Jiří Pehe

28. 06.

Díky za každé nové ráno s Merkelovou

Jiří Pehe Přečteno 15899 krát

Zejména v naší části Evropy se stalo jakýmsi politickým a komentátorským sportem kritizovat německou kancléřku Angelu Merkelovou za její otevření německých hranic zhruba jednomu miliónu uprchlíku v roce 2015, stejně jako za její údajně pokračující otevřenost k uprchlíkům. Pokud by ale Merkelová v roce 2015 udělala to, co jí doporučují rozumbradové ze střední Evropy, už dávno by zkolaboval schengenský prostor s volným pohybem osob.

A nejen to. Kdyby Merkelová udělala to, co nyní prosazuje bavorská CSU, reprezentovaná na federální úrovní ministrem vnitra Horstem Seehoferem (tedy zavřela hranice a vracela uprchlíky důsledně do zemí, kde poprvé vkročili na evropskou půdu nebo se registrovali), zůstaly by statisíce uprchlíků „chyceny“ na Balkáně a v Maďarsku, v lepším případě v Rakousku. Mnoho by se jich pokusilo dostat na sever Evropy přes Českou republiku, takže při pověstné rychlosti českých imigračních úřadů by nejspíš ještě teď česká detenční centra praskala ve švech.

Merkelová jistě mohla a měla koordinovat svoje kroky více se zbytkem EU, jisté ale je, že Evropské unii koupila čas. Kdyby v roce 2015 zavřela německé hranice (což by Němci při své pověstné důkladnosti jistě udělali dobře), nejenže by v zemích, kde by se uprchlíci hromadili, vypukly politické krize, ale i potenciálně nebezpečné konflikty mezi zeměmi na balkánské trase, jak by se pokoušely vracet uprchlíky do zemí, odkud k nim uprchlíci přišli.

Zavření německých hranic by způsobilo řetězovou reakci, schengenský prostor by se stal minulostí. Pro exportní ekonomiku země, jakou je Česká republika, by to mělo katastrofální následky. O dnešním ekonomickém růstu bychom si mohli nechat je zdát.

I proto je pozoruhodné, že se dnes tolik lidí u nás raduje z toho, že Seehofer to Merkelové takříkajíc zavaří, že možná končí její éra. (Mimochodem nekončí: Německá politika je mnohem racionálnější než naše, vláda nemůže jen tak padnout bez toho, že by v Bundestagu byla většina pro nějakou novou.)

Pokud by totiž Seehofer prosadil to, čím hrozí, mohlo by se stát přesně to, co Merkelová odvrátila v roce 2015. Tedy konec Schengenu, se všemi dopady, které by to mělo zejména na malé, exportně orientované země, jako je ČR.

Merkelová se celou dobu snaží hledat celoevropské řešení. Lídři Visegrádu opakují, že jím není přerozdělování migrantů, ale uzavření vnějších hranic EU, zřízení detenčních center na severním pobřeží Afriky, pomoc v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. V tom druhém mají pravdu a západní Evropa v čele s Merkelovou to ví a blíží se k tomu, ač to dlouho trvalo.

Pak je zde ovšem první část problému, se kterou Visegrád nechce mít nic společného. A to je ochota podělit se zeměmi, které mají tu smůlu, že mají mořské pobřeží obrácené k Africe a Turecku, o alespoň azylová řízení s těmi uprchlíky, kteří se do EU přes všechna stále přísnější opatření už dostali, nebo ještě dostanou. I tady, argumentuje Merkelová, je zapotřebí celoevropského řešení.

Sportovně nyní uznala, že takovým řešením možná nebyly jednorázové kvóty z roku 2015, ale nijak přitom neustoupila od představy, že nějaký přerozdělovací mechanismus, který by umožnil, aby ostatní země EU pomohly evropskému jihu, pokud by se tam začali opět hromadit uprchlíci, je na místě. Otevřeně to ostatně nyní žádá Itálie, od jejíž populisticko-nacionalistické vlády si tolik slibovali i čeští populisté.

Visegrád dál na takové návrhy reaguje pořád stejně, jako kolovrátek: řešením je uzavření hranic, pomoc mimo Evropu, ale s přijímáním migrantů (třeba jen v podobě dočasné pomoci v podobě vyřízení azylu a následného přesídlení azylantů jinam), kteří se do EU přeci jen dostanou, nechceme mít nic společného.

Evropská komise i kvůli tomuto odporu Visegrádu tedy navrhla v textu nové azylové politiky, známé jako Dublin IV, že by země, které uprchlíky zcela odmítají, měly alespoň finančně přispět těm zemím, které je přijmou. Český premiér Babiš ihned prohlásil, že nic platit nebudeme.

S takovými postoji se tedy bude společné evropské řešení hledat těžko, a Merkelová na to reagovala poznámkou, že řešení budou asi muset hledat skupiny spolupracujících států. U nás to prošlo bez povšimnutí, ač se v těch slovech skrývá pro nás nemalé nebezpečí.

Pokud by se totiž na společné azylové politice domluvila jen skupina států, je jasné, že musí znovu vytvořit hranice mezi sebou a těmi zeměmi, které spolupracovat odmítají. Tato hranice se shodou okolností táhne mezi původními členy EU, před rozšířením z roku 2004, a východním zbytkem EU. Na summitu EU k migraci se tedy hraje opravdu o hodně.

Pokud jde o nás, hraje se o to, že při našich současných postojích vážně hrozí, že země, které v migrační politice chtějí opravdu společná řešení, odsunou ty ostatní na vedlejší kolej. A tato kolej začne v případě zrušení nebo přerýsování hranic Schengenu ekonomicky rychle rezivět. Na současný blahobyt můžeme brzy vzpomínat jen jako na několikaleté šťastné období.

Vinu můžeme případně připsat jen vlastnímu egoismu. Ve zpětném pohledu budeme možná děkovat Merkelové za roky, kdy i navzdory českému nadávání riskovala svoji politickou pověst s cílem udržet EU jednotnou a bez hranic mezi členskými státy. Pokud bude muset ustoupit Seehoferovi, kterého u nás leckdo velebí jako realistu, bude zajímavé sledovat, co budou čeští migrační chytrolíni říkat.

27. 06.

Prezident dál šlape po ústavě

Jiří Pehe Přečteno 2723 krát

Prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, ačkoliv Pocheho nominace byla oficiálně předložena již jmenovaným premiérem Andrejem Babišem spolu s nominacemi ostatních ministrů jeho nové vlády. Ústava přitom jasně říká, že prezident na návrh premiéra jmenuje členy vlády. O tom že by prezident mohl navržené členy vlády odmítnout z politických či osobních důvodů v ní nestojí ani slovo.

Premiér Babiš bohužel už dopředu oznámil, že se neobrátí na Ústavní soud s tzv. kompetenční žalobou. Důvody neznáme, lze jen spekulovat, že nechce poškodit svoje vztahy se Zemanem, který varoval, že podání kompetenční žaloby by jeho vztahy s premiérem v příštích pěti letech značně ochladilo.

Je to velká chyba, protože v celé věci by měly být osobní vztahy druhotné. Jde o princip. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci by totiž nejen konkrétně určilo, zda má současný prezident právo odmítnout jmenování Miroslava Pocheho, ale zda má právo postupovat tímto způsobem obecně. A nejen on, ale i příští prezidenti.

Není to bohužel poprvé, co prezident Zeman balancuje na hraně Ústavy. Začalo to už jeho jmenováním takzvané vlády odborníků v roce 2013, pro níž nehledal podporu v Poslanecké sněmovně. Navzdory tomu, že takto jmenovaná vláda nedostala důvěru Sněmovny, vládla dlouhé měsíce.

Když se pak navzdory Zemanovým výhradám koalice zformovaná po předčasných volbách na podzim roku 2013 domluvila, že premiérem bude předseda vítězné sociální demokracie Bohuslav Sobotka a následně se dohodla i na složení vlády, Zeman týdny jmenování vlády zdržoval. Učinil tak teprve když se v Senátu začala rodit iniciativa poslat celou věc k ústavnímu soudu.

S ústavou si Zeman pohrával i v roce 2017, kdy se premiér Sobotka rozhodl odvolat Babiše z koaliční vlády. Prezident nejprve tvrdil, že to není možné proto, protože podle koaliční smlouvy se prý na tom musejí dohodnout koaliční strany. Když posléze uznal, že koaliční smlouvu nelze nadřazovat ústavě, avizoval, že Babišovo odvolání bude blokovat. Premiér Sobotka bohužel místo toho, aby si za odvoláním stál a poslal spor k Ústavnímu soudu, nabídl svoji vlastní rezignaci. To podle ústavy znamená pád celé vlády, ale i zde si Zeman postavil hlavu, a chtěl vyměnit pouze premiéra. Sobotka nakonec svojí nabídku stáhl a donutil prezidenta pod hrozbou ústavní stížnosti, aby Babiše odvolal.

K těmto přešlapům lze přidat i Zemanovo odmítání jmenovat některé profesory. To, že je prezident má jmenovat poté, co řádně proběhlo na příslušné univerzitě řízení o udělení profesury, je stanoveno zákonem, nikoliv Ústavou, ale Zemanův přístup v této věci dokresluje širší problém: Zeman má zato, že prezident není ani v případech, kde to zákony nebo ústava předpokládají, jen jakýsi nejvyšší notář.

Lze zaslechnout argumenty, že Zeman je prvním přímo zvoleným prezidentem, což poněkud mění prezidentovo postavení v ústavním systému. Potíž s touto argumentací je, že se sice opravdu změnil způsob volby prezidenta, ale nikoliv vymezení jeho pravomocí v ústavě a dalších zákonech. Zemanovy svérázné výklady jeho pravomocí je tak třeba vidět jako pokusy vytvořit poloprezidentský systém s pomocí neustálého testování toho, kam až může zajít.

I proto je selháním Babiše, že se nyní neobrátí na Ústavní soud. Bohužel to není překvapení, protože současný premiér si celé měsíce notoval s prezidentem v problematickém ujišťování, že jím vedená vláda v demisi je plnohodnotná a může vládnout i velmi dlouho. Jinými slovy: těžko čekat, že premiér, který má sám velmi problematický vztah k Ústavě a pravidlům demokratické hry, sehraje roli korektivu vůči Zemanovým snahám vytvořit plíživě poloprezidentský systém.

ČRo Plus, 27.6.2018

21. 06.

Hradní obrana SPD je riskantní hra s ohněm

Jiří Pehe Přečteno 2935 krát

Ministerstvo vnitra se ve své zatím nevydané výroční zprávě o extrémismu zmiňuje i o hnutí Svoboda přímá demokracie Tomia Okamury. Neřadí hnutí přímo mezi extrémistické subjekty, ale podotýká, že převzalo některá témata extrémní pravice. I proto prý extrémní pravice nehrála v minulém roce u nás významnější roli. Zpráva dodává, že hlavní hrozbu momentálně nepředstavují pravicové extrémistické subjekty, ale xenofobně populistická hnutí, což je jasná narážka na SPD.

Zmínky o SPD byly zřejmě důvodem, proč se vydání pravidelné zprávy opozdilo. Nesouhlas se ozýval nejen z útrob SPD, ale kupříkladu i z Hradu. Nyní se dozvídáme, že v připomínkovém řízení ke zprávě Hrad označuje zařazení SPD do zprávy jako naprosto nepřijatelné. Zprávu navíc označuje za manipulativní.

Zařazení SPD do zprávy ministerstva podle Hradu přispívá k atmosféře strachu a k polarizaci ve společnosti. Je prý nepřijatelné, aby autoři pranýřovali některé politické subjekty jen proto, že nesdílejí jejich pohledy na některé společenské jevy.

To je pozoruhodná argumentace, která, pokud by byla přijata a dovedena do logických důsledků, by v podstatě znemožnila vydávání jakýchkoliv podobných zpráv a přehledů, kterými se demokratická společnost brání proti extrémismu. Je totiž jasné, že podobné zprávy musejí vycházet z nějakých ideových premis a hodnot, jinak by neměly smysl.

Hrad ve svých připomínkách mluví o nálepkování, ale sám hned jednu nabízí. Největším nebezpečím pro demokratickou společnost jsou prý hlavně ti, kdo chtějí omezit politickou soutěž a legitimní diskuzi ve veřejném prostoru nálepkováním a odsouzením.

Jak už připomněli někteří komentátoři, při použití této argumentace by ani demokratické režimy v Německu před rokem 1933 nebo v Československu před rokem 1948 nemohly zařadit nacisty nebo komunisty mezi politické síly ohrožující demokracii., pokud by se už tenkrát demokratické režimy bránily proti extrémismu vydáváním zpráv, jako je ta z dílny českého ministerstva vnitra. Bylo by to zřejmě jen nálepkování a snaha omezit legitimní diskuzi ve veřejném prostoru.

To, zda SPD označíme za extrémně pravicové hnutí, nebo hnutí využívající agendu extrémní pravice, nebo za hnutí xenofobně populistické, je do jisté míry opravdu nálepkování, navíc vždy poněkud nepřesné. Ale všechny tyto nálepky míří k podstatě věci: tedy, že hnutí ústy svých lídrů, spolupracovníků a členů, z nichž několik je momentálně vyšetřováno policií za rasistické výroky, vyjadřuje názory, které jsou z hlediska fungování demokratického právního státu extrémní a mohly by ohrozit liberálně-demokratický pořádek, pokud by se prosadily.

Proč se Hrad za SPD bere, je zřejmé. Prezident považuje SPD za politického spojence, navštívil sjezd hnutí, liboval si dokonce, že se se jeho názory a názory SPD v lecčems překrývají. Je to přitom tentýž prezident, který ve svých inauguračních projevech označil jako jeden z hlavních ostrovů takzvané negativní deviace u nás, proti kterým hodlá bojovat, neonacistická hnutí. Co na tom, že i to je nálepka.

A když už je o nálepkách řeč, v evropským médiích se o SPD jako o extrémní pravici, xenofobních populistech či dokonce o neonacistech běžné píše. I kdyby tedy Hrad se svým odporem k zařazení SPD do zprávy ministerstva vnitra o extrémismu uspěl, nic to nezmění na tom, jak se na toto hnutí, nebo na případnou podporu SPD pro vládu i jeho dobré vztahy s prezidentem země dívají na západ od nás.

ČRo Plus, 20.6. 2018

17. 06.

Prvních sto dnů Zemanova druhého mandátu jako fraška

Jiří Pehe Přečteno 9123 krát

Prvních sto dnů druhého prezidentského období Miloše Zemana charakterizuje nedostatek viditelné produktivní činnosti. Ne že by prezident neprovedl několik od něj ústavou vyžadovaných formálních ústavních aktů. Většinou ale dlí v Lánech, a na Hradě ho není příliš vidět.

Kvůli únavě omezil svoje zahraniční cesty. A v plánech těch dalších se škrtá.

Mediálně nejviditelnější činy druhého prezidentského období jsou tak zatím spíše jako útržky z nějaké frašky: vyslání trojice hradních spolupracovníků do Číny, kde hledali zmizelého šéfa CEFC Jie-Ťien-mimga; jmenování trestně stíhaného Andreje Babiše napodruhé premiérem; vehementní odpor ke jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí; a demonstrativní spálení červených trenýrek během údajného happeningu na Hradě.

Mluvčí Jiří Ovčáček namítá, že se prezident věnoval moderování vzniku vlády, což je nemálo práce. S tím by se dalo souhlasit, kdyby Zeman opravdu cokoliv moderoval. Ve skutečnosti hned po volbách oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem i napodruhé, pokud nezíská důvěru jeho první vláda, což také po svém znovuzvolení skutečně udělal.

Skutečné moderování by zahrnulo kupříkladu vysvětlení Babišovi, že svoji šanci coby vítěz voleb v prvním pokusu dostal, a nevyužil ji, protože s trestně stíhaným premiérem všechny ostatní strany odmítly spolupracovat. A že ke stabilní většinové vládě vedené hnutím ANO může Česká republika dojít jen tak, že trestně stíhaný Babiš nebude stát v čele vlády.

Jenže Zeman evidentně chce trestně stíhaného politika v čele vlády, protože mu to zaručuje vliv na její chod i složení. Ta, která by po referendu ČSSD mohla vzniknout, by byla nikoliv dvojkoalicí ANO a ČSSD, opírající se o KSČM, ale trojkoalicí ANO, ČSSD a Hradu.

Zemanovi by ale nevadila ani vláda opírající se o KSČM a SPD, protože na ní by měl ještě větší vliv. I to může být jeden z důvodů (kromě dětinské pomstychtivosti za to, že ho Poche nepodpořil v prezidentských volbách) pro blokování kandidáta Pocheho na post ministra zahraničí.

Oficiálně Zemanovi vadí Pocheho údajně vstřícné postoje k migraci, což zakládá na jednom jediném blogu Pocheho, v němž se v roce 2015 přimlouval za to, aby ČR v symbolickém gestu solidarity se zbytkem EU přijala nějakých 500 uprchlíků.

Nevadí mu ale, že vládu, v níž Pocheho kvůli tomuto „prohřešku“ nechce, vede trestně stíhaný premiér. Navíc premiér, který nyní kvůli tomu, že je evidován na Slovensku jako bývalý agent státní bezpečnosti, podal na Slovensko, našeho nejbližšího spojence, žalobu u Evropského soudu pro lidská práva.

Prezident se sice pravidelně objevuje v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov, ale ten se vedle poněkud rozšafného mudrování nad různými tématy, vyznačuje především tím, že Zeman uráží svoje oponenty.

Je možné, že se leccos děje takříkajíc za scénou, a veřejnost o tom tedy příliš neví. Prezident se kupříkladu zdá být velmi angažován v budoucnosti jaderné energetiky, ač jaderná energetika vůbec nepatří do jeho portfolia.

Budoucnost společnosti ČEZ a výstavba nových jaderných bloků ale evidentně velmi zajímá některé jeho spolupracovníky s vazbami na Rusko. Lze se obávat, že jejich zájmy, pokud bude Zemanova aktivita dál slábnout, nakonec budou tvořit páteř prezidentské agendy v druhém období.

15. 06.

Jak to skutečně myslí Merkelová s uprchlickými kvótami

Jiří Pehe Přečteno 3457 krát

Německá kancléřka Angela Merkelová před několika dny prohlásila, že ve zpětném pohledu nepřispělo ke smíru v Evropské unii rozhodnutí z roku 2015, na jehož základě mělo být rozděleno podle kvót do jednotlivých zemí EU 120 000 žadatelů o azyl, nacházejících se v Řecku a Itálii. Problematická byla podle ní skutečnost, že rozhodnutí bylo přijato navzdory odporu několika zemí.

Česká republika byla jednou ze čtyřech zemí, která byla v roce 2015 přehlasována. Od té doby přijímání uprchlíků de facto sabotovala, a čeští politici systém kvót opakovaně kritizovali jako nefunkční. Kritická slova Merkelové na adresu systému kvót z roku 2015 se tak u nás okamžitě stala příležitostí pro řadu politiků, aby s jistým sebeuspokojením konstatovali, že jsme zase jednou měli pravdu. Podle většiny je nyní systém kvót mrtvý.

Možná by si ale měli nejprve prostudovat vyjádření Merkelové v kontextu jejích dalších prohlášení. Tak především německá kancléřka zůstává dál nazlobená na země, které neprokázaly v uprchlické krizi dostatek solidarity s ostatními, a její prst míří zejména na země Visegrádu.

Zmást by nás nemělo ani to, že Merkelová nově podpořila systém takzvané flexibilní solidarity, což je strategie, s níž přišly právě země Visegrádu. V jejich pojetí měla znamenat, že země, které nechtějí přijímat uprchlíky, mohou pomáhat řešit migrační krizi podle své úvahy -kupříkladu větší ekonomickou pomocí v zemích, odkud migranti přicházejí, nasazováním svých policistů při ochraně vnějších hranic EU, a podobně.

Jenže německá kancléřka zjevně rozumí flexibilní solidaritou spíše opatření, které se objevilo v návrhu nové evropské azylové politiky, známém jako Dublin IV. Podle něj by se v případě, že o to požádá země, která je zaplavena migranty, měl spustit systém přerozdělování žadatelů o azyl. Země, které by i v tomto nouzovém systému odmítaly uprchlíky přijmout, by v rámci evropské solidarity finančně kompenzovaly ty země, které uprchlíky ze země postižené migrační vlnou přijmou. A to až částkou 200 000 eura za osobu.

Český premiér Andrej Babiš ovšem tento druh „flexibilní solidarity“ odmítl. Podle něj by si každá členská země měla v otázce migrace zachovat svrchovanost a má být solidární podle svého uvážení. Finanční kompenzace zemím, které uprchlíky přijmou, odmítá.

Je tedy jasné, že spor o evropskou azylovou politiku není ani po kritických vyjádřeních Merkelové na adresu jednorázových kvót z roku 2015 zdaleka u konce. Její vize flexibilní solidarity je o dost jiná, než je vize visegrádských politiků.

A není to snadno řešitelný problém, protože zde jde o samotnou podstatu toho, co má integrovaná Evropa být. Pokud totiž některé země, jako je Česká republika, společnou azylovou politiku zablokují s tím, že nechtějí dokonce ani kompenzovat země, které uprchlíky přijímají, může se konflikt vyhrotit i tak, že společnou azylovou politiku přijme na základě mechanismu posílené spolupráce jen skupina zemí. Takové návrhy už zazněly.

Otázkou je, zda pak ale mohou země, které se projektu nebudou účastnit, a chtějí mít absolutní kontrolu nad tím, koho na své území vpustí, zůstat součástí schengenského prostoru, zaručujícího volný pohyb osob po EU. Netřeba dodávat, že obnovení hranic mezi Českou republikou a ostatními zeměmi EU by mělo na českou ekonomiku v důsledku mnohem větší dopady, než placení kompenzací za nepřijaté uprchlíky.

ČRo Plus, 15.6.2018

06. 06.

Proč nemohou populisté spolupracovat

Jiří Pehe Přečteno 6643 krát

V poslední době často slýcháme, že pojem populismus nemá prý žádný reálný obsah, je to prý jen urážlivá nálepka, s jejíž pomocí se tradiční strany snaží stigmatizovat v očích veřejnosti nejrůznější nová hnutí. Naposledy nás o tom přesvědčoval bývalý prezident Václav Klaus. Podobě se vyjadřuje i současný český prezident Miloš Zeman.

Ve skutečnosti je populismus v politické teorii velmi dobře popsán už od doby, kdy se poprvé objevil na sklonku 19. století ve Spojených státech. Vyznačuje se kritikou prý zkorumpovaných nebo od lidu odtržených elit ve jménu lidu. Reprezentace lidu se řada populistických hnutí snaží dosáhnout upřednostňováním referend před zastupitelskou demokracií, anebo tvrzením, že vládnou v zájmu všech, nikoliv jen jedné voličské skupiny. Což samozřejmě znamená, že populistická hnutí nemohou mít vyhraněnou ideologii, reprezentující zájmy těch či oněch částí společnosti.

Nestrukturovaný lid, na který se populisté odvolávají, a pro nějž prý pracují, je definován národními teritorii. I proto je většina moderních populistických hnutí nacionalistická, protievropská či antiglobalistická. Nadnárodní struktury a jevy, jako je globalizace, jsou velmi často populisty považovány za hlavní viníky potíží, kterým jejich „lid“ čelí.

Z tohoto krátkého popisu populismu vyplývá, že různá populistická hnutí mohou jen těžko trvale spolupracovat, což je pravda jak v národním rámci, tak nadnárodně. Pokud jde o národní rámec, konkurují si populisté už tím, že všichni chtějí reprezentovat všechen lid—samozřejmě s výjimkou elit.

Na nadnárodní úrovni se i přes různé snahy koordinovat svoje kroky nakonec dostanou do vzájemných konfliktů, protože zájmy toho kterého národního lidu, který údajně reprezentují, jsou z historických i dalších důvodů odlišné. Již zmíněný Václav Klaus kupříkladu vyzdvihuje Alternativu pro Německo nebo maďarský Fidesz kvůli jejich protievropské rétorice a útokům na liberálně demokratický establishment, přičemž ignoruje skutečnost, že obě tyto politické síly kritizují z nacionalistických pozic poválečné vysídlení Němců a Maďarů z Československa, jehož je Klaus obhájcem. Pokud by se Alternativa pro Německo kdy dostala moci, docela jistě by nastolila otázku revize Benešových dekretů.

Podobné dilema nyní řeší lídr populistického hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. Ten se zúčastnil již několika setkání evropských nacionalisticko-populistických stran, jimž opakovaně vyjadřuje svoje sympatie. Jedním z nich je i lídr italského hnutí Liga severu Matteo Salvini, který se stal v nové italské vládě, zformované jeho Ligou severu a hnutím Pět hvězd, ministrem vnitra.

Salvini začal po nástupu do funkce okamžitě požadovat nejen omezení migrace do Evropy, v čemž si s Okamurou jistě porozumí, ale trvá zároveň na důsledném přerozdělování migrantů, podle kvót, které by ulehčilo Itálii. Přerozdělování ale Okamura zásadně odmítá a postavil na tom část svého programu.

Jinými slovy: zájem italských populistů je v konečném součtu zásadně odlišný od zájmů českých populistů, ba je v lecčems protichůdný. A mimochodem: italští populisté, ať už z Ligy severu nebo Pěti hvězd, nejsou také zdaleka tak prvoplánově protievropští jako kupříkladu právě okamurovci nebo třeba i Alternativa pro Německo či Národní fronta Marie le Penové ve Francii.

Dokud se nejrůznější populistická hnutí v Evropě nedostanou k moci, jsou schopná pořádat vcelku harmonicky působící setkání a v lecčems si notovat. Jakmile se k moci dostanou a začnou vystupovat i na vládní úrovni jako reprezentanti svého lidu, dostávají se zákonitě do konfliktu s populisty z jiných zemí. Tam, kde s to už stalo, tak ožívá soutěž různých nacionalismů, které jsou z podstaty věci neslučitelné. Evropa s tím má ostatně vlastní tragické zkušenosti. Ti, kdo tvrdí, že současný nástup nacionálního populismu v Evropě je jakýsi ozdravný trend, se tak zásadně mýlí.

ČRo Plus, 6.6.2018

Archiv článků: červen 2018