Jiří Pehe

23. 03.

Co je střet zájmů podle Prahy a co podle Bruselu

Jiří Pehe Přečteno 5582 krát

Evropská komise che, aby Česká republika zaplatila pokutu ve výši 22 miliónů korun za to, co Komise vnímá jako střet zájmů členů dozorčí rady Státního zemědělského a intervenčního fondu, který rozděluje zemědělské dotace. Možný střet zájmů se týká členů dozorčí rady fondu ze tří českých politických stran, ale hlavní pozornost se upírá na místopředsedu hnutí ANO Jaroslava Faltýnka.
Bruselu vadí, že Faltýnek byl členem dozorčí rady Státního zemědělského a intervenčního fondu a zároveň členem představenstva Agrofertu. Ten přitom vyinkasoval na evropských dotacích 1,5 miliardy korun.

Se zatím nepravomocným rozhodnutím Evropské komise Česká republika nesouhlasí a bude podle slov ředitele fondu Martina Sebestyána usilovat o zvrácení verdiktu ve smírčím řízení. Bude se prý Komisi snažit přesvědčit, že vzhledem ke kompetencím rady Státního zemědělského a intervenčního fondu k žádnému střetu zájmů v podobě členství v radě těch politiků, kteří zároveň zastávají funkce ve firmách či institucích, které dotace obdržely, nedošlo.

Sám Faltýnek prohlásil, že je to ze strany Bruselu nesmyslná konstrukce. Prý sice abdikoval vloni na křeslo v dozorčí radě Státního zemědělského a intervenčního fondu, aby se vyhnul podezření ze střetu zájmů, ale trvá dál na tom, že jelikož rada primárně dohlíží na hospodaření fondu a na samotné rozdělování dotací nemá vliv, o střet zájmů nešlo.

Tento střet České republiky s Evropskou komisí docela pěkně osvětluje rozdíly, které panují v chápání střetu zájmů ve vyspělých západních demokraciích a sdílí je i Evropská komise, a které panují u nás. Čeští politici a veřejnost ani po více než čtvrtstoletí budování demokracie, zdá se, ne vždy chápou, že demokratický systém opírající se o vládu zákona, musí důsledně předcházet už samotnému vzniku situací, kupříkladu v podobě kumulace jistých funkcí jednou osobou, které mohou vzbuzovat podezření ze střetu zájmů a nepřípustného ovlivňování rozdělování peněz.

Jinými slovy: i kdyby pan Faltýnek ve své funkci v radě Státního zemědělského a intervenčního fondu o rozdělování dotací skutečně vůbec nerozhodoval, už samotná skutečnost, že sedí v radě orgánu, který pak přiklepne firmě, v jejímž je představenstvu, 1,5 miliardy korun na dotacích, budí podezření.

Čeští politici často v takových situacích argumentují, že o střet zájmů nemůže jít, protože oni sami se prý z rozhodování o tom či onom vyloučí, pokud by střet zájmů hrozil, a svůj vliv v daném orgánu rozhodně nezneužívají. Nejkřiklavějším příkladem tohoto uvažování je Faltýnkův šéf Andrej Babiš, který opakovaně argumentuje, že buď není ve střetu zájmů, protože se zdržuje ve vládě hlasování o věcech, z nichž by mohly profitovat jeho firmy, anebo připouští, že ve střetu zájmů v jistých věcech je, ale prý svého postavení nezneužívá!

Jenže demokracie, vláda zákona, a tedy i samotná konstrukce toho, co konstituuje střet zájmů, nestojí a nemohou stát na víře, že ten či onen konkrétní člověk je dobrý, a proto nezneužije situaci, kterou by zneužil člověk špatný. Ani Evropská komise se nemůže zabývat tím, zda je pan Faltýnek férový muž, který by svého vlivu v dozorčí radě instituce, která rozděluje evropské dotace, nikdy nezneužil.

Komisi zajímají holá, takříkajíc instituční fakta. A ta ukazují, že člen představenstva firmy Agrofert byl členem dozorčí rady Fondu, který Agrofertu schválil 1,5 miliardy korun na dotacích. Tečka.
To je z hlediska Bruselu závažný problém, a česká obhajoba, že Faltýnek nemohl sám o dotacích rozhodovat, jen těžko obstojí. Coby člen dozorčí rady fondu měl nepochybně na činnost fondu vliv, což je z hlediska Komise nepřípustné. Je zajímavé, že tuto logiku nechápou i příslušné české instituce.

Možná to ale není tak překvapivé. Když totiž vezmeme v úvahu, že ve funkci ministra financí je v České republice člověk, jehož firmy profitovaly z nemalých státních dotací, a to vše se odbývalo tím, že se v daných věcech ve vládě prostě zdrží hlasování, je zřejmé, že práh toho, co je nepřípustným konfliktem zájmů, leží v České republice podstatně níže než v demokraciích na západ od nás.

ČRo Plus, 24.3.2017

16. 03.

České třeštění okolo evropské směrnice o zbraních

Jiří Pehe Přečteno 9870 krát

Evropský parlament schválil velkou většinou novou evropskou směrnici o kontrole prodeje a držení jistých typů zbraní a v České republice se roztrhl pytel s odsudky všeho druhu. Je samozřejmě přirozené, když na to či ono opatření Bruselu existují různé názory. Je ale podivné, když při tak velké podpoře napříč Evropskou unií, jakou má nová směrnice, jedna menší evropská země reaguje nejen tak, jako by měla patent na pravdu, ale navíc oznamuje, že najde způsoby, jak nové opatření obejít.

O skutečných motivech téměř jednotného odporu mnohých českých politiků vůči nové směrnici můžeme jen spekulovat. Argumenty, že Česká republika má už teď vynikající zákon o kontrole zbraní, nebo že zákaz prodeje některých typů zbraní a zásobníků, popřípadě povinnost registrovat nově některé vyřazené zbraně, přinese zbytečná omezení pro poměrně početnou komunitu legálních držitelů zbraní u nás, lze pochopit.

Kdo zná českou politiku ale ví, že politici se napříč politickým spektrem sjednotí tak ukázkově, jako se to děje v odporu vůči nové směrnici, tak zřídka, že když se tak stane, je to téměř a priori podezřelé. Už proto že manifestovaná jednota je v ostrém kontrastu se skutečností, že žádný český politik nebyl zatím schopen jasně vysvětlit, v čem je Česká republika v rámci Evropské unie v tomto ohledu tak specifická, že právě pro ní má být nová směrnice nepřijatelná.

Skeptik by mohl naopak argumentovat, že jedním ze specifik Česka je jeho velmi silná myslivecká a zbrojařská lobby, a že leckterému politikovi tudíž možná jde mnohem více o přízeň těchto uskupení, než o obecné zájmy, které tak vzletně a občas poněkud absurdně hájí.

Příkladem může být, když čeští politici vysvětlují, že když občané nebudou mít přístup k legálnímu držení určitých typů zbraní, prý to oslabí naši schopnost bránit se teroristům. Podle některých českých politiků směrnice prý dokonce sníží celkovou obranyschopnost země.

Ponecháme-li stranou, že neexistují žádné příklady v naší historii, kdy přítomnost legálně držených zbraní mezi lidem zvýšila obranyschopnost země, měli bychom právo očekávat, že alespoň svoje ostatní argumenty, mají politici podloženy nějakými tvrdými fakty. Kupříkladu výčtem teroristických útoků, které byly zastaveny či zmařeny prostými občany držícími legálně zbraně. Politici takové příklady nenabízejí možná i proto, že de facto neexistují.

Nejvíce problematickým aspektem české kampaně proti nové směrnici jsou ale postoje zpochybňující pravidla hry v Evropské unii. Česká republika je jejím členem dobrovolně a i ona pomohla schválit pravidla, podle kterých se v Unii rozhoduje. Když nová směrnice byla schválena Evropským parlamentem drtivou většinou, nebylo by na místě jednoduše uznat politickou porážku úplně stejně, jako ji musí uznat domácí politická opozice, když ji přehlasuje v nějakém případě většina?

Je samozřejmě legitimní, když chtějí čeští politici nechat směrnici posoudit Evropským soudním dvorem, ale když dopředu vyhlašují, že budou hledat nejrůznější způsoby, jak ji obejít, je to na pováženou. Nápady jako je zakotvení práva použít zbraně proti teroristům do ústavy, vytváření domobrany či branných spolků v podstatě jen proto, aby se Česká republika nemusela řídit tím, na čem se shodla většinově Evropská unie, jsou pro naše partnery v Evropské unii bohužel především jen dalším dokladem toho, že solidárním a pravidla respektujícím členem Unie jsme, jen když nám to přináší výhody.

V Evropské unii se mluví stále více o tom, že ji bude třeba rozdělit na země, které se chtějí integrovat a ty, které to nechtějí nebo neumějí. Veřejná prohlášení českých politiků na téma, jak obejít demokraticky schválenou směrnici o kontrole zbraní, jen posilují jíž existující názory na západě Evropské unie, že rozšíření Unie směrem na východ byla chyba, a že Česko a další země Visegrádu je třeba odsunout na druhou kolej.

ČRo Plus, 15.3.2017

08. 03.

Je vytvoření koalice STAN a lidovců riskantní?

Jiří Pehe Přečteno 4342 krát

Lidovci a hnutí Starostů a nezávislých jsou údajně už blízko k dohodě o volební koalici obou subjektů. I když mají zpoždění, protože dohoda měla být podle politiků obou subjektů hotová do konce února, je prý jen malá šance, že by se nakonec nedohodli.

Pokud koalice nakonec vznikne, přípravnou fázi, která by měla vést k podepsání dohody, politici obou subjektů ale bohužel moc nezvládají. Jak je u nás neblahým zvykem, důležité vzkazy si posílají přes média, místo toho, aby se grémia obou subjektů někde takříkajíc na víkend zavřela a vyjasnila si sporné body.

Na povrchu se spory týkají především toho, kteří politici povedou společné kandidátky vznikající koalice. V tomto bodě se snad postupně vyjasňuje: lidovci by měli být včele kandidátek na Moravě a ve východních Čechách, zatímco Starostové by se postavili do čela kandidátek v liberálnějších českých regiónech a v Praze.

Větší problémy mají oba subjekty se sladěním not ohledně programových priorit. Nejde přitom primárně o to, co nakonec napíšou do společné koaliční smlouvy, ale spíš o signály, které vysílají nyní.

Když například lidovci pomohli při hlasování v Poslanecké sněmovně nedávno takříkajíc vykostit zákon o registru smluv, mnoha voličům mohlo být nejasné, jak se to slučuje se skutečností, že právě Starostové v osobě svého předního politika Jana Farského byli hnací silou při prosazování původní verze zákona. Napáchané škody se samozřejmě dají ještě napravit, protože zákon nyní poputuje do Senátu, kde se lidovci a Starostové mohou společnými silami zasadit o změny, zvlášť když předseda lidovců Pavel Bělobrádek tvrdí, že si nebyl vědom skutečnosti, že KDU-ČSL má podporu pro zákon o registru smluv ve svém programu.

Bohužel programová disonance tímto nedorozuměním nekončí. Místopředseda lidovců Marián Jurečka kupříkladu prohlašuje, že lidovci po volbách nepodpoří třetí a čtvrtou fázi zavádění elektronické evidence tržeb. Pokud lidovci myslí svoje spojení se Starosty vážně, neměl by takový poměrně důležitý povolební programový cíl být předmětem společného jednání obou subjektů, a shodnou-li se, i společného prohlášení?

Spolupráce obou subjektů je také ohrožena některými kontroverzemi a nejasnostmi v oblasti personálií. Starostové se musejí poměrně rychle vypořádat se skandálem, který se začal rozhořívat poté, co se na veřejnost dostaly zprávy, že jejich europoslanec Stanislav Polčák konzultoval obsazení městských firem s podnikatelem Michalem Redlem, který byl stíhán kvůli kauzám, v nichž hrál roli nechvalně známý Radovan Krejčíř.

Polčák reagoval oznámením, že nebude do Sněmovny kandidovat, což by mohlo přispět k tomu, aby kauza vyprchala. Hnutí má ale ještě pořád problém v osobě hejtmana Libereckého kraje Martina Půty, na nějž policie podala návrh obžaloby kvůli úplatkářství.

Lidovci zase mají problém v podobě svého někdejšího předsedy Jiřího Čunka, který se po krajských volbách dostal do čela Zlínského kraje a naznačuje, že by se na květnovém sjezdu mohl postavit Bělobrádkovi v boji o předsednický post. Jeho případné vítězství, nebo další významné posílení ve straně, by bylo dozajista ohrožením spolupráce se Starosty, protože Čunek se k této myšlence staví poměrně skepticky.

Nadále platí, že pokud lidovci a Starostové nakonec koalici uzavřou, mají slušnou šanci sbírat hlasy nemalého počtu středových voličů, kteří z různých důvodů nechtějí volit sociální demokracii nebo hnutí ANO. Pokud ale nechtějí celý projekt spoustě lidí znechutit ještě před tím, než snad vznikne, nebylo by od věci, kdyby se práci na tvorbě budoucí koalice věnovali více za zavřenými dveřmi než v médiích.

ČRo Plus, 8.3.2017

01. 03.

Před volbami sílí reformní a ústavní kutilství

Jiří Pehe Přečteno 3140 krát

Do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny zbývá osm měsíců a politici, zejména ze dvou největších politických formací, se předhánějí v nabízení ústavních změn a některých zásadních reforem, zejména daňových. Některé z těchto návrhů by prý chtěli prosadit ještě do voleb, jiné slibují prosadit, pokud budou jejich strany po volbách dostatečně silné.

Začít lze kupříkladu návrhem ministra vnitra Milana Chovance, který chce prosadit do Ústavy právo použit zbraň v případě teroristického útoku. Ve skutečnosti přitom Chovancovi vůbec nejde o ústavní zakotvení práva, které už dostatečně upravují jiné zákony, ale o to, jak obejít připravovanou evropskou směrnici o zákazu prodeje jistých typů zbraní a zásobníků. Domnívá se, že pokud by Česká republika měla právo nosit a používat střelné zbraně zakotveno v ústavě, bylo by možné s evropskou směrnicí bojovat.

Vláda se na podpoře Chovancova návrhu neshodla, ministr tedy půjde do boje s pomocí poslaneckého návrhu. Je přitom jasné, že nemá dostatečnou podporu ani v Poslanecké sněmovně, ani v Senátu, a i kdyby ji nakonec nějak sehnal, schválení dodatku by se skoro jistě nestihlo do voleb.

Chovanec je evidentně přesvědčen, že jeho postoj nějak osloví voliče. Těm ale může jeho počínání po právu připadat poněkud nesmyslné, některým dokonce podezřelé, protože největší zájem na co nejmenších omezení pro prodej zbraní má zbrojařská lobby.

Celou plejádou žádoucích ústavních změn zaplavil veřejnost na nedávno proběhlém sjezdu hnutí ANO i jeho předseda Andrej Babiš. Zmenšil by prý počet poslanců na 101, umí si představit zánik senátorského mandátu při nízké účasti, chtěl by přímé volby starostů.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že jakékoliv ústavní změny se prosazují jen velmi složitě, a hnutí ANO by pro Babišovy návrhy jen těžko hledalo širší podporu, je pozoruhodné, že lídr druhé největší vládní formace může jen tak prezentovat před televizními kamerami návrhy, které, pokud by se je podařilo realizovat, by z Česka učinily cosi jako latinsko-americkou demokracii, jak trefně varoval ústavní expert Jan Kysela. Varováním je i samotný apetit možného příštího premiéra takto radikálně měnit parametry našeho ústavního systému.

Sociální demokracie pro změnu přišla s návrhem radikální daňové reformy, která by u nás obnovila progresivní zdanění v několika pásmech. Nic proti návrhu, který vychází z tradic sociální demokracie, ale i v tomto případě strana nemá reálnou šanci svůj návrh prosadit. Za současného rozvržení politických sil nemá pro svůj návrh spojence, a jen těžko se dá předpokládat, že je bude mít po volbách.

Stejně jako v případě návrhů na ústavní změny jde tedy především o vytvoření jakési iluze, že největší politické síly chtějí skutečné reformy, které by je po čtyřech letech pragmatické spolupráce přes politický střed jasněji definovaly. Což o to, i změna politické optiky je důležitá, ale nemělo by se tak dít způsobem, který uráží inteligenci voličů.

ČRo Plus, 1.3.2017

Archiv článků: březen 2017

Co je střet zájmů podle Prahy a co podle Bruselu

České třeštění okolo evropské směrnice o zbraních

Je vytvoření koalice STAN a lidovců riskantní?

Před volbami sílí reformní a ústavní kutilství

Blogeři abecedně