Jiří Pehe

22. 06.

Jak se organizují hony na uprchlíky

Jiří Pehe Přečteno 4613 krát

Během mimořádné schůze Poslanecké sněmovny k otázce uprchlíků zaznělo z úst politiků mnoho siláckých slov. Ministr vnitra Milan Chovanec přímo na schůzi PS ohlásil, že Česko kvůli migrační krizi posiluje kontroly ve vlacích z Maďarska a na některých vybraných silnicích v příhraničí.

Snad jen kromě snahy uklidnit občany, které ovšem vyděsili v prvé řadě samotní politici svými, místy až hysterickými vystoupeními na téma, jak se k nám valí hordy uprchlíků, jejichž počet chce navíc uměle navyšovat s pomocí kvót Brusel, nebyl smysl celé akce zřejmý.

Cizinecká policie koná svoji práci průběžně, v posledních měsících řadu nelegálních migrantů zadržela. Proč tedy pořádat demonstrativní zátahy? Jisté je, že celý víkend nás pak média usilovně informovala o policejních kontrolách v mezinárodních vlakových a autobusových spojích, které odhalily celkově 52 uprchlíků!

Není přitom známo, že některý z nich by chtěl zůstat v České republice. Jak se dalo předpokládat, snažili se pouze v rámci schengenského prostoru přejet do zemí, kde mají příbuzné či známé, nebo kde mají naději na lepší budoucnost než v zemích jižního křídla EU či u nás. Kolik migrantů, kterým se podařilo dostat za cenu riskování vlastních životů až do Evropy, by ostatně asi chtělo zůstat v zemi, která je k cizincům--zejména s tmavší barvou pleti--tak nepřátelská jako ČR?

Ne, že by policie neměla průběžně kontrolovat, kdo se pohybuje po našem území bez potřebných dokladů, ale vezmeme-li v úvahu celkový, poněkud politický vybičovaný kontext celé akce, chce se říct, že „hora porodila myš“.

Vzhledem k tomu, že, jak už bylo řečeno, zadržení migranti směřovali většinově do jiných zemí, a ČR chtěli jen nenápadně projet, aniž by se dopouštěli kriminálního jednání, je též svým způsobem ironické, že orgány země, která se zuby nehty brání většímu přijímání uprchlíků, protože prý na ně nemáme „kapacity“, si takto dobrovolně přidělávají práci. O zadržené migranty se budou nyní muset starat až do doby, než se jejich případy tak či onak vyřeší.

Dozvěděli jsme se, že kvůli mimořádnému nasazení v boji s nelegálními migranty se policejního zátahu účastnila spolu s cizineckou policií i pořádková a dopravní policie. Ne že by prostý daňový poplatník snad u nás mohl radit policii, jak utrácet i jeho peníze, ale vzhledem k tomu, že i policie dobře věděla, že případně dopadení ilegální migranti chtějí přes naší zemi jen—pokud možné nepozorovaně—projet, bylo by nepochybně efektivnější, kdyby cizinecká policie pokračovala ve své běžné práci—bez polticky organizovaného mediálního humbuku. Dopravní policie tak mohla starat o dodržování pravidel silničního provozu, která u nás masově porušují nikoliv cizinci, ale především naší soluobčané.

Další text autora k tématu lze najít ZDE

17. 06.

Evropa je na osudové křižovatce

Jiří Pehe Přečteno 7737 krát

Nadcházející týdny mohou rozhodnout o dalším směřování Evropy na mnoho desetiletí. Na jedné straně je kontinent stále nesmiřitelněji rozdělen na západ a východ v důsledku ruské agrese na Ukrajině. Na straně druhé se v důsledku uprchlické krize a hrozícího bankrotu Řecka otřásá v základech integrační projekt evropských demokracií.

Z historie víme, že politici--zejména ti demokratičtí--v takovýchto situacích opakovaně tragicky selhávají. Jejich rozhodnutí jsou diktována ohledem na voliče a krátkodobé zájmy. Vidíme to názorně v současné uprchlické krizi, se kterou si politici nevědí rady i proto, že si nechtějí rozzlobit voliče, kteří se ve v řadě evropských zemí většinově domnívají, že nejlepším řešením je opevnit se za národními hranicemi.

Jenže krátkozraká rozhodnutí v krizových situacích, založená na „vox populi“, mají obvykle dalekosáhlé nezamýšlené dopady. V současné uprchlické krizi je z hlediska krátkodobých politických zájmů pochopitelné, proč politici řady evropských zemí odmítají přijímat větší počet uprchlíků, kteří se hromadí na jihu Evropy, a dokonce se pyšní tím, že odmítáním kvót pro distribuci uprchlíků do jednotlivých zemí Unie brání liberální hodnoty.

Jenže tato neústupnost může ve svých důsledcích vést ke zhroucení schengenského prostoru, což je jeden z největších výdobytků evropské integrace. Na to by přitom doplatily nejvíce právě unijní země na východě Evropy, které se nyní kvótám nejhlasitěji brání, protože pro jejich další rozvoj jsou otevřené hranice důležitější než pro velké evropské hráče.

Neústupnost některých zemí ve věci uprchlíků také může spustit monumentální politické krize v zemích na jihu Evropy, které jsou uprchlickou vlnou nejvíce zasaženy. Když tak jeden český komentátor nedávno hájil restriktivní a se zbytkem EU nesolidární imigrační politiku české vlády s tím, že na rozdíl od zbytku Evropy tak alespoň my budeme stát na ostrově pevného ledu, možná mu nedošlo, že je nám to k ničemu, pokud led všude okolo nás, k jehož rychlému tání přispíváme svým nedostatkem solidarity, bude příliš tenký na to, aby se náš ostrůvek falešné stability nestal zcela izolovaným a bezvýznamným.

Solidarita je také klíčovým pojmem v současné řecké krizi. Jakkoliv mnozí z nás instinktivně sympatizují s tvrdým postojem vůči zdánlivě nedisciplinovanému Řecku, jisté je, že pokud nechá Unie Řecko padnout, bude to v lepším případě krok zpět na cestě k evropské integraci, v horším to může spustit řetězovou reakci na různých úrovních.

I proto americký prezident Barack Obama na nedávném summitu G7 nabádal evropské lídry, aby pro Řecko našli záchranu. Při pohledu zvenčí je totiž jasné, že pokud si Unie neporadí s tak relativně malým problémem, jako je záchrana Řecka, může se jako domeček z karet zhroutit celý velký dům tolik vzývané evropské solidarity. Trestání Řecka přitom zakrývá, že viníkem krize v Řecku nejsou jen řečtí politici, ale také síly nadnárodního finančního trhu, které si po pádu Řecka mohou najít v Evropě novou slabou kořist.

V příštích týdnech tedy bude z historického hlediska velmi důležité, jaká rozhodnutí evropští politici udělají. Rozjedou-li se mnozí z nich z nadcházejícího summitu o uprchlících do svých zemí s tím, že svou neústupností ve věci distribuce uprchlíků, kteří už jsou na jihu Evropy, ochránili vlastní občany před uprchlickou kalamitou, mohou brzy zjistit, že tím jen rozpoutali celoevropskou krizi mnohem větších rozměrů. To samé platí o rozhodnutí o osudu Řecka.

Pokud bychom chtěli uvést konkrétní příklad toho, jaké nezamýšlené dopady mohou mít v krizích populistická rozhodnutí, stačí se podívat do Velké Británie. David Cameron sice vyhrál kvůli svému slibu vyvolat referendum o setrvání Británie v Evropské unii volby, ale vypustil tím z láhve džina, který nahlodává nejen evropský integrační projekt, ale především jednotu a význam ostrovního království.

ČRo Plus, 17.6.2015

11. 06.

Česká vláda v otázce uprchlíků nedůstojně kličkuje

Jiří Pehe Přečteno 5932 krát

Podle zpráv v médiích česká vláda na svém zasedání řešila téměř dvě hodiny, jak se postavit v jednáních na evropské úrovni k otázce uprchlíků. Česká republika, jak známo, se nechce zapojit do Bruselem navrhovaného programu, v jehož rámci by každá členská země musela přijmout jistý počet uprchlíků na základě kvót.

Ministr vnitra Milan Chovanec ve své zprávě vládu varoval, že české odmítnutí kvót nemusí být na evropské úrovni kladně přijato. Navíc ani odmítnutí nemusí Českou republiku povinnosti přijmout uprchlíky na základě stanovených kvót zprostit, protože o kvótách se rozhodne v Evropské radě kvalifikovanou většinou. Jinými slovy, relokační program pro uprchlíky na základě kvót bude přijat, pokud se pro něj vysloví nejméně 15 zemí Unie, které představují nejméně 65 procent jejích obyvatel.

Vláda nakonec dala ministru Chovancovi mandát pro jednání v příslušném evropském výboru, ale nesdělila, jaký mandát to přesně je. V obecné rovině jen informovala, že dál trvá na svém odporu ke kvótám. Česká republika je prý ochotná přijmout určitý počet uprchlíků dobrovolně s tím, že bude moci ovlivnit, jaké lidi a v jakém množství by přijala.

To je stanovisko, které ovšem ostatní země Unie jen těžko uspokojí. V praxi by vedlo k absurdní situaci, že si některé země uprchlíky nejprve takříkajíc přeberou, aby si vybraly ty, které považují podle vlastních kritérií za vhodné. Což by znamenalo,že ty ostatní pak budou mít na starost země, které se takto utilitárně chovat nehodlají.

Nelibost tedy Češi mohou na evropské úrovni vzbudit hned dvakrát: kvůli odmítání kvót a kvůli svému poněkud vychytralému postoji v otázce, které uprchlíky by dobrovolně přijali, pokud by už nějaké přijali. V tomto vychytralém postoji se bohužel zase jednou vyjevuje neobyčejný nedostatek solidarity naší země se zbytkem Evropské unie.

Navíc má představa, že by si Česká republika z uprchlíků v současné nouzové situaci vybírala podle jakýchsi vlastních kritérií, celou řadu ne zcela domyšlených konotací, které by mohly vzbudit oprávněné rozhořčení jinde v Evropě. Vybírala by si naše země uprchlíky podle barvy pleti, náboženství, vzdělání či pracovní kvalifikace? Dvě poslední kritéria lze jistě uplatnit při řízené imigraci potřebných pracovních sil, ale uprchlík není běžný imigrant. Je to člověk v nouzi.

Jak citlivá otázka jakéhosi výběru uprchlíků vhodných podle českých úřadů k přesídlení do naší země je, ukázal nedávno názorně novinový rozhovor ministra Chovance. Na otázku redaktorky, co kdyby přijalo Česko pouze křesťany, Chovanec odpověděl, že rozlišovat mezi křesťany a muslimy je velice složité. Pokud bychom uprchlíky přijímali dobrovolně, nikoliv na základě kvót, snad si prý můžeme nějaké podmínky stanovit a dávat přednost třeba křesťanům a jezídům, ale celkově se zdá být rozlišování podle náboženství prakticky nemožné.

Chovancova diplomatická odpověď skrývá hned několik úskalí. Lze se kupříkladu zeptat, na základě jakých kritérií by Česká republika měla přijímat spíše křesťany než vyznavače jiných náboženství. Je snad naše země podle ústavy „křesťanská“? Nejsou u nás islám, judaismus, buddhismus, i další mnohá náboženství legální?

Za argumentem, že, když už bychom přijímali uprchlíky, bylo by dobré si mezi nimi vybírat křesťany, se skrývá skrytý předpoklad, že by k nám takoví uprchlíci měli civilizačně blíže. Jenže bychom mohli ironicky namítnout, že ačkoliv se naše země kulturně formovala jako součást převážně křesťanské civilizace, většina lidí u nás dnes žádné náboženství nevyznává. Když už se vláda v otázce uprchlíků populisticky řídí veřejným míněním, mohli bychom sarkasticky doporučit, ať čeští imigrační úředníci hledají přednostně agnostiky a ateisty, pokud nějaké najdou.

Výše nastíněné dilema ukazuje absurditu snah vybírat si mezi uprchlíky podle jakýchsi našich kritérií, která mají latentně rasistický podtext. Západ Evropské unie by se mohl začít oprávněně ptát, zda naše země vůbec do Unie patří nejen proto, že solidarita v rámci Unie je u nás evidentně chápana jako jednosměrná cesta ve stylu „vy dávejte, my si vybereme, co se nám hodí“, ale i proto, že jakési třídění uprchlíků coby lidí v krajní nouzi podle náboženství nebo rasy se na západ od nás považuje za „neevropské“.

ČRo Plus, 10.6.2015

03. 06.

Proč odejmout mistrovství světa ve fotbale Rusku (a Kataru)

Jiří Pehe Přečteno 20834 krát

Krátce poté, co nedávno opětovně zvolený prezident Mezinárodní fotbalové federace Sepp Blatter pod tlakem korupčních skandálů, které zmítají FIFA, rezignoval na svoji funkci, prohlásil šéf Fotbalového svazu Anglie Greg Dyke, že nové vedení FIFA musí přezkoumat dřívější rozhodnutí udělit pořadatelství světových šampionátů Rusku v roce 2018 a Kataru v roce 2022.

Vítězství obou zemí v soutěži o pořádání světového šampionátu obestírají spekulace o masivní korupci a politických tlacích. Nesmyslnost pořádání mistrovství v Kataru, pouštním emirátu, kde v létě přesahují teploty běžně čtyřicetistupňovou hranici, byla ostatně už podtržena dalším rozhodnutí FIFA--odsunout mistrovství z léta na konec roku, což ovšem koliduje s fotbalovými kalendáři řady zemí, zejména evropských.

Pokud jde o Rusko, existují další důvody, proč pořádání šampionátu Rusku odejmout. Ačkoliv často slyšíme, že politika do sportu nepatří, lze se oprávněně tázat, kde je hranice, za níž tato otřepaná fráze už neplatí.

Začít lze tím, že politika do sportu nepatří, pokud se s pomocí sportu nedělá politika. A to v případě Ruska nelze říct. Vladimír Putin chce evidentně využít šampionátu k propagandistickým účelům stejně, jako mu posloužilo pořádání zimních olympijských her v Soči. Sportovci z celého světa nakonec do Soči přijeli, ačkoliv Rusko před jejich začátkem spustilo represe proti homosexuálům, kterých jistě byl určitý počet i mezi sportovci.

Jakmile za velkolepou show spadla opona, Rusko anektovalo Krym. O několik měsíců později začalo podporovat konflikt na východní Ukrajině. Západ uvalil na Rusko sankce a zakázal řadě významných Rusů, kteří Putinovu agresivní politiku podporují, cestovat do Evropské unie a Spojených států. Rusko odpovědělo vlastními sankcemi a nyní i seznamem osob, které nesmějí cestovat do Ruska.

Je těžko představitelné, že mistrovství světa ve fotbale by se mohlo pořádat v zemi, která je de facto ve válečném stavu se svým sousedem, jemuž sebrala kus území, a která navíc zakazuje cestovat na své území významným západním politikům a dalším osobnostem.

Ruské chování se samozřejmě může pod tlakem Západu do roku 2018 změnit, ale lze to riskovat? Má smysl, aby země pokračovala v přípravě šampionátu, na který pak kvůli ruským černým listinám nebudou smět přijet někteří významní západní hosté, a FIFA i západní vlády budou na poslední chvíli muset hasit nejrůznější politické požáry?

Jinými slovy: pořádání světového šampionátu Ruskem prostě nelze oddělit od politiky. A je také těžké ho oddělit od obvinění z masivní korupce, která se pojí s vedením FIFA. Bylo by nevěrohodné, kdyby se FIFA začala pod novým vedením očišťovat od korupčních praktik a přitom ponechala organizaci světových šampionátů zemím, kterým byla s pomocí minulého vedení udělena za velmi neprůhledných okolností.

Když k tomu přidáme, že současné Rusko je de facto ve válce se sousední zemí, ačkoliv o své přímé vojenské účasti opakovaně lže, a že už teď může vznikat řada oprávněných obav, koho a proč Rusko nepustí na své území během šampionátu, který má být z definice otevřen celému světu, měla by FIFA začít vážně uvažovat o změně pořadatele.

Jakkoliv Rusové budou opakovat, že politika do sportu nepatří, Vladimír Putin ukázal hned poté, co americká justice obvinila ještě před volbou prezidenta FIFA vysoké funkcionáře FIFA z korupce, jak si toto oddělení politiky a sportu představuje. Okamžitě obvinil Spojené státy, že se tak snaží zabránit, aby byl Blatter opětovně zvolen předsedou této organizace a dosáhnout tím toho, aby Rusku bylo odebráno pořadatelství mistrovství světa v roce 2018.

Putinovo spojení amerických snah vyšetřit zřejmě masivní korupci ve vedení FIFA s Blatterovým možným ne-znovu-zvolením a s případným odnětím pořádání šampionátu Rusku mluví za vše. Ruský prezident možná ví něco, na co vyšetřovatelé teprve přijdou.

ČRo Plus, 3.6.2015

Archiv článků: červen 2015

Jak se organizují hony na uprchlíky

Evropa je na osudové křižovatce

Česká vláda v otázce uprchlíků nedůstojně kličkuje

Proč odejmout mistrovství světa ve fotbale Rusku (a Kataru)

Blogeři abecedně