupávání do země“ nejvýznamnějších politiků země poukazuje k bídnému stavu politické i mediální kultury u nás, jakož i k neschopnosti plebejské společnosti zpětně ocenit to dobré, co takoví politici udělali, a nějak se jim za to odvděčit. Panuje evidentně obecné přesvědčení, že si svého „místa na slunci“ užili dost, když byli ve funkci, navíc, že by to kterýkoliv Čech mohl dělat lépe.

Nejde přitom o politiky, kteří odešli kvůli nějakým podezřením z korupce (snad jen s výjimkou Stanislava Grosse), nebo proto, že se prokázalo, že se dopustili něčeho nelegálního (to se nakonec neprokázalo ani v případě Grosse). Vesměs jsou to politici, kteří po několika relativně úspěšných letech či měsících ve funkci premiéra, svoje pozice už znovu neobhájili politicky.

Co na tom, že je pobyt v takových funkcích vybavil značnými zkušenostmi a kontakty, a že by své zemi, v jiné politické kultuře, mohli dobře posloužit například v podobě speciálních vyslanců, poradců, apod. Místo toho vidíme jakousi zvláštní nenávist až „za hrob“.

Jiří Paroubek tak poté, co sám (demokraticky) odešel z funkce předsedy strany, která vyhrála volby (i když ne tak, jak si ČSSD představovala), není dost dobrý ani to, aby šéfoval například zahraničnímu výboru Sněmovny. Omlouvá se to trapnými výmluvami na jeho bojovný styl a aroganci. Takže tato funkce nakonec připadne jistému Davidu Vodrážkovi, který se s upřímnou jednoduchostí přiznává, že anglicky sice moc neumí, ale v politice už poznal nějaké ty lidi ze zahraničí.

Některá z těch médií a někteří z těch politiků, kteří ještě před rokem, lidově řečeno, „lezli Topolánkovi někam“, se teď nejvíc ze všeho strachují, aby snad nedostal „nějakou trafiku“. Zřejmě si ji nejen nezaslouží, ale nemá asi, třeba na rozdíl od Vodrážky, k nějaké funkci v zahraniční politice nejspíš odborné předpoklady a dost zkušeností.

V obecné rovině to vše souvisí s tradičním českým problémem—rolí elit. Neumíme si je pěstovat, ani si vážit lidí, kteří vedle toho, že se dopustili omylů, dosáhli i úspěchů (v roli premiérů navíc nikoliv jen úspěchů osobních, ale i úspěchů kterými pomohli národu). Není divu, že si takový národ neumí příliš vládnout. Začíná totiž pořád od začátku.

Deník Referendum, 13.7.2010

12. 07.

Demokracie bez demokratů

Jiří Pehe Přečteno 10404 krát

Následující text je mírně krácenou verzí úvodu ke knize esejů nazvané Demokracie bez demokratů, vydané v červnu (Jiří Pehe: Demokracie bez demokratů, Prostor, Praha 2010).

xxxxx

Téma, které se jeví v hodnoceních stavu demokracie dvacet let po pádu komunismu stále více jako ústřední, je poměrně propastný rozdíl mezi dosaženým stavem demokracie coby politicko-ústavního systému, a demokracie coby, řekneme-li to poněkud nadneseně, stavu individuální i společenské mysli.

V politologické hantýrce bychom řekli, že jde o střet mezi institucemi a kulturou. Zatímco vytvoření fungující institucionální demokracie byl úkol pro jednu generaci, přijetí demokracie coby stavu mysli je běh na delší trať.

Masaryk říkal, že to trvá dvě generace, tedy zhruba čtyřicet až padesát let, někteří současní politologové argumentují, že rychlost, s níž se podaří vytvořit skutečnou demokratickou kulturu, odvisí od charakteru režimu, který demokratickému zřízení předcházel, jakož i od délky jeho trvání. Jiní upozorňují na tradice občanské angažovanosti, tedy na stav občanské společnosti.

Ať tak či onak, je dnes zřejmé, že se během prvních dvaceti let od pádu komunismu podařilo vcelku úspěšně vytvořit systém institucionální demokracie. Velkou zásluhu na tom přitom mají mezinárodní organizace, v nichž se od 2. světové války sdružují západní demokracie. Ty svým know-how, jakož i pobídkami a nabídkou členství při splnění potřebných kritérií tento proces notně akcelerovaly. V tom se naše současná situace značně liší například od situace, v níž bylo Československo před 2. světovou válkou, kdy se ve Střední Evropě snažilo udržet demokracii jako ostrov v moři autoritářských režimů.

Na druhé straně je možné argumentovat (a na mnohých mezinárodních forech lze tyto argumenty skutečně slyšet), že právě historicky bezprecedentně rychlá modernizace institucí, jíž bylo dosaženo zejména s pomocí Evropské Unie a Severoatlantické aliance, vlastně paradoxně prohloubila rozdíl mezi dosaženou úrovní institucionální demokracie a demokracií jako jistou kulturou chování.

Zatímco totiž modernizaci institucí lze provádět takříkajíc shora, zažité šablony lidského chování nelze rychle změnit ani zákony, ani vládními rozhodnutími, ani přijatými normami Evropské unie. My jsme požadované právní a další standardy v době přistupování k Unii velmi rychle ve snaze stát se členem Unie přijali, jenže skutečná demokratická kultura se etablovala mnohem pomaleji.

Masaryk už kdysi popsal, budeme-li ho volně parafrázovat, tento stav jako „demokracie bez demokratů“. Většina lidí sice přijala pravidla demokratického systému i jeho jazyk a rituály, které je legitimizují coby demokraty. Podíváme-li se ale hlouběji, zjistíme, že s autentickými způsoby chování, které patří k demokratické kultuře, jako je tolerance pro názory jiných, hledání konstruktivních kompromisů skrze dialog, či respekt pro menšiny, to už tak slavné není.

Tento deficit se projevuje na nejrůznějších úrovních. Dobrým příkladem je chování lidí v anonymitě. Právě když člověk jedná anonymně, ukazuje se, zda zákony a normy společenského chování chápe primárně jako něco, co je mu vnuceno zvenku systémem, co dodržuje jen tehdy, když je takříkajíc viditelný, nebo jako něco, co internalizoval, s čím je vnitřně ztotožněn, a proto taková pravidla dodržuje, i když mu nehrozí bezprostřední postih.

V českém prostředí se opakovaně setkáváme s tím, že v situacích, kde jsou lidé víceméně anonymní—například při řízení automobilu, v internetových diskusích, při volání do různých diskusních pořadů v rozhlasu i televizi—panuje značná míra neúcty k pravidlům i značná dávka neslušnosti.

Ve srovnání s první republikou máme štěstí přinejmenším v tom, že zatím poměrně nízká demokratická kultura zásadním způsobem neohrožuje demokratický systém, protože jsme na rozdíl od let 1918 až 1938 součástí pevného nadnárodního rámce, který aktivně demokracii i její instituce podporuje.

Vnější vlivy na českou demokracii mohou být ovšem i značně matoucí. Demokracie se jako systém vládnutí dostala celosvětově pod tlak ekonomické globalizace. Veřejný prostor, který je prostředím, v němž odehrává svobodný občanský a politický diskurz, jenž je podmínkou existence demokracie, se v posledních letech ocitnul po obrovským náporem globálních ekonomických zájmů. V jistém slova smyslu lze mluvit o privatizaci veřejného prostoru, jeho kolonizaci soukromými zájmy.

Pod obdobných tlakem se ocitla demokratická politika, která jen stále obtížněji čelí náporu různých ekonomických zájmů, lobbistů nebo vlivu peněz. Klientelismus a korupce nejsou jen problémy nových demokracií. Výsledkem je znatelný úpadek zájmu o stranickou politiku, politické strany jsou celosvětově v krizi.

Do jisté míry také mizí klasická občanská společnost, která dala v 18. a 19. století vyrůst moderní demokratické politice a byla jejím společníkem, konstruktivním oponentem i zdrojem mnoha idejí. Moderní komunikační technologie občanskou společnost virtualizují, takže se stále méně lidí střetává tváří v tvář.

Ačkoliv v kyberprostoru vzniká obrovské množství nových iniciativ a hnutí, nyní i s pomocí nových sociálních sítí, není zatím jasné, jaký bude mít tento vývoj vliv na občanskou společnost a potažmo demokracii. Zdá se ovšem, že se postupně mění samotné paradigma demokracie. A to nejenom zásluhou komunikační revoluce, ale také zásluhou sílícího vlivu expertního rozumu na úkor klasické demokratické politiky.

Některé eseje v této knize se dotýkají ještě obecnějších jevů, jež mohou mít v konečném důsledku vliv na způsoby, jimiž se moderní společnosti spravují. Jedním z těchto jevů je například růst nejrůznějších nadnárodních sítí, snahy o hledání různých forem globálního vládnutí, které by si účinněji poradit s kontrolovat důsledky ekonomické a technologické globalizace.

Globální ekonomická krize, jakož i obavy z ekologických dopadů průmyslové činnost a z možného vyčerpání přírodních zdrojů, do jisté míry nabouraly víru v pokrok, tak jak ho definovalo osvícenství. Svět, který se z těchto rostoucích pochyb vynořuje, mnohem méně, jak se zdá, věří, že naše dnešní společenské problémy, včetně rostoucího zadlužování, nezbytně vyřeší technologický a vědecký pokrok. I tato změna paradigmatu bude mít vliv na fungování politiky.

Zdá se, že i v rozvinutých západních demokraciích zostřují nové technologie, růst expertního rozumu a problémy s přenášením demokratických způsobů vlády z úrovně národních států na nadnárodní celky střet mezi demokracií chápanou jako jistý typ institucionálního a procedurálního uspořádání a demokracií jako kulturou. Jinými slovy: svoboda, kterou má demokratický systém zajišťovat, závisí nejenom na hladkém fungování institucí či exponenciálním růstu komunikačních možností, ale také, možná především, na udržení jistého stavu společenské i individuální mysli, který můžeme s jistou mírou generalizace popsat jako „demokratický.“

Rozlišení mezi „demokraciemi demokratů“ a „demokraciemi bez demokratů“ není jen hrou se slovy. Stále častěji máme v moderním světě co do činění se společenským uspořádáním, které někteří politologové nazvali „neliberální demokracií“. Tedy se společenským systémem, v němž byl demokratický systém vládnutí zredukován na pouhou technologii a formální pravidla, jež často legitimizují existenci různých forem autoritářství, jež nestojí o to, aby občané byli skutečnými demokraty.

07. 07.

Vítězství oligarchií aneb Proč nejsou ve vládě ženy

Jiří Pehe Přečteno 16156 krát

Radikální reformy plánované českou vládní koalicí jsou sice ospravedlňovány potřebou šetřit, zpružňovat sociální stát či restrukturovat finance, ale ve skutečnosti jde o zásadní změnu sociálního uspořádání země. Koaliční záměry na zpružnění pracovního trhu, škrty, nebo zpřísnění poskytování sociálních dávek reflektují sice i racionální potřebu některých reforem, ale především reprezentují snahu uhníst českou ekonomiku a společnost do tvaru, jež odpovídá potřebám oligarchického kapitálu na globální i národní úrovni.

Budeme-li parafrázovat, co napsal nedávno Václav Bělohradský, jsme v současných společnostech svědky toho, že zaměstnanci i profesionálové se stávají pouhými „zdroji“ námezdní práce. Původní střet mezi dělnickou třídou a národním kapitálem, jež vedl po sérii sociálních konfliktů k vytvoření základů sociálního státu, odezněl ve vyspělých demokraciích někdy v polovině 20. století. Konflikt byl pak ještě více utlumen vznikem mohutných středních tříd, v nichž (pracující) člověk někam patřil. Jinými slovy, měl nějaké povolání, a tím i důstojnost, jež byla jištěna sociálním státem v případech, kdy se lidé dostali do nesnází.

Globální kapitál toto vše rozbíjí. Není v jeho zájmu, aby lidé měli pevné místo, aby měli povolání. Zaměstnanci musí údajně být flexibilní, musí se přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám. Jinými slovy: musí se chovat jako „pracovní zdroje“, které jsou rychle použitelné, přemístitelné, spotřebovatelné. Jde o to, aby pracovní síla—zaměstnanecká i tzv. profesionální--byla v podstatě námezdní.

Když bývalý představitel podnikatelů Jaromír Drábek ve funkci novopečeného ministra práce a sociálních věcí mluví o potřebě zpružnit pracovní trh (tedy de facto o potřebě najímat pracovníky bez obtížných právních závazků a vyhazovat je z práce snadněji), omezit sociální dávky (a dávat je „adresně“ jen těm, co si je prý zaslouží), nebo o důchodové reformě založené na částečné privatizaci penzijního systému, vyjadřuje přesně základní zájem oligarchického kapitálu: oslabit či demontovat sociální stát coby instituci, jež umožňuje lidem, aby s jistou důstojností vzdorovali—v jim srozumitelných hranicích svého národního státu--úsilí globálního kapitálu učinit z nich pouhé námezdní „pracovní zdroje“ anebo nezaměstnané bez dostatečně silné záchytné sítě společenské solidarity.

Jak připomněl nedávno již zmiňovaný Bělohradský, nová česká vládní koalice pracuje v intencích „třídního boje“ postaveného na hlavu. Jsme svědky útoku dobře organizované třídy bohatých na politicky zmatenou společnost, vylekanou „krizí“ a řeckými scénáři. Má se šetřit především na chudácích a lidech s přinejlepším průměrnými příjmy, jakkoliv to vláda nožná doprovodí nějakým symbolickým gestem, jež změní stropy sociálního pojištění a tím de facto zvýší daňovou zátěž i pro lidi s vysokými platy.

Na základě této perverzní logiky se například budou kádrovat nezaměstnaní, zda si skutečně zaslouží sociální dávky, zatímco manažéři investičních fondů, polostátních podniků a bank, z nichž některé přispěly k finanční krizi, si ponechají miliónové platy a bonusy.

Propaganda těchto vlivných skupin, jež se šíří s pomocí některých politických stran a neoliberálních médií, tvrdí, že údajně jde především o šetření peněz náš všech, o záchranu naší malé země před „řeckým scénářem“. Falešná mediální a politická panika ovšem měla a má za úkol zastřít, že jde o mnohem víc: o základní změnu sociálních poměrů..

Pocit odpovědnosti, a z ní vyplývající solidarity se slabšími, nemají mít ti ekonomicky „nejúspěšnější“, ale vinni se naopak mají cítit ti ostatní, o nichž se v sociálně-demokratickém pojmosloví mluví jako o lidech práce. Ti se musí uskrovnit, ti musí přijmout sociálně-darwinistickou logiku, v níž se svět údajně změnil natolik, že když nepřestanou svými „zbytečnými“ požadavky omezovat rozlet kapitálu a budou bránit sociální stát, nebudeme buď prý konkurenceschopní nebo celý systém zkrachuje.

Ve skutečnosti jde nejen o to, aby jedny (opotřebované nebo z nějakého důvodu příliš drahé) pracovní zdroje mohly být nahrazovány rychleji jinými, ale i o to, aby mohly být do soukromého sektoru ze státních fondů vyvedeny desítky miliard korun. Slogany, že například privatizace penzijního nebo zdravotnického sektoru je moderní, pružná či potřebná, by neměla odvést pozornost od staré dobré otázky „komu to slouží?“

Jde totiž mimo jiné o to, aby se soukromý kapitál, reprezentovaný oligarchickými skupinami, dostal k tzv. soft money (měkkým penězům), což je forma tunelování státu. V zájmu údajného „zpružnění“ ekonomik, je prý třeba, aby měl soukromý sektor přístup k penězům, které doposud sloužily k financování „veřejných statků“. Privatizace penzijních systémů nebo „outsourcing“ nejrůznějších státních funkcí soukromým firmám jsou součástí tohoto trendu.

Má se privatizovat to, co ještě zbývá z veřejné sféry, včetně veřejných statků. A jde také o to, aby ti, co pro oligarchický kapitál pracují, mohli být stále rychleji recyklováni s tím, že nakonec skončí v jakémsi společenském odpadu, kde budou mít ti úspěšnější z nich jen takové sociální jistoty, na které si sami „odpovědně“ naspořili.

Pojem „společenská solidarita“ nemá v takovém konceptu místo. Oč méně se bude brát na daních miliardářům a na platech přeplaceným manažerům polostátních firem, o to více se bude bývalý šéf podnikatelské lobby ve funkci ministra práce a sociálních věcí zabývat tím, jak sebrat sociální dávky těm, co si je údajně nezaslouží, nebo tím, jak snížit platy státním zaměstnancům, popřípadě tím, jak přepsat zákoník práce.

Omezování sociálního státu se odehrává formou jeho privatizace. Linie mezi soukromou a veřejnou sférou je potřeba rozmazat, a následně pak totálně kolonizovat veřejnou sféru soukromými zájmy.

I vzletný jazyk o potřebě adresných dávek je jen snahou o odvádění pozornosti k problémům, jež skutečnými problémy nejsou. V každém sociálním státě je jisté procento lidí, kteří parazitují na systému sociálních dávek. Jenže celkový objem škod jimi způsobených se nedá vůbec srovnat s celkovým objemem částek, které oligarchiemi-ovládaný stát ztrácí ve prospěch různých „kmotrů“ v podobě zmanipulovaných státních zakázek nebo vládních rozhodnutí, jež neférově zvýhodňují specifické podnikatelské subjekty.

Je proto docela jisté, že pravicová vláda prosadí přísnější systém dávek, ale je velmi nepravděpodobné, že prosadí něco skutečně zásadního, pokud jde o zneužívání státních peněz různými oligarchiemi a kmotry. Ten, kdo věří, že nová koalice (jakkoliv jedna její strana dokonce přímo založila svoji kampaň na boji s korupcí), uleví zemi od systémové korupce (v podobě zmanipulovaných státních zakázek a privatizace státních peněz do rukou soukromého kapitálu), je naivka. O takové věci jde ve vládě sloužící zájmům oligarchií až v poslední řadě.

Jakoby na okraj tohoto dění se vynořila zpráva, že v nové vládě nebudou žádné ženy. V zemi, kde mírnou většinu populace tvoří právě ženy, a kde zhruba 60 procent lidí dokončujících vysokoškolské vzdělání jsou nyní ženy…

V logice výše uvedených argumentů o oligarchickém kapitálu se ovšem nelze než divit tomu, že se tolik lidí diví, když ve vládě Petra Nečase žádné ženy nakonec nejsou. Nemohou tam být. Schopných a čestných političek by se jistě nakonec našlo dost, ale žen, které by se s brutálně asociálním vládním projektem plně solidarizovaly, a navíc by ještě mohly být, bez skrupulí, vládními partnerkami oligarchů, lobbistů zastupujících globální kapitál, jakož i různých kmotrů, není ve veřejném prostoru mnoho.

Stejně jako se za vzletnými slovy o potřebě modernizace pracovního trhu a nutnosti šetřit (což mají zaplatit především ony zmiňované „pracovní zdroje“, jež si zřejmě žijí nad poměry) skrývají často jiné zájmy, byla i role žen ve volebních kampaních některých stran jen marketingový trik. Nebo, chcete-li, zástěrka. Některé z těchto žen teď sice možná mohou posloužit jako dekorace ve vedení Poslanecké sněmovny, ale vláda, která má reprezentovat zájmy oligarchického kapitálu, to je jiné kafe.

V takové vládě musí být muži, kteří se hned tak něčeho nezaleknou, muži, kteří vědí, oč jde, muži, co se „vyznají“. Nebo snad znáte ve světě novodobých globálních i národních hospodářských oligarchů nějaké ženy? Až na naprosté výjimky, samozřejmě ne. Globální kapitalismus je svět ostrých loktů, velkých her, mafií. Svět mužů.

Jestli cokoliv vypovídá něco zásadního o povaze nové vládnoucí garnitury, je to její dvojí tvář. Dokud šlo o marketing, ženy se do tohoto obrazu hodily. Když pak došlo na dělení kořisti, není pro ně místo.

Některé tyto ženy, jako třeba tváře z Věcí veřejných, si za to mohou samy. Nechaly se použít v lechtivých reklamách, v nichž vystupovaly napůl jako budoucí političky, napůl jako modelky. A hle, ve světě reklamy dominovaném patriarchálním vkusem, to (zcela nepřekvapivě) zabralo. A docela „moderně“ to zapůsobilo i na facebookové mládí.

Kombinace této iluze „modernosti“ se seriózní tváří, kterou propůjčil politické reklamě český kníže, obloudila mnoho lidí. Plebejský národ očarovaný moudrostí těch „na zámku“ se už nestačil dovtípit, že kníže v uniformně námořního kapitána jede se svojí lodí do přístavu globálního kapitálu, který potřebuje z národa vytvořit zásobárnu „flexibilních“, recyklovatelných a nakonec do odpadu mířících „zdrojů“.

Kníže v jakémsi rozhovoru sice idealisticky říká, že chápe roli svou i své strany jako úklid špinavého záchodu, který je třeba dát konečně do pořádku. Bohužel ale zaštiťuje lidi, kteří jdou na tenhle úklid nikoliv s běžným čistícím prostředkem, ale s dynamitem.

Nikomu také nedošlo, že za sebevědomým kapitánem námořního plavidla se ženy mohou vyskytovat nikoliv v důležitých velících funkcích, ale přinejlepším jen jako reklama nebo jako nahotinky vylepené na stěnách námořnických ubikací. Vláda a její práce ve prospěch bezskrupulózního velkého kapitálu je totiž jiná liga, než předvolební marketing. V takové vládě si už nelze dovolit dokonce ani bývalou zpěvačku dechovky, která by pěla budovatelské písně o americkém radaru.

Jinými slovy: vláda, která bude demontovat sociální stát a transformovat v námezdní práci to, co ještě zbývá z důstojnosti zaměstnanců chráněných sociálním státem (a to vše ještě zaštiťovat vzletnými slovy o potřebě flexibility, individualismu a vzdělanostní společnosti), nemůže potřebovat lidi ani s průměrným sociálním soucítěním. Potřebuje asociály--ostré muže ošlehané větry „velkého světa.“ Dámy mohou chodit na recepce a „řídit“ Poslaneckou sněmovnu.

Deník Referendum, 6.7.2010

01. 07.

Volební revoluce má vážný kaz

Jiří Pehe Přečteno 8179 krát

Navzdory nadšení části médií a veřejnosti nad údajným vítězstvím pravice a nástupem nové politické generace byly nedávné volby do Sněmovny spíše dokončením sestupného trendu, jenž začal před několika lety. Vedle rozvalu stávajícího systému, kde českou politiku kotvily víceméně čitelné strany, se dovršil vývoj, v němž nové politické „strany“, a nikoliv jen neviditelná ruka trhu, mohutně přispívají k privatizaci politiky a tím i ke kolonizaci veřejného prostoru soukromými zájmy.

Jsou opakem občanské společnosti, jejíž aktivity, například na Facebooku, k úspěchu těchto nových stran paradoxně přispěly. Nepolitická politika je konečně tady, ale nikoliv v podobě často vysmívané rádoby nadvlády občanské společnosti nad politickými stranami, ale v podobě nových subjektů, jež ve skutečnosti nejsou skutečnými politickými stranami, přičemž ani organicky nevyrůstají z občanské společnosti.

Obě nové strany jsou něco jako investiční fondy, které slibují v podobě krátkodobých spekulací na politickém trhu vysoké výnosy, jež by měly být každému střízlivému „investorovi“ podezřelé. Nahlíženy tímto prizmatem jsou tyto nové „strany“ založeny na hře s pohyblivým spekulativním kapitálem na politickém trhu, který se může vypařit stejně rychle, jako se před volbami zkondenzoval do podoby těchto uskupení.

Strana VV navíc v horším případě připomíná firmu, v níž jsou zásluhou anonymních akcií skuteční majitelé víceméně neznámí, v lepším případě firmu, v níž je předseda strany jen výkonným ředitelem, zatímco předsedou představenstva a majitelem v jedné osobě je někdo jiný. Velké zavedené strany, ČSSD a ODS, se sice také již delší dobu chovaly jako firmy s ručením omezeným, podnikající s politickým vlivem, ale přece jenom jsou díky srozumitelné vnitřní struktuře i dlouhodobě pěstované identitě o poznání čitelnější a stabilnější, čímž kotví celý politický systém.

V ještě cyničtějším pohledu lze nové strany vnímat nikoliv jako organizace, které (jako třeba ČSSD a ODS) kvůli výsadnímu postavení v české politice, a s ním souvisejícím vlivem, byly postupně tunelovány různými korupčními bratrstvy, ale jako organizace, které si kmotři přímo vytvořili.

Revoluce, která se v české politice údajně ve volbách odehrála, má tak vážný kaz: nenabízí skutečné alternativy k dosavadnímu, do jisté míry zkorumpovanému establishmentu, který se mnohým po právu zajídal. Nabízí dva úspěšné podnikatelské záměry, které hrají na politickém trhu poker, a jejichž skutečné cíle, zejména v případě VV, jsou neznámé.

Odtud také pramení problémy s vyjednáváním o vládní koalici. VV se neopírají o vnitřně srozumitelný, koherentní program a vnitřní strukturu. Pouze se přizpůsobují okolnostem. Stejně jako šlo véčkařům před volbami o co největší volební zisk, pro jehož dosažení byla použita série osvědčených populistických triků, nyní jde o co největší zhodnocení tohoto zisku. Zjistí-li, že k takovému zhodnocení se nehodí účast ve vládě, nebo že ze společnosti vyprchává „nadšení“ pro pravicové reformy (jež je ostatně o to virtuálnější, oč více ho intenzivně propagují neoliberalismem fascinovaná média), klidně ve vládě nebudou, a klidně se zřeknou i takticky přijaté pravicové nálepky.

Navíc coby strana typicky protestní, a tedy nesystémová, budou mít velké vnitřní problémy, pokud v „systému“ začnou působit. Není prostě možné ve volbách uspět s tezí o boji s dinosaury a vzápětí se s nimi harmonicky spojit ve vládní koalici.

Právo, 1.7.2010

Archiv článků: červenec 2010