Archiv článků: říjen 2013

30. 10.

Kdo hraje v prezidentově režii

Jiří Pehe Přečteno 23040 krát

Obecně se soudí, že v současném souboji o vedení sociální demokracie mezi předsedou Bohuslavem Sobotkou a křídlem prvního místopředsedy Michala Haška hraje Hašek podle not prezidenta Miloše Zemana. Režíruje-li ale prezident opravdu tento kus, a je-li pravda, že se útok na Sobotku, jak tvrdí on, připravoval bez ohledu na výsledek voleb, pak si musíme položit otázku, co tím prezident sleduje.

Pokud by ČSSD vyhrála volby se silným mandátem, bylo by jasné, že se Zeman vcelku logicky snaží přetvořit ČSSD s pomocí tábora svých příznivců v ní v prezidentskou stranu. Takové převzetí úspěšné strany by se nejspíš vzhledem k posílenému mandátu předsedy muselo odehrát jinak, řekněme postupněji, než v podobě vnitrostranického puče den po volbách.

Asistoval-li prezident u puče den po volbách, v nichž strana zdaleka nedosáhla kýženého výsledku, bylo cílem evidentně něco jiného. Zeman je příliš dobrý politický analytik, aby nevěděl, že způsob i načasování takového puče, způsobí ve straně rozvrat. Proč by ale chtěl prezident ČSSD rozvrátit?

Logická odpověď zní, že pokud Zeman nemůže mít v podobě ČSSD silnou prezidentskou stranu, je v jeho zájmu, aby bylo celé stranické spektrum rozdrobené, neschopné dohodnout se na silné vládě. Jenom takový scénář dělá z prezidenta ústředního politického hráče i v situaci, kdy za sebou nemá vlastní silnou stranu a vládu.

Je-li ale cílem rozkolu v ČSSD v Zemanově režii skutečně oslabit parlamentní systém, v němž proti prezidentovi stojí vláda sebevědomých stran, pak v Zemanově režii momentálně hrají, aniž by si to plně uvědomovali, i představitelé ANO, TOP 09, občanských demokratů a lidovců, když vylučují většinovou koalici, která by měla 103 hlasů.

Každé prohlášení předáků ANO a lidovců, kteří by mohli vytvořit koalici s ČSSD, že je třeba čekat na to, jak se věci vyvinou v ČSSD, stejně jako každé prohlášení představitelů TOP 09 a ODS, že nemohou spolupracovat s lídrem ANO Andrejem Babišem, nebo naopak Babiše, že nemůže spolupracovat nimi, hraje do rukou Zemanovi.

ČSSD totiž už spolehlivým koaličním partnerem nebude, je fatálně rozpolcená, a z rozkolu se bude vzpamatovávat léta. Stabilní vláda s její účastí je už jen fikce.

Pokud Zeman opravdu režíruje kus, jehož cílem je oslabit strany po volbách, pak je též jeho záměrem nechat vládnout svoji prezidentskou vládu bez mandátu, jak dlouho to půjde, zatímco bude dál posilovat svoji pozici. To nejhorší, co by se mu mohlo stát, je, že ANO a lidovci přestanou hrát hru,v níž čekají na to, jak se situace vyvine v koaličně už nepoužitelné ČSSD, a místo toho, začnou dávat dohromady vládu s ODS a TOP 09, třeba v čele se silným Babišem, jejímž hlavním cílem bude postavit hráz prezidentovi.

Nemusela by to přitom ani být vláda na čtyři roky, ale třeba, na rozdíl od té Zemanovy, dočasná vláda skutečných odborníků s politickým mandátem od parlamentní většiny, která by vedla zemi k předčasným volbám, pokud by zmíněné strany usoudily, že spolu čtyři roky plnohodnotně vládnout nedokážou.

Pokud budou ANO, ODS, TOP 09 a lidovci spolupráci dál odmítat, budou hrát v Zemanově režii stejně, jako v ní už hraje ČSSD. Paradoxně taková dočasná vláda by mohla být koneckonců řešením i pro antizemanovskou, tedy sobotkovskou část ČSSD, takže by mohla mít nakonec i podporu části ČSSD.

ČRo Plus, 30.10.2013

29. 10.

Žvanil na Hradě

Jiří Pehe Přečteno 25262 krát

Mnozí asi předpokládali, že prezident Miloš Zeman ve svém prvním projevu u příležitosti nejdůležitějšího státního svátku, který má navíc kvůli předávání státních vyznamenávání plně v režii, bude mluvit o podstatných věcech.

Kupříkladu že nastíní, jak vidí budoucnost České republiky v Evropské unii, či budoucnost samotné EU. Nebo jak nahlíží na zahraniční politiku, v níž hraje, i ústavně, důležitou roli. Nebo že řekne něco ke krizi českého politického systému, která hrozí přerůst v úplný rozpad.

Pan prezident ale prohlásil hned na začátku svého projevu, který se ukázal být nakonec jen takovým bohorovným, typicky zemanovským mudrováním, něco v tom smyslu, že o věcech, jako je postavení Česka v EU se mluvilo v minulosti, a že se také mluvilo (asi zbytečně) o dějinách v jakémsi příliš obecném smyslu.

On bude tudíž mluvit o konkrétních lidech. Filozof by řekl, o roli osobnosti v dějinách.

Pan prezident pak asi půl hodiny pronášel banální fráze. Třeba o tom, jak lidé, které vyznamenává, nejsou jen nějací konformisté, ale šli prý ve svých životech proti proudu. Zřejmě přitom také myslel trochu na sebe a představoval si v duchu, jak deset let plul proti proudu zrádců na svém nafukovacím člunu na Vysočině, až ho spravedlivé dějiny donesly na Hrad, kam dle svého přesvědčení nepochybně patří. Jinak by přece neorganizoval už deset let „deratizaci“ krys, které mu v cestě na Hrad zabránily před deseti lety.

Možná mu při bohorovném rozjímání o roli osobnosti v českých dějinách (což není totéž jako role osobnosti ve světových dějinách) blesklo hlavou, jak jen den před projevem organizoval s haškovci puč v ČSSD. Možná Michal Hašek a Zdeněk Škromach dostanou vyznamenání příště.

Nic proti vyznamenaným, jsou to vesměs úctyhodné osobnosti. Až na to, že řada z nich v posledních měsících proslula buď podporou Zemana v prezidentské volbě, nebo podporou pro jeho SPOZ ve volbách do Sněmovny. Nelze se než podivit, že Zemanovi i těm vyznamenaným není vyznamenávání za těchto okolností trapné.

Ale zpět k projevu. Nepíše se to snadno, jde přeci jen o hlavu státu, ale pan prezident prostě asi půl hodiny jen tak spatra žvanil. Nakonec samozřejmě také nezapomněl říci, kdo jsou v kontrastu s vyznamenanými ti skuteční ubožáci. Jsou to komentátoři, kteří jsou prý už z principu zlí a nemají za sebou prý žádné dílo. Nespecifikoval, zda tím dílem myslí třeba knihy nebo organizování vnitrostranických převratů a opozičních smluv.

Kdo z nich za sebou nějaké dílo kromě komentování má, záleží zřejmě na úsudku pana prezidenta. Možná nám to řekne v příštích Hovorech z Lán.

28. 10.

Tragédie sociální demokracie

Jiří Pehe Přečteno 11985 krát

Česká strana sociálně demokratická má historicky těžký osud. Po vzniku Československa se z ní odštěpila komunistická strana, která ji v roce 1948 nakonec, i kvůli oportunistům ve straně, pozřela. Po roce 1989 se znovu konstituovala, ale až do nástupu Miloše Zemana do jejího čela měla problémy se prosadit.

Když už se zdálo, že bude hrát roli autonomní demokratické levice, vyměnil Zeman levicové principy za pohodlné vládnutí s opoziční smlouvou v zádech, a strana, dělící si prebendy s ODS, rychle prorostla nejrůznějšími klintelistickými zájmy.

Vladimír Špidla, bytostný sociální demokrat, se snažil s tímto dědictvím vypořádat i tím, že nepodpořil Zemana v prezidentské volbě v roce 2003. Toto rozhodnutí je také jednou z příčin současné krize ČSSD.

Uražený Zeman využíval svoje spojence ve straně po celých deset let, až do svého zvolení prezidentem v přímé volbě, k podvracení své bývalé strany. Založil dokonce stranu vlastní, jejímž jediným úkolem bylo sebrat co největší počet hlasů ČSSD, tak aby nemohla vládnout. Když volby v roce 2006 dopadly patem, pomohli přeběhlíci netající se úzkými vazbami na Zemana vytvořit pravicovou vládu Mirka Topolánka.

Všem rozumným sociálním demokratům mělo být jasné, že v přímé volbě nesmí zvolení pomstychtivého Zemana připustit. Vždyť ve svých knihách mluvil otevřeně o potřebě deratizace „krys“, které ho při prezidentské volbě v roce 2003 zradily.

Zeman měl svoji pátou kolonu v ČSSD už v době volby, ale k jeho zvolení prezidentem přispěla také bohužel špatná taktika sobotkovského vedení, které prezidentskou volbu podcenilo.

Jiří Dienstbier byl sice nejnadějnější tváří „nové“ ČSSD, ale nesplňoval, už kvůli svému relativnímu mládí, kritéria, která si Češi spojují s prezidentem. Navíc ho vedení strany nechalo v prezidentské volbě tak trochu na holičkách, a začalo ho skutečně podporovat, teprve když bylo zřejmé, že má k vítězství blízko Zeman.

To, co jsme zažili den po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny podobě puče „zemanovců“ v ČSSD proti Sobotkovi, je z větší části už jen logickým vyústěním selhání sobotkovského vedení v prezidentské volbě. Další tragická kapitola v dějinách ČSSD se ovšem nemusela možná psát, kdyby Sobotka a jeho zastánci v ČSSD šli do otevřeného střetu s haškovsko-zemanovským táborem hned poté, co Sobotka získal na březnovém sjezdu silný mandát.

Místo toho se ale Sobotka a jeho spojenci nechali zatlačit do defenzívy a jen taktizovali. Zemanovci si ještě před volbami zkoušeli, jakou mají sílu, když kupříkladu v reakci na Zemanova slova, že nemusí premiérem jmenovat předsedu strany, ale toho, koho mu doporučí předsednictvo, v tajném hlasování Sobotku téměř svrhli.

Nebylo ovšem v jejich zájmu tak učinit před volbami, protože se nedalo předvídat, zda by taková akce nepoškodila ČSSD ještě víc, než už ji poškozovaly těžko skrývatelé občasné spory obou křídel.

Sobotka si bohužel sám nad sebou definitivně podepsal ortel, když nejprve brojil proti prezidentské vládě v čele s Jiřím Rusnokem coby instituci porušující pravidla parlamentní demokracie, ale pak ji pod tlakem zemanovců podpořil. V očích jeho odpůrců to byl nepochybně projev slabosti, který jim dal důvod věřit, že až po volbách na Sobotku zaútočí, nebude klást odpor.

Jeho příznivci vysvětlovali tento krok jako chytrou taktiku, která mu umožní přežít v čele strany, a v případě, že strana pod jeho vedením docílí velkého vítězství, umožní mu také odrazit snahy Zemana stranu ovládnout. Jenže lavírování, jakož i stále zřetelnější spory ve straně měly devastující účinek na potenciální voliče.

Ač měla ČSSD našlápnuto ještě v době pádu Nečasovy vlády k volebnímu výsledku přesahujícímu 30 procent, začala ztrácet nejen liberálně-středové voliče, kteří si dění ve straně vyhodnotili tak, že puč proti Sobotkovi a ovládnutí strany Zemanem přijde tak jako tak, ale začala ztrácet i voliče, kteří v bojích sobotkovců s haškovci viděli jen symptomy nemocného českého stranictví, před nimiž varovali Andrej Babiš a Tomio Okamura.

Sociologické analýzy volebních výsledků nepochybně ukážou, že mnoho potenciálních voličů levice nakonec přeběhlo právě k těmto nepolitickým hnutím. Levicoví liberálové raději volili lidovce nebo zelené. A mnozí radikální levicoví voliči, kteří chtěli za každou cenu registrovat ve volbách svůj odpor k pravici, přešli do voličského tábora KSČM.

Volební výsledek ČSSD ovšem nebyl v případě útoku zemanovců na Sobotku rozhodující. Byla to nejspíš dlouho připravovaná akce, koordinovaná s Hradem. Dá se předpokládat, že existovalo několik scénářů, jak Sobotku hned po volbách „vyřídit“ tak, aby ho Zeman nemusel pověřit vyjednáváním o sestavení vlády.

Když ale zemanovci v podobě usnesení předsednictva strany, že má Sobotka skončit v postu předsedy a nemá se účastnit vyjednávání o příští vládní koalici, zdánlivě dosáhli svého, možná se trochu přepočítali.

Sobotka předem připravený rozsudek nepřijal a rozhodl se bojovat. Za něj se postavili někteří významní sociální demokraté, jako je předseda senátního klubu ČSSD Petr Vícha, předseda Senátu Milan Štěch nebo místopředseda strany Lubomír Zaorálek.

Pokud by ústřední výkonný výbor strany nebo mimořádný sjezd usnesení předsednictva neposvětil, utrpěli by zemanovci zdrcující porážku. Jisté ovšem bohužel je, že ať už souboj obou křídel dopadne jakkoliv, je strana zase jednou fatálně rozštěpená a bude v ní panovat nějakou dobu dvojvládí.

Prezident Zeman se, jak jinak, jasně postavil za pučisty, když zopakoval slova Haška, že by měl Sobotka ve světle volebních výsledků rezignovat, a je také jasné, že bude při hledání příští vládní sestavy spolupracovat s Haškem. Jenže se ještě může ukázat, že poslanecký klub ČSSD, jakož i ÚVV nemusí být s tímto postupem srozuměn. A jelikož jakákoliv příští vláda bude nejspíš potřebovat všech 50 hlasů poslaneckého klubu ČSSD, pustil se Hašek v zastoupení Zemana do velmi dobrodružného podniku, i pokud jde o případnou účast ČSSD ve vládě.

Klíčovou roli v tom, jak se budou věci v ČSSD dál vyvíjet, může paradoxně sehrát Andrej Babiš. Pokud přijme puč v ČSSD jako fakt, a bude o vládě vyjednávat s Haškem, Sobotkovo křídlo se definitivně dostane do těžké defenzívy. Pokud Babiš naopak jasně řekne, že puč v ČSSD je přesně oním projevem nemoci českého stranictví, s nímž on a jeho ANO nechtějí mít nic společného, Hašek i Zeman mohou takříkajíc „ostrouhat“. Jisté je, že pokud Babiš přijme „pučisty“ v ČSSD jako partnera pro vyjednávání, poškodí tím svoje hnutí.

Je navíc zřejmé že ve světle posledních kroků Zemana a jeho spojenců je hlavním úkolem české politiky postavit hráz prezidentovi, jenž nejen mimoústavně posunuje zemi k prezidentské republice, ale který může úplně zničit nejen nejstarší českou politickou stranu ale vlastně politické strany vůbec.

Babiš sice vedl kampaň proti politickým stranám, ale jen těžko si může přát, aby došlo k úplné destrukci parlamentního systému. Příště by bylo na řadě ANO.

Deník Referendum, 28.10.2013

27. 10.

Vítězi voleb jsou Babiš a Zeman

Jiří Pehe Přečteno 7074 krát

V povolebních vyjednáváních o příští vládě drží v rukou téměř všechny trumfy Andrej Babiš, protože formálně vítězná sociální demokracie téměř zcela závisí na tom, jak se Babiš bude v příštích týdnech rozhodovat.

ČSSD nemůže vytvořit žádnou vládu opírající se o komunisty, protože by k tomu potřebovala spolupráci přinejmenším ještě jedné další strany. Ani lidovci, ani ODS,a dni TOP 09 ovšem žádnou vládu opírající se o KSČM nepodpoří, a většinu by neměl ani tábor tvořený ČSSD, KSČM a Úsvitem.

ČSSD nemůže vytvořit ani koalici „tradičních“ stran, která by se postavila proti nečitelným nováčkům, tedy koalici ČSSD, TOP 09, ODS a KDU-ČSL. Ta by sice měla většinu 106 hlasů, ale sociální demokraté se už zařekli, že do koalice s ODS a TOP 09 nepůjdou. Proti spolupráci se stranami bývalé vládní koalice je i prezident Miloš Zeman.

Sociálním demokratům tak nezbývá než se dohodnout s Babišem, pokud chtějí vládnout. Jenže Babiš, jehož ANO uspělo s pomocí boje proti zaběhnutým pořádkům, bude chtít jen těžko zopakovat chybu, které se kdysi dopustil Vít Bárta, když jeho Věci veřejné, šly po volbách do vlády s politickými dinosaury, ač s nimi před volbami vedly válku.

Lze si samozřejmě představit menšinovou vládu ČSSD opírající se o parlamentní podporu Babiše a lidovců, ale to je jako stavět základy domu na vodě. Už z podstaty věci bude těžké Babiše přimět k nějakému pevnému závazku nebo dohodě.

Navíc Babiš, když už by chtěl jít do vlády, má možnost se postavit do čela pravicové koalice ANO, TOP 09, ODS a lidovců, který by měla 103 hlasů. Strany bývalé Nečasovy koalice, zejména ODS, sice takovou spolupráci odmítají, ale není vyloučeno, že vyjednávání s Babišem by to mohlo změnit.

Jisté ovšem je, že je Babiš ústřední postavou povolebních jednání, a v tomto kontextu je vytvoření vyjednávacího týmu ČSSD o čtyřech lidech, skoro směšné. Povolební aritmetika je natolik jednoznačná, že, obrazně řečeno, buď se předáci ČSSD dohodnou s Babišem, nebo nebude ČSSD vládnout.

Sám Babiš musí zvážit několik faktorů. Jeho hnutí uspělo s radikální rétorikou změny a boje s údajně zkorumpovaným stranictvím. Vstup do vlády by ho poškodil v očích mnoha voličů ANO.

Na druhou stranu existuje velké riziko, že když nedá poslancům, kteří ho použili jako výtah do Poslanecké sněmovny, nějaké další prebendy, začne se jeho hnutí rozpadat. Jako víme, Vít Bárta kdysi řešil tento problém, který jako majitel VV měl, tím, že některé svoje kolegy výměnou za loajalitu uplácel. Babiš je jistě dost bohatý, aby to zopakoval, jenže by se tím i on vystavil nařčením z korupce.

Pro hnutí , jako je ANO, je tak z hlediska vnitřní soudržnosti schůdnější variantou být ve vládě a mít možnost rozdávat mocenské prebendy. Pokud by ovšem Babiš zvolil tuto cestu, bylo by pro něj mnohem výhodnější postavit se v pozici premiéra do čela pravicové koalice, než být jen členem vlády vedené ČSSD, nebo takovou vládu podporovat z parlamentních lavic.

Ať tak či onak, jisté je, že se stranická jednání o příští vládě budou vyvíjet pod taktovkou Babiše, nikoliv předáků „vítězné“ ČSSD.

ČSSD bude mít ostatně dost problémů sama se sebou, protože volební výsledek v ní nepochybně způsobí zemětřesení. Máslo na hlavě přitom mají jak „haškovci“, kteří oslabovali Sobotkovo vedení pod taktovou prezidenta Zemana, tak Sobotka a jeho zastánci, kteří nedokázali se zemanovskou pátou kolonou jít do otevřeného střetu tak dlouho, až se z páté kolony stala v podstatě stranická většina.

Což nás přivádí k prezidentu Zemanovi. Ten sice symbolicky utrpěl ve volbách zdrcující porážku, když jeho Strana práv občanů-zemanovci, totálně propadla, to vše navzdory jeho kampani pro stranu. A prohrál vlastně i na další frontě, jelikož ČSSD nebude na české politické scéně dominovat a s podporou komunistů vládnout. Situace ve straně byla před volbami přitom nastavena tak, že ji Zeman mohl s pomocí haškovského křídla převzít, a mít tak v zádech silný blok v podobě prezidentské ČSSD a KSČM.

I tak ale Zeman zůstává nejsilnějším hráčem na české politické scéně. Rozdrobená Sněmovna, v níž se těžko bude hledat vládní většina, z něj dělá klíčovou postavu, která bude míchat kartami na politické scéně.
Všechny strany, které se do Sněmovny probojovaly, jsou natolik slabé, že se Zemanovi jen těžko dokážou postavit, ať už udělá cokoliv. Dá se předpokládat, že bude další dlouhé měsíce vládnout vláda Jiřího Rusnoka, navzdory tomu, že někteří její klíčoví členové jsou ještě více nelegitimní, než byli po neúspěšném hlasování o důvěře, protože utrpěli v podobě svých kandidatur za SPOZ totální fiasko.

Jako jediná možnost, že by Zeman mohl být vykázán do patřičných mezí, se jeví jeho případný střet s dalším dominantním hráčem, tedy s Babišem. Ten, pokud se k němu nebude Zeman chovat slušně, by mohl usoudit, že je třeba proti Zemanovi postavit silnou vládu.

Tuto možnost má, ale zatím, jak se zdá o ní nestojí. Nicméně i Zeman musí být ve světle Babišova úspěchu opatrný, protože možnost, že bude českou politiku v příštích letech naprosto ovládat, mu může pokazit právě jen Babiš.


26. 10.

Bude po volbách lépe?

Jiří Pehe Přečteno 6850 krát

Někteří politologové a analytici argumentují, že krize politiky u nás není ničím výjimečným ve srovnání se zavedenějšími demokraciemi, protože liberální demokracie je pod tlakem všude na Západě. Tento pohled bohužel jen těžko obstojí. V čem se lišíme?

Ve většině západních demokracií jsou zavedené politické strany v krizi--zejména kvůli tlaku velkých peněz a svojí rostoucí neschopnosti řešit lokálně globální problémy. U nás ovšem skutečné masové politické strany ani ještě nevznikly. Na stranictví se po komunistické éře mnoho lidí dál dívá skrze prsty, přitom ale do politických stran projektují naprosto nereálná očekávání.

Ta jsou opakovaně zklamávána už proto, že většina nových stran u nás vznikla coby projekty úzkých skupin polistopadových elit, nikoliv organicky z občanské společnosti. Neduživé strany, používající ideje jen instrumentálně, pak dohlížely na největší přesun majetku v dějinách země, přičemž byly samy zprivatizovány do rukou zbohatlíků a skupin, které samy pomohly stvořit. Z tohoto provázání podnikání a politiky vznikly husté klientelistické sítě.

Navíc zprivatizované strany nedokázaly bránit rodící se veřejný prostor, takže v prostředí nadvlády trhu nad politikou soukromé zájmy rychle zkolonizovaly i ten. Občanská společnost, která je podmínkou zdravého fungování demokracie, se navíc ocitala pod tlakem politiků, kteří buď věřili, že je jen projevem jakéhosi nového kolektivismu nebo ji viděli jako politického soupeře.

Negativní roli ve formování občanské společnosti sehrála i struktura trhu vznikajícího po roce 1989. V klasických demokraciích se rodila občanská společnost v prostředí velké plurality národních tržních aktivit. Naše hospodářství po roce 1989 ovládly ale nadnárodní společnosti, domácí trh je jen jejich přívěskem.

Další deformace naší politiky mají hluboké kořeny v české historii. Budeme-li parafrázovat Václava Bělohradského, sekulární česká společnost se většinově rozešla s náboženstvím, v důsledku čehož projektuje svoje občas absolutistické morální nároky do politiky. Takovým nárokům ale politika nemůže dostát. Z těchto i dalších historických důvodů se u nás opakovaně formuje nikoliv strukturovaná politická opozice, ale opozice vůči samotné politice, antipolitika.

Poltický marasmus souvisí i s tím, co kdysi pěkně vyjádřil Tomáš G, Masaryk, když o novém československém státu prohlásil: „Demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. Po roce 1989 se rychle, i s pomocí dalších demokratických zemí, u nás vytvořila fasáda demokracie jako soubor institucí a mechanismů, ale vytvořit demokracii jako „kulturu mysli“ trvá mnohem déle.

V „demokracii bez demokratů“ mají lidé tendenci klást mnohem větší nároky na „systém“ než na sebe. Fungování demokracie mají zajistit „ti nahoře“. I proto se u nás pořád dokola běduje, že jsou politici špatní, je třeba je (nejlépe všechny) vyměnit, aniž by se příliš bralo úvahu pravdivé rčení, že politici nemohou být lepší než zbytek společnosti.

Ani po těchto volbách, ať už dopadnou jakkoliv, se tedy nic radikálně nezlepší k lepšímu, pokud si budeme dál myslet, že ono „lepší“ primárně zařídí zvolení politici, kteří mají být jaksi z podstaty věci morálnější než my ostatní. Jinými slovy, dokud se většina společnosti nenaučí fungovat jako aktivní občané a demokraté, budou se s politikou dál pojit naprosto nereálná očekávání.

Právo, 26.10.2013

23. 10.

Demokracie bez demokratů před dalšími volbami

Jiří Pehe Přečteno 3493 krát

Jak už u nás bývá zvykem, před volbami neobyčejně vzrůstá napětí ve společnosti, ba dokonce hysterie. Jistě, můžeme argumentovat, že se tím česká společnost až tolik neliší od vyspělejších demokracií, ale přesto lze u nás pozorovat jevy, s nimiž se v zavedenějších demokratických systémech nesetkáváme.

Jeden z těchto jevů popsal filozof Václav Bělohradský, když poznamenal, že sekulární česká společnost, která neodvozuje morální hodnoty primárně z náboženství, nepřiměřeně promítá svoje morální nároky do politiky. Takovým nárokům ale nemůže žádný politik dostát.

I politici jsou jen lidé, jsou odrazem stavu společnosti jako takové. Kladou-li na ně občané, kteří v politice aktivně nepůsobí, absolutistické nároky, budou nepochybně zklamáni.

Jiný zásadní jev popsal kdysi už Tomáš Masaryk. Jeho slavný výrok, „demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, vztahující se na nový československý stát, dosti přesně popsal i naši situaci po roce 1989. Dá se rozvést i tak, že v „demokracii bez demokratů“ lidé kladou nepřiměřené nároky na systém, tedy i na politiku, menší už na sebe, protože demokratické hodnoty oni sami zatím příliš nepřijali jako součást svého každodenního jednání.

Důsledkem toho, co popisují Masaryk a Bělohradský pak je, že Češi nejen nejsou ochotni promíjet politickým stranám jejich některá selhání a brát v úvahu potřebu drobné práce demokratické, o níž kdysi také mluvil Masaryk. Výsledkem je opovržení politikou, které vede k tomu, že lidé nejsou ochotni vstupovat do politických stran a kultivovat je zevnitř, protože by se dle svého názoru ušpinili.

Nemalé části české společnosti se tak raději opakovaně přiklánějí k různým formám antipolitiky, která má zkaženou politiku nahradit. Ocitujeme-li ještě jednou Bělohradského, Češi opakovaně a neproduktivně nahrazují politickou opozici opozicí vůči samotné politice.

Možná bychom vůči politice byli shovívavější, kdybychom ji viděli jako odraz celkového stavu společnosti a kriticky nahlížených sebe samých, nikoliv jako sféru, která má stejně jako náboženství společnost a nedokonalého jedince spasit.

Krizi demokracie i stranické politiky můžeme pozorovat ve všech západních zemích, jisté ale je, že tato krize ohrožuje společnosti o poznání méně tam, kde existuje silná občanská společnost, opírající se o sdílený veřejný prostor. Jinými slovy, v jakž takž fungující demokracii musí být politika vyztužována občanskou společností, v níž jsou lidé nároční především sami k sobě, takže nemusí nerealisticky spoléhat na to, že všechny jejich problémy vyřeší politici.

I proto, až budou ohlášeny volební výsledky, bude mnoho lidí opět zklamáno, a ještě více jich bude postupně zklamáno jakoukoliv příští vládou. Kdyby se většina z nás snažila fungovat jako aktivní občané a demokraté, pro něž politika není jen špína, do níž se sami nehodlají namočit, možná bychom se pak nemuseli tolik divit, že se skutečně odpovědných demokratů nedostává ani v politice.

ČRo PLus, 23.10.2013

22. 10.

Paradoxy letošních voleb

Jiří Pehe Přečteno 7499 krát

Končící předvolební klání nabízí celou řadu nebývalých paradoxů a překvapení. Začít lze kupříkladu tím, že téměř zmizel antikomunismus jako volební téma pravice a reálnou šanci stát se hlavní postavou pravice má bývalý komunista, nyní miliardář, v čele populistického hnutí ANO.

Údajně nejryzejší pravicový subjekt, Hlavu vzhůru, pro změnu vede bývalá funkcionářka Socialistického svazu mládeže a kandidátka za KSČM ve volbách v roce 2008 Jana Bobošíková. Tutéž stranu podporuje bývalý guru české pravice exprezident Václav Klaus.

Ani Klaus, ani jeho nástupce Miloš Zeman zřejmě zatím nepochopili další paradox české politiky: lidé sice podporují tu či onu osobnost jako prezidenta, ale vůbec to neznamená, že podporují strany, které podporuje prezident.

Kdysi se o tom přesvědčil Václav Havel, nyní se přesvědčuje Zeman. Jeho strana může skončit v lepším případě těsně nad hranicí potřebnou pro vstup do Sněmovny, v horším naprostým fiaskem. Paradoxem v této souvislosti je, že ačkoliv je prezident coby faktický lídr vlastní strany zjevně neúspěšný, údajně suverénní sociální demokracie na něj sází.

Dokonce i předseda Bohuslav Sobotka zní v posledních vyjádřeních jako učiněný „zemanovec“. S prezidentem prý bude jeho strana v případě vítězství úzce spolupracovat. Těžko říct, co tím Sobotka sleduje, protože čím víc se jeho strana přimyká k prezidentovi, tím víc, zdá se, ztrácí v předvolebních průzkumech. Jisté je, že tím před volbami definitivně odpudí liberálně-levicové voliče a nové nezíská.

Vděku od Zemana a jeho stoupenců se Sobotka přitom nedočká. Chuť svých odpůrců „zaříznout ho“ už nijak nezmenší, ačkoliv ho v příští prezidentské straně ještě nějakou dobu možná budou používat jako premiérského maskota.

Hezké paradoxy nabízí i občanští demokraté. Tak, jak se jejich preference blíží hranici volitelnosti, přihazují nové programové atrakce, za které by se nemusela stydět žádná levicová strana. Strana dříve „nulově tolerantní“ k „socanům“ by prý nyní nepohrdla koalicí s nimi.

Paradoxní je po zkušenostech s Věcmi veřejnými i nepoučitelnost značné části voličstva. Všeobecná naštvanost na politické strany žene vzhůru v průzkumech antipolitická hnutí, která, dostanou-li se do vlády či PS, budou naštvanost jen dále prohlubovat.

Sečteme-li preference ANO, Úsvitu, Hlavu vzhůru, „odbornické“ SPOZ, a KSČM (která je sice stranou se vším všudy, ale nesystémovu), téměř polovina voličů hodlá hlasovat proti zavedeným demokratickým stranám!

Úplně největším paradoxem letošních voleb tak nakonec může být, že jedinou možností na sestavení stabilní vlády, sestávající ze skutečných stran, může být „evropská“ koalice ČSSD a TOP 09, tvrzená lidovci. Může se totiž stát, že ČSSD nebude schopná dát dohromady většinu s KSČM, jejíž „tichou“ podporu by si navíc mohla dovolit jen za předpokladu, že bude v takovém aranžmá výrazně silnější stranou než KSČM, čímž by se otupil vyděračský potenciál komunistů.

Jak už ale víme, prezident Zeman odmítá jmenovat koalici ČSSD a TOP 09, navíc obě strany se do koalice nehrnou, nehledě na to, že by naštvala i mnoho ještě nenaštvaných voličů. Máme se na co těšit.

Právo, 22.10.2013

21. 10.

Co se dá říct střízlivě o ANO

Jiří Pehe Přečteno 5146 krát

Jedni varují, že hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše je nečitelný populistický subjekt, druzí tvrdí, že jsou útoky na něj nespravedlivé. Co tedy vlastně o ANO a podobných hnutí víme s určitou mírou jistoty?

Víme kupříkladu, že ANO je především projekt jednoho velmi bohatého muže. I proto se v něm těžko hledají více méně transparentní mechanismy rozhodování a jasné vnitrostranické struktury. Případný odchod vůdce a majitele hnutí v jedné osobě nepřežije ani o den.

Podle některých komentátorů je velmi nespravedlivé přirovnávat ANO k Věcem veřejným. Těžko ovšem vysvětlují proč, snad kromě toho, že se Babiš obklopil zajímavějšími osobnostmi než vůdce a majitel Věcí veřejných Vít Bárta.

ANO a VV naopak spojuje, že takové subjekty velmi těžko drží pohromadě. A to zejména proto, že případné budoucí poslance a další politiky hnutí nespojuje jasně sdílená identita, popřípadě roky společné stranické práce, ale především peníze vůdce.

Ti, co se „vyvezou po zádech“ vůdce-mecenáše do vysoké politiky, mohou mít už den po volbách jiné plány. Bárta se snažil udržet loajalitu ústavně problematickými hrozbami pokut za přeběhlictví a finančními pobídkami pro udržení potřebné loajality. Soudy pak řešily, zda šlo o korupci.

Hodně záleží na konkrétním volebním výsledku, protože podobná hnutí si kladou velké cíle. ANO chce v podstatě změnit celou českou politiku, v níž je podle Babiše skoro všechno špatně.

Jenže takový „revoluční“ program lze uskutečňovat pouze za předpokladu, že hnutí zvítězí. Je-li jen v pozici středně velké strany, musí dělat kompromisy, které jeho radikální program kompromitují. Jde-li do opozice, nevydrží obvykle celé volební období pohromadě. Už proto, že nikdo neví, jakého jiného koníčka může vůdce-mecenáš za čtyři roky mít.

Silvio Berlusconi kdysi uspěl, protože hned v prvních volbách, v roce 1994, byl schopen přivést svoje hnutí Forza Italia k vítězství a neštítil se pak vládnout v koalici s post-fašisty. Naopak hnutí Team Stronach miliardáře Franka Stronacha získalo v nedávným rakouských volbách jen přes pět procent hlasů a začalo se okamžitě rozpadat, protože malá opoziční strana jen těžko může uskutečňovat absolutistické cíle.

Miliardáři navíc mohou jen těžko fungovat jako běžní členové vlády. Mohou ji jen vést, anebo se v hlasité opozici připravovat na její převzetí.

Babiš to má o to těžší, že se ANO definuje jako antipolitické hnutí, které se ohání hesly „nejsme jako politici“. Hnutí Forza Italia bylo sice organizačně amorfní, ale nebylo založeno na popření tradiční politiky. Chtělo prosazovat liberálně demokratické pojetí života a společnosti skrze stranickou politiku.

Pokud se ANO ve volbách přiblíží k hranici patnácti procent, je jisté, že se navzdory útokům na něj stane žádanou politickou nevěstou napravo i nalevo od politického středu. Jisté ovšem také je, že nás v případě jeho účasti ve vládní koalici čeká nestabilita, a že srovnání s koaličním chováním i pozdějším osudem VV je bohužel naprosto případné.

Právo, 21.10.2013

20. 10.

Jak vrátit politiku do politiky

Jiří Pehe Přečteno 2917 krát

Proces oslabování tradičních politických stran i procesů a jejich nahrazování anti-politickými hnutími nebo berlusconizací politiky, popřípadě úřednickými vládami, má několik hlavních příčin. Často se mluví o tom, že globálně fungující trhy a finance činí národní politické reprezentace stále více irelevantními. Převaha globálních trhů také vede k sílící nadvládě peněz nad tradiční politikou, tedy k nejrůznějším formám korupce a oligarchizaci.

Diskutuje se i o privatizaci veřejného prostoru a obecně státu, podporovanými mohutnou neoliberální propagandou. Demokratická politika je přitom proces bytostně veřejný, kterou privatizované strany ničí. Na její úkor se pak neúměrně prosazuje expertní rozum a byrokracie.

Méně se diskutuje o skutečnosti, že v Evropské unii přispívá k posilování anti-politiky i nedokončený proces politické integrace. Demokratický deficit Bruselu se často zveličuje, ale skutečností je, že EU nefunguje opravdu politicky. Rozhodnutí generovaná expertním rozumem a byrokraciemi, přijímaná skrze ne vždy srozumitelný politický proces, pak zpětně ubírají legitimitu už beztak oslabeným politickým reprezentacím na národní úrovni.

Euroskeptici jsou přesvědčení, že by se problém vyřešil návratem k suverénním národním státům, v krajním případě dokonce odchodem z EU, jak nyní navrhuje i český exprezident Václav Klaus. Jenže re-nacionalizace politiky by nijak neřešila nadvládu globálních trhů nad lokálně fungující politikou. Bezmocnost národních politických reprezentací, včetně politických stran, by jen posílila.

Cestou z krize naopak může být důsledná politizace panevropské úrovně politiky. Bankovní nebo fiskální unie jsou už na stole, ale jsou to opatření technokratická, jakkoliv budou mít politické dopady. Naopak ryze politickým krokem by kupříkladu bylo, kdyby ve volbách do europarlamentu nesoutěžily národní strany a straničky, ale panevropské strany. Koalice vedená vítězem voleb by pak hlasováním o důvěře stvrzovala Evropskou komisi, nebo evropskou vládu.

Euroskeptici namítnou, že evropská veřejnost není na takový posun k federalizaci připravená. Jenže pokud se EU neodváží takových a dalších kroků vpřed, nevzniknou na evropské úrovni politické instituce se skutečnou demokratickou legitimitou, které by mohly efektivně regulovat nadnárodně fungující trh a finance, což jen povede k další postupné decimaci národních politik a vzniku nových forem anti-politiky. Jinými slovy, proces integrace je třeba dokončit i na politické úrovni, jinak bude „nepolitický“ Brusel jen dál posilovat virus anti-politiky v národních státech.

Zda EU konečně vykročí směrem k politické unii, bude v příštích měsících hodně záležet na tom, jestli německá kancléřka Angela Merkelová, posílená volebním vítězstvím i pravděpodobnou velkou koalicí s proevropskými sociálními demokraty, dokáže překročit svůj stín a posunout se od opatrnického přešlapování k vizionářské politice, kterou kdysi razil její předchůdce Helmut Kohl.

Bohužel se zatím nezdá, že pozitivní roli v tomto procesu by mohli sehrát třeba český prezident Miloš Zeman nebo příští česká vláda. Kromě symbolického vztyčení evropské vlajky na Hradě nepodpořil prezident zatím svoje údajné eurofederalistické názory žádnou vizí a návrhy. A ačkoliv v předvolebních průzkumech dominují proevropské strany, jejich lídři svoje „evropanství“ definují spíše defenzivně. Vizemi bohužel rozhodně neoplývají. Pokud tedy EU vykročí směrem k politické unii, budou Češi nejspíš zase jen přihlížet.

Právo, 19.10.2013

18. 10.

Divácký koutek s Událostmi ČT

Jiří Pehe Přečteno 9049 krát

Události ČT, vlajkový pořad začínající každý den v 19 hodin, jsou natolik podivuhodnou směsí kýčovité studiové estetiky ve stylu módní přehlídky, občasných skutečných událostí a pak celé řady naprostých neudálostí, že by o ně neměli přijít lidé, kteří už přeběhli ke komerčním televizím, nebo se raději podívají na kratší zprávy v nějakou jinou hodinu na zpravodajské ČT24.
Následující divácký koutek jim nabízí ochutnávku toho nejúžasnějšího z dílny Událostí za posledních deset dní.

K tomu pár poznámek. Vše, co si můžete v následujících řádcích přečíst o neudálostech v Událostech ČT se na obrazovce televize, za níž platíme povinné koncesionářské poplatky, objevilo v době, kdy se u nás chystají volby anebo kupříkladu v USA vrcholila rozpočtová krize, která mohla přivést svět na pokraj finanční katastrofy. Pravda Události se k ní tu a tam dostaly, ale aby vysvětlily do hloubky, oč jde, to bohužel nemohly stihnout, protože jak se přesvědčíte v následujícím diváckém koutku, mají na starosti onačejší věci.

V České republice existuje několik desítek tisíc občanských sdružení, mnohé z nich dělajících záslužné věci. Bez občanské společnosti není demokracie, ale o občanské společnosti se v Událostech nedozvíme. Hodně se v nich ale mluví o „Češích“. To je taková abstraktní jednotka, která buď méně nebo více toho či onoho spotřebovává, ale v Událostech ČT se jen zřídkakdy chová také jako občan. Více k tomuto tématu v textu Události ČT si pletou občana se spotřebitelem.

9. října
Jako už mnohokrát před tím stojí reportérka ČT mezi regály v jakémsi supermarketu a informuje dramatickým tónem diváky, že zlevnily brambory, zelenina a ovoce! Zato zdražilo máslo nebo vepřové maso. Brambory jsou ale definitivně cenovým skokanem měsíce. Nicméně jsou dražší než ve stejnou dobu v minulém roce. Levnější jsou i svačiny, protože zlevnila mouka a pečivo.
Moderátorka nás pak informuje, že zlevnily o pár procent i zimní pneumatiky. Naopak (jaké překvapení na podzim!) zdražuje teplé oblečení. Není si ale třeba zoufat, ČT zjistila, že ten, kdo nakupuje v zahraničí, může ušetřit. Reportérka pak porovnává ceny několika stejných kusů zboží z německého a českého portálu. Jakási kadeřnice nám sděluje, že si nůžky pořídila v USA, protože jsou levnější.

10. října
Kauce, které musejí platit výrobci tvrdého alkoholu, který vloni, během metylalkoholové aféry, pozabíjel několik desítek lidí, prý ruinují malé výrobce. Lidé nepijí tolik tvrdý alkohol jako vloni. Několik malých výrobců si před kamerami stěžuje. Reportérka uzavírá statistikami, které ukazují, že se za uplynulý rok vypilo o půl miliónu litrů tvrdého alkoholu méně, což prý ohrožuje celé odvětví.

11. října
Po několika dnech se na obrazovku vrací oblíbený hit: polské potraviny! Polské ministerstvo hospodářství rozjelo kampaň pro zlepšení obrazu polských potravin v zahraničí. Má to ale marné, protože Česká potravinářská inspekce hned při zahájení kampaně nachytala na švestkách polské žampióny! Češi už vědí své, stačí prý zadat do internetu slovo „nekvalitní“, a hned vidíme, že se vyskytuje ve spojení s polskými potravinami.

12. října
Události se věnují českému kaprovi. Češi ho prý nejedí tolik jako jiné ryby. Možná proto, že je obvykle načichlý bahnem a páchne rybinou víc než jiné ryby. I proto Češi dávají přednost stále více mořským rybám. Expert přes kapry pak Čechy informuje, že nejméně smrdět bude kapr s váhou okolo 3,5 kila.

Dramatická reportáž se stáčí k lososům. Nejlepší je prý je péct na kusu alobalu. Miniprogram o vaření pak v Událostech pokračuje revolučním zjištěním, že dobré je jíst lososa s čočkovým salátem a celerovým pyré! Reportáž se obloukem snáší zpět ke kaprům. Češi je prý jedí, mají ale rádi i pstruhy, štiky a sumce.

13. října
Klasické hračky už děti netáhnou! Češi utratí 8 miliard za hračky, ale stále více jsou to elektronické hračky. Jakési dítě ze školky nám sděluje, že má rádo mobily, jiné zase počítač.
Pak se Události ostře stáčí směrem k dýním. Jsou prý stále populárnější, pořádají se i celé festivaly dýní. Existuje 8 druhů dýní, nejekonomičtější je kupovat dýni druhu Hokaido. Z dýní se dá vařit vše možné, jakýsi restauratér nám sděluje, že bez dýní v jeho restauraci nedají ani ránu!

14. října
Bankovní poplatky a rostoucí počet soudních rozhodnutí, že je banky požadují právem. To by se možná jako událost kvalifikovalo, kdyby to nebyla zpráva už asi desetkrát recyklovaná.

15. října
Opravdu dramatická reportáž o tom, že se zvýšily oproti minulému roku ceny obědů. Začíná dlouhým záběrem na talíř s guláškem a knedlíky. Následuje střih do nejmenované pražské restaurace. Obědové hotovky prý v Praze stojí 98 korun, zatímco v Pardubicích 75 korun. Pro ty, co neumějí počítat, reportérka bystře zjistí, že tím pádem jsou obědy v Praze o 23 korun dražší než v Pardubicích. Expert Čechům sděluje, že Češi si rádi připlatí za kvalitu, na druhou stranu musí počítat s tím, že čím méně latí, tím menší „gramáž“ dostanou na talíři.

16. října
Češi utratili za minulý rok o 55 miliard korun více za zboží objednané přes internet! Hlavně za elektroniku a oblečení. Ale Češi také stále více kupují na internetu v poslední době i levnější věci.
Roste obliba chleba! Průměrný Čech ho spotřebuje 43 kilo za rok! Navíc prý Češi už nejedí jen chléb Šumava, ale jsou vybíravější. Mají rádi třeba chleba se slunečnicovými semínky, žitný, a podobně. Záběry ukazují opravdu velký chleba, který kdesi upekli. Snad je to dokonce rekord.

17. října
Studenti středních odborných škol už nevyrábějí oblečení, šperky a jídlo jenom proto, aby se něco naučili. Nově je i prodávají! Levně, a přitom jsou často lepší věci, než jaké najdeme v supermarketech! Dojímavá je zejména část reportáže o plněných rohlíčcích. Studentka cukrářství podává dramatickou zprávu o tom, jak je dobré upečené dobroty prodávat, přímo na kameru.

17. 10.

Globální bezdomovectví vyprazdňuje náš lidský svět

Jiří Pehe Přečteno 5596 krát

V doposud do češtiny nepřeloženém románu Ignorance líčí Milan Kundera na příběhu dvou emigrantů, kteří se po více než dvaceti letech vrací domů, lidskou situaci, kterou bychom mohli popsat jako nemožnost návratu. Irena, žijící ve Francii, a Josef, žijící v Dánsku, po svém příjezdu do Čech po roce 1989 postupně zjišťují, že jsou zřejmě už navždy cizinci nejen v zemích, do kterých emigrovali, ale i tam, kde se narodili a vyrostli.

Kundera proplétá svůj příběh s úvahami o bájném Odysseovi, který se vrací po dvaceti letech do rodné Ithaky, v níž byl králem a o které po celou dobu snil, aby zjistil, že se tu mezitím stal cizincem. Nejde jen o to, že ho zprvu nepozná ani jeho manželka Penelopa, která v domnění, že se král už nevrátí, jen těžko odolává tlaku nápadníků lačnících po Odysseovu trůnu, Kunderu též fascinuje nezájem těch, od kterých kdysi Odysseus odešel do války s Trójou, o to, co vlastně těch dvacet let dělal. Zatímco oni žili své životy ve známém prostředí, se svými rituály a komunikačními kódy, Odysseus se stal součástí zcela jiného kontextu, lidem v jeho původní zemi natolik neznámého, ba nesrozumitelného, že vlastně ani nevědí, na co by se ho měli ptát.

Kundera připomíná, že řecké slovo pro návrat je nostos. Utrpení se řekne algos. Spojením těchto dvou slov vznikl pojem nostalgie, což je vlastně v původním smyslu utrpení zapříčiněné touhou po návratu. Odysseus trpí takovou touhou po celých dvacet let, dokonce i tehdy, kdy mu krásná Calypso znemožní na několik let opustit její ostrov. Navzdory tomu, že zde po předešlých strádáních vede s milující a vášnivou ženou sladký život, je plný nostalgie po rodném ostrově. A tak se vrátí a stráví s Penelopou zbytek života. Kundera ale, i ze své zkušenosti emigranta, ví, že nostos se nemůže takovému navrátilci úplně zdařit. Je zde navždy oněch dvacet let, na které se nikdo neptá a které Homér zvěčnil v Iliadě a Odysseji.

Irena a Josef zažívají totéž. Jejich příběhy z emigrace „doma“ nikoho příliš nezajímají. Bývalí přátelé a členové rodiny, s nimiž se setkávají, mluví nepřetržitě o vlastních problémech a zážitcích, probíhá mezi nimi dokonce jakési skryté soutěžení o to, kdo za komunismu víc trpěl, Ireny a Josefa se téměř na nic neptají. Nezajímají je jejich možná nelehké osudy v emigraci, a nevyužijí dokonce ani příležitosti dozvědět se něco zajímavého o zemích za železnou oponou, do nichž Irena a Josef odešli.

xxx

Komunikační mimoběžnost mezi navrátilci a lidmi, kteří ze země svého původu nikdy neodešli, ovšem nesouvisí jen s nezájmem těch, co zůstali. I Kundera si ve svém románu všímá zvláštního procesu, který se zmocňoval myslí emigrantů, kteří takříkajíc „utekli“, a byli tudíž přesvědčeni, že už se nikdy do své rodné země nepodívají. Paměť mnohých z nich postupně vytěsňovala nepříjemné zážitky a zkušenosti, až se časem vraceli ve svých představách jen k idealizované verzi země, z níž odešli.

Jako jistá korekce pak sloužily kromě politických zpráv stále častěji i „emigrantské sny“, které zná každý, kdo žil s pocitem nemožnosti návratu. Člověk se najednou, často z neznámých důvodů, ocital ve snu zpět v zemi, z níž uprchl, a s hrůzou si uvědomoval, jakou udělal chybu. Vysvobození z neřešitelné situace obvykle přineslo jen probuzení v záplavě studeného potu.

Romantické obrazy země, z níž emigranti odešli, se týkaly všeho možného: architektury, jídla, konkrétních míst nebo třeba charakteru krajiny. Kundera popisuje, jak Ireně během dne, třeba při jízdě pařížským metrem, najednou před očima bleskne obraz české vrchoviny a vzbudí utrpení zapříčiněné touhou po návratu, který není možný.

Historie ale s námi hraje občas stejně podivné hry, jako hráli bohové s Odysseem. Kunderovi emigranti mluví o tunelu dlouhém tři sta let. Mají za to, že odešli navždy, komunismus bude trvat staletí. Ostatně nejrůznější studie o emigrantech popisují, jak právě proto se mnoho uprchlíků z komunistického bloku snažilo co nejrychleji integrovat do nové společnosti potlačujíc stále se vracející nostalgii tím, že si co nejrychleji vytvářeli nový domov, protože ten původní už nejspíš nikdy neuvidí.

Jenže úplné začlenění není v první generaci téměř možné. Jiří Přibáň popsal v eseji U nás ve Walesu (Salon č. XXX, 15. 8. 2013) velmi výstižně, jak i navzdory postupnému srůstání s novou zemí, zůstává člověk cizincem. V jeho případě jde ovšem o „měkkou verzi“ odchodu z rodné země: situaci lidí, jako je on sám, kteří neemigrovali, nezpřetrhali pouta, pouze se kvůli zaměstnání usadili v jiné zemi. Přesto si i on při opakovaných návratech do Prahy, v níž se narodil a vyrostl, uvědomuje, že se už nevrací tak úplně „domů“.

Emigranti, jejichž příběhy líčí ve svém románu Kundera, jsou už ale cizinci napořád. I původní domov se pro ně stal cizinou svého druhu. Jednou zpřetrhaná pouta už nejde opravit.

Přibáň poukazuje na to, že být cizincem skrývá zvláštní svobodu stát se člověkem a skrze tuto svobodu nalézt i více domovů. Píše, že na rozdíl od těch, kdo mají v určitém prostoru kořeny a původ, cizinec je od místních pout osvobozen, jako ten, kdo „přišel později“. Přijít později pak v sobě nese vědomí svobody, protože cizinec není svázán s místními tradicemi, naopak si od nich může udržovat zdravý odstup.
I emigranti přišli do zemí, v nichž se usadili, „později“, což mnohým z nich jistě poskytovalo odstup a jistý pocit svobody, i když někteří postupně ten odstup ztráceli, protože se za každou cenu snažili srůst s novou zemí a zapomenout na tu původní.

Jenže komunismus padl a najednou se otevřela, chtě nechtě, možnost vrátit se, třeba jen na návštěvu, domů. Při návratu mnozí ale zjišťovali, že „kořeny“ byly vyrvány, že po odysseovských dvaceti letech přišli tam, kde byli původně doma, také „později“, že zemi svého původu už nejsou schopni prožívat jako ti, co jsou v ní doma, že jsou cizinci už všude a navždy.

xxx

Možná nejplastičtěji mezi spisovateli, kteří během komunismu emigrovali, popisuje nemožnost najít znovu domov poté, co komunistický režim padl, rumunský spisovatel Norman Manea v románu Návrat chuligána. Manea je občas popisován jako „bytostný emigrant“, člověk bez kořenů. Usadí se ve Spojených státech, po pádu režimu odjíždí do rodného Rumunska, tam si ale kvůli předsudkům nemůže neuvědomovat, že je také Žid. Jeho autobiografický román je tak ze všeho nejvíc pátráním po vlastní identitě.

„Vyhnanství začíná, když vyjdeš z dělohy,“ píše. Shledává, že jediným útočištěm, které může ještě nazývat domovem, je mateřský jazyk. Nezbývá mu tedy než si jazyk tahat všude s sebou jako šnek svůj domeček.

I Manea zažívá při svém návratu odcizení. Je cizincem ve vlastní zemi, a coby Žid vlastně dvojnásobným. Odstup, který má od Rumunska i od Ameriky mu sice umožňuje myslet a mluvit o těchto „rádoby domovech“ s odstupem cizince, zakouší tedy svobodu, kterou ti, kdo nikdy neodešli, nemají, ale je to svoboda Ahasvera se šneččím domečkem.

Střet s realitou podobný tomu, který líčí Kundera nebo Manea, zažívá i Leonora Marty, hlavní hrdinka románu Zjasněná noc Libuše Moníkové, která se, stejně jako autorka románu, po emigraci usadila v Německu. V románu se slavná choreografka a tanečnice nakrátko vrací do vlasti. V duši má uložen obraz „krajiny“ - v jejím případě Prahy - z doby, než ji opustila. Po návratu je konfrontována nejenom s tím, že tato „krajina“ už neexistuje, ale že nerozumí ani lidem, ani poměrům v té nové, popřevratové.

xxx

Bezdomovectví, které na osudech emigrantů zakoušejících nemožnost úplného návratu po roce 1989 popisuje Kundera, ovšem s pádem komunismu zdaleka neskončilo. Naopak, stalo se globálním jevem, stále větší počet lidí vykořeňuje jak ekonomická globalizace, tak rychlost politických, sociálních a technologických změn v zemích, kde se dříve po staletí nic neměnilo.

U nás byla - jak se dnes ukazuje - jakousi zvláštní emigrací pro značnou část občanů i změna poměrů po roce 1989. Nikam ze své země neodjeli, přesto byli historií katapultováni do jiné, neznámé reality.
Tuto realitu sice mnozí částečně spoluvytvářeli, ale jelikož v roce 1989 převážil názor, že jediným realistickým postupem je převzít již „osvědčený“ model demokracie a tržního hospodářství, připomínal přechod do nového režimu útěk přes hranice. Cílem nebylo vytvořit něco nového, co ale navazuje na to předešlé, nýbrž to předešlé zapomenout, a přizpůsobit se co nejrychleji existujícímu západnímu modelu.

Jedním z podstatných rysů postkomunismu tak je, že lidé, kteří strávili svůj celý život nebo jeho podstatnou část v komunistickém režimu, s jeho rituály, jistotami i kulturními kódy, se najednou octli v terra inkognita. Stejně jako spousta skutečných emigrantů nevěděli přesně tito noví quasi-emigranti v nekriticky přejatém systému, co nová realita znamená a jak v ní fungovat, snažili se jí však ve vlastním zájmu co nejrychleji přizpůsobit.

Nostalgie po kultuře a dalších produktech z dob komunismu je pro tuto ztracenou generaci svého druhu hledáním ztraceného domova. I tito lidé se potýkají s neporozuměním, které zažili emigranti: těm, do jejichž země se pomyslně přistěhovali, tedy mladší generaci již vyrostlé v nových poměrech a demokratům ze Západu, nedokáží stejně jako kdysi skuteční emigranti vysvětlit, co jim vlastně schází. Navíc stesk po bývalém „domově“, i když byl nesvobodný, nemohou ani příliš projevovat, pokud nechtějí být kritizováni z pozic prvoplánového antikomunismu.

I oni, když se pokoušejí o nostalgický návrat do minulosti, zjišťují, že jejich bývalý „domov“ je už jen fikcí, existující pouze v podobě normalizační televizní, filmové a hudební produkce ve virtuálním prostoru, který jako v nějaké zoologické zahradě vytvořila „pro pamětníky“ média nového režimu. Přímo mezi lidmi pak existuje tento ztracený „domov“ jen generačně. Ti, kdo „to všechno zažili“, zapomínají to špatné a nostalgicky vzpomínají jako Kunderova Irena, a pak jsou tady ti mladší, kteří si tento domov svých rodičů nepamatují a nedokáží ho v radikálně změněné společnosti ani pochopit.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že generační předěly existovaly vždy. Jenže ve společnostech, které neprošly náhlými revolučními zvraty, mladší generace revoltuje proti rodičům, aby nakonec přijala jejich svět, i když třeba v mírně pozměněného podobě. „Domov“ zůstával zachován.

Chorvatský filosof Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu popisuje bezčasí postkomunismu: vykořeněnost lidí, kteří jsou považováni Západem za studenty demokracie bez schopnosti složit z ní „maturitu“, přičemž za svět, v němž vyrostli a strávili leckdy větší část života, se mají jaksi povinně stydět. Starý domov zmizel a nový je jen utopií. Když se skrze komunistické retro mnozí vracejí do svého mentálního domova, je z toho jen kýč.

xxx

Dvacáté století s jeho obludnými režimy vytvořilo generace bezdomovců v širším slova smyslu. Pád komunismu byl jen jedním z historických zvratů, kdy se lidé vraceli z vyhnanství, vlastně jen proto aby zjistili, že původní domov zmizel. Jejich zkušenosti a zážitky jsou - stejně jako navrátilců z obou světových válek, z koncentráků či gulagů - nesdělitelné.

Jiné verze tohoto traumatu se ale dnes odehrávají v podobě osudů stovek milionů lidí migrujících za prací nebo prchajících před útlakem a násilím po celém světě.

Samotný pojem „domov“ se přitom drolí pod náporem globalizace. Změny jsou leckde natolik rychlé, že to, co bylo ještě včera důvěrně známé, dnes už neplatí. Svět je plný nostalgie, touhy po návratu domů, který je už nemožný nejen v podobě návratu k tradicím a mizejícím kulturám, ale i v podobě nesdělitelnosti toho, co migranti zakoušejí při putování za něčím „lepším“.

V globalizovaném světě narůstá počet vykořeněných cizinců, kteří se už nemají kam vrátit. Získávají sice zásluhou této své podivné situace jistý odstup a svobodu, jak píše Přibáň, jenže své poznatky nemají s kým sdílet. V zemích, kam odešli, jsou „cizinci“, když se vrací „domů“, zjišťují, že jim málokdo rozumí.

Kundera píše o emigrantském bezdomovectví, které je ale v hroutícím se černobílém světě dříve proti sobě stojících bloků jen syndromem něčeho závažnějšího: hroutící se srozumitelnosti světa jako domova. Geniálně popisuje tento chaos masového bezdomovectví, do něhož se řítí moderní svět, nikoliv Odyssea Homerova, ale ta z pera Jamese Joyce.

Odehrává se sice v jeden konkrétní den v konkrétním místě, v Dublinu, ale řídí se v osmnácti částech strukturou i logikou Homérova eposu, v němž je hlavní hrdina, Leopold Bloom, syn středoevropského Žida, který si vzal irskou protestantku, novodobým Odysseem. Poslední kapitola se jmenuje, jak jinak, Nostos.

Karl Jung trefně popsal to, co se zjevuje v tomto marném hledání domova člověkem nové doby, takto: V Odysseovi vplývá nekonečný, bezdechý svět trosek do skutečna, tj. do vesmíru neslýchaných vzdechů a nářků a neprolitých slz, neboť utrpení se samo zalklo a své estetické ‚hodnoty‘ začalo zjevovat nekonečné rumiště…

Ano, svět, v němž mizí domov, v němž se vše stává marnou a bolestně prožívanou snahou o nostos, tedy nostalgií po již neexistujícím, je jen nekonečným rumištěm. Z našeho „lidského světa“ se stává jen bezdechý svět trosek.

Psáno pro Právo-přílohu Salón

17. 10.

Medaile pro chataře

Jiří Pehe Přečteno 4899 krát

Medaile svobody, kterou exprezident Václav Klaus obdržel minulý týden od americké organizace Victims of Communism Memorial Foundation, udílí tato nadace lidem, kteří „prokázali celoživotní oddanost svobodě a demokracii a byli vždy odpůrci komunismu a jiných forem tyranie“.

Některé bývalé disidenty cena pro Klause popudila. Iniciativa „Vraťte nám stát!“ dokonce nadaci vyzvala, ať medaili Klausovi odebere, protože podle ní aktivním odpůrcem komunismu nebyl.
Exprezident se těmto lidem „strašně diví“. Boj s komunismem si prý nemohou monopolizovat. Nestačí, že na rozdíl od něj byli za totality ve vězení. Jsou prý „trapní, hloupí, směšní,“ a měli by se stydět.

Existoval prý také boj s komunismem „v širším slova smyslu“.

Co onen boj s komunismem v „širším slova smyslu“ je, vysvětil české veřejnosti už pár měsíců po svém prvním zvolení prezidentem v roce 2003. Tehdy argumentoval, že nelze vytýkat obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nezakládali opoziční skupiny, jako to udělala „skupina intelektuálů“. Reakcí oné „masy obyčejných občanů“ byla podle něj rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy.

Bývalí disidenti se zřejmě naivně nechali svést skutečností, že antikomunistickou medaili v minulosti dostali od nadace lidé, jako je Lech Walesa, papež Jan Pavel II. či Milada Horáková, kteří nebojovali s komunismem v „širším slova smyslu“, ale otevřeně proti němu konkrétně vystupovali, zakládali opoziční hnutí a byli často pronásledováni i vězněni.

Ve srovnání s nimi Klaus opravdu neobstojí, i když uznáme, že on sám kupříkladu „na pomezí oficiálního a neoficiálního“ organizoval semináře. Soukromá americká nadace má ale právo udělit svoji cenu, komu chce, i když si bude dost lidí myslet, že si Klaus cenu nezasloužil. Docela jistě by si ale zasloužil nějakou medaili za odvážné převyprávění historie, jímž udělal disidenty z téměř celého českého národa!

I proto nemálo lidí u nás, kteří se ztotožňují s ideou vzdoru národa proti tomu či onomu režimu jen „v širším slova smyslu“, když už neměli odvahu čelit mu konkrétními činy, Klausovi rádo uvěří. A ocení jeho slova, že medaile, kterou dostal, je oceněním pro všechny ty, kteří se s komunismem utkávali a utkávají v nejrůznějších formách a způsobech.

I dotyčné americké nadaci otevírá tento boj v „širším slova smyslu“ nové obzory. Dají se tam bez problému zařadit kupříkladu i „náhradní individuální aktivity“, o nichž Klaus mluvil. Příště tak může nadace svoji medaili klidně udělit třeba všem českým chatařům z dob komunismu.

Právo, 17.10.2013

16. 10.

Strašidlo antipolitiky

Jiří Pehe Přečteno 5772 krát

Západem obchází strašidlo antipolitiky. Od Tea Party ve Spojených státech, přes hnutí Pět hvězd v Itálii nebo Team Stronach v Rakousku, až po nejrůznější nová hnutí před nadcházejícími volbami v České republice, máme co do činění s uskupeními, která se vymezují proti tradiční stranické politice.

Demokratická politika se vždy potýkala s populistickými hnutími, založenými na anti-elitářství, údajném naslouchání lidu, a nabídce jednoduchých řešení pro složité problémy. Nová antipolitická hnutí jsou jiná v tom, že mnohá zcela odmítají nejen tradiční stranické struktury, ale i strukturovaný politický proces.

Jistě, politické strany všude na Západě jsou v krizi, stejně jako je obecněji v krizi liberální demokracie. Důvodů je mnoho, tím hlavním je zhoubný vliv velkých peněz na politiku, který mnohonásobně zesílil s ekonomickou globalizací. Politika zůstala lokální, zatímco finance a podnikání jsou globální. Národní politika, reprezentovaná stranami, je tudíž stále více bezmocná.

Jenže zatímco tradiční stranická politika je stále více bezzubá a zkorumpovaná globálním kapitálem i místními oligarchy, antipolitika není řešením už vůbec. Nová hnutí nemají jasné struktury a rozhodovací procesy. Nabízejí především to, co chce lid, rozzlobený na tradiční politiku, slyšet.

Pohrdají i demokratickým politickým procesem. Zástupci americké Tea Party v Kongresu, ač v menšině, přivedli USA na pokraj bankrotu a paralyzovali vládu, protože nesouhlasí s Obamovou zdravotní reformou. Je jim jedno, že reforma byla řádně schválena a prošla i u Nejvyššího soudu. Jsou přesvědčeni, že prostě mají pravdu.

Jenže demokratický proces je založen na tom, že spolu soutěží mnoho různých „pravd“. V určitém okamžiku musí poražená menšina uznat, že její „pravda“ nezvítězila. Má-li za to, že byly pošlapány ústavní procedury nebo nějaká základní lidská práva, může se obrátit na ústavní soud. Nevyhoví-li soud její stížnosti, nezbývá jí, než se pokusit uspět lépe v příštích volbách a prosadit změnu politicky.

Příklad Tea Party je důležitý, protože osvětluje, jak antipoltická hnutí fungují. Operují buď z pozic vlastních „morálních výšin“, o kterých nemíní diskutovat, nebo z pozic názorů svých vůdců, na nichž finančně i jinak závisí. Jednou formou antipolitiky tak byla i berlusconizace politiky v Itálii. Výsledkem nemůže často být nic jiného než nestabilita, nebo, jako v případě USA, dokonce hrozba totálního kolapsu státu.

Bohužel není zatím jasné, co může chátrající stranickou politiku v západních demokraciích oživit. Proces politické globalizace, který by proti globálně fungující ekonomice postavil globální politické instituce, je zatím zoufale pomalý, navíc demokracie na nadnárodní úrovni moc nefunguje. Pod náporem jsou i občanské společnosti v národních státech, které by snad mohly k oživení národní politiky přispět.

Západní demokracii prostě čekají těžké časy. Když Karel Marx ironicky prohlásil, že Evropou obchází strašidlo komunismu, viděl komunismus jako nejhumánnější možnou alternativu ke kapitalismu. Tam, kde se komunismus nakonec prosadil, byly výsledkem brutální totalitní režimy. Pokud by se v současné krizi prosadila antipolitika, která si o sobě myslí, že je smysluplnou alternativou ke zkrachovalé stranické demokracii, nemusí to bohužel dopadnout o moc lépe.

Právo, 16.10.2013

07. 10.

Smutný podzim patriarchy Klause

Jiří Pehe Přečteno 5001 krát

Václav Klaus je prý zase jednou hodně smutný. Tentokrát už vlastně ze všeho: z české politiky, svojí bývalé strany, Evropské unie, z níž bychom prý měli vystoupit. Je třeba prý skoro všechno změnit, praví politik, který 23 let dominoval české politice a měl v jistých obdobích možnost dělat věci skutečně podle svého. Odpovědnost za současný stav necítí.

Vystoupení z Unie prý Klausovu týmu nakonec tak nějak logicky vyšlo jako to nejlepší řešení z ostatních premis při psaní nejnovější knihy. Už jen představa, jak sólista Klaus společně se spolupracovníky dospívá po těžkých duševních mukách k něčemu, co si už dávno myslí, je zábavná.

Výsledky Klausovy práce poté, co zneuctěn svojí skandální amnestií opustil prezidentskou funkci, celkově zábavné ale nejsou. V posledních letech už jen přebíjí jeden bizarní názor druhým, často, zdá se, jen s cílem získat viditelnost. Zatímco na začátku své dráhy v politice se ještě pokoušel tvořit, postupně se z něj stal pouhý „bořič“, který nenabízí nic nového.

Tvrzení, že bychom měli vystoupit z EU, je dobrým příkladem. Jak by naše země uprostřed Evropy fungovala, se od Klause nedozvíme. Jen matně tvrdí, že bychom si konečně mohli sami dělat věci po svém. Většina lidí si ale vybaví, že tento „ráj“ už tady jednou byl, na vrcholu Klausovy moci, před rokem 1995, tedy ještě před zahájením přístupových rozhovorů s EU. Pro ty, kdo již pozapomněli, připomeňme nekonečný seriál bankrotů a tunelů, bankovní socialismus, a skupinky nově mocných, činících zásadní rozhodnutí o dění v zemi na tenisu či golfu.

Pak přišla Unie a začala nám „nutit“ jakési otravné standardy, pravidla hry, ba dokonce stovky miliard, k jejichž čerpání potřebujeme průhlednost státní správy a méně korupce. No kdo o tohle stojí?

Zpět ke Klausově boření. Populární pravicový mýtus praví, že Klaus vytvořil tržní hospodářství. Skutečností je, že pouze rozbořil předešlý systém. S vytvořením skutečného trhu, včetně privatizace velkých bank, a zavedením pevnějších pravidel hry bylo třeba počkat až na sociálně-demokratickou vládu Miloše Zemana.

Klaus bez váhání také rozbořil i Československo, když se mu jeho slovenská část jevila jako příliš obtížná. Ano, vytvořil ODS, ale vlastně ji pak svým laxním přístupem k financování i autoritářskými metodami vedení začal hned bořit. Po revoltě svých spolupracovníků v roce 1997 ODS pak změnil v podstatě na reakcionářský, nacionalisticko-populistický subjekt, který na „klausismus“ jako svoji ideologii zákonitě dojel. Nejen kvůli zakyslé převaze kritiky nad vizemi, ale také proto, právě „klausismus“ založil podmínky pro ovládnutí ODS kmotry.

I jako prezident Klaus neustále na něco žehral. Na občanskou společnost, soudcokracii, humanrightismus, NGO-ismus, zastánce globálního oteplování, politickou korektnost, evropeismus. I z ODS nakonec vystoupil, ale bořil ji dál.

Teď je víceméně rozbořená. Klaus ji prý volit nebude a doporučuje, aby ji nevolil ani nikdo jiný. On sám bude volit bizarní cirkus pod názvem Hlavu vzhůru! pod vedením bývalé komunistické kandidátky na prezidenta Jany Bobošíkové.

Je to vskutku případná tečka za jeho politickou kariérou. Vážně hrozí, že už nebude mít čím příště média zaujmout, protože ho nikdo nebude brát vážně. Jedině snad putinovský Kreml, kterému se Klausovo boření Evropy i české politiky dozajista líbí.

Právo, 7.10.2013

05. 10.

Mobilizace třetího druhu

Jiří Pehe Přečteno 3771 krát

Před každými volbami do Poslanecké sněmovny u nás se zatím mobilizovalo. Až do voleb v roce 1998 mobilizovala pravice proti návratu komunistů, což byl s přibývajícím časem jen zastíraný útok na sociální demokracii, která po příštích volbách zaručeně měla přivést komunisty zpět k moci jako koaličního partnera.

V roce 2002 to vzal Václav Klaus v čele ODS, která v předešlých čtyřech letech klidně umožnila levici menšinově, ale přesto nerušeně vládnout, z jiného konce. Mobilizoval pod praporem nacionalismu za národní zájmy, zejména proti údajnému sudetoněmeckému nebezpečí. Zřejmě doufal, že toto „nebezpečí“ pomůže udržet ČSSD v opozičně-smluvním svazku. Vladimír Špidla to viděl jinak. Odmítl nacionalismus i opoziční smlouvu a ČSSD vyhrála volby.

Po volbách mohl Špidla skutečně udělat to, proti čemu pravice v 90. letech mobilizovala, protože ČSSD a KSČM měly společně 111 hlasů, ale raději vytvořil křehkou koalici s lidovci a Unií svobody přes politický střed. ODS, poslaná do opozice, se mu za to odvděčila „nulovou tolerancí“ . Před volbami v roce 2006 vytáhla z rukávu další antikomunistickou mobilizaci, a pro jistotu i Kubiceho zprávu.

Není divu, že voliči před volbami v roce 2010 už na další pokus o antikomunistickou mobilizaci moc neslyšeli. Neúměrná polarizace politiky mezi ODS a ČSSD, doprovázená korupcí, kde se za scénou, nejsilněji v Praze, dalo tušit pokračování opozičně-smluvního dělení prebend mezi dvěma největšími stranami, otevřela dveře k druhé vlně mobilizace--tentokrát proti takzvaným politickým dinosaurům.

Zabralo to, a velké strany dostaly výprask, jenže lepších časů v české politice jsme se nedočkali. Nové strany--Věci veřejné a TOP 09—se po volbách klidně spojily s dinosaury z ODS a vznikla nejhorší vláda od roku 1989. Cynický podnikatelský záměr v podobě VV ve spojení s asociální ideologičností TOP 09 i kmotrovskými praktikami ODS dokonale zdiskreditoval ideu očisty stranické politiky.

Mobilizuje se i před nadcházejícími volbami, ač si to mnozí neuvědomují a naivně tvrdí, že volební kampaň je o ničem. Možná proto, že tématem mobilizace není tentokrát ani antikomunismus, ani očista stranické politiky skrze boj s dinosaury, ale válka se samotnou stranickou politikou.

Pod praporem antipolitiky bojují nejen nové strany, jejichž filozofii vyjadřuje nejlépe slogan hnutí ANO „Nejsme jako politici“. Bojuje pod ním i prezident a jeho odbornicky nepolitická vláda, a potažmo i jeho strana, za níž někteří z vládních „odborníků“ kandidují. Sám prezident nabádá lidi, aby volili „odborníky“.

Občané by se měli mít na pozoru. Pokaždé, když to mobilizátorům ve volbách vyšlo, bylo pak zle. Dalo by se říci, že zákonitě, protože mobilizace odvedla pozornost od skutečných problémů a jejich věcného řešení.

Uspěje-li nejnovější mobilizace, tentokrát proti samotné politice, bude ještě hůř. Česká stranická politika byla mnohdy nechutná a zkorumpovaná, ale poskytovala alespoň nějaké struktury a mechanismy, na nichž v posledku stojí demokracie. Bloky a hnutí mobilizující proti stranické politice nabízejí jen vůdce a ideový guláš. A vůdcové bez tlaku silných stranických protihráčů nakonec obvykle nabízejí jen vládu silné ruky a demagogii.

Právo, 5.10.2013

05. 10.

Proč je česká pravice v krizi

Jiří Pehe Přečteno 3992 krát

Pravicové strany v České republice jsou před předčasnými volbami v těžké defenzivě. Za určitých okolností dokonce hrozí, že jejich situace po volbách bude podobná té na Slovensku, kde byla v roce 2012 pravicová část spektra doslova amputována, a levicový SMER Roberta Fica vládne sám s většinou hlasů ve Slovenské národní radě.

Příčin úpadku české pravice je celá řada, přičemž je lze rozdělit na obecnější a konkrétní. Začneme-li tou nejobecnější, lze ústup pravice přičíst generačním změnám v české společnosti.

Generační změny
K postupnému oslabování pravice přispívá bezpochyby rostoucí časový odstup od roku 1989. Éra komunismu způsobila, že levicové ideje byly po roce 1989 vnímány značnou částí populace jako pokračování komunismu jinými prostředky. V nových poměrech začala vyrůstat generace mladších lidí, kteří byli k novým poměrům přirozeně kritičtí, ale k levici byli i kvůli dědictví komunismu ostražití.

Od většího příklonu k levici, zejména k sociální demokracii, je odradila ovšem také skutečnost, že česká demokratická levice byla ve svých projevech po dlouhou dobu ještě více „postkomunistická“ než pravice.

Ačkoliv byli mladí lidé postupně stále více kritičtí k různým selháním pravice, která způsobila, že české reformy nebyly úplně podařené, přece jen pravice ve srovnání s nemoderní postkomunistickou levicí lépe reprezentovala jisté úsilí o modernizaci společnosti. Tento efekt ale postupně mizí s tím, jak se mladším lidem nabízí „modernizující“ projekty v občanské společnosti nebo v některých levicových stranách.

V oslabování pozic ODS pak sehrál důležitou roli zejména pokles mobilizačního účinku antikomunismu. Zatímco v prvních dvou desetiletích po pádu komunismu mohla ODS v okamžicích vnitřní krize nakonec vždy využít k přilákání určité části voličů antikomunistickou rétoriku, v posledních letech se tento mobilizační potenciál antikomunismu prudce snížil.

Nejenom proto, že nové generace mladších lidí nemají s komunismem žádnou zkušenost, ale bohužel také proto, že katastrofální vládnutí pravicových vlád v posledních letech odstrašující účinek možného návratu komunistů k moci značně zrelativizovalo.

Ideje versus antikomunismus
Jak už bylo naznačeno, převažující politická orientace české společnosti byla po roce 1989 ve srovnání se západními zeměmi nepřirozeně vychýlena právě ve směru pravice. Šlo o reakci na 41 let komunistické diktatury, která byla sice zjednodušující, ale pochopitelná. Větší část společnosti měla prostě tendenci házet všechny levicové strany a postoje do jednoho pytle a jako takové je v zájmu budování tržního hospodářství a demokracie odmítat.

Jenže tento příklon k pravici byl zároveň dosti povrchní, protože nebyl nesen hlubším porozuměním konzervativním nebo pravicově liberálním filosofiím, ale především antikomunismem. Jinými slovy, česká občanská pravice, reprezentovaná v prvních letech po pádu komunismu především ODS, nebyla budována primárně na idejích, s nimiž by se pravicový volič ztotožnil, ale na odmítání komunismu a jeho dědictví.

Ztotožnění s pravicí v podobě antikomunismu mělo dvě podoby: za prvé často nekritické přijetí všeho, co komunistický režim odmítal (zejména trhu) bez hlubšího pochopení hodnot, které utvářely v minulosti demokracii a tržní hospodářství; za druhé zploštělý rádoby „morální“ postoj, který často jen zpětně ospravedlňoval nedostatek odvahy se bývalému režimu vzepřít.

Potíž s příklonem české společnosti k pravici chápané především na úrovni povrchní antikomunistické „morálky“ spočívala také v tom, že ani pravicoví politici nenašli odvahu uskutečňovat opravdu radikální reformy. Jejich vzývání nových „guru“, jako byl Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman, bylo často stejně licoměrné, jako bylo používání marxismu-leninismu v bývalém režimu.

Jinými slovy, pravicové ideologie byly těmito politiky využívány jen instrumentálně, tedy především jako politický štít bez reálného obsahu. Zatímco jak konzervatizmus, tak liberalismus kladou značný důraz na roli práva a morálky ve společnosti, čeští politici kladli důraz převážně na ekonomickou stránku reforem.

I politik, který nejvíc reprezentoval novou českou pravici po roce 1989, Václav Klaus, tak praktikoval polovičaté reformy a udržoval systém, který jeho kritici popisovali jako „bankovní socialismus“.

Kult osobnosti
Když se český reformní projekt v roce 1997 v podobě recese a následného pádu Klausovy vlády i rozštěpení ODS poprvé zhroutil, zůstalo jen málo, na čem mohla pravice ideově dál stavět. Klaus pak provedl jakýsi pragmatický obrat směrem k nacionalistickému populismu.

Ten ovšem ještě dál pravici rozštěpil na liberály, ryzí konzervativce a nacionalistické populisty. Velmi rychle se pak v podobě úpadku Unie svobody a Občanské demokratické aliance ukázalo, že zakotvení pravicových voličů v klasických pravicových ideologiích je velmi mělké.

Obě tyto strany vycházely ve svém programu i argumentaci mnohem více z konzervatizmu (ODA) a liberalismu (US), než toho kdy byla schopná ODS. Jejich neúspěch ukázal, že většině tzv. pravicových voličů stačí jen jakési rituální pojetí pravice, v němž hrál roli odznaku „příslušnosti“ antikomunismus a trh bez přívlastků, spíš než ideje.

Souviselo to i s jistým kultem osobnosti, který fungoval jak na pravici, tak na levici. Zatímco Klaus vybudoval hlavní proud české pravice kolem sebe, Miloš Zeman hrál podobnou roli ve vzestupu české levice. Když pak tito lídři z různých důvodů ustoupili do pozadí, ukázalo se, že strany, které pomohli „stvořit“, nedokáží autonomně fungovat, protože se v nich skupiny politiků neustále dovolávají „klausismu“ nebo „zemanovství“.

Různé krize v ODS i ČSSD dodnes mají hodně společného s nevypořádaným dědictvím kultu otců zakladatelů. Už samotná existence tohoto kultu samozřejmě vypovídá o celkové slabosti české demokracie, jisté ovšem je, že zůstává překážkou modernizace obou stran.

Privatizace pravicových stran
Jedním z nejtíživějších dědictví pravice je dodnes způsob, jakým vedla českou privatizaci. Nové pravicové strany byly vytvořeny v podstatě shora, jakkoliv se mohlo zdát, že zejména ODS, vznikla „zdola“, z pravicové části Občanského fóra.

Jenže i ODS byla v podstatě jen elitní projekt Klause a lidí okolo něj. Nové pravicové strany, ODS a ODA, ačkoliv byly početně malé, přitom řídily z vládních pozic obrovské přesuny majetku. Zejména ODS, která nebyla kvůli Klausově kultu osobnosti vnitřně ani příliš demokratická, tak byla v procesu privatizace sama zprivatizována do rukou nově vzniklých ekonomických hráčů.

Jinými slovy, mocné ekonomické skupiny a nejrůznější šíbři, kterým ODS dopomohla v procesu privatizace k obrovským majetkům, zůstali v těsné symbióze s politiky. Když pak už nebylo co privatizovat, využili tito „podnikatelé“, přisátí k ODS, svoje kontakty k systémové manipulaci státních zakázek.

Tento druh korupce je také dnes jedním z důvodů úpadku ODS. Právě proto, že ho ODS pomohla stvořit, je s ní neodmyslitelně spjat. Když pak vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, místo omezování těchto korupčních vazeb, de facto v očích veřejnosti jen přispěly k prohloubení systémové korupce, bylo zaděláno na problémy.

Spjatost ODS a dalších pravicových uskupení se zákulisními ekonomickými hráči také přispěla k nestabilitě pravicových vlád. Za prvé, nebylo vždy jasné, zda vládní politiku určují v těchto vládách skutečně politici nebo spíše zákulisní hráči, které Topolánek identifikoval jako „kmotry“. Za druhé, neprůhledné ekonomické zájmy vedly k třenicím ve vládních koalicích tak, jak spolu různé strany koalic bojovaly o ekonomické „území“, z něhož by mohly profitovat.

Nepočítáme-li politicky turbulentní období hroutící se československé federace v letech 1990-1992, stojí za zmínku, že ze všech pravicových vlád pouze ta úplně první, Klausova, dokončila v letech 1992-1996 svůj mandát.

Předčasně se zhroutila druhá Klausova vláda, první i druhá Topolánkova vláda, a nakonec i Nečasova vláda. Čeští voliči si tudíž jen těžko mohou spojovat pravicové vládnutí se stabilitou, spíše ho spojují se skandály a krizemi.

Tento obraz pravicového vládnutí bohužel nevylepšila ani Nečasova vláda, která jako první česká vláda začínala svůj mandát s velmi pohodlnou většinou. Rychle se ovšem ukázalo, že pravicové subjekty, které se na vládě podílely, mají svoje vlastní zájmy, a že zejména nové „podnikatelské" strany, jako byly Věci veřejné, jsou ještě více nestabilní, než zavedené pravicové strany.

Drolení
Nástup TOP 09, která, na rozdíl od „pragmatické“ ODS, vystupovala a vystupuje mnohem více jako strana ideově zakotvená v konzervativní ideologii, zároveň ukazuje jisté zrání části pravicových voličů. Voliči TOP 09 nejsou spojováni jen povrchním antikomunismem a pragmatickými zájmy, ale v jejich myšlení hrají důležitou roli konzervativní hodnoty a evropanství.

V tom TOP 09 byla a je jakýmsi pravicovým zrcadlem modernizačních proudů v ČSSD, zatímco ODS je spíše zrcadlovým odrazem „pragmatiků“ v ČSSD, kteří se v současném souboji ve straně přiklánějí k postkomunistickým „zemanovcům“.

V podstatě neúspěšné vládnutí pravice v posledních sedmi letech bohužel způsobilo jev, který jsme viděli i na Slovensku—další štěpení už beztak nejednotné pravice. Na pravici vznikají v posledních letech mnohem více než na levici různé menší subjekty, jako jsou nové „podnikatelské“ strany typu Babišova ANO, nebo nacionalistické a populistické subjekty, jako je Hlavu vzhůru!, Svobodní, popřípadě Úsvit.

Někteří pravicoví komentátoři občas tvrdí, že pravicoví voliči jsou obecně liberálnější než voliči levice. I proto mohl kupříkladu dlouholetý novinářský „mluvčí“ ODS Bohumil Pečinka ještě nedávno tvrdit, že je naivní si myslet, že by hnutí typu ANO mohlo skutečně odlákat voliče občanské pravici.

Průzkumy však ukazují, že ze zhruba jednoho milionu voličů, které v poslední době ztratily ODS a TOP 09, se možná až 700 tisíc přiklonilo právě k novým populistickým subjektům, které o sobě tvrdí, že jsou též pravicové.

Jenom to potvrzuje tezi, že zakotvení mnoha voličů na pravici je docela mělké, „ne-ideové“, a že si jsou schopni s pravicí ztotožňovat i pustou populistickou demagogii. Nová, údajně pravicová hnutí se tak úspěšně rojí ne proto, že by nabízela skutečnou konzervativní nebo liberální alternativu, ale právě proto, že mnoho tzv. pravicových voličů u nás nemá o ideovém podloží tradiční západní pravice žádné ponětí.

Toto drobení pravice samozřejmě jen přispěje k předpokládanému volebnímu neúspěchu v nadcházejících volbách, protože řada těchto subjektů zůstane pod pětiprocentní hranicí, přičemž odčerpají hlasy stranám větším.

Zdá se, že česká pravice si bude muset v opozičních lavicích projít jakousi katarzí, pokud se chce úspěšně vrátit k vládnutí. To bude mimo jiné vyžadovat spíše integraci pravicových stran s podobným profilem, než jejich další štěpení. A toho bude schopna spíše až nová generace politických lídrů.

Deník Referendum, 4.10.2013

02. 10.

Odborníci a politika

Jiří Pehe Přečteno 5386 krát

Ministr dopravy v demisi Zdeněk Žák vysvětlil svoje odvolání ředitele Ředitelství silnic a dálnic Davida Čermáka, šéfa Ředitelství vodních cest Jana Skalického a ředitele Drážního úřadu Pavla Kodyma nejen obvyklými fázemi o jejich malé razanci nebo ztrátě ministrovy důvěry, ale i tak, že lidé, kterými je chce nahradit, jsou ve svých oborech skutečnými odborníky. Podobně argumentoval i nedlouho po svém nástupu do ministerské funkce, když pro změnu dosáhl odvolání předsedy představenstva generálního ředitele Českých drah Petra Žaludy.

Bohužel ve smršti vyhazovů si lze jen těžko učinit objektivní obrázek o tom, zda jsou lidé, které hodlá ministr do uvolněných funkcí dosadit, většími odborníky, než ti, co byli odvoláni. Když se ale podíváme, kým ministr nahradil Žaludu, zjistíme, že nejvýrazněji z minulosti nového generálního ředitele Českých drah Dalibora Zeleného vystupuje skutečnost, že tuto funkci vykonával v době opoziční smlouvy, kdy byl premiérem současný prezident Miloš Zeman. Žák byl v té době poradcem Zemana.

Nahrazování šéfů významných státních podniků a institucí, nejen v oboru dopravy, takzvanými odborníky tudíž tak trochu připomíná mustr, podle kterého byla stvořena prezidentova vláda údajných odborníků. Zatímco o skutečné odbornosti jednotlivých ministrů lze vést diskuse, je jisté, že u celé řady z nich vystupují do popředí především jejich nadstandardní vztahy s prezidentem Zemanem a jeho okolím, přičemž hned několik z nich bude v nadcházejících volbách kandidovat za Stranu práv občanů-zemanovci, jejímž je Zeman čestným předsedou.

I kdyby lidé nově jmenovaní do uvolněných pozic byli odborníky na slovo vzatými, přesto se necelý měsíc před volbami nelze ubránit pocitu, že lavina vyhazovů a nových jmenování z rukou ministra v demisi, který nyní kandiduje za SPOZ v čele pražské kandidátky, je dosti účelová. Do vlády možná nastupoval jako odborník, nyní je ale politikem. Leckdo se bude ptát, zda jeho vyhazovy, následované jmenováním prý zaručených odborníků, nemají co do činění s volebním kláním, spíš než se zájmy státu.

Žák, dříve člen Občanské demokratické strany, se vyhoupl do čela pražské kandidátky prý levicové SPOZ poté, co byl vedením strany z čela kandidátky vyškrtnut Miroslav Šlouf. To je jistě problémová politická figura, ale byl zvolen demokratickým způsobem. Jenže upadl v nemilost u prezidenta, který bez tohoto odborníka na zákulisní machinace nedal mnoho let ani ránu.

Sám prezident nedávno při své cestě po Jihomoravském kraji poradil voličům, aby vybírali odborníky, přičemž doplnil pro méně chápavé, že on sám ne nadarmo říká vládě Jiřího Rusnoka vláda odborníků. Zapomněl zmínit, že se několik těchto odborníků stalo kandidáty za jeho stranu, což, jak se zdá, byl záměr už při vzniku takzvané vlády odborníků, při jejímž jmenováním prezident obešel Poslaneckou sněmovnu. Zdá se, že linie mezi odbornictvím a politikou je ve světě Zemana a jeho okolí dost rozmazaná.

ČRo Plus, 2.10.2013

02. 10.

Strany koho a pro koho?

Jiří Pehe Přečteno 3846 krát

Neschopnost krajského volebního lídra Strany práv občanů-zemanovci Daniela Hůlky vybavit si v televizní show, co vlastně přesně značí zkratka SPOZ, není jen roztomilý projev zapomětlivosti, na kterou má slavný zpěvák při vší své zaneprázdněnosti právo. Je to symbolická ukázka toho, že nové strany, k nimž SPOZ ještě stále patří, nestojí na nějaké skutečně vlastní programové identitě, solidní členské základně a demokratických mechanismech vnitrostranického rozhodování, ale především na nějaké vůdčí osobnosti.

Hůlka by si po chvíli asi vzpomněl, jak se strana, kterou jako krajský lídr vede, přesně jmenuje. Proč by to ale vlastně měl vědět, když je to především strana Miloše Zemana? Stejně tak bychom mohli ANO říkat prostě „babišovci“, Úsvitu „okamurovci“ a hnutí Hlavu vzhůru! „bobošíkovci nebo prostě „klausovci“.

Všechny tyto subjekty chtějí prý zásadně změnit českou politiku, v níž, jak tvrdí třeba Andrej Babiš, je zralé na změnu snad všechno. Jenže ve stranách, jejichž jedinou viditelnou osou je jejich vůdce, odvisí to, co by se mělo „změnit“, nakonec především od osobních názorů člověka, který stranu ovládá.

Částečně na to ostatně „dojela“ kdysi mocná ODS, která místo autentického programu neustále řešila, zda je dost „klausovská“. Problémem bylo, že „klausismus“, který Mirek Topolánek označil za jakousi oficiální ideologii ODS při svém nástupu do čela strany, závisel na tom, co si zrovna myslel Klaus.

Ani Hůlka nekandiduje za nějaký srozumitelný program, ale především proto, že obdivuje Miloše Zemana, jak sám přiznává. I on chce být, stejně jako kdysi Topolánek v ODS, jedním z apoštolů idejí vůdce, jakkoliv by možná neuměl vysvětlit, co přesně ony ideje jsou. Nicméně jeho vstup do politiky je ještě pořád idealističtější, než chladný kalkul, který lze tušit za příklonem mnohých k miliardáři Babišovi, populistickému demagogovi Okamurovi, či politickému klonu Václava Klause jménem Bobošíková.

Někteří komentátoři si jistě po právu ztěžují, že není jasné, zda ČSSD vede Bohuslav Sobotka nebo Michal Hašek, ODS Miroslava Němcová nebo Martin Kuba, a TOP 09 Karel Schhwarzenberg nebo Miroslav Kalousek. Zároveň je to ale vlastně tak trochu jedno, protože u všech těchto subjektů víme, že reálně existují jako stranické struktury a lze si je ztotožnit s nějakým souborem idejí.

ČSSD bude po Sobotkovi a Haškovi. ODS, oprošťující se postupně od Klause, bude po Němcové i Kubovi. A dokonce i TOP 09, která se zdála být zpočátku závislá na Schwarzenbergovi, bude po něm i po Kalouskovi.

Zato z výše zmíněných nových stran nezůstane po Babišovi, Okamurovi, Zemanovi nebo Bobošíkové-Klausovi nic. Zejména ne nějaký koherentnější program, protože jejich hlavním programem je, že říkají v různých odstínech to, co si přejí slyšet znechucení voliči.

I proto, pokud je voliči pošlou do Poslanecké sněmovny nebo dokonce vlády, zažijeme znovu, co už jsme zažili s Věcmi veřejnými: chaos, nevypočitatelnost a neustálé poučování veřejnosti ze strany jejich reálného vůdce, které bude záviset na tom, jak se, obrazně řečeno, zrovna vyspal.

Právo, 2.10.2013

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy