Jiří Pehe

20. 05.

Uprchlíci jako test politické licoměrnosti

Jiří Pehe Přečteno 5390 krát

Česká politická debata o uprchlících, kteří zaplavují Evropu, vyjevuje nejen očekávané stereotypy, ale také notnou míru pokrytectví v názorech různých politických stran. Ať už jsou proti většímu přijímání uprchlíků, nebo jen údajně proti kvótám na jejich rozdělování do členských zemí Evropské unie, jimi navrhovaná alternativní řešení jsou jen jakousi kouřovou clonou, která rozhodně nemůže uprchlickou kalamitu vyřešit.

Jeden z oblíbených argumentů zní, že naše země namísto přijímání uprchlíků jim raději chce pomáhat v zemích jejich původu, jakož i pomáhat při stabilizaci rozvrácených zemí. To je na první pohled pěkný argument, ale vyhýbá se otázce, co s uprchlíky, kteří už do Evropy dorazili a tísní se v přeplněných utečeneckých táborech na jihu Evropy. Navíc nám politici nejsou schopni vysvětlit, co přesně mají být ona účinná opatření v zemích původu uprchlíků.

Další série licoměrných argumentů se týká kvót, které pro rozdělování uprchlíků do jednotlivých zemí Unie navrhuje Evropská komise. Je to prý opatření, které dále poškodí důvěru lidí v Unii. Jednotlivé státy by prý měly o míře solidarity s uprchlíky rozhodovat samy, podle svých možností. Co na tom, že Komise k návrhu zavést kvóty přistoupila i proto, že „dobrovolná solidarita“ řady zemí byla téměř nulová, takže břímě pomoci by zase zůstalo jen na těch tradičně ochotných pomáhat, jako jsou Německo a skandinávské země.

V argumentaci našich politiků také zaniká skutečnost, že Evropská komise navrhla dva typy kvót: jedny pro příjem uprchlíků z utečeneckých táborů v Sýrii, kde České republice navrhuje přijmout 525 uprchlíků, a pak kvóty pro distribuci uprchlíků, kteří už jsou v jižní Evropě nebo do Evropy směřují. Ta je vyjádřena procentuálně—v závislosti na ekonomických a dalších možnostech dané země.

Absurdnost české diskuze o číslu 525 možná nejlépe vystihl publicista Petr Zídek, když upozornil, že českou politickou reprezentací oslavovaný Nicholas Winton kdysi sám zachránil o sto židovských dětí více, než je 525 uprchlíků, nad nimiž nyní jako nad nepřípustným dirigismem Evropské komise, jehož důsledky prý jen těžko zvládneme, běduje skoro jako jeden muž česká politická reprezentace.

Politici také účelově směšují dvě roviny: solidaritu s uprchlíky a solidaritu s ostatními zeměmi Unie. Zamlčují, že pokud nějak nepomůžeme s uprchlíky i my, zůstane na bedrech jiných zemí Unie. A to buď proto, že mají tu smůlu, že sousedí s Afrikou, anebo prostě proto, že tradičně pomáhají.

Licoměrná je i starost některých českých politiků o to, zda uprchlíci přijatí jednotlivými zeměmi na základě kvót v nich v rámci schengenského prostotu zůstanou a nepůjdou nakonec stejně do tradičních bašt přistěhovalectví, jako je Německo. Smyslem kvót je přitom především pomoct uprchlíkům v první fázi jejich pobytu: od vyřízení papírů až po nezbytnou materiální a vzdělávací pomoc. Kam půjdou poté, co získají v EU trvalý pobyt, je opravdu jejich věc, pokud nezrušíme Schengen. Německo, které kvóty podporuje, to jistě dobře ví.

Největšímu testu vystavuje ale uprchlická vlna českou levici. Ta měla v minulosti plná ústa solidarity s utlačovanými a poníženými masami. Nyní se ovšem bojí svých voličů, kteří se na uprchlíky coby novodobý „proletariát“ éry globalizace koukají skrze prsty. Ideoví guru levice varují, že nám tito imigranti projí zbytky sociálního státu.

Česká levice je v pasti i proto, že coby programová „holubice míru“--a v poslední době i kritik nejrůznějších vojenských intervencí Západu pod vedením Spojených států--neví, jak naložit s návrhy na vojenské akce Evropské unie na severu Afriky. Je přitom jasné, že pokud Unie nezlikviduje pašerácké základny a nevytvoří na obsazeném území systém utečeneckých táborů, kde může rozhodovat o tom, kdo z uprchlíků má dostat azyl v Evropě, bude uprchlická kalamita pokračovat.

Kdyby nebyla situace tak tragická, bylo by skoro zábavné sledovat, jak se česká levice tváří v tvář uprchlické kalamitě kroutí. Vůbec neví, jak se zachovat, takže si nakonec notuje s pravicí v mlhavých řečech o tom, že nejlépe je situaci řešit přímo v rozvrácených zemích. S uprchlíky, kteří už na jih Evropy dorazili nebo dorazí, ať si poradí zbytek Unie, anebo, ještě lépe, prý zejména ty země, které kdysi měly kolonie nebo se účastnily vojenských intervencí v Africe a na Středním východu.

Co na tom, že komunistické Československo spolu se Sovětským svazem kdysi pomohlo stvořit a vyzbrojovat diktátorské režimy v zemích, z nichž po jejich zhroucení uprchlíci nejvíce proudí. S tím naše levice, dokonce ani ta komunistická, prý nemá nic společného. Jak snadné je vinit ostatní z důsledků kolonialismu, když u nás, zdá se, historie začíná až po roce 1989.

ČRo Plus, 20.5.2015

13. 05.

Evropské kličkování České republiky

Jiří Pehe Přečteno 3488 krát

Vláda České republiky nedávno schválila v souladu se svým programovým prohlášením novou koncepci působení České republiky v Evropské unii. Jak nyní vysvětluje v médiích státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza, cílem vlády je vrátit Českou republiku do epicentra evropské integrace.

Máme prý být zemí proevropksou a v evropských záležitostech aktivní. Jednou z klíčových priorit vlády je prý příprava země na přijetí eura. Proto prý povede důkladnou veřejnou diskusi o dopadech členství v eurozóně na naši zemi tak, aby připravila prostor pro budoucí politické rozhodnutí o vstupu.

Pokud jde o další působení České republiky v Unii, přinejmenším na papíře tak vše vypadá slibně. Když k tomu přidáme skutečnost, že premiér Bohuslav Sobotka se při své nedávné návštěvě Berlína prohlásil za eurofederalistu, a že eurofederalistou je podle svých vyjádření už dávno i prezident Miloš Zeman, zdálo by se, že se ze země, která za předešlých vlád nenechala na Unii nitku suchou, stává přímo jeden z tahounů evropské integrace.

Bohužel, jak to u nás bývá, prohlášení a řeči politiků jsou jedna věc, zatímco realita je věc druhá. Začněme eurem.

Vládě v podstatě nic nebrání v tom, aby místo obecných řečí, že „povede důkladnou veřejnou diskusi o dopadech členství v eurozóně na naši zemi tak, aby připravila prostor pro budoucí politické rozhodnutí o vstupu“, sama proces vstupu do eurozóny spustila. Jenže, jak víme, proti rychlému vstupu do eurozóny se staví ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš. A ani nejsilnější vládní strana, sociální demokracie, neoplývá ve vztahu k rychlému přijetí eura nadšením.

Realita je taková, že česká vláda nejen opatrně vyčkává, jak dopadne řecká krize, ale také se bojí veřejného mínění, které se staví proti zavedení eura. Její postoj se nijak neliší od postojů vlád předešlých, které ovšem alespoň netvrdily, že jsou prvoplánově proevpropské.

Vládní postoj se dá charakterizovat jako „opatrnictví“. Do ničeho se nežeňme, vyčkejme, uvidíme.

Bude se tedy prý vést diskuse o dopadech členství v eurozóně s tím, že rozhodnutí má udělat až vláda příští. Toto přenášení odpovědnosti za krok, k němuž jsme se zavázali v přístupové smlouvě s Unií, na příští vládu, je jen bohapustý alibismus.

Údajně proevpropská vláda, která chce, aby naše země byla v epicentru evropské integrace, také pěkně ukazuje, jak si naše intenzivnější členství v Unii představuje, když rezolutně odmítá návrhy Evropské komise na distribuci uprchlíků, kteří zaplavili jižní země Unie, na základě závazných kvót. Solidarita s uprchlíky prý má být dobrovolná, prohlásil Sobotka společně se slovenským premiérem Robertem Ficem.

Kdyby si takto solidaritu vykládaly bohatší země, z jejichž příspěvků dostáváme v evropských fondech stamiliardy korun, možná by příště také mohly odmítnout přispívat do rozpočtu Unie podle pevných pravidel, a namísto toho přispívat jen „dobrovolně“ podle toho, jaks e jim to zrovna hodí a co si podle průzkumů myslí jejich občané. Asi by se u nás okamžitě spustil dost velký pokřik o tom, jak takováto nesolidární Unie ztrácí smysl.

Když k našemu kličkování okolo přijetí eura a odmítání solidarity s unijními zeměmi zaplavenými uprchlíky přidáme občasná nesolidární prohlášení českých politiků o unijních sankcích vůči Rusku, nebo postoje českého prezidenta, který unijní politiku vůči Rusku v podstatě aktivně sabotuje, pak nám nezbývá než konstatovat, že nová koncepce působení České republiky v Unii je--stejně jako nedávná koncepce zahraniční politiky—jen další kus papíru.

ČRo Plus, 13.5.2015

06. 05.

Babišův vzestup je i selháním pravice

Jiří Pehe Přečteno 2665 krát

Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že volby by nyní vyhrálo hnutí ANO, druhá by skončila sociální demokracie, a s velkým odstupem pak ostatní strany. Někteří politologové už mluví o tom, že se u nás obnovuje systém dvou velkých politických stran, v němž napravo od politického středu převzalo roli dříve dominantních občanských demokratů hnutí ANO.

Problémy ODS a TOP 09 jsou přitom dvojího druhu. Na jedné straně je pokles jejich popularity zapříčiněn ne příliš zdařilým vládním angažmá v letech 2007 až 2013. Na straně druhé stojí jejich neschopnost postavit se už téměř dva roky na nohy a oslovit voliče s něčím novým.

Situace na pravici se u nás v lecčems podobá té na Slovensku. I tam se pravice u voličů zdiskreditovala korupčními a dalšími skandály, když vládla, jakož i pozdější nejednotou. A i tam se nedokázala ze svých selhání dostatečně poučit, takže dodnes zůstává roztříštěná a neschopná čelit hnutí Směr.

Rozdíl mezi Českou republikou a Slovenskem spočívá v tom, že u nás politické vakuum vytvořené propadem klasické partajní pravice vyplnilo hnutí ANO. Andrej Babiš se hlásí k liberální pravici, jeho hnutí je i součástí frakce evropských liberálních stran v Evropském parlamentu.

Potíž je v tom, že ANO není skutečná politická strana, a vlastně ani skutečná pravice. Program hnutí příliš úzce závisí na rozmarech jeho vůdce a faktického vlastníka, není generován ve srozumitelném demokratickém procesu.

Důvodů, proč se klasická stranická pravice nedokáže Babišovi zatím postavit, je více, ale jedním z hlavních je její roztříštěnost. V zemi o velikosti České republiky je naprostým luxusem, když o voliče bojují tři parlamentní konzervativní strany: ODS, TOP 09 a lidovci.

Před osmi lety byly rozdíly mezi nimi z větší části srozumitelné. TOP 09 vznikla jako iniciativa konzervativního křídla v rozštěpené KDU-ČSL, z něhož do nové strany odešla řada politiků. TOP 09 se zformovala také proti ODS--zejména proti jejím tehdejším kmotrovským praktikám a protievropskému étosu.

Některé rozdíly mezi třemi stranami existují v mírnější podobě dodnes, ale mnohé se mezitím obrousily. Zmenšily se i osobní důvody, kvůli kterým tyto strany nemohly úzce spolupracovat. Nejen proto, že se změnilo vedení lidovců, ale i kvůli personální obměně ve vedení ODS, která se navíc také vyvázala z kmotrovských struktur.

Karel Schwarzenberg v čele TOP 09, Petr Fiala v čele ODS a Pavel Bělobrádek v čele KDU-ČSL jsou bytostní konzervativci, a i jejich strany mají dnes velmi podobné programy. Je nevraživost mezi ostatními politiky těchto stran opravdu tak velká, že by nebyly schopné se dohodnout na spolupráci, popřípadě dokonce na sjednocení?

Všechny by přitom měly těm ostatním co nabídnout. Lidovci svoje zakotvení v křesťanských hodnotách a solidní členskou základnu, TOP 09 zajímavé osobnosti a politiky evropského střihu, a ODS výkonné organizační struktury i některé nové tváře. Není důvod nevěřit, že by preference sjednoceného konzervativního subjektu byly nižší, než je jejich současný součet, což je okolo 25 procent.

Spíše naopak. Bylo by tomu tak i proto, že sjednocení těchto stran do jedné koalice či strany by bylo i významným signálem voličům, že se česká pravice vzpamatovala. K zastavení populistického hnutí kontrolovaného jedním mužem by to mohlo stačit.

Zatím si ale bohužel každá z konzervativních parlamentních stran dál hraje na svém písečku, takže Babiš se jich nemusí příliš obávat, a pravicoví voliči si dobře rozmyslí, zda stranám , z nichž každá má potenciál okolo deseti procent, dávat hlasy.

ČRo Plus, 6.5.2015

Archiv článků: květen 2015

Uprchlíci jako test politické licoměrnosti

Evropské kličkování České republiky

Babišův vzestup je i selháním pravice

Blogeři abecedně