Jiří Pehe

29. 12.

Mají odstoupit voliči?

Jiří Pehe Přečteno 12302 krát

Množící se výzvy, aby Jan Fischer kvůli svému několikaletému členství v komunistické straně před rokem 1989 odstoupil z prezidentského klání, odhalují v plné nahotě neobyčejnou hloubku schizofrenie národní mysli i české politiky ve vztahu k minulosti.

Fischer se pokusil vysvětlit, proč v KSČ byl. Argumentuje jako mnoho jiných: stranickou knížku bral jako „daň“ režimu, potřeboval ji pro kariéru, dnes se za to stydí. Jeho vysvětlení považují někteří lidé za uspokojující, jiní ne.

Skutečností ale je, že by ho podle průzkumů veřejného mínění volila v prvním kole zhruba čtvrtina voličů a má slušnou šanci se probojovat do kola druhého. Výzvy, naposledy herce Tomáše Hanáka, aby Fischer kvůli členství v KSČ odstoupil, tak svým způsobem diskvalifikují i onu nemalou část voličstva, kterým jeho členství v KSČ evidentně nevadí. Mají odstoupit z přímé volby i tito voliči?

Pozoruhodné také je, že se výzvy k odstoupení Fischera množí teprve v souvislosti s možností, že by byl zvolen prezidentem, zatímco když byl více než rok premiérem, což je z ústavního hlediska mocnější a důležitější post, nikdo nejen neprotestoval, ale většina mu tleskala. Pomohl totiž zemi vybruslit z politické kalamity, kterou způsobili politici s minulostí prý zaručeně nekomunistickou.

Proč má být ale zrovna prezident „pan čistý“, zatímco premiér může být „jen“ kompetentní? Mnozí by nejspíš argumentovali, že jde o symboliku, protože prezident je hlavou státu a měl by tedy mít bezvadný morální profil. Jenže jiní mohou naopak argumentovat, že před rokem 1989 bylo v KSČ více než milión lidí, a že připočteme-li jejich rodiny, byla s výhodami členství v KSČ tak či onak spojena možná více než polovina populace. Opovrhnou jejich hlasy „antikomunisté“, jako Přemysl Sobotka nebo Karel Schwarzenberg?

Obecně jsou postoje k Fischerovi především jen další ukázkou toho, jaký „guláš“ mají Češi v postojích k minulosti. Je pochopitelné, že by mnoho z nás chtělo v prezidentském úřadě někoho bez morální poskvrny, jenže historie tohoto národa byla po většinu 20. století na úplnou bezúhonnost dost skoupá.

První polistopadový prezident Václav Havel byl ve vztahu k minulosti prezidentem bez „morální poskvrny“, dokonce byl na rozdíl od většiny národa aktivním odpůrcem komunistického režimu. Přesto jeho prezidentství k vyrovnání s minulostí moc nepomohlo.

Jinými slovy, prezident se zaručeně „nekomunistickou“ minulostí nijak nevymaže skutečnost, že většina národa se s bývalým režimem více nebo méně zapletla, a že skutečné „vyrovnání s minulostí“ není v prvé řadě v symbolech a gestech, jakkoliv mohou mít svoji určitou váhu. Koneckonců máme už téměř dvacet let zákon o zločinnosti komunistického režimu, a přesto pětina voličů volí komunisty, a sečteme-li preference Fischera a Miloše Zemana, přinejmenším polovině je ukradená komunistická minulost prezidentských kandidátů.

Čím to? Možná bychom se měli začít „vyrovnávat s minulostí“ v podobě pravdivých odpovědí na tuto otázku, spíše než v podobě moralistních výzev. Jako první krok by například studenti místo „hladovek“ proti komunistické radní mohli uspořádat veřejné slyšení, řekněme takové „Vyprávěj“, se svými rodiči, kde by se mluvila o osobním angažmá každého z nich v minulosti holá pravda. Zjistili by možná, že jsou věci pestrobarevnější než černobílé. Možná bychom si pak nemuseli vlastní morální „vykoupení“ projektovat do prezidentských kandidátů.

Právo, 29.12.2012

22. 12.

Dobré zprávy z politiky

Jiří Pehe Přečteno 5727 krát

V čase svátků se sluší hledat dobré zprávy. Pokud jde o českou politiku, většina lidi si asi řekne, že je to úkol zhola nemožný. Vždyť se stačí podívat kolem sebe: vláda je (už zase) v krizi, přímá volba prezidenta má nádech frašky, odcházející prezident tleská bizarním názorům svého dvorního šaška, v krajích spoluvládnou komunisté.

Lze pochopit, že takové jevy mohou vyvolat v leckom čiré znechucení nebo zoufalství. Ale v každém z nich lze také najít i leccos optimistického.

Ano, přímá volba je zatím tak trochu fraška, ale přehrajte si záznam z poslední nepřímé. Prezident se raduje z názorů svého šaška, ale možná jen proto, že mu na chvíli došly jeho vlastní, navíc to má, a my s ním, už jen za 75 dní! A komunisté? Pokud budou nasazovat v krajích esa typu politruk Václav Sloup, jejich podpora u voličů bude brzy jednociferná a pokrokoví studenti budou moci hladovět po boku svých plastových láhví s vodou proti skutečným hrozbám.

Konkrétněji se podívejme na potenciálně pozitivní stránky nejposlednější krize vlády Petra Nečase. Ta je už natolik bizarním spolkem, že české vládnutí je lepší vnímat bez zbytečných depresí jen jako divadelní představení v podání amatérského sboru, pod vedením principála Nečase. A svým způsobem představení velmi zábavné, protože v něm absurdita i drama na jevišti hravě překonávají cokoliv, co si průměrný občan dokáže představit.

Poslední dějství je rozehráno mistrně a slibuje velké zážitky v čase novoročního veselí. Vždyť zvažte: premiér odvolá nedávno jmenovanou ministryni obrany, jinak též předsedkyni v podstatě neexistující, ale pro existenci vlády životně důležité strany s tím, že je lhářka, navíc se prý možná bojí prověrky pro stupeň přísně tajné. Ale pozor! Nekompetentní lhářkou, která nám o sobě bůhvíco tají, je jen v postu ministryně obrany. Jinak je ta dáma (prezident by řekl „dívenka“) prý docela použitelná jako ministryně pro cokoliv jiného.

Premiér doufá, že vykopnutí koaličně-stranické předsedkyně z obrany nepovede k nějakému uraženectví, vždyť jde prý o stabilitu země a dívenka koneckonců zůstává místopředsedkyní vlády! Navíc i on, Petr Nečas, by se prý mohl klidně ukázat jako zcela nekompetentní, kdyby vedl třeba ministerstvo kultury. Naštěstí je přímo premiérem.

Předsedkyně je ovšem uražená. Na jeviště vstupuje po premiérově dlouhém a poněkud blekotavém vysvětlování, a slibuje pomstu. Její ministři sice nepodají demisi hned, aby její nestrana LIDEM nekazila svátky lidu, ale učiní tak prý 10. ledna, den před prvním kolem prezidentských voleb. Ten se tak začíná jevit jako datum napínavější než včerejší konec světa.

Národ se tedy v čase svátků může těšit na další dějství představení, v němž se bude „vyjednávat“, hovořit o odpovědnosti, ba i hluboce přemýšlet. Třeba nad tím, kam by se odebrala nejen strana paní předsedkyně, ale možná i strana pana premiéra, kdyby ta nekompetentní lhářka způsobila předčasné volby. Malým, ale nikoliv nepřekonatelným problémem může být, že nejlukrativnější posty v polostátních podnicích, které by snad mohly pošramocená ega v LIDEM přimet k odpovědnosti podobné, jakou státotvorně ukázali nedávno rebelové v ODS, se zdají být výše zmíněnými rebely už rozebrané.

Ale do 10. ledna se možná dá ještě něco najít. Koneckonců hned po Novém roce začnou odtékat z pokladen nejspořivější vlády v našich dějinách miliardy do soukromých penzijních fondů a církevních restitucí, což skýtá nemalé možnosti pro uplatnění politiků, kteří se mohli panu premiérovi jevit v jednom resortu jako nekompetentní lháři, ale jinak zvládnou všechno.

Právo, 22.12.2012

20. 12.

Vláda, která vlastně není

Jiří Pehe Přečteno 6037 krát

Vláda Petra Nečase po podzimních turbulencích dosáhla další mety: formálně existuje, ale zároveň jako by už nebyla, protože ji téměř nikdo nerespektuje. Pokračování existence vlády navíc závisí na iracionálních faktorech, které vládní koalice a premiér nemají pod kontrolou.

Nejdůležitějším je pud sebezáchovy, což je sice pud možná nejsilnější, ale zároveň stále jen pud. Vláda přežívá jen proto, že ještě stále existuje těsně většinová množina poslanců, kteří si uvědomují, že předčasné volby by znamenaly buď zánik jejich politických subjektů nebo by mohly znamenat konec jejich politických kariér, neboť mezi těmi nemnoha poslanci, kteří se za jejich zdecimované strany dostanou do Sněmovny po příštích volbách, oni nemusí být.

Což nás vrací k výše zmíněnému nedostatku respektu. Veřejnost vnímá spolek, který se navzdory všeobecnému opovržení drží zuby nehty u moci z důvodů prostého přežívání, už jen jako projekt, jehož jediným mottem je „urvi si, co můžeš“.

Taková vláda může ústy premiéra a některých ministrů tisíckrát opakovat, že chce po politice bezhlavých škrtů a zvyšování nepřímých daní nastartovat ekonomiku prorůstovými opatřeními nebo se chovat ohleduplněji k občanům, ale ti zůstávají nanejvýš obezřetní. Po zkušenostech s vládní politikou, která pod jménem záchrany státních financí přivedla zemi do recese, experimentovala na občanech s registry i sKartami, dopustila epidemii otrav alkoholem, vnímá většina občanů každou další vládní iniciativu jako možnou „kulišárnu“.

V říši možných „kulišáren“, jejichž hlavním cílem je, aby se někteří lidé a skupiny takříkajíc“napakovali“ na úkor zbytku společnosti, tak skončily nejenom údajné vládní pokusy bojovat s korupcí, ale i projekty, jejichž cíle by se jinak mohly jevit jako přímo „bohulibé“, například církevní restituce. Podobně dopadá penzijní reforma.

Vláda, která je už jen nesourodým mocenským spolkem, nevyhnutelně utopí i optimistické sliby v cynické hře, v níž si strany prohazují vládní posty, přičemž těch důležitých se zmocňují amatéři. Když ministryně obrany vyhází bez konzultací den po nástupu všechny náměstky, premiér se rozčílí, požaduje osobní schůzku, ale konfrontaci si rychle rozmyslí. Paní ministryně totiž drží premiéra, jehož vládu udržuje při životě už jen pud sebezáchovy a mocenský apetit zhruba stojedna poslanců, dokonale v šachu.

Není tak možná divu, že i v soukromých rozhovorech lze pozorovat ve vztahu k vládě nový jev: jakákoliv zmínka o ní vede k bezmocnému mávání rukama, zdvihání obočí, kroucení hlavou. Mnoho lidí o té vládě prostě už ani nechce mluvit. Jsou na ní alergičtí, stydí se za ní.

Jak špatně na tom tato vláda a strany, které ji tvoří, jsou, si lze ověřit i takříkajíc sociologicky. Navzdory snahám rozpoutat v reakci na vznik oranžovo-rudých koalic po krajských volbách jakousi další protikomunistickou mobilizaci, emocionálně podkreslovanou „hladovkami“ studentů, ČSSD a KSČM dále v průzkumech zvyšují svůj náskok. Česká pravice bohužel překročila svým nestoudným chováním ve vládě určitou mez, za níž se může většině obyvatel jevit jako přijatelnější politik, než jsou ti vládní, dokonce i bývalý komunistický politruk.

Právo, 20.12.2012

19. 12.

Spor o "pravdu a lásku" aneb tunelování Havla

Jiří Pehe Přečteno 8859 krát

Češi dali světu v posledních desetiletích několik pojmů, které se tak či onak uchytily a začaly žít vlastním životem. Jedním z nich je „pravda a láska“, což je pojem už navždy spojený s Václavem Havlem.

Jiným je „tunelování“, což je pojem spojovaný s Václavem Klausem, který sice „tunelování“ nevynalezl, ale svým ignorováním práva v procesu privatizace k němu přispěl do té míry, že jeho „českou cestu“ a „tunelování“ od sebe v 90. letech téměř nelze oddělit.

Václav Klaus byl během svého působení ve funkci premiéra jakýmsi guru lidí, kteří si „trh bez přívlastků“ vyložili podle normalizačního hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Devadesátá léta se tak nesla ve znamení často velmi vynalézavých způsobů rozkrádání privatizovaného a státního majetku, mezi kterými prosluly nejvíc právě různé „tunely“. Klaus se stal symbolem této„privatizace při zhasnutém světle.“

Na tuto první fázi tunelování, tedy tunelování v ekonomice, navázalo tunelování v politice. Jeho symbolem se stala opoziční smlouva, která pěkně navázala na jiné české speciality, jako byla Velká pětka z první republiky nebo Národní fronta, v nichž šlo v podstatě o to, jak obejít parlamentní mechanismy.

I opoziční smlouva velmi vynalézavě vytunelovala některé demokratické mechanismy, jako je například možnost odvolat vládu s pomocí vyslovení nedůvěry nebo jasné rozdělení rolí vlády a opozice. Dvě největší strany předstíraly na jedné straně jakýsi politický souboj, na straně druhé spolupracovaly na změnách ústavy a volebního zákona s cílem eliminovat politickou konkurenci. Toto účelové ústavní a volební inženýrství, což bylo též tunelování svého druhu, zastavil až Ústavní soud.

Zatímco není známo, že k různým hospodářským tunelům Klaus přímo přispěl, politického tunelu v podobě opoziční smlouvy se ovšem už spolu s Milošem Zemanem účastnil jako spoluautor. Sociální demokracie se nakonec od opoziční smlouvy těsně před volbami v roce 2002 pod vedení Vladimíra Špidly distancovala, a Klaus zůstal v tunelu sám. Voliči ho potrestali volební porážkou.

Klaus se ale nevzdal a do politiky se vrátil v podobě svého zvolení prezidentem na začátku roku 2003. Stalo se tak s pomocí komunistů, z nichž někteří později o své podpoře pro Klause otevřeně mluvili. Klaus se jim odvděčil pozváním Miroslava Grebeníčka na balkón v Lánech. I to byl svého druhu „tunel“, vezmeme-li v úvahu předešlé předvolební „mobilizace“ proti komunistickému nebezpečí pod vedením ODS.

Skutečná třetí fáze tunelování se ale spustila až na podzim roku 2003, tentokrát v podobě přepisování historie. Ke 14. výročí sametové revoluce napsal totiž Klaus úvahu, v níž zpochybnil význam disidentů při pádu komunistického režimu a vyzvedl „masu mlčících občanů“, k níž patřil i on. Byla to prý především tato masa, která přispěla k pádu bývalého režimu, a to tím že ho podemílala svou pasivitou. Někteří komentátoři ironicky poznamenávali, že v Klausově interpretaci komunismus vlastně porazili chataři.

Klausova nová interpretace dějin dávala představitelům „masy obyčejných občanů“ jakési historické oprávnění budovat nový systém bez „zbytečného moralizování“ ze strany odpůrců bývalého režimu a umožnila převzít některé praktiky bývalého režimu jako „normální“. Pokud bychom použili Klausův slovník, důležitější než antikomunismus byl „ne-komunismus“. Tedy nikoliv údajně exhibicionistické, rádoby morální postoje disidentů, ale pasivita ne-komunistické většiny.

Toto vytunelování historie bylo důležitým nástrojem v Klausově stále silnějším příklonu k nacionalismu, v němž potřeboval mít lid na své straně. Nabídl české veřejnosti historicky osvědčený nástroj morální exkulpace, když ostře rozlišil mezi komunistickým systémem a lidem. Lid byl pouhou obětí systému, ten existoval jaksi nad masou obyčejných občanů, kteří ho ovšem nejen trpně snášeli, ale svou záměrnou pasivitou vlastně aktivně sabotovali. Chataření bylo kolektivní sabotáží systému.

Jaký byl hlavní cíl takového tunelování historie? Především legitimizovat ty praktiky komunistického režimu, které si představitelé mlčící většiny přinesli do režimu nového. Umožnil politickým reprezentantům „masy obyčejných lidí“ vydávat se za bojovníky s komunismem svého druhu, kteří mají právo kádrovat nejen ty, kteří si zadali s bývalým režimem více než oni, ale také bývalé disidenty.

Ti byli v této interpretaci, kterou Klaus a jeho spolupracovníci dále rozvíjeli, vlastně jakými elitářskými exhibicionisty, kterým o skutečný pád režimu ani nešlo. Disidenti vlastně nerozuměli skutečné demokracii, a i proto si i do nového režimu přinesli ideje „nepolitické politiky“. Navíc někteří z nich, včetně Havla, necitlivě připomínali „lidu“, že se v období komunismu nechoval nejstatečněji.

Havel a jeho sympatizanti se tak zhruba v této době dostali pod zvýšený tlak coby takzvaní „pravdoláskaři“. Ačkoliv o těch se Klausovo okolí pohrdlivě vyjadřovalo už před tím, nová interpretace dějin umožňovala, aby byli vykreslování jako jakási politická síla, v níž se okolo Havla spojili nepraktičtí intelektuálové, kavárenští povaleči a nevyléčitelní elitáři, aby podrývali „standardní“ politické mechanismy a možná dokonce snili o nastolení globální vlády. Lidé z Klausova okolí dokonce vypracovali podrobné seznamy „pravdoláskařů“, které Klaus ocenil.

Potíž byla v tom, že zdánlivě kýčovitý pojem „pravda a láska“ je těžké dehonestovat. Ti, kdo se proti němu vymezují, si automaticky vysluhují přívlastky, jako je „lež a nenávist“.

Pravdoláskaři mohou být tisíckrát vykreslováni jako elitáři, ale nakonec jsou to v českém národním povědomí oni, kdo jsou „Rychlými šípy“, zatímco na ty druhé zbývá Bratrstvo kočičí pracky. Procitnutím v tomto směru bylo pro oponenty „pravdoláskařů“ vpravdě masové truchlení po skonu Václava Havla, navíc nepokrytě pod praporem „pravdy a lásky“.

Bylo proto nutné se pokusit nějak zvrátit i tuto interpretaci. Po tunelech hospodářském, politickém a historickém tedy nastupuje i pokus vytunelovat zdánlivě nevytunelovatelnou „pravdu a lásku“.

Nesnadného úkolu se ujímá prezidentův vicekancléř Petr Hájek, který si může coby „dvorní šašek“, jenž už zplodil řadu bizarních názorů a teorií, dovolit otestovat, zda by se nějakým způsobem nedala převrátit znaménka tak, že představiteli „pravdy a lásky“ se stanou Klaus a jeho spojenci, zatímco Havel a spol. budou odesláni do říše „lži a nenávisti“.

Ve své knize Smrt v sametu Hájek tudíž píše, že „Václav Havel - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástrojem sil lži a nenávisti. Ve své misi byl úspěšný. A přesto prohrál. Václav Klaus - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástroj pravdy a lásky. Ve své misi byl neúspěšný. A přesto zvítězil.“

Podle Hájka Václav Havel nevěřil v demokracii klasického, západního typu. Mířil prý k něčemu, co se nazývá korporativistickým, fašistickým státem - v jeho pojetí občanské společnosti. Podle Hájek byl Havel „služebníkem Satana“.

Klausova reinterpretace historie z roku 2003, v níž byli disidenti prohlášeni za elitáře, kteří vlastně nevěřili ve „standardní“ demokracii, se tak v podobě „čtvrtého tunelu“, tedy v podobě snahy vytunelovat samotný pojem „pravda a láska“, hezky dovršuje.

Hájek to vidí jasně, když o zesnulém bývalém prezidentovi tvrdí: „Jsem přesvědčen, že mířil k vládě nevolených elit, blízkých pracovníků a velkých společenství. Na základě analýzy jsem si jist, že Havel nesloužil ani pravdě, ani lásce, ale jejímu pravému opaku.“

A co na to Václav Klaus? Ačkoliv ještě před rokem na pohřbu Havla mluvil o odchodu „velké osobnosti“, kterých nemáme v českých dějinách mnoho, zhodnotil Hájkovu knihu jako „skvěle napsanou“. Řekl, že kritiku Havlovy společenské role v podstatě sdílí, bez použitých expresivních výrazů.

A když už je další tunel na světě, proč nepřitvrdit? V rozhovoru pro týdeník Euro tedy Klaus už říká,že rozklad politiky je podle něj sice celosvětovým problémem, ovšem u nás je ještě citelnější vinou aktivity jednoho člověka. „Tím je nepochybně Václav Havel se svou nepolitickou politikou, se svou občanskou společností a se svým permanentním atakem na politické strany.“

Zbývá snad už jen vytunelovat i náboženství. Je-li Václav Havel „služebník Satana“, hádejte, kdo je Václav Klaus.

Známý vtip praví: „Víte, jaký je rozdíl mezi Bohem a Václavem Klausem? Bůh si nemyslí, že je Václav Klaus.”

Co si to ten Bůh dovoluje? Tak by to, pane Hájku, rozhodně nemělo zůstat!

Deník Referendum, 18.12.2012

17. 12.

Kde chybí Havel nejvíc?

Jiří Pehe Přečteno 9784 krát

I kvůli vzedmutí emocí, které následovaly po jeho skonu minulý rok, se stal Václav Havel spíše mýtickou než historickou postavou. Někteří obdivovatelé mu přisuzují kvality, které z něj činí téměř svatého, zatímco nejhlasitější odpůrci se o něj cynicky otírají jako o údajného „služebníka Satana.“ Než se vrátí z říše mýtů do historie, kde bude jeho odkaz možné realisticky zhodnotit, bude tento typ „havlologie“ kvést i proto, že se na tom dá vydělat.

Nicméně Havlova roční nepřítomnost už umožňuje pod nánosem kýčovitého balastu lépe rozeznat, kde jeho hlas skutečně chybí. Jeho nejvýraznější kvalitou totiž byla schopnost, i během pobytu v politice, zpochybňovat „samozřejmost“ politického i civilizačního provozu a stavět proti němu odpovědnost.

Havel se ve všech svých rolích—dramatika, nejznámějšího disidenta i politika—pozastavoval nad tím, s jakou samozřejmostí přijímá „racionalistická“ západní civilizace, ať už ve své demokratické nebo totalitní podobě, jistý typ odlidštěného provozu, který může být sebezničující. Už jako začínající dramatik útočil na absurdní jazyk i některé „samozřejmé“ lži, které pomáhaly udržovat zbyrokratizovaný provoz komunistického režimu. Po celý život vytrvale připomínal potřebu úžasu a pokory před Bytím.

Mezi obhájci údajně „standardní“ politiky a neviditelné ruky trhu, v něž se po roce 1989 nadšeně a nekriticky proměnila většina nových politiků i mediálních komentátorů, bylo populární pod nálepkou „nepolitická politika“ zesměšňovat Havlovy „nepraktické“ otázky po roli politických stran, významu občanské společnosti, úloze morálky v politice, nebo nebezpečích tupého a potenciálně sebezničujícího samopohybu industriální civilizace. Zejména „velké“ otázky smyslu a morálky jsme měli po fiasku s komunistickou utopií nechat být a přijmout politiku jako pragmatické kolbiště zájmů.

Dnes je Západ v hluboké krizi. Národní demokracie i stále více zprivatizované státy přestávají fungovat ve střetu s globálním trhem, který, teď už v planetárním měřítku, drancuje přírodu a pod praporem růstu přeměňuje lidi v recyklovatelné zdroje práce a konzumu. Intelektuálové a nejrůznější hnutí „rozhořčených“ proti tomu sice rebelují, ale politické elity, závislé na velkých penězích, jedou ve vyjetých kolejích technologie moci. Otázky po „smyslu“ si v politice nikdo neklade, vize skoro nikdo nenastoluje.

Jeden český komentátor kdysi popsal Havlovy výzvy ke globální odpovědnosti jako „večerníčky“ pro znuděný Západ. Pravda, Havel se ve svých výzvách občas neubránil laciným generalizacím a ve svém chování rozporům, když na jedné straně vystupoval jako kritik bezmyšlenkovitého provozu a na straně druhé v roli politika participoval v jeho často kýčovitých rituálech.

Zároveň je ale zřejmé, že byl nejen u nás, ale na Západě obecně, hlasem, který dnes chybí. Možná si budeme muset prožít rostoucí krizi naší civilizace až na dřeň, než pochopíme, před čím jasnozřivě varoval dávno před nástupem „standardní“ demokracie u nás, například v eseji Politika a svědomí. Začíná být totiž zřejmé, že vyčerpaná „politika provozu“, v níž se na globální úrovni, v Evropské unii, nebo ve stále více zkorumpované stranické politice národních demokracií vážné problémy flikují jen dalšími „provozními opatřeními“ a expertním rozumem, je slepou uličkou.

Právo, 17.12.2012

15. 12.

Nedůstojné odcházení Václava Klause

Jiří Pehe Přečteno 7271 krát

Když v roce 2003 končil své prezidentství Václav Havel, měl už rozepsanou hru Odcházení, v níž účtoval s politikou v podobě absurdně humorné reflexe. Tento ironický nadhled mu možná umožnil, aby se jeho politické odcházení, i když se neobešlo bez kýčovitých momentů a gest, nezvrhlo v tragickou frašku, v níž se začíná měnit odcházení Václava Klause.

Ten si v poslední době hořce stěžuje na naprostý nedostatek respektu k „autoritám“, který prý ničí českou politiku. Na svědomí to podle něj má „nepolitická politika“ a konkrétně pak jacísi „rozeštvávači“.

Na místě by ale byla hlubší analýza, než jsou povzdechy nad štváči, hodné diktátora z třetího světa. Koneckonců je to právě Klaus, kdo nejlépe ztělesňuje příběh „budování státu“, jemuž tak či onak v nejvyšších funkcích v posledních 23 letech předsedá. Čím to, že se nedostává respektu ani jemu, ani ostatním autoritám, které „jeho“ systém pomohl stvořit?

Není tomu tak i proto, že stát, v jehož čele stojí, je bohužel ztělesněním „mafiánského kapitalismu“ coby důsledku jeho vlastní politiky, před čímž ho jasnozřivě varoval už v polovině 90. let právě Havel? Ano, stát je v krizi, ale nikoliv kvůli salónním nespokojencům, nýbrž kvůli klientelismu, korupci a nekompetentnosti.

Coby jeden z hlavních viníků, navíc neschopný kritické sebereflexe, Klaus pochopitelně nemůže nabídnout žádné recepty, jak z toho ven. Raději jako kolovrátek mluví o tradicích, hodnotách a jakémsi zlatém věku českého národa v minulosti.

A přitvrzuje. Z mírného euroskeptika se stal eurofób, kterého zbytek Evropy bere jako raritu. Válčí s levicovými i pravicovými vládami, ba i se stranou, kterou zakládal. Mezi současnými prezidentskými kandidáty nevidí sobě rovného. Čím blíže je konec jeho prezidentství, tím agresivnější je tato názorová válka, jejímž cílem je především ukázat vlastní velikost.

Ještě před rokem mluvil na pohřbu Václava Havla o odchodu „velké osobnosti“, nyní přizvukuje knize svého spolupracovníka Petra Hájka, který Havla označil za „služebníka Satana“ a představitele „lži a nenávisti“. Prestižní německý deník Die Welt označil Hájka za „dvorního šaška“. Napsal tím nepřímo, co si myslí o politikovi, který se rozplývá nad myšlenkovou hloubkou šaškových pitomostí.

Zdá se, že uznalé pokyvování hlavou nad obludnými názory dvorního šaška je bohužel to jediné, co zbývá politikovi, který už vystřílel bez větší odezvy ve světě všechnu vlastní rádoby intelektuální munici v podobě „humanrightismu“, „environmentalismu“, „evropeismu“, nebo NGOismu. V některých domácích médiích se sluší tyto páně prezidentovy myšlenkové výboje podlézavě rozebírat a tleskat jeho údajné jasnozřivosti, ale zvláštní je, že když na takového velikána střílí „atentátník“ plastovými kuličkami, ve společnosti to nevyvolá bouři nevole. Spíše jen záplavu vtipkování na internetu., kterou vhodně doplňuje ještě stále populární klip s krádeží pera v Chile.

Společenský respekt, po kterém Klaus volá, se prostě nedá vydupat ze země siláckými prohlášeními. Ani pro sebe, ani pro oblíbence, ať už jsou to „dvorní šašci“ nebo „politici“, jako byli třeba „nejlepší ministr školství“ Josef Dobeš a jeho náměstek Ladislav Bátora.

Možná by se mohl Klaus ještě ve zbytku svého prezidentství pokusit místo vyvolávání dalších trapných kontroverzí zamyslet nad tím, odkud se vzal masově projevovaný respekt, kterého jsme byli svědky před rokem po úmrtí Václava Havla. Jako úplné minimum by mohl začít zjištěním, že to jistě nebylo proto, že českou společnost obloudil Satan.

Právo, 15.12.2012

13. 12.

Ano kvótám pro ženy

Jiří Pehe Přečteno 5897 krát

Poté, co Evropská komise podpořila návrh komisařky Redingové, aby ženy měly ve vedení největších evropských firem přinejmenším čtyřicetiprocentní zastoupení, strhl se v české kotlině předpokládaný povyk. Kvóty jsou prý projevem sociálního inženýrství a porušují liberální principy svobody.

Žádné překvapení v zemi, která se schizofrenicky potácí ode zdi ke zdi – od hojně medializovaných teorií salónních neoliberálů, které vzývají údajnou svobodu trhu, k reálné „podnikatelské“ praxi, které dominuje post-bolševická praxe „chlapů“ parazitujících na státních zakázkách.

Od věci není ani debata na téma samotného liberalismu, jehož teze jsou často používány jako argumenty proti údajnému sociálnímu inženýrství. I liberalismus, stejně jako nerovné postavení žen v moderních společnostech, totiž vznikal v době výrazně patriarchální společnosti. Dalo by se argumentovat, že když někteří autoři teorií liberalismu mluvili o svobodných jedincích, měli na mysli především muže. Podobně, jako když antičtí filozofové mluvili o demokracii. Občany, kteří mohli „demokracii“ praktikovat, byli, jak známo, jen muži. Otroci a ženy se nepočítali.

Že byl liberalismus zpočátku především jen teorie, navíc jen pro některé skupiny obyvatel, bylo patrné na příkladu Spojených států, kde existovalo otrokářství ještě dlouho po vzniku ústavy, vycházející v mnoha ohledech z liberálních principů svobody jedince, rovných šancí a vlády práva. Kdyby bylo ponecháno jeho zrušení jen na postupné „emancipaci“ zotročených, docela jistě by v druhé polovině 19. století jen tak nezaniklo. Naštěstí se našli osvícení politici, kteří navzdory argumentům zastánců otroctví o tom, že otroctví vychází z jakýchsi prý přirozených rolí různých skupin a ras ve společnosti a je motorem jižanského hospodářství, otroctví zrušili.

I tak zůstávala rovnost šancí pro celé sociální skupiny nadále jen teorií. Až zhruba o sto let později, v roce 1961, podepsal prezident J.F. Kennedy prezidentský dekret o tzv. affirmative action, jejímž cílem bylo pomoci menšinám v lepším přístupu ke vzdělání a zaměstnání. V roce 1965 pak prezident Johnson vydal exekutivní rozhodnutí, jímž přikázal vládním institucím, aby přijímaly zaměstnance bez ohledu na rasu, náboženství a národní původ. V roce 1968 rozšířil tento výčet o zaměstnávání žen. Projekt pak začal žít vlastním životem a postupem času vznikl v USA složitý systém pozitivní tzv. diskriminace, který menšinám usnadňoval přístup ke vzdělání a zaměstnání.

Tento historický exkurz ukazuje, že i země vyznávající svobodu tak vášnivě jako USA pochopila, že pomoc znevýhodněným menšinám není žádným neproduktivním sociálním inženýrstvím, jakkoliv někteří čeští liberálové „affirmative action“ vášnivě kritizují coby prý „neliberální“ úchylku. Co na tom, že bez těchto údajně neliberálních opatření by americká liberální demokracie nedosáhla například toho, že USA dnes mají poměrně mohutnou střední černošskou vrstvu a Barack Obama je prezidentem.

Liberalismus není jen svoboda jedince ve smyslu, v němž tuto svobodu chápou mnozí čeští rádoby liberálové – tedy jako fikci, v níž si na pomyslné startovací čáře jsou údajně všichni rovni a je jenom na nich, jak využijí potenciálu, který leží před nimi. Všichni, včetně celých sociálních skupin, si totiž na pomyslné startovací čáře rovni nejsou. Pokud to s liberální demokracií myslíme vážně, nezbývá než společnost k rovnějším šancím pro co největší počet lidí občas „neliberálně“ postrčit.

Ženy jsou dobrý příklad. Navzdory obrovskému pokroku v posledních desetiletích, nemají rovné šance, zejména pokud jde o uplatnění v ekonomické sféře. Jakkoliv jim sociální politika v západních demokraciích pomáhá, aby se ekonomicky lépe vyrovnaly například s péčí o děti, celý systém je ještě stále nastaven tak, aby zvýhodňoval muže.

V případě mužů si zaměstnavatel neklade v okamžiku, kdy zvažuje jejich přijetí do zaměstnání, podvědomě otázku, zda za rok či dva neodejdou na mateřskou dovolenou. A nejsou to v drtivé většině případů muži, kdo musí kvůli dětem svoji kariéru přerušit, a jen těžko pak dohání vzniklé kariérní „zpoždění“.

Ženy nejsou v odpovídajících počtech ve vedoucích pozicích i proto, že celý systém je nastaven takříkajíc patriarchálně. Je to svým způsobem začarovaný kruh, protože ženy i kvůli výše zmíněným nevýhodám nepronikají do manažerských pozic, což pomáhá ve firmách udržovat dominanci mužského způsobu myšlení – od manažerských metod, až po pohled na sociální otázky.

Zvážíme-li přitom například podíl žen na celkových počtech studentů, kteří úspěšně zakončili univerzitní vzdělání, vidíme, že je v některých vyspělých zemích dnes vyšší než podíl mužů. Bez jistého mužského šovinismu se jen těžko vysvětluje, proč jsou ženy před tím, než založí rodiny, tak úspěšné v získávání univerzitního vzdělání a proč jsou ve srovnání s muži zdánlivě tak „neúspěšné“ později.

Typické patriarchální vysvětlení je, že muži se prostě dokáží lépe prosadit, protože jsou dostatečně agresivní a jaksi předurčeni rozhodovat. Nám, kdo jsou méně oslněni údajně apriorními kvalitami „mužství“, nezbývá než usoudit, že profesnímu vzestupu žen spíše brání sociální překážky, které nebrání vzestupu mužů. Tyto překážky samy od sebe nezmizí, pokud se i v tomto případě moderní společnosti neodhodlají k jistému typu „afirmativní akce“.

Čtyřicetiprocentní kvóty pro zastoupení žen ve vedení největších firem jsou v tomto ohledu rozumným opařením. Nelogické jsou jen v tom, že jsou příliš nízké, protože by měly odpovídat skutečnému počtu žen ve společnosti.

Stejné kvóty by měly platit pro demokratickou politiku, protože o jaké demokracii to vlastně mluvíme, když je v politice z historických a dalších důvodů tak výrazně menšinově reprezentována celá jedna polovina společnosti? A jaká rozhodnutí ve vztahu k ženám pak asi taková patriarchální politika přijímá? Je prostě zcela zřejmé, že institucionalizovaný sociální darwinismus, který pod liberální rouškou rovných šancí ve skutečnosti dává mužům už na startovní čáře výhody, je stále více neudržitelný.

Argumenty, že soukromému sektoru přeci nikdo nemůže přikazovat, kolik mužů a kolik žen bude působit v manažerských pozicích, jsou na úrovni argumentů, které bylo možné slýchávat v USA ještě v 50. letech minulého století, pokud šlo o najímání menšin nebo o jejich přístup ke vzdělání. Soukromý sektor nefunguje ve vzduchoprázdnu. To, že vznikl jako více méně patriarchální sféra v době, kdy ženě patřilo místo v domácnosti, neznamená, že by měl stejným způsobem fungovat v sofistikovaných společnostech dneška. To není žádné zhoubné sociální inženýrství.

Neoliberální zastánci neustálého růstu argumentují, že kvóty pro ženy jsou ekonomicky kontraproduktivní. Pro taková tvrzení přitom neexistují žádná relevantní data. Naopak je zřejmé, že severoevropské země, kde je zastoupení žen vysoké jak ve vedoucích pozicích v soukromém sektoru, tak v politice, si počínají lépe než většina těch, kde je tomu naopak.

Víme také, že finanční a následnou ekonomickou krizi nezpůsobily primárně ženské manažerky a podnikatelky. Dokonce je možné argumentovat, že kdyby bylo zastoupení žen ve vedoucích pozicích například v Lehman Brothers a dalších podobných firmách takové, o jaké usiluje komisařka Redingová v EU, finanční krize by se možná ani nekonala.

Deník Referendum, 11.12.2012

12. 12.

Proč je na tom Slovensko lépe než Česko

Jiří Pehe Přečteno 14881 krát

Prezident Václav Klaus řekl při příležitosti návštěvy slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče, že rozpad Československa prospěl oběma zemím, ale Slovensku více. Poukázal na větší dynamikou slovenského hospodářství a dodal, že na Slovensku prý nebyla tak rozbita politika jako v Česku. Zejména útoky nepolitické politiky prý poškodily Česko neskonale více.

Ano, Slovensko je na tom dnes lépe než Česko. Klausova diagnóza je ale zavádějící, protože s nepolitickou politikou nemají dnešní rozdíly mezi Českem a Slovenskem moc společného.

Slovensku prospělo především to, že rozpad Československa byl pro něj, na rozdíl od Česka, pozitivní výzvou, protože mohlo poprvé v demokratickém prostředí budovat svou státnost. Identita Česka dodnes je „tím, co zbylo z Československa“, a Češi tak mají se svým státem problém. Geopolitická důležitost Čechů po rozpadu klesla, Slováci naopak v tomto směru získali.

Důležitá byla i vzpoura slovenské občanské společnosti proti mečiarovskému režimu v roce 1998. Václav Havel argumentoval, že bývalé komunistické země potřebují dvě revoluce: jednu proti komunismu a druhou proti postkomunismu. Anti-mečiarosvká vzpoura byla svého druhu „revolucí proti postkomunismu“. U nás se tato „druhá revoluce“ nekonala.

Výsledkem je, že Slovensko má dnes robustnější občanskou společnost než Česko. Právě tento solidní „polštář“ toho, co by Klaus nejspíš nazval nepolitickou politikou, činí slovenskou politiku životaschopnější. Důležité také je, že na Slovensku vznikla i v důsledku porážky mečiarismu sjednocená levice.

I u nás se občanská společnost bouřila v letech 1999 a 2000 proti opoziční smlouvě a snahám politiků ovládnout Českou televizi, ale občanské vzepětí nakonec nemělo politické důsledky. Občanská společnost pak upadla na čas do jakéhosi kómatu.

Když Klaus mluví o rozbité politice , měl by zvážit, do jaké míry k tomu přispěla právě opoziční smlouva, která byla v některých svých aspektech „dvouhlavým“ mečiarismem. A do jaké míry skutečnost, že Klaus a Miloš Zeman nakonec revoltu občanské společnosti ustáli, takže politický „průvan“ se u nás nekonal.

Trauma „mečiarismu“ na Slovensku navíc způsobilo, že se post-mečiarovské politické elity chtěly aktivně zařadit do Evropské unie, protože to byla pro ně záruka, že se mečiarismus nevrátí. U nás zůstal hlavním hlasem ve vztahu k Unii právě Klaus, a největší pravicovou stranu nadále ideově ovládal „klausismus“, včetně schizofrenních postojů k EU. I proto má Slovensko se svým členstvím v EU méně problémů než Česko, a i proto má euro, zatímco Česko nikoliv.

Důvodem relativní úspěšnosti Slovenska také je, možná paradoxně, jeho národnostní rozmanitost. Jakkoliv soužití Slováků a maďarské menšiny není vždy harmonické, Slováci na rozdíl od Česka neztratili „zrcadlo“, v němž se mohou kriticky shlížet. Slovenská politika vyžaduje i kvůli této rozmanitosti větší výkony a schopnost hledat složité kompromisy. Česká společnost , která je po rozpadu Československa etnicky víceméně homogenní, si opakovaně buď hojí různé frustrace na relativně malé romské komunitě nebo na imigrantech.

V obecné rovině Čechy od Slováků odlišuje především naše tendence bojovat stále znovu „minulé bitvy“ . Zatímco Slováci se dívají převážně do budoucnosti, český prezident a jeho političtí spojenci se opájí „tradicemi“. Češi nemají na budoucnost-- ani vlastní, ani evropskou--čas, protože si to raději opakovaně „rozdávají“ s přízraky své minulosti: opakovanými ztrátami vlastního státu a suverenity, sudetskými Němci, majetkovými přesuny, nebo normalizačními komunisty.

Právo, 12.12.2012

08. 12.

Jak se pozná demokratická strana

Jiří Pehe Přečteno 9863 krát

Sociální demokraté jsou terčem kritiky, protože místo hledání koalic s „demokratickými“ stranami vytvořili ve většině krajů koalice s komunisty. Například místopředseda ODS Jiří Pospíšil se rozčiluje, že v Plzeňském kraji, kde ODS vyhrála krajské volby, nakonec ČSSD raději uzavřela koalici s KSČM. Proč prý raději nehledala shodu s „demokraty“?

To jsou slova do pranice, a proto neuškodí podívat se na „demokratičnost“ stran, které Pospíšil jako partnery nabízí. Jeho strana například vyšachovala po sněmovních volbách v roce 2010 vítěznou ČSSD, což zdůvodnila programovým průnikem s TOP 09 a Věcmi veřejnými. Udělala tedy totéž co ČSSD v Plzeňském kraji po krajských volbách. O co víc demokratická než KSČM ale VV byly?

Neměla by demokratická strana mít přehlednou vnitřní strukturu a skutečné členstvo a nebýt pobočkou soukromé bezpečnostní agentury? ODS přesto považovala véčkaře za dostatečně „demokratické“. Nyní spolupracuje ve vládě s LIDEM, zhruba stočlenným, nikým nevoleným pohrobkem VV, kterému slibuje odměnou za podporu církevních restitucí vytvoření vlastního sněmovního klubu a jeho předsedkyni chce dokonce svěřit post ministryně obrany. Opravdu velmi „demokratické“!

Ani samotná ODS, ač má slovo „demokratická“ v názvu, není dnes zrovna synonymem demokracie. Její významný představitel Jan Zahradil napsal, že se symbolem ODS stala např. tlustá býčí šíje, opásaná zlatým řetězem, či za podvod pravomocně odsouzený vekslák, nebo tzv. "podnikatel" s evropskými fondy a veřejnými penězi, popř. místní don Vito Corleone, bez jehož souhlasu nelze jmenovat ani hajzlbábu na veřejném záchodku.

I ČSSD má svoje kmotry, ale není těmito lidmi z různých důvodů prolezlá tak jako ODS. Když Pospíšil vyčítá ČSSD spolupráci s údajně nedemokratickou KSČM, měl by vysvětlit, o co demokratičtější je jeho strana. Proč se asi spoustě lidí vybaví slova jako „prachy“ a „stranická pokladna“, když právě ODS začne mluvit o „racionalizaci vládnutí“ v podobě sloučení ministerstva dopravy, kudy protéká spousta peněz, s ministerstvem s ministerstvem průmyslu a obchodu--to vše pod vedením Martina Kuby spojovaného s jihočeským kmotrem Dlouhým?

Jinými slovy: jediným rádoby kritériem „demokratičnosti“ stran, jako je ODS nebo TOP 09, je dnes už jen to, že nejsou komunistické, přičemž jejich antikomunismus se nepoměřuje praxí dnešní KSČM, ale bývalým režimem. Takový punc „demokratičnosti“ ovšem oslovuje ve společnosti traumatizované asociálním vládnutím pravice stále méně lidí.

Z některých po minulosti nostalgických komunistů se leckomu může oprávněně zvedat žaludek, ale demokracii ohrožují mnohem více pánové s kmotrovskými espézetkami, kteří schůzují v předsálích sjezdů ODS. Manipulace státních zakázek a systémová korupce, kterou tito lidé symbolizují, jsou rakovinou demokracie. Popletené názory některých nových krajských funkcionářů KSČM, vesměs v důchodovém věku a bez lidových milicí i Sovětského svazu v zádech, jsou dnes už jen vředy na těle demokracie, nikoliv rakovinou.

Možná až si tohle Pospíšil uvědomí, pochopí, proč je pro ČSSD přirozenější vytvářet dnes koalice s KSČM. Vesměs falešné morální rozhořčení ČSSD klidně může přenechat pravici a její tenčící se voličské bázi, protože jak samotná existence komunistické strany, kterou vládnoucí pravice nedokázala v prvních letech po roce 1989 zakázat, tak dnešní síla KSČM, jsou především dílem politiky pravicových stran. Dokonce se občas zdá, že si komunistického strašáka přímo pěstují. Jinak by totiž těžko některé z nich hledaly zdůvodnění, proč se jim má říkat „demokratické“.

Právo, 8.12.2012

06. 12.

Ať se komunisté ukážou

Jiří Pehe Přečteno 8462 krát

Pokud by uspěly protesty studentů a pedagogů v různých krajích proti jmenování komunistů do funkcí krajských radních, zejména pro školství, možná česká společnost ztratí užitečnou příležitost udělat si před příštími volbami do Sněmovny kvalifikovanější názor na to, co jsou dnešní komunisté skutečně zač.

Většina protestujících nechce zvrátit výsledky demokratických voleb, vadí jim ale, že by komunisté měli obsadit „citlivé“ posty, například právě radních pro školství. Není to prý správné z morálních důvodů, navíc by strana, jejíž někteří členové vyznávají nostalgické názory na minulou éru, mohla prostřednictvím radních pro školství ovlivňovat například výuku historie.

Jenže krajští radní pro školství přímý vliv na obsah výuky nemají. Snad by nějaký vliv mohli mít skrze personální politiku ve školách, které pod ně spadají, ale skutečností je, že na krajské úrovni se starají převážně jen o „provoz“ škol.

Protesty proti KSČM jsou tedy útoky na symboly, spíše než na skutečné hrozby. To jistě nelze v demokratické společnosti nikomu zakazovat.

Jenže když už jsme 23 let po pádu minulého režimu v situaci, kdy především v důsledku neschopnosti „demokratických“ stran vyhrává KSČM volby v některých krajích, bylo by lepší nechat komunisty v odpovědných pozicích, ať se předvedou. Kraje jsou pro takový „test“ přitom docela vhodné, protože spoluvláda komunistů na krajské úrovni jen těžko může být interpretována jako hrozba demokracii.

Vliv KSČM v poslední době rostl i v důsledku schizofrenních postojů vůči této straně: na jedné straně nové politické elity po roce 1989 nedokázaly KSČM zakázat ani svou příkladnou politikou omezit její vliv, na straně druhé se prý z morálních důvodů nemá KSČM podílet na moci, i když si o ně svými volebními výsledky řekne. I proto, když teď komunisté přejímají na krajské úrovni odpovědnost za vládnutí, by bylo vhodnější pozorně sledovat činy a slova komunistických politiků, spíše než je z morálních pozic zase vylučovat.

Že budou mít komunisté potíže se svojí mocenskou rolí, se koneckonců už začíná v některých případech ukazovat. Komunistický radní pro školství v Karlovarském kraji Václav Sloup, bývalý pohraničník, se například nedokázal ubránit tomu, aby z pozic politického výsluní nezačal činit nesmyslné výroky, například o údajných německých přáních, aby hranice s Německem byla opět střežena.

Činy i výroky nyní více viditelných komunistických politiků se budou skládat do mozaiky, která před příštími volbami poskytne voličům mnohem lepší vodítko k tomu, jak volit, než tomu bylo před krajskými volbami, kdy KSČM mnozí „použili“ jako příjemce svých protestních hlasů proti nevábným politickým poměrům. Ukáže se tak, jestli je KSČM skutečně jen další nesystémovou stranou, kterou podíl na moci zdiskredituje, nebo zda lidé jako Sloup či poslankyně Marta Semelová, která dodnes otevřeně obdivuje Klementa Gottwalda, jsou v řadách strany spíše jen výjimkami.

Právo, 6.12.2012

05. 12.

Stručný antikomunistický a anti-antikomunistický argumentář

Jiří Pehe Přečteno 8614 krát

Úspěch komunistů v krajských volbách vyvolal sérii antikomunistických reakcí, jakož i na druhé straně politické škály reakcí na antikomunistické reakce. Možná neuškodí si shrnout hlavní argumenty a protiargumenty.

KSČM je dědičkou zločinecké organizace
Ano, protože lpí na slovu „komunistická“, nedostatečně se distancuje od některých praktik KSČ (i sovětských bolševiků), je v postavách některých svých představitelů nostalgická po minulosti, a má ve svém programu ještě stále některé radikálně levicové ideje.

Ne, protože KSČM se už několikrát za minulost omluvila, navíc dnešní program strany je nacionalistický spíše než internacionalistický, nerevoluční a neschopný mobilizovat masy.

Od temné minulosti se nelze odstřihnout
Ano, protože komunismus je druh mentality, který je nezměnitelný, a je svázán s ideologií, která je od počátku zločinecká, takže komunistická praxe, pokud se komunisté dostanou k moci, může zase být jen zločinecká.

Ne, protože proč by se dnešní KSČM nemohla od minulosti odstřihnout stejně jako třeba katolická církev, která, ač byla zpočátku spjatá s ušlechtilými idejemi, měla ve svých temných obdobích „na svědomí“ ve jménu svých doktrín milióny mrtvých v nejrůznějších válkách a inkvizičním upalování či věznění kacířů za jiné názory.

KSČM je nedemokratická strana
Ano, protože KSČM je třeba vnímat nikoliv skrze její oficiální program, ale prizmatem minulosti, prohlášení některých jejích funkcionářů vyjadřovaných na „lidových“ fórech, nebo postojů mladých komunistů.

Ne, protože politická praxe KSČM za posledních 23 let není nedemokratická, o čemž svědčí i neúspěšné pokusy stranu zakázat, které pohořely na nedostatku důkazů o snahách KSČM zvrátit demokratický pořádek v zemi.

Spolupracovat s KSČM je nemorální
Ano, protože KSČM je dědičkou KSČ, jejíž zločiny nelze zapomenout.

Ne, protože KSČM je jiná strana než KSČ, a v posledních 23 letech se chovala vlastně „morálněji“ než strany, které umožnily korupci a rozkrádání státního majetku.

Držet KSČM v izolaci je především úkol ČSSD
Ano, protože levicová ČSSD může snadněji než jiné strany podlehnout pokušení vtáhnout levicovou KSČM do spolupráce i na vládní úrovni a zapomenout přitom na její minulost.

Ne, protože v izolování či přímo zákazu komunistů selhaly především pravicové subjekty hned na začátku 90. let, protože s KSČM pravicové subjekty na různých úrovních beztak celá léta spolupracují, protože bez pomoci KSČM by nebyl prezidentem Václav Klaus, a protože pravicové strany pokrytecky mobilizují proti KSČM především proto, aby oslabily ČSSD.

Komunismus je srovnatelný s nacismem
Ano, protože oba totalitní systémy sice vycházely z odlišných ideologií, ale je třeba je posuzovat jejich brutalitou, represí, nesvobodou a masovým vražděním.

Ne, protože oba totalitní systémy sice používaly podobných metod, ale původní ideje komunismu, založené na naprosté rovnosti bez vykořisťování člověka člověkem, byly o poznání humanističtější než nacistická rasová čistota a nadvláda údajných „nadlidí“ nad ostatními.

S komunismem bychom se měli vyrovnat jako Němci s nacismem
Ano, protože i my bychom měli mít na to dokázat vlastními silami to, co Němcům z velké části vnutila americká okupační moc, a protože jen důsledné vyrovnání s minulostí po německém vzoru je zárukou kvalitní demokracie.

Ne, protože se považujeme nikoliv za (spolu)strůjce komunismu ale za jeho oběti, takže spíše půjdeme cestou Rakouska, Nizozemska, Francie a dalších zemí, které se považovaly za oběti nacismu, a které se s minulostí dosud nevyrovnaly o moc lépe než Češi.

Za vzestup komunistů může zapomínání
Ano, protože český národ je náchylný k zapomínání minulých zločinů či naopak ke vzpomínání jen na světlejší okamžiky komunistické minulosti, a protože Češi si nejsou dostatečně schopni uvědomit, že demokracie není možná bez skutečného vypořádání s minulostí.

Ne, protože vzestup KSČM má na svědomí především otřesná politika tzv.demokratických stran, jejichž excesy a nízká politická kultura udělaly nakonec i ze strany, jakou je KSČM, přijatelnou alternativu, jakkoliv zatím především jako adresáta protestních hlasů.

04. 12.

Volební a ústavní inženýrství nepomůže

Jiří Pehe Přečteno 5121 krát

V poslední době se v reakci na neutěšené politické poměry roztrhl pytel s návrhy na změnu ústavních a volebních pravidel.

V říjnu minulého roku se skupina osobností obrátila na veřejnost s výzvou k diskusi o zavedení většinového systému pro volby do Poslanecké sněmovny. Miliardář Karel Janeček objel republiku se svým projektem Pozitivní evoluce, jehož součástí je i komplikovaná změna volebních pravidel ve směru většinového systému. Ekonom Pavel Kohout navrhl nejenom změnu volebního systému na jednokolový většinový, ale přidal rovnou i návrhy na rozsáhlé změny ústavy, které by prý zlepšily i chod českého hospodářství.

Podle kritiků umožňuje poměrný volební systém korupci při tvorbě kandidátek a zabraňuje osobní zodpovědnosti poslanců. Pomohla by prý i odvolatelnost poslanců a senátorů, která by politiky nutila ke slušnému chování.

Což o to, některé z navrhovaných změn jsou zajímavé, ale všechny autory těchto návrhů spojuje poněkud naivní přesvědčení, že zásadních změn v chování společnosti lze dosáhnout změnou pravidel hry.

Pomíjejí, že politika je výrazem celkového stavu společnosti. Jsou-li politické strany malé a neduživé, což je mimochodem mnohem větší problém než volební pravidla, řešením není nový systém, v němž strany budou umenšeny na úkor „osobností“, ale úsilí o příliv nových lidí a idejí do stranické politiky. Řešením je „drobná práce demokratická“ a spolupráce občanské společnosti s politikou. nikoliv snahy nahradit politiku občanskou společností.

Nemocná společnost si jakákoliv nová pravidla nakonec ohne tak, jak potřebuje. Nic proti menším změnám ústavy nebo volebních pravidel, pokud se na nich najde politická shoda, ale mnohem důležitější pro společnost je naučit se pravidla respektovat. Není přitom pravda, že česká společnost nerespektuje současná pravidla proto, že jsou špatná, a respektovala by je, pokud bychom je změnili. Problém je v tom, že současná česká společnost nerespektuje pravidla, ať jsou jakákoliv, což má důvody historické, jdoucí daleko za volební systém.

Léčba tedy musí začít občanským samopohybem ve společnosti, nikoliv změnou pravidel, a nebude krátká. Poměrný volební systém funguje v naprosté většině evropských zemí. Srovnávací pohled přitom rychle ukáže, že úspěšnost té které evropské země souvisí s volebním systémem, ba dokonce se samotným ústavním systémem (pokud země zůstává demokracií) jen málo.

Příčiny jsou jinde. V našem případě je příčinou, že jsme ještě stále do jisté míry „demokracií bez demokratů“. Nový volební systém tvorbu demokratů neurychlí. Bohužel i samotné nadšení pro technokratické zásahy do politiky v podobě změny pravidel je tak trochu výrazem „demokracie bez demokratů“, tedy jistého nepochopení skutečných zdrojů demokratické kultury.

Právo, 4.12.2012

01. 12.

Vláda trafikantů a hokynářů

Jiří Pehe Přečteno 5382 krát

Z vlády, kterou premiér Petr Nečas sestavil v létě 2010, a která získala pod hesly rozpočtové odpovědnosti a boje s korupcí důvěru Poslanecké sněmovny, už nezbývá kámen na kameni, a to ani personálně, ani programově.

Z původní patnáctičlenné vládní sestavy, která měla v PS na začátku pohodlnou většinu 118 křesel, zbývá pět ministrů; poslanecká většina se rozplynula. Neexistuje už dokonce ani původní vládní koalice, protože Věci veřejné se rozštěpily, a místo nich si hraje na vládní stranu odštěpek pod názvem LIDEM.

Mnoho nezbylo ani z původního étosu vládního programu, jakkoliv se vládě podařilo prosadit silou a bez diskuse s opozicí řadu jednotlivých zákonů, které budoucí vláda levice bude muset měnit.

Hlavním mementem dosavadního vládnutí Nečasovy koalice ovšem je, že vláda „nízkého zdanění a nezadlužování“ enormně zvýšila nepřímé daně, ale státní dluh se ve srovnání s poslední vládou levice stejně zdvojnásobil. Systémová korupce navzdory několika medializovaným kauzám dopadených korupčníků dál kvete. Asociální škrtání vedlo k recesi, rostoucímu napětí ve společnosti, a nakonec i k volebnímu výprasku vládních stran v krajských i senátních volbách. Reakcí je náhlé „prozření“ v podobě povolení utažených výdajových kohoutků.

Přízeň voličů si ale vládní strany už nekoupí. Svoji šance definitivně promarnily, když navzdory řečem o potřebě šetřit prosadily s pomocí podivně získaných poslaneckých hlasů nedomyšlený druhý pilíř důchodové reformy a církevní restituce, jejichž nejviditelnějším dopadem bude další pouštění žilou státním financím. Skandálů okolo příjemců této vládní transfúze si užijeme v budoucích dílech seriálu na téma vládnutí v Česku.

Premiér Nečas se po těchto Pyrrhových vítězstvích pustil také do vládního úklidu, jenže i to je zase jen fraška. Kdyby chtěl vytvořit alespoň zdání nového začátku, musel by reorganizovat vládu podle jasných kritérií a pak požádat Sněmovnu o vyslovení důvěry.

Jenže fungování vládní koalice je nastaveno tak, že Nečas nic změnit nemůže. Uvolněná křesla se obsazují podle klíče, který má dvě charakteristiky. Za prvé, vládní křesla pro ODS jsou po původním Nečasově nadšení pro boj s kmotry a s korupcí vyhrazena jako trafiky pro lidi s kmotry různě spojované, takže ve vládě roste vliv „odeesáků“, s nimiž Nečas původně nechtěl otevřeně mít nic společného.

Za druhé, každé vládní straně patří určitá ministerstva jako nějaká feudální léna, přičemž odbornost může jít k čertu. Bude tudíž pokračovat přehlídka nekompetentnosti, v níž už účinkovaly S-karty, registr dopravních vozidel, boj o ředitele Národního divadla nebo vlna otrav metylalkoholem.

Obě zmíněná pravidla vyžadují občasnou modifikaci, protože LIDEM je vlastně jen Karolína Peake. Je tedy třeba, aby v politické verzi dětské hry známé jako„Škatulata, hejbejte se!“ doběhla k nějaké prázdné židli právě tato politička. Té se ostatně galantní koaliční partneři chtějí odměnit za pružnou změnu postojů v případě církevních restitucí i změnou jednacího řádu PS, která by umožnila vytvořit LIDEM vlastní poslanecký klub. 135 miliard na jedné misce vah a klub pro de facto neexistující stranu na druhé? No, nekupte to!

Čile se obchoduje i s trafikami v podobě lukrativních postů v polostátních podnicích pro „rebely“ v ODS, kteří se z ničehož nic státotvorně vzdali svých mandátů, aby vládě umožnili přežít, i když s podporou soudně stíhaného náhradníka. Nečas si tak, chtě nechtě, odnese ze svého působení v ve funkci premiéra a předsedy ODS punc okolnostmi poněkud převálcovaného hokynáře, který už jen sčítá a odečítá.

Nám ostatním nezbývá než doufat, že za pár let nebude účet za toto hokynaření s kmotry v zádech natolik vysoký, že Česká republika nakonec opravdu neskončí jako Řecko.

Právo, 1.12.2012

Archiv článků: prosinec 2012