Archiv článků: březen 2011

29. 03.

Dvoukolejnost, nebo slepá kolej?

Jiří Pehe Přečteno 6899 krát

Česká republika se na summitu Evropské unie na konci minulého týdne rozhodla, spolu s Velkou Británií, Maďarskem a Švédskem, že se nebude účastnit evropského paktu pro euro.
Ten považují prointegrační kritici za málo účinnou deklaraci, zatímco euroskeptici, jako třeba český prezident, v něm vidí snahu dále omezit suverenitu národních států.

České rozhodnutí je pozoruhodné nejenom proto, že pakt v obecné rovině vybízí členské státy k některým reformám, o které v současnosti údajně usiluje Nečasova vláda, i když civilizovanější země jistě nebudou o naplnění reformní agendy usilovat v podobě asociálních improvizací, jichž jsme svědky u nás. Tak či onak, nepřipojení se k paktu v tomto kontextu vyznívá jako další euroskeptický truc.

České odmítnutí paktu je pozoruhodné i kvůli tomu, že premiér Nečas na otázku, zda se neobává vzniku dvoukolejné EU odpověděl, že dvoukolejná EU už existuje. Jako příklad uvedl eurozónu a země, které euro nemají.

Ano, jistá dvoukolejnost v EU skutečně existuje, ale je se nutné ptát, jak vznikla, zda je to pro nás dobře, a zda ona druhá kolej, na kterou Nečas s Českou republikou dobrovolně míří, není ve skutečnosti kolej slepá.

Dvoukolejnost vznikla a prohlubuje se zejména proto, že jsme si ji sami naordinovali. Nejde jen o váhání s přijetím eura, ale začalo to už tím, že Česká republika přijala před vstupem do EU zákon o státní službě, který EU požadovala kvůli depolitizaci státní správy, což je nejlepší záruka pro boj s korupcí, aby hned po vstupu jeho účinnost opakovaně odložila. Dodnes ho nemá.

Jsme tedy už od vstupu do EU v roce 2004 na druhé koleji přinejmenším v jedné důležité oblasti, přičemž jedním z důsledků tohoto rozhodnutí je obrovská systémová korupce v přidělování státních zakázek, která začíná ohrožovat jako rakovina samotnou existenci české demokracie.

O ještě větší dvoukolejnost usiluje prezident Klaus, který si při podpisu Lisabonské smlouvy vymínil výjimku z Listiny základních práv Evropské unie, což zabrání českým občanům, aby se mohli domáhat ochrany svých sociálních práv u evropských soudů.

Na Nečasově slovech o dvoukolejnosti je pozoruhodné zejména to, že vláda o tak zásadním rozhodnutí nevede s veřejností žádnou debatu. Pro zemi, jako je Švédsko, která nejen drží s EU krok, ale v lecčems je na tom lépe než evropský průměr, bude snadné kdykoliv přehodit výhybku na kolej první. Ostrovní Velká Británie je specifický případ. Pro Českou republiku a Maďarsko může být ale jakýkoliv další odklon od evropských standardů naopak cestou k „reformám“, které se sice v obecné rovině tváří jako to, co požaduje i pakt pro euro, ale v konkrétním provedení utužují nedemokratické, asociální a ekonomicky kontraproduktivní praktiky mafiánského kapitalismu.

EU je také prostorem solidarity. Každé rozhodnutí, jako třeba pakt pro euro, má svou symbolickou rovinu. Česko se svým rozhodnutím z přediva politicky motivované solidarity vyřazuje.

Možná nám to viditelně neublíží, dokud sami nebudeme potřebovat pomoc. Bohužel s politickou jasnozřivostí jsou čeští politici na štíru, takže nám při výletu na druhé koleji nezbývá než věřit, že není ve skutečnosti slepá. Na té jsme se v naší historii už několikrát vlastním přičiněním ocitli.

Právo, 29.3.2011

29. 03.

Hrad v zajetí konspiračního blouznění

Jiří Pehe Přečteno 9687 krát

V každé společnosti najdeme určité procento duševně mírně či více vychýlených jedinců, kteří za každým významnějším společenským jevem a událostí vidí důmyslné konspirace.

Výstižnou definici konspiračních teorií nabízí například Wikipedie, která je popisuje jako teorie, jež vysvětlují události, stav věcí nebo aktuální vývoj jako výsledek spiknutí skupiny osob, která vědomě a tajně působí v neprospěch zbytku společnosti. Vyznavači konspiračních teorií obvykle tvrdí, že touto skupinou jsou vlády, mocné korporace nebo mezinárodní organizace, tajné spolky (jejichž existence mnohdy není doložena), představitelé určitých národů či náboženství nebo dokonce mimozemské civilizace.

Obecně lze většinu konspiračních teorií odbýt jako selhání intelektu nebo jako do určité míry paranoické projevy, jejichž nositelé odmítají přijmout logická, často zcela srozumitelná vysvětlení určitých jevů. Lidé, kteří věří konspiračním teoriím, jsou naštěstí ve většině civilizovaných zemí jen menšinami někdy zmatených, někdy ale také bohužel docela pomatených jedinců.

Ani nositeli českých konspiračních teorií by se tudíž nebylo nutné vážně zabývat, kdyby se nejrůznější konspirační teorie nerojily přímo v okolí hlavy českého státu. Z historie totiž víme, že ve spojení s hlavním proudem politiky mají některé konspirační teorie, rozvinuté do podoby doktrín, na svědomí obrovské tragédie.

Už před časem proslul prezidentův vicekancléř Petr Hájek pozoruhodnou konspirační interpretací událostí 11. září 2001. Rozsáhlou manipulaci, hraničící s konspirací, nachází také v současném mediálním světě.

Prohradní, nebo spíše hradně-servilní tiskovina zvaná Revue Fragmenty, v níž se mimo jiné občas publikačně profiluje prezidentův nejnovější oblíbenec, politický extremista Ladislav Bátora, zase poskytuje nemalý prostor různým konspiračním teoriím, které se týkají údajných záměrů nastolit světovou vládu, na čemž se má podílet například i skupina Bilderberg.

Revue tak například věnovala nemalý prostor pražskému vystoupení amerického „experta“ na údajně konspirační povahu Bilderbergu, Daniela Estulina. Tento přistěhovalec z Litvy, kterého brali dosud vážně převážně jen diktátoři, jako jsou Fidel Castro nebo Hugo Chavéz, ve svých knihách a veřejných projevech rozvíjí často až neuvěřitelné teorie o tom, co bilderbergská setkávání významných státníků, expertů a byznysmenů údajně jsou. Zdrojem těchto spekulací je přitom jednoduchý fakt: setkání jsou neveřejná. A neveřejná jsou z prostého důvodu: mnozí z vysoce postavených politiků a dalších osobností by se jinak asi zdráhali mluvit úplně otevřeně.

Autor tohoto textu byl na jedno setkání bilderbergské skupiny před deseti lety pozván a byl svědkem docela normální konference, na níž se střídaly panely na řadu zajímavých témat. V nekonspiračním vidění světa lze tak bilderbergské setkávání docela jednoduše popsat jako snahu organizátorů nabídnout lidem, kteří často rozhodují o osudech jiných lidí (politici, šéfové korporací) nebo jiné lidi ovlivňují (publicisté, veřejní intelektuálové), osvětu a diskusi nad tématy mezinárodní politiky a hospodářství, jimž se většina nemá čas do hloubky zabývat.

Na setkání jsou zvány osobnosti nejrůznějšího ideologického zaměření, od konzervativců až po socialisty, od neoliberálních vyznavačů neviditelné ruky trhu až po kované keynesiánce.

Je možné, že se někteří z nich mimo oficiální program na něčem s jinými domlouvají, ale nejde o žádné spiknutí. Je to podobné, jako když se v českém kontextu někteří významní lidé z byznysu, politiky, žurnalistiky a prostředí občanských iniciativ setkávají na konferencích skupiny Lípa. I tam lze najít lidi od leva do prava, i tam se možná někteří účastníci u sklenky vína na něčem po večeři s někým domlouvají, ale bylo by docela těžké udělat z tak pestré směsi lidí skupinu s konspiračními záměry. Pokud ano, museli bychom tam zařadit i choť pana prezidenta, Livii Klausovou, která na jednom setkání Lípy byla.

Ještě bizarnější teorii, než je teorie světovlády skrze Bilderberg (jenž je jen další variací na téma, jež v moderní době rozvířilo už před sto lety nechvalně známé falzum zvané Protokoly sionských mudrců) nabídl nedávno další z nových členů „hradního klubu“, novinář Adam Bartoš. Řeč teď není o jeho seznamu nepolepšitelných pravdoláskařských petentů (který odkazoval ke konspiračním teoriím svého druhu, v nichž hlavní roli hrají údajní představitelé údajného společenství Pravdy a Lásky), ale o neuvěřitelném textu publikovaném nedávno na serveru První zprávy.

V něm Bartoš naznačuje, že nedávné zemětřesení v Japonsku (jakož i zemětřesení jinde, například to na Haiti) jsou výsledkem práce temných sil v supertjaném americkém vojenském výzkumu. Takové urážlivé blouznění by se snad dalo odbýt jen další konspirační teorií, v níž Bartošovu mysl ovládají zlí mimozemšťané. Neměl by se nechat vyšetřit?

Tento novopečený člen "hradní partičky", jehož seznam pravdoláskařů se velmi líbil i panu prezidentovi, také samozřejmě pravidelně rozvíjí konspirační teorie o výše zmíněné skupině Bilderberg, o snahách nastolit světovládu, a podobně populárních tématech. Ve svém nejposlednějším dílku se pouští do úvah o tom, zda nově založený levicový think-tank CESTA, jakož i plány na zřízení české pobočky docela jistě nelevicového amerického Aspen institutu nejsou dílem stejné konspirace temných globálních sil v režii Bilderbergu, neboť jak přeci všichni víme, jednoho jeho setkání se účastnil spoluzakladatel CESTY Jiří Pehe, a jiného zase Karel Schwarzenberg, který podporuje založení Aspen institutu v Praze.

Podle Bartoše je "posledním domácím úkolem", který Pehe od bilderbergovců dostal, zaměřit se na levicovou část české politické scény. Chce se dodat, že První zprávy, jejichž publikační činnosti dominuje Bartoš s podobnými urážkami, trapnými spekulacemi a paranoidními teoriemi, si brzy při letmé četbě mohou někteří lidé začít plést s věstníkem pacientů z pavilonu pro těžce narušené osobnosti nějaké psychiatrické kliniky.

S takovým věstníkem by si mohli také někteří čtenáři splést Revue Fragmenty, v jejímž internetovém vydání lze nejnověji žasnout nad článkem šéfredaktorky Ivany Haslingerové půvabně nazvaném „EU není pouhý podvod, ale zločinné spolčení neviditelných loutkařů“. Samotný text sumarizuje projevy na konferenci euroskeptiků, jejímž ústředním tématem, jak se zdá, byla protievropská paronia, hraničící s konspiračními teoriemi.

Což nás vrací k panu prezidentovi. Byl to koneckonců on, kdo už před 8 lety naznačoval, že evropský integrační projekt je jakýmsi zákulisním dílem politiků, kteří jsou zvyklí na to, že snídají v Benátkách, obědvají v Paříži a večeří ve Stockholmu, a z druhé strany pak evropských byrokratů. Obě tyto skupiny profitují z prohlubování evropské integrace, zatímco drtivá většina Evropanů žádné takové zájmy nemá, ujišťuje pan prezident, který je vždy dobře informován o tom, co si spolu s ním „drtivá většina“ myslí.

Pan prezident pak zastřešil tyto své úvahy dnes již slavnou teorií „evropeismu“, který prý navazuje na různé temné „ismy“ minulosti. Václav Klaus je ovšem autorem i několika dalších teorií, které hraničí s konspiračním viděním světa.

V roce 2005, na zasedání Rady Evropy ve Varšavě, hovořil například o pokusech potlačit demokracii v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu, které prý chtějí bez demokratického mandátu přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Pan prezident upřesnil, že má na mysli zejména různé projevy NGO-ismu a radikálního humanrightismu. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují podle něj nové formy ohrožení lidské svobody.

V Klausově vidění svádějí „standardní“ politické struktury, vzešlé z voleb, neustálý boj o demokracii s nikým nevolenými elitami a nikým nevolenou občanskou společností, které lze považovat za jakousi formou konspirace, nejspíš s nadnárodními kořeny, jak se dočítáme v textech lidí, kteří myšlenky našeho pana prezidenta „dovysvětlují“ a rozvíjejí, často za jeho blahosklonného přitakávání.

V roce 2007, když publikoval knihu „Modrá, nikoliv zelená planeta“, stvořil Klaus ještě strašidelnějšího globálního nepřítele. Komunismus byl podle něj nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země a přírody, a pod tímto sloganem – podobně jako kdysi marxisté – chce nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa.

Snad právě objevení tohoto globálního nepřítele, kterého lze prý přirovnat k nacismu, přimělo některé spolupracovníky pana rezidenta, aby trochu modifikovali teorii o prospěšnosti systému standardních politických stran, když z něho Ladislav Jakl vyřadil zelené, o nichž v roce 2010 prohlásil, že mezi Stranou zelených a ekoterorismem neexistuje ostrá hranice.

Prostě někdo „za scénou“ chce pořád plánovat a ovládat dění nejen v české společnosti, ale celého světa, a neštítí se ani (eko)terorismu. Panu prezidentovi a lidem okolo něj to působí vážné starosti. Jsou přeci zastánci standardních mechanismů neviditelné ruky trhu a demokratické politiky, a to do té míry, že když propukne nějaký korupční skandál, jako třeba ten na Ministerstvu životního prostředí, který ukazuje na docela konkrétní síly mafiánského kapitalismu v pozadí politiky, pan prezident to odbude jako titěrnost.

Proč by měl Hrad a jeho spřátelené okolí hledat viníky současného stavu mezi konkrétními korupčními bratrstvy v politice a byznysu, která demokracii podemílají zcela zjevně, když je mnohem „jednodušší“ velkými tahy štětce malovat obraz celosvětového spiknutí, v němž se to hemží radikálními environmetalisty, humanrightisty, nikým nevolenými elitami, moci chtivými bruselskými úředníky, bilderbergiány a supertajnými zbrojními programy (v jejichž rámci si Američané, zřejmě aby zakryli stopy, zkouší ničivá zemětření tu na svých nepřátelích, tu na svých spojencích).

Tuto úvahu lze zakončit jak zprávou dobrou, tak zprávou špatnou. Nejprve ta špatná: viditelné zhoršování páně prezidentovy mysli, dováděné do zcela absurdních závěrů „braintrustem“, jímž se obklopil, budeme muset vydržet ještě dva necelé roky. A ta dobrá? Budeme to muset vydržet už jenom dva necelé roky.

Deník Referendum, 28.3.2011

22. 03.

Sjezd ČSSD: vítězství stejnějšího ze dvou stejných?

Jiří Pehe Přečteno 7682 krát


Těsné vítězství Bohuslava Sobotky nad Michalem Haškem v boji o post předsedy ČSSD je podle jednoho pravicového komentátora vítězstvím stejnějšího ze dvou stejných.

Bez hlubšího zamyšlení zní takové konstatování jako výstižná charakteristika obou soupeřů o post předsedy ČSSD: oba jsou mladí, oba vystudovali práva, oba jsou velkými emocemi neoplývající suchaři, oba brojí proti současné pravicové vládě a šturmují do boje za sociální stát. Ten „méně stejný“ je svojí náturou o něco razantnější, ale chce být přitom vůči vládním stranám o něco smířlivější. Ten „stejnější“ naopak volá po radikalizaci.

Jakkoliv trefně to zní, toto ulpívání na poněkud bulvárně pojaté politické estetice je ovšem, zejména na pravé straně mediálního spektra, zároveň zásadním nedostatkem analýz situace v sociální demokracii i v české politice obecně. Zatímco před rokem byl hlavním předmětem zájmu těchto komentátorů údajně grobiánský, potažmo papalášký styl Jiřího Paroubka, nyní se do omrzení rozebírá údajná Sobotkova a Haškova nudnost.

Ve skutečnosti se ovšem za touto „nudností“ skrývá velké nebezpečí pro českou pravici. Před rokem Paroubkův agresivní styl dost často překrýval hloubku politických a sociálních problémů, které se ČSSD snažila v opozici vůči pravicové vládě akcentovat. Jinými slovy: forma vítězila nad obsahem, a to ne vždy především zásluhou samotného Paroubka, ale zásluhou často až iracionálních emocí, které Paroubkův styl vzbuzoval v médiích a části veřejnosti.

Navíc Paroubek potřeboval svého Topolánka. Tito dva, pro média zaručeně „nenudní“ politici, byli rubem a lícem téhož, přičemž toto „totéž“ nemělo pro mnohé skutečný obsah. Z politiky se stala hra: řekl-li Paroubek „ano“, Topolánek řekl „ne“, a vice versa. Souboj byl o to urputnější, oč byl prázdnější, a o co větších prkotin se týkal: celá česká politika se tak mohla scvrknout na dlouhé měsíce do sporu o třicetikorunový poplatek u lékaře, jakkoliv je nutné uznat, že tento poplatek byl symbolem důležitějších věcí.

Když zmizel Topolánek z čela ODS, Paroubek se najednou začal jevit jako vyfouklý míč. Jeho nejrůznější silné výroky v poslední fázi volební kampaně začaly padat do prázdna, protože neměly příjemce v podobě Topolánka, který by svými podobně agresivními odpověďmi udělal z Paroubkových slovních smečí téma, z něhož by pak média žila.

Snažila se tedy několik měsíců žít jen z Paroubka, zvlášť když nový lídr ODS, Petr Nečas, v nikom nevzbuzoval žádné emoce. Paroubka tato nepřátelská obsese médií těsně před volbami dohnala k takové míře znechucení, že některé deníky bojkotoval.

Bohužel se ovšem také ukázalo, že Paroubek ponechaný sám sobě, bez protivníka ze stejného kadlubu, vytváří destruktivní energii, která když nenajde protivníka, se může obrátit proti němu i ČSSD. Což se nakonec stalo.

Sobotka i Hašek jsou politici jiného typu. Pozornost nestrhávají primárně na sebe, což veřejnosti dává více možností slyšet, co vlastně říkají.

A to, co říkají, začíná v české společnosti stále silněji rezonovat: politika pravicové vlády, jež se tváří jako rozpočtově odpovědná, je v lepším případě nepromyšlená série improvizací, ovlivněných ideologickou zaslepeností, v horším případě promyšlený pokus rozbít základy sociálního státu, který společnost žijící v posledních dvaceti letech v relativním sociálním smíru, nesmiřitelně rozdělí.

Se Sobotkou a Haškem v čele bude tak opozice vůči vládě spojována mnohem více s ČSSD a jejími postoji, než s nějakou konkrétní silnou osobností, kterou pak mohou pravicová média donekonečna cupovat a zesměšňovat. Navíc politická „nudnost“ může být velkou výhodou v kontrastu s vládou, která sestává z politiků, jejichž osobnostní rysy, skandály a výstřelky zásadním způsobem problematizují vládní „reformy“ nebo i jen racionální komunikaci o nich.

Ve srovnání s extravagantním, v některých případech politicky patologickým chováním řady vládních politiků nebude „nudnost“ Sobotky či Haška pro média dlouhodobé téma. Tématem se mohou tito dva stát pouze za předpokladu, že si nebudou schopni srovnat noty, a jejich mocenský boj bude pokračovat. Vytvoří tak chtě nechtě téma, které bude mít podobný efekt jako Paroubkův styl: bude se za ním ztrácet podstata toho, oč ČSSD jde.

Sobotka a Hašek samozřejmě ve skutečnosti stejní nejsou--ani stylem, ani programově. Výše zmíněné konstatování pravicového komentátora je asi tak pravdivé, jako by bylo konstatování, že mezi dvěma pravicovými deníky, Lidovými novinami a MF Dnes, vlastněnými stejnou zahraniční firmou, má více čtenářů ten stejnější ze dvou stejných.

Když už ale byli oba, Sobotka i Hašek, zvoleni do dvou nejvyšších pozic ve straně, je paradoxně v zájmu ČSSD, aby se pokud možno jevili do té míry stejně, že budou svým chováním budit alespoň zdání jednoty. Jenom za předpokladu, že jejich případné spory nezastíní programové poselství, které se z lůna ČSSD začalo i díky předsjezdové debatě jasně vynořovat, uspěje jak jejich strana, tak oni sami.

Nemuselo by to být těžké. Zatímco Sobotka v čele strany může dělat to, co před sjezdem sliboval, tedy z radikálnějších pozic útočit na vládu, Hašek může z pozice předsedy asociace krajů nabízet smířlivější tvář a jednání. Oba tak mohou v zájmu společné věci oslovovat rozdílné skupiny voličů.

Pokud by ale příští dva roky byly především bojem mezi „sobotkovci“ a „haškovci“, přičemž podstata tohoto boje nemůže být než mocenská, neboť programově jsou si oba politici příliš blízcí, dost pravděpodobně by se za dva roky vynořil na sjezdu někdo třetí, naplňující smysl přísloví, že když se dva perou, třetí se směje. Bohužel pro Českou republiku by tím „třetím“, co se směje, byla i současná vládní koalice.

Deník Referendum, 22.3.2011

16. 03.

Český stát jako absurdní divadlo

Jiří Pehe Přečteno 11984 krát

Náhoda tomu chtěla, že se ve zpravodajství televizí, deníků a internetových portálů objevovalo v uplynulých dnech vedle sebe několik poněkud absurdně se jevících zpráv. V jedné hrál hlavní roli ministr financí Miroslav Kalousek, který nejprve tvrdil, že má k dispozici tajnou nahrávku ze setkání šéfredaktorů předních periodik, v níž se prý na čemsi nekalém domlouvají, aby pak druhého dne nabídl příběh, v němž vše byla jen mystifikace, jejímž účelem bylo získat informace.

Druhá zpráva se zabývala řáděním komanda vojenské policie v České televizi, které údajně hledalo odtajněný dokument, jenž měl co do činění s kauzou bývalého šéfa vojenského zpravodajství generála Krejčíka. Po zásahu, který se leckomu mohl jevit jako nasazení jednotky rychlého nasazení proti teroristům, jsme se dozvěděli, že vojenská policie do budovy ČT vtrhla takovýmto neuvěřitelným způsobem, protože chtěla nechat posoudit znalcem kopii dokumentu, který měl podle ní v držení redaktor ČT!

V televizních záběrech dění během mítinku Dělnické strany sociální spravedlnosti v Novém Bydžově jsme pro změnu mohli sledovat, jak policie na koních prudce vjela do davu lidí, kteří proti pravicovým extremistům pokojně demonstrovali, přičemž zranila jednu z demonstrantek. Takto skvěle připravená policie ovšem evidentně nebyla nikde v dohledu, když po mítinku třináct pravicových extremistů zaútočilo na tři romské aktivisty, přičemž jeden z Romů utrpěl těžké zranění hlavy.

Toto vše se odehrávalo na pozadí rozhodnutí vládní koalice sjednotit sazbu DPH do dvou let na sedmnácti procentech namísto původně oznámených dvaceti, což prý má být poslední změna doprovázející plánované reformy penzijního systému, s níž nesouhlasí většina veřejnosti, prezident republiky i někteří členové vládního poradního sboru NERV. Ačkoliv byla koalice bombardována výzvami k diskusi o svém záměru, měnit se prý už nebude nic. Ba co víc, vláda spojí hlasování o reformě s hlasováním o důvěře.

Diskutovat o ničem vládní koalice nehodlala ani při loňském přijímání balíčku rozpočtových škrtů ve zkráceném řízení, ve stavu tzv. legislativní nouze, Ústavní soud nyní logicky rozhodl, že takto prosazené škrty nemohou platit, a chce-li je vláda prosadit, musí je do konce roku, dokdy je soud ponechal v platnosti, schválit v řádném legislativním procesu.

Všechny výše uvedené příklady spojuje několik strašidelných rysů. Především je zde jakási podivná nepřiměřenost, nebo, chcete-li, křiklavý nesoulad mezi formou a obsahem toho, co český stát dělá – ať už v podobě policie, vojenské policie, některých ministrů, nebo samotné vlády. Ze všeho vyčuhuje zoufalý nedostatek jisté kultury jednání, což navozuje všudypřítomný dojem politického a státního buranství. A v neposlední řadě: nikdo není za nic odpovědný.

Ministr prý mystifikuje, aby získal v zájmu veřejnosti informace o záludných praktikách médií. Policie, jinak neschopná dovést ke zdárnému konci šetření obrovitých korupčních kauz nebo třeba jen zajistit pořádek na silnicích, klestí cestu pro pochod extremistů tak, že najíždí na koních do demonstrantů proti rasismu. Vojenská policie, v podobě jednotky rychlého nasazení, pro změnu vtrhne do budovy ČT a hledá kopii jakéhosi dokumentu.

Vládní koalice přijímá prý neodkladnou reformu penzijního systému, ačkoliv ji odborná i laická veřejnost varují, že se o smysluplnou reformu nejedná. Překvapivé rozhodnutí, že vlastně nebude k financování takové reformy třeba dvacetiprocentní sazby DPH, ale bude stačit jen sedmnáctiprocentní, navíc vyvolává silné podezření, že nikdo nic důkladně nepromyslel, a reformy, které mají ovlivnit chod společnosti na desetiletí, jsou jen improvizace.

Zatímco vláda dochází ke svému údajně historickému „reformnímu“ rozhodnutí, dále přešlapuje v řešení systémové korupce, v níž se ročně poztrácí tolik peněz, že by hravě nejen ufinancovaly veškeré schodky současného penzijního systému, ale ještě by stačily k vytvoření rezerv na několik desetiletí dopředu.

Nelze se ubránit dojmu, že česká demokracie je tak trochu u konce s dechem. Korupcí prožraný stát se ve svých reformách už vzmůže jen na rozhodnutí, která nejenže nic nezlepší, ale naopak nepochybně vyústí do dalších tunelů. Ministr financí, který takzvané reformy zaštiťuje, se i zásluhou své „mystifikace“ jeví jako paranoidní pomatenec, kterého právě probudili z opice, nicméně ve své funkci nadále zůstává. Zpolitizované orgány státní moci neřeší podstatné věci jako je například právě korupce, ale nabízejí béčkové akční thrillery.

Ve výčtu bychom mohli bohužel pokračovat: prezident hájící politického extremistu, ministr školství produkující jeden skandál za druhým, ministr vnitra čelící masivní petici za odstoupení, ministr obrany nenesoucí údajně žádnou odpovědnost za podivné finanční toky ve svém bývalém vládním resortu, předseda vlády jevící se ze všeho nejvíc jako poslušný žák Mazánek, jenž chodí na pravidelné „kartáče“ na Hrad.

Přidáme-li k tomu halasný a údajně nesmlouvavý souboj vlády s doktory o navýšení jejich mezd ve výši, která je jen zlomkem peněz, jež se poztrácejí každý rok v resortu zdravotnictví skrze korupci a předražené zakázky, nabízí se obrázek země, která neví, jak si vládnout.

Je podivuhodné, že právě taková země se nechce podílet na případných změnách ve fungování Evropské unie, protože by to prý pro nás nebylo v současnosti „výhodné“. Zřejmě jsme na tom skvěle, vše výborně funguje, kdybychom EU náhodou potřebovali, dáme vědět.

Možná lze ironicky dodat, že je to pro EU jen dobře. Představa, že by se jí při reformě fungování eurozóny snažil radit například český ministr financí, který je zcela pohlcen domácími mystifikacemi, je strašidelná. Pokud se EU eventuálně bude dělit na tvrdé integrační jádro a zbytek, bylo by jen těžko vysvětlitelné, co Českou republiku v její současné podobě opravňuje stát po boku vyspělých demokracií.

09. 03.

Co s Klausem?

Jiří Pehe Přečteno 11549 krát

Na nedávných vyjádřeních prezidenta Václava Klause k důchodové reformě není nejzajímavější jejich obsah. Klaus vyjádřil jen to, co si o nepromyšleném a arogantním vládním postupu myslí spousta lidí, včetně některých z těch, kdo se snažili vytvořit pro reformy odborné zázemí.

Klaus nenabízí ani skutečné řešení: jeho vlastní představy o tom, jak by důchodový systém měl vypadat, jsou jen extrémem, blížícím se libertinským utopiím Strany svobodných občanů Petra Macha, a jsou tudíž ještě více scestné než představy vládní.

Důležité ovšem je, že se Klaus vůbec rozhodl na toto téma promluvit. Svou intervencí posunuje o kousek dál svůj dominantní vztah k vládě Petra Nečase. Tu dostal pod kontrolu, když v podobě „tajné“ dohody na konci minulého roku, zabránil rozpadu vládní koalice.

V předvánoční politické mele přitom nejenom ukázal, že premiér Nečas je de facto jeho „podřízeným“, jakkoliv ústavně by tomu tak být nemělo, ale navíc získal spojence v podobě faktického předsedy Věcí veřejných Víta Bárty. Klaus pochopil, že VV nevědí, kam se politicky vrtnout, a že jelikož se v poslední době pohybují těsně nad hranicí volitelnosti, jsou využitelné k populistickým ofenzivám, které zaštítí sám prezident.

Není tedy vůbec náhodou, že politického extremistu Ladislava Bátoru se snažil Hrad umístit na ministerstvo školství, které vede člen VV, stejně jako není náhodou, že svoji ofenzivu proti vládnímu návrhu důchodové reformy Klaus koordinuje s Bártou.

Jelikož si Klaus v politice vždy počínal jako šachový hráč, který má svoje tahy rozmyšlené dopředu, je na místě otázka, co sleduje. Chce mít vládu pod kontrolou, a Nečase tudíž drží v v šachu proto, že mu jen dělá dobře mít navrch, anebo chce mít navrch, protože má nějaký další plán?

Jelikož mluvíme o Klausovi, je nepochybně pravdou to druhé, i když o Klausových úmyslech můžeme jen spekulovat. Může to být například snaha nastolit ve vztahu s vládou převahu, která prezidentovi umožní vládu využít v některých nedokončených bitvách—například tu se „zpupnou“ soudcokracií, zejména pak Ústavním soudem.

Může mít i zájem dokončit svoje destruktivní dílo ve vztahu k Evropské unii, a je proto nutné oslabit především TOP 09,v jejímž čele stojí Klausem opovrhovaný Evropan Karel Schwarzenberg, kterému Nečas v čele vlády nepochybně dle Klausova mínění příliš ustupuje.

Klaus si ale také může pomalu připravovat nástupní pozici pro post-prezidentské období, neboť, jak sám říká, chce zůstat viditelný ve veřejném prostoru.

Jisté je, že ať už je jeho plán jakýkoliv, má v Nečasovi ideální nástroj. Klidně mu může rozbíjet jeho vládní záměry, spojovat se proti němu s vnitro-koaliční opozicí v podobě VV, a Nečas se nevzbouří. Dělá tak úplně stejnou chybu jako Mirek Topolánek, který se sice nakonec Klausovi postavil, ale bylo už pozdě. Bohužel i Nečas svoji příležitost už promeškal a on i jeho vláda za to politicky draze zaplatí.


Právo, 9.3.2011

08. 03.

Reformy jako loupež

Jiří Pehe Přečteno 17878 krát

Česká republika je zemí natolik zasaženou systémovou korupcí, že v podstatě žádné reformy ohlašované současnou vládou nedávají smysl, nebude-li korupce nejprve zásadně omezena. Jsou-li rozkrádány veřejné rozpočty v řádech stamiliard ročně, postrádají jakékoliv pokusy ozdravit státní finance legitimitu, neboť značná část ušetřených peněz se rozkrade.

Proč by si měli občané chtít utahovat opasky, jsou-li si vědomi skutečnosti, že peníze, které stát prý na nich potřebuje ušetřit v podobě škrtů a reforem, by si vláda mohla opatřit, kdyby omezila masivní rozkrádání veřejných prostředků?

V takové situaci dokonce není legitimní ani pouhé volání po zmenšení státních deficitů s pomocí škrtů, reforem a zeštíhlování státu, protože zmizí-li v černých děrách korupce ročně více než 100 miliard korun z veřejných peněz, jak ukazují různá data, pak by Česká republika i se svým údajně přebujelým sociálním státem, neměla v podstatě žádné deficity, kdyby systémové rozkrádání peněz určených pro veřejné zakázky vymýtila.

Problém je ovšem ještě vážnější. Výše popsaná situace by se totiž dala postupně napravit, pokud bychom mluvili o zemi, kde si politická reprezentace nejen uvědomuje hloubku problému, ale chce ho také řešit.

Současná politická reprezentace sice o problému, který ohrožuje samotnou stabilitu české demokracie, ví, ale řešit ho skutečně nechce, a vlastně ani nemůže, protože je jeho součástí. Boj s korupcí používá jen jako vějičku na voliče, ve skutečnosti neexistuje opravdová vůle zasáhnout samotné kořeny systémové korupce.

Důvod je prostý. Politické strany (zejména ty pravicové, které obhajují zájmy českého i globálního kapitálu) se už dávno staly jen nesvéprávnými agenturami pro obchodování s politickým vlivem. Samy jsou prolezlé korupcí: od místních organizací, kterých se různým způsobem zmocnili místní kmotři, až po nejvyšší patra, kde politici zastřešují zavedený systém, z něhož plynou peníze do stranických pokladen, a pravděpodobně i na soukromé účty mnohých politiků (nebo jejich příbuzných).

V systému, kde je v podstatě každá větší státní zakázka zmanipulovaná tak, aby se o výnosy z jejího předražení, popřípadě o nezákonné „provize“ z jejího zprostředkování mohli podělit různí podnikavci jak v byznysu, tak v politice, je bohužel na místě podezření, že cílem každé větší reformy, která se zdánlivě snaží ušetřit peníze státní pokladně, je ve skutečnosti jen najít ve veřejných financích další prostředky, které bude možné rozkrást. Nahlíženy z tohoto úhlu jsou „reformy“, ač jejich cílem je údajně ušetřit peníze státu, jen loupeží, protože většina takto ušetřených peněz se zase rozkrade.

Bohužel v takovém kontextu lze politiky, kteří „šetří“ (například na státních zaměstnancích nebo na obyvatelstvu v podobě plošného zvýšení DPH) rozdělit jen do dvou kategorií: naivky, kteří věří, že i přes všudypřítomnou korupci pomohou nakonec ušetřené peníze k ozdravění státních financí, a tím i celkové kondice českého hospodářství, a cyniky, kteří „šetří“ především proto, aby našli nové zdroje pro nenasytnou korupční hydru, jíž jsou součástí.

Systémová kleptokracie v českém podání má svoji ideologickou „nadstavbu“: schovává se za poučky o malém státu, škodlivosti údajně přebujelých sociálních dávek, individualismu, odpovědnosti každého z nás za vlastní osud. Využívá cynicky tvůrců veřejného mínění—novinářů, ekonomických expertů a PR agentur—k tomu, aby ospravedlňovali neoliberální reformy bez toho, že by se zamýšleli nad širším kontextem.

Mnozí tito lidé nemíní své zjednodušené poučování o malém státu, potřebě masivně šetřit, privatizaci penzijního systému, nebo žádoucí flexibilitě pracovního trhu, zle. Jsou produktem intelektuálně poněkud zploštělého prostředí, v němž se pořád dokola opakované neoliberální formulky, které zamořily v posledních dvaceti letech veřejný prostor nejen u nás, staly myšlenkovou šablonou—a to i kvůli neexistenci smysluplné alternativy, způsobené, mimo jiné, lacinou, i když vzhledem k historickým konotacím částečně pochopitelnou démonizací levice.

A samozřejmě jsou působeny i intelektuální a hodnotovou vyprahlostí demokratické levice u nás, k níž přispěla nejenom výše zmíněná démonizace, která dlouho činila skutečně autentické levicové přemýšlení „podezřelým“, ale také postkomunistický oportunismus mnoha „levicových“ politiků v prvních dvaceti letech po pádu komunismu. Ten notně přispěl k tomu, že se zejména sociální demokracie stala mnohem více součástí neoliberálně ospravedlňované kleptokracie než její alternativou.

Vrátíme-li se ale k ideovým proponentům „autentického trhu“ bez přívlastků, je téměř dojemné nyní sledovat, jak si někteří z těchto lidí si začínají uvědomovat, že jejich dobře míněné, neboť idejemi vedené představy o „správném“ fungování moderního státu, narážejí do zdi kleptokratické reality. Někteří zhnuseně opouští ten či onen poradní orgán pravicových vlád, neboť ke svému překvapení zjišťují, že vážně míněný boj s korupcí je v institucionalizované kleptokracii až na posledním místě.

Jiní s překvapením zjišťují, že hlavním záměrem například reformy penzijního systému není skutečně systém zlepšit, ale vytvořit kouřovou clonu pro masivní vyvedení státních prostředků do rukou kapitálových fondů „spřátelených“ s politiky. A jelikož v korupcí již značně vydrancovaném státním rozpočtu nejsou prostředky, zaplatí pravicová vláda tuto loupež plošným zvýšením DPH.

Hořekování mnohých pravicově orientovaných komentátorů a ekonomů, včetně některých členů vládního NERVu, že takto si důchodovou reformu nepředstavovali, je ovšem zároveň trapné. I lidé jen průměrně prozíraví by dávno viděli, že byli cynicky využíváni mocnými ekonomickými zájmy a některými politiky coby „užiteční idioti“, kteří svým opakováním pouček, o nichž by mělo smysl možná vést skutečnou debatu ve zdravé demokracii, připravili pro nejnovější tunel půdu.

Bohužel je jisté, že jakákoliv snaha reformovat zásadně cokoliv, co má dopady na státní finance, musí v současném systému skončit fiaskem, protože před tím, než jakákoliv vláda vůbec vysloví slovo „reforma“, musela by se rok dva věnovat zcela vážně boji s korupcí tak, aby nebylo v budoucnosti možné masivně zneužívat státní zakázky, a aby privatizace nejrůznějších státních funkcí nebyla jen zástěrkou pro zmanipulované, nelegální obohacování určitých skupin.

Reformátorské úsilí bez výrazného potlačení systémové korupce se dá přirovnat ke snaze lékařů, kteří doporučují pacientovi s rakovinou například ranní rozcvičky, běhání a vitamíny, aniž by skutečně léčili rakovinu.

Reformy uskutečňované současnou vládou nemohou v prostředí systémové korupce než přispět k další mafianizaci státu, protože velká část prostředků generovaných nebo ušetřených reformami bude rozkradena, čímž se dále posílí moc těch , kdo tento korupční systém provozují a organizují.

Tento vývoj nemá zdánlivě řešení, zejména pokud ani demokratická levice nevybředne z logiky mafiánského kapitalismu. Má k tomu sice šanci, přičemž prvním krokem by mohl být nadcházející sjezd ČSSD, ale existují důvody k opatrnosti. Síla struktur spojených s českou kleptokracií se nakonec možná ukáže být i na levici silnější než síla idejí.

Pokud se taková politická obroda, která by mohla následně mít vliv i na pravou stranu politického spektra, nezdaří, čeká českou demokracii pravděpodobně zásadní střet. Veřejnost ožebračovaná mafiánským kapitalismem se nakonec vzbouří. A z historie víme, že spontánní vzpoury, probíhající mimo koridory zaběhnutých politických mechanismů, přinášejí rozvrat, ne řešení.


Deník Referendum, 8.3.2011

03. 03.

Věci přísně tajné

Jiří Pehe Přečteno 7244 krát

Česká republika nabídla v posledních měsících poněkud chátrajícím západním demokraciím odvážnou inovaci : vládní subjekt, který se vydává za politickou stranu, ale ve skutečnosti politickou stranou není, neboť je to v podstatě soukromá firma podnikající v politice.

Ač se v tomto subjektu údajně rozhoduje naprosto transparentně s pomocí vnitrostranických referend, a snad i proto se jmenuje Věci veřejné, nikdo ve skutečnosti neví, jak se v něm rozhoduje. „Strana“ má předsedu, který se nezdá být jejím skutečným předsedou, a povídá se, že ani není skutečným ministrem vnitra.

Vlastní-li politický subjekt jeden člověk, má to ovšem svoje výhody. Není třeba vést dlouhé diskuze například o tom, zda politické uskupení, které se do Poslanecké sněmovny vyšvihlo zásluhou boje s politickými dinosaury, má či nemá jít do vlády plné dinosaurů. Takové otázky je možné operativně vyřešit například telefonátem do soukromé bezpečnostní agentury.

Nyní se VV rozhodly svůj naprosto transparentní image ještě vylepšit tím, že jednání jejich poslaneckého klubu budou v budoucnosti utajená. Je tomu tak proto, že debaty z jednání klubu ve Sněmovně jsou prý slyšet až na chodbu, kde stojí novináři.

Jenže poslanci VV jen těžko najdou opravdu klidné místo. Pokud by se například chtěli scházet příště na ministerstvu vnitra, kdo zaručí, že jejich debaty neodposlechne někdo z mnoha tisíců nespokojených policistů a státních zaměstnanců, kteří sepisují petice za odstoupení ministra?

Ministerstvo školství je ještě horší nápad. Prohýbá se pod tolika skandály, včetně titěrných diskuzí o tom, zda jmenovat náměstkem politického extremistu, nebo zda má ministr právo bohatě odměňovat lepou vrchní ředitelku a psát jí seminárky, že klid je vyloučen. Ministra pro místní rozvoj za VV pro změnu vyšetřuje policie kvůli podivné zakázce jeho bývalé firmy.

Nabízí se ministerstvo dopravy, jenže tam zase ministra neustále obtěžují novináři a koaliční partneři jakýmisi nesmysly o sledování politiků na Praze 11 jeho bývalou firmou. Možná nejlepší by tedy bylo schůzovat doma u faktického majitele strany. Kdo ještě dokáže zajistit dostatek klidu, když ne manželský pár sestávající ze dvou vysokých ústavních činitelů-- ministra a místopředsedkyně PS? Vypomoct přitom může i ministrův bratr, který nyní spravuje ministrovu bývalou firmu, pro kterou je utajování posláním a pro níž by měla být hračka dokonale zakonspirovat menší poslanecký klub.

Ale vážně: uvědomíme-li si, že tento poněkud komický politický novotvar spolurozhoduje například o tom, zda se z důchodového systému vyvedou desítky miliard do rukou soukromých fondů nebo o vládních škrtech, měli bychom se trochu bát. Ještě že máme pana prezidenta, který neváhal s touto transparentně působící stranou uzavřít tajnou dohodu, když šlo v koalici do tuhého, a tím se zaručil za to, že ať už „strana“ jedná v jakémkoliv stupni utajení, bude to nakonec přece jen ku prospěchu nás všech.

Právo, 3.3.2011

02. 03.

Nezodpovězené otázky nad důchodovou reformou

Jiří Pehe Přečteno 17747 krát

Vláda, ekonomové a komentátoři podporující reformu důchodového systému v podobě vytvoření tzv. druhého pilíře, tedy soukromých kapitálových fondů, do kterých by se vyvedla část prostředků ze současného systému průběžného financování, uvádějí čtyři hlavní důvody, proč je prý reforma nutná.

Prvním je důvod demografický, tedy stárnutí populace a menší počty narozených dětí, které by mohly v produktivním věku financovat penze lidí ve věku důchodovém.

Důležité je prý i rozložení rizik do více pilířů, což má mimo jiné také neutralizovat důsledky zákonitého poklesu odvodů do státního pilíře v době krize.

Třetím důvodem je údajně nežádoucí zvyšování odvodů do státního systému penzijního pojištění, což by jej mohlo stabilizovat, neboť to by prý podvázalo růst ekonomiky.

Čtvrtým důvodem je prý možnost, zejména pro bohatší lidi, zvýšit si v podobě investic do soukromého důchodového pojištění výši důchodu.

Zní to logicky. Přesto se vynořuje řada otázek, na které jsme zatím neslyšeli jasné odpovědi. Zde jsou.

1. Jestliže Česká republika vydává na odvody do systému důchodového pojištění jen ekvivalent zhruba osmi a půl procenta HDP, zatímco průměr Evropské unie je téměř dvanáct procent, proč nelze současný deficit v systému průběžného financování důchodů a jeho stabilizaci řešit zvýšením odvodů? Když někteří ekonomové argumentují, že takové zvýšení by podvázalo ekonomický růst, proč vyšší odvody evidentně nepodvazují růst třeba v Německu nebo Polsku? A čím se ekonomicky liší případné vyšší odvody do průběžného systému od plošného zvýšení DPH na dvacet procent, které má financovat současnou reformu?

2. Je-li jedním z důvodů reformy obava, že by ani zvýšení odvodů do průběžného systému nevyřešilo problém stárnutí populace, proč neřešit tento problém postupným zvyšováním věku odchodu do důchodu (v závislosti na prodlužující se průměrné délce života) v kombinaci se zvyšováním odvodů do průběžného systému?

3. Jestliže vláda našla odvahu zvýšit plošně DPH na dvacet procent, což přinese státní pokladně šedesát miliard ročně navíc, proč nemohou být tyto peníze jednoduše použity na zaplacení současného schodku systému průběžného financování, který činí něco přes dvacet miliard korun, a zbytek na vytváření rezerv průběžného systému pro budoucnost, přičemž by se ještě klidně dostalo například i na financování úlev v platbách sociálního pojištění pro zaměstnavatele?

4. Proč, jak upozorňuje například ekonom Vladimír Pikora, řešit obavy z budoucího údajně rostoucího dluhu systému průběžného financování tím, že vytvoříme okamžitě obrovský dluh v podobě vyvedení prostředků z průběžného systému a také ho hned začneme splácet v podobě plošného zvýšení DPH? Není taková logika poněkud perverzní? Pikora mimo jiné tvrdí, že současný systém průběžného financování je podle propočtů jeho týmu i bez velkých změn stabilní dalších dvacet let.

5. Jak se budou vybírat fondy, kterým stát de facto „bezpracně“ přihraje desítky miliard? Máme v českém korupčním prostředí nějaké záruky, že „výběr“ těchto fondů nebude zmanipulován a že už jejich samotný výběr nepovede k další privatizaci, potažmo mafianizaci české politiky?

6. Mluví-li se o nutnosti diverzifikovat rizika, není pravdou, že v naprosté většině případů utrpěly v nedávné ekonomické krizi ztráty soukromé penzijní fondy, zatímco státní systémy zůstaly, až na výjimky, stabilní? Jinými slovy: dojde-li k opravdu velké krizi, je pravděpodobnější, že oslabí nebo zkrachují jako první státy nebo soukromé fondy?

7. V některých zemích vlády také podporují tzv. čtvrtý pilíř důchodového systému, což je podpora vlastního bydlení, protože vlastník bytu nebo domu nemusí platit na stará kolena nájem, popřípadě si může vypomoci pronájmem svého bytu nebo domu. U nás se snižuje podpora stavebnímu spoření, a ke všemu vyšší DPH zvýší ceny nemovitostí. Navíc: jak ovlivní trh s nemovitostmi plán vlády změnit zákoník práce tak, že bude možné řetězit pracovní úvazky na dobu určitou? Jelikož banky vyžadují při dávání hypoték dlouhodobou finanční stabilitu těch, kterým půjčují, nepovede toto opatření k výraznému omezení hypotečního trhu a tím i k podvázání stavebního průmyslu?

8. Jak upozorňuje Jan Keller, bude-li jako jedna z možností, jak investovat peníze do soukromých fondů, nabídnuta i konzervativní cesta investování do státních dluhopisů, neznamená to, že peníze, které stát věnoval soukromým fondům, budou tyto fondy i s úrokem opět půjčovat státu a že tento úrok opět zaplatí z daní občan?

9. Jestliže reforma představená vládou v podstatě nikterak nedopomůže nižším a středním příjmovým skupinám k výraznému zvýšení důchodů, proč jednoduše neliberalizovat současný systém dobrovolného připojištění, tedy tzv. třetí pilíř, který by umožnil, zejména bohatším lidem, zhodnotit jejich investice do takového systému více než dnes? Jinými slovy: proč vytvářet zcela nový systém, který zadluží celý stát včetně těch, kteří z toho budou mít při svých příjmech minimální nebo žádný užitek, když by bylo jednoduše možné učinit pro majetnější lidi atraktivnějším třetí pilíř, a zvýšením daní (ať už ve formě vyššího DPH, nebo obnovení progresivního zdanění, nebo ve formě zvýšení sociálního a penzijního pojištění) učinit zároveň dlouhodobě solventním systém průběžného financování?


Deník Referendum, 1.3.2011

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy