Jiří Pehe

30. 07.

Je Maďarsko na cestě k fašismu?

Jiří Pehe Přečteno 11076 krát

Maďarský premiér Viktor Orbán prohlásil, že základem nového státního zřízení v Maďarsku by neměla být liberální demokracie, ale národní stát. Po období liberalismu by mělo být Maďarsko státem založeným na práci.

Maďarsko se prý pokouší najít způsob zorganizování společnosti, který je odtržený od dogmat a ideologií západní Evropy. Pokouší se pochopit systémy, které nejsou západní, nejsou liberální, možná nejsou ani demokraciemi, a navzdory tomu jsou úspěšné. Jmenoval Singapur, Čínu,Indii, Rusko a Turecko.

Orbánova vize je znepokojující hned z několika důvodů. Tak především liberální demokracie je složité spojení dvou idejí: demokracie coby vlády lidu, reprezentovaného nějakou politicky ustavenou většinou, a liberalismu coby ztělesnění práv jedince. Ta jsou garantována liberálním konstitucionalismem a vládou zákona, které přikazují státu, jak se chovat, a chrání nezávislost celé řady institucí před rozmary politické většiny.

Orbán tvrdí, že liberální demokracie v Maďarsku selhala a řadí ji k dogmatům a ideologiím západní Evropy, Měl by ale vysvětlit, proč v řadě západních zemí docela dobře funguje, a proč nefunguje zrovna v Maďarsku. A proč si myslí, že Maďarsko spasí nějaký jiný systém.

Z historie víme, že se některé liberální demokracie vydaly na cestu do politických pekel, když se pod tlakem autoritářských vůdců či stran rozhodly změnit v údajně lepší a výkonnější zřízení, jako byl národní socialismus, fašismus, lidová demokracie, popřípadě socialistická demokracie.

„Národní stát založený na práci“, o němž mluví Orbán, se jeví jako takový duch minulosti. Pokud maďarský stát nebude liberální, bude především maďarský. Co je „maďarské“ bude při absenci pravidel liberální demokracie určovat vládnoucí elita.

Toho se dá dosáhnout nejsnadněji nějakou formou fašismu, tedy vypjaté formy korporativismu, v němž jsou nejrůznější—za normálních okolností soupeřící--společenské zájmy násilně vtěsnány do jedné klece, kontrolované státem.

Když už se Orbán údajně snaží pochopit systémy, které „nejsou západní, nejsou liberální, možná nejsou ani demokraciemi, a navzdory tomu jsou úspěšné“, možná by si měl odpovědět na otázku, proč jsou ekonomicky úspěšné.

Autoritářský Singapur je úspěšný, protože zatím těžil ze specifického postavení malého státu, který dokázal hrát roli finančního centra v ekonomicky se probouzející Asii. Má Maďarsko takové postavení v Evropě?

Čína je zatím úspěšná proto, že je to autoritářský režim, který přijal dravý kapitalismus v jeho podobě z 19. století, přičemž se neobtěžuje dodržovat sociální, pracovněprávní a další standardy obvyklé v liberálních demokraciích. Těží také ze své velikosti. Myslí si Orbán, že je relativně malý maďarský národ, zvyklý už od dob gulášového komunismu na sociální standardy, připraven na podobnou cestu zpět v čase.?
Turecko těží z podobného modelu jako Čína. Rusko je na opak jakási obdoba ropného emirátu, kterým Maďarsko rozhodně není.

Těžko říct, jak se na Orbánově seznamu octila Indie, která je navzdory všem svým sociálním problémům liberální demokracii a ekonomicky těží, stejně jako Čína, především z levné pracovní síly a nízkých sociálních standardů i globálně propojené ekonomiky.

Zdá se, že chtěl Orbán svoji úvahou především vyjádřit svoji rostoucí fascinaci autoritářstvím. Ten je, s výjimkou Indie, vskutku společným jmenovatelem všech jím zmíněných příkladů.

Maďaři si samozřejmě mají právo vybrat státní zřízení dle svého gusta. Liberální demokracie je systém, který klade na všechny velké nároky. Země sdružené v Evropské unii tyto nároky přijaly. Pokud jsou pro Maďary příliš velké, je otázkou, zda by měl stát, jehož poltická elita liberální demokracií pohrdá, v Unii zůstat.

ČRo Plus, 30.7.2014

27. 07.

Země, která neví, kde začíná a končí

Jiří Pehe Přečteno 3893 krát

Prezident Václav Havel o Rusku několikrát prohlásil, že jeho největším problémem je, že neví, kde začíná a kde končí. Měl tím na mysli nejen skutečnost, že ruská politika zůstává bez ohledu na politické režimy v podstatě imperiální, a že ruské výboje byly často zdůvodňovány tím, že na to či ono území má Rusko historický nárok. Poukazoval tím i na ruskou doktrínu „blízkého zahraničí“, která se v Moskvě ujala po roce 1989.

Podle této doktríny mělo Rusko údajně legitimní zájmy v zemích, které kvůli výše zmíněné imperiální politice dříve kontrolovalo. Jinými slovy: Rusko sice mohlo být přinuceno opustit některá dříve jím kontrolovaná území—kupříkladu po rozpadu Sovětského svazu. Ale i poté, co národy, které byly dříve součástí Sovětského svazu, získaly nezávislost, měla prý Moskva mít jakési právo určovat, zda se tyto země kupříkladu stanou členy NATO nebo Evropské unie.

Havel ovšem nemyslel svůj výrok čistě zeměpisně či geopoliticky. Narážel jím i na jistou neujasněnost v ruské národní mysli, a zejména pak politice, ve vztahu k tomu, kam Rusko vlastně patří. Je to země spíše západní, nebo spíše asijská, anebo je jakousi svébytnou civilizací?

A narážel také na ruské mesianistické teorie, podle nichž Rusko má ve světě jakési specifické poslání. Jeho kultura je prý na rozdíl od zkaženého a povrchního Západu čistá a hluboká.

Právě tyto mesianistické postoje byly zodpovědné za to, že když Moskva intervenovala v jiných zemích, byli ruští politici i velká část veřejnosti upřímně přesvědčeni, že poskytují jakousi „bratrskou pomoc“. Ti z nás, kdo zažili okupaci Československa v roce 1968 si vzpomenou, že ruští vojáci byli upřímně udiveni, že Češi a Slováci o jejich bratrskou pomoc nestojí.

Havlův příměr má ovšem ještě jednu dimenzi, která se stává zřejmou zejména v procesu akcelerující globalizace. Rusko, zdá se, zatím dostatečně nepostřehlo nejen to, že už nežijeme v 19. století, kdy kvetla imperiální a koloniální politika, v níž fyzické hranice hrály důležitou roli.

Nepostřehlo také, že dnes v jistém slova smyslu žádný stát naopak nekončí ve svých hranicích. Tedy, že každý stát, který dosáhl jisté ekonomické úrovně, je natolik provázaný se zbytkem světa, že každý jeho čin, který narušuje předivo této vzájemné provázanosti a závislosti, se proti němu obrátí jako bumerang.

Vladimír Putin, zdá se, tento zřejmý fakt dost podcenil, když anektoval Krym a destabilizoval východní Ukrajinu. Ačkoliv se Moskva zprvu vysmívala západním sankcím, rychle zjistila, že v dnešním vzájemně provázaném světě jsou následky podobného jednání mnohem větší, než byly v dobách minulých. Putin se tak najednou musel potýkat s odlivem investic a krizí ruského bankovního sektoru.

Sestřelení malajsijského letadla navíc ruské kriminální počínání v „blízkém zahraničí“, za něž Ukrajinu považuje, učinilo možným zdrojem sankcí ještě přísnějších. Ty už by mohly mít na Rusko devastující efekt.

Mnozí samozřejmě namítnou, že takové sankce budou mít v provázaném světě negativní dopady i na země, které je uvalují. To je jistě pravda. Jenže realita je taková, že Rusko je—pokud jde o jeho ekonomiku—v podstatě zaostalá země, spoléhající primárně na vývoz surovin. Pokud by Západ dohnalo k tomu, že bude ochotný ekonomickou cenu za sankce vůči Rusku zaplatit, prohraje v tomto souboji nakonec jednoznačně právě Rusko.

Možná by se tedy Vladimír Putin měl nad někdejším Havlovým výrokem zamyslet. Zjistil by, že by si Rusko mělo udělat pořádek nejen v tom, kde končí zeměpisně a geopoliticky, ale mělo by také začít brát v úvahu, že v globální ekonomice nekončí žádná země jen za svými hranicemi.

ČRo Plus, 25.7.2014

08. 07.

Společnosti před katastrofou: 1914 a 2014

Jiří Pehe Přečteno 4689 krát

V knize 1913. Léto jednoho století popisuje německý kunsthistorik a publicista Florian Illies západní svět v roce před začátkem 1. světové války jako idylické místo plné naděje a optimistických vyhlídek do budoucnosti. První fáze industriálního věku právě vrcholí v podobě zavedení pásové výroby ve Fordových automobilkách, Charlie Chaplin vstupuje jako první velká hvězda do rodícího se filmového průmyslu, Marcel Proust píše Hledání ztraceného času, Pablo Picasso umělecky proráží se svým abstraktním uměním v New Yorku a Igor Stravinski uvádí poprvé Svěcení jara.

I Rakousko-Uhersko, které sehraje o rok později tragickou roli ve spuštění války, přetéká uměleckou a intelektuální energií. Z plejády těch dnes světově proslulých můžeme jmenovat spisovatele Franze Kafku, Roberta Musila či Josefa Rotha, malíře Egona Schieleho, Gustava Klimta a Oskara Kokoschku, skladatele Arnolda Schönberga, Alexandra von Zemlinski a Leoše Janáčka, či intelektuály Karla Krause a Sigmunda Freuda

V červenci 1914 se tento svět zhroutil – a spolu s ním jistá naivní důvěra v lepší budoucnost, spojená s překotným vývojem vědy a nových technologií, kterou západní svět v předvečer války oplýval. Nicméně tato všeobecná víra ve schopnosti lidského rozumu „po smrti Boha“, ohlášené Friedrichem Nietzschem, byla již konfrontována s varovnými signály – kupříkladu s potopením „nepotopitelného“ Titaniku, ale třeba i s Einsteinovou teorií relativity, která obrátila vzhůru nohama mechanické vnímání světa.

xxx

Rok 1914 už byl interpretován v nesčetných vědeckých pracích, esejích a konferenčních příspěvcích. Když ho vztáhneme k současnosti, byl možná ze všeho nejvíc začátkem éry, v níž věda i technika, které se vydaly na vlastní dráhu v době osvícenství, začaly lidstvu přerůstat přes hlavu. Jinými slovy: do roku 1914 panovalo rozšířené přesvědčení, že vědecký a technologický pokrok má lidstvo pod kontrolou a že s jeho pomocí může svět neustále zlepšovat, aniž by potřebovalo poručnictví Boha. Ten byl vykázán do soukromé sféry.

Dnes žijeme ve světě mnohem šířeji ovládaném vědeckým a technologickým pokrokem, ale naivní důvěra, že technověda bezpečně zajistí lepší budoucnost, zmizela. Už ve 20. století jsme zažili, co mohou způsobit vědecké vynálezy ve společnosti, jejíž schopnost a ochota chovat se odpovědně se od dob neolitu příliš nezměnily.

Rok 1914 byl začátkem první „globální“ války, která svým způsobem skončila až pádem bipolárního světa v roce 1989. Druhá světová válka byla jen pokračováním té první, studená válka pokračováním té druhé.
Romantickou vizi budoucnosti, opírající se o víru ve vědecký a technologický pokrok, nahradily v reakci na 1. světovou válku nejdříve v Rusku a pak v Německu monstrózní režimy, které chtěly uskutečňovat budoucnost jako vědecký projekt: komunismus se opíral o vědecký materialismus a marxistické pojetí dějin, které údajně odhalilo jejich zákonitosti, nacismus pak stavěl na rasové teorii a eugenice.

Po jejich krachu jsme se definitivně ocitli v postutopické éře, v níž už se jen málokdo odváží předložit nějakou holistickou vizi budoucnosti. Francis Fukuyma byl poslední světové známý myslitel, který nabídl cosi jako marxismus naruby: pádem bipolárního světa prý skončily dějiny, žijeme ve světě konečného vítezství liberální demokracie. Na jeho knize ještě ale ani neoschla tiskařská čerň a systém liberální demokracie, který od 2. světové války relativně dobře fungoval jako protiklad komunistického totalitarismu, se začal měnit. Jeho paradigma nabourala akcelerující globalizace, nesená novými vědeckými a technologickými objevy, zejména v oblasti komunikačních technologií.

Trh kooperující do té doby s národními politickými arénami na projektu sociálně-tržního hospodářství se utrhl ze řetězu a začal fungovat v globální podobě, zatímco politika bezmocně uvázla na úrovni národních států. V lokálních rámcích uvězněná liberální demokracie je v posledních dvou desetiletích stále méně schopná být globálnímu kapitálu i globálnímu toku informací partnerem a hroutí se pod náporem korupčních vlivů a mediokracie. Colin Crouch popsal této stav jako postdemokracii, v níž se hlavními hybateli dění stávají globálně působící korporace, ale ani on a jiní už se neodvažuje autoritativně předpovědět, kam se to vše vyvíjí.

xxx

Současná civilizace skrze obrovitý průmysl intelektuální reflexe v podobě univerzit, think-tanků či intelektuálně zaměřených médií většinově souhlasí, že jsme na počátku nové revoluce, která změní svět důkladněji než konec ancient régime (marxisté by řekli feudalismu) na konci 18. století a jeho vystřídání politickými a dalšími podobami modernity, jako byl kapitalismus, národní státy, občanské společnosti, masová média, politická demokracie a vláda zákona. Jenže i nejodvážnější myslitelé dokáží nové sociální skutečnosti, které chtějí definovat, přinejlepším popisovat s pomocí předpony „post“: postdemokracie, postkomunismus, postindustriální společnost, postmoderna. Žijeme tedy ve společnosti, která je „čímsi po něčem“, co jsme ještě jakž takž definovat dokázali. Jenže kromě toho, že to přítomné jaksi vyvěrá z minulosti, ale už to není to samé (je to tedy post), nevíme přesně, co naše přítomnost značí a kam směřuje. Klasik by řekl, že staré zemřelo, ale to nové se ještě úplně nenarodilo.

Odevzdanost tomuto nesrozumitelnému současnému stavu se sama stala jakousi zvláštní formou utopie, takže se vynořila celá řada děl z per věhlasných myslitelů, kteří tvrdí, že kapitalistický systém ve své globální podobě už nemá žádnou alternativu. Je prý dostatečně pružný a silný na to, aby vydržel jakékoliv krize a absorboval jakoukoliv revoltu. Každou i tu sebevýstřednější revoltu nakonec pohltí tím, že ji komodifikuje, udělá z ní zboží.

Globálními celebritami, které se v rámci tohoto údajně nezničitelného systému dobře prodávají, se tak nakonec stávají i jeho největší kritici: Slavoj Žižek, Noemi Klein, či Noam Chomský. Skvěle se prodávají trička s Che Guevarou či Fidelem Castrem. Mediálními hity se stanou i demonstrace Indignados či hnutí Occupy Wall Street. A dobře se prodávají jak knihy, které burcují k revoltě, jako ty Žižekovy, tak ty, které naopak beznaděj společnosti bez možnosti systém od základů změnit popisují, jako Reálný kapitalismus Marka Fischera či Kup si svoji revoltu od Josepha Heatha a Andrew Pottera.

xxx

Pokud tedy uznáváme nemožnost zásadní systémové změny, mohlo by se zdát, že svět našel v pozdním kapitalistickém systému jakousi rovnováhu a společnost je spokojená. Jenže prudce rostoucí počty katastrofických předpovědí a kulturních produktů, jako jsou katastrofické filmy či populárně vědecké úvahy o konci světa či o světě „po světě lidí“ spíše ukazují, že jsme se ocitli v pasti.

Lidský rozum dospěl v podobě rozvoje vědy a techniky do stádia, kdy ve stále větší míře produkuje věci a procesy, které už nekontroluje. Naopak, ony stále více ovládají nás. A jim pro změnu vládnou peníze, které v podobě globálních finančních trhů fungují jako první vpravdě planetární systém. Aby si zajistili prostředky na další výzkum, jsou i vědci ve stále větší míře nuceni svět nejen vysvětlovat, ale nabízet zdánlivě autoritativní předpovědi toho, co se stane. Navzdory tomu, že téměř nikdo není schopen nabídnout ucelenou předpověď toho, čím svět bude za pár desítek let, každé jednotlivé vědecké odvětví nás s nemalou mírou jistoty přesvědčuje o tom, co se určitě stane v jím zkoumané oblasti.

Velmi často tyto předpovědi vycházejí vstříc poptávce po katastrofismu – ovšem často s dodatkem, že právě věda a technika nás nakonec mohou od jinak jisté tragédie uchránit. Astronomové tak kupříkladu horečně propočítávají pravděpodobnost srážky Země s nějakým velkým vesmírným tělesem nejen proto, aby nás na tuto možnost upozornili, ale také proto, že pokud prý dostatečně rychle vybudujeme na oběžné dráze Země síť monitorovacích stanic a budeme mít po ruce dostatečně sofistikovanou technologii, můžeme možná jinak jisté katastrofě zabránit. Geologové předpovídají z podobných důvodů, kde a kdy vybuchne další supervulkán, který může změnit klima celé planety nebo kdy dojde k opravdu devastujícímu zemětřesení, které kupříkladu zničí celou Kalifornii. A klimatologové předpovídají katastrofální dopady globálního oteplování, které by se snad dalo zpomalit či zastavit – a to nejen pokud změníme své chování, ale také pokud nahradíme dostatečně rychle současné technologie jinými.

Výčet katastrof, jimž se snad můžeme vyhnout, pokud se budeme chovat jinak, tím ovšem zdaleka nekončí. Gerontologie i sociologie nás přesvědčují o nevyhnutelných kolapsech sociálních a penzijních systémů, pokud okamžitě nepřijmeme potřebná opatření. Zároveň se dozvídáme, že se planeta přelidňuje, nebo že se naopak celá řada vyspělejších zemí s malou porodností začíná vylidňovat. Lékařská věda spolu s genetikou nás pro změnu přesvědčují o potřebě preventivních zákroků, jako je odoperování ňader u žen, které mají kvůli své genetické výbavě větší pravděpodobnost výskytu rakoviny. A v prognostiku, s takovým či onakým katastrofickým podtextem, se postupně mění i politologie, která předvídá tu „střet civilizací“, tu již zmíněný konec demokracie, tu nezadržitelný mocenský nástup Číny či islamizaci Evropy. Západní civilizace je prý v rozkladu, Evropa je u konce svých sil.

xxx

S potenciálně děsivými důsledky svých činů, pokud se nebudeme chovat tak, jak doporučují vědci a experti nejrůznějšího druhu, jsme konfrontováni i na dalších úrovních. Média spoléhající na experty tak mění naše chování. Víme dopředu, kolik nás bude stát výchova dítěte, co všechno nebudeme schopni zaplatit, když ztratíme práci, jaká jsou rizika pro náš bankovní účet, co nás potká, když budeme vysedávat v restauracích, kde se kouří, či budeme dokonce sami kouřit. Zatímco před sto lety si děti hrály na ulici či na návsi s jinými dětmi od chvíle, kdy se naučily chodit, dnes je ještě v devíti vozíme autem do školy, protože známe všechna rizika.

Naše životy se pak ve všech směrech virtualizují. Nejde jen o rostoucí úlohu internetu a s ním spojených sociálních médií či o vznik nových forem občanské společnosti v kyberprostoru, ale také o postupný posun prožívání přítomnosti směrem do budoucnosti. Tím, že nám věda a experti tvrdí, že s jistotovou vědí, co se stane, pokud nebudeme jednat podle jejich rad, anebo že se to stane tak jako tak, žijeme stále více ve spleti možných budoucích rizik či katastrof, které se pojí s naším přítomným jednáním. Na pláž či louku už neuléháme s jednoduchým potěšením ze slunečního tepla a svitu, ale také s vědomím rizika, že když nepoužijeme opalovací krém, dostaneme rakovinu kůže. Na kole nejezdíme jen tak pro potěšení z jízdy, ale s tím, co nás vše čeká, když spadneme bez přilby. I jídlo a pití konzumujeme stále více nikoliv jen kvůli přítomnému hladu či potěšení z chutě, ale s vědomím, co nám může jeho nevhodné složení způsobit. Bez rizika už není, jak víme, ani sex.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že nás věda a expertní rozum pouze učí novým druhům odpovědnosti, což je dobře, ale lze také argumentovat, že vyprazdňují náš prožitek přítomnosti, protože z něj ve stále větší míře činí jen derivát všemožných budoucích rizik, kterým se vystavujeme, když nebudeme jednat podle jejich rad. A tyto poznatky se samozřejmě všechny dobře prodávají – ať už jako rady nebo jako produkty zmenšující riziko.

Woody Allen si z této rostoucí neurózy moderní společnosti udělal ve filmu Spáč cynickou legraci. Když se hlavní hrdina filmu, majitel obchodu se zdravým jídlem v New Yorku, probudí po jakési nehodě od dvě století později na nemocničním lůžku, je obklopen lékaři totalitní společnosti, kteří všichni kouří. Allenův hrdina protestuje, kouřit je přeci zdraví nebezpečné. Doktoři okolo něj ho ujišťují, že je to naopak velmi zdravé, jak věda mezitím neomylně dokázala. Allen se tak v absurdní zkratce dotkl dalšího podstatného rysu dnešní vědy: ráda a stále více předpovídá, co se zaručeně stane, ale dost často se přitom fatálně mýlí, nebo určité věci vůbec nepředpokládá. Ekonomickou krizi z roku 2008 předpovědělo v obrovské světové armádě ekonomů, kteří se s naprostou jistotou vyjadřují v médiích a na univerzitách ke všemu možnému, jen pár. Všichni ti, co se mýlili, nebo nic netušili, dnes už zase poučují nás neekonomy, co vše se musí udělat, aby se to či ono (ne)stalo.

xxx

Slavný futurolog Herman Khan vydal v roce 1967 vlivnou knihu Rok 2000, v níž předpovídal, jak bude za 33 let vypadat svět. Dnes tuto knihu má smysl číst především jako přehlídku toho, v čem všem a proč se Khan mýlil. Jenže ačkoliv jak tento příklad, tak i mnoho dalších ukazují, jak je těžké, ba nemožné budoucnost předvídat, moderní věda si z toho nevzala poučení. Každý nový vědecký objev je dnes doprovázen futurologickými doporučeními, vysvětleními či varováními. Naše přítomnost se tak stále více odehrává v imaginární budoucnosti vytvarované z předpovědí expertního rozumu.

Zásadní problém s těmito nároky moderní vědy spočívá v tom, že ve většině případů aplikuje na budoucnost dnešní poznatky, aniž by mohla – při vší komplexnosti současného světa – brát v úvahu všechny možné proměnné. Ty mohou být jak menšího, tak zcela zásadního kalibru, navíc zcela nepředpověditelné. Když kupříkladu Einstein svou teorií relativity změnil naše vnímání makrosvěta, a zrelativizoval tedy dosavadní newtonovskou fyziku, ještě ani on netušil, že za pár desítek let kvantová fyzika stvoří ještě podivnější a tekutější obraz světa, v němž na úrovni atomárního světa platí jiné zákony, které porušují nám známé zákonitosti příčiny a následku, zpochybňují naše chápaní času a prostoru a umožňují současnou existenci téže částice na více místech, tedy i teoretickou existenci paralelních světů.

Takové zásadní objevy mají přitom zcela zásadní dopady na fungování společnosti. Když začala 1. světová válka, kdo mohl předpokládat, že už na konci té druhé pomohou výše zmíněné fyzikální objevy stvořit atomovou bombu, která zase pro změnu učiní další globální válku téměř nemyslitelnou, protože vytvoří rovnici globální válka = zničení lidstva?

Na rozdíl od idyly roku 1913 žijeme v podivném světě. Věda vyprazdňuje přítomnost a rámuje ji do všudypřítomného děsu z nějaké vědou předpověděné katastrofy, kalamity nebo rizika. Zároveň se k vědě a technice stále více obracíme s nadějí, že právě ony poskytnou řešení problémů, které stvořily. A nad tím vším se vznáší jakási rostoucí podivná nejistota, protože čím více toho věda odkrývá o podstatě světa, o to záhadnější a podivnější se svět jeví.

Na začátku roku 1914 se zdálo, že západnímu světu nehrozí žádná katastrofa. O pár měsíců později přišla – v podobě zdánlivě naprosto nepochopitelného selhání právě toho rozumu, který měl svět už měnit jenom k lepšímu.

V roce 2014 žijeme s vědomím, že už vůbec netušíme, kam nás výtvory lidského rozumu zavedou. Žijeme v jakési postdobě. Nevíme, zda bude svět lepší nebo horší, zda vůbec ještě nějaký za pár desetiletí bude. Žijeme v civilizaci permanentního děsu, v níž ze všeho nejrychleji roste poptávka po antidepresivech. V civilizaci, která se bojí sebe sama, výtvorů svého Rozumu, ale protože pohřbila Boha, nemá nic jiného, na co by se mohla spoléhat. Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!

Právo-příloha Saón, 3.7.2014

03. 07.

Nová střední Evropa v české zahraniční politice

Jiří Pehe Přečteno 3523 krát

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nedávno v médiích prozradil, že ambicí nového zahraničně-politického týmu v Černínském paláci je poněkud změnit parametry dosavadní středoevropské spolupráce, v níž Česká republika doposud kladla důraz na visegrádské uskupení. Češi by se rádi orientovali více na spolupráci s Rakouskem, s nímž by podle Zaorálka chtěla naše země mít vztahy prý přinejmenším tak dobré jako s Německem, Polskem a Slovenskem.

V podobném duchu se vyjádřil Zaorálkův první náměstek Petr Drulák, který mluvil o nové zahraničně-politické ose, která by zahrnovala Berlín, Prahu, Bratislavu, Vídeň, a západní Balkán, zejména Chorvatsko a Slovinsko.

Drulák se ovšem zároveň ohradil proti spekulacím, že Česká republika touto novou strategií upozaďuje visegrádskou spolupráci. Tu prý neopouštíme.

Explicitně se pak ohradil proti některým spekulacím, že novému zahraničně-politickému týmu pod vedením sociální demokracie vadí ambice Polska hrát roli evropské mocnosti, jakož i silná orientace Polska na atlantickou spolupráci, a že pokus předefinovat seznam hlavních českých spojenců ve střední Evropě je především snahou o odklon od spolupráce s Polskem coby hlavím pilířem současné Visegrádské skupiny.

Zajímavé je, že se Drulák neohradil, když se média podivovala, že na jeho seznamu chybí Maďarsko. Pokud by totiž Česká republika chtěla změnit akcent středoevropské spolupráce směrem k zemím, které tvořily páteř pozdního Rakouska-Uherska, bylo by třeba vysvětlit, proč Maďarsko na seznamu chybí.

Podle Zaorálka se česká diplomacie pokusí dostat zejména vztahy s Rakouskem na co nejlepší úroveň, ale je se přitom třeba vyhnout otázkám vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů. A zde se zdá být hlavní slabina nové české strategie.

O lepších vztazích s Rakouskem, které by vskutku mělo být v jádru jakéhokoliv středoevropského uskupení, se mluví už dlouhou dobu. Jenže právě Česká republika má mezi středoevropskými zeměmi ve vztazích s Rakouskem celou řadu nevypořádaných problémů. Patří k nim jak spory o českou jadernou energetiku, tak právě otázky spojené s poválečným vysídlením sudetských Němců, z nichž část odešla do Rakouska.

Zatímco v Německu—kromě Bavorska--je hlas sudetských Němců do jisté míry jen okrajovou záležitostí, a navíc se podařilo s Německem vyjednat v roce 1997 Česko-německou deklaraci, která programově přenesla důraz ve vzájemných vztazích od minulosti k budoucnosti, v Rakousku sudetoněmecká otázka politicky stále rezonuje.

Čeští politici se přitom v minulosti otázce Benešových dekretů a poválečného vyhnání Němců snažili ve vztazích s Rakouskem buď vyhýbat, anebo dokonce, jako třeba současný prezident Miloš Zeman, si počínali tak trochu jako slon v porcelánu. Rakušani tak dozajista ještě nezapomněli na Zemanovy výroky během prezidentské kampaně nebo jeho předešlé výroky, že sudetští Němci coby zrádci mohou být rádi, že byli jen vysídleni. V Zemanově kampani, a tím i v celé jedné části české společnosti, která ho podporovala, hrály také nemalou roli útoky na rakouskou minulost Zemanova protikandidáta Karla Schwarzenberga.

Je tedy otázkou, zda si současný Černín nevzal příliš velké sousto, když chce zlepšovat vztahy s Rakouskem bez toho, že by se postavil čelem k minulosti. Jinými slovy, těžko se dá předpokládat, že bez nějakého významného posunu v pohledu na poválečnou minulost a přinejmenším symbolických gest, se Zaorálkově týmu podaří ve vztazích s Rakouskem dosáhnout více, než se mohlo podařit Schwarzenbergovi, pro něhož bylo Rakousko druhým domovem.

ČRo Plus, 2.7.2014

Archiv článků: červenec 2014

Je Maďarsko na cestě k fašismu?

Země, která neví, kde začíná a končí

Společnosti před katastrofou: 1914 a 2014

Nová střední Evropa v české zahraniční politice

Blogeři abecedně