Jiří Pehe

31. 01.

V čem je Zeman pokračováním Klause

Jiří Pehe Přečteno 11262 krát

Miloš Zeman v rozhovoru pro deník Právo prohlásil po svém zvolení s nonšalancí sobě vlastní, že ten, kdo tvrdí, že bude pokračovatelem Václava Klause, je „politický analfabet.“

Zeman by měl dozajista pravdu, kdyby se jeho podobnost s Klausem měla zužovat pouze na jejich ekonomické názory. Jenže problém je složitější, a aniž bychom se chtěli pokoušet usvědčit z „analfabetismu“ Zemana, zkusme ho popsat.

Začněme rozdíly mezi oběma politiky. Jak už bylo řečeno, Zeman má nepochybně jiný pohled na ekonomické otázky. Zatímco Klaus je ekonomický neoliberál, patřící k podruhu „monetarista“, Zeman je neokeynesián.

S tím se pojí celá řada dalších rozdílů, například v pohledech na únosnou míru sociálních rozdílů, přerozdělování bohatství, daňový systém, a možná dokonce i (ne)únosnost systémové korupce. Zeman, na rozdíl od Klause, o korupci jako závažném problému, a potřebě ji omezit, alespoň mluví.

Rozdíly existují i v politické orientaci, pokud budeme brát vážně, co oba politici o sobě tvrdí. Klaus je konzervativec a Zeman je liberál, přičemž můžeme souhlasit i s velmi obecným tvrzením, že Klaus je „pravičák“ a Zeman je (spíše) „levičák“.

Ale právě zde začneme narážet na podobnosti mezi oběma politiky. Jak si povšimli někteří autoři, existují ideologicko-politická levice a pravice, mezi nimiž se rozlišuje na základě postojů k míře přerozdělování ve společnosti, regulovanosti trhu nebo role státu, či důrazu na individualismus.

Pak ale také existuje cosi jako kulturní pravice a levice, kde jde o hodnoty, jako jsou lidská práva, životní prostředí, postoje k nacionalismu, názory na multikulturalismus, tolerance. A právě v těchto „kulturně-společenských“ postojích jsou mezi oběma politiky rozdíly menší, než sami tvrdí. Oba jsou v této oblasti především populisti, kteří neváhají rozfoukávat temné vášně, jichž se v podvědomí národa svojí historií tak traumatizovaného, jako je ten český, skrývá více než dost.

Oba využívají účelově nacionalismu i nejrůznějších předsudků, oba nejdou daleko pro černobílá prohlášení, a ani jeden nevyniká tolerancí pro „jiné“. Zeman sice proslul objímáním stromů na Vysočině, ale jeho vztah k ekologii se od Klausova moc neliší. Oba jsou pevně ukotveni v pohledu na životní prostředí a energetiku, který reprezentuje „betonářská“ loby.

Nejpodobnější jsou si ale oba, pokud jde o pojetí politiky jako technologie moci. I proto jim nedělalo velké problémy uzavřít kdysi opoziční smlouvu, která podvázala některé demokratické mechanismy a rozdělila výhody moci i nejrůznější požitky mezi dvě největší strany. Právě tehdy se ukázalo, že ideologické rozdíly mezi oběma politiky, které má Zeman nejvíc na mysli, když namítá, že jenom političtí analfabeti mohou tvrdit, že je pokračováním Klause, jsou až na druhém místě.

Zeman sice tvrdí, že mocenský pakt s Klausem uzavřel kvůli tomu, aby ČSSD mohla dělat svojí levicovou politiku—tedy že ideje měly navrch nad mocenským utilitarismem. Potíž je v tom, že Zemanova vláda až tak levicová nebyla, přičemž to není narážka na skutečnost, že jeho „levicová“ vláda musela tehdy dělat de facto pravicová opatření, jakými bylo třeba dokončení privatizace bank. V tom neměla příliš na vybranou, neboť tyto kroky byly součástí plnění kritérií členství v Evropské unii.

Spíše jde o to, že jeho vláda nikterak nevyužila „volnou ruku“, kterou měla od Klause výměnou za to, že ho udržela v nejvyšší politice, k prosazení opatření, o kterých Zeman dnes mluví jako o podstatě levicové politiky, například k masivním domácím investicím. Naopak pokračovala ve spíše „pravicově-liberální“ politice lákání zahraničních investorů, takže právě během Zemanova premiérování se Česká republika začala měnit v obrovskou montovnu zahraničních firem a eldorádo zahraničního kapitálu.

Především ale opoziční smlouva zasela nesčetná semínka budoucí korupce a klientelismu. Zeman toto nebezpečí jisté dobře vnímal, ale nic proti němu neudělal.

Vladimír Špidla se stal hlavním nepřítelem Zemana nejen proto, že znemožnil jeho zvolení na Hrad, ale také proto, že rozmetal opoziční smlouvu. Rozbil tak politické aranžmá, kterému Zeman i Klaus dobře rozuměli, a které mělo podle jejich původního plánu trvat déle než jedno volební období.

Dalo by se samozřejmě argumentovat, že i politika redukovaná na technologii moci může mít pozitivní dopady, pokud je vedlejším cílem takové politiky nějaké společenské dobro. Jenže Zeman i Klaus, ač oba pracovali jako prognostici, nikdy nenabídli dokonce ani ucelenou vizi toho, k čemu má jejich politika vést. Klaus proto, že to programově odmítal jako „sociální inženýrství“, a omezoval se tudíž na konstatování, že vše zařídí co nejvíce trhu. Zeman částečně proto, že je svojí podstatou spíše politický údržbář.

To nejpodstatnější ale je, že zatímco hlavním politickým programem Václava Klause byl vždy Václav Klaus, hlavním politickým programem Miloše Zemana byl vždy Miloš Zeman. Když zjistili, že v zájmu tohoto „programu“ bude pro ně lepší spolupracovat, než si jít po krku, šly jejich ideologické preference stranou.

V tomto ohledu bylo symptomatické, že Václav Klaus neváhal až z Chile vzkázat, že zvolení „levicového“ Miloše Zemana na rozdíl od „pravicového“ Schwarzenberga bylo skutečným vítězstvím „pravdy a lásky.“ Právě tímto svým vzkazem, navazujícím na téměř hysterické angažmá svoje i své rodiny ve prospěch Zemana během jeho kampaně, hezky popřel to, co se snaží s poukazy na politický analfabetismus popřít Zeman: tedy, že Zeman je de facto pokračovatelem Klause.

Prezidentství bude pro Zemana, stejně jako pro Klause, především zrcadlem vlastní velikosti. Brzy se tak ukáže, že například Zemanovo nasazení pro „levici“ má podobný význam jako Klausovo nasazení pro „pravici“.

Jinými slovy rétorika jen těžko zastře, že když se Zemanovy vlastní zájmy dostanou do konfliktu s levicovou ČSSD, zničí ji stejně chladnokrevně, jako Klaus vyřídil ODS. A stejně jako Klaus, který mluvil o tom, že ODS rezignovala na pravicovou politiku, pročež ji musí kritizovat, bude Zeman mluvit o tom, že ČSSD nedělá skutečnou levicovou politiku. Co je totiž ryzí a skutečné, o tom rozhodují Klaus a Zeman, a závisí to na tom, co se jim zrovna takticky hodí.

Je ironické, že se Václav Klaus rozhodl vzkazovat národu cosi o vítězství pravdy a lásky až z Chile, kde, jak známo, se při poslední návštěvě proslavil krádeží pera v přímém přenosu. Možná by si měl vzpomenout i na další významné „prezidentské“ heslo: nebát se nekrást.

To by byl i dobrý vzkaz pro Miloše Zemana. Ten se totiž Klausovi podobá také v tom, že si sice uchoval pověst politika, který není osobně zkorumpovaný, ale točí se okolo něj lidé, které si leckdo spojuje se samotnou esencí systémové korupce u nás, netransparentnosti a podivnými vazbami, které mohou ohrožovat národní bezpečnost.

Deník Referendum, 29.1.2013

30. 01.

Hrad a Černín konečně mohou sladit noty

Jiří Pehe Přečteno 3840 krát

Nově zvolený prezident Miloš Zeman o sobě tvrdí, že je politikem proevpropským, ba že je dokonce eurofederalistou. Zároveň nechce prý automaticky přistupovat na diktát Bruselu tam, kde to nevyhovuje českým národním zájmům. V tom, snad až na zmíněný eurofederalismus, se shodne i s ministrem zahraniční a svým soupeřem z prezidentské volby Karlem Schwarzenbergem.

Zeman a Schwarzenberg se možná budou lišit v síle své podpory pro naše aktivní působení v rámci euroatlantických struktur, zejména v síle důrazu na co nejlepší vztahy s USA, ale jsou to jen akcenty. Jinými slovy, rozdíl v podpoře obou politiků pro dobré vztahy s USA a naše začlenění do NATO je asi takový, jako když jeden říká ve vztahu k EU, že je eurofederalista, zatímco ten druhý jen „silně proevpropský“.
Ani rozdíly ve vztazích k Rusku nejsou tak velké, jak se je snažili vykreslovat někteří podporovatelé Schwarzenberga, když Zemana portrétovali jako téměř ruského agenta. Oba uznávají nutnost spolupráce s Ruskem, liší se opět jen v míře důrazu.

Zdánlivě je tedy „zaděláno“ na průlom v české zahraniční politice, kde by po dlouhé době mohli prezident i ministerstvo zahraničí mluvit jedním jazykem, bez zbytečného pošťuchování a disonancí. Otázkou ovšem je, zdali se právě v oblasti zahraniční politiky nebude Zeman snažit ukázat vládě, kterou chce mnohem více ovlivňovat než jeho předchůdci, kdo je v této oblasti pánem.

Právě zahraniční politika je totiž oblastí, kde má prezident výrazné pravomoci, přičemž zde panuje z ústavního hlediska možná vůbec největší nejistota ohledně prezidentovy role. Václav Klaus dokázal této nejasnosti ústavy mistrně využívat. Pravicové vlády jeho zahraničně-politický aktivismus, ač nerady, tolerovaly, sociálně demokratický premiér Jiří Paroubek s ním ale šel do otevřeného konfliktu, když hrozil, že vláda omezí prezidentovy zahraniční cesty.

Byla by velká škoda, kdyby se jistá nevraživost z volební kampaně přelila i do vztahů mezi ministrem zahraničí a novým prezidentem. Schwarzenberg a Zeman by totiž mohli právě v zahraniční politice uzavřít pragmatické spojenectví proti euroskeptické ODS a hlasům, které budou přicházet z Klausova tábora.

Koneckonců je možné, že ultimatum TOP 09, že uzavře s ODS novou koaliční smlouvu jen pod podmínkou, že ODS bude souhlasit s připojením k fiskálnímu paktu EU, vychází nejen z posílené pozice Karla Schwarzenberga na pravici po prezidentské volbě, ale i z vědomí, že Zeman je na rozdíl od Václava Klause, který by takovou smlouvu asi neratifikoval, v evropské politice de facto spojencem TOP 09 proti ODS i Klausovi.

Doufejme, že zejména Zeman, který sliboval voličům, že bude kritikem současné vlády, nepodlehne pokušení vyřizovat si s vládou účty právě v zahraniční politice, kde je jeho postavení ústavně mnohem silnější než v politice domácí.

To samé platí i o druhé straně. Bylo by nešťastné, kdyby si Schwarzenberg chtěl vyřizovat účty se Zemanem sabotováním jeho zahraniční politiky. Jisté pokušení mít může, protože ví, že má nad Zemanem v této oblasti navrch, a že zejména v německy mluvících sousedních zemích může Zemanovi „zavařit“ ještě více, než si zavařil sám Zeman zneužíváním německé karty.

Pro Českou republiku by bylo mnohem lepší, kdyby si oba soupeři z prezidentské volby co nejdříve sladili noty. Pokud by šlo jenom o jejich názory na zahraniční politiku, nemuselo by to být až tak složité. Spíše půjde o překonání osobních animozit po vypjaté prezidentské kampani, jakož i o potlačení pokušení udělat právě ze zahraniční politiky bitevní pole mezi nově zvoleným prezidentem a vládou, popřípadě mezi vítězným a poraženým prezidentským kandidátem.

Právo, 30.1.2013

29. 01.

Zeman změní českou politiku

Jiří Pehe Přečteno 9787 krát

Výhra Miloše Zemana v české prezidentské volbě nad Karlem Schwarzenbergem zanechá v české společnosti hluboké příkopy. Tábory podporovatelů obou kandidátů používaly proti sobě silnou rétoriku, a Zeman i jeho tým se navíc uchýlili k řadě podpásových útoků. Právě pachuť z toho, že Zeman vyhrál s pomocí útoků na Schwarzenbergovo „češství“ a demagogie okolo Benešových dekretů, bude pro Schwarzenbergovy příznivce překážkou v tom, aby Zemana přijali za svého prezidenta.

Zeman i ostatní politici sice mluví o potřebě zasypání vyhloubených příkopů, ale těch je bohužel hned několik. Na jedné straně se Zeman vymezoval na levo-pravé ose coby levicový kritik současné vlády, na straně druhé ale bojoval ve stejném nacionalistickém táboře jako prezident Václav Klaus nebo čeští komunisté.

Je tak docela dobře možné, že jelikož nakonec nevedl svoji kampaň jen jako kandidát levice proti pravici, ale jako kandidát českého nacionalistického provincialismu proti té části společnosti, která se chce posunout za neustálé rozdírání českých historických traumat, jeho výhra nakonec levici nemusí příliš pomoci. Mnoho voličů, kteří už opustili tábor současné pravicové vládní koalice, může začít uvažovat, zda chtějí být v „levicovém“ táboře, kterému bude udávat tón Zeman.

Zemanovo vítězství také způsobí problémy sociální demokracii. Zeman se sice dušuje, že nebude do dění ve své bývalé straně zasahovat, ale jeho vítězství posílí „zemanovce“ v ČSSD. Lze tak očekávat těžké vnitřní konflikty ve straně, která už ve světle krize v Občanské demokratické straně zůstala na české politické scéně jako poslední stabilizovaná velká demokratická strana.

Oslabení ČSSD ovšem znamená posílení komunistů. KSČM si počínala při volbě prezidenta velmi chytře, když nenominovala svého kandidáta do prvního kola. Nemusela pak v druhém kole řešit jeho porážku, a naopak mohla bez výhrad podpořit Zemana jako svého kandidáta.

Pomohla jí i skutečnost, že se do druhého kola probojoval proti Zemanovi právě Schwarzenberg, jehož šlechtický původ a emigrace, jakož i kritický pohled na poválečný odsun sudetských Němců, jsou pro komunistické voliče nepřijatelné. Kdyby do druhého kola postoupil proti Zemanovi kandidát ČSSD Jiří Dienstbier, měla by KSČM velké problémy, protože by musela jasně říct, jaký typ levice podporuje.

Výsledek prezidentské volby KSČM posílí nejvíc ze všech českých politických stran. Právě ona je mezi českými politickými stranami největším vítězem volby, protože obě velké strany volbu nezvládly.

Problémem pro českou politickou scénu bude i skutečnost, že Zeman slibuje aktivní prezidentství. Chce využívat i těch pravomocí, které Václav Klaus a Václav Havel příliš nevyužívali, například pravidelně se účastnit zasedání vlády, Poslanecké sněmovny i Senátu. To může vytvářet další konflikty, protože například Zemanova účast na zasedání současné pravicové vlády nemusí mít vždy hladký průběh. Konflikty se dají očekávat například mezi prezidentem Zemanem a ministrem zahraničí Schwarzenbergem, pokud bude Zeman po emotivní volební kampani zasahovat příliš do tvorby zahraniční politiky.

Pro voliče, kteří podpořili Zemana, mohou být problémem také nenaplněná očekávání. Mnoho lidí totiž volilo „silnou osobnost“ Zemana v naději, že udělá na politické scéně „pořádek“. Jenže už Zemanův volební billboard slibující v případě jeho zvolení „Stop vládě“, byl zavádějící. Pokud se udrží současná většina v Poslanecké sněmovně, která vládu podporuje, ani přímo zvolený prezident nemá šanci vládu přimět k odchodu. Přílišný tlak Zemana na vládu může naopak pravicové strany posílit, protože jejich voliči mohou takové zasahování prezidenta vnímat negativně.

Celkově lze ale říci, že přímá volba se osvědčila. Mnozí sice budou zklamáni jejím výsledkem, ale zároveň vedla kampaň před volbou k nebývalé politizaci české společnosti. Jakkoliv mnozí lamentují nad tím, že přímá volba českou společnost neúnosně polarizovala, ve skutečnosti především nutila lidi zaujmout nějaké stanovisko. Rozsah dobrovolnické činnosti ve prospěch jednotlivých kandidátů byl ve srovnání s apatií v minulosti něčím novým a pozitivním.

Občanská společnost se aktivizovala, a zejména mladí lidé se výrazně politicky mobilizovali na sociálních sítích. Dá se předpokládat, že část mladé generace zůstane i po prezidentské volbě aktivní, což může ve svých důsledcích změnit českou politiku.

Politologové varovali, že přímo zvolený prezident může vychýlit systém parlamentní demokracie směrem k poloprezidentskému systému, a Zeman je vskutku typem politika, který by se o to mohl pokusit. Zároveň je ale třeba brát v potaz, že Zeman není přímo spojen ani s jednou z velkých stran, takže kdyby se pokoušel měnit ústavní systém a zvyklosti, velké strany by se proti němu nejspíš spojily. Bude se tedy raději držet v mezích ústavy.

Jistým problémem Zemanova prezidentství se jeví být jeho zahraničně-politické působení. Už v kampani se sice vymezil jako prezident, který se bude chtít soustředit spíš na domácí politiku, ale ústavně je prezident nejsilnější právě v reprezentaci země v zahraničí. Zeman je na jedné straně proevropský, což bude pozitivní posun ve srovnání s Václavem Klausem, ale zároveň má tendenci vyvolávat kontroverze svými silnými výroky.

Bude tedy hodně záležet na tom, jakými poradci se v zahraniční politice obklopí. Pokud nebude svoje zahraničně-politické postoje pečlivě konzultovat s odborníky, hrozí reálné nebezpečí, že bude působit občasné zahraničně-politické skandály.

Je samozřejmě možné, že se Zeman v nejvyšší funkci bude chovat více státnicky, a bude se snažit především o pozitivní zápis do historie. Je to ale jenom malá naděje, protože Zeman je, pokud vezmeme v úvahu jeho osobnost i politickou minulost, pokračování Václava Klause jinými prostředky. Česká republika tedy nejspíš má před sebou další složité politické období.

Text vyšel ve slovenském deníku Pravda, 28.1.2013

28. 01.

Stranickým vítězem prezidentské volby je KSČM

Jiří Pehe Přečteno 8510 krát

Z českých politických stran prospěje vítězství Miloše Zemana v prezidentském klání nejvíc komunistům. KSČM už potřetí za sebou zásadním způsobem prezidentskou volbu nejen ovlivnila, ale bude z jejích výsledků tentokrát i výrazně profitovat.

Zeman sice tvrdí, že nebude přímo zasahovat do dění v sociální demokracii, a lze mu i věřit, ale jeho vítězství i tak v ČSSD zásadně posílí jeho příznivce, kteří mají se současným vedením problematické vztahy. „Pozemanštění“ ČSSD paradoxně ubere na významu Straně práv občanů-Zemanovci.

Celkově oslabí ale i ČSSD, protože se brzy dostane do vnitřních konfliktů mezi sílícími „zemanovci“ a současným vedením. Jakékoliv oslabení ČSSD znamená ovšem posílení KSČM.

Bylo to právě za Zemanovy vlády, během opoziční smlouvy, kdy KSČM předběhla v roce 2000 ČSSD v preferencích, což se pak opakovalo ještě v letech 2003 a 2005, při vnitrostranických krizích v ČSSD. Krize, kterou v ČSSD skoro jistě vyvolá Zemanovo zvolení, může tentokrát z KSČM udělat nejen nejsilnější levicovou stranu, ale vzhledem ke krizi pravicových stran nejsilnější stranu vůbec.

Ukazuje se, že KSČM si počínala takticky, když nenominovala vlastního kandidáta do prvního kola volby, protože by po prvním kole musela „řešit“ jeho porážku. Navíc by se kandidát komunistů chtě nechtě musel v prvním kole vymezovat i proti Zemanovi, což by v druhém kole činilo podporu pro Zemana problematičtější. Takto mohla KSČM udělat ve druhém kole to, co chytře předvídala: podpořit bez výhrad jediného „levicového“ kandidáta.

Darem pro KSČM byl ovšem nejen postup Zemana, ale i postup Karla Schwarzenberga. Kdyby proti Zemanovi stál Jiří Dienstbier, musela by KSČM říct, kde na levici vlastně stojí, což by ji štěpilo. Kdyby postoupil místo Schwarzenberga Jan Fischer, nemohla by zase být podpora pro Zemana tak jednoznačná, protože Fischer oslovoval i část komunistických voličů.

Pro KSČM bylo navíc vynikající zprávou, že se Zeman rozhodl útočit na Schwarzenberga s pomocí témat, která právě komunisté „umějí“ nejlépe. Při rozfoukávání emocí okolo Benešových dekretů a obecně nacionalistických sentimentů i předsudků, si Zeman počínal přesně tak, jak by to činil kandidát KSČM. To, že se stal prezidentem i s pomocí těchto tradičně „komunistických“ témat, je pro KSČM důležité ze symbolických důvodů.

Můžeme tak být v brzké době svědky toho, že jedinou stabilní velkou stranou u nás budou komunisté. ODS už pomohl víceméně zničit Václav Klaus. TOP 09 sice možná zásluhou Schwarzenbergova výkonu v prezidentské volbě dočasně posílí, ale o to, aby se nestala velkou stabilní stranou, se postará „faktor Kalousek“ .

Z velkých demokratických stran tedy zbývá jen ČSSD jako poslední relativně konsolidovaná, ale její osud se po výhře Zemana jeví jako velmi nejistý. I kdyby nadcházející vnitřní spory ustála bez výrazného oslabení, bude posílení „zemanovců“ ve straně vnímáno zejména mladšími voliči jako posun od snah o modernizaci zpět k postkomunickému typu levice. Ta si sice možná bude lépe rozumět s KSČM, ale dlouhodobě nemá v měnící se české společnosti šanci být dominantní silou.

Právo, 28.1.2013

27. 01.

Poučení z přímé volby

Jiří Pehe Přečteno 10652 krát

Mnozí lamentují nad tím, že první přímá volba prezidenta prý neúnosně polarizovala českou společnost. Jiní ji kritizují jako údajně povrchní spektákl, který dělá z vážné politické události něco jako fotbalový mač.

Mohli bychom ale také argumentovat, že první přímá volba znamenala největší politické vzepětí české společnosti od roku 1989. Těžko bychom hledali někoho, koho nechal prezidentský souboj klidným. Téměř každý zaujal nějaké stanovisko.

Krtici budou sice argumentovat, že to byla politizace povrchní, protože ve volbě, která je tak personifikovaná, mnoho lidí nakonec volí podle svých emocí. Voliči podléhají ve volbách, které jsou de facto plebiscitem, snadno demagogickým argumentům a nemalou roli hrají v kampani i osobní útoky.

„Estetická“ kritéria a demagogie samozřejmě mají v takových volbách velký význam. Zároveň ale má tento druh voleb značný mobilizační potenciál. A ten se v našem případě plně uskutečnil.
Byli jsme tak svědky i veskrze pozitivních jevů, jako byla rozsáhlá dobrovolnická činnost nebo masová aktivizace mladých lidí na sociálních sítích. Občanská společnost musela vystoupit ze své politické netečnosti a postavit se na tu či onu stranu. Zkouškou „ohněm“ si prošla i média, a možná se ze svých chyb poučí.

Ukázalo se, že jistá polarizace má své pozitivní stránky: lidé musejí svoji podporu pro toho či onoho kandidáta „proti těm druhým“ nějak zdůvodnit, vyargumentovat. Nevystačí si obvykle jen s „estetickými“ soudy. Musejí přemýšlet i politicky, a v českém případě také znovu promýšlet různá historická traumata a mýty.

Je možné argumentovat, že takové vzepětí společnosti není na místě v případě volby prezidenta, jehož pravomoci jsou dosti omezené. Jenže s prezidentstvím se pojí v české společnosti symbolika, která jde daleko za politiku. Přímá volba nám tak poskytla plastický obraz toho, kdo jako národ jsme.

Je dobře, že každý z finalistů volby reprezentoval i v symbolické rovině různé pohledy na to, jak by měl prezident svoji funkci vykonávat, jakož i na minulost a přítomnost. Jeden se hlásil k levici, druhý je spojován s pravicí. Lišili se symbolicky v návaznosti na toho či onoho z předchozích českých prezidentů.

Jsou to sice rozdíly zdánlivě nesmiřitelné, ale až po volbách vychladnou hlavy, uvědomíme si, že nakonec nejsou tak velké, a že ve všech z nás v různé intenzitě dřímá „plebejec“ a občasný demagog, jakým je Zeman, stejně jako v nás přebývá jakási aspirace po něčem noblesnějším, co s pomocí „kulturní fronty“ možná trochu kýčovitě a nepochopitelně reprezentoval v kampani Schwarzenberg.

Rozdíly mezi oběma polohami byly vyšroubovány do extrémů především personifikovanou kampaní. Dokonce ani některé velmi respektované osobnosti se neubránily krajnostem v odmítání či podpoře toho či onoho kandidáta, což vypovídá leccos především o nich, spíše než o Zemanovi či Schwarzenbergovi.

Ve skutečnosti ani jeden z kandidátů není anděl nebo ďábel, oba reprezentují problematické aspekty české národní psýché a nedávné politické historie. Každý z nás se tak bude muset při konfrontaci volby, kterou učinil, a konečného výsledku nakonec vypořádat i s „tím druhým“, který v každém z nás též latentně dřímá.

I proto se nejspíš ukáže, že ten, koho nakonec zvolíme, bude pro většinu mnohem přijatelnějším prezidentem, než jak ho už dopředu vykreslovaly hysterické okraje obou táborů.

Právo, 26.1.2013

22. 01.

Ti, kdo nepůjdou volit

Jiří Pehe Přečteno 5421 krát

Když k volbám nepřijde zhruba 40 procent lidí, lze to vysvětlit jejich celkovou apolitičností, nebo naopak silným znechucením z politiky, nebo prostě jakýmsi demokratickým deficitem v jejich myslích. Občas to může být naopak i výraz obecné spokojenosti s politickou situací, což se ovšem na českou společnost dá jen těžko aplikovat.

Když ale svoji neúčast ve volbách dopředu ohlašují některé osobnosti veřejného života, které jsou politicky jinak velmi aktivní, je to podivné. A přesně to se děje před druhým kolem prezidentské volby v České republice.

Některé známé osobnosti, ba někteří neúspěšní prezidentští kandidáti v prvním kole, oznamují, že si mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem nemohou vybrat, a proto se druhého kola nezúčastní. To je na pováženou.

Dvoukolový většinový systém je totiž nastaven tak, že do druhého kola se často probojují kandidáti, které v prvním kole nevolila třeba více než polovina voličů. Těm samozřejmě nikdo nemůže upřít právo v druhém kole nevolit, ale měli by mít na mysli, že svoji „nevolbou“ nakonec pomohli zvolit toho, kdo zvítězí.

I kdyby jim kvůli zklamání z výsledků prvního kola, v němž neuspěl jejich kandidát, bylo tisíckrát jedno, kdo vyhraje v druhém kole, tedy, abychom byli konkrétní, zda se příštím českým prezidentem stane Miloš Zeman a Karel Schwarzeneberg, ukazují svým postojem buď neobyčejný relativismus (oba kandidáti jsou stejně špatní), nebo neobyčejný absolutismus (jen jeden kandidát byl vhodný, ten ale neuspěl v prvním kole).

Je lehké vyjmenovat všechny nedostatky Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga.

O tom prvním lze říct, že je to populista, který se v minulosti dopustil jistých excesů proti řádnému fungování demokracie, když uzavřel mocenský kartel zvaný opoziční smlouva s Václavem Klausem. Je to člověk mstivý, který bude přímo i nepřímo likvidovat své politické protivníky ve své bývalé straně, sociální demokracii.

Je to politik zahleděný sám do sebe, pro něhož, stejně jako pro Václava Klause, bude prezidentství především zrcadlem vlastní velikosti. Je to člověk obklopený velmi nevábnou a neprůhlednou politickou družinou. Jako prezident bude, podobně jako Klaus, natahovat ústavu a zkoušet, kam až může zajít v aktivistickém přístupu vůči vládě.

Schwarzenberg je politik, který se sice vykresluje jako následovník Václava Havla, ale v ochotě dodržovat určité principy Havlovi nesahá ani po kotníky. Je to politik, který mnohokrát vyhrožoval odchodem z vlády kvůli určitým pro něj prý nepřijatelným skutečnostem (účast Jiřího Čunka ve vládě Mirka Topolánka nebo euroskepticismus Petra Nečase), ale nakonec na svoje deklarované principy zapomenul.

Pravdu má jeho protivník, když zdůrazňuje, že Schwarzenberg je politik spoluodpovědný za asociální politiku současné pravicové vlády i za politická „monstra“ typu Miroslav Kalousek. Zároveň mu lze vyčíst, že symbolizuje jisté aspekty české minulosti, které by společnost usilující o modernost měla nechat za sebou. V neposlední řadě nelze přejít mávnutím ruky ani skutečnost, že prezidentský kandidát Schwarzenberg je produktem jistého typu politického kýče, který si stvořila část „kulturní fronty“.

Ve výčtu záporů spojených s oběma kandidáty by se dalo pokračovat. Oba mají ovšem také pozitivní stránky.

Zeman, navzdory svému ohýbání demokratických pravidel s pomocí opoziční smlouvy, pomohl zemi ke splnění kritérií pro vstup do Evropské unie. Jeho vláda úspěšně zprivatizovala velké banky, které Václav Klaus potřeboval v rámci svého bankovního socialismu ponechat coby dojné krávy novodobých „podnikatelů“ pod kontrolou státu. Zeman také neváhal jít do střetu s Klausem kvůli znárodnění IPB. Obecně byla jeho ekonomická politika úspěšnější, než ta Klausova.

Schwarzenberg se zase dlouhodobě zasazuje o lidská práva, jakkoliv mu mohou oponenti vytknout, že je v tomto ohledu poněkud selektivní. Jeho postoje v zahraniční politice jsou dlouhodobě srozumitelné a nepopulistické. Lze mu vytýkat, že je bohatý, nebo dokonce, že zbohatl s pomocí pro někoho nespravedlivých restitucí, ale zároveň na něm přímo neulpívá podezření z korupce. On i Zeman jsou a byli dosti „shovívaví“ ke korupci ve svém okolí, ale Schwarzenberg možná přece jen o něco méně než Zeman. Schwarzenberg má, ať už právem či neprávem, též dobrou mezinárodní reputaci. Byl by prezidentem „zahraničním“, který by nechal navzdory svému mandátu z přímé volbě vládu a domácí politiku obecně na pokoji.

K jeho pozitivům lze paradoxně přičíst i skutečnost, že v situaci, kdy nemáme s prezidentstvím vzešlým z přímé volby, jakož i s volbou samotnou, ještě dost zkušeností, by byl vzhledem ke svému stáří i zdravotnímu stavu nejspíše prezidentem jen na jedno období.

Když sečteme pozitiva i negativa obou kandidátů, může se leckomu opravdu zdát, že není z čeho vybírat. Dokonce je možné souhlasit do jisté míry s Jakubem Patočkou, že jde o volbu mezi „dvěma druhy hanby“, z čehož se dá jen těžko vybírat.

Jenže i „hanba“ má svoje odstíny, a je důležité se zamyslet, která „hanba“ je nakonec o něco menším zlem. Navíc, přemýšlení v pojmech „hanby“ je tak trochu lamentování nad nedokonalostí národa a svým způsobem morální soud, jenže politika má také svojí taktickou stránku.

V prvním kole jsem volil Jiřího Dienstbiera. Karel Schwarzenberg byl v mém soukromém pořadí „volitelnosti“ až někde na čtvrtém či pátém místě. Miloš Zeman těsně za ním.

Přesto se nezdá být správné reagovat na postup těchto dvou kandidátů tak, že nebudu volit. Budu volit menší zlo, kterým je pro mě Schwarzenberg – už proto, že není pokračováním Klause jinými prostředky, a že proti němu Klaus i Zeman spustili hnusnou nacionalistickou palbu, která hraje na nejnižší pudy v českém národním povědomí. Zároveň je zřejmé, že poté, co Klaus pomohl rozvrátit ODS, vedlo by Zemanovo zvolení k rozvrácení dnes už jediné velké stabilizované demokratické strany u nás, kterou je sociální demokracie. Jediní, kdo z tohoto rozvrácení dříve zavedených stran mohou profitovat, jsou komunisté.

Řada lidí, kteří nevolili v prvním kole ani Zemana, ani Schwarzenberga, si naopak v druhém kole vyhodnotí situaci jinak, a budou volit Zemana.

Ať už se ale „nevoliči“ Zemana a Schwarzenberga v prvním kole rozhodnou v druhém kole volit pro toho či onoho ze dvou kandidátů, je jejich volba více respektu hodná, než rozhodnutí nevolit nikoho, což je nakonec, chtě nechtě, volba pro toho, koho nakonec za prezidenta vyberou ti ostatní.

Osobně bych v druhém kole volil dokonce i v případě, že by se do něj probojovali dva kandidáti, kteří u mě skončili na posledních dvou místech volitelnosti: Přemysl Sobotka a Jana Bobošíková. Byla by to volba mezi dvěma druhy „hanby“ podstatně intenzivnějšími, než je hanba Zemanova či Schwarzenbergova, ale volil bych Sobotku, protože v případě zvolení Bobošíkové za mé neúčasti v druhém kole bych se intenzivně hanbil sám před sebou.

Jiří Dienstbier nebo Vladimír Špidla přesně vystihli, o co v druhém kole jde. Jsou-li oba kandidáti špatní, ba pro někoho dokonce „hanební“, přece jen je tu ještě pořád něco jako taktická volba. Je možné aktivně volit pro někoho, pokud mi takříkajíc „sedí“, ale je také možné volit pro kandidáta, který mi nesedí, a volit tím proti kandidátovi, který mi nesedí ještě více. A o to v druhém kole půjde především.

Deník Referendum, 22.1.2013

21. 01.

Zemanův skluz do nacionalistického bahna

Jiří Pehe Přečteno 29772 krát

Už to vypadalo, že Miloš Zeman dodrží slovo a neuchýlí se v prezidentské kampani k laciným osobním útokům, včetně zneužívání nacionalistických předsudků. Vyhrát v boji proti místopředsedovi velmi nepopulární pravicové vlády by ostatně měl, i kdyby zdůrazňoval jen svoji deklarovanou levicovost.

Bohužel Zeman neodolal vábení svést debatu k předsudkům a emocím, které se pojí s některými traumaty české historie. V posledních dnech tak rozfoukává temné vášně, které jsou u nás spojeny zejména s Benešovými dekrety.

Pravda, Karel Schwarzenberg mu nahrál nepřesnou formulací, že dekrety přestaly platit přijetím Listiny základních práv a svobod Ústavy v roce 1991. Bylo ale jasné, že má v podstatě na mysli to samé, co nich říká Zeman: že byly takříkajíc „zkonzumovány“ a jsou právně „vyhaslé“.

Bez demagogie bylo možné také přijmout Schwarzenbergovu poznámku, že kdybychom aplikovali dnešní lidsko-právní kritéria na postup vlády a prezidenta Beneše v případě vyhnání tří miliónů sudetských Němců, skončili by tehdejší politici před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. V tom má Schwarzenberg zřejmě pravdu, přičemž samozřejmě uznává, že na tehdejší dobový kontext nelze dnešní mezinárodní standardy aplikovat.

Zeman ovšem Schwarznebergova slova využil k nacionalistické ofenzívě, v níž mu zdatně sekunduje prezident Klaus a jeho okolí. Kvůli Schwarzenbergovým výrokům ho Zeman údajně nadále nerespektuje jako svého soka v boji o prezidentský post, neboť takto prý mluví "sudeťák a ne prezident". A když už se Zeman dostal do ráže, pronesl také cosi o „zdegenerované šlechtě.“ Klaus přizvukuje poznámkami o Schwarzenebrgově „nečešství“.

S pomocí tohoto temného bahna Zeman asi zvítězí, jakkoliv podobné zneužívání nacionalismu přispělo k porážce Klause ve volbách do Sněmovny v roce 2002. Jenže Schwarzenberg je v zemi plné předsudků snadnější terč, než byla Evropská unie coby terč Klausovy kampaně v roce 2002.

Kdyby Zeman zvítězil bez demagogie zneužívající předsudků, mohl by nakonec být i prezidentem velké části těch, kdo podporují Schwarzenberga, až jim vychladnou hlavy. Rozhodl se ale pro způsob boje, pro který ho nebude nemalá část společnosti jako prezidenta nikdy respektovat.

Právo, 21.1.2013

19. 01.

Kádrovací mánie hloubí příkopy

Jiří Pehe Přečteno 8212 krát

Oba prezidentští kandidáti se rozhodli vést diskusi před druhým kolem bez zbytečných „podpásovek“, tedy zákeřných osobních útoků, jakkoliv Miloš Zeman občas neodolá malému „štouchanci“. Zatím nejzákeřnější bylo Zemanovo „přátelské“ upozornění, že podle jeho zpráv z Rakouska není Karlovi Schwarzenbergovi o moc lépe rozumět v němčině než v češtině.

Zbytečně se tak snížil na úroveň Václava Klause ml., který se vysmíval Schwarzenbergově výslovnosti při zpěvu české hymny. Režisér Jan Hřebejk správně reagoval připomínkou, že když Klaus zesměšňuje Schwarzenbergovo „kté domoff můj….“, ve skutečnosti se posmívá nikoli neznalosti češtiny, ale fyzickému handicapu. A dodal: „A to je od vás, řekl bych, trapný. Myslíte, že by Karla Schwarzenberga napadlo žertovně se ptát, proč se – a já se omlouvám - šklebíte?“

Obecně ale Zeman zatím slib vyhýbat se „podpásovkám“ drží. Zato z internetu, per některých komentátorů v tištěných médiích, i z úst některých politiků se valí záplava špíny a argumentačních podrazů.

Již zmíněný syn prezidenta Klause například nabídl svérázný výklad historie, jímž se snažil očernit Schwarzenbergova otce. Jiní obviňují Schwarzenbergovu manželku z toho, že její rodiče prý podporovali nacisty. Pokud bychom chtěli přistoupit na podobné metody, neměli bychom „vykádrovat“ z veřejného prostoru některé respektované české osobnosti současnosti jen proto, že „se o nich říká“, že jejich rodiče byli vysokými funkcionáři KSČ?

Prezident Klaus zase nepřímo podpořil Zemana s pomocí podpásového argumentu, že prezidentem by měl být někdo „kdo tu žil“. Zeman si této prezidentovy podpory prý váží. Ve světě „podpásovek“ je Schwarzenberg vlastně Rakušan, popřípadě Švýcar, protože má vedle českého i čestné švýcarské občanství. Je zajímavé, že Klausovi kdysi nijak nevadila emigrantská minulost takového Viktora Koženého. Ba tvrdil, že „potřebujeme více Kožených.“

„Podpásovek“ se ovšem mnozí nedokážou vyvarovat ani ve vztahu k Zemanovi, když ho v kontrastu k aristokratickému Schwarzenbergovi vykreslují jako podlého „plebejce“, jehož nejoblíbenější činností je pojídání tlačenky a pití tvrdého alkoholu. Nebo když ho má diskvalifikovat, že má vstřícný vztah k Rusku.

Pokud by se skutečně ukázalo, že větší část kampaně zaplatil Zemanovi ruský Lukoil, je to důvod k obavám. A „podpásovkami“ jistě nejsou ani pokusy upozornit na nejrůznější korupční kauzy, od nichž nelze jména prezidentských kandidátů oddělit třeba jen proto, že je „přikryli“ svojí shovívavostí. Vykreslovat ale někoho jako nebezpečného rusofila jen proto, že se přátelí i s rusofily, nebo že se nechal vyfotit jako premiér v ruské kamizole, je podpásovka stejně nechutná, jako když někdo zpochybňuje Schwarzenbergovu oddanost České republice kvůli jeho emigraci.

Druhé kolo prezidentské volby prostě není „absolutní“ volba mezi andělem a ďáblem, ale racionální volba pro „menší zlo“. Oba kandidáti mají svoje chyby i přednosti, jakož i známou politickou minulost. Jeden více tíhne k levici, druhý k pravici, jakkoliv to v prezidentském úřadě hraje až druhou roli, a i současný pravicový prezident tak klidně může preferovat kandidáta levicového.

Schwarzenberg by byl prezidentem spíše „zahraničním“, už proto, že má excelentní síť mezinárodních kontaktů. Zeman by byl prezidentem „domácím“, přičemž by se občas pokoušel aktivně ovlivňovat chod vlády a působil rozkladně na sociální demokracii podobně, jako to činil během svého prezidentství Klaus vůči ODS. To se nám nemusí líbit, ale spadá to ještě stále do říše demokratické politiky.

Obecně by tak bylo dobré „ubrat plyn“ v kádrovací mánii, která nás má přesvědčit, že „ten druhý“ kandidát, je absolutně nepřijatelný. S pomocí často těch nejprimitivnějších předsudků se vykopává už dopředu v české společnosti hluboký příkop, který nikomu neprospěje, ať už je nakonec příštím prezidentem Zeman nebo Schwarzenberg.

Právo, 19.1.2013

18. 01.

Velké strany předvádějí neumětelství

Jiří Pehe Přečteno 3500 krát

Prezidentské volby jsou v České republice pro velké strany opakovaně minovým polem. Už v roce 2003 sociální demokraté, ač byli tehdy nejsilnější stranou, nejen nedokázali na Hrad prosadit svého kandidáta, ale svým neumětelstvím dokonce napomohli ke zvolení Václava Klause. Navíc si tehdejší vedení svým postupem vytvořilo nepřítele na „život a na smrt“ z Miloše Zemana.

Volby v roce 2003 ovšem byly svého druhu prohrou i Topolánkových občanských demokratů. Už tehdy analytici vedení strany varovali, že podaří-li se jim prosadit na Hrad Václava Klause, nedočkají se žádného vděku. Naopak Klaus, který po řadě neúspěchů v ODS vyklidil v prosinci 2002 pozici stranického předsedy, své nové mocenské báze využije k protiútoku na „dutého a prázdného Topola“, který měl tu drzost postavit se do čela ODS navzdory přáním Klause. Stalo se.

Přesto ODS znovu „masochisticky“ podpořila Klause v roce 2008. Bylo jasné, že Topolánek tehdy už Klause příliš podporovat nechtěl, ale nakonec se jeho vedení zaleklo otevřeného střetu s „klausovci“ ve straně. Kdyby Topolánek tehdy šel s Klausem do čelního střetu, možná by prohrál, spíš by ale „klausovské“ křídlo porazil, a bez Klause na Hradě, se mohla jeho vláda dožít konce volebního období.

ČSSD nyní předvádí podobné kotrmelce v případě Miloše Zemana. Ačkoliv je zcela jasné, že Zeman ve funkci prezidenta bude nejen pro určité lidi v současném vedení ČSSD, ale i pro ČSSD celkově, stejnou hrozbou, jakou byl Klaus pro ODS, po úspěchu Zemana v prvním kole ho vedení podpořilo. Údajně proto, že je to levicový kandidát, ač by bylo docela snadné Zemanovu levicovost zpochybnit a navíc argumentovat, že v postu prezidenta jde o jiné věci, než o to, zda je prezident spíše „levicový“ nebo „pravicový“.

Jestli za svoji podporu představitelé ČSSD očekávají od Zemana v případě jeho zvolení jakýsi vděk, jsou stejně naivní, jako byl kdysi Topolánek. I kdyby vděk nečekali a Zemana podpořili jenom proto, aby měli lepší argumenty v boji o vedení strany se „zemanovci“ na nadcházejícím sjezdu i v dalších letech, uniká jim, že Zeman a jeho „družina“ v ČSSD budou jejich „taktickou“ podporu chápat jen jako slabost.

ODS se tentokrát zachovala statečněji, když navzdory jasnému odporu Václava Klause a jeho podporovatelů ve straně podpořila Karla Schwarzenberga. Bohužel jí to už nebude moc platné, protože politické trosky, které zbývají z ODS, i kvůli jejímu decimování Klausem z Hradu, už jsou příliš slabé, a navíc jejich postoje už pro málokoho zajímavé. ČSSD bohužel může být po pár letech Zemanova prezidentování v úplně stejné situaci.

Právo, 18.1.2013

14. 01.

ČSSD v prezidentské pasti

Jiří Pehe Přečteno 16368 krát

Výsledky prvního kola prezidentské volby konfrontují sociální demokracii z těžko řešitelným paradoxem. Na jedné straně se zdá být logické, a vzhledem k nadcházejícímu volebnímu sjezdu i taktické, že nejsilnější levicová strana bude v druhém kole podporovat Miloše Zemana, který sám sebe vykresluje jako reprezentanta levice, proti Karlu Schwarzenbergovi, který je místopředsedou nepopulární pravicové vlády. Na straně druhé je zřejmé, že pro ČSSD by bylo mnohem výhodnější, kdyby se prezidentem stal právě Schwarzenberg.

Zeman by byl jako prezident pro ČSSD velkým nebezpečím, protože by ji nejen vnitřně štěpil, ale také by ji před příštími volbami ubíral body u voličů tím, že by se část „opoziční“ rétoriky vůči pravicové vládě přesunula na Hrad. Schwarzenberg by do dění v ČSSD nijak nezasahoval, a vláda, ještě více oslabená jeho odchodem z funkce ministra zahraničí i předsedy TOP 09, by byla pro ČSSD snadnějším terčem, než je dnes.

Vedení ČSSD po skončení prvního kola ovšem podpořilo Zemana, jakkoliv jen v podobě „měkké“ výzvy, ať její voliči podporu „zváží“. Nebylo samozřejmě možné, aby přímo podpořilo Schwarzenberga, jehož vládě se chce za několik dní pokusit vyslovit nedůvěru. Ale lze se ptát, zda spíše nemělo využít svého práva mlčet, což by v daném kontextu vyznělo jako nepřímá podpora Schwarzenberga, tak jak to udělal její prezidentský kandidát Jiří Dienstbier.

Střet mezi Zemanem a Schwarzenbergem má totiž dvě osy. Jedna je vskutku pravo-levá, přičemž o její účinnosti rozhodne právě to, do jaké míry se podaří Zemanovi udělat hlavní téma druhého kola z věrohodné kritiky nepopulární vládní politiky. I třeba jen vlažná podpora ČSSD mu v této snaze nepochybně pomůže.

Druhou osou je souboj symbolických významů. Na této ose je Zeman pokračovatelem Václava Klause „jinými prostředky“, snad jen s výjimkou Zemanových proevpropských postojů. Není náhodou, že Klaus svojí podporu pro Zemana ani příliš neskrývá.

Schwarzenberg na této ose naopak navazuje na prezidenta Václava Havla, což je dědictví, které v sobě nese mnohem více významů, než je jen souboj levice a pravice. Patří sem schopnost reprezentovat zemi důstojně v zahraničí, starost o lidská práva, jakož i mnohem menší apetit, než je ten Klausův, českou společnost a její ústavní systém nesmiřitelně štěpit.

Svojí, jakkoliv nikterak nadšenou, podporou pro Zemana se ČSSD vzdává příslušnosti k těmto symbolům ve prospěch ideologických symbolů, které patří spíše do stranické politicky. Navíc se tak ocitá v jednom táboře s Václavem Klausem i dědictvím opoziční smlouvy, což se může jí i české společnosti obecně krutě vymstít.

Právo, 14.1.2013

11. 01.

Historické kořeny a politické důsledky nesamozřejmosti českého národa: Diagnóza – trauma

Jiří Pehe Přečteno 14666 krát

Trauma definuje psychologická literatura v nejobecnější rovině jako psychické zranění či duševní stav člověka, ke kterému dochází v důsledku traumatické či traumatizující události. Traumatem se rozumí zážitek, který ve velké míře porušuje duševní rovnováhu.

Ačkoliv o traumatech se obvykle mluví v souvislosti s jedinci či menšími skupinami lidí, kteří byli vystaveni například tragickým událostem, traumatizované může být i národní společenství, a to jak v důsledku konkrétních historických kalamit, jako byl třeba holocaust v případě Židů, tak proto, že je dlouhodobě vystaveno nebo vystavováno situacím, které mají traumatické dopady.

Český národ se v mnoha ohledech jeví jako typická traumatizovaná skupina. Mnohé z patologických jevů v současném chování českého národního společenství, jako jsou neúcta k zákonům, politika pojímaná coby permanentní válečný stav či neschopnost vyrovnat se pravdivě s minulostí, souvisejí nejen s nedostatkem demokratických zkušeností, což je společné všem mladým demokraciím, ale také s traumatizovaným stavem národní mysli.

***
Milan Kundera ve svém projevu na Sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 řekl, že k nejvýraznějším určením českého národa patří nesamozřejmost, neboť existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí. Národní existence je podle Kundery pro většinu národů daností povýšenou nad jakákoli tázání. Nepříliš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých, ale podle Kundery umožnila českému národu, aby nepodlehl této klamavé sugesci.

Formulace „nepodlehl klamavé sugesci“ naznačuje, že Kundera viděl nesamozřejmost jako něco pozitivního. Jenže žít s vědomím nesamozřejmosti je velmi obtížné. Jedinci nesamozřejmost existence, tedy pocit ohrožení, vytěsňují, ať už se jedná o možnost, že můžeme v kterémkoliv okamžiku zemřít či že jednoho dne určitě zemřeme.

Existuje jen málo jednotlivců, kteří žijí s neustálým vědomím své vlastní nesamozřejmosti i nesamozřejmosti existence či bytí obecně, a vysoký počet takových jedinců najdeme nejen mezi tvůrčími lidmi, ale také v psychiatrických zařízeních.

Nabízí se tedy legitimní otázka: Je akutní vědomí nesamozřejmosti pro národ záležitost spíše traumatizující, nebo potenciálně spíše přínosná?

Václav Bělohradský, který Kunderovu tezi rozvedl, se přiklání k tomu, že nesamozřejmost národa je zkušenost traumatizující. Domnívá se, že „v kolektivním vědomí velmi nesamozřejmých národů je stále živé národní trauma, jímž byl zánik (vinou vlastní nebo přesily nepřátel) nezávislého státu; tato traumatizující paměť ztráty nezávislosti je nejdůležitějším zdrojem legitimity politického rozhodování“.

Nejznámější je v tomto ohledu mnichovské trauma z roku 1938, ale to samo navazovalo na trauma porážky české protestantské šlechty na Bílé hoře 1620, která se do národního povědomí zapsala i jako ztráta samostatnosti na téměř tři sta let ve prospěch Habsburků. Na tyto dvě kalamity navazují traumata z roku 1968, v němž během invaze vedené Sovětským svazem neprohrál jen reformní experiment československých komunistů, ale také možnost větší nezávislosti na Moskvě. A pro Čechy, mnohem více než pro Slováky, byl traumatem i rozpad společného státu v roce 1993.

Toto trauma ze zániku státu, který si nesamozřejmý národ vytvořil a pak jej opakovaně ztratil, vytváří pocit permanentního ohrožení. Je to pro národní identitu natolik těžký zásah, že jeho politika i kultura jen málokdy dokáží pracovat s tímto traumatem pravdivě, tedy tak, aby dokázaly najít více méně historické realitě odpovídající míru zavinění jiných národů, natož toho vlastního. V politickém diskurzu je proto toto trauma přítomné téměř vždy jen v mytologizované podobě.

***
V českých dějinách se takové politické mytologizování dějin vyskytuje ve všech výše zmíněných příkladech traumat plynoucích ze zániku vlastního státu či z potlačení ambicí na nezávislost: v interpretaci husitství, v interpretaci porážky české protestantské šlechty katolickými Habsburky na Bíle hoře, v interpretaci mnichovského diktátu nebo v interpretaci příčin nástupu komunismu. Spojují se zde dva jevy, s nimiž pracuje v případě jedinců i psychologie: role oběti a mytologizace vlastního (v tomto případě národního) příběhu.

Podle Kundery se nejenom národ, ale i každý člověk snaží ustavičně proměňovat svůj život v mýtus, snaží se ho tak říkajíc přepsat do veršů (většinou špatných)... a Bělohradský dodává: „Velmi nesamozřejmé národy přepisují svou minulost do veršů s hysterickou vášní a svou zveršovanou podobu pak hájí popuzeně proti každému, kdo by chtěl nahlédnout pod pozlátka veršů – odhalit účelovost a historickou omezenost té konstrukce. Kdo strhne pozlátka veršů z minulosti velmi nesamozřejmého národa, riskuje vyloučení z národní pospolitosti a často je i trestán státní mocí.“

V téměř přímém přenosu můžeme sledovat tento jev v současném Polsku, kde nejprve vyvolala před několika lety vášnivou polemiku kniha Jana Grosse o více než aktivní spoluúčasti Poláků na protižidovském pogromu v Jedwabném na konci 2. světové války, a když se celá debata poněkud uklidnila, rozvířil ji ještě více film režiséra Wladyslawa Pasikowskeho, kterého někteří polští politici vykazují z polského národa jako zrádce.

V českém kontextu jsou podobným historickým tabu, které narušuje mytologizovanou verzi minulosti, například názory, že Češi byli aktivními strůjci poválečného vyhnání tří miliónů sudetských Němců, a neplnili tedy jen jakési zadání mocností z konference v Postupimi.

Všechny národy, i ty méně nesamozřejmé než je český, svou historii tak či onak mytologizují, ale v případě velmi nesamozřejmých národů se mohou měnit v mýtus celé dějiny, tak jak jsme to viděli u českých obrozeneckých historiků. Tento mytologizovaný národní příběh pak slouží jako tmel národní identity. Národ může dokonce s pomocí mýtů či přímo ze zfalšovaných dějin, které představovaly v českém kontextu podvrhy v podobě Rukopisů, povstat z mrtvých.

Součástí mytologického vyprávění malých nesamozřejmých národů je téměř vždy role národa jako oběti mocnějších národů nebo dokonce tajemného spiknutí. V českém kontextu se tak opakovaně setkáváme s populárním a obecně přijímaným výkladem dějinných událostí, v nichž je národ portrétován jako dobře to myslící oběť jiných. Anebo řečeno jinak, národ byl obětován, protože „předběhl svou dobu“ anebo „viděl věci příliš pravdivě“.

***
Mytologizace dějin s pomocí vysvětlení, která vykreslují národ jako bezbrannou, dobře to myslící oběť jiných, souvisí tak s další figurou, která se uplatňuje i v psychologii traumatizovaného jedince, tedy s pocitem vlastní výlučnosti nebo dokonce mesianismu. Koneckonců ani sám Kundera se jistému mesianismu neubránil, když v roce 1968 v článku Český úděl nabídl tezi, že socialismus s lidskou tváří byl jakousi kvalitativně novou formou humanismu, do kterého se promítlo to nejlepší z českých dějin, a česká národní idea tak získala platnost univerzální.

Zmíněný text byl součástí polemiky mezi Kunderou a Václavem Havlem o smysl Pražského jara. Zatímco Havel v Pražském jaru viděl pouze „prozaický“ pokus o obnovení politické plurality, Kundera byl přesvědčen o světodějnosti československého experimentu, a argumentoval tím, že se podobné ideje mohly zrodit vlastně jen na půdě malého národa, jako je ten český.

Kunderova teze patří k iluzím, občas na hranici kýče, které si o sobě nesamozřejmé národy často vytvářejí. Byla v jistém slova smyslu jedním z předchůdců současných iluzí o specifickém přínosu českého národa Evropské unii. Naši politici evropský integrační proces prý zdravě zpochybňují, protože mají i ve světle národní historie schopnost vidět údajně jasněji než ostatní nástrahy integračního procesu.

Otázkou je, zdali pocit nesamozřejmosti, plynoucí z opakovaného ohrožení národní existence, plodí skutečně výjimečné intelektuální výkony, které takový národ může nabídnout světu, anebo zda přesvědčení o vlastní výjimečnosti, či dokonce mesianismu, nejsou mnohem více produkty provincialismu, který se opírá o příliš mytologizovanou verzi národní historie. Jedním z faktů české národní historie totiž je, že v posledních téměř 400 letech, byly české země po zhruba 350 let provincií. Nejprve Vídně, pak Berlína, nakonec Moskvy.

Jedním z traumatizujících rysů tohoto typu defenzivního provincialismu je nedůvěra k politickým elitám, které nejsou tak říkajíc „naše“. V českém případě byl tento jev umocňován tragickou zkušeností vymýcení elit, které se postavily Habsburkům na Bílé hoře, a programovém poněmčení elit, které pak zbyly. To vše bylo doprovázeno cílenou rekatolizací české populace.

Trauma násilné rekatolizace má zřetelné následky dodnes v podobě nedůvěry většiny Čechů vůči náboženství, které buď nahlížejí jako jen další formu moci anebo jako pouhý kulturně podmíněný fenomén, když jej tak snadno lze pod tlakem vítězů vyměnit za jiné.

***
Traumata rekatolizace a poněmčení vedoucího téměř k zániku národa i dekapitace elit tak dodnes ovlivňují postoje Čechů ke světu a politické chování nových elit. Jednou z obraných reakcí na výše zmíněná traumata je nadřazování kultury nad politiku. Kultura měla mýtotvornou roli, byla jedním z léčiv nemocného národa, ospravedlňovala jeho samotnou existenci.

Brala na sebe opakovaně v podstatě politickou roli, zejména v podobě podvratného formulování politických požadavků. Vznikla tak celá subkultura dvojsmyslného vyjadřování a narážek, kterým každý v národním společenství rozumí – mentalita, kterou vystihl říšský protektor Heydrich, když popsal Čechy jako „smějící se bestie“.

Tato podvratná kultura, namířená proti těm, kdo „nás“ kontrolují, ovšem – jak si povšiml i Masaryk – vytvořila sice jistý druh nadání a inteligence, ale zároveň nestálost, nerozvážnost a politickou nezkušenost, což podle TGM vytvářelo živnou půdu pro demagogii.

Připočteme-li k tomu, že jen během 20. století se politické, a částečně i kulturní elity v českých zemích opakovaně měnily během hned několika historických zvratů, chybí tu podmínky pro zakořenění stabilní politické kultury a tvorbu respektovaných elit, které by Masarykem kritizované jevy mohly změnit.

Výsledkem je naopak pokračující nadvláda plebejské mentality, která je na jedné straně někdy vnímána jako zdroj jistého typu liberalismu a citu pro společenskou rovnost, ale zároveň je silně antielitářská.

Ti „nahoře“ – dříve ti ve Vídni, Berlíně nebo Moskvě, popřípadě jejich místodržící, a později nové domácí elity formující se ve svobodných poměrech – jsou v plebejské kultuře vnímáni často jako zdroj posměchu či pohrdání. Jsou automaticky považováni za „podezřelé“ už jen proto, že jsou takříkajíc „nahoře“. Nestačí tedy pravidelně střídat zavedené strany ve volbách, ale lepší je vyměnit rovnou celou politickou elitu. Jak upozorňuje Bělohradský, v českých zemích se neformuje skutečná politická opozice, ale „opozice proti politice“.

Politická veřejnost v traumatizovaném českém národě je velmi slabá, protože lidé, poučeni historií, se politice, zejména stranické, vyhýbají. Navíc politický provoz a racionalita jen těžko odolávají nárokům mytologizované historie vyvěrající z národních traumat, což zneužívají demagogové. Ti mluví o potřebě návratu k jakýmsi historickým jistotám a tradicím, jakkoliv není vůbec jasné, v kterém historickém období permanentně ohroženého národa by se tento zlatý věk měl nacházet. Pokračují tedy jen v dalším mytologizování českých dějin.

Bělohradský navíc správně zdůrazňuje, že důležitým rysem nesamozřejmých národů je něco jako věčná úzkost z míru. Jejich státy jsou totiž výtvory poválečných chaosů, je do nich vepsána vůle vítězů trestat poražené. Nezávislost nesamozřejmých národů je výsledkem války, proto v nich přežívá válečná mentalita i v době míru.

Ta se projevuje například potřebou generovat umělé krize, protože klid je podezřelý. Řečeno s trochou ironie, při delším období klidu a stability začne mít traumatizovaná společnost v nesamozřejmém národě pocit, že něco není v pořádku.

Dalším dopadem je, že i demokratická politika je cosi jako válečný stav, v němž se nevede strukturovaná diskuse a nehledají se kompromisy, ale bojuje se ze zákopů s tím, že jen občas, a na krátkou dobu, lze uzavřít příměří. To se pak bohužel přenáší i na mezinárodní úroveň, kde i přátelské a solidární organizace, jako je třeba Evropská unie, jsou podstatnou částí politiky nahlíženy spíše jako možní nepřátelé nebo jako instituce, které je třeba využít k našemu prospěchu, aniž bychom dali něco zpět. Navíc se do souboje části politických elit s takovými institucemi promítá i výše zmíněná tradice podvratné kultury.

***
Nejen traumatizovaní jedinci, ale i traumatizované národy potřebují poměrně dost času v příznivých podmínkách, aby se vyléčili. Jedním z prvních kroků musí být překonání syndromu oběti, což není možné bez pravdivého překonání mytologizovaných dějin a přijetí odpovědnosti za vlastní činy.

Bohužel syndrom oběti, kdy je národ portrétován jako oběť jiných, mocnějších, a mytologizace dějin tvoří společně tak trochu začarovaný kruh. Zřetelné je to například i v současných neúspěšných snahách vyrovnat se pravdivě s obdobím komunismu, protože většina lidí se vidí jako oběti, nikoliv spolustrůjci systému, a komunistický systém jako takový vnímají v mytologizované verzi jako českému národu zvnějšku vnucený.

Arsenál nástrojů, který si národní společenství vytváří k podvracení systému, jehož se cítilo být obětí, byl hluboce internalizován. Kdo nekradl, okrádal rodinu. Dokonce i kariéru bylo možné dělat a dnes zpětně ospravedlňovat, jako to vidíme v případě některých prezidentských kandidátů, coby pragmatickou pozici oběti systému, ba jako boj se systémem! Je zřejmé, že tyto hluboce zažité postoje jsou v přímém rozporu s tezí, že svoboda je i odpovědnost, která stojí v základech fungujících demokratických společností.

Je tedy zřejmé, že ozdravení české společnosti i politického systému nedosáhneme změnami pravidel hry, jak si myslí například ti, kdo si slibují změnu poměrů od jiného volebního systému. Stejně jako u traumatizovaného jedince lze změny dosáhnout jen konfrontací s vytěsněnou minulostí, kterou naše národní společenství překrylo mýty, předsudky a sebeklamem. Jinými slovy, neuspějeme, pokud nesvedeme úspěšný souboj s hegemonií falešného vědomí, které jako mlha zabraňuje české společnosti najít správný směr ve svobodných poměrech.

Právo, příloha Salón, 10.1.2013

10. 01.

Kam Klaus dojede po druhém Sarajevu?

Jiří Pehe Přečteno 4077 krát

Prezident Václav Klaus reagoval protitútokem na zdrcující kritiku svojí rozsáhlé amnestie, která zastavila i trestní stíhání řady lidí, pro něž se u nás ujal pojem „tuneláři“. Jeho argumentace je pozoruhodná.

Především ukazuje, jak neobyčejně rozměrné je jeho ego, když tvrdí, že kritikům prý nejde o nějakou amnestii, ale o Václava Klause.

Přeloženo do normální řeči, nepřátelům nejde o tisíce podvedených chudáků nebo o spravedlivé potrestání velkých zlodějin, jde jen o Václava Klause! Chtějí ho těsně před koncem prezidentství očernit, protože se bojí jeho aktivit v post-prezidentském období.

A co veřejnost? Prezident si je jist, že její velká část byla zmanipulována masivní mediální kampaní. Tohle všechno ale už prý zná z minulosti, a stejně jako před patnácti lety, po tzv. sarajevském atentátu, říká všem nebojácně „jedeme dál“.

Stejně jako v mnoha dalších Klausových projevech z nedávné minulosti slyšíme nejen temné narážky, ale i slovník éry normalizace. Vždyť tak rozsáhlou „kampaň“ musí někdo řídit. Kdo? Obyčejným zrakům ukrytý „ústřední výbor“ mediokracie nebo snad nějaká tajná Národní fronta politických stran, které Klausovu amnestii kritizují napříč politickým spektrem? Anebo jsou za vším zase „našeptávači“ a rozeštvávači? Prezident je v tomto směru tajnosnubný.

Ví ale s určitostí, že nepřátelská kampaň je proti němu vedena proto, že on, Václav Klaus, symbolizuje určité hodnoty. V tom má--naneštěstí pro sebe--pravdu. Chtě nechtě je totiž právě on symbolem „mafiánského kapitalismu“, jehož systémová korupce, kmotři a stát zamořený šlendriánem se zajídají stále většímu počtu lidí.

Když politik, který je považován za „stvořitele“ tohoto sytému, omilostní tuneláře a defraudanty dva měsíce před odchodem z funkce, nemůže to bohužel značná část veřejnosti vidět jinak, než jako cynickou tečku, potvrzující výše zmíněné „hodnoty“. Pokud chce Klaus „jet dál“ s těmito hodnotami, daleko nedojede. Česká společnost jich má po krk.

Jenže prezident se možná jen snaží odvést pozornost. Zná své „pappenheimské“ v médiích, a ví, že se při slovech „kampaň“ a „manipulace“ z úst nejvyšších chytnou v leckteré redakci za nos. A hlavně, že místo kritizování amnestie začnou čile spekulovat, co svým „jedeme dál“ vlastně myslel. Novou stranu, převzetí ODS, anebo snad, nedej Bože, ještě něco většího?

Potíž je v tom, že Klaus z roku 2013 není Klaus z roku 1998, a řady jeho „pappenheimských“ v médiích i jinde notně prořídly. Když se tedy nyní snaží vyvolat dojem, že na něj spiklenci páchají druhý „sarajevský atentát“, vybaví se mnohým známé pravidlo, které říká, že historické události se dějí dvakrát: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška.

Jelikož ovšem fraškou svého druhu byla už první Klausova hra na politický „atentát“ v roce 1998, jakkoliv mu nakonec v nezkušené demokracii tehdy pomohla, zdá se, že se historie tentokrát odehraje v opačném gardu: nejprve jako fraška, podruhé jako tragédie.

Právo, 10.1.2013

09. 01.

Prezident jako Jára Cimrman

Jiří Pehe Přečteno 9380 krát

První přímá volba prezidenta je pozoruhodný fenomén i proto, že odhaluje leccos zajímavého o českém národě. Možná nejzajímavější je rozpor mezi ambicemi a aspiracemi na jedné straně a realitou na straně druhé.

Vezmeme-li v úvahu jistou míru obecného zhnusení nad údajně nekvalitními kandidáty, zhmotňující se do v Česku populárního tvrzení „není koho volit“, a přidáme-li nejrůznější vyjádření, včetně těch z úst komentátorů a „osobností“, o tom, jak by měl kandidát na prezidenta vypadat, zdá se, že požadavky českého národa by mohl beze zbytku naplnit jen nějaký novodobý Jára Cimrman.

Tedy všemu rozumějící génius s potřebnými politickými zkušenostmi, mluvící pěti jazyky, mající pestré mezinárodní kontakty i reputaci, a zaručeně nekomunistickou minulost. Prošedivělé skráně a obecně tatíčkovský vzhled jsou definitivnímu plusy.

Realita je ovšem jiná než tyto aspirace. O post prezidenta soutěží kandidáti, kteří jsou, zdá se, podle mínění většiny národa z různých důvodů spíše nevyhovující, a to včetně těch, kteří mají reálnou šanci postoupit do druhého kola.

Kandidátům se vyčítá všechno možné: barvitá politická minulost anebo naopak nedostatek politických zkušeností; stranickost nebo nestranickost; přílišná pravicovost anebo naopak přílišná levicovost; bývalé členství v komunistické straně anebo naopak přílišný antikomunismus; přílišná síla osobnosti anebo naopak úřednická bezbarvost; údajné vazby na různé zákulisní ekonomické zájmy anebo nedostatek vazeb na kohokoliv.

Zajímavé je, že v rozporu s výše zmíněnými přáními, abychom měli prezidenta, který by byl jakýmsi „největším Čechem“, i kdybychom si ho měli vymyslet jako Cimrmana, se v předvolebních průzkumech umisťují nakonec na prvních místech kandidáti, kteří s tímto ideálním profilem nemají moc společného.

Existuje zde zvláštní rozpor mezi tím, na co v postavě prezidenta aspirují média a výzvy „osobností“ na jedné straně, a tím, čemu nakonec dává přednost „lid“. Tomu, když už si musí vybírat z obecně prý spíše nekvalitních kandidátů, kteří nenaplňují lidové představy o „největším Čechovi“, je především dost ukradená komunistická minulost dosavadních favoritů, jakkoliv by se leckdo při četbě pravicových deníků mohl domnívat, že členství toho kterého kandidáta v KSČ je stěžejní problém.

Lidu také, jak se zdá, příliš nevadí, že jeden z favoritů je narcistický hulvát a rádoby všeználek, který považuje nemalou část národa za hlupáky, zatímco druhý je „muž bez vlastností“.

Zamyslíme-li se nad tím, co činí právě tyto dva kandidáty (zatím jen podle průzkumů) nejpopulárnějšími, dospějeme k možná překvapivému závěru, že právě oni nejlépe reprezentují to, čím průměrný buď Čech skutečně je, anebo co mu imponuje.

Většina lidí u nás nemá ani úplně bezvadnou minulost, ba si na rozdíl od hlasité antikomunistické menšiny nemyslí, že všechno, včetně jejich životů, bylo v minulém režimu špatné. Stejně jako jeden ze dvou favoritů se nemalá část národa pružně přizpůsobuje režimům a okolnostem. A protože se považují jen za „oběti“ historických okolností, pro mnohé dokonce i členství v KSČ mohlo být „obětí“ svého druhu, protože to prý byla „daň“, kterou člověk s talentem a ambicemi musel zaplatit za kariéru.

A stejně jako druhý z favoritů je nemalá část národa přesvědčena, že i navzdory historickým „okolnostem“, popřípadě pod jejich vlivem, jsme vlastně „mistři světa“, kteří všechno vědí lépe než ostatní, a pokud to někdo zpochybňuje, je idiot a blbec. Ani tento druhý favorit nebyl žádným „elitářským“ disidentem, byl jen v „šedé zóně“, což se mu dá odpustit. A nehraje si na žádného antikomunistu, což je velkému množství lidí nepochybně sympatické, protože navzdory své toleranci pro leckterou špatnou vlastnost, Češi obecně nesnášejí pokrytectví hraničící s kýčem.

Snad někde v národě existují lepší kandidáti, než ti, kteří nakonec v prezidentském klání soutěží, ale ti se jaksi k soutěžení neodhodlali. Možná právě proto, že jsou dost chytří na to, aby se nechali vláčet bahnem kádrovací mašinérie, která se v národě s neurovnanou minulostí nutně v soutěži o „největšího Čecha“ spustí.

Možná tak přímá volba nakonec nabízí pro úřad prezidenta kandidáty, kteří tak či onak nejlépe reprezentují, čím česká společnost dnes většinově skutečně je. Václav Havel a svým způsobem i Václav Klaus byli prezidenty „revolučními“, kteří ztělesňovali spíše ambice a aspirace podstatných částí české společnosti, a i proto jich postupně měla stále větší část společnosti tak říkajíc „plné zuby“.

Na přímou volbu lze žehrat z teoreticko-ústavních i politologických pozic, ale zdá se, že mnohem více než volba nepřímá vypovídá o tom, kým skutečně jako národ jsme. Ano, v jistém slova smyslu spousta lidí zdánlivě nemá „koho volit“, ale když se pořádně polem kandidátů proberou, zjistí, že tam sice není žádný „největší Čech“, jak si ho stvořila národní představivost, ale že tam najdou kandidáty, jako jsou oni sami. Pokud je „nemohou volit“ je to na pováženou.

Obecně není situace v žádném případě tak tragická, jak ji popisují ve světle dosavadních průzkumů některá média. Každý ze čtyř kandidátů, kteří mají jistou šanci probojovat se do druhého kola, a dokonce i každý z obou dosavadních favoritů, bude nepochybně lepším prezidentem, než ten současný. To není málo.

Deník Referendum, 9.1.2013

08. 01.

Ztraceni v minulosti

Jiří Pehe Přečteno 3560 krát

Česká společnost bloudí v labyrintu nezpracované minulosti. Žije v zajetí historických mýtů a snah „vyrovnávat“ se s minulostí s pomocí účelových politických interpretací. I proto nemáme čas na budoucnost, a například v Evropské unii Česku ujíždí vlak.

O politické mytologizování našich dějin se v posledních letech nejpilněji stará prezident Václav Klaus, který i ve svém posledním novoročním projevu volal po návratu k prý osvědčeným hodnotám minulosti, ačkoliv není jasné, co tyto hodnoty jsou, a kde je v turbulentních českých dějinách hledat.

Klaus se v poslední době snaží politicky využít zejména vzdálenější „bájnou“ minulost, zatímco k „tlustým čarám“ za velmi nedávnými excesy mafiánského kapitalismu, který pomohl stvořit, využívá „feudální“ pravomoci milostí a amnestií. Část politické třídy, zejména napravo od středu, pro změnu neúnavně vykládá z údajně morálních pozic naše dějiny v druhé polovině 20. století.

Sečteme-li všechny restituce, zákony o uznání i odškodění různých „odbojů“, a zákony kodifikující určitou interpretaci minulosti (například lustrační zákon, zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů, zákon o zločinnosti komunistického režimu, nebo Lex Beneš a Lex Havel), jeví se Česká republika jako učiněný přeborník ve „vyrovnávání s minulostí“.

Až na to, že se toto „vyrovnávání“ děje jen na úrovni politiky a uměle vytvořených ústavů, nikoliv ve společnosti. Politikům přitom primárně nejde o „morální vyrovnání“, ale o vyžívání minulosti jako politické zbraně a k ospravedlňování nových přesunů majetku, i kdyby to mělo být jen rozdílem jediného hlasu.

Uzákoňování minulosti je samozřejmě fraška. Nejen proto, že politici nemají co vykládat minulost, ale i proto, že o minulosti u nás neproběhla žádná otevřená diskuse, jdoucí „na dřeň“. Klidně tak můžeme mít zároveň jak zákon o zločinnosti komunismu, tak prosperující komunistickou stranu, tak téměř nikoho, kdo by byl za deklarovanou zločinnost bývalého režimu stíhán.

Teoreticky hezky zastřešil český alibismus ve vztahu k minulosti už v roce 2003 prezident Klaus, když zpochybnil roli disidentů při pádu komunistického režimu a vyzvedl zásluhy „masy mlčících občanů“. Vlastně tak žijeme ve státě, v němž byli skoro všichni oběti, ale zároveň také „odbojáři“ proti režimu Čechům kýmsi vnucenému. Domyšleno do logických důsledků, odškodnění za minulé křivdy by u nás měli být skoro všichni--samozřejmě až na ty, které vyloučí dnešní politika opožděného antikomunismu a neutuchajícího boje se sudetskými Němci.

Tento alibismus nabízí politice ve vztahu k minulému režimu řadu možností, jak účelově přepisovat dějiny z pozic vítězů a mobilizovat voliče. Za antikomunisty, kteří by například ani za nic nejmenovali vládu s účastí KSČM, se tak dnes mohou vyhlašovat dokonce i někteří prezidentští kandidáti, kteří byli členy KSČ.

Ve zdravých společnostech je minulost jako víceméně uklizený dům, z něhož se dá dívat do budoucnosti, i když může mít svá temná zákoutí. U nás zůstává minulost bohužel bažinou, která do sebe stahuje nejen budoucnost, ale opakovaně proměňuje i přítomnost, v současnosti třeba prezidentské klání, ve frašku populistických výkřiků a kádrování.

Právo, 8.1.2013

Archiv článků: leden 2013