Jiří Pehe

30. 08.

Trapná sága Zemanovy návštěvy v Bílém domě nekončí

Jiří Pehe Přečteno 14133 krát

Krátký pobyt českého velvyslance v USA Hynka Kmoníčka v Praze u příležitosti pravidelného setkání českých velvyslanců využila některá média k oživení již téměř zapomenutých plánů prezidenta Miloše Zemana navštívit na údajné pozvání amerického prezidenta Donalda Trumpa Bílý dům.

Kmoníček odpovídal na otázky novinářů, jak je jeho zvykem, kulantně. Skutečnost, že sešlo z dubnové návštěvy, a na nový termín se stále čeká, prý neznamená, že se návštěva vůbec neuskuteční. Na otázky, zda se návštěva může uskutečnit ještě do konce roku, nebo do konce Zemanova současného mandátu, pro změnu odpovídal, že v období Trumpovy administrativy prý nelze nic odhadovat. Zároveň ale ujišťoval, že existuje poměrně důležitá ekonomická a politická agenda, která by ke konání schůzky obou prezidentů mohla přispět.

Je zajímavé, že média dál hrají s Hradem hru, v níž se ona na jedné straně snaží dozvědět, kdy Zeman do Bílého domu pojede, zatímco Hrad či jeho prodloužená ruka Kmoníček odpovídají, že se uvidí. A tvrdí, že návštěva už byla na spadnutí, ale pak ji odsunula důležitější agenda, s níž se musel Trump vypořádat.

V této hře poněkud zanikají důležitější otázky. Kupříkladu, jak to vůbec s pozváním Zemana do Bílého domu bylo. Dozvěděli jsme se o něm jako o hotové věci po telefonickém rozhovoru Zemana a Trumpem na počátku prosince minulého roku, ale později se začaly objevovat náznaky, že ve skutečnosti o žádné formální pozvání nešlo. Spíše jen během rozhovoru zaznělo, že by se oba politici mohli při nějaké příležitosti krátce sejít.

Hrad o návštěvě ale mluvil tak, že půjde o důležitou bilaterální schůzku, a sám Zeman už dokonce začal mluvit s některými ministry o tom, že by ho mohli doprovázet. Jenže se postupně ukazovalo, že se Hrad i české velvyslanectví vlamují do zavřených dveří. K jejich otevření měla podle různých zpráv, včetně respektovaného serveru Politico, přispět americká lobbistická agentura SPG, přičemž jako kontaktní osobu uváděl americký registr lobbistů prezidentova poradce Martina Nejedlého. Že to nebylo zadarmo, je zřejmé.

O tom, že zájem Trumpa setkat se s českým prezidentem opravdu nebyl mezi jeho prioritami, svědčí i skutečnost, že se nepodařilo zorganizovat dokonce ani krátké setkání na okraji květnového summitu NATO. Hrad sice v červnu oznámil, že Trump prý poslal Zemanovi dopis, v němž se omluvil za zrušenou dubnovou schůzku, ale jeho obsah odmítl zveřejnit.

Vynořily se tak pochopitelně další spekulace, zda údajně již domluvená návštěva Zemana v Bílém domě nabyla jen propagandistickým tahem Hradu, který měl ukázat českého prezidenta v roli, kterou si sám pro sebe vysnil: tedy jakéhosi mostu spojujícího Západ a Východ. Tyto spekulace jen posílila skutečnost, že Zeman nejel ani do Varšavy, kam Trump zavítal v červenci, přičemž se konal summit s lídry dvanácti středoevropských zemí.

I kdyby se Zeman při nějaké příležitosti ještě s Trumpem před koncem svého mandátu setkal, jeho snahy zapsat se do historie diplomacie jako prostředník mezi Západem a Východem, selhaly. Českého prezidenta víceméně ignorují lídři nejdůležitějších západoevropských demokracií, a ani Trump, za jehož českou verzi se hlasitě vydával, ho evidentně nevidí jako důležitého hráče.

Nevíme ještě, zda Zeman nebude zvolen do druhého prezidentského období, a nedostane tak šanci na reparát. Pokud ne, bude jeho zamýšlená politika mnoha azimutů historiky hodnocena jako neúspěch. Ukázal se bohužel být mnohem úspěšnější v kultivování vztahů s vůdci nedemokratických režimů na Východě, než coby kotva naší západní orientace.

ČRo Plus, 30.8.2017

23. 08.

Visegrád jde ke dnu. Potopí se Česko s ním?

Jiří Pehe Přečteno 19658 krát

Stačilo poměrně málo, aby se zdánlivě nerozborná jednota čtyř zemí Visegrádu—Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky--začala hroutit. Údajně chromá a akce neschopná Evropská unie, jak ji s oblibou popisovali ještě před rokem mnozí naši komentátoři a politici, a dávali ji Visegrád za příklad, nabrala vítr do plachet. Po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem začala v podobě francouzsko-německého tandemu vážně mluvit o vytvoření tvrdého jádra Unie okolo eurozóny. A zejména Slovensko, které platí eurem, si muselo rychle ujasnit, kam chce patřit.

Slovenský premiér Robert Fico dilema rozsekl, když před několika dny prohlásil, že Slovensko chce být v tvrdém integračním jádru, chce mít úzké vztahy s Německem a Francií, a to i na úkor další visegrádské spolupráce. Že se k něčemu podobnému schylovalo, bylo jasné už od okamžiku, kdy Evropská komise zahájila řízení s Českou republikou, Polskem a Maďarskem o porušování evropské legislativy o uprchlických kvótách.

Slovensko, které na tom s přijímáním uprchlíků není o moc lépe než zbytek Visegrádu, a dokonce podalo spolu s Maďarskem na kvóty žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, nechala Komise na pokoji. Důvodem byla zjevně i skutečnost, že Slovensko je členem eurozóny a počítá se s ním tudíž v projektu tvrdého integračního jádra.

Česká republika naopak přijetí eura zatím neplánuje, a kvóty odmítla plnit dokonce v podobě vládního usnesení. Přesto se zdá , že v Paříži a Berlíně existuje vůči nám ještě pořád dobrá vůle, takže cesta do tvrdého integračního jádra v nejbližší budoucnosti není úplně zavřená. Svědčí o tom i skutečnost, že na setkání se středoevropskými lídry v Salzburku se Macron nechal pozvat představiteli Rakouska, České republiky a Slovenska, zatímco Polsko a Maďarsko ostentativně ignoroval.

Česká republika se snaží o jistá vstřícná gesta. Chce kupříkladu prosazovat, aby se český ministr financí mohl v budoucnosti účastnit jako pozorovatel summitů eurozóny. Je ale otázkou, zda to bude stačit.

I proto že na české politické scéně není momentálně téměř žádná relevantní politická síla, která by zbývající vstřícnost německo-francouzského tandemu k nám využila v podobě volání po rychlém přijetí eura nebo alespoň v podobě politické separace od Polska a Maďarska, které už nějakou dobu svým výsměchem principům právního státu a liberální demokracie vlečou následnické země Československa s pomocí Visegrádu na evropskou periférii.

Je to škoda, protože momentálně se zdá být téměř jisté, že Visegrád ve své dosavadní podobě končí. Pokud se od něj distancuje jen Slovensko, zatímco Česká republika bude dál utužovat své vztahy s Polskem a Maďarskem, skončí naše země na evropské periférii společně s oběma zeměmi. A ačkoliv jsou u nás politické síly, které tvrdí, že by se nic tak hrozného nestalo, kdybychom nebyli v tvrdém integračním jádru, jisté je, že by to mělo časem vážné ekonomické, politické a bezpečnostní dopady.

Visegrád byl užitečný nástroj v dobách, kdy se jeho členské země snažily vstoupit do NATO a Evropské unie. Později mohl snad být regionálním uskupením, které sehraje v evropském projektu konstruktivní roli. To se bohužel nestalo nejen kvůli politickému vývoji v Polsku a Maďarsku, ale i kvůli nesolidárním postojům Visegrádu jako celku v uprchlické krizi. Nyní se, zdá se, celý projekt, oslavovaný středoevropskými nacionalisty jako společné regionální beranidlo národních zájmů proti údajně slabé EU, začíná hroutit.

Česká republika má ještě pořád nějaký čas vyřešit dilema, které se bohužel vyhrotilo do podoby osudové otázky „s Visegrádem nebo s Evropskou unií?“ Nemá času ale nazbyt, protože projekt dvourychlostní EU se začne zřejmě rozjíždět nedlouho po německých volbách.

ČRo Plus, 23.8.2017

09. 08.

Karel Srp jako test právního státu

Jiří Pehe Přečteno 3562 krát

Senátní volební komise se usnesla, že Karel Srp nesplňuje zákonné podmínky, aby mohl být členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle platného zákona nemůže být členem rady člověk, který byl v letech 1948 až 1990 členem komunistické strany. Srp jím byl v roce 1968.

V době totality byl ale také dlouholetým předsedou Jazzové sekce, jejíž členové byli pronásledováni komunistickým režimem. Sám Srp byl odsouzen k šestnácti měsícům ve vězení. Zároveň se ale po změně režimu v roce 1989 ukázalo, že byl registrován Státní bezpečností v letech 1979 až 1982 jako její agent a v roce 1983 jako důvěrník.

Městský soud v Praze sice v roce 2000 rozhodl, že byl Srp byl ve spisech komunistické StB evidován jako její spolupracovník neoprávněně, ovšem pouze na základě skutečnosti, že nelze ověřit autenticitu jeho podpisu. Jeho kritici namítají, že v době vydání rozsudku nebyla k dispozici další později zveřejněná rozsáhlá svazková agenda, která dle nich potvrzuje rozsáhlou vědomou agenturní činnost Karla Srpa pro Státní bezpečnost.

Když prezident Miloš Zeman chtěl jmenovat v lednu tohoto roku Srpa členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu pro komunismu, vyvolal jeho návrh kontroverzi. Premiér Bohuslav Sobotka nakonec odmítl jmenování spolupodepsat, přičemž on i další odpůrci prezidentova návrhu argumentovali převážně z etických hledisek. Uznávali, že soud sice rozhodl, že byl Srp jako spolupracovník StB veden neoprávněně, ale že existuje příliš mnoho indicií, že s režimem kolaboroval. Neměl by tak být členem komise, která má rozhodovat o tom, kdo bude oceněn jako člen protikomunistického odboje.

Když prezident Zeman a jeho spolupracovníci Sobotkovo rozhodnutí následně kritizovali, otevírali tak důležitou otázku, kde leží hranice právního státu, když argumentovali, že oficiálně je Srp takříkajíc „čistý“. Skutečností ale také je, že se jedná o kontrasignovanou pravomoc prezidenta a ústava nežádá po premiérovi, aby svoje odmítnutí podepsat prezidentův návrh dokládal složitou právní analýzou. Šlo o svého druhu politické rozhodnutí.

Když prezident v rozporu se zněním platného zákona nyní navrhuje Srpa do rady Ústavu pro studium totalitních režimů, je to také politika, ale už mnohem více ohrožující principy právního státu než lednová kauza. O klauzuli, která zakazuje členství v radě lidem s komunistickou minulostí, si můžeme myslet co chceme. V rovině „zdravého rozumu“ může leckdo souhlasit se slovy prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka, který v reakci na odmítnutí Srpovy kandidatury volební komisí Senátu napsal, že podle této optiky by neprošla většina bývalých disidentů, z nichž řada byla v 50. a 60. letech členy KSČ.

Jenže zákon mluví jasnou řečí. Prezident ho zná, a je tedy výsměchem právnímu státu, když Srpa vůbec jako člena rady ústavu navrhne.

Bohužel je to jen součást mnohem rozšířenějšího zlozvyku českých ústavních činitelů nerespektovat či velmi pružně vykládat platné zákony. Vždyť žijeme v zemi, jejíž parlament schválil už v roce 1993 zákon o protiprávnosti komunistického režimu, přičemž prohlásil komunistickou stranu a její ideologii za zločinnou. Přesto dodnes máme v parlamentu komunistickou stranu.

V lednu 2014 pro změnu designovaný premiér Sobotka navrhl prezidentovi Zemanovi jmenování ministrem financí Andreje Babiše podezřelého ze spolupráce s StB, který v té době nemohl doložit čisté lustrační osvědčení. Zeman ho nakonec jmenoval navzdory dohadům, zda má či musí mít minstr vlády čisté lustrační osvědčení.

V takovéto právní bramboračce, v níž se navíc morální výklad či zdravý rozum často sráží s literou zákona, je pak těžké argumentovat nějakými standardy. Čehož koneckonců využívá—a ne zcela bez podpory části veřejnosti-při své obhajobě Srpa i prezident.

ČRo Plus, 9.8.2017

03. 08.

Je Trump nebezpečím pro americkou demokracii?

Jiří Pehe Přečteno 3659 krát

Po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem převážil názor, že americká demokracie--se svým důmyslným systémem ústavních pojistek a nemalou setrvačností celého systému--Trumpa takříkajíc semele. To se do jisté míry vskutku stalo, když americké soudy blokovaly imigrační výnosy nového prezidenta, nebo když Trump neuspěl s některými svými iniciativami v Kongresu, v němž má většiny v obou komorách Republikánská strana, která ho do úřadu prezidenta oficiálně nominovala.

Jenže jsme zároveň svědky rostoucího počtu skandálů prezidenta a sílícího chaosu v Bílém domě, k nimž republikánské většiny v Kongresu zatím spíše mlčí. Když Trump odvolal šéfa FBI Jamese Comeyho kvůli tomu, že se mu nezamlouvalo, že Comey pokračuje ve vyšetřování kontaktů lidí v okolí Trumpa s ruskými diplomaty během volební kampaně, někteří republikáni sice protestovali, byly ustaveny i vyšetřovací komise v obou komorách Kongresu, ale většina republikánů se proti Trumpovi nevzbouřila.

Představitelé Republikánské strany zřejmě usoudili, že jakkoliv je Trump kontroverzní a nevypočitatelný, může jim nakonec pomoci s prosazením některých jejich priorit. Otázkou je, do jaké míry tento názor změní nedávná prohra Bílého domu i republikánské většiny při snahách zrušit Obamovu zdravotní reformu. V podobě revolty některých čelných republikánů totiž ukázala, že zájmy Trumpa a strany, za níž kandidoval, se nemusejí v klíčových věcech překrývat.

Otázkou je, zda se jádro strany nakonec postaví spolu s demokraty některým krokům Trumpa, které mohou ohrozit samotnou americkou demokracii. Jak argumentoval ve svém nedávném komentáři v The New York Times harvardský profesor Yascha Mounk, Amerika je na cestě k rozsáhlé ústavní krizi, pokud se čelní republikáni včas neprobudí ze svých iluzí, že Trumpovi lze leccos prominout výměnou za naději, že jim spojenectví Bílého domu s Kongresem pomůže protlačit některé jejich legislativní návrhy. A pokud se mnozí republikánští zákonodárci nezbaví strachu, že by jim revolta proti Trumpovi ublížila u jeho skalních příznivců, na něž musejí spoléhat ve volbách.

Mounk navázal na varování známého amerického historika Timothy Snydera, který před časem napsal, že USA mají zhruba rok na to, aby Trumpovu útoku na demokracii postavily, jinak jim hrozí skluz k autoritářství. I Mounk upozorňuje, že stupňující se útoky Trumpa na speciálního vyšetřovatele Roberta Muellera, jakož i na ministra spravedlnosti Jeffa Sessionse, kterých by se chtěl zbavit stejně jako Comeyho, aby zastavil vyšetřování ruského vlivu na prezidentské volby, konstituují maření výkonu spravedlnosti a pohybují se na samotné hranici ústavnosti. Existují i náznaky, že Trump zvažuje udělení milosti některým z vyšetřovaných spolupracovníků, včetně svých příbuzných, nebo dokonce sám sobě.

Podle Mounka chování Trumpa připomíná jednání dnešních diktátorů v některých zemích, kteří též začínali svoji politickou dráhu sliby, že zásadně změní zkorumpovaný systém a rozmetají dosavadní establishment. Jeho oponenti a většina médií se sice utěšují tím, že jeho chaotické vládnutí skončí prohrou nebo dokonce jeho odvoláním, jenže pokud se republikánská většina zavčas nepřidá k demokratům ve snahách zastavit pokusy prezidenta mařit vyšetřování ruského vlivu na jeho kampaň i prezidentství, jakož i jeho další excesy, octnou se USA na cestě k tomu, co Mounk nazývá „demokratická de-konsolidace“. Tedy na cestě k postupnému, zprvu nenápadnému, podemílání pilířů právního státu a demokratických procedur, které se časem stanou normou.

ČRo Plus, 3.8.2017

Archiv článků: srpen 2017

Trapná sága Zemanovy návštěvy v Bílém domě nekončí

Visegrád jde ke dnu. Potopí se Česko s ním?

Karel Srp jako test právního státu

Je Trump nebezpečím pro americkou demokracii?

Blogeři abecedně