Archiv článků: září 2017

27. 09.

Jaké jsou šance Macronovy unijní revoluce?

Jiří Pehe Přečteno 3394 krát

Francouzský prezident Emmanuel Macron přednesl jen dva dny po skončení německých parlamentních voleb svůj dlouho očekávaný projev o možných reformách Evropské unie. Pokud by se jeho vize naplnila, nešlo by o nic menšího než o unijní revoluci.

Macron požaduje, aby se okolo eurozóny zformovalo tvrdé integrační jádro Unie s vlastním rozpočtem, daněmi a institucemi. Zároveň by měl vzniknout společný fond pro inovace. Pro celou unii pak požaduje stanovení minimální a maximální úrovně firemních daní, aby nízké korporátní daně nebyly některými zeměmi využívány k takříkajíc nekalé konkurenci se zeměmi, které jim v rámci evropského rozpočtu přispívají dotacemi.

Francouzský prezident navrhl i celou řadu dalších opatření, jako je vznik celoevropské prokuratury, vytvoření společné civilní obrany, společného azylového úřadu i vytvoření evropských univerzit. Netajil se přitom tím, že nadále preferuje vznik vícerychlostní Evropy, v níž pomalejší země nemají zdržovat ty rychlé.

Je jasné, že ne všechny Macronovy plány jsou v současnosti realistické. Zejména výsledky německých voleb budou asi překážkou ve snahách zajistit podporu Německa, protože vznikne-li v Německu koalice za účasti liberálních Svobodných, bude kancléřka Merkelová ve vládě radikální integrační plány Macrona jen těžko prosazovat.

V českém kontextu jsou reakce na Macronův projev, jakož i dřívější reakce na ty jeho vize, které zveřejnil ještě před svým zásadním projevem, spíše skeptické nebo dokonce posměvačné. České republice by při naplnění jeho vizí hrozilo vážné nebezpečí, že bude odsunuta mimo tvrdé jádro, ale můžeme prý zůstat víceméně v klidu, protože Macron narazí na odpor Německa.

Možná ale není takové jednoznačné odmítání Macronových vizí úplně na místě. Ve svém projevu přišel s tolika novými návrhy, že si vytvořil poměrně dobrou vyjednávací pozici pro možné uskutečnění alespoň některých z nich. Nejtěžší bude asi prosadit v současnosti jím navrhované reformy eurozóny, protože by tlačily Německo k převzetí fiskální odpovědnosti za ekonomicky slabší země EU, čemuž se Německo zatím bránilo, Jenže pokud by se začalo vážně diskutovat o jeho dalších návrzích, a taková diskuze se nejspíš spustí, už to by posunulo EU k větší integraci.

V evropských smlouvách je přitom zakotveno, že rozhodne-li se skupina zemí k rychlejší integraci v některých oblastech, je to možné. Je tak docela jisté, že Macronova vize jako celek není jen jakousi papírovou vlaštovkou popsanou projevy jakéhosi snílka, jak se ironicky vyjádřil jeden český komentátor. Přinejmenším z části jeho návrhů se může stát letu schopné letadlo, a my bychom se možná měli spíše ptát, zda je Česká republika připravena do něj nasednout, nebo zůstane spolu s ostatními takzvaně pomalejšími zeměmi na zemi.

Neměli bychom podceňovat ještě jeden další zásadní aspekt Macronova vystoupení. Svým pojetím mělo mobilizovat. Francouzský prezident se pokusil postavit do jedné řady s velkými evropskými reformátory minulosti. Dobře přitom ví, že i oni nejprve se svými integračními vizemi naráželi, ale pak se leccos uskutečnilo. A dobře také ví, že v EU je po období nevýrazných, technokraticky uvažujících lídrů poptávka po vizionářích a pohybu vpřed.

Ohrnovat na jeho vizemi jako celkem nos, jak se děje okamžitě u nás, je tak možná jistým podceněním měnící se nálady v Evropě, zejména na jejím západě. Západní země úspěšně přečkaly v několika volbách nápor nacionalistů a vědí, že jejich příští útok lze nejlépe odrazit tím, že jim nedovolí EU vykreslovat jako paralyzovaný, akce-neschopný projekt.

Čeští politici a komentátoři by to měli vzít v úvahu. Macronův projev opravdu nebyl jen další papírovou vlaštovkou, která skončí v koši. Nevíme zatím, co vše se z jeho vizí uskuteční, ale neměli bychom unijní pohyb, do jehož čela se postavil, podcenit.

ČRo Plus, 27.9.2017

27. 09.

Střední Evropa je mizející sen

Jiří Pehe Přečteno 2805 krát

V proslaveném eseji z roku 1983 Unesený Západ neboli Tragédie střední Evropy psal Milan Kundera o střední Evropě jako o kulturní a intelektuální entitě, která měla kdysi svou nepřehlédnutelnou identitu: byla dědicem duchovního vývoje Západu i s jeho hlavními vrcholy, jako byly renesance nebo osvícenství, a zároveň stvořilo proplétání a vzájemné oplodňování různých kulturních vlivů v rámci pozdního Rakouska-Uherska jedinečného středoevropského ducha.

Kundera lamentoval nad tím, že ovládnutí větší části středoevropského regionu Sovětským svazem, nebo přesněji Ruskem, se rovná „únosu“ zemí, které jsou ve své esenci západní. Byly podle něj geopoliticky odvlečeny na Východ, jehož kultura i tradice jsou odlišné, protože Rusko, stojící v jeho středu, nikdy neprošlo duchovními proměnami, které definovaly Západ, zejména nebylo poznamenáno západním racionalismem.

Ponecháme-li stranou politickou dimenzi Kunderova eseje, tedy že šlo o apel na Západ, aby „na nás“ nezapomněl, dotkl se autor ve své nostalgii po střední Evropě intimně čehosi, co důvěrně zná každý, kdo čte romány, poslouchá hudbu nebo je konfrontován s malíři středoevropského regionu z doby konce 19. a začátku 20. století. Středoevropský zeitgeist, který z těchto děl vyzařuje, je možná dnes ještě rozpoznatelnější než v čase, kdy vznikala.

Nezáleží přitom příliš na tom, zda je autor z rakouské, české, maďarské nebo haličské části rakousko-uherského mocnářství či zda se cítí být spíš Čechem, Slovákem, Němcem, Maďarem, nebo Židem. Dokonce i slavný román Stefana Zweiga Netrpělivost srdce stejně jako díla autorů, jako byli Gregor von Rezzori, Bruno Schulz či Sándor Márai, která se z různých důvodů vynořila až se zpožděním několika desetiletí, jsou jakýmsi zvláštním způsobem neomylně zařaditelné do onoho duchovního milieu.

xxxxx

Kundera měl pravdu v tom, že středoevropská umělecká tvorba měla vlastní identitu, ale v základech byla západní. Jinými slovy: byla specifickou odnoží západní kultury, k níž dodnes patří. Někteří středoevropští umělci a intelektuálové dokonce tvořili přímo avantgardu myšlení a umělecké tvorby západního světa.

Nicméně navzdory Kunderovu ujišťování, že střední Evropa patřila k Západu, romány Hermanna Brocha, Franze Kafky, Josepha Rotha či Roberta Musila často reagují na určité společenské a politické patologie, u nichž vyvstávají otázky, zda jsou jen rakousko-uherskou výchylkou od norem Západu, ale jinak zůstávají západními, anebo zda přeci jen nebylo ve středoevropské kultuře a politice i cosi „nezápadního“.

Politický systém Rakouska-Uherska ve svém vývoji přinejmenším pokulhával za západními mocnostmi. Mísily se v něm rysy západního byrokratického racionalismu a rodících se liberálních demokracií s těmi, které bychom mohli nazvat „byzantskými“. Kafkovy romány Zámek nebo Proces by asi těžko mohly vzniknout v Londýně nebo v Paříži té doby, to spíše svým duchem připomínají leccos, co jsme později tak důvěrně poznali v podobě Sověty řízeného „tábora míru“.

Jinak řečeno, politicky byly země Rakouska-Uherska spíše evropskou, a tedy západní, periférií, kde se svářely pokusy o opatrnou modernizaci s archaismem a zpátečnictvím. Tato politická slabost regionu dala vyrůst představám o střední Evropě, jež potřebuje (německý) pořádek a stabilitu, které začali v polovině 19. století razit němečtí teoretici. Germánská Mitteleuropa, jak ji ještě během první světové války popsal kupříkladu Friedrich Naumann, měla být jakýmsi prodloužením sjednoceného Německa do střední Evropy.

To byl ovšem mnohem více koncept geopolitický než kulturní, po němž tesknil Kundera a spolu s ním mnoho dalších středoevropských intelektuálů. Snění o německé střední Evropě, v podobě vzájemně se prolínajících konfederací, započalo už v roce 1848 v podobě teorií Prusů Karla Ludwiga von Brucka nebo Lorenze von Steina. Zastáncem takové střední Evropy byl ale i rakouský ministerský předseda té doby Felix Schwarzenberg.

Některé z pozdějších teorií se promítly i do nacistického dobývání střední Evropy, byly však už v zárodku znehodnoceny rasovou politikou Hitlerova režimu. Už nešlo jen o jakési spojení střední Evropy na základě přinejmenším jisté rovnoprávnosti různých území a národů, ale o brutální německou nadvládu, zahrnující plány na eliminaci „nižších“ ras.

xxxxx

Různé německé geopolitické teorie, v jejichž středu stála Mitteleuropa, se tak ještě před koncem druhé světové války rozplynuly. Jakousi třetí „inkarnací“ střední Evropy – po té rakousko-uherské a německé – se následně stala střední Evropa komunistická. Sovětští ideologové sice o střední Evropě neteoretizovali jako před nimi ti němečtí, ale sovětská nadvláda oživila myšlenku středoevropské spolupráce zejména v „útrobách“ regionu, konkrétně v jeho disidentských kruzích.

A nebyla to zdaleka jen utopická snaha, protože stejně jako umělecká a literární díla pozdního Rakouska-Uherska vyzařovala společného ducha, kterého snadno poznáme i dnes, měla intelektuálně leccos společného – a i dnes snadno rozpoznatelného – také díla středoevropských disidentů.

Václav Havel měl se svým výsměchem jazyku a absurdním strukturám komunistického totalitarismu své protějšky v polském Sławomiru Mrożkovi či rumunském Eugenu Ionescovi. Ozvěny témat i stylu Milana Kundery najdeme v dílech Maďara Györgyho Konráda nebo Slováků Dominika Tatarky a Ladislava Mňačka. I v publicistice a esejistice spojovala autory středoevropských zemí ovládaných Sovětským svazem – od Adama Michnika v Polsku přes Jánose Kise v Maďarsku až po Lud víka Vaculíka či Milana Šimečku – společná témata i étos.

Nahlížena ze Západu, jevila se tato umělecká a intelektuální produkce, kterou pojily kritické postoje ke komunistickému režimu, jako regionální fenomén s jakousi vlastní totožností. Dodnes je tak také reflektována v řadě akademických prací.

xxxxx

Proč však z tohoto středoevropského ducha a přirozené regionální spolupráce přežilo tak málo ve čtvrté, tedy současné „inkarnaci“ střední Evropy? Proč se „navrácená“ střední Evropa smrskla na kooperaci v rámci Visegrádské skupiny? Proč, ačkoli dnes mohou Češi, Slováci, Maďaři a Poláci spolupracovat zcela svobodně, vyzařuje tento region pramálo z toho, co ho spojovalo před sto lety i v dobách totality?

Děje se tak jen proto, že v naší regionální mozaice chybí aktivní účast Rakouska, Slovinska, severní Itálie a částí Chorvatska, Rumunska i Srbska, spolupracovníků z dob rakousko-uherského mocnářství? Nebo proto, že je její součástí naopak i ta (větší) část Polska, která do střední Evropy tenkrát nepatřila?

Ne že by se po listopadu 1989 nekonala nejrůznější setkání, festivaly, konference a neuskutečňovala se řada kulturních výměn, ale pozornost intelektuálních elit i mladší generace není vpravdě „vzájemná“ – je namířena v naprosté většině západním směrem.

Je to sice pochopitelné, vezmeme-li v úvahu snadnou dostupnost západních kulturních a intelektuálních produktů, které i kvůli svému ekonomickému a politickému zázemí dominují. Přesto si nelze nepovšimnout, že „měkká síla“ střední Evropy, která byla nemalá v době pozdního Rakouska-Uherska a později opět v podobě intelektuální a kulturní produkce disidentských kruhů, dnes téměř zmizela. Filmy středoevropských režisérů jen málokdy uspějí na velkých festivalech, romány a teoretická díla současných středoevropských autorů se až na vzácné výjimky nestávají světovými bestsellery ani nezískávají velké ceny.

Pokud už autoři z bývalých komunistických zemí nějakou významnou cenu získají, jako tomu bylo v případě Nobelových cen za literaturu pro Hertu Müllerovou nebo Světlanu Aleksijevičovou, zjistíme, že obě autorky byly oceněny převážně za svá ztvárnění problematické komunistické minulosti, nikoliv za pohled na současnost.

Jako by z regionu vyprchal duch kritického zúčtovávání s přítomností, které známe z pozdního Rakouska-Uherska, a boje o budoucnost, který skrze svou mnohotvárnou kritiku totality nabízeli autoři v komunistické střední Evropě.

Navíc něco podobného vidíme i v politice. Střední Evropa má, zdá se, stále větší problémy s přijetím liberální demokracie, sjednocené Evropy a obecně s fungováním v globalizovaném světě. Ne že by liberální demokracie nebyla pod tlakem i v mnoha západních státech, ale zatímco v nich se dnes zápasí o to, zda zvítězí či nezvítězí nacionalističtí politici (přičemž vítězným nacionalistům stojí v cestě poměrně silný systém demokratických a ústavních pojistek), v našem regionu se v některých zemích pokoušejí vítězné nacionalistické síly měnit dokonce samotná pravidla demokratické hry a mají stále větší potíže s kooperativním fungováním v rámci evropské integrace.

Jako by teprve tato čtvrtá „inkarnace“ střední Evropy vyplavila v prostředí svobody na povrch mnohé z patologií, předsudků a kulturních mýtů, které předtím držela pod pokličkou vnější nadvláda. Anebo jako bychom se obloukem vraceli k archaickému provincialismu rakousko-uherského mocnářství.

xxxxx

Dnes se zdá, že Kundera spíše propadl nereálným „posrpnovým“ iluzím o silně západní orientaci našeho regionu, když bědoval nad jeho únosem na despotický a neracionální Východ. A že se podobně mýlili i mnozí teoretici a politici, kteří viděli po roce 1989 pochod středoevropských zemí „zpět do Evropy“ jako samozřejmou věc. Místo této přímočaré, v naší kultuře prý zakódované orientace ožívají sto let staré politické vzorce chování, které nebyly ani v tehdejší střední Evropě zdaleka tak západní, jak je chtěl o mnoho desetiletí později vidět Kundera. A tyto tendence vytvářejí spolu s oživováním rituálů, jazyka i manýrů komunistické éry třaskavou směs.

Ukazuje se, že historicky je intelektuální, kulturní, ale i politická produkce ve střední Evropě mnohem více zakotvena v módu „být proti něčemu“ či přímo v otevřené nebo skryté subverzi než v pozitivní spolupráci a hledání produktivních řešení. Když polská politická pravice před časem teoreticky oživila projekt Mezimoří, s nímž kdysi přišel coby s formou jakési středoevropské federace od Skandinávie až po Jadran Józef Piłsudski, měl to být spíš obranný val či klín mezi Západem a Východem než příspěvek k integrované Evropě.

I visegrádské uskupení se prezentuje stále více tímto způsobem. Některé texty v západních médiích o něm už otevřeně mluví jako o zpátečnickém, či přinejmenším neschopném solidární spolupráce se zbytkem Evropské unie, zejména s evropským Západem. Na ostentativně demonstrované politické jednotě Visegrádu i v otázkách, kde to není příliš produktivní, je přitom zajímavé, že ačkoliv tyto čtyři země vystupují jako blok, v podloží jejich politické spolupráce je toho dnes příliš nespojuje.

Nenašli bychom zde rozeznatelnou společnou kulturní identitu jako v časech Rakouska-Uherska a svým způsobem i v době komunistického režimu. Ty čtyři země spojují summity a institucionální spolupráce na úrovni politických špiček a možná též některé méně centralisticky organizované iniciativy, ale pro průměrného Čecha, Slováka, Maďara či Poláka je to jen jakási umělá politická nadstavba, s níž není nijak ztotožněn.

Co všechny tyto země dnes pojí, je především nedostatek toho, na čem postavil svou obranu střední Evropy před sovětským impériem Kundera – tedy „západnosti“. Její absence, špikovaná „Byzancí“, způsobuje, že se v celém regionu těžce prosazuje právní stát a respekt k ústavnosti, a že naopak snadno vítězí volání po autoritářských řešeních, jakmile nastanou první problémy. Nedostatek „západnosti“ ve středoevropské identitě přitom není jen projevem postkomunismu, ale má své kořeny už v dobách Rakouska-Uherska. Konkrétně se pak projevuje mimo jiné neúměrným strachem z „cizího“, který obecněji přerůstá do strachu o vlastní identitu v propojeném světě.

Vedle oživování patologických způsobů politického chování, které dnes už na Západě leckdo odbývá jako typicky středoevropské či „visegrádské“, přitom probíhá proces odumírání střední Evropy coby kulturní entity s vlastní identitou. Ta dnes už v podstatě neexistuje, jakkoliv se ji snaží politici udržovat při životě i různými dosti umělými projekty v rámci Visegrádu.

Jsme tak opět – podobně jako v prvních letech po pádu Rakouska-Uherska – jen souborem zemí mezi evropským Západem a Východem. A s tím, jak se geopolitický spor mezi těmito dvěma civilizacemi vyostřuje, se bude muset dříve či později každá z našich čtyř zemí sama rozhodnout, kam patří. Pokud jde o Českou republiku, je jisté, že si s myšlenkou „mostu mezi Západem a Východem“ v současném uspořádání nevystačíme o nic lépe než v letech 1918 až 1938. Už proto, že o tuto roli střední Evropy dnes v kontextu evropské integrace nikdo nestojí.

SALÓN-Právo, 13.9.2017

21. 09.

Další zbytečná Zemanova cesta za oceán

Jiří Pehe Přečteno 5002 krát

Prezident Miloš Zeman se vypravil do Spojených států. Ačkoliv jeho úřad i on už delší dobu usilují, aby mohl jet na návštěvu Bílého domu, ani tentokrát do USA nejel na pozvání amerického prezidenta. Hlavním důvodem cesty byla účast na Valném shromáždění Organizace spojených národů a převzetí ceny od jedné z amerických židovských organizací.

Abychom nebyli k Zemanovi nespravedliví, hodí se předeslat, že účast na Valném shromáždění OSN je jakousi protokolární povinností pro hlavy států. Když ale existují důvody, aby ta která hlava státu do New Yorku nejela, nevyvolá to žádnou velkou pozornost, pokud zrovna nejde o jednu ze světových mocností, zejména prezidenta USA.

Český prezident, který má zdravotní problémy a občas se takříkajíc sotva drží na nohou, by měl docela dobrý důvod na Valné shromáždění nejet a nechat se zastoupit někým jiným. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že v podstatě nemá nic nového a zásadního, co by chtěl světu sdělit.

I tentokrát tak jen zopakoval svoje teze o vzájemné propojenosti současné migrační vlny a terorismu, souvislosti terorismu s islámem, a o tom, že mezinárodní společenství, které prý nedokázalo terorismus ani řádně definovat, nedělá proti terorismu dost. Ve světových médiích prošel tento myšlenkový výboj po zásluze bez povšimnutí, doma se k němu ovšem museli povinně vyjádřit různí politici, kteří většinou konstatovali zhruba to, že pan prezident nic nepokazil, když zopakoval svoje známé teze.

Nemá asi smysl se zabývat rozborem těchto myšlenek. Jde koneckonců jen o prezidentovy názory. A Miloš Zeman, jak víme, má silné názory, které obvykle nezatěžuje nějakými nuancemi. V tomto případě kupříkladu úvahou nad tím, kolik pachatelů teroristických útoků z poslední doby byli lidé pózující jako uprchlíci, popřípadě uprchlíci, kteří se po příjezdu do Evropy zradikalizovali.

Podobně silné a nuancemi nezatížené názory předvedl Zeman při přebírání ceny nazvané Bojovník za pravdu, kterou mu udělila americká židovská organizace Gershon Jacobson Jewish Continuity Fund za jeho obhajobu zájmů Izraele. Zeman vyzval k bezpodmínečné solidaritě s Izraelem a prohlásil, že ambasády demokratických států by měly být přemístěny z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Shromáždění konzervativní židovské lobby taková slova samozřejmě ocenilo, což Zeman jistě předpokládal. Až na to, že existuje řada politických i mezinárodně právních důvodů, proč se k tomu demokratické země zatím neodhodlaly. Svoje sliby v tomto směru si po nástupu do funkce rozmyslel i Donald Trump, který si jinak s diplomatickými ohledy dělá možná ještě menší starosti než Zeman.

Pokud jde o domácí kontext této události, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek byl ze Zemanova prohlášení v mírných rozpacích. A nejeden pozorovatel českého politického dění jistě ocení pikantnost události, během níž je udělována cena nazvaná Bojovník za pravdu politikovi, který si na v domácí politice s pravdou rozhodně velké starosti nedělá.

Třetím výraznějším bodem Zemanovy návštěvy byl oběd s první manželkou Donalda Trumpa Ivanou. Což o to, proč by se prezident neměl setkat s významnou krajankou, jakkoliv není známo, že by v USA udělala pro dobré jméno České republiky víc než celá řada dalších osobností? Bohužel její „zásluhy“ se omezují na to, že byla v jisté fázi svého života manželkou dnešního prezidenta USA. Její možný přínos pro česko-americké vztahy zase na to, že je matkou Trumpových dětí, z nichž přinejmenším dcera Ivanka má na prezidenta jakýsi vliv.

ČRo Plus, 21.9.2017

13. 09.

České odmítání muslimů má háček

Jiří Pehe Přečteno 4253 krát

Prezident Miloš Zeman a jeho německý protějšek Walter Steinmeier se během návštěvy německého prezidenta v Praze neshodli v otázce přijímání uprchlíků podle kvót. Zeman po schůzce vysvětlil, že on i česká vláda jsou v odmítání kvót jednotní a dodal, že on sám má silné pochybnosti o slučitelnosti migrantů „muslimského typu“ s naší kulturou. I premiér Sobotka nedávno v rakouských médiích prohlásil, že další muslimy v České republice už nechceme.

Potíží s tímto typem prohlášení našich nejvyšších ústavních činitelů je hned několik. Především matou veřejnost tím, že volně směšují pojmy migrant a uprchlík. Migrant je člověk, který nemá na pobyt v jiné zemi automaticky právní nárok, důvody jeho migrace jsou obvykle ekonomické, a v ideálním případě by měl žádat o právo usadit se v té které zemi, ještě než do ní vkročí.

Uprchlík je člověk prchající před útlakem, obvykle politickým či náboženským, popřípadě před válečnými konflikty. Zacházení s uprchlíky je dosti přesně regulováno mezinárodním právem. O azyl by měl uprchlík žádat v první bezpečné zemi, a pokud tak neučiní, může být jinou bezpečnou zemí, kam prošel přes jiné, do první bezpečné země vrácen.

Evropská unie tento princip pro své území částečně modifikovala, když na podzim roku 2015 v reakci na uprchlickou krizi odhlasovala na zasedání ministrů vnitra, že si členské státy jednorázově rozdělí podle kvót více než sto tisíc uprchlíků, kteří se nahromadili v Itálii a Řecku. Řeč byla o lidech žádajících o mezinárodní ochranu, přičemž EU samozřejmě nikterak nezmínila, že by snad jednotlivé země mohly odmítat uprchlíky muslimské víry.

Zmínit něco takového nemohla už jen proto, že mezinárodní právo nerozlišuje lidi žádající o mezinárodní ochranu podle jejich rasy, náboženství a podobně. Když tedy čeští činitelé prohlašují, že Česká republika nechce přijímat muslimy, ocitají se na tenkém ledě. Nejenže nerespektují mezinárodní právo, ale také problematizují vlastní ústavu, která zaručuje svobodu vyznání. A islám je u nás jedním z oficiálně uznaných náboženství.

Pokud by naši nejvyšší politici jasně zdůraznili, že když jsou proti přijímání dalších muslimů, mají tím na mysli pouze ekonomické migranty, bylo možné argumentovat, že každá země má právo si svobodně rozhodnout, jakým ekonomickým migrantům povolí na svém území pobyt. Jakkoliv i pak ještě stále zbývá vysvětlit, proč se země rozhodla diskriminovat žadatele, jejichž náboženství je v České republice oficiálně povoleno, nebo proč na tu či onu pozici na pracovním trhu, kterou chce nabídnout cizincům, případně odmítne kvalifikovaného pracovníka jenom proto, že je muslimského vyznání.

Politici budou obecně argumentovat zejména kulturními odlišnostmi nebo nedostatkem pracovních dovedností. A bylo by těžké dokazovat že tímto selektivním přístupem k řízené migraci porušují právo, pokud nebudou explicitně diskriminovat žadatele jen kvůli jejich náboženství.

Když ale čeští politici volně směšují ekonomické migranty s uprchlíky, kteří jsou muslimského vyznání, tak jak to činí prezident a premiér, máme problém, jehož závažnost v očích našich partnerů v Evropské unii přesahuje dokonce i opakované odmítání uprchlických kvót, jejichž platnost potvrdil svým rozhodnutím nedávno i Evropský soudní dvůr.

Jinými slovy, kdyby se čeští politici drželi rasově a nábožensky neutrálních prohlášení, v nichž zdůrazňují, že mají politický problém se systémem kvót, bylo by vše v pořádku. Když ale Česká republika nejen odmítla vládním usnesením platné evropské rozhodnutí o kvótách plnit, a navíc český premiér a prezident svým západním partnerům vykládají, že specificky nechceme přijímat žádné muslimy (bez toho, že by alespoň pečlivě rozlišovali mezi ekonomickými migranty a uprchlíky), nemůžeme se divit, že se na naši zemi dívá evropský Západ stále více skrze prsty.

ČRo Plus, 13.9.2017

06. 09.

Jakou rychlostí pojede Česká republika

Jiří Pehe Přečteno 3166 krát

Jedním z rysů probíhající volební kampaně v České republice je, že oč méně se racionálně věnuje tématům, která budou mít pro budoucnost naší země zásadní význam, o to víc se věnuje hře s umělými emocemi. Čile se tak obchoduje se strachem z hrozeb terorismu a uprchlické kalamity, které už několik let zůstávají—a s velkou pravděpodobností i do budoucna zůstanou--v českém případě jen virtuální.

A zároveň se skoro nemluví o zcela reálné hrozbě, že se Evropská unie, na které naše země ekonomicky víceméně zcela závisí, rozdělí na tvrdé jádro a zbytek. Politická diskuze se tak odehrává mimo reálný politický kontext, jímž je naprosto reálná hrozba, že pokud Česká republika skončí v rozjíždějícím se projektu dvourychlostní EU na periférii, budeme se potýkat s řadou velmi negativních dopadů.

Buďme konkrétní. Česká média jsou plná zpráv o tom, že se konečně začaly po delším ekonomickém růstu zvyšovat průměrné mzdy, nebo že máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii. Skutečnost, že tento pozitivní vývoj je do značné míry možný především zásluhou značné integrace české ekonomiky do té evropské, zejména do eurozóny, kam míří více než 80 procent českého exportu, se zmiňuje obvykle jen jako poznámka pod čarou.

Místo toho, aby se ale vedla před volbami zásadní debata o tom, jak náš vztah s eurozónou, na níž závisí naše ekonomická budoucnost, prohloubit, politické strany se tomuto tématu buď vyhýbají, anebo odbojně deklarují, že přijetí eura, k němuž jsme se zavázali při přistoupení k EU před čtrnácti lety, bychom se měli různými způsoby bránit.

To vše se děje v situaci, kdy německo-francouzský tandem otevřeně mluví o vytvoření tvrdého jádra unie okolo eurozóny. Na stole jsou návrhy, aby eurozóna měla svůj vlastní, nemalý rozpočet i vlastní instituce, včetně ministra financí či dokonce parlamentu. Cílem těchto návrhů je přidat ke společné měnové politice a již částečně fungující bankovní unii i základy společné fiskální politiky. Jinými slovy: pracuje se konečně na politických krocích, které mají odstranit systémové selhání, které při spuštění projektu společné měny vzniklo. Tedy, že společná měnová oblast zemí s různou ekonomickou výkonností nemůže fungovat bez společné fiskální politiky a určité míry přerozdělování.

Druhým cílem rodícího se projektu EU „první rychlosti“ je odsunout mimo těžiště rozhodování země, které eurem neplatí a navíc často sabotují společná evropská rozhodnutí. Česká republika naplňuje v současnosti obě tyto charakteristiky, ale české politiky to nechává klidnými. Někteří dokonce bohorovně ujišťují voliče, že by na periférii nebylo tak zle.

Část politické scény na poslední chvíli alespoň přišla s nápadem, že by Česká republika mohla mít v eurozóně status pozorovatele. Jenže pouze pasivně pozorovat rozhodnutí zemí, na kterých ekonomicky v podstatě zcela závisíme, není totéž, jako spolu s nimi přímo rozhodovat. Zvlášť když půjde o rozhodnutí, která mohou mít nemalé ekonomické, politické a bezpečnostní dopady na budoucnost země.

Je vskutku pozoruhodné, že většina českých politických stran, které se jinak rády ohánějí národními zájmy, se ani nesnaží rozbíhající se změny v EU nějak reflektovat. Česká politická debata zase jednou probíhá v jakési provinční bublině, v níž jsou uměle vytvářena velká témata z virtuálních hrozeb a příslibů, zatímco zcela reálná a vskutku důležitá evropská témata, která budou mít eventuálně opravdu zásadní dopady nejen na peněženky, ale i bezpečnost každého občana, v ní téměř zcela chybí.

Někteří naši politici tvrdí, stejně jako jsme to slyšeli v minulosti, že tentokrát jde o volby skutečně naprosto zásadní, přelomové. Snaží se tak vnutit voličům pocit osudovosti jejich rozhodování nad tématy, která nabízejí. Což o to, cosi s osudového s nadcházejícími volbami spojeno opravdu je. Až na to, že osudovými se pro Českou republiku bohužel mohou stát témata, o nichž většina českých politických stran vážně vůbec nediskutuje.

ČRo Plus, 6.9.2017

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy