Jiří Pehe

30. 12.

Roku 2015 vládla utopie vzkříšení národního státu

Jiří Pehe Přečteno 5261 krát

Velké evropské a globální krize—od problémů eurozóny a Řecka až po masivní migrační vlnu—v roce 2015 notně posílily nejrůznější zvěstovatele myšlenky, že národní státy mají vzít věci zpět do svých rukou.

Podle různých politiků a politologů prý národní politické elity v Evropě odevzdaly rozhodování do rukou nikým nevolených elit evropských, které nenaslouchají hlasu lidu. I proto prý nedokážeme dokonce ani účinně bránit vnější hranice Evropské unie. I národní ekonomiky jsou stále více jen bezvýznamnými místními arénami nadnárodního kapitálu, což též musí skončit.

Řešením prý je, že politické elity začnou naslouchat hlasu lidu. Pokud ne, budou smeteny lidovým hněvem. A populisté všeho druhu už také vědí, co si zmírnění lidového hněvu žádá. Bude prý zřejmě nezbytné zrušit schengenský prostor a obnovit národní hranice a postupně též ponárodnit ekonomiku i politiku jednotlivých států.

Vezmeme-li v úvahu technologie a ekonomické síly, které pohánějí proces globalizace, není toto volání po posílení národního státu ničím jiným než jakousi zvláštní utopií. Zvláštní proto, že nehledí do vysněného nového světa budoucnosti, ale chce se do jisté míry vrátit v čase s tím, že se snad nějakým způsobem vyhneme chybám, které ve zlaté éře národních států zapříčinily dvě světové války.

Jako každá utopie je i tato nebezpečná, pokud by se měla začít uskutečňovat. Vrátit se při řešení komplexních problémů, na něž už dnes jednotlivé státy zcela evidentně samy nestačí, od nadnárodní spolupráce a integrace zpět k národním egoismům, by přineslo jen úpadek, a spolu s ním, jak to v takových situacích bývá, další radikalizaci.

Populistické strany po celé Evropě, které odmítají další evropskou integraci a vezou se na vlně antiimigračních emocí, totiž nenabízejí řešení, která by mohla jejich zemím zajistit, aby uspěly ve stále tvrdší globální konkurenci. Nabízejí převážně jen negativní emoce, přičemž ani ta zdánlivě pozitivní, která vládne jejich programům—tedy láska k národu—nezajistí větší konkurenceschopnost v globálním měřítku.

Pokud by se takové strany opravdu dostaly k moci, nezbude jim než maskovat praktická selhání jejich nacionalistické utopie další radikalizací. Vidíme to ostatně už teď v některých zemích Visegrádu, kde nacionalisticko-populistické strany vládnou. Není to produktivní cesta vpřed.

Rozumnější politici v národních státech i v Evropě zatím bohužel selhávají ve vysvětlování vcelku jednoduché myšlenky, že žádnou z velkých krizí současnosti nelze už vyřešit na národní úrovni, a že je musíme tudíž řešit společně. A že k tomu potřebujeme lepší politické nástroje—tedy i další integraci, která učiní i evropské rozhodovací procesy flexibilnějšími a rychlejšími.

Co si mnozí občané národních států, zdá se, nedokážou dobře představit, je ekonomická cena izolace. Ano, můžeme kvůli pomyslnému většímu bezpečí kupříkladu zrušit Schengen, ale bude to mít nepochybně vážné ekonomické dopady.

Proevropští politici tedy mají před sebou nelehký úkol: vysvětlit občanům svých států komplexní dopady určitých případných rozhodnutí a kroků tak, aby to bylo srozumitelné, což by mohlo vzít vítr z plachet těm, kteří tvrdí, že se vše dá vyřešit vlastně docela jednoduše.

Pokud tento úkol demokratičtí politici nezvládnou, budeme si možná v Evropě muset projít uskutečňováním další utopie—tedy útěku zpět do národních států v éře, které už dávno vládne globalizace a integrace všeho druhu. Rok 2015, v němž tato utopie velmi posílila, se tak možná neslavně zapíše do dějin.

ČRo Plus, 30.12.2015

23. 12.

Zeman škodí české zahraniční politice

Jiří Pehe Přečteno 4846 krát

Česká ústava praví, že prezident zastupuje stát navenek. Dalo by se tudíž předpokládat, že hlava státu si bude počínat jako diplomat. A jelikož je zmíněná prezidentova pravomoc takzvaně kontrasignovaná, a nese za ní tedy spoluodpovědnost vláda, dalo by se také předpokládat, že prezident každý svůj krok na mezinárodním poli s vládou pečlivě konzultuje.

V případě současného prezidenta Miloše Zemana ale nic z toho bohužel neplatí. V mezinárodních vztazích si počíná dost často jako příslovečný slon v porcelánu.

Posledním mezinárodně-politickým incidentem, který Zeman způsobil, je odvolání řeckého velvyslance z Česka do Atén. Důvodem jsou Zemanovy nedávné výroky, z nichž plyne, že dle jeho názoru Řecko nemá co pohledávat v eurozóně, anebo, abychom byli konkrétní, že Česká republika prý do eurozóny může vstoupit den poté, co ji Řecko opustí.

Řekové si docela logicky stěžují, že takové výroky od prezidenta země, která v eurozóně zatím ani není, jsou nemístné a urážlivé. My bychom mohli dodat, že nejenom vůči Řecku, protože Řecko bylo—po příslibu reforem--ponecháno v eurozóně jejími členy, v čele s Německem. Náš prezident se tak, řečeno lidově, „naváží“ vlastně i do členských zemí eurozóny, jejímž členem by se podle něj Česká republika měla co nejdřív stát.

Spor s Řeckem se sice podařilo ministru zahraničí Zaorálkovi nakonec uhladit coby „nedorozumění, ale bohužel to není zdaleka první Zemanův zahraničně-politický přešlap. Už jako kandidát na prezidenta si v kampani pomáhal výpady proti sudetským Němcům i proti rakousko-německému zázemí protikandidáta Karla Schwarzenberga do té míry, že si vysloužil otevřenou kritiku německých i rakouských politiků a médií. Jeho pověst v těchto dvou zemích zůstává pošramocená.

V rusko-ukrajinském konfliktu pro změnu natolik otevřeně stranil Rusku, že se stal terčem silné kritiky ze strany Kyjeva. A když pak otevřeně odmítal ekonomické sankce proti Rusku uvalené Evropskou unií a Spojenými státy, nebo když tvrdil (ve zřejmém rozporu se zprávami západních rozvědek), že věří ruskému ujišťování, že na východní Ukrajině nejsou ruští vojáci, vysloužil si kritiku od našich západních spojenců.

Kritika z úst amerického velvyslance v Praze na adresu Zemana za to, že se jako jediný významný představitel Západu rozhodl účastnit oslav konce druhé světové války v Moskvě, pro změnu dovedla českého prezidenta až k tomu, že tomuto velvyslanci našeho nejdůležitějšího vojenského spojence zakázal vstup na Hrad.

Na českého prezidenta se též opakovaně snáší ostrá kritika z úst představitelů některých islámských států a organizací za jeho protiislámské výroky. A když Zeman při své návštěvě Číny iniciativně ujišťoval čínské představitele, že k Číně patří neoddělitelně Tibet a Tchaj-wan, vyvolalo to jisté pozdvižení v diplomatických kruzích Tchaj-wanu, jehož firmy hrají vedoucí roli mezi zahraničními investory v České republice.

V Turecku pro změnu nedávno vyvolaly pozdvižení Zemanovy výroky, že Turecko by nemělo být členem Evropské unie, protože se chová jako spojenec Islámského státu. Což o to, o ambicích Turecka stát se členem Unie i o jeho počínání v konfliktu v Sýrii, je třeba diskutovat, ale mělo by se tak dít na celoevropské úrovni. Nemluvě o tom, že Turecko coby členská země NATO je oficiálně ještě pořád naším spojencem.

Jelikož česká vláda si vůči Zemanovi nedokáže takříkajíc dupnout, je téměř jisté, že prezident bude ve své destruktivní činnosti na poli diplomacie pokračovat. Občané země, kterou reprezentuje, se mohou jen bezmocně sázet, kterou další zemi urazí.

ČRo Plus, 23.12.2015

17. 12.

Klaus testuje prezidentské vyhdlídky

Jiří Pehe Přečteno 6078 krát

Snahy bývalého prezidenta Václava Klause vytvořit širokou platformu politických stran a dalších subjektů k migrační krizi, kterou by právě on zastřešil, se ze všeho nejvíc jeví jako testování Klausových vlastních prezidentských šancí. Ačkoliv exprezident tvrdí, že hlavním cílem jeho snah je pomoci vládě, aby prý měla mandát v jednáních s Bruselem odmítnout migranty, ve skutečnosti se Klausovy současné aktivity ze všeho nejvíc zdají být opět zaměřeny především na Václava Klause.

Je tomu tak i proto, že vláda žádnou pomoc od Klause nepotřebuje. Pokud by opravdu chtěla odmítnout přijímání jakýchkoliv migrantů, zejména ze Středního východu, mandát většiny veřejnosti k tomu už má. Aby se dozvěděla, jak většina veřejnosti o uprchlících a dalších migrantech tvořících současnou imigrační vlnu smýšlí, nepotřebuje organizovat referendum, které Klaus navrhuje.

Jenže vláda, na rozdíl od bývalého prezidenta, který má nyní svobodu populisticky komentovat a navrhovat cokoliv, musí zvažovat nejen to, co si momentálně přeje uprchlickou vlnou a islamistickým terorismem vystrašená česká veřejnost, ale také to, v co by ten který její radikální krok vyústil.

Zatímco Klaus tedy může veřejnosti namlouvat, že naše úplné odmítnutí migrantů by bylo nejlepším řešením, vláda musí zvažovat možné důsledky, k nimž by patřila izolace České republiky v EU, nebo další argumenty pro některé západní země, že by státy jako jsou ty visegrádské, bylo nejlepší odsunout za hranice nějakého nového Schengenu tvořeného zeměmi tvrdého jádra Unie.

Klaus to samozřejmě ví. Za jeho snahami navrhovat radikální opatření, která by nás ochránila před údajně nebezpečnou migrací, je tak zase jednou i jeho vlastní nechuť k Evropské unii jako takové, která by se při prosazení jím navrhovaných opatření mohla začít rozpadat.

Naštěstí se zdá, že Klausovy snahy vrátit se s pomocí laciného populismu na politické výsluní, nejsou příliš úspěšně. Exprezident poněkud tajemně prozradil, že oslovil okolo 25 subjektů, z nichž s ním mnohé souhlasí, ale zároveň si postěžoval na velké strany, které jsou prý tak mocné, že se k jeho vznikající platformě nechtějí přidat.

Možná si neuvědomuje, že kterákoliv z velkých stran by si velmi uškodila, kdyby se přidala k platformě zastřešené právě jím—navíc s prozatím veřejně nevysloveným, ale zřejmým cílem profilovat se se jménem takové široké platformy jako prezidentský kandidát. Klaus prostě kvůli svému neslavnému odchodu z funkce prezidenta, spojenému s kontroverzní amnestií, jakož i kvůli jeho nekriticky proruským postojům nemá dnes ve veřejnosti dobré jméno.

Navíc se o dvorek proti-uprchlické hysterie pere hned několik politických kohoutů, k nimž patří i současný prezident Miloš Zeman. Ten, pokud chce znovu kandidovat, se může oprávněně ptát, proč by měl nechat právě Klause zastřešovat platformu proti migraci, když sám vyznává podobné postoje.

Klausova iniciativa je tak jen dalším smutným příkladem toho, že bývalá ikona české transformace, je dnes už odepsanou veličinou snažící se poněkud zoufale znovu nastartovat svoji vyhaslou politickou kariéru s pomocí tématu, které momentálně hýbe společenskými emocemi.

ČRo Plus, 17.12.2015

10. 12.

V zrcadle Visegrádu není Le Penová žádný radikál

Jiří Pehe Přečteno 3288 krát

Relativní úspěch Národní Fronty Marine Le Penové v regionálních volbách ve Francii přijali někteří komentátoři a politici ve visegrádských zemích téměř se zadostiučiněním. Poukazují na to, že Francie a některé další země západní Evropy doplácejí na nerozumnou imigrační politiku. Ukazuje se prý, že země Visegrádu, které západ Evropy údajně nemístně mistroval ohledně jejich málo vstřícných postojů k uprchlíkům, jednaly správně.

Což o to, západoevropská přistěhovalecká politika i imigrační politika celé Evropské unie jistě nebyly v posledních letech ideální, což se plně vyjevilo v uprchlické krizi. Přesto je možné argumentovat, že západní demokracie—i navzdory některým apokalyptickým předpovědím—si s krizí nakonec poradí.

Jak ve Francii, tak v Německu, nebo třeba v Rakousku, drží demokratické strany i navzdory vzestupu populistů všeho druhu vládu pevně v rukou. Nic nenasvědčuje tomu, že by extrémisté mohli získat parlamentní většiny v zemích, jejichž střední třídy jsou už několikátou generací odchovanou liberální demokracií.

Vítězství Národní fronty Marine Le Penové v šesti ze třinácti regionů v prvním kole regionálních voleb ve Francii vzbudilo velký rozruch zejména proto, že ve světle současné uprchlické krize a nedávných teroristických útoků v Paříží mají mnozí politici a komentátoři tendenci výsledky přeceňovat.

Na místě je ale trocha střízlivosti. Tak především Národní fronta nemá na francouzské politické scéně dostatečně silné spojence k tomu, aby se s podporou, kterou ukázaly regionální volby, mohla dostat k moci. Rozhodně ne na celostátní úrovni. I na té regionální bude mít problém výsledky z prvního kola uhájit, protože ve francouzském dvoukolovém volebním systému se voliči demokratických stran spojují v druhém kole proti extrémistickým stranám.

Je tedy velmi nepravděpodobné, že by Národní fronta mohla ve Francii vládnout. A kdyby k tomu někdy došlo, bylo by to jen za cenu dalšího posunu směrem k politickému středu. Koneckonců už nyní je program Národní fronty—s výjimkou antiimigrační a euroskeptické rétoriky—těžko k rozeznání od stran hlavního proudu. A kdybychom ho srovnali s programem některých stran, které sedí v parlamentech Visegrádských zemí, nebo v nich dokonce vládnou, je Národní fronta docela umírněný spolek.

Jak už bylo řečeno, ve Visegrádu se mnozí politici a analytici na volební výsledky ve Francii (nebo před tím v Rakousku) dívají s trochou škodolibosti, přičemž neopomenou dodat, jak prozíravá je k uprchlíkům nevstřícná a ve věci uprchlíků se zbytkem Evropské unie nesolidární politika zemí Visegrádu. Toto sebeuspokojení ale není na místě.

Vždyť i navzdory tomu, že se visegrádské země dokázaly vyhnout přijetí většího počtu migrantů (a hrozba islamistického teroru pro ně existuje zatím jen v teoretické rovině), hned tři z visegrádských zemí mají jednobarevné vlády dosti nevábných politických stran, které svými antiliberálními postoji Národní frontu dokonce v lecčems překonávají. Hlavním námětem pro obavy visegrádských tvůrců veřejného mínění by měla být tudíž spíše slabost liberální demokracie doma než situace ve Francii.

I navzdory úspěchu Le Penové je totiž jen těžko představitelné, že ve Francii by mohlo dojít k podobnému zaškrcování liberální demokracie, jaké už nějakou dobu předvádí Fidesz Viktora Orbána v Maďarsku nebo ve své současné nedemokratické ofenzivě Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského v Polsku. Vzorem demokracie není ani jednobarevná vláda Smeru na Slovensku.

A pokud u nás v příštích volbách do Poslanecké sněmovny zvítězí Andrej Babiš a v prezidentských svůj mandát obhájí Miloš Zeman, budou u nás ještě mnozí závistivě pokukovat po Francii a dalších západních zemích--i kdyby tam strany jako Národní fronta získaly ještě nějaké to procento navíc. Platí prostě staré dobré přísloví, že nejlepší je vždy zamést si před vlastním prahem.

ČRo Plus, 9.12.2015

08. 12.

Pan Ransdorf je obětí mezinárodní konspirace

Jiří Pehe Přečteno 5184 krát

A je to tady! Zatím neidentifikovaný „někdo“ si políčil na europoslance za Komunistickou stranu Čech a Moravy Miloslava Ransdorfa, protože tomuto „někomu“ svými odvážnými názory na Rusko a uprchlickou krizi „šlápl na kuří oko“. My se můžeme domnívat, že se nejspíš jedná o kruhy nadnárodního imperialismu, kterým nekompromisní pravdomluvnost pana Ransdorfa vadila.

Celá akce, naplánovaná, jak se zdá, těmito kruhy, měla svoje vyvrcholení v údajně demokratickém--ve skutečnosti ovšem policií a bankovním sektorem ovládaném--Švýcarsku. Ani známý světoběžník a polyglot pan Ransdorf prý netušil, jak mocný je bankovní sektor ve Švýcarsku. Otřesen svými zkušenostmi nám nyní prozradil, že je to prý ve Švýcarsku spolu s policií rozhodující síla ve státě!

Je pravděpodobné, že tento sektor si zřejmě na základě pokynů od onoho „někoho“, komu pan Ransdorf šlápnul na zmíněné kuří oko, na europoslance počíhal--a to právě ve spolupráci se zákeřnou švýcarskou policií. Ta se u nás, jak známo, už nechvalně proslavila strkáním nosu do privatizace Mostecké uhelné nebo do kont známého politického podnikatele Romana Janouška.

My se můžeme domnívat, že kruhy, kterým pan Ransdorf bolestivě pošlapal svojí občanskou a politickou statečností jejich kuří oka, se zřejmě doslechly, že jinak dobrosrdečný český europoslanec--v běžném životě tak trochu popleta, který občas někoho přejede, má nemalé dluhy a lehce každému naletí (jak nonšalantně naznačil náš pan prezident, který ho zná už z časů Prognostického ústavu)--chce navázat komunikaci se švýcarskou bankou ve věci dědictví po jisté švýcarské občance, k němuž by rád získal přístup český občan V.H., kterému léta chodí ze zmíněné banky výpisy.

Že šlo o zcela legitimní kauzu, týkající se zanedbatelné částky 350 miliónů eur, už ostatně pan Ransdorf doložil dokumenty, které ukázal vedení KSČM. Do banky, kam se vypravil, jak zdůraznil ve svém prohlášení, právě jen a jen za účelem „navázání komunikace“, se dostavil s třemi občany Slovenské republiky. Jistě nemohl tušit, že nejméně dva z nich jsou známí slovenské policii kvůli majetkovým deliktům a podvodům.

I tak po svém jednání s vedením KSČM pan Ransdorf odmítl spekulace, že snad komusi naletěl. Anebo že se snad, nedej bože, chtěl spolu se zmíněnými podvodníky zmíněnou menší částku rovnající se asi 9 miliardám korun českých rovnou vybrat.

Než se pan Ransdorf do Švýcarska vypravil, měl prý možnost seznámit se s dokumenty, které prokazovaly, že „to dědictví je reálná záležitost“. V samotné bance byl ale zatčen kvůli tomu, že skupinka, jejímž byl členem, prý předložila falešné dokumenty. K tomu europoslanec ve svém prohlášení řekl, že je nemohl zfalšovat, protože je obdržel těsně před návštěvou banky. Zřejmě tedy nešlo o stejné dokumenty, které před tím tak pečlivě studoval, a které ho přesvědčily, že dědictví skutečně existuje, a on se tudíž bere--zřejmě zcela zadarmo a bez nároku na jakýkoliv podíl--za správnou věc.

Že šlo evidentně o akci připravenou nadnárodními kruhy proti českému levicovému politikovi, který dlouhodobě šlape na kuří oka nadnárodnímu kapitálu, NATO, Evropské unii, atd. a hájí politiku Vladimíra Putina, je zřejmé i z toho, že podle europoslance nebyla skupinka ani vpuštěna do banky. Policie či bezpečnostní agentura prý všechny čtyři sebrala, když se pokoušeli účel své návštěvy vysvětlit jakési recepční!

Pan Ransdorf se okamžitě po svém propuštění snažil ze všech sil kontaktovat soudruhy z vedení KSČM a europarlamentu, ale nedařilo se mu to zřejmě tak, jak chtěl, protože od něj nikdo delší dobu neslyšel. I domů nakonec dojel po svém propuštění z osidel totalitní švýcarské policie a bankovního sektoru až za pět dní po svém zatčení, a to i proto, že cestou přenocoval v zahraničí, protože se prý potřeboval vyspat. Zřejmě ani tam nenarazil na telefon, protože nikoho ze strany, která ho vyslala do europarlamentu, nekontaktoval.

A aby nebylo té smůly dost, i na setkání se soudruhy z vedení KSČM přijel pozdě kvůli mlze a pražské dopravě. Naštěstí byl soudruhům schopen vše řádně vysvětlit a vedení strany mu nyní věří! Soudruzi z KSČM jsou ostatně historicky známí vzájemnou důvěřivostí a snášenlivostí, což hezky podtrhla tisková konference konající se před obrazem mírumilovně vypadajících, ač ozbrojených milicionářů s rudými prapory.

I většina české veřejnosti panu Ransdorfovi nepochybně ráda uvěří. Vždyť jeho vysvětlení je tak krystalicky čisté a srozumitelné, že další otázky snad vtíravé novináře ani nenapadnou.

02. 12.

Zmenšení Schengenu nemusí být fikce

Jiří Pehe Přečteno 3853 krát

Nizozemští politici už po několikáté za poslední týdny přišli s myšlenkou, že schengenský prostor by se mohl zmenšit do podoby jakéhosi „Minischengenu“ tak, aby zahrnoval Německo, Rakousko a země Beneluxu. Nizozemský ministr zahraničí Jeoren Dijsselbloem řekl, že v „Minischengenu“ by neměly být státy, kterým chybí solidarita a politická vůle rozložit zátěž, který plyne z migrační krize.

Když nizozemští politici tuto myšlenku zmínili poprvé, někteří analytici mínili, že Nizozemsko, které bude předsedat Evropské unii v první polovině příštího roku, jen využívá uprchlické krize k tomu, aby připravilo půdu pro vytvoření tvrdého jádra EU z jejího severního křídla, což jsou země se zdravými ekonomikami. Tato skupina zemí by pak postupovala rychleji v evropské integraci.

Ať už jsou skutečné důvody jakékoliv, jisté je, že by čeští politici neměli brát úvahy politiků nizozemských úplně na lehkou váhu. Německá kancléřka Angela Merkelová svolala před summitem EU schůzku zemí, které jsou ochotné se podělit o několik set tisíc Syřanů z uprchlických táborů v Turecku. Schůzky se zúčastnily všechny země zmiňované Nizozemskem, plus Švédsko, Finsko a Řecko.

Někteří čeští komentátoři a politici se nad schůzkou této „koalice ochotných“ kriticky pozastavili s tím, že Merkelová zase jednou jedná bez mandátu Unie.

Neměly by jim ale uniknout dvě skutečnosti. Za prvé, že případné přijetí možná až půl miliónu uprchlíků z táborů v Turecku zeměmi Unie bylo, zdá se, jednou z podmínek pro dosažení dohody EU s Tureckem, které je klíčem k omezení nekontrolovatelného přílivu běženců do EU. Nešlo tedy o žádný rozmar německé kancléřky.

A s tím souvisí druhá důležitá skutečnost. Merkelová a další země evidentně dospěly k názoru, že se nemohou v tak důležité chvíli nechat zase jednou zdržovat zeměmi střední a východní Evropy, které se brání nejen proporcionálnímu přijímání těch uprchlíků, kteří v EU už jsou, ale nechtějí v podstatě ani žádné další.

Zejména v zemích Visegrádu vládnou navíc tendence budovat či opevňovat hranice. A netýká se to jen vnějších hranic Schengenu. Množí se i úvahy o nutnosti zavřít v případě potřeby i hranice s jinými členy schengenského prostoru. Do jisté míry země střední Evropy tak svým jednáním úvahám o zmenšení Schengenu nahrávají.

Politici severního křídla Unie mohou argumentovat, že vytvoření Minischengenu není žádný trest vůči Visegrádu, ale naopak. Bylo by přeci nespravedlivé, aby země, které o uprchlíky nestojí, byly kvůli volnému pohybu osob v rámci Schengenu vystaveny možnosti, že k nim uprchlíci velkoryse přijatí severním křídlem Unie budou moci volně cestovat.

Pokud by se začalo o zmenšení Schengenu vážně diskutovat, mnozí naši komentátoři a politici budou bojovně argumentovat, že Schengen rozbila svojí vstřícností k uprchlíkům Merkelová. To, že se budeme zase jednou cítit jako majitelé pravdy, kterým nikdo nerozumí, nám ale moc nepomůže.

Ačkoliv průzkumy naznačují, že většině Čechů by obnovení hranic nevadilo, protože si takový krok spojují s větším bezpečím, politici by veřejnosti měli začít rychle a srozumitelně vysvětlovat, co by případné „vyhoštění“ Česka z Schengenu za hranice s Rakouskem a Německem znamenalo pro naší malou otevřenou ekonomiku.

Měli by veřejnosti vysvětlovat, že misky vah jsou dvě. A že vynucený český odchod za hranice Schengenu se rovná odsunutí naší země na vedlejší kolej integrace i v ostatních oblastech. A to by mělo ekonomické, politické a bezpečnostní dopady, které mohou být v dlouhodobém výhledu o poznání závažnější než případná větší vstřícnost k uprchlíkům i větší solidarita s EU.

ČRo Plus, 2.12.2015

Archiv článků: prosinec 2015