Jiří Pehe

20. 10.

Rozhovor s Brianem Whitmorem: Putinův režim je zločinecký syndikát

Jiří Pehe Přečteno 7156 krát

V tomto blogu so dovoluji nabídnout rozhovor s Brianem Whitmorem, který pracuje jako analytik Ruska v Rádiu Svobodná Evropa/Rádiu Svoboda. Svoje názory pravidelně publikuje na blogu Power Vertical.

Při svém nedávném vystoupení na konferenci, které jsme se společně zúčastnili, jste mne zaujal svým originálním pohledem na současné Rusko, který se dost liší o všemožných teorií zdůrazňující komplikovanou ruskou historii, pocit ruské ublíženosti po roce 1989 ve světle necitlivosti Západu…

Rusko je dle mého soudu v podstatě zločinecký syndikát hrající si na stát. To není v historii států příliš obvyklé. Viděli jsme státy, které by zkorumpované, ale těžko bychom hledali nějaký stát, kde je samotná esence státnosti založená na korupci a zločinu. Ruská politická elita, což je velmi malý kroužek lidí okolo Vladimíra Putina, dosahuje svých cílů tak, že korumpuje anebo vydírá ty, které chce ovládat. Pokud jste v Rusku členem elity v širším slova smyslu, tedy těch, kdo slouží Putinově skupince, máte „povolení“ krást. Můžete ale krást jen úměrně vašemu postavení v systému. Existuje na to téma starý vtip. Jeden byrokrat je odsouzen za korupci. Ti ostatní se diví, proč právě on, vždyť z lidí v jeho postavení krade každý. Odpověď zní: kradl víc, než k čemu ho opravňuje jeho postavení v hierarchii.

Kradl Chodorkovskij víc, než k čemu byl vzhledem k postavení v hierarchii oprávněn?

Ne, Chodorkovskij se dopustil něčeho horšího. Začal svoji firmu Jukos čistit a přizpůsobovat tomu, jak fungují obdobné firmy na Západě. Začala už téměř fungovat podle pravidel známých na Západě. Tím se ovšem stal hrozbou systému. To nejhorší, čeho se v Rusku lze dopustit, je být mocný a nefungovat přitom podle korupčních pravidel systému.

Jak vlastně tento systém funguje?

Kontroluje ho velmi malá skupina lidí okolo Putina. Mají svoje vlastní zájmy, každý z nich ovládá kus ruské ekonomiky—průmysl, ropu, banky, atd. Navzájem si příliš nevěří. Putin je cosi jako hlavní kmotr, který mezi nimi udržuje rovnováhu a rozhoduje. Jelikož oni stojí v čele klanů, udržuje tak rovnováhu mezi soupeřícími klany...Téhle věrchušce se říká různě. Putinovo politbyro, kolektivní Putin...Funguje to velmi podobně jako mafie. Zásadní rozhodnutí nedělá vláda, bezpečnostní rada státu, duma. To jsou dnes jen instituce, které mají za úkol orazítkovat rozhodnutí udělaná Putinem a jeho skupinou.

Proč se zločinecký syndikát, jak tomu říkáte, rozhodl zaútočit na Ukrajinu?

Ukrajina byla příliš blízko tomu, aby přešla na druhou stranu dřívější železné opony. O Evropské unii lze říct leccos kritického, ale platí v ní jistá míra transparentnosti, která je nepřátelská korupci. Dokud byla Ukrajina plně na orbitu Ruska, sloužila k předpírání špinavých peněz přicházejících z Ruska. Byla mostem v tom smyslu, že zisky zločineckého syndikátu, o kterém mluvím, putovaly do západních bank a různých investic na Západě z velké části před Ukrajinu. Putin často mluví o sférách vlivu, ale ve skutečnosti jde především o sféry korupce. To je systém, který Rusko dnes exportuje...

Co tedy Putina na Ukrajině tak vylekalo?

Když se Ukrajina chystala, i pod tlakem veřejnosti, podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, byla to pro Putina vážná hrozba...Ukrajina by tak postupně přešla do jiného normativního systému, kde platí vláda zákona a průhlednost. To si Putin prostě nemohl dovolit. Jeho intervence na Ukrajině měla jen málo co do činění s nějakou romantickou vizí, která má kořeny v ruské historii, jako je Novorusko...To je jen zástěrka. Neobyčejně přitom všem ale podcenil sílu ukrajinské občanské společnosti. Putin koupil Janukovyče, učinil ho součástí své korupční zóny, to bylo snadné. Nepochopil ale, že na Ukrajině existuje občanská společnost, něco co téměř nezná z Ruska. Pak udělal další chybu. Domníval se totiž, že když Janukovyč sám o sobě situaci nezvládá, bude fungovat násilí, které funguje v Rusku. Jenže na Ukrajině se proti tomu postavila střední třída, občanská společnost… Taky se chybně domníval, že ruský etnický původ znamená loajalitu k Rusku. Ukázalo se ale, že to tak není. Podle mých vlastních zkušeností ještě z doby, kdy jsem žil v Oděse, většina etnických Rusů preferovala být menšinou v relativně demokratickém, i když ne perfektním ukrajinském státě, který se postupně přibližuje Unii, než být většinou v nějaké Ruskem kontrolované enklávě, která podléhá pravidlům ruské kleptokracie.

Jaká je role ortodoxní církve? Putin se k ní přeci hlásí...

Když slyším tuhle otázku, pokaždé se mi vybaví scéna z filmu Kmotr, v níž Marco Corleone, tedy kmotr, křtí svého syna. Vystupuje jako věřící katolík, a je zřejmé, že svoji víru bere vážně, ale přitom v době, kdy probíhá křest, se také na jeho příkaz koná několik mafiánských akcí, při nichž vraždí nepohodlné lidi. Vůbec mu nepřijde na mysl, že by se to mělo vzájemně vylučovat...Nemyslím si ale, že Putin je opravdový věřící, jeho zločinnému syndikátu směrem na veřejnost prostě vyhovuje, že se mohou spojovat s tradicemi ortodoxie.

Jak byste vysvětlil v kontextu svého pohledu na ruský režim coby zločinecký syndikát současnou ruskou intervenci v Sýrii?

Myslím, že tady jde o několik věcí naráz. Asad je Putinův poslední spojenec v regionu, část Putinova záměru je tedy obrana toho, co už má...Část je aspirace mít globální vliv...Jakýkoliv syndikát může přežít, jen když bude expandovat...Když je Palermo malé, jde se do New Yorku...Pro tento zločinecký syndikát je všechno jen transakce...Putin věří, že se dá všechno koupit. Snaží se tedy vytvořit určitou faktickou situaci, velmi nepříjemnou pro Západ, kterou bude moci zobchodovat za nějaké ústupky. Momentálně chce své případné ústupky v Sýrii zobchodovat za to, že bude mít volnou ruku na Ukrajině.

A co náš region? Tady se Putin také snaží pracovat s korupcí?

Ano, samozřejmě. Na jedné straně vidíme západní model, který je založený na vládě zákona, jak penetruje do ruské sféry vlivu na Ukrajině, Moldavsku, Gruzii, a Putinovi se to nelíbí. Zároveň ale normativní systém vytvořený Putinovým zločineckým syndikátem proniká na Západ, a nám by se to nemělo líbit také. Korupce, kterou šíří Rusko, není nějaký kaz na demokracii, je to zásadní bezpečnostní hrozba. Vidíme, jak korumpují politické strany—od krajně pravicových, jako je Národní fronta ve Francii, až po krajně levicové, jako je řecká Syriza. Snaží se s jejich pomocí destabilizovat politiku v Evropské unii. To je ale ještě pořád docela otevřený způsob. Každý o tom dnes ví. Horší je, že ne už tak otevřeně vytvářejí svoje firmy, které nejsou většinou formálně vlastněny Rusy, ale v podstatě dělají ruskou práci nejen v šíření Putinova korupčního modelu, ale také v získávání vlivu tím, že kupují energetické zdroje, perou špinavé peníze a podobně. Nezapomínejme, že Putin byl šéfem expozitury KGB v Drážďanech, má tedy velmi dobrou síť kontaktů. Myslím, že tady dost selhávají česká média. S trochou investigativní práce by se dalo snadno zjistit, že spousta těch podivných firem, co mají sídla na Kajmanských ostrovech nebo Kypru, ale podnikají tady bůhví s čím , jsou jen fasády, a že ty peníze končí zpět v Rusku...

Když slyšíme, že kupříkladu český prezident je obklopen lidmi navázanými na ruské peníze, co si o tom myslet?

Média musejí hrát větší roli. To jsou věci, které se musejí dostat víc na povrch, musí se o nich diskutovat. Tady se to moc neděje. Píše a mluví se o tom, jako by to byly okrajové věci, kolorit. Ale tohle je ve skutečnosti zásadní otázka vaší národní bezpečnosti. Pokud to necháte být, sametová revoluce dospěje nakonec k sametové kapitulaci.

Do jaké míry podle Vás používá Rusko kromě korumpování také vydírání? Mají přeci obrovské archivy KGB...

Myslím, že vydírání je logické ve světle toho, co na různé lidi vědí. Nemám konkrétní příklady, k těm archivům nemá nikdo nepovolaný přístup, ale je jasné, že pokud mohou někoho donutit ke spolupráci vydíráním, jistě si rádi ušetří náklady s korupcí. Musím se přiznat, že jsem opakovaně šokován, kolik je u vás, ale i na Slovensku a v Maďarsku lidí, kteří navzdory zkušenostem se sovětskou okupací šíří proruské sentimenty. Zejména zarážející jsou proruské postoje u části politických elit. Rozumím nostalgii po komunismu v Rusku, protože to byla vedle všech selhání také éra, v níž bylo Rusko prostřednictvím Sovětského svazu jednou ze dvou globálních supervelmocí. Ale nostalgie u vás, v Ruskem okupované, ponížené zemi?

Je Putin doma v nebezpečí?

Do jisté míry ano. I pro zločinecký syndikát je důležité, aby fungoval v nějaké reálné fungující ekonomice, kterou může využívat ke svým účelům. Putinova skupina sestává z mocných lidí a na ně navázaných klanů, kteří všichni potřebují fungující ekonomiku. Sankce proti Rusku některé z nich stály a stojí miliardy. To se jim nelíbí. Budeme tedy asi nejspíš brzy svědky dezercí z Putinova okruhu. Vladimír Jakunin, který vedl ruské dráhy, vyklidil pozice nedávno. Vyznat se v tom je dnes tak trochu jako za časů sovětologie, je třeba číst mezi řádky. Ale signály, že někteří nejbližší spojenci Putina jsou nespokojení, tady jsou. Pro tyhle lidi bylo důležité, aby systém fungoval vnitřně jako zločinecký syndikát, v němž si mohu dělat prakticky co chtějí a vydělávat obrovské peníze, ale aby si v zahraničí udržoval masku respektovaného člena mezinárodního společenství, a oni mohli svoje peníze převádět na Západ. Ta maska je pryč, a to poškozuje jejich obchodní a další zájmy.

18. 10.

Proletáři všech zemí přicházejí

Jiří Pehe Přečteno 4345 krát

V bibli začíná příběh lidstva vyhnáním Adama a Evy z ráje, ti jsou tak v symbolické rovině vlastně prvními známými migranty. Vyhnáni jsou proto, že pojedli ze stromu poznání, a dokážou tudíž rozlišit dobro od zla. Boží trest je dvojsmyslný: ztráta rajského domova je bolestivá, ale ve vyhnanství je člověk nadán věděním, což je božský atribut. Později se Bůh smiluje nad jedním z kmenů, které vzešly z potomků Adama a Evy, a učiní ho vyvoleným národem. Toto jeho zalíbení v židovském národě z jeho příslušníků ovšem na tisíce let učiní především uprchlíky, kteří opakovaně ztrácejí a nalézají zaslíbenou zemi.

Migrantem byl i patriarcha Abrahám, k němuž se hlásí všechna tři hlavní monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství i islám. Narodil se v mezopotamském městě Ur, ale usadil se ve městě Cháran, na dnešních tolik zkoušených turecko-syrských hranicích. Když mu bylo 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaán, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. A migranty či uprchlíky pak byli v různých podobách i Abrahámovi synové a vnuci. Jákob uprchl před bratrem Ezauem, později odešel do Egypta, kam byl pozván svým synem Josefem. Ten tam byl původně prodán bratry do otroctví, ale postupem času v Egyptě získal velký vliv a z Kanaánu, kde panoval hlad, odešli za ním nakonec i jeho bratři. Dnes bychom řekli, že byli ekonomickými migranty, kteří využili toho, že v zemi, které se dařilo v té době lépe než té jejich, měli rodinného příslušníka, jenž proměnil svou nucenou emigraci v úspěch, a jeho příbuzní jej tam proto následovali.

Odvrácenou tváří uprchlictví je naděje na návrat do ztraceného domova. I tento v dějinách stále se opakující příběh je v bibli popsán – v podobě exodu Židů z Egypta. Jenže návrat domů se pro vyvolený národ zdá být jen opakující se iluzí. V 6. století před naším letopočtem následuje deportace a exil Židů do Babylónu. A pak po dobytí Babylonie Peršany opět návrat. Jenže přichází helénismus pod vládou Ptolemaiovců a Seleukovců, poté nadvláda Římanů. Se všemi těmito invazemi se pojí nové příběhy uprchlictví. Jedním z nich jsou i osudy novozákonních apoštolů.

Židovský národ je nakonec po vzpourách proti římské nadvládě de facto rozprášen. Většina končí v diaspoře – v mnoha zemích na několika kontinentech. I křesťanství, kterému dala vzniknout malá skupina Židů okolo Ježíše, se nakonec rozšíří do celého světa s pomocí vojenských výbojů, migrace a misionářství.

Může se zdát ironické, že příběh vyvoleného národa je de facto příběhem prchání, exilu, deportací a emigrace. Vypadá to, že být v očích Boha vyvoleným znamená být uprchlíkem. Dějiny židovství se převážně píší jako ztráta domova a hledání zaslíbené země. Pohled na historii ukazuje, že diaspora a emigrace jsou stejně přirozenou formou existence jako setrvávání doma.

Vyhnání, odvlečení do otroctví, exodus (úprk) ze zajetí, exil, emigrace, deportace, vysídlení, uprchlictví, diaspora, kolonialismus, přistěhovalectví, přesídlení nebo stěhování národů – to jsou jen některé z pojmů, které se pořád dokola opakují v historii lidstva coby různé výrazy spojované s nucenou či dobrovolnou migrací. Domov coby pevné a stabilní zakotvení na jednom místě je v dějinách spíše luxusem.

xxx

Po pádu Říma následovalo stěhování národů, po rozšíření křesťanství a později i islámu náboženské války i výboje, které plodily nové a nové vlny migrace. Dobyvatelé splývali s dobývanými, pokud je nevyhladili, mnoho lidí ohrožených nájezdníky a válkami se pro změnu vzdávalo svých domovů a přesouvalo se jinam.

O tom, jak to bylo v českých zemích, dodnes vypovídá neobyčejná rozšířenost jmen jako Novák, Nový, Novotný nebo Němec. Těch „nových“, kteří odkudsi přišli a neznali jazyk (a proto byli „němí“), muselo být opravdu hodně.

Zdálo se, že teprve až modernita bude schopná zaručit stabilní domov – a to v podobě státní suverenity, která se jako určující princip vztahů mezi státy prosadila v Evropě po Vestfálském míru a v 19. století pak v podobě národních států. Nacionalismus, který se v Evropě tehdy probudil, lze vnímat i jako hledání nového domova masami lidí, kteří byli industriální modernitou vytrženi z venkova, kde jejich předci po generace žili.

Teprve po dvou světových válkách, způsobených do značné míry extrémními projevy nacionalismu, se některé národní státy na západě Evropy, do té doby založené na ideji pokrevnosti či herderovské kultuře jazyka, začaly měnit v entity, v nichž se občanství definovalo na základě přináležitosti k ústavně vymezeným principům. Byla přijata myšlenka, že ti „cizí“ se mohou stát „námi“, pokud se v „našem“ státě přihlásí k občanskému náboženství liberální demokracie.

Ale i v Evropě jsme byli ještě po druhé světové válce svědky etnických čistek, jako byl odsun Němců, zatímco v Sovětském svazu doznívalo stalinské přesídlování celých národů. Později sovětské intervence v Maďarsku a Československu generovaly statisíce nových uprchlíků utíkajících na Západ. A své nově vzniklé státy se ještě v devadesátých letech minulého století pokusili etnicky vyčistit politici v bývalé Jugoslávii. Nyní pro změnu můžeme sledovat etnické třeštění na východě Ukrajiny. Výsledkem jsou jako vždy stále nové uprchlické vlny.

Zvážíme-li, že nejrůznější formy migrace jsou jednou ze základních lidských zkušeností, není divu, že reflexe příběhů novodobých emigrantů a imigrantů se stala jedním z podstatných rysů moderní kultury. Celá jedna významná větev americké literatury je založena na vyprávěních o osudech migrantů – od děl Bernarda Malamuda a Isaaka Bashevise Singera až po Jeffreyho Eugenidese. Řada evropských i amerických autorů pak reflektovala také uprchlictví před nacismem a později z komunistického světa. Navíc mnozí slavní spisovatelé a intelektuálové o emigraci nejen psali, ale také se sami stávali jejími příklady, často tragickými: Stefan Zweig, Franz Werfel, Thomas Mann nebo Hermann Broch. A i Češi mají mezi emigranty a uprchlíky mnoho slavných jmen. Ostatně pro národ, který má s emigrací nemálo zkušeností, je případné, že na Západě nejslavnější román z pera českého autora, Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery, je příběhem útěku po sovětské invazi a následného návratu. O mnoho let později, už po pádu komunismu, se pak Kundera vrací – v podobě románové úvahy na odysseovské téma – k nemožnosti návratu emigrantů zpět domů v Ignoranci.

Uprchlictví se navíc postupem času stalo vpravdě globálním fenoménem, a v posledních letech se tak proslavily i romány nezápadních autorů. Třeba Lovec draků od afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho nebo PoutníciJihoafričanky Nadine Gordimerové.

xxx

Skutečnost, že si díla nezápadních autorů na téma uprchlictví získávají celosvětové uznání, souvisí mimo jiné s tím, že zatímco odeznívá jedna prominentní podoba modernity, kterou reprezentovaly národní státy s jejich nároky na územní suverenitu, což dalo vzniknout hranicím, pasovým kontrolám nebo i samotnému pojmu státní příslušnost coby symbolům ohraničeného národního domova, tak se přímo před našima očima národní státy rozpouštějí v náporu globalizace. Svět je vzájemně propojený, nic zásadnějšího kdekoliv na planetě se nemůže odehrát bez toho, aby to nemělo dopady téměř všude jinde.

Kromě mas uprchlíků, které jsou stejně jako kdykoliv předtím uváděny do pohybu válkami či jinými konflikty, jsme svědky i nového typu masové migrace, kterou má na svědomí globální komunikační propojení. Na jedné straně globálně fungující trh rozevírá nůžky bohatství a chudoby mezi Severem a Jihem, na straně druhé existence globální komunikační vesnice umožňuje lidem i ve zdánlivě nejodlehlejších koutech světa, aby prostřednictvím televize, filmů či internetu na vlastní oči viděli, že stejně těžkou prací, za niž doma dostávají pár dolarů denně, si mohou na bohatém Severu vydělat na slušný život.

Ve světě globálního kapitalismu se přitom vše řídí zákony nabídky a poptávky. Je-li po migraci poptávka, vznikne nabídka. Hlavním důvodem novodobé migrace je v té nejobecnější rovině právě globální kapitalismus, který produkuje nerovnosti a technologicky umožňuje, aby lidé z chudších částí světa o svém bídném postavení věděli, a který je zároveň založen na tom, že zaplatíte-li, můžete dnes s jistým rizikem mít cokoliv – tedy i přesídlit odkudkoliv kamkoliv.

Hranice, tak jak je vytvořila modernita coby ohraničení srozumitelného domova, se v „tekutém“ prostředí globalizace stávají buď fikcí, protože přes ně volně proudí informace a finance, anebo logisticky už nikoliv nepřekonatelnou překážkou. Nepomůže ani povolávání armád, ani opevňování. Jediným řešením může případně být jen nový druh politiky, reflektující a korigující způsob, jakým funguje systém globálního trhu, který generuje propastné rozdíly mezi Severem a Jihem i regionální a lokální konflikty. Pokud se systém globálního trhu bude nadále vymykat politické kontrole, nekontrolovaná migrace nebude ustávat, ale sílit.

Pokrok v národních státech Západu dal zaniknout klasickému proletariátu, ale globalizace přesunula mnoho patologických jevů, kterých se Západ uvnitř sebe sama zbavil, do chudých zemí Jihu. Mohli bychom říct, že tento vývoj vytvořil ve srovnání s bohatými západními zeměmi z těch chudých jakési zásobárny lidských zdrojů a z jejich obyvatel nový globální proletariát.

Vzhledem k nerovnostem mezi Severem a Jihem, které dál sobecky v zájmu vlastního blahobytu a stability u nás „doma“ udržujeme a prohlubujeme, jakož i vzhledem ke komunikační revoluci, díky níž stále více lidí v zemích Jihu, kteří dříve žili v blažené nevědomosti, pojídá ze stromu poznání, se budeme muset smířit s tím, že neměnný a stabilní domov, který patřil v ohraničených národních státech pouze nám, je už jen fikcí.

Filosof Václav Němec nedávno trefně situaci popsal takto:Je to drsné probouzení, ale jednou to muselo přijít: Evropané si už nemohou dále namlouvat, že si zřídí svůj ostrůvek bezpečí a epikurejské oázy štěstí uprostřed moře lidského utrpení. Utrpení, které dosud znali jen prostřednictvím médií, takže se mohli stále utěšovat, že to je jakási virtuální realita, která se jich netýká, se náhle vylodilo na jejich plážích a ubytovalo se v kartónech od krabic na jejich nádražích a v parcích. Vítejte, milí Evropané, ve skutečnosti počátku 21. století. Ano, uprchlíci přišli zvěstovat přímo do vašich měst a domovů neradostnou zprávu o tom, jak dnes vypadá svět mimo vaši oázu.

Opevňovat se za vlastními hranicemi má v této situaci pak asi tak stejnou šanci zabránit trvale masové migraci, jakou měla kdysi snaha egyptského faraóna zastavit exodus Židů proti vůli Boha.

Právo-Salón, 8.10.2015
Verze s v grafické úpravě je ZDE

14. 10.

Česko ztrácí spojence

Jiří Pehe Přečteno 4326 krát

Mezinárodní postavení České republiky nevzkvétá, mohli bychom říct v parafrázi slavného výroku Václava Havla. Země postupně ztrácí dřívější podporu jednoho významného spojence za druhým, ačkoliv nás vláda i ministerstvo zahraničí ujišťují, že vztahy s hlavními spojenci nebyly nikdy lepší.

Ilustrativní je už jen letmý výčet českých zahraničně-politických nezdarů z poslední doby. Začít lze prezidentem, který je v západním světě vnímán jako solitér sledující nejasné, spíše proti-západní než prozápadní cíle. Pokud některé jeho zahraniční cesty vzbudí pozornost, jako byly ty do Moskvy a Pekingu na oslavy 70. výročí konce druhé světové války, je to jen proto, že jsou kontroverzní, neboť ignorují dohodnutý postup našich západních spojenců.

Vztahy se Spojenými státy se dostaly na tenký led hned po nástupu nového osazenstva Černína, když na veřejnost prosákly úvahy o odklonu od havlovské politiky lidských práv. Premiér Sobotka pak sice během své návštěvy u příležitosti odhalení Havlovy busty v americkém Kongresu dělal, co mohl, aby napětí zmírnil, ale co je to vládě platné, když v naší dvouhlavé zahraniční politice, v níž prezident a vláda často nemluví jedním hlasem, zakázal prezident přístup na Hrad americkému velvyslanci.

Důvodem byla velvyslancova kritika již zmíněné prezidentovy cesty do Moskvy, ale v pozadí bylo víc: západní rozpaky nejen nad prezidentovými ale obecně nad českými postoji k západním sankcím uvaleným na Rusko. Vztahy se Spojenými státy zůstávají vlažné, i když se vláda snaží prezidentovy postoje relativizovat.

Uprchlická krize zhoršila náš obraz ještě víc, tentokrát zejména v Evropě. České opakované „ne“ řešením krize, na nichž se shodla velká většina ostatních členských států Unie, vzbudilo nejprve rozpaky, později nevoli. V podstatě všichni významní západní politici už otevřeně kritizovali Česko a spolu s ním Slovensko a Maďarsko za nedostatek solidarity se zbytkem Unie i uprchlíky. Někteří dokonce požadovali sankce v podobě krácení evropských dotací. Angela Merkelová nedávno chování „Východoevropanů“ označila za zklamání.

V krizi je i Visegrádská skupina. Polsko nás prý „zradilo“, když navzdory původní shodě na odmítání kvót všemi zeměmi Visegrádské skupiny, nakonec kvóty podpořilo. Ve skutečnosti se Polsko zachovalo jako rozumná evropská mocnost, která nechce ztratit místo u stolu, kde se rozhoduje. Čechům nyní zbyli jako partneři už jen Slovensko a Maďarsko.

Možná jsou tvůrci české zahraniční politiky přesvědčeni, že tato naše „třetí cesta“ za to všechno zase jednou stojí. EU i spojence v NATO rádi poučíme, v čem všem se mýlí, když mluví o potřebě solidarity. Anebo jak moc zavinili právě oni současné kalamity. Zároveň si od nich ale dál budeme brát v podobě evropských fondů, co je údajně „naše“, protože na to přeci máme právo.

Shrnuto a podtrženo: obrázek Česka, který česká politika postupně vytváří na Západě, je velmi nelichotivý a otázkou je, co se stane, pokud budeme jednoho dne spojence opravdu potřebovat.

A je zde ještě jedno riziko. Momentálně prosperující hospodářství naší země je z větší míry závislé na zahraničních investorech, z nichž většina sídlí v zemích Evropské unie, nemalý počet pak zejména v Německu, proti kterému se někteří naši vládní politici velmi bojovně vymezují. Převáží-li mezi nimi dojem, že Česko je nepřátelské nejen vůči uprchlíkům ale vůči cizincům obecně, což se--viděno zvenčí--těžko rozlišuje, a že je politicky nevypočitatelné a nesolidární se svými spojenci, mohou si začít klást otázky ohledně smyslu svých investic u nás.

ČRo Plus, 14.10.2015

07. 10.

Dilema postkomunistů: vitězství Asada vyvolá uprchlické tsunami

Jiří Pehe Přečteno 7672 krát

Česká společnost se stejně jako ostatní bývalé sovětské satelity postupně mění, takže původně poměrně velká množina lidí, jejichž pohled na svět bychom mohli popsat jako „postkomunistický“, se spolu s generační výměnou zmenšuje, ale přesto má ještě stále významné slovo. V současné uprchlické krizi je právě ona jedním z hlavních zdrojů odporu vůči přijímání uprchlíků.

Pokud bychom tuto sociální skupinu chtěli blíže vymezit, s jistou dávkou zevšeobecnění bychom mohli říct, že se kryje s podporovateli prezidenta Miloše Zemana. Pokud jde o politické strany, postkomunismus je silně přítomen nejen v Komunistické strany Čech a Moravy, ale i v sociální demokracii. Coby jistý typ mentality—doprovázený cynismem a neúctou k pravidlům hry—charakterizoval ale i fungování české pravice, která na něj nakonec tvrdě doplatila.

Cynismu ve vztazích k uprchlíkům v bývalých postkomunistických zemích si všiml nedávno i francouzský ministr zahraničí Fabius, když se podivil, že o uprchlících se tam mluví převážně nikoliv jako o lidských bytostech, s nimiž je třeba mít soucit, ale jako o číslech a problémech, které je třeba „řešit“.

Čeští politici a mnozí komentátoři vysvětlují nemalý odpor k uprchlíkům u nás tím, že občané prý nejsou na cizince z jiných kulturních a náboženských okruhů zvyklí, mají strach. A politici tomuto postkomunistickému strachu z jinakosti vycházejí vstříc, přičemž si ještě mnozí neodpustí kárat za vzniklé problémy k uprchlíkům příliš otevřené Německo a neakceschopnou Evropskou unii, k jejíž neakceschopnosti ovšem postkomunistická střední Evropa sama značně přispívá svým nedostatkem solidarity se zbytkem EU.

Postkomunismus jako soubor postojů ke světu není samozřejmě, jak už bylo naznačeno, jen věcí levice. Na rozdíl od "pravicových postkomunistů" má ale postkomunistická levice vedle odporu k uprchlíkům také jistou slabost pro syrského diktátora Asada. Od našich levicových komentátorů, jakož i postkomunistického segmentu společnosti na sociálních sítích, často slyšíme, že Asad sice vládl nedemokraticky, ale alespoň udržoval stabilitu. Povstání proti němu během arabského jara prý vyprovokoval primárně Západ, který dodnes podporuje opozici proti němu.

Tato jistá smířlivost východoevropských postkomunistů k Asadovi se dá vysvětlit nejen přežívajícími myšlenkovými stereotypy z dob komunismu, v nichž pro mnoho lidí měly větší cenu stabilita a bezpečí, než svoboda. I dnes je podle mnohých nakonec lepší stabilita, zejména v těch částech světa, které si podle mnohých se svobodou stejně nevědí rady. Důležitým zdrojem jistých sympatií k Asadovi v postkomunistické levici je také skutečnost, že kvazi socialistický režim v Sýrii stvořil a podporoval právě bývalý sovětský blok.

Když nyní Rusko útočí v Sýrii na Islámský stát, ale především, zdá se, na umírněnou protiasadovskou opozici, slyšíme, že ďábla prý prostě někdy musíme vyhnat s pomocí čerta stejně, jako demokratický Západ nakonec porazil Hitlera s pomocí totalitního Sovětského svazu.

Jenže v případě vítězství Asada uprchlická vlna nejen neustane, ale podstatně vzroste. Větší část z miliónů uprchlíků, kteří se tísní v uprchlických táborech nebo už namířili do Evropy, prchá před Asadem, který vybombardoval celá města. A v případě jeho vítězství s pomocí Rusů budou nejspíš následovat další milióny, protože do Sýrie už se nebudou moci vrátit.

Před postkomunistickou levicí, která ruské podpoře pro Asada de facto fandí (často i proto, že prostě nemá ráda Západ a Ameriku), tak ovšem stojí velké dilema. Případné vítězství Asada a údajná stabilizace Sýrie pod jeho taktovkou, neobyčejně posílí uprchlickou vlnu, které se nejvíce bojí právě postkomunistická část společnosti.

Postkomunistická levice se tedy v příštích měsících tedy bude obrazně řečeno škvařit ve vlastním sádle. Bude opravdu zajímavé sledovat, jaké názorové piruety budou převádět komentátoři, kteří na jedné straně varují před větším přílivem uprchlíků, ale na druhé straně otevřeně nebo skrytě fandí ruské intervenci v Sýrii, která v případě vítězství Asada příliv uprchlíků neobyčejně posílí.

ČRo Plus, 7.10.2015

02. 10.

Jak mluvčí Ovčáček objevil Ameriku

Jiří Pehe Přečteno 24979 krát

Po svém návratu z USA, kam doprovázel prezidenta Miloše Zemana, rozeslal mluvčí Jiří Ovčáček následující tweet: „První dojem po návratu z USA? Kontrast mezi svobodnou zemí a intolerantním a zideologizovaným světem Pražské kavárny je do očí bijící.“

Coby jeden z častých návštěvníků pražských kaváren, který kdysi emigroval do USA, dost dlouho tam žil, a dodnes pravidelně pobývá zejména v New Yorku, cítím povinnost páně Ovčáčkovo srovnání svobodné Ameriky s Pražskou kavárnou upřesnit.

Tak především se zdá, že pan Ovčáček vůbec netuší, že New York, v němž strávil po boku prezidenta jen pár dní, intelektuálně ovládá Kavárna, proti které je ta pražská učiněná mateřská školka.

Kdyby měl mluvčí Ovčáček čas se ponořit na několik dní do četby amerických novin a časopisů, nebo—ještě lépe—sledovat bohatou škálu amerických televizních „talk shows“, zjistil by, že Newyorská kavárna (a potažmo Americká kavárna) , je nejen ideologická a velmi intolerantní k lidem, které považuje za hlupáky, ale často i brutálně neurvalá a ironická způsobem zcela nesrovnatelným s tou českou.

Svoje by o tom mohl vyprávět třeba bývalý americký prezident George W. Bush. Ten i ostatní američtí politici, včetně Baracka Obamy, si museli ve srovnání s krotkými českými elektronickými médii (v nichž je skutečná politická satira dnes dostupná jen na internetu) a v podstatě dobráckou Pražskou kavárnou vyslechnout na svou adresu často neuvěřitelné věci od hvězd amerických „talk shows“, jako byli David Letterman, Jon Stewart a Jay Leno, či dnes jsou Jimmy Kimmel, David Colbert, Jimmy Fallon, Stephen Colbert, Bill Maher či Conan O’Brien.

Nejprestižnější americký deník The New York Times měl dlouhá léta coby svoji kmenovou komentátorku Maureen Dowdovou, která satirizovala politiky způsobem, z něhož by se panu Ovčáčkovi, jeho hradnímu šéfovi, a docela určitě senátorovi Velebovi dělalo opravdu mdlo.

Pan Ovčáček by možná namítl, že Americká kavárna alespoň neorganizuje házení vajíček na prezidenta nebo ukazování červených karet. Ubezpečme ho, že i česká vajíčka a červené karty jsou ve srovnání se statisícovými politickými protesty, které americká města občas zažívají, jen dětská hra. I k prezidentovi Bushovi, jehož strážila ochranka o poznání profesionálnější než ta česká, dolétly z davu občas nějaké předměty.

Co pan Ovčáček evidentně nezvážil, je hypotetická otázka, co by agresivní a nemilosrdná Americká kavárna dělala, kdyby byl americkým prezidentem někdo jako Miloš Zeman, a kdyby byl jeho mluvčím někdo, jako je pan Ovčáček. Krátká odpověď zní, že by se už dávno stali globálními celebritami, protože by pro Americkou kavárnu (která má globální přesah) byli zdrojem nekonečné zábavy a posměchu, a nebylo by k tomu ani třeba vyvěšovat nad Bílým domem rudé trenky.

Archiv článků: říjen 2015

Rozhovor s Brianem Whitmorem: Putinův režim je zločinecký syndikát

Proletáři všech zemí přicházejí

Česko ztrácí spojence

Dilema postkomunistů: vitězství Asada vyvolá uprchlické tsunami

Jak mluvčí Ovčáček objevil Ameriku

Blogeři abecedně