Archiv článků: červenec 2011

31. 07.

Je multikulturalismus nepodařený experiment?

Jiří Pehe Přečteno 15021 krát

V intenzivní debatě, kterou vyvolal norský masakr, existuje jedna výrazná argumentační linie, kterou lze shrnout takto: hrůzný čin Anderse Breivika ve jménu boje s multikulturalismem by neměl zastřít, že multikulturalismus, opírající se o umělou politickou korektnost, selhal.

Alexandr Tomský, člen českých „Svobodných“, dokonce tvrdí, že skandinávská společnost je urážena kazateli agresivní ideologie multikulturalismu, jakým je kupříkladu primátor Osla, což prý vzbuzuje nenávist. Nelze se nezeptat, zda náhodou nebyl primátor Osla do své funkce zvolen demokratickou většinou, která jeho názory znala.

Multikulturalismus evropským společnostem, tedy ani těm skandinávským, nikdo nevnutil zvenčí. Je to produkt dlouhé liberálně-demokratické praxe. V současné zjitřené atmosféře se ale bohužel jen málokdo namáhá, aby ho vůbec definoval.

Jednou skupinou kritiků je tak multikulturalismus vágně chápán jako od základů nepodařený experiment se soužitím různých kultur, zejména v rámci „slabošských“ liberálních demokracií a jejich nadnárodních integračních procesů. Pokud bychom toto tvrzení přijali, můžeme se rychle ocitnout na zrádném poli volání po čistotě kultury (rasy, národa), jehož důsledky už známe z evropské historie, přičemž rádi „zapomínáme“, že většinu přistěhovalců Evropané přizvali jako levnou pracovní sílu.

Jinými je multikulturalismus kritizován jako jakási umělá ideologie, zaštiťující se nadřazeně absolutním dobrem, pod jejímž praporem prý „bezbřeze tolerantní“ evropské demokracie nenutí přistěhovalecké menšiny dodržovat „civilizační normy“ běžné na Západě, jakož i pravidla liberální demokracie, což vede k k vytváření těžko integrovatelných přistěhovaleckých komunit, často se řídích vlastními pravidly.

Pokud tomu tak je, je na místě politická i intelektuální debata, jak to změnit, což se koneckonců už děje--například v podobě zákazu nošení pokrývek hlavy na veřejnosti ve Francii a Belgii. Důležité ale je, aby byl spor nakonec rozhodnut, jak se v liberální demokracii sluší, politicky. Přitom by neměly být porušeny základní (ústavní) principy liberálně-demokratického pořádku, což mohou posoudit například ústavní soudy.

Třetí skupina kritiků, k níž patří i Breivik, vztahuje výše zmíněné argumenty převážně na islámské přistěhovalce a dodává, že jejich náboženství i kultura jim v podstatě znemožňuje jakoukoliv integraci do liberálně-demokratických společností, takže výše zmíněná debata nedává v jejich případě smysl.

Breivik by muslimy nejraději deportoval, Tomský zase tvrdí, že multikulturní politici útočí na „zdravý rozum“, když například odmítají před islámskými přistěhovalci zavřít hranice, protože by šlo podle nich o diskriminaci.

Tyto argumenty předpokládají, že celá jedna přistěhovalecká skupina je kvůli své kultuře a náboženství prostě neintegrovatelná, a tak by se s ní mělo také zacházet. Ti, kteří si to nemyslí, „útočí na zdravý rozum“. Jenže čí? Demokratů nebo extrémistů?

Ve světle výše řečeného se zdá, že na celé debatě o multikulturalismu je možná tím nejpodstatnějším naše schopnost zůstat na půdě liberálně-demokratického diskurzu . Podaří-li se to, možná i v Evropě najdeme imigrační model, který by fungoval alespoň tak dobře jako ten americký, kde ani navzdory 11. září 2001 nemají například s integrací muslimů takové problémy, jako má s přistěhovalectvím dodnes tak trochu „post-koloniální“ Evropa.

Právo, 30.7.2011

29. 07.

Na konci světa

Jiří Pehe Přečteno 4759 krát

V samotném závěru posledního filmu Larse von Triera vidíme dvě sestry a malého chlapce, syna jedné z nich, v okamžicích, než do Země narazí planeta Melancholia a svět, tak jak ho známe, skončí. Zatímco mladší sestra konec rezignovaně vítá nejen proto, že katastrofa bude pro ni vysvobozením z její vlastní těžké melancholie, ale i proto, že lidstvo je podle ní zlé, druhá, matka chlapce, prožívá konec světa s úděsem. Je to ale právě mladší, zdánlivě lhostejná sestra, kdo se vzmůže na poslední, vpravdě lidské gesto, když se pokusí s pomocí pohádkové smyšlenky ochránit svého synovce před vědomím neodvratitelného konce.

Konec světa, jenž je ve filmu vykreslen s pomocí dekadentně krásné estetiky, je svého druhu apostází. Žádná z hlavních postav se neobrací k Bohu ani v okamžiku největší úzkosti.

Nikdo proti konci neargumentuje ani z pozic „vyšších“ humanistických hodnot. Vše se odehrává v atmosféře zvláštní lhostejnosti, která je jen doprovodnou kulisou k divukrásnému divadlu lhostejné přírody.

Pokud takto vypodobněný konec světa vůbec nabízí nějakou nábožensko-morální interpretaci, našli bychom jakési náznaky jen v první části filmu, v němž na nás ve scénách ze svatby mladší sestry dýchá naprostá prázdnota postmoderní sešlosti úspěšných a bohatých, reprezentujících průřez smetánkou kapitalistického světa, kteří by teoreticky měli mít všechny důvody se ze své existence těšit. Místo toho jejich materialistická dekadence přímo volá po nějakém „trestu“.

Později jsme svědky i naprostého fiaska vědy, když předpovědi, že Melancholia Zemi mine, selžou, a hlavní protagonista víry ve vědu, manžel starší sestry, symbolicky spáchá sebevraždu ještě před koncem světa. Je to selhání racionalismu, jenž vyztužoval celou modernitu.

***
Konec světa v podobě konce lidstva není v lidské představivosti ničím novým, ale četné předpovědi takového konce, jichž jsme svědky v současnosti, se liší od těch minulých zejména v tom, že Apokalypsa už není branou k něčemu jinému, vyššímu. A pokud ano, nemáme představu, co by to mohlo být.

I nyní často připomínaný konec mayského kalendáře, připadající na 21. 12. 2012, je tak v horším případě interpretován jako konec lidstva, v lepším pak jako konec jednoho věku a začátek nového. Čím by tento Nový věk měl být, ale nevíme.

Západní civilizaci, v níž má dnes většina předpovědí o konci světa svůj původ, svírá úzkost. Jako nejjednodušší se nabízí vysvětlení, že je to úzkost civilizace, která rychle ztrácí své výsadní postavení a která konec své dominantní role promítá do teorií o konci světa.

Nejmarkantnější je tento jev v Americe, coby jakémsi předvoji západní modernity. Už nějakou dobu se mluví o „americkém věku úzkosti“, který spustila nejen postupná ztráta velmocenského postavení nebo ekonomická krize, ale také, a možná především, nejistota, jak dál.

Amerika byla už od dob prvních kolonistů považována, za „zářivé město na kopci“, zemi boží, která bude příkladem celému světu. Tato vize, formulovaná poprvé Johnem Winthropem v roce 1620, byla kombinací víry v Boha, puritánských ctností i rodícího se racionalismu a stala se základem ideologie americké výjimečnosti. Svou vizi vlastní výjimečnosti a historického poslání, racionalisticky zformulovanou na pozadí dědictví evropského křesťanství během osvícenství, měla ale i Evropa.

Americký sen, jakož obecně i sen o historickém poslání Západu, utrpěl ovšem v posledních letech vážné šrámy. Dosvědčuje to knižní i filmová produkce, v nichž nápadně přibylo katastrofických příběhů. Zdánlivě neodvratnému konci nyní ale často zabrání spíše nějaký pohádkový spasitel s nadpřirozenými schopnostmi, než americký hrdina. A stále častěji se s apokalyptickým koncem prostě nedá nic dělat, o čemž svědčí, poněkud perverzně, i úspěch knihy Cesta od Cormaca McCartyho.

***
Je možné argumentovat, že tato rostoucí melancholie Západu je paradoxně produktem jeho vlastní úspěšnosti. Když po pádu komunismu napsal Francis Fukuyama, že – obrazně řečeno – nastal konec historie, protože už nic nestojí v cestě globálnímu rozšíření liberální demokracie a tržní ekonomiky, měl navzdory četným kritikům do jisté míry pravdu.

Zatímco vítězství liberální demokracie v globálním měřítku je stále ještě otevřenou otázkou, globální kapitalismus se stal realitou. Jenže toto vítězné tažení globálního trhu a s ním spojená dominance jistého typu konzumní kultury, jak se zdá, téměř znemožňuje přemýšlení o alternativách.

Dobře to nedávno vystihl Mark Fischer ve své knize Kapitalistický realismus (s výmluvným podtitulem Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu), která je popisem bezradnosti současné civilizace bez „alternativ“. Ačkoliv kapitalismus ve své současné podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku a zároveň způsobuje vysokou míru nespokojenosti a nejistoty, nikdo v traumatizované „společnosti risku“ či „tekutého hněvu“ přesně neví, co by jej mohlo nahradit.

Před pádem komunismu byla sdíleným posláním Západu porážka komunismu a demokratizace autoritářských režimů, jdoucí ruku v ruce s idejemi lidských práv. Za horizontem se skrýval poněkud utopický příslib, že taková epochální změna obrodí i západní společnosti.

I lidé žijící v komunistických zemích či v jiných autoritářských režimech viděli pád komunismu a následné spojení se Západem poněkud utopicky – jako téměř revoluční změnu. Nicméně tyto aspirace, jejichž konečné důsledky nebyly artikulovány a předvídány ani na Západě, ani v komunistickém táboře, měly nakonec docela prozaické vyústění: globální vítězství kapitalistického systému. Nepřiměřená očekávání spojená s pádem železné opony se ukázala být poslední velkou utopií.

***
Patrik Ouředník říká ústy vypravěče první části románu Příhodná chvíle, 1855, jenž je pojednáním o jedné utopii, mimo jiné i toto: Dva a půl tisíce let zdokonalují učenci své teorie, pátrají po nových a nových poznatcích, slibují lepší svět – a svět je čím dál nepochopitelnější a bolestnější. Proč? Odpověď je tak prostá, že ji odmítáme připustit: protože se nikdy nezbavili předsudků, protože poznávají jen to, co vstupuje do jejich přirozeného řádu.

Ve své poslední knize Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, která je fascinujícím přehledem různých utopií, jež se zrodily v západních společnostech, pak Ouředník píše: Utopie je virtuální prostor, nereálná realita, nepřítomná přítomnost, alteria bez identity… Utopie je stav, který je nám navždy uzavřen, stav, k němuž nevyhnutelně směřujeme.

„Konec historie“, jak by řekl Fukuyama, nebo „kapitalistický realismus“ bez alternativ, jak by řekl Fischer, politicko-společenskou utopii ovšem zrušil. „Intelektuální“ diskurz je ve společnostech globálního kapitalismu už víc než dvacet let ovládán nikoliv diskusemi o „alternativách“, jakkoliv třeba utopických, ale úmorným ekonomizujícím myšlením, které diktuje logika tohoto systému „bez alternativ“. Jsme zajatci přirozeného řádu, který se zdá být zcela nezměnitelný.

Stránkám novin a časopisů, jakož i regálům knihkupectví, vládnou diskuse o finančním kapitálu, úrocích, měnových uniích, růstu Růstu, energetické politice. Do geopolitického kontextu se to pak vše přelévá v podobě intelektuálně zploštělého teoretizování o konci amerického věku, o tom, kdy Čína a další tygři předběhnou Západ, a co to může znamenat z hlediska světové bezpečnosti.

Posedlost ekonomickými ukazateli a předpověďmi není náhodná. Ekonomie povýšená na vědu je intelektuálně vyhořelým palivem hospodářského systému, který obepíná celou planetu a který si podmaňuje postupně i demokratickou politiku.

Idea pokroku už nesouvisí s „lepším člověkem“ nebo „lepší společností“ (v té nejlepší ze všech špatných údajně už žijeme), ale s vědou, technikou a ekonomickým růstem. Vášeň společnosti je zaměřená na nové telefony, tablety, společenské sítě, genetické úpravy. Nebezpečná bakterie mediálně hravě zastíní i nejbrutálnější války.

Spousta zábavy, dalo by se říct. Mnoho podnětů k přemýšlení. Proč si tedy Ouředníkův hrdina myslí, že je tento „lepší“ svět ve skutečnosti čím dál nepochopitelnější a bolestnější? A proč se zdá být ve filmu Larse von Triera tak dokonale „prázdný“?

***
K explozi předpovědí o konci světa se tento podivný stav současného světa vztahuje takto: Utopie coby stav, který je nám sice navždy uzavřen, ale k němuž přesto jakoby nevyhnutelně směřujeme, plní v lidské společnosti důležitou sanitární roli. Je to aspirace na něco lepšího, která činí současný stav i s jeho nedostatky snesitelným. Neověřitelnou, přesto důležitou osobní utopií je i víra v jiný svět za životem.

To, že se ve 20. století snaha některé konkrétní utopie realizovat zvrhla do masového vraždění a zotročování, je samozřejmě jedním z důvodů, proč se Západ začal stavět k politickým utopiím opatrně, a proč byla utopická očekávání spojována s pádem železné opony spíše jen implicitně. Tedy jako víra, že taková geopolitická změna povede k jakési obrodě, nebo bychom mohli říct humanizaci politiky i tržního hospodářství.

Jenže to se nestalo. Namísto toho jsme se uzavřeli do světa bez alternativ, do světa, který bychom mohli popsat parafrází komunistického hesla S kapitalismem na věčné časy!

Tento novodobý kapitalismus zaručuje lidem v bohatších společnostech slušnou životní úroveň, přístup k informacím i konzumu všeho možného – od materiálních produktů, o nichž se našim předkům ani nesnilo, až po cestování, kvalitnější zdravotnickou péči a masovou kulturu. Jenže ve stále více sekulárních společnostech, které nevěří v alternativu světa za životem a které si v rámci „kapitalistického realismu“ nedokáží představit ani alternativu v podobě jiného sociálního systému, je stále častější reakcí pouhá nuda nebo nihilismus.

Jinými slovy: může lidskému životu dát smysl jen vydělávání peněz za účelem konverze těchto výdělků do dalšího investování nebo spotřebovávání? Jeví se jako smysluplná demokracie zredukovaná do podoby volební reprodukce institucí, které stejně jako naše životy přímo či nepřímo kontrolují jakési globálně působící ekonomické zájmy?

V této umrtvující kultuře spotřeby spotřebováváme nejen materiální statky, ale i požitky, cestování a kulturu. Typicky moderní formou spotřeby, která nepotřebuje autentické lidské city, je i erotický průmysl.

Pro přemýšlivější jedince je tato existence ale asi tak smysluplná jako ta v Báječném novém světě. Technický a vědecký pokrok se mění v „nudu“ svého druhu. Ani reklamní masáže o báječné individualizaci našich zážitků v podobě adrenalinových sportů nebo dovolených „stranou toho všeho“ neuchrání většinu od ucpaných dálnic, přecpaných letovisek, poznávací turistikou paralyzovaných Karlových mostů či masové kultury reprezentované televizními telenovelami bez konce.

Co má být kromě růstu Růstu cílem tohoto „průmyslu pokroku“? Lepší technologické hračky, nové léčebné metody, geneticky upravené potraviny, delší život, nový člověk? Skeptik může skoro cítit lítost na stovkami miliónů lidí, které globální kapitalismus pozdvihuje z materiální bídy s vidinou, že budou žít „jako my“.

Václav Bělohradský argumentuje, že epocha globalizace redukuje stát, otevřený veřejný prostor a kulturu na pouhé nástroje bio/symbo/logické moci globálního kapitálu. K tomu lze dodat, že situace je možná ještě horší, protože neznáme alternativu.

Lze-li utopii definovat, jak říká Ouředník, jako virtuální prostor, nereálnou realitu, nepřítomnou přítomnost či „alteriu“ bez identity, pak nezbývá než konstatovat, že zdánlivá absence utopie ve světě „kapitalistického realismu“ je způsobená tím, že v utopii svého druhu žijeme, aniž jsme si toho všimli. Je to jakási antiutopie o konci historie, o světě bez alternativ, o člověku, který se reprodukuje jen svou spotřebou.

***
Což nás obloukem vrací k množícím se proroctvím o konci světa. Lze se divit, že mnoha lidem, žijícím v dosti bezmyšlenkovitém světě spotřební reprodukce, která ovládá systém „bez alternativ“, se může jevit jako alternativa k takovému světu jeho konec? Jinými slovy: není nárůst varování o konci světa, ba dokonce jakási zálibná fascinace koncem, jako v Trierově Melancholii, produktem pocitu civilizační bezvýchodnosti?

Možná by se konec světa jevil trochu jinak, kdyby třeba Lars von Trier nabídl jako hlavní protagonisty ty, kdo bojují o holé přežití v nějakém indickém nebo brazilském slumu, což je koneckonců odvrácená tvář stejného systému, jejž vykresluje. Jenže nejvyšší aspirací společensko-ekonomického systému, který ve filmu končí v plamenech spolu s celou planetou, jsou v tomto jeho vývojovém stádiu materiálně po všech stránkách zajištěni lidé, které ukazuje.

Proč nejsou šťastní a proč se zdá být konec světa vysvobozením z jejich myšlenkově, citově i nábožensky prázdného universa, v němž se jen horizontálně reprodukují požitky a prožitky, to jsou otázky, které úzce souvisejí s tím, kam směřuje naše civilizace. V tomto okamžiku se mnohým evidentně zdá, že nikam…

Právo, příloha Salón, 28.7.2011

27. 07.

Lafferova křivka

Jiří Pehe Přečteno 10840 krát

Podle dosavadních údajů pro rok 2011 má ministerstvo financí značný problém s výběrem daní. Očekávaný propad by se mohl pohybovat v desítkách miliard korun. Reakcí na tento vývoj jsou evidentně i návrhy na další zvýšení DPH.

Před několika lety, během vlády Mirka Topolánka, byla veřejnost vystavena intenzivní ideologické masáži ze strany neoliberálních ekonomů o příznivých účincích nízké rovné daně. Ti se často odkazovali na tzv. Lafferovu křivku, kterážto prý ukazuje, že nízké daně v konečných důsledcích zaručují celkově lepší výběr daní. Nebylo by na škodu, kdyby nám titíž ekonomové a bývalí členové vlády vysvětlili, cože se to děje.

Jelikož ovšem naši ekonomičtí analytici dost často nedokáží myslet mimo poměrně jednoduché poučky, které se naučili při studiu ekonomie, popřípadě mimo ideologické šablony, lze čekávat dva typy reakcí, které klidně můžeme zesumarizovat za ně.

Jedna skupina neoliberálních ekonomů nám sdělí, že Lafferova křivka u nás nedošla naplnění zejména proto, že nízká rovná daň, tak jak ji v krystalické podobě navrhnul Vlastimil Tlustý, byla nakonec zprzněna Kalouskovým konceptem zdanění tzv. superhrubé mzdy, navíc zůstal daňový systém plný výjimek. Kdyby se nějaká vláda odhodlala ke skutečně nízké rovné dani a reformě daňového systému tak, aby byl zcela jednoduchý, určitě bychom konečně ekonomicky nejen raketově rostli, ale ještě bychom vybírali více daní.

Druhá skupina bude navíc tvrdit, že se úspěšnějšímu výběru daní staví do cesty nepříznivé ekonomické podmínky po roce 2008, které nejenže snižují výdělky a zisky firem, které lze zdanit, ale také motivují lidi i firmy, aby i při nízkých daních stát nadále šidili. Lafferova křivka u nás tedy nedošla naplnění zejména proto, že zrovna když Topolánkova vláda prosadila rovnou daň, zákeřně udeřila krize.

Je také zajímavé, že velmi často titíž ekonomičtí analytici a politici, kteří před několika lety pod praporem Lafferovy křivky prosazovali nízkou rovnou daň navzdory varováním, že žádná vyspělá ekonomika nízké rovné daně nepoužívá, dnes tvrdí, že ještě lepší cestou k účinnému výběru daní, než je snižování daní přímých, je prý zvyšování daní nepřímých, tedy DPH.

Jedině takto prý neroste cena práce, takže nás zdanění spotřeby spolu se škrty ve státních financích učiní více konkurenceschopnými. Jenže více konkurenceschopnou měla učinit Českou republiku přece už rovná daň zavedená Topolánkovou vládou. A ta samá daň měla zajistit, že nižší zdanění bohatších vrstev obyvatelstva a firem podstatně zlepší výběr daní. To se ovšem tak nějak nestalo.

Pokud bychom uvěřili, že Lafferova křivka je naprosto logická konstrukce, kterou kazí jen vnější okolnosti, jako je nedůslednost při zavádění skutečně nízkých daní nebo světové ekonomické krize, možná bychom i tak mohli přesvědčeným teoretikům neoliberalismu poradit, že jelikož vše souvisí se vším, je velmi obtížné spoléhat na zdánlivě logické konstrukce v jejich čisté podobě bez toho, že bychom vzali v úvahu společensko-kulturní faktory. Například, že v některých národních kulturách existují menší sklony okrádat stát za jakýchkoliv podmínek , než v té naší.

Jinými slovy, zdánlivě logický koncept, jako je Lafferova křivka, bude jen těžko fungovat ve státě, kde se ročně poztrácí stovky miliard v korupci. Ti, kdo ve velkém „holí“ stát s pomocí uměle předražených zakázek a jiných mafiánských metod, docela jistě nebudou pohnuti k lepšímu chování nízkou daní. Našli-li si způsoby, jak neplatit vyšší daně, najdou dozajista i způsoby, jak neplatit daně nižší.

Nadšení současné vlády pro zvyšování nepřímých daní je tak nejlepším důkazem toho, že stát pod jejím vedením zcela rezignoval na to, aby různé podfukáře daně, jakkoliv nízké, platit donutil. A jelikož evidentně nechce a neumí potírat ani systémovou korupci, může se skutečně spolehnout jen na dva zdroje příjmů: zdanění zaměstnanců a zvyšování DPH. Netřeba zdůrazňovat, že obojí zatíží zejména střední vrstvy.

Když nás premiér i ministr financí, spolu s některými analytiky (často těmi stejnými, kteří básnili před časem o prospěšnosti nízkých rovných daní) přesvědčují, že nejlepší cestou k vyšší konkurenceschopnosti české ekonomiky je právě zvyšování nepřímých daní, doprovázené škrty, měli bychom se mít na pozoru. Podobným způsobem nedosáhla zatím vyšší „konkurenceschopnosti“ žádná vyspělá ekonomika, takže zase už zde máme pověstnou „českou cestu“.

Všechny vyspělé evropské ekonomiky mají poměrně vysokou celkovou daňovou zátěž, všechny používají progresivního zdanění, žádná nejde cestou nízkých rovných daní. A žádná si evidentně nemyslí, že nejlepší cestou k prosperitě je zadusit domácí spotřebu s pomocí vysokého DPH a neuváženého škrtání i tam, kde by se vyplatilo spíše investovat do prorůstových opatření.

Je dost pravděpodobné, že stejně jako v pravicové vládě nikdo už dnes neblouzní o Lafferově křivce, budou dnešní politici a analytici, kteří pro změnu prosazují zvyšování DPH a ideologii „proškrtáme se k prosperitě“, za několik let cudně mlčet o dalším fiasku ekonomického experimentování po česku. Proč bychom se koneckonců měli inspirovat německou, skandinávskou, rakouskou nebo nizozemskou praxí, díky které tyto země docela dobře obstály i ekonomické krizi, když všechno víme lépe?

Deník Referendum, 26.7.2011

26. 07.

Hrozba fundamentalismu

Jiří Pehe Přečteno 16322 krát

Bylo by chybou odbýt masakr spáchaný v Norsku Andersem Behringem Breivikem jen jako čin psychopata. Ano, Breivik je nepochybně psychopat, jenže psychopat ve službách fundamentalismu.

Fundamentalismus, ať už náboženský nebo politický, psychopaty přitahuje, protože zdánlivě ideologicky ospravedlňuje jejich nenávist, frustrace popřípadě patologické sklony k násilí. Může to také být jakási kotva pro lidi z různých důvodů nejisté či traumatizované.

V obecnější rovině je fundamentalismus lacinou odpovědí na rostoucí komplexitu moderního světa, proti které fundamentalisté stavějí fanatickou víru v jednoduché axiomy, zakotvené údajně v národní kultuře, náboženství či politickém přesvědčení. Pro fundamentalistu nedává smysl nabízet jeho „zjevnou“ pravdu k diskusi. Případné násilí si dokáže ospravedlnit „vyšším posláním“.

Toto je mentalita nejrůznějších extremistických hnutí a spolků, které existují i u nás, a které se zaštiťují nacionalismem ve stylu „Česko Čechům“, k čemuž patří jaksi automaticky nenávistné útoky na multikulturalismus, politickou korektnost a Evropskou unii jako něco, co údajně omezuje naše národní ambice.

Spektrum fundamentalismu v současném světě je neobyčejně široké, od náboženských proudů až po rasisty. Je intelektuálně pohodlné nalhávat si, že fundamentalismus je dnes především problémem islámského světa, ale neměli bychom zapomínat, že největší zvěrstva a genocidy dvacátého století se odehrály pod praporem fundamentalistických ideologií, které měly své kořeny v evropském myšlení.

Pokud si evropské společnosti ještě stále většinově přejí, aby demokracie, spojená s tolerancí a respektem pro jiné názory, přežila, budou muset být k nejrůznějším projevům fundamentalismu, spojenými s extremismem, mnohem ostražitější, a přestat si nalhávat, že fundamentalistický virus definitivně odešel s porážkou nacismu a komunismu.

Identifikovat potenciálně nebezpečné fundamentalisty přitom není složité. Vyznačují se nenávisti k odlišnostem, extrémně jednoduchými řešeními pro extrémně složité jevy, konspiračním vidění světa, nebo fascinací násilím ve jménu „mučednictví“ za vyšší věc, kterou pro ně v evropském kontextu dnes bývá rasová, národní či etnická čistota. To vše najdeme ostatně i ve vyšinutém manifestu Anderse Breivika.

Pokud české úřady chtějí u nás předejít činům, jako byl ten jeho, měly by se mnohem více než honům na přízraky minulosti v podobě opožděného antikomunismu nebo policejní ochraně „lidských práv“ extrémistů pochodujících českými městy věnovat prevenci. Není to tak těžké, protože v internetovém věku fundamentalisté i extrémisté dost často neodolají tomu, aby svoje „zjevené“ pravdy tak či onak nezveřejňovali.

Právo, 26.7.2011

21. 07.

Česká nebo Klausova výjimka?

Jiří Pehe Přečteno 8733 krát

Prezident Václav Klaus se sešel s předsedou sociální demokracie Bohuslavem Sobotkou, aby s ním prodiskutoval schvalování tzv. české výjimky z Lisabonské smlouvy, kterou na žádost Klause vyjednala v roce 2009 vláda Jana Fischera.

Výjimku si Klaus stanovil jako podmínku pro svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy, přičemž bylo v Bruselu předběžně dohodnuto, že výjimka by mohla být včleněna například do textu přístupové smlouvy Chorvatska s EU a takto schválena ve všech státech Unie.

Její přijetí by znamenalo, že v České republice bude suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie, která u nás vešla v platnost spolu s Lisabonskou smlouvou. Klaus tvrdil, že zůstane-li Listina v platnosti, mohli by prý vůči České republice uplatňovat majetkové nároky sudetští Němci.

ČSSD tento argument neakceptovala, navíc ji vadilo, že přijetím výjimky by čeští občané ztratili možnost dožadovat se ochrany některých svých práv, zejména sociálních, u evropských soudů. Jelikož má ČSSD od roku 2010 většinu v Senátu, má nyní možnost přijetí výjimky zablokovat, protože mezinárodní smlouvy musí schválit obě komory parlamentu.

ČSSD požaduje, aby se o výjimce a o přístupové smlouvě EU s Chorvatskem hlasovalo odděleně. Klaus i premiér Nečas varují, že ČSSD by mohla manévrováním okolo české výjimky zmařit vstup Chorvatska do EU.

Není to nic jiného než vydírání. Od počátku šlo jenom o to, aby si Klaus zachoval tvář po prohrané bitvě o ratifikaci, čehož šikovně využil k tomu, aby byla suspendována Listina EU, která chrání jemu nemilá sociální práva. Strana, která si říká sociálně demokratická, nemůže nic takového připustit.

Pro oddělení hlasování existují i závažné ústavní důvody. Aby totiž výjimka eventuálně byla vůbec v souladu s českou ústavou, těžko by stačilo, aby se o ní u nás hlasovalo prostou většinou, která stačí ke schválení přístupové smlouvy s Chorvatskem.


Lisabonská smlouva byla doporučena prezidentovi k ratifikaci ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu, a to bez jakýchkoliv výjimek. I jakákoliv změna Lisabonské smlouvy by tedy měla být schválena ústavními většinami.

Ústavním problémem dozajista je i pokus zbavit české občany práv, kterých už jednou nabyli, takže případné suspendování již platící Listiny EU by skončilo u Ústavního soudu. Kdyby navíc byla výjimka schválena jen prostou většinou společně s přístupovou smlouvou s Chorvatskem, mohla by být napadnuta i hlasovací procedura, a čekání na výrok ÚS by pak mohlo problematizovat vstup Chorvatska do ÚS.

ČSSD by se v žádném případě neměla nechat hrozbami vmanévrovat do pozice jakéhosi údajného „škůdce“ české pověsti v EU, jakkoliv i proevpropský ministr zahraničí Karel Schwarzenberg varuje, že bychom byli v případě zpochybnění ratifikace vstupu Chorvatka v EU „za šašky“.

Možná mu uniklo, že „šaška“ udělal z České republiky svým nesmyslným jednáním v roce 2009 především Klaus. Dobře věděl a ví, že jeho požadavek byla jen prázdná obstrukce, o čemž svědčí i fakt, že od schválení Lisabonské smlouvy se žádné majetkové nároky sudetských Němců neobjevily.

Právě Klaus má nejlepší možnost celý problém elegantně vyřešit tak, že se prostřednictvím vlády dohodne s EU o oddělení ratifikace vstupu Chorvatska od „české výjimky“, jakkoliv je jasné, že v takovém případě výjimka nebude schválena. Anebo výjimku, jež byla od počátku jen projevem jeho libovůle, prostě odvolá.

Právo, 21.7.2011

20. 07.

Na okraji nepředstavitelného

Jiří Pehe Přečteno 14530 krát

Ve zlomových okamžicích historie jsme opakovaně svědky zvláštního jevu: zatímco společnost je ještě v područí jazyka, institucí a rituálů odcházející éry, pod povrchem už nastupuje éra nová, jejíž obrysy ale nikdo neumí přesně artikulovat. Umělci nebo nekonformní intelektuálové pozvolný příchod tohoto „nového“ cítí a různými způsoby se na něj snaží upozornit, ale i oni mají problém s jazykem.

Chtějí-li totiž sdělit zbytku společnosti, co ono „nové“ může znamenat, musejí tak i oni činit většinou s pomocí jazyka éry stále ještě dominující. K tomu všemu se navíc přidávají nejrůznější tabu a myšlenková klišé, která s jazykem odcházející éry souvisí.

Dobrým příkladem těchto jevů je intelektuální a politický zmatek, kterého jsme svědky v současné době.

Knihkupectvím v západních zemích vládnou knihy o rozporech globalizace, zejména o rostoucích problémech globálního kapitalismu, jemuž se naplno otevřela stavidla po pádu komunismu, a který narazil do zdi v roce 2008.

V médiích můžeme pro změnu sledovat stále dokola úvahy o potřebě větší či naopak menší regulace finančních trhů, o tom, zda šetřit nebo naopak v dobách krize uplatňovat prorůstová opatření, co dělat se sociálními státy, atd.

Všechny tyto diskuse jsou úmorné nejen proto, že zůstávají na úrovni jakéhosi povrchního „intelektuálního údržbářství“, ale navíc se víceméně důsledně odehrávají „uvnitř“ existujícího systému.

Pokud jde o ekonomii, používají jazyk, který osciluje mezi ideologickými póly (neo)keynesiánství a (neo)liberalismu, a navzdory tomu, že se protagonisti opačných ideových východisek téměř na ničem neshodnou, celý tento diskurz zůstává pevně ukotven „uvnitř“ systému, který bychom mohli nazvat „pozdní kapitalismus“. Jelikož už ale víme, že ekonomové všech ideologických zabarvení naprosto selhali v předvídání krize i nabízení řešení, když vypukla, je současná diskuse ekonomů, která se opět zmocnila mediálního světa, intelektuálně v podstatě nudná. Těžko ji brát úplně vážně.

Skutečný problém se zdá být v samotném systému, nikoliv v jeho vylaďování tím či oním směrem. Jenže takové diskuse se nemůže zhostit ekonom, ale spíše filozof.

Oč méně je tato diskuse podnětná a přesná, o to víc je militantní. A to nejen mezi zástupci různých ekonomických teorií, ale i vůči těm, kdo se odváží vystoupit ven z debat v „rámci systému“.

Například jakákoliv úvaha o tom, zda globální kapitalismus neohrožuje liberální demokracii, která měla po roce 1989 údajně slavit definitivní vítězství, je považována v rámci dominujícího diskurzu za podezřelou. A to nejenom proto, že jedním z povrchních klišé této éry je tvrzení, že kapitalismus a demokracie jsou dvojčata, ale také proto, že kapitalismus se zdá být v současnosti systémem „bez alternativ“.

Když na otázku, co se dá dělat, odpovíme tak, že budeme-li chtít i v budoucnosti žít v autentické demokracii, musíme nejspíš radikálně transformovat dominantní ekonomicko-sociální model, budeme obviněni z toho, že se odkazujeme k neúspěšným experimentům ve 20. století, které měly katastrofální důsledky. Nic nepomůže ani upozorňování, že bude-li se současný globální kapitalismus vyvíjet bez korekcí, bude jeho politickým důsledkem v lepším případě „neliberální demokracie“, v horším autoritářský „čínský model“, s nímž, jak se zdá, si globální kapitalismus výtečně rozumí.

Jiným druhem argumentace proti těm, kdo si myslí, že dnešní globální kapitalismus v podstatě demokracii už nepotřebuje, a že si dobře vystačí třeba s čínským autoritářstvím, jsou občasné odkazy na tezi Francise Fukuyamy o „konci historie“ v podobě konečného vítězství liberální demokracie po roce 1989.

Tento druh demokratické „eschatologie“ souvisí úzce s tím, že celý současný systém je nesen náboženstvím nezastavitelného pokroku skrze lidský rozum, které se zrodilo v době osvícenství. Za „subversivní“ nebo přehnaně chmurná jsou tak považována dokonce i varování o možném zničení lidstva například zásluhou vyčerpání přírodních zdrojů.

Náboženství pokroku totiž pevně věří, že lidstvo, zvlášť ponecháme-li prostor svobodnému trhu, vždy ve správný čas najde vědecká a technologická řešení možných problémů. A že si svobodný trh nakonec vynutí i demokracii všude tam, kde dostane prostor.

Co na tom, že je takové myšlení nejčistší ukázkou v podstatě náboženské víry v Prozřetelnost, která se skutečnými možnostmi vědy a lidského rozumu nemusí mít nic společného.

Co když je ale celý systém globálního kapitalismu, jak naléhavě upozorňují někteří kritici, opravdu u konce s dechem? Jak vůbec lze v takové situaci hledat alternativy, když celý náš diskurz se zdá být dokonale uzamčen v jazyku „pokroku“, „růstu“, „spotřeby“, „racionalismu“, a jistých, údajně nikdy nezměnitelných konstant lidství, jako jsou nerovnosti, maximalizace individuálního štěstí, apod.?

Současná intelektuální debata je zcela v područí ekonomizujícího myšlení, které každý společenský problém, i daleko za hranicemi ekonomie, znovu a znovu redukuje na zjednodušující axiomy ekonomické „rádoby-vědy“.

Vše přitom nasvědčuje tomu, že jsme skutečně velmi blízko konce jedné epochy. Národní státy už nemají sílu na to, aby čelily náporu globálního kapitálu, jejich politika je víceméně zprivatizovaná, takže i „řešení“, která přijímají v reakci na množící se krize, od mamutích krachů v soukromém sektoru až po hrozící krachy celých států, jsou zcela v logice (sebe)destruktivního tažení globálního kapitalismu.

Dominantní průmysl „intelektuální reflexe“ všech těchto jevů, tak jak se projevuje v mainstreamových médiích, je součástí stejné logiky. Komentátoři i analytici papouškují klišé, vykrádají jeden druhého, a když přijde krize, hádají se, kdo ji předpověděl či nepředpověděl.

Skutečně důležité jevy se přitom odehrávají „za scénou“ tohoto všeho. Dotýkají se jich přitom, jak jinak, mnohem častěji někteří umělci nebo intelektuálové vyvržení za okraj mainstreamové diskuse, než ti, kteří určují parametry současných debat.

Znamení o nadcházejícím konci současné epochy jsou přitom všude okolo nás, včetně skutečnosti, že politici ztrácejí schopnost i ochotu cokoliv řešit, a spíše jenom do množících se globálních ohňů přilévají olej.

Bohužel i tam, kde se jim dříve dařilo jít správným směrem, jakým byla evropská integrace. Neméně příznačná je krajní polarizace diskuse i politiky ve všech demokraciích, která za ideologickými výkřiky ukrývá bezradnost a zkorumpovanost politických elit.

Tím, že globální kapitál ve své nesmírné expansivnosti a dravosti do značné míry zprivatizoval politiku národních států, zničil v globálním kontextu záchranou brzdu, která v poměrech „národního“ kapitalismu v podobě politiky přece jen existovala. Tyto časy jsou pryč.

Nejlepším příkladem zprivatizování politiky v západních zemích a jejím podřízení potřebám globálního kapitálu je nejnovější axiom „neoliberální“ filozofie, podle něhož uspěje Západ v globální soutěži s novými ekonomikami, jen pokud se jim co nejvíc přizpůsobí. Jinými slovy, je prý třeba omezit nebo úplně zrušit největší sociální vymoženosti západní civilizace, které ve 20. století organicky vyrostly z tisíců let naší kultury, a přeměnit se ekonomicky v jakousi druhou Čínu, kde sociální stát neexistuje.

Namísto toho, abychom trvali na tom, že s Čínou, Indií a dalšími novými ekonomikami budeme svobodně obchodovat pouze za předpokladu, že se zaváží přijmout alespoň minimální sociální standardy, které my považujeme za samozřejmé, a bez kterých není vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem často nic jiného než nejhrubší forma vykořisťování, máme prý být „jako oni“.

Tedy: když v poslední době selžou nejrůznější neoliberální poučky o co největší možné flexibilitě pracovního trhu, nízkých sociálních výdajích, a co nejmenší regulovanosti, nastupuje vždy strašení Čínou. Jakousi její verzí se západní svět nakonec může vskutku stát, jenže to bude naše naprostá prohra, a to se vším všudy - tedy i s pravděpodobným zadušením toho, co ještě zbývá z liberální demokracie.

Navíc globální trh zbavený jakékoliv politické kontroly bohužel není jen koncem demokracie. Může být i koncem civilizace a světa, tak jak jsme je zatím znali.

Deník Referendum, 19.7.2011

19. 07.

Vládnutí jako boj o přežití

Jiří Pehe Přečteno 7130 krát

Nejnovější dějství v nekončící frašce na téma přežití české vlády se bude jmenovat „boj o rozpočet“. Spektákl bude mít, jako už po tolikáté, stejný průběh: vypukne krize, Věci veřejné pohrozí odchodem z vlády, nakonec se ale vše urovná, přičemž se nejmenší vládní strana bude ohánět údajnými změnami či personálními zisky, kterých dosáhla, jak jinak, ve jménu „všeho lidu“.

Tato fraška je zcela odvislá od v podstatě iracionálních faktorů, které úzce souvisí se snahou o politické přežití. VV bojují o holou existenci, a TOP 09 i občanští demokraté by v předčasných volbách utrpěli zdrcující porážku.

Oběma velkým stranám tak nezbývá než se skřípěním zubů absurdní počínání VV tolerovat, přičemž se samy ztrapňují planými ultimaty na adresu politické partičky, která už hraje jen o udržení u moci, k čemuž patří, pokud možno, i zisk „výživných“ postů do doby, než vláda definitivně skončí.

V takto chaotickém prostředí lze jen těžko očekávat, že reformy budou mít skutečně racionální jádro. Tedy, že se například dozvíme, kolik která reforma skutečně ušetří, nebo co bude znamenat pro budoucnost v širším společenském kontextu.

Je to přesně naopak: reformy, a nyní už i rozpočet, se prosazují jakoby na okraji politického chaosu, který vládní koalice neustále generuje. Je s podivem, že někteří komentátorští souputníci pravice si nad tím dokonce začínají libovat.

Vláda je prý strašná, ale koneckonců prosazuje reformy, které nás oddalují od „řeckého“ scénáře. Opoziční sociální demokraté sice vládu kritizují, ale ve skutečnosti jsou rádi, že za ně vláda udělá „špinavou“ práci.“ Ani předčasné volby, o nichž mluví, možná nechtějí.

Co je na těchto argumentech zajímavé, je jakási slepá víra (neboť tvrdá čísla chybí), že například částečná, a jak se zdá zcela zpackaná privatizace důchodového systému po česku skutečně přinese kýžené úspory, nebo že se s pomocí sociálně necitlivých škrtů proškrtáme když už ne k prosperitě, tak alespoň, jak si libuje premiér, k lepšímu postavení našich dluhopisů na finančních trzích.

Samozřejmě, že se už vůbec nedozvíme, kolik „ušetřených“ peněz skončí prostřednictvím korupčních penězovodů v kapsách zákulisních mafií, s nimž si má poradit, ale neporadí, vicepremiérka z VV Karolína Peake.

Závažné reformy, které přinesly některým zemím prosperitu, se bohužel tímto způsobem nedělají. ČSSD by možná byla ráda za dobré reformy, ale ty současné bude muset měnit či rušit, než se vůbec dostane k těm svým.

Pokud jde o rozpočet na příští rok, netřeba se obávat. Když už se bude zdát, že vláda opravdu, ale opravdu končí, a nikdo už nebude věnovat pozornost číslům, oznámí nám usměvavý Radek John od stolečku v nějaké kavárně, že vlastně o nic tak velkého nešlo. A pojede se dál.

Tedy pokud, což u nás nelze vyloučit, nevypadne z nějaké politické skříně konečně kostlivec tak velký, že už ho prostě nepůjde zamést pod žádný koberec, ať už sedí na tom či onom stáním zastupitelství kdokoliv.

Právo, 19.7.2011

15. 07.

Západní státy hasí požáry globálního trhu benzínem

Jiří Pehe Přečteno 5499 krát

Britský skandál okolo organizování nezákonných odposlechů a možné spolupráce bulvárního týdeníku News of the World s podsvětím, v jehož středu stojí nadnárodní mediální koncern News Corporation Ruperta Murdocha, zdaleka není jen selháním médií nebo dokonce jen jednoho bulvárního týdeníku. Je symptomem mnohem hlubšího problému, který ohrožuje samotné základy demokratických režimů v současném světě.

Poté, co Murdoch provinivší se bulvární deník zrušil a pod tlakem britských politiků odstoupil od záměru převzít televizní společnost BSkyB, by se mohlo zdát, že demokratická politika i právní stát slaví vítězství. Jenže je to vítězství jen v malé bitvě, nikoliv vítězství v zásadním konfliktu mezi globálním kapitalismem a demokracií, jehož jsme svědky od pádu bipolárního světa.

Ten měl údajně otevřít cestu k vítěznému tažení liberální demokracie, jenže takto vykreslený „konec historie“ ve skutečnosti otevřel stavidla především globálnímu kapitalismu. Je přitom stále zřejmější, že pro globálně fungující kapitál nejsou národní demokracie rovnocennými partnery, ba že ten si mnohdy lépe rozumí například s čínským autoritářstvím. Je-li třeba, dokáže „demokratické“ rozhodování ovlivňovat ve svůj prospěch i s pomocí mafiánských metod, které vyplavaly napovrch v britském skandálu.

Odposlechy a jiné fízlování lidí s pomocí úplatků či kontaktů v policii i jiných institucích státní správy nebyly docela jistě ani v britském případě organizovány jen za účelem lepší prodejnosti jednoho bulvárního deníku. Podobné nelegální šmírovaní, nedávno odhalené například i u nás, bylo a je součástí zákulisního konkurenčního boje mocných ekonomických skupin, které se pokouší získat „kompetitivní“ výhody ovládnutím demokratické politiky s pomocí kompromitujících materiálů a korupce.

Václav Bělohradský nedávno trefně napsal, že v globálním kapitalismu jsou kapitál a politická moc ta samá postava ve dvou převlecích. Součástí tohoto systému je rozsáhlá privatizace politiky a potažmo státu, takže už je téměř nemožné rozeznat, zda to či ono „demokratické“ rozhodnutí činí údajně autonomní národní politika nebo globálně organizovaná oligarchie za scénou.

V takovém kontextu například částečná privatizace důchodového systému u nás vzbuzuje oprávněné podezření, že ji racionálně se tvářící politici nedělají kvůli občanům a úsporám, ale na zakázku nadnárodních penzijních fondů.

A v takovém kontextu zprivatizovaná politika národních států napravuje ohromnými finančními injekcemi z kapes daňových poplatníků mamutí průšvihy soukromého kapitálu, abychom se vzápětí dozvěděli, že „finanční trhy“, vždy reagující jako nějaká citlivá osůbka (třeba na podněty soukromých ratingových agentur), nechtějí tomu či onomu státu už dále půjčovat, ba že ho mohou poslat nemilosrdně ke dnu.

Demokratická občanská reakce na tyto jevy je stále obtížnější, protože veřejný prostor byl z velké části zkolonizován právě ekonomicko-mediálními kartely typu Murdochova nebo Berlusconiho impéria, která ordinují veřejnému diskurzu rádoby utišující neoliberální formulky o racionalitě trhu a potřebě další deregulace. Není divu, že se občanská veřejnost začíná napříč západním světem prudce radikalizovat.

Demokratická politika národních států i jejich rozklížené nadnárodní organizace, jako je třeba Evropská unie, už hrají jen roli hasičů požárů, které se nekontrolovaně šíří globální ekonomikou. Hlavní nebezpečí pro budoucnost demokracie spočívá v tom, že už je téměř nemožné říct, zda se tito političtí hasiči kvůli moci peněz a mafiánským tlakům nechovají stále více spíše jako pyromani, kteří požár „hasí“ benzínem.

Právo, 15.7.2011

14. 07.

Co je systémová korupce a Jak z ní ven?

Jiří Pehe Přečteno 21050 krát

Korupcí se v nejširším slova smyslu rozumí zneužití postavení v politice, veřejné správě nebo hospodářství, k osobnímu prospěchu. Samotný pojem se odvozuje od latinského výrazu „corrumpere“, což značí kazit, oslabit, znetvořit či podplatit.

Pochopit patologické dopady korupce na moderní demokracie ztěžuje skutečnost, že ve veřejném povědomí je chápání korupce zúženo jen na podplácení za účelem získání osobního prospěchu. Jenže korupce na sebe bere mnoho různých podob, a přijímání úplatků osobami v důležitých pozicích je jen špičkou ledovce.

Problém korupce v moderních demokraciích je o to složitější, že demokracie coby nejlepší ze všech špatných politických systému už z definice obsahuje i „špínu“, kterou nelze úplně vymýtit. Navíc míra korupce v té které společnosti je „subkulturní“ fenomén, připomíná filozof Václav Bělohradský (Právo, 12. května 2011). To, co se nazývá korupce v Česku, je podle něj ve skutečnosti hluboce rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií na základě tichých dohod mezi kmotry a jejich klienty. Z toho plyne, že pro politika je snazší získat konsensus nabídkou privilegií než pravidel.

Korupce je podle Bělohradského navíc neodmyslitelnou součástí globálního kapitalismu, v němž jsou kapitál a politická moc ta samá postava ve dvou převlecích. „Rozdíl mezi legálním a nelegálním jednáním, mezi čistými a špinavými penězi, je vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby nadnárodní korporace investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne,“ píše Bělohradský.

Politický boj za „čistotu“ demokracie pod praporem boje s korupcí podle něho často dláždí cestu autoritářům nebo populistům. Revoluce soudců v Itálii v roce 1992, známá též jako akce „čisté ruce“, sice poslala do vězení řadu zkorumpovaných politiků a vysokých úředníků, ale též zcela rozvrátila existující stranický systém, a jejím nejhmatatelnějším výsledkem byla nakonec berlusconizace italské politiky, která trvá dodnes.

Korupce versus loupení

Korupce chápaná jako úplatkářství může skutečně být chápána jako nezbytná daň demokracii, protože do demokratické politiky, coby artikulace veřejných zájmů, vždy pronikají ve větší či menší míře zájmy soukromé. Jejich nositelé pak mají v úmyslu spíše obcházet než respektovat pravidla právního státu. Zvlášť když mohou najít ve státní správě a mezi politiky „slabé články“, s jejichž pomocí lze za úplatu obejít pravidla hry, jimiž se řídí veřejná sféra.

Potíž nastává v okamžiku, kdy korupce přestává být nemocí (která je sice v demokraciích trvale přítomná, ale které se demokratický systém více či méně úspěšně brání s pomocí práva, institucí i trestání dopadených korupčníků) a začne určovat fungování demokratické politiky. Výsledkem může být masivní privatizace politiky soukromými zájmy, které se nehodlají zdržovat dodržováním zákonů, neboť je pro ně pohodlnější získávat ekonomické výhody obcházením zákonů a pravidel demokratické hry s pomocí těch, kdo by je měli strážit, tedy stáních úředníků a politiků.

Ať už budeme souhlasit s Bělohradského tezí, že privatizace politiky a s ní související korupce jsou nevyhnutelným důsledkem globálního kapitalismu, v němž jsou politika a ekonomika dvěma stranami jedné mince a kde mizí rozdíl mezi legálním a nelegálním, jisté je, že tento jev, který je někdy popisován jako systémová korupce, má s korupcí, tak jak je tradičně chápána, má už jen málo společného. Spíše je to systém organizovaného rozkrádání státních peněz, v němž se ztrácí rozdíly mezi uplácenými a uplácejícími, protože rozsáhlé části úřednického a politického aparátu země jsou buď „zprivatizovány“ do rukou neprůhledných ekonomických skupin, anebo jsou přímo jejich součástí.

Toto systémové loupení ze „státního“ na sebe bere různé formy. Nejběžnější je manipulace státních zakázek takovým způsobem, aby je získávaly firmy „spřátelené“ s úředníky a politiky, kteří o takových zakázkách rozhodují. V tomto případě ještě dost často fungují tradiční formy korupce, kdy podnikatel nebo firma politiky či úředníky za přednostní přidělení zakázky nějak odmění.

Děje-li se tak opakovaně, získávají určité firmy a podnikatelé trvalou kompetitivní výhodu oproti jiným subjektům, roste jejich ekonomický vliv, a de facto si části politiky a státní správy, zejména na místní nebo regionální úrovni, trvale podmaňují.

Dalším logickým krokem v takto vytvořeném systému bývá, že určité firmy a jedinci už nezískávají přednostně zakázky za víceméně běžné tržní ceny, ale zakázky jsou uměle předražovány, což znamená, že už nemáme co do činění jen s nějakou formou protekce, která pokřivuje s pomocí uplácení pravidla férové ekonomické soutěže, ale s organizovaným rozkrádáním státních peněz.

Privatizace politiky

Česká republika vydává ročně na státní zakázky zhruba 600 miliard korun, což mimochodem po Bulharsku reprezentuje druhý největší podíl veřejných zakázek na celkovém HDP země v Evropské unii. Podle konzervativních odhadů padne v podobě předražování a „provizí“ za oběť systémové korupci asi jedna desetina této částky, podle pesimističtějších odhadů až jedna pětina. Skupina studentů na Karlově univerzitě, která nedávno zmapovala zadávání státních zakázek, došla k závěru, že zakázky za téměř 250 miliard korun jsou v České republice každoročně zadávány netransparentně.

Logickým výsledkem takto rozsáhlého systémového rozkrádání státních zakázek je, že se podnikatelům a ekonomickým skupinám zvyklým na tento systém už nevyplatí podplácet jednotlivé úředníky a politiky. Dokonce pro ně může být nevýhodný i systém, v němž existují neoficiální „ceníky“ úplatků, v podobě procentuálně stanovené sazby z výše zakázek, a raději se pokoušejí politické a rozhodující úřednické posty sami ovládnout.

Pro způsob, jakým se to děje, se ujal výraz „velrybaření“, kdy významní podnikatelé, označovaní jako „kmotři“, s pomocí náborů členů politických stran za úplatu ovládnou stranické organizace na místní úrovni. Tato strategie, jejíž mechanismy popsal detailně politolog Michal Klíma, de facto úplně ruší oddělení politiky od ekonomiky, protože kmotři místní politiku zcela ovládají.

Jinou formou ovládaní politiků jsou samozřejmě hrozby, že jejich korupční jednání z minulosti bude v podobě kompromitujících materiálů odhaleno, pokud nebudou s kmotry spolupracovat.

Neregulovaný globální kapitalismus stále více přispívá k privatizaci politiky a částí státní moci do rukou soukromých subjektů i ve vyspělých demokraciích, což rozmazává hranice mezi korupcí a v podstatě kriminálním jednáním neodpovědných finančních skupin a bank, které pak stát často „musí“ zachraňovat s pomocí finančních injekcí ze státních prostředků.

V mladých postkomunistických demokraciích je ovšem veřejný sektor ještě více bezbranný, protože politické strany jsou poměrně malé a neduživé, a navíc masivní privatizace po pádu komunismu vytvořila rozhodující nadvládu ekonomiky nad politikou. Veřejnost jako forma občanské společnosti se neměla šanci skutečně vytvořit, protože zárodky veřejného prostoru byly velmi rychle kolonizovány soukromými zájmy. Proti výše zmíněným formám korupce tedy neexistuje ani účinná protiváha v podobě tlaku občanské společnosti.

Dokonce bychom mohli argumentovat - v duchu tezí Bělohradského -,že slabá občanská společnost byla pod heslem „boje s korupcí“ zneužita k další fázi privatizace politiky, kdy si někteří podnikatelé uvědomili, že se jim nevyplatí pokoušet se pracně ovládnout místní organizace existujících politických stran, a lepším řešením je vybudovat politickou stranu přímo jako podnikatelský záměr. Jinými slovy: politická strana vybudovaná jako divize soukromé firmy má za úkol zajistit pro firmu příznivé ekonomické podmínky v těch částech státní správy, kterou taková politická strana ovládne.

Nemělo by být překvapením, že představitelé takové firmy už dopředu předpokládají, že se jejich záměr nezdaří bez manipulace, vydírání a podplácení. Pokud chtějí v prostředí zprivatizované politiky uspět, musejí být ještě tvrdší a bezohlednější, než jsou zavedení „kmotři“. Filozof Martin Škabraha mluví v této souvislosti trefně o „mafianizaci státu“.
Když systémová korupce ovládne takovýmto způsobem politiku, přestává demokratická politika fungovat ve všech svých základních podobách: jako správa věcí veřejných, jako umění řídit stát, jako prostor strukturované diskuse a artikulace zájmů, i jako transparentní boj o moc, jenž se řídí srozumitelnými pravidly.

Konflikty mezi stranami, dokonce i v rámci vládní koalice, nejsou už ve skutečnosti konflikty politickými, ale projevy zákulisní války za scénou. Tato válka ekonomických zájmů se odehrává mezi korupčními bratrstvy napojenými na zavedené strany nebo klíčové politiky a novými politickými stranami, jež byly vytvořeny jako podnikatelské subjekty s cílem ovládnou části státní správy a urvat svůj kus z koláče státních zakázek . Nové politické strany usilují svých pozic dosáhnout cestou ostentativního boje proti těm formám korupce, které používají výše zmíněné kmotrovské skupiny, a ty se zase snaží tyto nové politické strany zdiskreditovat.

Jak z toho ven?

V situaci, kdy demokratický politický proces rozežírají na jedné straně institucionalizovaná systémová korupce - v podobě masivního parazitování určitých podnikatelských skupin spojených s politiky - a na straně druhé zneužívání „boje s korupcí“ k vytváření „nových“ stran (s údajně čistými politiky) a k odstranění „politických dinosaurů“ a zaujetí jejich pozic, je velmi těžké najít účinnou strategii pro boj s korupcí. Nesebevědomou veřejnost je snadné s pomocí sofistikovaných marketingových postupů manipulovat,

Jedním potenciálně důležitým krokem je změna jazyka, kterým o výše zmíněných patologických jevech mluvíme, například i v médiích. Nemáme totiž už co do činění s korupcí v klasickém slova smyslu, ale se systémem organizovaného rozkrádání státních financí, tedy s organizovaným zločinem, na němž se podílí jak de facto kriminálně fungující část podnikatelské sféry vzešlá z „mafiánského kapitalismu“, tak i část politiky a státní správy.

Je zřejmé, že „subkultura“, která plodí korupci, je u nás zakořeněnější, než v některých vyspělých demokraciích, a boj s kulturou samozřejmosti menších i větších úplatků na nejrůznějších úrovních fungování společnosti je běh na dlouhou trať. I proto by měla být společnost ostražitá k populistickým kampaním, které slibují v tomto směru rychlou očistu.

Co je mnohem méně kulturně zakořeněno, a zdá se být naopak spíše výsledkem specifických historických okolností, včetně masivní privatizace a logické nadvlády ekonomizujícího myšlení nad právem a morálkou po pádu komunismu, je systém organizovaného loupení ze „státního“. Toto jednání má veškeré rysy organizovaného zločinu, který navíc ničí samotné základy demokratického systému. A tak by se o tomto jevu také mělo mluvit.

Nabízí se také řešení v podobě institucionálních a právních změn v rámci systému, řešení zaměřená na změnu společenského klimatu vycházející z občanské společnosti, a řešení zaměřená na částečnou změnu systému.

Poslední ze tří výše zmíněných řešení vychází z názoru, že demokratické systémy, opírající se o pravidelné volby a vnitřní otevřenost, jsou v podstatě bezbranné proti postupné privatizaci politiky, protože v liberální společnosti mocné soukromé zájmy vždy najdou způsoby, jak se prosadit na úkor veřejných zájmů. Politolog Petr Drulák proto ve své nedávné stati zmínil jako možné řešení změnu způsobu výběru „zástupců lidu“, například zavedením losování na různých úrovních místo hlasování, což vcelku dobře fungovalo v antické demokracii. (Lidové noviny, 30. dubna, 2011).

Potíž s tímto argumentem je, že je tento postup v kontextu moderních demokracií odsouzen do říše utopie. Navíc není jasné, proč by se politicko-ekonomické mafie, kterým vyhovuje snadná manipulovatelnost voleb populistickými tématy a závislost volených politiků na penězích, chtěly dobrovolně zbavit systému, v němž umějí „chodit“.

Jako méně utopické se jeví postupné, jakkoliv pracné zavádění větších i menších institucionálních změn, které mohou omezit jak běžnou korupci, tak systémové rozkrádání státního majetku. Jakkoliv je zřejmé, že i takovým změnám se budou nejrůznější mafie a jimi ovládaní politici bránit, přesto se mohou ti politici, kteří chtějí takové změny prosadit, zaštiťovat nejenom veřejným zájmem, ale stále více i mezinárodními normami. Ostatně odpor určitých ekonomicko-politických uskupení a politiků, kterým vyhovuje současné právní přítmí, je do určité míry právě výsledkem obav z prosazování „standardních“ evropských norem chování u nás.

Institucionální změny, o které jde, jsou obecně známy a pravidelně se objevují v různých protikorupčních balíčcích: například majetková přiznání, zrušení akcií na doručitele v listinné podobě, větší transparentnost při zadávání státních zakázek, kvalitní zákon o státní službě, změny ve financování politických stran. Je sice zřejmé, že politická kultura náchylná ke korupci si opět najde cestičky, jak některé z těchto opatření obcházet, ale jak se poučily mnohé vyspělé demokracie, úspěchem může být už samotné ztížení korupčního jednání.

Možná nejdůležitější v boji s korupcí je ale postupná změna společenského klimatu, která má svůj zdroj v občanské společnosti.

Bělohradský dochází k závěru, že degeneraci politického systému nelze zabránit bez rozvoje občanské politické kultury, omezující růst subkultur legitimujících trh s privilegii.

Drulák píše ve zmiňované stati o některých tezích Hannah Arendtové, která si představovala, že vedle zavedených politických struktur v podobě stran by mohly přežívat v demokraciích i struktury „revoluční“, tedy jakási občanská fóra, která vnášejí do systému technologie moci moralizující prvky nepolitické politiky.

Vyjádřen takto, zní návod Arendtové podobně utopicky, jako třeba zavedení losování. Kdybychom ale mluvili spíše o postupném posilování občanské společnosti jako o jisté formě kontroly vůči politice, jeví se toto řešení mnohem reálněji.

Jde přitom o to vyhnout se pokušením volat z pozic občanské společnosti po výměnách politických elit či celých stran, popřípadě politiku přímo dělat.

Důležitější je nastavovat politice zrcadlo a využívat nejrůznějších nových komunikačních technologií k monitorování veřejných zakázek, v případě potřeby „nutit“ justici, aby zasáhla. A vytvářet také masivní veřejný tlak tam, kde politika a ekonomické zájmy zjevně srůstají v jeden korupční celek.

I toto je zjevně běh na dlouhou trať, ale žádný lepší žádný lék na své nejrůznější neduhy než silnou občanskou veřejnost demokracie nemá. Jde především o „drobnou demokratickou práci“. Opačný přístup, v podobě kampaní a výzev za okamžitou očistu politiky od všech zkorumpovaných, naopak povede spíše k tomu, před čím varuje Bělohradský: ohrožení i zbývajících struktur demokratické politiky ze strany populistů či nepřátel demokracie.

Revue Prostor 90/91

13. 07.

Nejnebezpečnější filozof Západu

Jiří Pehe Přečteno 6975 krát

Slovinský filozof Slavoj Žižek je v některých kruzích považován za nejbrilantnějšího intelektuálního provokatéra současnosti, jinými je oslavován jako nejlepší diagnostik patologií i vnitřních rozporů současného kapitalismu a liberální demokracie, a dalšími je zatracován jako "nejnebezpečnější filozof Západu" či nenapravitelný marxista, který údajně vybízí ke svržení současného systému s pomocí násilných metod nebo dokonce glorifikuje stalinismus.

Český intelektuální diskurs se sice k Žižekovi v poslední době občas odkazuje, ale dost často se zdá, že zejména jeho kritici ve skutečnosti poctivě nepřečetli ani jednu z jeho knih. Navíc Žižek píše a psal na mnoho různých témat, jeho intelektuální záběr, kombinující filozofické úvahy, lacanovskou psychoanalýzu a kulturní kritiku, je ohromující.

Žižekova předposlední kniha, „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“, kterou v českém překladu a s doslovem Radovana Baroše vydalo nyní nakladatelství Rybka Publishers, z desítek knižních i časopiseckých titulů, které se s Žižekovým jménem pojí, vyčnívá nejen proto, že je jednou z nejpodnětnějších intelektuálních reflexí ekonomické krize z roku 2008, ale také proto, že v sobě synteticky propojuje Žižekovy ústřední teze, které jeho český čtenář zná i z několika knih vydaných v češtině, například Mao: O praxi a rozporu (nakladatelství Grimus), Podkova nade dveřmi (nakladatel Akademie výtvarných umění), Humanismus nestačí (s Michalem Hauserem, nakladatel Filozofia), Mluví tu někdo o totalismu? (nakladatel tranzit.cz) a Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie (nakladatel Luboš Marek – 3K).

Kniha je svého druhu polemikou s „utopií“ liberalismu, která podle Žižeka definitivně zemřela v roce 2008. Skutečnou utopickou érou byla podle něj ona šťastná 90. clintonovská léta se svou vírou, že jsme dospěli na „konec dějin“, že lidstvo nakonec objevilo zázračnou formuli ideálního socioekonomického uspořádání…Tato utopie zemřela dvakrát, protože zhroucení liberálně demokratické politické utopie 11. Září 2001 ponechalo ekonomickou utopii globálního tržního kapitalismu netknutou; pokud má finanční kolaps z roku 2008 nějaký historický smysl, tak je to zvěstování konce ekonomické tváře Fukuaymaova snu.

Řešení, které Žižek nabízí, dobře sumarizuje Radovan Baroš v názvu svého doslovu: Sejdeme se v pekle nebo v komunismu. S Žižekovým komunistickým východiskem budou mnozí nesouhlasit, skutečností ale je, že Žižek je jako vždy brilantní v popisu toho, co vidí jako cestu současného systému globálního kapitalismu do pekla.

Jediná skutečná otázka dneška podle něj zní: schvalujeme převládající naturalizaci kapitalismu, nebo současný globální kapitalismus produkuje antagonismy natolik nesmiřitelné, že mu znemožňují, aby se reprodukoval donekonečna?

Takové antagonismy jsou podle Žižeka čtyři: bezprostřední hrozba ekologické katastrofy, neslučitelnost koncepce soukromého vlastnictví s pojmem takzvaného „intelektuálního vlastnictví“, společenské důsledky vědecko-technických inovací (zejména na poli biogenetiky) a v neposlední řadě vznik nových forem apartheidu, nových Zdí a slumů.

Zápasům vedeným ve všech těchto oblastech je společné vědomí destruktivního potenciálu, které hrozí až vyhubením lidstva, pokud by kapitalistická logika oklešťování obecně sdílených statků našeho života dostala volnou ruku. Oněmi obecně sdílenými statky jsou statky kultury, statky vnější přírody a statky vnitřní přírody (biogenetické dědictví lidského rodu).

Toto ohrožení naší veškeré existence z nás ze všech činí proletáře, zredukované na „subjektivitu bez substance.“ Eticko-politickou výzvou dneška je, abychom se v této figuře rozpoznali. V jistém ohledu jsme totiž všichni vyloučeni: z přírody stejně jako z naší symbolické substance.

Podle Žižeka není možné nevidět, že každý ze zmíněných procesů proletarizace odkazuje k apokalyptickému meznímu bodu: ekologické katastrofě, biogenetické redukci lidských bytostí na manipulovatelné stroje a totální digitální kontrole nad našimi životy.

Žižek upozorňuje, že v současné době existují minimálně čtyři podoby apokalyptismu: křesťanský fundamentalismus, spiritualita v duchu hnutí new age, techno-digitální posthumanismus a sekulární ekologismus. Všechny sdílejí základní předpoklad, že lidstvo spěje k nulovému bodu radikální transmutace, jakkoliv se jejich jednotlivé ontologie zásadně odlišují.

Podle Žižeka je taková „apokalyptická proletarizace“ nedostatečná. Postupující oklešťování obecně sdílených statků se týká jak vztahů lidí k objektivním podmínkám jejich životních procesů, tak vztahů mezi lidmi samotnými: obecně sdílené statky jsou privatizovány na úkor zproletarizované většiny.

Žižek tudíž na rozdíl od apokalyptických teorií míní, že ještě není pozdě a sdílené statky mohou být kolektivnímu člověčenstvu navráceny za určitých okolností i bez autentického komunismu, například v rámci autoritativně-komunitaristického režimu.

Pro levicového liberála je v Žižekově polemice s liberalismem nejzajímavější otázka vztahu liberální demokracie a globálního kapitalismu. Žižek vidí liberální demokracii jako systém, který se zcela ocitl v nenávratném područí kapitalismu, a jako takový je svého druhu utopií. Korupce v systému zastupitelské demokracie není založena jen na individuálním obcházení práva, ale má i druhou tvář: je neoddělitelnou systémovou součástí liberální demokracie, protože ta se snaží sloučit a moderovat různé soukromé zájmy.

Parlamentní demokracie je založena na iluzi, že lidé skutečně o něčem rozhodují. V citaci Noama Chomského Žižek připomíná, že „jen tehdy, když je hrozba lidové participace zažehnána, lze bez obav uvažovat o nastolení demokratických mechanismů.“

Celý systém nadvlády soukromých zájmů kapitálu nad demokracií je založen na vytváření zdání, že řadový občan se spolupodílí na rozhodování. Občan v parlamentní demokracii je prý králem, jenže bohužel jen „králem“ v konstituční monarchii, jenž rozhoduje pouze formálně.

Namlouváme si, že žijeme v postideologické době, ale ve skutečnosti jsme ovládáni ideologií „anti-utopie“, jež nás ovládá s pomocí iluzí a mýtů, které jsou nám vnucovány tak mocnou silou, že jsme ztratili schopnost je vnímat. Kapitalismus se stal Reálnem našich životů, alternativa se zdá nemožná. Žižek nabízí svou radikální alternativu.

Levicový liberál namítne, že spor o to, zda globální kapitalismus zcela nenávratně pohltil a zprivatizoval demokracii, a učinil z ní pouhou iluzi, ještě není definitivně vyřešen. Jinými slovy: podobně jako se v období po druhé světové válce podařilo některým evropským státům kapitalismus v národním rámci efektivně spoutat, a vytvořit jakousi produktivní harmonii mezi principy rovnosti, svobody a bratrství, je otázkou, zda se nedá i momentální nadvláda globálního kapitalismu nad demokracií otočit ve prospěch demokracie.

Jinými slovy, otázka zní, zda se s pomocí aktivizace občanské společnosti na globální úrovni, globální regulace trhu a prosazení vlády práva, přece jen nepodaří nastolit nadvládu demokracie nad kapitalismem, jakkoliv Žižek by nepochybně namítnul, že tento boj je už prohraný, protože agendu pro demokracii, ba i jazyk kterým o světě mluvíme, určuje panství kapitalismu.

V Manifestu radikálního liberalismu, který jsem sepsal s Janem Šternem, se praví, že kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán. Globální kapitalismus se stal zlým pánem, a země, jako jsou třeba ty skandinávské, kde platí, že je spíše dobrým sluhou liberální demokracie, se dají dnes považovat spíše za „ostrůvky pozitivní deviace.“

O vzájemném poměru mezi demokracií a kapitalismem v globálním měřítku nakonec možná rozhodne odpověď na otázku, kterou si ve vztahu k růstu Číny klade i Žižek: „Co když demokracie, tak jak ji chápeme, už není podmínkou a hybnou silou ekonomického rozvoje, ale spíše jeho překážkou?“

Pokud by odpověď na tuto otázku byla, jak si myslí Žižek, že liberální demokracie je víceméně už je nejen iluzí, které se globální kapitalismus bude chtít v pod heslem efektivity zbavit ve prospěch autoritářství, pak rozhodně stojí za to, spolu se Žižekem, hluboce přemýšlet nad tím, čím se ještě detailněji než v knize „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“ zabývá ve své poslední knize, publikované v roce 2010.

Její název je výmluvný: Living in the End Times. V překladu zhruba Žití na konci časů.

Deník Referendum, 12.7.2011

08. 07.

Mejdan prý skončil. Jenže čí?

Jiří Pehe Přečteno 8641 krát

Od některých pravicových politiků a komentátorů se v poslední době dozvídáme, že rozpočtové škrty a reformy mající za cíl zeštíhlení státních financí napříč Evropou jsou údajně logickým důsledkem skutečnosti, že jsme si žili nad poměry. Skončil prý velký mejdan, a rozhořčení rostoucího počtu lidí napříč Evropou je působeno poznáním, že nový mejdan hned tak nebude, neboť nejsou peníze.

Není si prý ale třeba zoufat, protože ve skutečnosti jen málokomu hrozí propad do skutečné bídy. Životní standard dnešního chudého je ve srovnání s minulostí slušný, takže chudý dnes prý není ten, kdo ve většinovém vnímání jen s obtížemi zajistí životní potřeby své rodiny, ale spíše ten, kdo nemá tolik, kolik má jeho „referenční okolí“.

Problém s takovým zdánlivě logickým popisem dnešní situace spočívá především v tom, že zužuje rostoucí rozčarování, především mladé generace, na ekonomické faktory. Jenže „rozhořčení“ ve Španělsku i jinde neprotestují primárně proti osekávání státních výdajů a tím i konci jakéhosi mejdanu, v němž, jak nedávno řekl jeden český politik, jsme si dosud žili jako „prasata v žitě.“

Protestují především proti skutečnosti, že onen „mejdan“ udržovaly při životě síly nikým nekontrolovaného globálního kapitalismu, který když narazil do zdi, snaží se v podobě sanování bank a dalších soukromých institucí převést splácení enormních škod, které způsobil zejména finančními spekulacemi, na státní pokladny, a tím i na středně příjmové a nízko příjmové skupiny. Jde vlastně o jakousi privatizaci státu pod hrozbou, že ponechání bank a dalších soukromých finančních institucí jejich osudu by mohlo mít tragické následky.

Dalším zdrojem rozhořčení je skutečnost, že privatizace politiky, včetně politických stran soukromými ekonomickými zájmy, dosáhla bodu, kdy už nejenom není jasné, kdo nám vlastně vládne, ale kdy se s pomocí nejrůznějších metod, jako je parazitování na státních zakázkách a korupce, přesouvají stání prostředky do rukou často neprůhledných soukromých skupin.

Kocovina po mejdanu je tak působena především tím, že v posledních dvaceti letech jsme nebyli svědky, jak se tvrdilo, vítězného tažení liberální demokracie, ale spíše svědky vítězného tažení globálního kapitalismu pod hesly ekonomického neoliberalismu. Výsledkem jsou rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými, jakož i obrovské dluhy, které ovšem nezpůsobily primárně údajně přebujelé státy, ale především soukromé ekonomické subjekty, které působí v globálním měřítku víceméně bez kontroly.

Výsledkem je „demokracie“, v níž zprivatizované politické strany a politici ovládaní mocí peněz dělají rozhodnutí, nad nimiž průměrný občan nemá žádnou kontrolu. Tvrdit tomuto průměrnému občanovi, že si musí utáhnout opasek, protože se prý právě on účastnil jakéhosi mejdanu, je ideologická lež, kterou začíná odmítat především mladá generace.

Příští léta tak budou o poznání výbušnější než revoluce v roce 1968. Tehdy se podařilo liberální demokracii zůstat životaschopnou alternativou a společenskou nespokojenost absorbovat. Dnes ovšem „rozhořčení“ ve Španělsku i jinde už tomu, co z liberální demokracie udělal globální kapitalismus, nevěří.

Právo, 7.7.2011

06. 07.

Svatořečení Ronalda Reagana

Jiří Pehe Přečteno 17400 krát

Kdyby záleželo na české pravici, byl by bývalý americký prezident už prohlášen za svatého. Česká pravice ale naštěstí není Vatikán, takže po Reaganovi byla jen pojmenována pražská ulice, a „svatořečení“ zůstalo na úrovni oslavných projevů na mezinárodní konferenci v Praze.

Což o to, Reagan si jistě zaslouží uznání přinejmenším za to, že svým tvrdým postojem k Sovětskému svazu, včetně odhodlání vyhrát s tehdejším Kremlem válku ve zbrojení, akceleroval pád sovětského komunismu, rozpad sovětského bloku a konec bipolárního světa. Na druhou stranu jsou trochu úsměvné pokusy obdivovatelů Reagana tvrdit, že jeho politika byla hlavním důvodem pádu komunismu.

Stejnou roli hrál ještě před příchodem Reagana polský papež, stejně jako úspěch Solidarity, vznik disidentských hnutí pod vlivem Helsinských dohod, či neschopnost sovětského komunismu hospodářsky soutěžit se Západem po nástupu postindustriálních společností v západních zemích. Ani Michal Gorbačov nespustil perestrojku a glasnosť jen kvůli tlaku Reaganových USA.

Mechanistický výklad historie ve stylu „Reagan = hlavní důvod konce sovětského komunismu“ je spíše dokladem o ideologickém výkladu dějin českou či americkou pravicí než objektivním hodnocením. Na to si budeme, jak se zdá, ještě muset počkat.

Součástí takového hodnocení možná bude také skutečnost, že to byl právě Reagan (v tandemu s Margaret Thatcherovou ve Velké Británii), kdo začal v praxi uplatňovat ideologické postuláty ekonomických neoliberálů, což vedlo k postupnému oslabení společenské solidarity, privatizaci státu a rozšíření ideologie osobního sobectví pod heslem maximalizace individuálních svobod.
Deregulace trhu, s níž začal právě Reagan, je spoluodpovědná za rozsáhlé machinace finančního kapitálu, které vedly až k ekonomické krizi v roce 2008.

Až do Reaganova nástupu k moci se Americe, a to přinejmenším od konce 2. světové války, dařilo postupně snižovat podíl nejbohatší skupiny lidí na kontrole celkového bohatství a rovnoměrněji distribuovat bohatství této nejbohatší země na světě mezi její obyvatelstvo. Reaganova ideologie osobního úspěchu, doprovázená neoliberálním útokem na údajně zbytnělý stát, vedla mimo jiné zcela logicky k nárůstu kriminality působené lidmi, kteří už neměli ekonomicky a společensky co ztratit, takže bylo nutné posilovat represivní složky.

USA dnes mají největší počet vězňů na hlavu na světě. Zatímco ještě v roce 1972 měly USA pouhých 174 tisíc vězňů, v roce 2010 to bylo bezmála milión a půl.

Během Reaganovy vlády také došlo k několika skandálům, které sice souvisely se zdánlivě bohulibými snahami šířit demokracii, ale obcházely pravidla demokratické hry v USA. Jako příklady mohou posloužit skandál známý jako Irán-Contras nebo podpora pro nikaragujského diktátora Manuela Noriegu.

Jakkoliv se dnes někteří zanícení tvůrci Reaganova údajně mimořádného historického odkazu snaží tohoto amerického prezidenta vykreslovat jako muže idejí a politického stratéga, pravdou je, že Reagan nebyl žádný génius. Jeho nejsilnější politickou devizou byla neobyčejná komunikační dovednost a charisma, jakož i schopnost vybrat si kvalitní spolupracovníky.

Jeho historický odkaz těží z toho, že působil v období na konci studené vláky, v němž se dobře uplatnilo jeho černobílé, poměrně jednoduché vidění světa.

Reagan byl bezpochyby významný politik své doby. Jeho dědictví je ovšem uměle nafouknuté tím, že sovětský blok se sesypal krátce po konci jeho prezidentství. Kdyby k tomu došlo o pár let později, což se klidně mohlo stát, bylo by jeho místo v historii poněkud jiné.

Historii ale píší vítězové, a tou byly v daném okamžiku nejenom reaganovsko-bushovské USA, ale na mnoho let také, a možná ještě více, neoliberální doktrína a s ní spojená interpretace světa.

Tahle éra se, jak se zdá ovšem chýlí ke konci. Nejenom proto, že upadá význam USA, ale i proto, že stále více lidí si uvědomuje, že vypjatý ekonomický liberalismus, který politicky posvětili Reagan a Thatcherová, se v podobě globálního kapitalismu stává nebezpečím nejen pro ekonomickou stabilitu ale i pro samotnou liberální demokracii.

Deník Rererendum, 5.7.2011

04. 07.

Přehřátý politický papiňák

Jiří Pehe Přečteno 8904 krát

Česká společnost, jak ukazují i průzkumy veřejného mínění, je silně nespokojená se současnou vládou i s jejími „reformami“. Ty přitom většina společnosti, jak se zdá, neodmítá proto, že by nechtěla žádné změny.

Odmítá je proto, že vláda se chová jako povýšený „majitel pravdy“, jenž bez širší diskuse údajně zachraňuje zemi před „řeckým scénářem“, který u nás nehrozil a nehrozí. Ordinování vládního „dobra“ se přitom děje programově s pomocí kroků, které budou mít negativní dopady především na středně-příjmové a nízko-příjmové skupiny.

Navíc se tyto změny odehrávají bez zjevného úsilí skutečně potlačit systémovou korupci, včetně masivního rozkrádání státních zakázek. I průměrný občan si tak dokáže spočítat, že přinejmenším část peněz na něm vládou ušetřených skončí v kapsách neprůhledných ekonomických skupin, které politici nechávají loupit ze „státního“ výměnou za podporu pro své politické strany či přímo pro sebe.

Dokonce i bez řeči sociologických dat lze dnes ve společnosti cítit rostoucí frustraci a hněv. Ty souvisí nejen s již zmíněnými nedomyšlenými „reformami“ a všudypřítomnou systémovou korupcí, ale také s otřesnou politickou
kulturou, skandály a téměř absurdním politickým divadlem, které rozehrávají ve vzájemných vztazích koaliční partneři.

V situaci, kdy politická krize u nás přerůstá v krizi samotné demokratické politiky, by bylo logické, aby vládní koalice svými jednotlivými kroky spíše upouštěla páru z politického papiňáku, v němž už více než rok jejím přičiněním nebezpečně stoupá tlak.

Jenže tato vládní koalice je politicky autistická. Dokladem je i naprosté ignorování kontextu, v němž svoje „reformní“ kroky prosazuje. Je výsměchem veřejnosti, když vláda oznámí rozsáhlé změny v důchodovém systému, zdravotnictví a pracovním právu uprostřed další nejapné frašky okolo vládního postavení a politických požadavků Věcí veřejných s tím, že údajně ani neví, zda bude ještě za několik dní existovat.

Bohužel po více než dvaceti letech pobytu v nejvyšších státních funkcích ukazuje značnou míru politického autismu i prezident republiky, který ohodnotil počínání české vládní koalice jako víceméně normální a její vnitřní vztahy jako projev běžných koaličních tahanic. Takové zlehčování je potenciálně velmi nebezpečné, protože vydává za běžné projevy demokracie jevy, které zjevně patří do oblasti politické patologie, a podemílají tudíž legitimitu demokratického systému.

Není divu, že i u nás začínají sílit dosti radikální tendence, jejichž nositelé v lepším případě, podobně jako třeba ve Španělsku, si nemyslí, že to, co jim vládnoucí ekonomicko-politická elita servíruje, je skutečná demokracie, anebo začínají odmítat celý systém liberální demokracie a tržního kapitalismu. Způsob, jakým současná vládní garnitura dál lehkomyslně přitápí pod přehřátým společenským papiňákem, je tak bez velké nadsázky „hrou s ohněm“.

Právo, 4.7.2011

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy