Jiří Pehe

29. 09.

Den státnosti v alkoholickém rauši

Jiří Pehe Přečteno 3584 krát

Den české státnosti se tentokrát opravdu povedl. Vždyť už dva dny před ním se vláda rozhodla zmírnit prohibici na prodej tvrdého alkoholu, kterou zavedla jako reakci na vlnu otrav metylalkoholem!

Média nás tak den před státním svátkem zásobovala nikoliv především informacemi, kde a jak svátek důstojně oslavit, ale informacemi, kde a jak si občan konečně po dvou nekonečných týdnech může dát tuzemáka nebo vodku bez toho, že by se otrávil.

Zmírnění prohibice dalo oslavě české státnosti symbolický rozměr. Vždyť zdánlivě nejnaléhavější otázka, která opanovala český veřejný prostor, a kterou úporně řešil i český stát od okamžiku zavedení prohibice, zněla, kdy budou omezení na prodej a pití tvrdého alkoholu zrušena. Původní zděšení nad stoupajícím počtem otrávených i úvahy nad sociálním podhoubím, v němž kvete nadměrná konzumace alkoholu v jakékoliv podobě, bylo vystřídáno nekonečnými úvahami nad tím, kolik na prohibici tratí výrobci, a kolik stát.

Ilustrativní byly v tomto směru zejména televizní zprávy, v nichž reportáže z nemocnic postupně vystřídaly mnohaminutové bloky, kterým dominovaly smutně prázdné regály v barech, z nichž musel remcající personál odstranit tvrdý alkohol, jakož i rozumování nad ušlými zisky a daněmi. To vše pak doprovázelo dojemné rozjímání, zda národ bude schopen ukojit své alkoholické bažení jen pivem, vínem a „měkkými“ likéry. Trh okolo sebe kopal jako zraněné zvíře silou, která nenechala nikoho klidným.

Metylalkoholová aféra též hezky ukázala, jak moc je „česká státnost“ prorostlá nelegálními aktivitami, které příslušné státní orgány léta tolerovaly, jakož i neobyčejným šlendriánem. Policie sice konala a briskně dopadla břídily, kteří alkohol pančovali tak neodborně, že zabili několik desítek lidí, ale kriminální zázemí nelegálních distribučních sítí zůstalo, jak se zdá, více méně netknuto. Možná z dobrých důvodů. Vždyť kdo ví, kteří politici, vysocí státní úředníci a policisté by mohli při zásahu proti takovým sítím přijít k újmě.

Vláda sice v nejčernějších okamžicích naznačovala, že bude zapotřebí systémových změn v obchodu s alkoholem, a někteří politici přesně věděli, v kterých zemích trh s alkoholem funguje o poznání lépe než u nás, a dokonce i proč, ale zdá se, že všechny tyto nápady byly jen produktem momentálního vystřízlivění české politiky z rauše, ve kterém jinak permanentně je.

S koncem prohibice budou nepochybně zapomenuty. Síly legálního i nelegálního trhu, které mají v našem ráji neviditelné ruky neobyčejný vliv, nedovolí politikům udělat z České republiky jakési Norsko, „Národní zájmy“ u nás určuje mafiánský kapitalismus, nikoliv politika. Politici si tak nepochybně uvědomí, že podlehli nemístné hysterii, když v reakci na vlnu otrav začali mluvit o opatřeních, která by mohla zmařit udržování spotřeby alkoholu, pančovaného i nepančovaného, na těch nejvyšších světových příčkách, k čemuž je zapotřebí, aby byl dostupný všem věkovým skupinám, v kteroukoliv dobu, v každém kiosku.

Politici během dne české státnosti rádi o národních zájmech mluví. Obvykle volí vznešená slova: tradice, suverenita, hodnoty. Kdybychom ale měřili hodnoty obsahem diskuse během metylalkoholové aféry, možná by politici místo projevů oslavili den státnosti lépe, kdyby si před kamerami, v nějakém baru, jehož regály opět radostně přetékají lahvemi s tvrdým alkoholem, dali skleničku šnapsu na „zdraví“.

Právo, 29.9.2012

27. 09.

K čemu taková vláda

Jiří Pehe Přečteno 3855 krát

Vláda Petra Nečase je v politickém komatu. Je možné, že přežije hlasování o důvěře, s nímž spojila zákon o daňovém balíčku. Je možné, že přežije i několik dalších hlasování, v nichž se bude Sněmovna pokoušet přehlasovat veta prezidenta Klause. Jenže v normálněji fungující demokracii by se už dávno samotná vláda i jednotlivé strany vládní koalice ptaly, k čemu je to ještě dobré.

Představme si, že Petru Nečasovi se nakonec nějak podaří přesvědčit rebely ve své straně, a PS schválí těsnou většinou daňový balíček. Legitimita takového zákona bude po všech kontroverzích, které ho dosud obklopovaly, nulová. Odpor veřejnosti vůči vládě, jakož i vůči koaličním stranám, dál vzroste.

Představme si, že vláda, která přežila vlastní smrt, pak prosadí i církevní restituce a přehlasuje veto prezidenta v případě prováděcího zákona k penzijní reformě. Jelikož Nečas Klause nepřesvědčil, že církevní restituce neprolomí hranici 25. února 1948, bude mít vláda na stole nejspíš další veto. Do druhého pilíře takto schválené penzijní reformy se budou hlásit jen dobrodruzi.

Divadlo, v němž vystupují různí rebelové, kteří od Nečase žádají jakési ústupky výměnou za jejich hlasy, bude pokračovat, se všemi zničujícími účinky, které to má na zbytky vládní důvěryhodnosti. Koaliční partneři si budou navzájem dávat ultimáta a prezident bude dál vetovat zákony, které snad vládě projdou Sněmovnou. Nečas se bude tvářit, že vládne a má pod kontrolou vlastní stranu, ačkoliv schválení každého dalšího vládního zákona bude muset vykoupit ústupky rebelům s nejasnými vazbami na politické zákulisí.

Je možné, že Klaus sleduje svými vety stěžejních vládních reforem vlastní agendu. Jeho jednání ovšem má i racionální základ. Jakkoliv mu leckdo vyčítá, že prý podrývá vládu, kterou sám jmenoval, skutečností je, že sestava, která nám vládne, má už jen málo společného jak s kabinetem, který Klaus jmenoval po volbách v roce 2010, tak s vládní koalicí, která tehdy měla jiné složení i slušnou většinu.

Klaus byl vždy konsistentní v jedné věci: vadily mu slabé vlády. Možná mu vadily zejména proto, že měly problém skutečně vládnout, ale, jak vyplývá ze zdůvodnění jeho veta důchodové reformy, možná též proto, že nemají dostatečně silný mandát k prosazení reforem, které mají vydržet déle než do příštích voleb.

Od Klause je poněkud pokrytecké, když svoji palbu na vládní reformy, odůvodňuje jen věcným nesouhlasem, přičemž tvrdí, že nechce shodit samotnou vládu, protože k ní prý není alternativa. Coby zkušený politický matador dobře ví, že alternativa nejen existuje, ba je dokonce v současné situaci žádoucí: odchod této už zcela zprofanované vlády a nové volby.

Takový vývoj by mohl pročistit zauzlenou politickou scénu. Česká společnost se potřebuje nadechnout. S Nečasovým týmem v čele se bude dál dusit.

Právo, 27.9.2012

26. 09.

Konec demokracie a národního státu podle Klause

Jiří Pehe Přečteno 5095 krát

Demokracie i národní stát jsou nepochybně ohroženy – ovšem právě tou ideologií i praxí, kterou zastává prezident Klaus. Záchrana demokracie a do jisté míry i funkčnosti státu je dnes možná pouze přechodem demokratické politiky na nadnárodní úroveň.

Prezident Václav Klaus v rozhovoru pro The Sunday Telepgraph tvrdí, že snahy o přeměnu Evropské unie ve federaci, tak jak to navrhl nedávno například předseda Evropské komise José Manuel Barroso, jsou závěrečnou fází ničení demokracie a národního státu v Evropě. Klaus těmito slovy také reagoval na některé závěry schůzky jedenácti ministrů zahraničí členských zemí EU ve Varšavě, kde zazněly například návrh y na přímou volbu evropského prezidenta a vznik evropské armády.

Když Klaus mluví o možném konci národního státu a demokracie, má nepochybně kus pravdy. Problémem je, že tento vývoj spojuje s další evropskou integrací, zejména pak s možností vzniku evropské federace.

Pokud by chtěl být brán vážně, musel by nejprve vysvětlit, co je tak zásadně nedemokratického na jiných velkých federacích, jako jsou USA, Indie nebo Brazílie. Posledně dvě jmenované země, jejichž raketový ekonomický růst rádi v poslední době dávají někteří ekonomové za příklad Evropě, mají přitom 28 spolkových států (Indie) a 26 spolkových států (Brazílie).

V Indii i Brazílii jsme také svědky velké jazykové a etnické různorodosti, která je v případě Evropy často citována jako údajná překážka vzniku jednoho politického národa. O tom, že jsou Indie a Brazílie politickými národy, přitom nikdo nepochybuje.

A málokdo bude také pochybovat o tom, že rozdíly například mezi Švédy a Italy jsou o poznání menší, než jsou rozdíly mezi portugalsky mluvícími potomky přistěhovalců z Evropy ve velkých brazilských městech na východě země a indiánskými populacemi na západě Brazílie. To samé platí o etnických i kulturních rozdílech mezi severem a jihem Indie.

Mnoho renomovaných politických myslitelů se s Klausem shodne na tom, že zažíváme úpadek demokracie a národních států, ale naprostá většina z nich vidí příčiny jinde než český prezident. Tou hlavní podle nich je proces ekonomické globalizace, který výrazně oslabuje národní státy i národní demokratické procesy.

Některé z těchto argumentů jsem shrnul v předmluvě k nedávno vydanému sborníku esejů z per českých veřejných intelektuálů, nazvanému Krize, nebo konec kapitalismu? (Prostor, 2012).

Příčin současné krize je mnoho, ale pokud jde o demokracii a národní stát, je bezpochyby jednou z hlavních příčin skutečnost, že v posledních několika desetiletích došlo k prudké globalizaci trhu, založené na globalizaci komunikace, zatímco politický proces zůstal zakotven v národních státech. Vznikla tak zásadní nerovnováha mezi globálně fungujícími, ve stále větší míře nikým nekontrolovanými trhy, a těžkopádnými národními demokraciemi.

Výše zmíněná nerovnováha se projevuje mimo jiné i tak, že globalizovaný kapitál má mnohem větší schopnost vynucovat si ústupky na demokratické politice národních států , než je schopnost demokratické politiky národních států vynucovat si ústupky vůči trhům či regulovat nadnárodní kapitál.

Nadvláda globalizovaných trhů nad politikou, která zůstává ukotvena v národních státech, způsobila rozsáhlou „privatizaci“ demokratické politiky, zejména v podobě rostoucí závislosti poltických stran na velkých penězích a masivní korupci. Zároveň se zprivatizovaná politika ocitá pod stále větším tlakem, aby privatizovala do rukou velkého kapitálu veřejné statky i celé oblasti státu. Výsledkem je postupná privatizace celých oblastí důchodových systémů, zdravotnictví a sociálních služeb, ale i rostoucí „outsourcing“ jednotlivých stáních funkcí do rukou soukromého sektoru.

Během ekonomické krize, která vypukla v roce 2008, se ukázalo, že zprivatizované státy neměly na vybranou: musely soukromý sektor s pomocí peněz daňových poplatníků zachraňovat, protože by jinak došlo ke kolapsu například penzijních systémů nebo soukromého bankovního sektoru, který se státem prorostl v podobě nejrůznějších státních garancí či hypotečního průmyslu.

Současná krize je tak krizí liberální demokracie a potažmo krizí demokratického státu i proto, že některé dříve podstatné funkce státu byly oslabeny či zcela rozpuštěny do rukou soukromého sektoru, který nyní funguje na rozdíl od politiky globálně, a má ve vzrůstající míře původ za hranicemi jednotlivých států, jako je tomu v případě nadnárodních penzijních fondů a bank.

Klaus je reprezentantem nacionalistického proudu v politice, který se domnívá, že národní stát ještě stále má na to, aby získal zpět svoji suverenitu. Tvrdí, že v Evropě je důvodem oslabování národních států umělý proces nadnárodní politické integrace, který prý oslabuje národní demokracii a vynucuje si jakousi „postdemokracii“.

Je přitom ironické, že hlasateli těchto názorů jsou často stejní lidé, kteří vzývají neviditelnou ruku trhu, která je, jak bylo naznačeno výše, ve své globální podobě ve skutečnosti hlavním důvodem oslabování národních států a liberální demokracie.

Globální trhy, zejména jejich finanční sektor, vyžadují, aby národní státy, jejichž politické reprezentace se musejí potýkat s konkrétní politickou realitou, sociálními problémy a volebními cykly, fungovaly co nejvíce v souladu s jakýmsi chladným „rozumem“ nadnárodního účetnictví. Ratingové agentury a „risk management“ velkých bank mohou poslat ke dnu celé státy, pokud se nejsou schopny těmto nárokům podřídit, přičemž ale tento nadnárodní finanční sektor sám nepodléhá - kromě kritérií co nejrychlejšího zisku - téměř žádným vnějším nárokům.

Liberální demokracie v národních státech se stává jakousi odmocninou těchto globálních finančních i ekonomických tlaků. Ty dokážou velmi účinně využít i institucionálních slabin nadnárodních politických iniciativ, jako je EU. To, že se EU nedokázala zatím přeměnit ve skutečnou politickou a fiskální unii, která by byla mnohem účinnější hrází vůči nárokům globálních trhů, než dokážou být národní státy, se nyní projevuje v podobě největší krize EU od jejího vzniku.

Ač byly činěny pokusy dát demokratické politice jakousi nadnárodní podobu, například právě v podobě Evropské unie, proces globalizace politiky je zatím nedostatečný, protože naráží jak na zažité vzorce politického chování či hluboce zakořeněné národní kultury, tak na jistou bezradnost politiků ve snahách povýšit demokratický proces z národní na nadnárodní úroveň.

Přesto lze argumentovat, že poslední nadějí na záchranu liberální demokracie, je právě její povýšení na nadnárodní úroveň. Nacionalizovat ekonomiku tak, aby se vrátila zpět do rámců jednotlivých států, se už nepodaří. A k nezdaru je odsouzená i snaha relativně malých národních států samostatně regulovat globálně fungující trhy.

Pokud by na druhou stranu byla politika, zejména ta demokratická, úspěšně povýšena z úrovně národních států na úroveň, v níž je zásluhou integrace mnohem více rovnocenným partnerem globálních trhů, může to být určitá léčba jak pro demokracii, tak pro trhy. A svým způsobem i pro národní stát, který by možná v rámci silné federace mohl fungovat daleko sebevědoměji, než je tomu dnes, kdy je pod stále větším náporem globálních ekonomických tlaků, jimž nedokáže účinně čelit.

Deník Referendum, 25.9.2012

22. 09.

Klaus je bez iluzí o Unii, většina Čechů ale bez iluzí o svém státu

Jiří Pehe Přečteno 10584 krát

Prezident Václav Klaus se před pár dny na univerzitě v Neapoli opět s chutí opřel do Evropské unie, k čemuž tentokrát přidal i předpověď o konci eurozóny. Internetové stránky Hradu informují nejen o jeho projevu, ale lze se tam též dočíst, že v létě vyšla v italštině Klausova kniha Evropská integrace bez iluzí, což je po bulharštině prý už druhé cizojazyčné vydání tohoto díla.

Nestálo by to za komentář, kdyby se tyto zprávy daly vyjmout z domácího politického kontextu, v němž máme co do činění s vlnou otrav pančovaným alkoholem, která, jak se stále více ukazuje, je výsledkem tragického selhání českého státu. Klaus sice až z Itálie na selhání státu v této aféře poukázal, ale zároveň odsoudil částečnou prohibici jako „silácké řešení“. Jakmile se prý stát začne do něčeho plést, tak to prý bude vždy jen horší, ne lepší.

Jelikož prezident vidí jako alternativu k evropské integraci jakousi organizaci suverénních národních států, měl by vysvětlit, jaký stát občanům coby alternativu k evropské integraci vlastně nabízí. Víme jen, že podle něj evropská integrace českému státu bere jeho suverenitu. A víme, že zdůrazňuje jakési zaručeně naše, i když nikdy přesně nedefinované národní zájmy.

Jenže ve světle otrav alkoholem a dalších četných selhání českého státu by možná měl občanům, kteří jsou stále více bez iluzí o svém státě, vysvětlit, co tak výjimečného vlastně právě náš stát ve srovnání s Evropou nabízí. Zatímco svět jistě oželí nějaký další Klausův myšlenkový výboj na téma globálního neoteplování nebo zhoubného evropeismu, občanům státu, jehož je hlavou, by nepochybně pomohlo, kdyby jim vysvětlil, proč by měli evropskou integraci vyměnit za „suverenní“ stát, který by se neměl do ničeho plést, protože to nemůže dopadnout dobře.

Mnoho lidí totiž může mít v současné metylové kalamitě naopak oprávněně pocit, že problémem není, že by český stát jednorázově selhal, čemuž podle Klause navíc netřeba čelit siláckými řešeními. Problémem, podle nich může být, že stát selhává opakovaně, ba že je sám jedním velkým selháním.

Je to stát, jenž je podle zprávy své vlastní Bezpečnostní a informační služby ovládán zákulisními skupinami, které drží v šachu politiku a státní správu. Stát, v němž se pravidelně důležité iniciativy a investice mění ve fiaska, a v němž se na všech úrovních bezostyšně krade. Stát, v němž se dokonce i maturity na středních školách mohou změnit v absurdní dobrodružství.

Václav Klaus hodně mluví o tom, jak bychom si měli tento náš stát chránit před vnějšími vlivy, jenže mnoho lidí si může oprávněně myslet, že jediné, co nás ještě drží „nad vodou“ jsou právní a civilizační standardy, které jako členská země EU musíme alespoň částečně respektovat.

Stát, který Klaus nabízí jako alternativu k evropské integraci, je ve své současné podobě dost odpudivý, a to nikoliv zásluhou integrace, nýbrž navzdory této integraci. Pokud by chtěl prezident skutečně přesvědčit občany, že lepším řešením než integrace je uzavřít se za branami našeho národního státu, musel by nabídnout nějakou jinou vizi státu než tu, v níž je stát to, co zbude po řádění mafiánského kapitalismu.

Žití v takovém státu se dost podobá kocovině. Navíc se to týká jen těch, co mají štěstí, že pančovanou mízu našeho státu zatím přežili.

Právo, 22.9.2012

20. 09.

Stát čtvrté cenové skupiny

Jiří Pehe Přečteno 74903 krát

Po téměř třiadvaceti letech budování demokracie coby jen jakési odmocniny trhu, kdy byl stát chápán jako přítěž svobodné společnosti, máme stát, který je v mnoha ohledech nebezpečím pro společnost. Vlna otrav pančovaným alkoholem je toho jen smutnou ilustrací.

Po období komunistické diktatury odmítali politici vidět, že stát je ve svobodných poměrech hlavním garantem pravidel hry, bez kterých nemohou řádně fungovat ani demokracie ani trh. Všimněme si, že nejlépe jsou na tom ty evropské země, kde sice nemají plná ústa „trhu“ a boje proti údajně přemnoženému úřednictvu, ale kde funguje stát.

Předešlý režim kontroloval každý aspekt života společnosti, čehož dosahoval s pomocí vysokého stupně státní represe. Stát, který máme po téměř třiadvaceti letech „svobody“, je naopak zcela bezzubý. Nejenže nedokáže v řadě oblastí nastavit pravidla hry, ale když už je nastaví, vynucuje jejich dodržování v podstatě nahodile.

Ilustrací zmatených postojů ke státu je i reakce prezidenta Klause, který označil částečnou prohibici, zavedenou vládou, za silácké řešení. Pěkně tak sice popsal nesystémovost vládního řešení, k čemuž správně dodal, že vlna otrav je zásadním selháním státu, jenže se vtírá otázka, co z výšin svých ústavních funkcí od roku 1989 udělal on sám pro to, aby stát skutečně fungoval tak, že siláckých řešení nebude potřeba?

Za současnou situaci je naopak svými opakovanými útoky na stát ve jménu neviditelné ruky trhu spoluodpovědný, což také podtrhl tvrzením, že když se stát do něčeho začne plést, tak to prý bude jen horší, ne lepší.

Premiér Nečas vcelku správně reagoval slovy, že silácká jsou ve skutečnosti prezidentova slova, neboť vláda si nemohla dovolit zákaz prodeje lihovin nezavést, když umírají lidé. Zároveň se tím ale dotknul podstaty problému.

Tou není skutečnost, že se stát do něčeho plete, ale že se „plete“ nesystémově, až když vypukne krize. V této „nahodilosti“ hraje nemalou roli „tržní“ nadvláda peněz nad státem i demokracií.

Od slabého státu si lze koupit jak „pravidla“, která vyhovují různým zákulisní zájmům, tak beztrestné porušování pravidel, která by se snad chtěla takovým zájmům stavět do cesty. Politické strany v takovém státě fungují především jako převodové páky mocných podnikatelských skupin. Státní služba není regulována kvalitním zákonem, politici mají strach z nezávislé policie a justice.

Výsledkem je stát čtvrté cenové skupiny. Dlouholeté šíření levného pančovaného alkoholu prodejem v různých stáncích a pajzlech je výmluvným symbolem českého státu jako takového. Ve státě čtvrté cenové skupiny se nejen nezřízeně pije i obchoduje s pančovaným alkoholem, a nejen se dosahují evropské rekordy v konzumaci drog, ale je také nebezpečné vyjet autem na silnice (kde stát nevynucuje dodržování předpisů a nemá peníze na údržbu), zapsat se na univerzitu (kde se mohou falšovat diplomy), nebo si třeba jít zaregistrovat auto do ministerstvem zfušovaného registru.

V takovém státě se prý nic nedá dělat proti džungli kasin a heren, proti nočním klubům, proti pochybným tržnicím, nebo proti bazarům a sběrnám kovového odpadu, kde se čile obchoduje s kradeným zbožím. A málo se prý dá dělat proti systémové manipulaci veřejných zakázek a korupci. V takovém státě vláda sice vládne, ale není jasné v zájmu koho, a prezident bůhví v zájmu koho raději káže po světě o globálním neoteplování místo toho, aby se zasazoval o řádné fungování státu, jehož je hlavou.

Žít v takovém státě je dost riziková záležitost. Pokud v příštích volbách vyhraje levicová opozice, která nemá se státem takové problémy jako pravice, měla by si jako jeden z hlavních programových cílů stanovit peroutkovské heslo: „budování (výkonného) státu“.

Právo, 20.9.2012

19. 09.

Pančovaný stát

Jiří Pehe Přečteno 9157 krát

Stále více se ukazuje, že vlna otrav metanolem, která zachvátila Českou republiku, není jen výsledkem nahodilého kriminálního jednání, které se bdělému a dobře fungujícímu státu nepodařilo uhlídat. Jinými slovy, není to ojedinělá kalamita, která se občas může přihodit i v sebelépe fungující zemi, jako byl třeba loňský masakr v Norsku.

Otravy pančovaným alkoholem jsou v našem případě důsledkem systémového selhání českého státu. Je stále zřejmější, že alkohol se u nás pančuje ve velkém dlouhodobě, stejně jako se dlouhodobě ví o nelegálních dovozech alkoholu i technického lihu či o existenci nelegálních palíren.

Bohužel nelegální výroba a distribuce alkoholu není zdaleka jedinou oblastí, kterou si stát nedokáže pohlídat. Česká republika je také například rájem dovezených ojetin, pro které různí podnikavci vyrobí obratem nové papíry. Kolik lidí zahyne v dopravních nehodách způsobených špatným stavem dovezených vozidel, která mají v českých papírech zapsán slušný technický stav, včetně falešných údajů na přetočených tachometrech, se můžeme jen dohadovat.

Ve výčtu oblastí, v nichž český stát nefunguje či funguje mizerně, bychom mohli pokračovat. Pokud by si někdo chtěl udělat praktický exkurz, může navštívit nejprve například sběrny kovových odpadů, v nichž se bez větších státních postihů vrší kradené materiály, může pokračovat do nějakého bazaru, kde se obchoduje s kradenými mobily, a svoji cestu může zakončit v nějaké z nesčetných heren a kasin, které u nás fungují za více než benevolentního přihlížení státu.

V mnoha oblastech funguje stát jen „na oko“. Policie například provádí pravidelně, často za halasného mediálního doprovodu, razie v pouličních tržnicích, to vše obvykle s rasistickým podtextem, protože polapení hříšníci jsou ve většině případů vietnamští stánkaři.

Zatímco nám ale státní orgány předvádějí s oblibou svoji sílu vůči slabým minoritám, k čemuž patří nejen zátahy na stánkaře, ale třeba i medializované razie vůči nelegálním imigrantům nebo manévry těžkooděnců v romských ghettech, nemají, jak se ukazuje, pod kontrolou celé oblasti, kde jde ve velkém o životy.

Řečeno jinak, prodává-li stánkař falešné značkové oblečení, nebo pracuje-li nelegální imigrant na stavbě, vznikají státu jakési finanční újmy, ale nejde o život. O ten jde spíše třeba na českých silnicích nebo, jak se ukazuje, v českých hospodách.

Ferdinand Peroutka kdysi zmapoval vznik a fungování první republiky v díle, které příznačně nazval „Budování státu“. Česká politická scéna po roce 1989 usoudila, že prioritou je „budování trhu“, a kdesi v závěsu za ním „budování demokracie“, která se tak stala odmocninou trhu. Budování státu se nejenže nevěnovala přílišná pozornost, ale byl a je naopak terčem neustálých útoků ze strany hlasatelů neviditelné ruky trhu.

Zejména pravicové strany vykreslují stát a jeho úřednický aparát jako téměř jakési parazity. Současná pravicová vláda pořádá na úředníky hony. Od roku 2002 byla mnohokrát odložena účinnost zákona o státní službě, který byl připraven před vstupem do Evropské unie. Neustále se diskutuje nikoliv o tom, jak fungování státu zlepšit, ale kde co ve státě škrtnout, co předat „trhu“.

Výsledkem je jakýsi „pančovaný“ stát – tedy stát nekvalitní a kontaminovaný nežádoucími vlivy. Když ministerstvo práce a sociálních věcí zavádělo před časem nový systém výplaty sociálních dávek, viděli jsme v praxi, jak takový „pančovaný“ stát funguje. Něco podobného se událo, když za přispění počítačové firmy vybrané bez soutěže spustilo ministerstvo dopravy nový registr vozidel.

Ubohá úroveň státu se vyjevuje občas i v podobě frašek, jako je současné dění okolo Národního divadla, kde jakási paní v roli ministryně kultury a její nekompetentní úředníci neustále „nastavují transformační procesy“. Začíná se „pančovat“ i vysoká kultura.

O kontaminaci státu pochybnými soukromými vlivy v podobě „podnikatelů“ a kmotrů, kteří ve velkém manipulují státní zakázky, si můžeme číst například ve výroční zprávě BIS. Ta dodává, že aby tento obludný systém korupce fungoval, „pančují“ se už i soudy a další orgány státní moci.

Mnozí z nás už si zvykli nepřikládat přílišnou důležitost například zprávám o tom, že se má kdesi do pěti let postavit ta či ona veřejně prospěšná stavba, silnice, dálnice. Skoro vždy se totiž přihodí totéž: „pančovaný“ stát zapomněl obstarat to či ono, zfušoval územní plán, není schopen vydat potřebná povolení. Když už se nakonec něco postaví, je to předražené nebo se to dokonce až do vyřešení soudních sporů nesmí používat.

Stejný stát si zároveň není schopen poradit s vlivnými lidmi, kteří staví na černo, nebo není schopen vyvlastnit historicky cenné objekty, které jejich „majitelé“ nechávají záměrně chátrat.

Nyní už také oficiálně víme, že český stát, „pančovaný“ ve velkém korupcí a dalšími patologickými jevy, například neobdrží nějakých 25 miliard korun z Bruselu, který zastavil České republice čerpání z některých strukturálních fondů. Část české politické scény, namísto starosti o lepší fungování státu, na to má ovšem svoji standardní odpověď: bez EU by nám bylo lépe.

Od stejných lidí často slyšíme o národních zájmech. Nikdo přitom přesně neví, co ony národní zájmy mají být. I ve světle dvou desítek prozatímních obětí otrav pančovaným alkoholem lze argumentovat, že hlavním národním zájmem by měl být fungující stát.

Po dvaadvaceti letech od pádu komunismu sice máme jakž takž fungující trh a demokracii, jenže se ukazuje, že ani jedno správně nefunguje bez fungujícího státu. Pokud se nám nepodaří stát, „pančovaný“ neprůhlednými vlivy i strukturami a oslabovaný tržně-komsomolskou rétorikou, rehabilitovat, nakonec podlehne otravě samotná česká demokracie.

Deník Referendum, 18.9.2012

18. 09.

Iluze většinového systému

Jiří Pehe Přečteno 4631 krát

Výzva skupiny osobností ke změně poměrného volebního systému, který je nyní používán pro volby do Sněmovny, na systém většinový, je bohužel založena na poněkud naivní představě, že volební systém, spíše než „drobná práce demokratická“, může zásadně změnit politickou kulturu

Jako hlavní důvod pro změnu se uvádí, že většinový systém povede ke zvýšení kvality i odpovědnosti volených zástupců a k lepší možnosti kontroly politiků občany. Pokud by se prý volili poslanci ve 200 malých obvodech, přičemž v každém by zvítězil jen jeden konkrétní kandidát, musely by politické strany více hledat osobnosti, které by se zodpovídaly voličům ve svém obvodu.

Současný systém poměrného zastoupení, v němž jsou často neznámí poslanci voleni na kandidátkách politických stran, je podle autorů výzvy spoluodpovědný za špatný stav české politiky. Podíváme-li se ale po Evropě, lze si snadno ověřit, že kvalita politiky mnohem více závisí na jiných faktorech, než na volebním systému.

Iniciátoři výzvy nespecifikují, jaký většinový systém by preferovali. Jenže různé typy většinových systémů mohou mít velmi rozdílné účinky. Dvoukolový systém, který známe z voleb do Senátu, zachovává obvykle systém několika politických stran. Jeho pozitivem je, že výrazně redukuje šance kandidátů extremistických stran, protože se v druhém kole voliči obvykle sjednotí proti nim.

Jednokolový systém naopak vede obvykle k postupnému vytvoření systému dvou velkých politických stran, tedy k vládě jen jedné strany v daném volebním období. Jenže jak se přesvědčujeme během vlády jedné strany například v Maďarsku, jakmile má jedna strana v prostředí slabé demokratické kultury absolutní většinu, začne útočit na nezávislé instituce, omezovat média a měnit účelově ústavu. ODS její samovláda bez reálné opozice v Praze v letech 2006-2010 de facto zničila.

I proto je v nadšení pro většinový systém namístě opatrnost. V Česku navíc není bohužel možné pominout skutečnost, že výzva přichází od osobností s převážně pravicovými postoji. Představa, že by většinový systém pomohl pravici, která má zdánlivě větší rezervoár osobností než levice, kdysi přitom hrála důležitou roli v nadšení ODS pro jednokolový většinový systém.

Jenže jak ukazují v posledních letech výsledky senátních voleb, tento předpoklad už nefunguje, přinejmenším ve dvoukolovém většinovém systému. Ten navíc levici stmeluje, protože komunističtí voliči ve druhém kole podpoří levicového kandidáta. Podpořit levicového kandidáta, který má reálnou šanci být „první na pásce“, raději než vlastního kandidáta bez šancí, by se jistě rychle naučili i v systému jednokolovém.

Jediným reálným, autory výzvy zřejmě nezamýšleným důsledkem zavedení většinového systému, by tak asi bylo sjednocení levice. Z hlediska normálnějšího fungování české politiky by to sice bylo žádoucí, ale lze argumentovat, že i k případnému sjednocení levice u nás bude lepší dopět jinak, než riskantní změnou pravidel hry.

Právo, 18.9.2012

14. 09.

Tři dobré zprávy z Evropy

Jiří Pehe Přečteno 4271 krát

Evropa dostala v minulých dnech hned tři dobré zprávy: rozhodnutí německého ústavního soudu, že stálý záchranný fond eurozóny není v rozporu s německou ústavou; návrh Evropské komise na vytvoření evropské bankovní unie; a projev o „stavu Unie“ přednesený šéfem EK José Manuelem Barrosem, v němž navrhl přetvoření současné EU ve federaci evropských států.

Zprávy jsou to dobré zejména proto, že po dlouhé době prolamují politickou paralýzu v EU. Zejména návrhy týkající se budoucnosti eurozóny a EU obecně nabízejí členským zemím jakousi vizi budoucnosti, což Unie nutně potřebovala.

Zároveň je ovšem jasné, že k uskutečnění této vize vede dlouhá a složitá cesta, kterou se EU nemusí podařit ujít. Hodně bude záležet nejenom na konkrétních dohodách, ale také na mechanismu schvalování těchto dohod.

K zavedení bankovní unie, , která by začínala v podobě centrálního dohledu na tisíce bank v eurozóně a pokračovala v podobě společného pojištění vkladů, bude nejprve třeba překonat německý odpor. To se snad může podařit s pomocí různých kompromisů, jakož i zásluhou Evropské centrální banky, která například svým nedávným rozhodnutím nakupovat při splnění jistých podmínek dluhopisy zadlužených zemí, tlačí Němce ke zdi.

Ještě důležitější bude, zda ke schválení navrhovaných projektů bude třeba souhlasu všech členských zemí EU nebo by naopak stačil jen souhlas zemí, které se na nich chtějí podílet, což by mohl být v případě bankovní unie například jen souhlas zemí eurozóny. Pokud by schválení takových projektů záviselo i na zemích, jako je Velká Británie, asi nemá žádnou šanci.

Vytvoření de facto dvourychlostní EU sice není ideální, ale může být nezbytné, pokud si země, jako je Velká Británie nebo Česká republika, budou dál dělat ze zbytku EU rukojmí svých domácích politických poměrů. Ty v našem případě ilustrovaly okamžité odmítavé reakce prezidenta Klause a premiéra Nečase zejména na myšlenku evropské federace.

Naštěstí ale Česká republika může doplnit evropské dobré zprávy svými vlastními. Tou první je, že Klausovi zbývá do konce prezidentství necelých šest měsíců, přičemž je téměř jisté, že bude vystřídán prezidentem k EU o poznání vstřícnějším, a to dokonce i v případě, že by ho nahradil Miloš Zeman.

Tou druhou je, že Nečas, pokud jeho vláda přežije příští měsíce, bude možná ještě mít co mluvit do návrhů na vytvoření bankovní unie. V době případné debaty o evropské federaci bude už jeho vláda minulostí, přičemž i Nečasova euroskeptická ODS dělá vše pro to, aby skončila v úplných troskách.

Jinými slovy: zatímco například opatrné postoje Velké Británie k EU jsou dlouhodobé, protože vycházejí z obecnějších důvodů, ty české jsou do značné míry jen projevem současné politické konstelace. Načasování diskuse o bankovní unii a evropské federaci dává naději, že rozhodování o nich se už i u nás bude odehrávat v podmínkách mnohem menší skepse a národnických předsudků na nejvyšších místech vůči Evropě.

Právo, 14.9.2012

12. 09.

Nečasismus

Jiří Pehe Přečteno 9018 krát

Premiér Petr Nečas přišel s neotřelým „ismem“. Varoval, že „dalajlamismus“ a podpora ruské dívčí skupině Pussy Riot prý škodí českému exportu.

Pravda, v případě Pussy Riot ještě nepozvedl své myšlení až k formulování teoretické pučky o „pussyriotismu“, ale s „dalajlamismem“ má premiér nepochybně nakročeno k tomu, aby se zařadil po bok prezidenta Václava Klause, který už proslul „humanrightismem“, „evropeismem“ či „environmetalismem“.

Aby se Nečas stal skutečným klasikem, k tomu ovšem ještě potřebuje, aby někdo zformuloval doktrínu „nečasismu“. Václav Klaus už této mety, jak známo, dosáhl, když v roce 2002 Mirek Topolánek, poté co nahradil Klause v pozici předsedy ODS, prohlásil, že takzvané odéesovské myšlení je vlastně totožné s ideologií „klausismu“.

Topolánek si ve svém nadšení zařadit Klause po bok Margaret Thatcherové, s níž se už navždy pojí „thatcherismus“, možná plně neuvědomil, že součástí „klausismu“ bude i neutuchající snaha Klause a jeho věrných spáchat na něj politický atentát. Uniklo mu totiž, že „klausismus“ nepotřebuje kromě sebe sama už nic a nikoho jiného, a tak dokonce aktivně podporoval, ba dokonce organizoval, zvolení Klause prezidentem.

Po Topolánkovi žádný „topolánkismus“ nezůstal, možná i proto, že kromě teorie „klausismu“ se na žádný další teoretický výboj nevzmohl. Nečas si ale o nějakou definici toho, co je „nečasismus“, říká, protože jeho kritika „dalajlamismu“ se na rozdíl od Topolánkova „klausismu“, což bylo pouhé podlézání, zapíše do dějin jako návrat rádoby konzervativního premiéra demokratické země k myšlení a jazyku reálného socialismu, které, jak se ukazuje, ho fatálně poznamenaly.

„Nečasismus“ tak může být v jednom směru jakási variace na pravicové svazáctví, v němž se vždy znovu hezky vynořují jisté rysy bolševické mentality. Dalším rysem „nečasismu“, jak se zdá, je jistý typ politického masochismu vůči „klausismu“. Pan prezident může, obrazně řečeno, nakopnout pana premiéra do jeho politické zadnice kolikrát chce, Petr Nečas mu přesto zůstává věrný.

I výraz „dalajlamismus“ je koneckonců úlitbou panu prezidentovi. Bohužel, jakkoliv pan prezident nejspíš uznale pokyvoval hlavou, když Nečasovu kritiku „dalajlamismu“ zaznamenal, docela jistě premiéra znova politicky nakopne, jakmile se mu naskytne příležitost.

A Nečas? Ten mu nejspíš v reakci na kopanec pošle omluvný osobní dopis, jehož obsah se vzápětí dostane do médií, samozřejmě bez jakéhokoliv přičinění Hradu.

Můžeme tedy shrnout, že nejvíce prominentním rysem „nečasismu“ je téměř freudovský vztah k Václavu Klausovi. Je to typický postoj člověka, který se osvědčil jako dobrý „druhý v řadě“, ale nikdy by neměl stát v čele. Ve vztahu ke svému bývalému bosovi a guru má tak problém si uvědomit, že z ústavního hlediska je šéfem exekutivy premiér, nikoliv prezident.

Abychom ale nebyli nespravedliví, „nečasismus“ se také vyznačuje občasnými bojovnými náladami, jakkoliv jen v rétorické rovině. Premiér tak například svého času vyhlásil boj proti korupci. Nastupoval do funkce coby „pan čistý“, který si to chtěl rozdat dokonce i s kmotry. Po dvou letech je ale obklopen ve vedení ODS lidmi, o jejichž napojení na různé regionální kmotrovské organizace docela otevřeně píší i mainstreamová média.

„Nečasismus“ se hezky projevuje i ve vztazích k Evropské unii. Český premiér tak jel hned na několik summitů EU bojovně napojen euroskeptismem, ale na samotných summitech nemohl o ničem rozhodovat, protože prý neměl mandát. Naposledy se pro změnu sice otevřeně odmítnul připojit k plánům na fiskální unii, ale učinil tak prý proto, že se jeho vláda nedokázala na ničem shodnout.

Ve své podstatě je „nečasismus“ výrazem absence skutečného leadershipu a pevných názorů. Když se pod vedením faktického šéfa vlády Miroslava Kalouska Nečasův kabinet proškrtal do recese, „nečasismus“ se klidně smířil s tím, že bude nutné na všech frontách zvyšovat daně, což je v rozporu s filozofií jeho strany. Jako lev už bojuje jen za privatizaci penzijního systému a církevní restituce, otázkou ovšem je, zda tak činí o své vůli.

Vzhledem k silnému vztahu k Václavu Klausovi je ale docela dobře možné, že se Nečas za církevní restituce ještě omluví. Pan prezident sice vzal na vědomí premiérův dopis, v němž ho ujišťuje, že restituce neprolomí hranici 25.2.1948, dokonce řekl, že byl hezky napsaný, ale premiérovy argumenty ho prý nepřesvědčily. Je jasné, že „nečasismus“ bude brzy vystaven další těžké zkoušce.

10. 09.

Vláda a ODS v politickém komatu

Jiří Pehe Přečteno 3458 krát

Revolta šesti poslanců za Občanskou demokratickou stranu proti tzv. stabilizačnímu balíčku bude mít dalekosáhlé důsledky nejen pro vládu Petra Nečase, ale také pro ODS. Jakkoliv Nečas a rebelové mohou nakonec najít jakýsi kompromis, jenž vládě umožní přežít hlasování o důvěře, které se schválením balíčku spojila, v očích veřejnosti vláda de facto ztratila i poslední zbytek věrohodnosti.

U veřejnosti vláda věrohodnost postupně ztrácela s tím, jak zaváděla nepromyšlené reformy i škrty a topila se v koaličních půtkách i skandálech. Další kus své věrohodnosti ztratila, když vládní koalice dokázala během dvou let v Poslanecké sněmovně poztrácet ze své původní většiny nějakých osmnáct hlasů, což je opravdu „úctyhodný“ výkon.

Nyní se ovšem ukazuje, že vláda nemá ani oněch sto hlasů, na které se postupně koaliční většina scvrkla. Navíc už ani jedna strana ve vládním táboře se nejeví jako vnitřně konsolidovaná. Poslanecký klub ODS je rozpolcený, rádoby strana LIDEM zatím ani nemá vlastní poslanecký klub, a v TOP 09 roste napětí mezi bývalým Kalouskovým křídlem lidovců, které si stranu vymyslelo, a starosty.

Je zřejmé, že přijetí jakéhokoliv důležitějšího zákona tímto nepřehledným vládním slepencem, což je možné jen s pomocí nejtěsnější většiny, kterou se zrovna podařilo dát ad hoc dohromady, bude v očích veřejnosti postrádat legitimitu.

Ještě horší je pro vládu skutečnost, že nesmyslnost a účelovost některých jejích kroků už teď nemusí veřejnosti vysvětlovat jen levicová opozice, kterou vláda mohla nakonec vždy odbýt s tím, že kritiku má v popisu práce. Ruku k dílu přiložil nejen pravicový prezident, ale i skupina poslanců ODS.

Taková nejednota uvnitř vládního tábora je jen několik týdnů před krajskými a senátními volbami zničující. Pro ČSSD, jejíž preference utrpěly kvůli skandálu Davida Ratha, je to dar. Budou-li podzimní volby nakonec referendem o vládě i třeba jen z padesáti procent, musí jednotlivé subjekty vládního slepence počítat s volebním výpraskem.

Nejhůře je na tom ovšem ODS. Revolta uvnitř strany totiž nejen vyjevuje naprostý nedostatek principiálnosti v její ekonomické politice i těm voličům, kteří s ODS ještě sympatizovali, ale také ještě více poodhaluje bizarní zákulisí strany. Po sérii nedávných skandálů obklopujících projekty a polostátní podniky, v nichž ODS hraje klíčovou roli, jakož i po účelových personálních úderech vůči ministru spravedlnosti a policejnímu řediteli, nyní přišel spor, který veřejnosti ze všeho nejvíc ukazuje, že ODS je zcela ve vleku nesrozumitelných zákulisních zájmů.

Jak hlasování o důvěře vládě, tak nadcházející volební kongres ODS se tak už dopředu jeví jako marné snahy probudit vládu a ODS z politického komatu. Pokud rebelové nakonec vládu podpoří, budou tvrdit, že tak činí i proto, že není alternativa. Veřejnost takovou lež nepřijme.

Na kongresu ODS budeme, tak jako pokaždé, pro změnu svědky pravicově-konzervativního bušení se ve stranická prsa, zatímco většina veřejnosti si nebude schopná vybavit, kdy naposled ODS něco autenticky „pravicově-konzervativního“ udělala, což budou ve svých projevech připomínat nepochybně i kritici Nečase. Pozorovatelům se navíc za téměř každým politikem ODS, který bude na sjezdu řečnit, vybaví nějaký ten kmotr, popřípadě nějaký nedávný skandál, v němž lítají miliardy.

Právo, 10.9.2012

07. 09.

Politika mafiánského kapitalismu

Jiří Pehe Přečteno 5006 krát

Všimněme si, že nikdo přesně neví, jaké jsou skutečné důvody pro porážku vlády Petra Nečase při hlasování o tzv. stabilizačním balíčku. Podle jedněch je rebelie šesti poslanců za Občanskou demokratickou stranu jen bojem o moc uvnitř ODS před nadcházejícím sjezdem. Jiní se domnívají, že za revoltou může být prezident Klaus.

Další tvrdí, že jde o útok kmotrovských struktur v ODS, které se obávají, že premiér Nečas není dost silný na to, aby zabrzdil rostoucí snahy státních zastupitelství vyšetřovat velké korupční kauzy, což by mohlo těžce dopadnout právě na lidi spojené s ODS. Poukazuje se na skutečnost, že hned několik rebelů je spojeno s kauzou IZIP, tedy potažmo s VZP, která bude zřejmě po podání trestního oznámení ministrem zdravotnictví Hegerem předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení.

Skoro nikdo si vážně nemyslí, že důvodem pro revoltu je skutečná starost o podobu daňového balíčku a státní rozpočet, což je oficiálně uváděný důvod. Co nám to říká o české politice?

Především to, že v české politice nevládne téměř žádná srozumitelná racionalita, ani transparentnost. Politické strany byly hned na počátku české transformace, kdy řídily proces privatizace státního majetku, samy zprivatizovány do rukou neprůhledných zájmů. Postihlo to všechny strany, které o něčem rozhodovaly, ale nejvíce ODS, která hrála v privatizaci hlavní roli.

Když vyschly zdroje z privatizace, přeorientovali se „podnikatelé“ s politickými konexemi a kmotři na manipulování státních zakázek. Část politické třídy a vysokých státních úředníků v tom jela s nimi.

Jak upozornila i nedávná zpráva BIS, toto v podstatě kriminální propojení vytvořilo jistý typ politického zákulisí, které má zásadní vliv nejen na podobu nových zákonů a reforem, ale i na to, jak se (ne)vyšetřují nejrůznější podvody. I většina společnosti si začíná uvědomovat, jak patologický vliv má „mafiánský kapitalismus“ na politiku, takže jen málokdo už věří, že skutečným hnacím motorem reforem nebo církevních restitucí je bytostná starost vlády o blaho veřejnosti. Za každou větší vládní iniciativou, v níž jde o miliardy, občané logicky tuší možnost nějakého dalšího tunelu.

Zdá se, že i rozpad původně zdánlivě solidní koalice, opírající se o nevídaných 118 hlasů, měl hodně co do činění s bojem o moc a vliv mezi různými zákulisními bratrstvy, které byly znervózněny možným přerýsováním klientelských vazeb po nástupu nových vládních stran. Koalice byla postupně rozvrácena, nyní se boj přesunul do nitra ODS.

Někteří političtí analytici se sice pokoušejí dál nabízet pokud možno racionální výklady toho, co se v české politice děje, což by byl například souboj o ideje. Jenže se zdá, že skutečné odpovědi leží za politikou. Pravdu se možná dozvíme až za čas z různých vyšetřovacích spisů, nepodaří-li se kriminálnímu zákulisí české politiky včas zastavit pokračující emancipaci justice. O což koneckonců možná jde v současné vládní krizi v prvé řadě.

Právo, 7.9.2012

06. 09.

Vládní krize a (ne)umění politiky

Jiří Pehe Přečteno 5591 krát

Řada politických analytiků už si povšimla, že česká politika se nese v duchu jakéhosi třídního boje, nebo přesněji řečeno, „třídního boje jinými prostředky“. Političtí protivníci nejsou vnímáni jako partneři k diskusi, v níž by se případně mohly hledat smysluplné kompromisy, ale jako nepřátelé, které je třeba, obrazně řečeno, zadupat do země.

Návrhy opozice, i ty smysluplné, jsou obvykle shazovány se stolu nikoliv na základě diskuse nad jejich obsahem, ale prostě proto, že pocházejí od opozice. Hlasování o důležitých zákonech většinou probíhá tak, že vládní tábor dává ostentativně najevo, jak moc opozice svými údajně zbytečnými vystoupeními jen zdržuje legislativní proces. Vládní poslanci a ministři vlády často ani taková vystoupení neposlouchají.

Opozice na druhou stranu též často argumentuje nevěcně, uchyluje se k osobním útokům. I ta současná, tedy levicová opozice, do jisté míry pokračuje v politice, kterou přesně charakterizovala během vlády sociální demokracie ODS svým heslem „nulová tolerance“.

Někteří politologové přitom upozorňují, že v Evropě existují tři základní typy politických kultur: středomořská, která se vyznačuje vysokou mírou často umělé konfrontace a malou schopností hledat kompromisy okolo politického středu; liberální, v níž pevná politická většina ctí individuální práva a spolupracuje s občanskou společností; a severoevropská neboli demokraticko-korporativistická, v níž různí političtí i sociální aktéři pracně hledají společná řešení okolo politického středu.

V současné krizi se přitom ukazuje, že nejlépe si s ní v Evropě poradily právě ty země, které lze přiřadit k demokraticko-korporativistickému systému, tedy země skandinávské, Německo nebo Nizozemsko. Česká politická kultura, kterou novinář Karel Hvížďala nedávno trefně popsal jako „permanentní válečný stav“, má zatím bohužel k úspěšnému severoevropskému modelu daleko, a mnohem více připomíná model jihoevropský, který, jak známo, generuje obrovské ekonomické problémy.

Konfrontační povaha české politiky přitom často zastírá absenci skutečně promyšlených názorů a strategií. Oč více chybí racionální, promyšlené argumenty, o to více se křičí a bojuje. Stejně jako v již zmíněném jihoevropském modelu tomu tak často přitom je i proto, že politická rozhodnutí jsou ovlivňována z pozadí neprůhlednými ekonomickými zájmy, často s pomocí korupce, takže různé reformy se neprosazují v podobě, v níž by byly nejracionálnějším a dlouhodobým řešením, reflektujícím širší konsensus, ale v podobě, která vyhovuje často podivným lobbistickým skupinám v pozadí.

Politická krize, která vypukla uvnitř Občanské demokratické strany v souvislosti se schvalováním nového daňového balíčku a zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi, je navíc ukázkou toho, že pochybná kultura vysoce konfrontační politiky se nezastaví u bojových linií, které rozdělují vládní tábor a opozici. Je jako virus, který napadá politiku jako takovou.

Jeho jedním rysem je přitom skutečnost, že motivy soupeřících skupin jsou značně netransparentní. Nevíme tak, zdali skupina uvnitř ODS, která odmítá další zvýšení nepřímých daní, jedná z ideologických pohnutek či naopak z pozic racionality, anebo jen utilitárně používá daňový balíček jako prostředek k vyřizování účtů uvnitř ODS.

Dalším rysem je zatvrzelá neústupnost premiéra a jeho vlády. V normálnějších politických poměrech by premiér uznal, že pro daňový balíček v podobě schválené vládou nemá ve vlastních řadách podporu, a snažil by se nalézt s nesouhlasícími vládními poslanci kompromis, z něhož by mohly vyjít se vztyčenou hlavou obě strany sporu. V české politice premiér, i pod tlakem koaličních partnerů, naopak okamžitě vyhlásí pomyslný válečný stav: v zákoně se prý nic měnit nebude, bude předložen znovu, ale bude spojen s hlasováním o důvěře.

Snaha zastrašit rebely pádem vlády je ovšem dětinská. V prvé řadě by přeci mělo jít o nalezení kompromisu, který by vládě pomohl sestavit smysluplný rozpočet. Zvýšení DPH, které tolik vadí rebelům i prezidentovi, přitom jistě není jediným možným řešením.

Jenže je otázka, zda má premiér na výběr. Je do jisté míry obětí politické kultury, v níž se ctí především síla. I minulé vládní krize řešil tak, že případným nespokojencům z řad koaličních stran, zejména Věcí veřejných, hrozil pádem vlády. I kvůli tomuto neumění politiky se nakonec vládní většina, čítající původně 118 poslanců, scvrkla během dvou let na pouhou stovku. Virus konfrontace z pozice síly se ovšem nezastavil u vztahů mezi koaličními stranami a napadl nyní i vnitřnosti ODS.

Celkový dopad tohoto stylu politiky na společnost je devastující. Znemožňuje, aby si společnost spojovala politická rozhodnutí, která mohou ovlivnit život každého občana na roky dopředu, s jakoukoliv racionalitou, což ohrožuje důvěru v demokratickou politiku jako takovou.

Každá větší reforma je tak obklopena atmosférou nedůvěry, protože snaha prosadit zásadní reformy silou, bez diskuse, mimo jiné vytváří dojem, že podobu reforem diktují nějaké skryté zájmy. Výsledkem je politika ve stylu „ode zdi ke zdi“. Je totiž téměř logické, že se silou převálcovaná opozice pokusí řadu rádoby dlouhodobých reforem změnit, jakmile se dostane k moci.

Vezmeme-li jako příklad vládní daňový balíček, je zřejmé, že soubor opatření, s nimiž nesouhlasí jak opozice, tak prezident republiky, tak někteří poslanci vládní největší vládní strany, má jen malou šanci zapůsobit pozitivně, i kdyby ho nakonec vláda silou prosadila. Ministr financí může stokrát opakovat, že se nedá na daňovém balíčku nic měnit. Jisté je, že pokud bude takový zákon prosazen, způsobí už kvůli intenzivním, často iracionálním politickým svárům, které ho doprovázely, více škody než užitku.

ČRo 6, 5.9.2012

05. 09.

Přímá volba prezidenta není žádná katastrofa

Jiří Pehe Přečteno 3848 krát

S tím, jak se přibližuje první přímá volba prezidenta, ozývají se stále častěji hlasy, že špatný je jak způsob volby, tak i to, jaké kandidáty přímá volba generuje. Autorům pesimistických hodnocení by neuškodil komparativní pohled.

Především je třeba znovu zopakovat, že Česká republika se připojí k dvanácti zemím Evropské unie, kde se už delší dobu volí prezidenti přímo. V sedmi zemích se volí nepřímo, sedm dalších jsou konstituční monarchie. Žádná ze zemí, kde se používá k volbě hlavy státu plebiscit, nezmutovala kvůli přímé volbě z parlamentní demokracie do prezidentské republiky. Jedinou prezidentskou republikou v EU je Francie, která si ovšem prezidentský systém dala přímo do ústavy.

Často slyšíme, že hodně záleží na tradicích a očekáváních. Jelikož prý má české prezidentství monarchický nádech, jenž mu vtiskla už první republika, a jelikož jsou v naší politické kultuře s prezidentem spojena vysoká očekávání či dokonce různé tatíčkovské představy, může přímá volba v naší zemi prý přinést nežádoucí efekty, jako je právě pozvolná mutace parlamentní demokracie v prezidentský systém či zneužívání mandátu odvozeného „od lidu“ prezidentem s autoritářskými sklony.

Charakter politické kultury samozřejmě nelze od očekávaných dopadů přímé volby odpreparovat, jenže ho nelze přeceňovat. To bychom se pak museli bát kvůli „národním zvláštnostem“ zavést jakýkoliv mechanismus běžný v řadě demokracií.

Nevíme, jak si česká politická kultura přizpůsobí volbu přímou, jisté ale je, že přímá volba v českém podání bude jen těžko soutěžit s fraškou, kterou byly poslední dvě volby nepřímé. Nepřímou volbu bylo samozřejmě možné používat dál a doufat v postupnou kultivaci politického prostředí tak, aby volba netonula v různých velmi podivných zákulisních hrách a spekulacích o korupci, ale zároveň není nic tragického na tom, že se zákonodárci nakonec rozhodli vyzkoušet volbu přímou.

Podíváme-li se na přímou volbu komparativně, nikde ve dvanácti zemích EU, které přímou volbu používají, se nenaplnily ani obavy, že vyhraje nějaký miliardář, který si prezidentství koupí, nebo populární postava ze showbyznysu bez předchozí politické zkušenosti.

Pokud jde o střety přímo zvoleného prezidenta s vládou a parlamentem, nebyly nikde v EU nikterak dramatické, navíc zdrojem i méně dramatických střetů nebylo ohánění se „mandátem od lidu“ ze strany prezidenta. Jediná země, kde lze o dramatických střetech mluvit, je Rumunsko, jenže tam střet vyprovokovala v první řadě vláda, nikoliv přímo volený prezident.

Největší střety o kompetence mezi vládou a prezidentem jsme tak zakusili z celé EU u nás, kde byl ovšem prezident dosud volen parlamentem. K jedinému úspěšnému „impeachementu“ došlo v Litvě, kde byl kvůli vazbám na ruské mafie odvolán z funkce prezident Rolandas Paksas, který byl ovšem též zvolen parlamentem.

Schválený způsob přímé volby u nás má do sebe zabudován v podobě dvoukolového systému jistý prvek moderace. Dvoukolová volba značně redukuje šance extrémistů a kandidátů se silně vyhraněnými názory, protože v druhém kole obvykle vítězí kandidát, který dokáže přitáhnout vedle voličů, kteří ho aktivně podpořili v prvním kole, i voliče, kteří v něm spatřují menší zlo.

Kritici přímé volby připomínají, že jejich obavy potvrzuje už to, jaké kandidáty přímá volba generovala. Vrátíme-li se ale ke srovnání, tentokrát s naší dosavadní praxí, lze se ptát, zda pod odchodu „revolučního prezidenta“ Václava Havla, vygenerovala nepřímá volby v podobě Václava Klause osobnost jednoznačně lepší, než jsou nyní někteří vedoucí kandidáti před volbou přímou. Je dokonce možné argumentovat, že kdyby minulá volba byla přímá, měl Jan Švejnar velmi dobré šance Klause porazit.

Pokud jde o kvalitu kandidátů celkově, neliší se situace nikterak od voleb do parlamentu. I tam soutěží známé strany s jasnými profily a zároveň celá řada méně známých či neznámých, někdy i poněkud vyšinutých politických subjektů. To je podstata demokracie. Ten, kdo chce kritizovat skutečnost, že si na funkci prezidenta chtějí troufnut i lidé, kteří se jeví jako poněkud bizarní osobnosti, kritizuje demokracii.

Kritici také argumentují, že kampaň před přímou volbou je a bude populistická, přičemž kandidáti slibují věci, které nemohou splnit. Je ale dobré si připomenout, že nereálné sliby dávají politici všude, a v každých volbách. Čeští voliči jsou navíc docela realističtí, většina z nich dost dobře ví, co český prezident může se svými pravomocemi skutečně dělat. Jsou pro ně proto při výběru kandidátů důležitější jiné věci, než prázdné sliby.

Mnozí komentátoři upozorňují, že pole prezidentských kandidátů je zatím celkově dost otřesné. Na takový názor mají samozřejmě právo, ale možná bychom jim měli připomenout, že nejkvalitnější osobnosti se neprosadily ani v posledních dvou nepřímých volbách. Rozdíl je tedy snad jen v tom, že zatímco Klaus byl zvolen na základě zákulisních obchodů politiků, prezident zvolený přímo bude pro změnu výsledkem nějakého „nižšího“ společného jmenovatele, protože se na něm bude muset nakonec shodnout většina voličů.

To ovšem není nezbytně žádná tragédie. Tento závěr lze ostatně potvrdit, když se podíváme na kandidáty, kteří zatím kralují průzkumům veřejného mínění. Nejvíce problematický je mezi nimi Miloš Zeman, který by byl svým způsobem pokračováním Klause jinými prostředky, včetně narcistického pojetí prezidentství nebo podivných vazeb na Rusko. Zároveň by byl ale přinejmenším v jednom důležitém ohledu výrazně lepší: netrpí eurofóbií. Bylo to za jeho premiérování, kdy Česká republika udělala největší pokrok v plnění přístupových kritérií před vstupem do EU.

O Janu Fischerovi pro změnu kritici tvrdí, že je nemastný neslaný, nebo že se údajně zapletl s různými zákulisními zájmy. Skutečností ovšem je, že byl poměrně úspěšným premiérem „úřednického“ kabinetu, a že jeho míra „zapletenosti“ se zákulisními obchody jen těžko může soupeřit s pavučinou nejrůznějších zákulisních zájmů, která obklopuje současného, nepřímo zvoleného prezidenta. I Fischer je proevpropský. Během doby, kdy byl v čele vlády, slušně „zamával“ s pravicovým extremismem u nás.

Vrátíme-li se ke komparaci, můžeme si představit, kdo by byl nyní nejpravděpodobnějším kandidátem na zvolení, pokud by se konala znovu volba nepřímá. Byl by to nejspíš někdo, koho by dokázaly mezi sebou „zobchodovat“ pravicové strany, přičemž bychom si užili silné dávky účelového antikomunismu. Levicový kandidát by nejspíš neměl vzhledem k poměru sil v parlamentu šanci žádnou.

Ještě pravděpodobnější je, že ve světle postupného rozpadu vládní většiny v posledních dvou letech bychom byli svědky opakovaných neúspěšných voleb, s veškerou demagogií, která se s tím pojí, což by občany otrávilo nepochybně mnohem více než přímá volba i se svými všemi možnými negativy.

Deník Referendum, 4.9.2012

04. 09.

Co čekat od podzimních voleb

Jiří Pehe Přečteno 2922 krát

Podzimní volby do krajských zastupitelstev a Senátu mohou destabilizovat už beztak nestabilní stabilní českou politickou scénu. Vládní koalice občanských demokratů, TOP 09 a uskupení LIDEM má nyní v Poslanecké sněmovně jen těsnou většinu, ačkoliv vládní koalice původně po volbách v roce 2010 začínala s pohodlnou většinou 118 hlasů. Eroze vládních řad se zdá být setrvalým procesem, k němuž přispívají různé politické krize.
Podzimní volby mohou další takovou krizi v řadách vládní koalice způsobit, ale mohou také , v závislosti na výsledcích, destabilizovat opoziční strany, zejména sociální demokracii. Pokud jde o volby do krajských zastupitelstev, vládní strany mohou jen získat, a nezdá se tedy, že jejich neúspěch v těchto volbách by musel nutně způsobit politickou krizi.
Jistým problémem je pro ně paradoxně korupční kauza bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha. Před tím, než vypukla, se zdálo být jisté, že vzhledem k vysoké nepopularitě vládních reforem i vlády ČSSD snadno obhájí vítězství ve všech třinácti krajích, kde momentálně vládne. Ačkoliv by takový výsledek jistě zvýšil nervozitu ve vládním táboře, zároveň by ho bylo možné interpretovat jako nutnou daň za nepopulární reformy.
Rathova kauza ale ČSSD poškodila, její preference poklesly, a od stran vládní koalice tedy mnozí očekávají, že z této situace bude profitovat. Pokud by nakonec ČSSD voliči nebyla potrestána alespoň v podobě ztráty některých krajů, byl by to zjevný neúspěch stran vládní koalice. Hodně také bude záležet na tom, ke komu by se v případě částečného neúspěchu ČSSD její preference přelily. Je totiž možné, že z problémů ČSSD nakonec nemusí těžit vládní strany, ale komunisti.
Důležité budou výsledky krajských voleb zejména pro ODS, která v krajích před porážkou v roce 2008 dominovala. Tehdy ztratila nejen posty všech svých hejtmanů, ale z celkového počtu 675 mandátů v krajských zastupitelstvech přišla o 111 ve srovnání s předešlým obdobím. Po volbách v roce 2008 zůstalo ODS jen 180 mandátů, o sto méně, než kolik celkově získala ČSSD, která si v minulých volbách polepšila o 175 mandátů.

Komunistická strana získala v minulých volbách 114 křesel v krajských zastupitelstvích, lidovci 56. Pro ODS tedy bude důležité nejen vyhrát alespoň v některém z krajů, ale hlavně neztratit další mandáty. To ovšem může být obtížné, protože zatímco ve světle současných problémů ČSSD může ODS získat nějaké mandáty na její úkor, dá se předpokládat, že si celkově polepší KSČM i lidovci, navíc nyní bude v krajských volbách poprvé soutěžit TOP 09. Jistých úspěchů mohou dosáhnout i Strana práv občanů – zemanovci a LEV 21 Jiřího Paroubka.

Jinými slovy, může se stát, že sice skončí naprostá nadvláda ČSSD v krajích s výjimkou Prahy, kde se bude volit až za dva roky, a že konkrétně ODS dokonce může získat zpět například Středočeský kraj, ale ODS celkově ztratí další mandáty v krajských zastupitelstvích. To může ve straně vyvolat nervozitu.

V ČSSD by měla podobný porážka v několika krajích. Zatímco nikdo ve straně realisticky nečeká, že by byla schopná obhájit vítězství ve všech krajích, ztráta více než tří nebo čtyř krajů by asi byla při současné nepopularitě vlády viděna jako porážka. Navíc je otázka, zda, a pokud ano kolik, ČSSD ztratí mandátů v krajských zastupitelstvech. Pro ČSSD přitom může být politicky citlivá nejen ztráta mandátů ve prospěch vládních stran, ale i ve prospěch KSČM.

Pokud jde o volby do Senátu, je ČSSD v mnohem lepší situaci. Obhajuje jen šest mandátů, a je tedy realistické očekávat, že si v Senátu dále polepší. Bude pro ni zejména důležité, aby byla schopna nahradit odchod dvou svých senátorů k SPOZ, což ji stálo absolutní většinu v horní komoře.

ODS bude v mnohem horší situaci, protože musí obhájit 14 křesel. Dá se tudíž argumentovat, že senátní volby pro ni mohou být politicky mnohem nebezpečnější než volby krajské. Zatímco v krajských volbách může ODS v podstatě především získat, ve volbách do Senátu, zdá se, může jen ztratit. Na situaci ve straně bude mít velký vliv, jak velká ztráta ODS bude. Pokud by ODS obhájila například jen polovinu ze 14 křesel, docela jistě to vyvolá ve straně silné pnutí.

Krajské i senátní volby budou důležité také pro lidovce. Ukáží, zda s touto stranou, která propadla v minulých volbách do Poslanecké sněmovny, je třeba do budoucnosti ještě počítat. Lidovci mají docela dobrou šanci si polepšit, pokud jde o počet mandát v krajských zastupitelstvech. Zejména v krajích se silnou základnou věřících, tedy ve Zlínském kraji, Jihomoravském kraji a kraji Vysočina, si mohou polepšit na úkor ČSSD.

Problematičtější může pro lidovce být obhajoba tří z jejich současných šesti mandát v Senátu. Jakákoliv ztráta by je do budoucnosti poškodila. To samé platí o koalici TOP 09-STAN, která také musí obhájit tři senátní křesla. Volby budou nejen testem tohoto relativně nového politického projektu jako takového, ale také testem soudržnosti spojenectví TOP 09 a starostů.

Parlamentní magazín, září 2012

01. 09.

Je českým zájmem právní šero?

Jiří Pehe Přečteno 6799 krát

Česká republika by se podle premiéra Petra Nečase měla zbavit paranoidních obav z toho, zda je v jádru Evropské unie, a posuzovat míru spolupráce v EU podle českých zájmů.

Nečas tato slova pronesl na setkání s českými velvyslanci jen den poté, co ho vyzvalo vedení jeho Občanské demokratické strany, aby odmítnul evropskou bankovní unii, o jejímž možném zavedení se diskutovalo na červnovém summitu EU. Přinejmenším vedení ODS má tedy jasno v tom, co jsou „české zájmy“: nezatahovat Českou republiku do hlubší evropské integrace.

Jenže vezmeme-li v úvahu nedávnou výroční zprávu Bezpečnostní a informační služby, je otázkou, kdo vlastně „české zájmy“ opravdu určuje. Zpráva totiž říká, že politika, která by v normální demokracii měla národní zájmy formulovat, je u nás ve vleku neprůhledných, často kriminálních struktur, které využívají politiků, soudců i úředníků k vysávání peněz ze státu, tedy z kapes daňových poplatníků. V téže zprávě se naznačuje, že se této džungle už naučily využívat k manipulaci české politiky i zahraniční tajné služby.

Jestliže tedy vedení ODS, která je prolezlá kmotrovskými strukturami, doporučuje, abychom se nenechali vtáhnout hlouběji do evropské integrace, nelze se bohužel ubránit otázce, zda strana náhodou nehájí pod pláštíkem idejí v prvé řadě zájmy vlivných „podnikatelských“ struktur, k nimž patří i zájem, aby v naší zemi dál pokračovalo právní šero umožňující rozsáhlou systémovou korupci.

Jinými slovy: když už premiér mluví o „paranoidních obavách“, mnohé přepadne především obava, že odmítání větší evropské integrace vedením ODS má ze všeho nejvíc co do činění se zákulisní objednávkou, aby EU „nestrkala nos“ do zavedených korupčních praktik, tak jak to už začala činit třeba v podobě kontroly nakládání s evropskými fondy.

Ohánění se „českými zájmy“ je ošidné i z jiného důvodu. Politici o národních zájmech sice rádi mluví, jenže žijeme v zemi, kde se o nich nevede žádná veřejná či třeba jen politická diskuse. Nečas, zdá se, je přesvědčen, že „českým zájmem“ je to, na čem se usnese vláda, ačkoliv jeho vláda má u veřejnosti mizivou podporu. Bohužel jeho vláda se není schopna na tom, co je ve vztahu k EU „český zájem“ ani usnést, takže premiér jezdí na summity EU vybaven mandátem o ničem nerozhodovat.

Vedle národních zájmů, zejména zahraniční politice, o kterých se nejprve musí vést důkladná diskuse, aby se jimi premiér vůbec mohl zaštiťovat, ovšem existují také zájmy většiny veřejnosti, což jsou také svého druhu zájmy „české, které lze docela snadno vyčíst například z průzkumů veřejného mínění. Premiér si mylně myslí, že takovým zájmem je například hezké vysvědčení od soukromých ratingových agentur.

Veřejnost si naopak velkou většinou myslí, že nejbytostnějším českým zájmem je, aby se co nejrychleji poroučela Nečasova vláda. Ta je spolu s tou předchozí zodpovědná v lepším případě za tolerování, v horším za spoluvytváření prostředí, v němž „české zájmy“, jak ukazuje zpráva BIS, určují zcela neprůhledné síly za politikou.

V takovém prostředí nejen každá větší iniciativa vlády, jako jsou změny v penzijním systému či církevní restituce, automaticky vytváří „paranoidní“ obavy z dalších tunelů v již beztak dosti rozkradeném státu, ale, jak už bylo naznačeno, devalvuje i jakékoliv zmínky o „našich“ národních zájmech ve vztahu k vnějšímu světu.

Právo, 1.9.2012

Archiv článků: září 2012