Jiří Pehe

22. 10.

Neumíme si vládnout

Jiří Pehe Přečteno 16731 krát

Ze zpětného pohledu na 100 let, které uplynuly od obnovení české státnosti v roce 1918, se vynořuje i jeden velmi nelichotivý závěr, který je možné shrnout slovy „neumíme si vládnout.“ Platí to dokonce i o první republice, která byla zmítána po celou dobu své existence přebujelým partajnictvím, jež nakonec vyústilo do mimoparlamentního rozhodovacího mechanismu zvaného Velká pětka.

Jakkoliv byla první republika prodchnuta demokratickým republikánským étosem, vzývajícím údajné tradice českého humanismu, nedokázala nakonec „demokraticky“ a racionálně zpracovat největší výzvy, kterým čelila: smysluplnou integraci národnostních menšin, především sudetských Němců; skutečnou rovnoprávnost Slovenska s českým zeměmi; a fungující mezinárodně-bezpečnostní zakotvení Československa.

Sen o české výjimečnosti

Příběhem první republiky se vine jako červená nit přesvědčení o jakési národní výjimečnosti, které se vracelo v různých podobách i později a které možná nejprecizněji formuloval v roce 1968 Milan Kundera ve své polemice s Václavem Havlem. Kundera argumentoval, že socialismus s lidskou tváří je dějinotvorný experiment, který se mohl zrodit pouze zásluhou výjimečných humanistických tradic českého národa a jeho historického příběhu.

První republika přitom na převládající přesvědčení politické elity, že jsme historicky výjimeční, a že nám tudíž jen málokdo může rozumět, nemálo doplatila tím, že nebyla schopná budovat rovnoprávná spojenectví a neměla ve svém okolí skutečné přátele. Mnichov byl pak vnímán nikoliv jako geopolitická prohra bezpečnostně a mezinárodně politicky nepřipraveného státu, ale jako spiknutí proti naší jedinečnosti.

I rok 1968 byl vnímán jako projev české jedinečnosti. Světu jsme chtěli nabídnout humanizaci komunismu v podobě experimentu s jakousi „třetí cestou“. Spor mezi Kunderou a Havlem se týkal právě představy o české výjimečnosti. Kundera ve svém eseji mluvil ve spojení se socialismem s lidskou tváří o „svobodě, jakou svět ještě neviděl“. Havel naopak realisticky – podle mnohých ale prý „přízemně“ – upozorňoval, že by možná úplně stačilo, kdybychom se nepokoušeli vymyslet nový model politického vládnutí, ale přijali to, co funguje na Západě, tedy liberální demokracii.

Paradoxně i Havel později propadl v disidentských kruzích poněkud nerealistickým představám o „nepolitické politice“ coby modelu, který by se mohl stát po znovuobnovení svobody u nás jakousi alternativou k systému politických stran. I po roce 1989 se tak vedly dlouhé diskuze o tom, zda jsme nepromeškali jakousi historickou příležitost, když jsme se nakonec zcela „přízemně“ vydali cestou přijetí západního politického systému liberální demokracie, založeném na stranictví.

Havel nakonec svoje představy o politických stranách korigoval a občanskou společnost, která v konceptu nepolitické politiky měla hrát ústřední roli, hájil spíše coby jednu z nezbytných dimenzí fungující demokracie. Jenže do politické arény už mezitím vtrhli další čeští poličtí a ekonomičtí mesianisté, jako byl Václav Klaus, kteří sice formálně vzývali „standardní postupy“, ale ideologicky chtěli být neoliberálnější než samotní zakladatelé neoliberalismu na Západě. A věřili, že jimi navrhované transformační postupy, jako byla kupónová privatizace, nám dávají punc výjimečnosti – přinejmenším v kontextu postkomunistického světa.

Blouznění o tom, že víme, jak dělat věci lépe a rozumněji než ostatní země (jakkoliv dlouhá může být jejich demokratická tradice), zůstalo součástí české politické kultury dodnes a přeneslo se především do postojů k Evropské unii. Významnou součástí českého politického diskurzu tak dodnes zůstává přesvědčení, že kdyby nám ostatní více naslouchali, bylo by na světě, přinejmenším v Evropě, lépe.

Tento postoj se přitom úzce pojí s přesvědčením, že historické kalamity či selhání, jako byl Mnichov, nástup komunistů, či rychlá rezignace po sovětské invazi v roce 1968, jsme si nezpůsobili převážně sami, ale byli jsme jako národ obětí jiných. Kundera ve svém projevu na sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, a pak ve své polemice s Havlem, dal tomuto postoji i jakési ideové zastřešení v podobě nelehkého údělu „nesamozřejmého národa.“

Slabost elit

Znovu a znovu se vynořující přesvědčení o národní výjimečnosti, kterou ostatní národy nenechají vykvést, protože nás buď nechápou, nebo přímo utlačují, je jakousi náhražkou za poměrně malou schopnost si rozumně vládnout. A ta se pro změnu pojí se slabostí politických elit.

V zemi, která v posledních 400 letech byla zhruba 350 let provincií jiných, během kteréžto doby byla ovládána z Vídně, Berlína a Moskvy, to není možná překvapující. Domácí politické elity neměly možnost skutečně vyrůst, částečně i proto, že když se v 19. století rodila moderní politika, převládla v českých zemích silná národovecká ideologie, která místo budování silných strategických pozic v rámci Rakousko-Uherska vídeňskou politiku spíše bojkotovala a snila svůj provinční sen.

V ideologii národní výjimečnosti byla přetvořena dokonce i amputace českých elit po Bílé hoře. Dalo to prý postupem času vzniknout unikátnímu českému plebejství, které je vnitřně demokratické a humanistické. Jenže, jak si později všiml i Tomáš G. Masaryk, toho plebejství mělo v sobě zabudováno i poměrně destruktivní rys, pokud jde o schopnost si vládnout: těm „nahoře“ se nemá důvěřovat, jsou nejspíš někým dosazeni nebo nám „dole“ nerozumějí.

Jak to v návaznosti na Masarykovy postřehy pěkně vystihl Václav Bělohradský, místo strukturované politické opozice se u nás opakovaně formuje opozice k politice. Jinými slovy, politika je elitářský, odcizený a namáhavý projekt a ti, kteří ji provozují, nerozumějí už z podstaty věci „lidu“. Ten má naopak zdravý rozum.

Potíž s tímto poněkud anarchistickým postojem k politice spočívá v tom, že je v takovém prostředí velmi těžké vládnout. Diskuze se nevede věcně, ale s pomocí populistických výkřiků, popřípadě s pomocí ideologických šablon. A jak už bylo zmíněno, hlavní politické strany v první republice nakonec raději přijaly mechanismus Velké pětky, která obcházela složitý parlamentní provoz a namísto toho rozhodovala o důležitých věcech zákulisně.

Tento mechanismus se v české politice opakuje. Na konci 2. světové války byla stranická a parlamentní pluralita podvázána pro změnu institucí Národní fronty, přičemž některé strany byly pro jistotu s poukazem na jejich údajnou dřívější kolaboraci s nacisty zakázány. Vydláždilo to cestu ke komunistickému puči. A i samotný komunistický režim byl pak založen na předstírání, že zemi vládne Národní fronta, v níž hlavní roli hraje komunistická strana coby jakýsi předvoj.

Na principu podvázání parlamentu byla založena také opoziční smlouva mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1998. Obě dříve tvrdě soupeřící strany se domluvily, že ČSSD bude vládnout, zatímco ODS ji výměnou za nejrůznější výhody bude držet u moci a nepodpoří hlasování o nedůvěře.

Současná vláda Andreje Babiše na tyto tradice navazuje. Parlament je podle Babiše jen žvanírna, je třeba „makat“. Prezident Miloš Zeman se projektu podvazování parlamentu aktivně účastní.

Nejprve si v roce 2013 stvořil vlastní vládu „odborníků“ bez důvěry Sněmovny, po volbách v roce 2017 zase spolupracoval s Babišem na udržování menšinové vlády hnutí ANO, která nedostala důvěru Sněmovny. Oba přitom mají v těchto mimoústavních aktivitách podporu nemalé části veřejnosti, která politikou pohrdá a „vlády odborníků“ jsou ji sympatické.

Vládnutí jako permanentní krize

Českou politickou historii od získání samostatnosti v roce 1918 lze s jistou mírou zevšeobecnění popsat buď jako permanentní krizi vládnutí (v obdobích formálně existující demokracie) anebo jako znásilnění většiny menšinou pod praporem ideologie. Zůstaneme-li u tří období formální demokracie (1918–1938, 1945–1948, 1989 do současnosti), lze si povšimnout zejména neschopnosti hledat mezi politickými elitami (ale i společenskými elitami obecně) společné zájmy, založené na konsensu.

Jak už bylo řečeno, česká historická mytologie sice portrétuje české plebejství pozitivně jako zdroj jakési lidové demokracie, skutečností ale je, že plebejství je vnitřně svárlivé, kmenové. Pokud není svazováno nejen pevnými ústavně-právními pravidly, ale také jakousi přirozenou hierarchií hodnot, je zásadní překážkou pro hledání racionálních řešení prospěšných pro celou společnost.

V takovém prostředí nakonec většinou vítězí partikulární zájmy nad obecnými. Česko je tak dnes jakýmsi muzeem nedokončených či do země zadupaných projektů všeho druhu – od dálnic až po velká architektonická díla. V prostředí slabých pravidel hry a celkově slabé racionality politického i úředního jednání dokážou totiž partikulární zájmy účinně mařit cokoliv, co jim nevyhovuje.

Všimněme si, že velká část diskuze o té či oné modernizaci země se odehrává v opozici proti čemukoliv novému, stal se z toho skoro jakýsi sport nejrůznějších spolků hájících zájmy jednotlivých skupin. Tento partikularismus, ať už je ideologicky zdůvodňován jakkoliv, existuje i v politice, která též není schopná hledat racionální průsečíky. I proto většina vlád od roku 1993 nedokončila svůj mandát.

Ostatně také odpor vůči Evropské unii nemálo souvisí s tím, že partikularismus české politiky se jen nerad podřizuje nějakému sdílenému zájmu a racionalitě. Zvlášť když jsou taková rozhodnutí činěna za našimi hranicemi.

Má-li se tedy Česká republika posunout dál, bude muset projít bolestivým procesem racionalizace svojí politiky, protože politická (a od ní odvozená byrokratická) racionalita je cosi, čeho se českým zemím v posledních sto letech zoufale nedostávalo. Dosavadní relativní ekonomická úspěšnost po roce 1989 souvisí s politikou jen nepřímo, hospodářství řídí spíše jakýsi „autopilot.“

Jenže má-li země vykročit z postkomunistické éry, kdy zásluhou levné práce, zeměpisné polohy a tradice industrialismu relativně prosperovala v podobě jakési montovny pro nadnárodní korporace, bude potřebovat vizi, modernizaci infrastruktury a rozumnou investiční i vzdělávací politiku, což bez rozumně fungujícího vládnutí není možné. A pokud by Česká republika byla ponechána jen sama sobě, po čemž volají nacionalisté, je dost pravděpodobné, že ve světle výše zmíněných tradic by se patologická neschopnost rozumně si vládnout ještě prohloubila.

Nadějí je větší integrace České republiky do Evropské unie a dalších mezinárodních struktur. Dalo by se dokonce argumentovat, že naděje, že se podaří přeměnit naší zemi v moderní západní stát, je o to větší, oč více se rozhodovací procesy přesunou směrem do Bruselu a čím méně budou ovlivňovány domácí řevnivostí, potažmo malou schopností si rozumně vládnout.

Esej byl napsán pro výroční číslo Revue Prostor "Osmičky"

13. 10.

Senátní volby jako líheň prezidentských kandidátů

Jiří Pehe Přečteno 3170 krát

Právě skončené senátní volby byly výjimečné i tím, že v nich uspělo několik silných osobností, které možná v uvidíme v příští prezidentské volbě. Senátní volby sice mají být--jaksi z definice--soutěží osobností, ale přinejmenším v posledních deseti letech získávali senátní křesla celostátně ne příliš výrazní kandidáti svázaní s politickými stranami.

To se v těchto senátních volbách změnilo, částečně zřejmě i proto, že se na začátku roku konaly prezidentské volby, v nichž si několik kandidátů udělalo jméno. Někteří z nich si zřejmě uvědomili, že mohli být v prezidentském klání úspěšnější, kdyby měli potřebné politické zkušenosti.

Čeští voliči jsou totiž v posuzování prezidentských kandidátů dosti ambivalentní. Na jedné straně mezi nimi panuje poměrně rozšířená nedůvěra k politikům a politickým stranám, na straně druhé se od konce prezidentství Václava Havla (který se stal hlavou státu v revoluční době bez předchozích politických zkušeností) ukazuje, že voliči pro úřad hlavy státu nakonec preferují politika.

V první přímé volbě tak proti sobě stáli bývalý premiér Miloš Zeman a ministr zahraničí a předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. V té druhé voliči neposlali do druhého kola proti stávajícímu prezidentovi politicky nejzkušenějšího kandidáta expremiéra Mirka Topolánka nakonec nejspíš zejména proto, že Topolánkovo působení ve funkci premiéra bylo až obestřeno skandály, které měla veřejnost ještě v živé paměti.

Lze argumentovat, že Zemanův protikandidát Jiří Drahoš nakonec poměrně těsně prohrál částečně i proto, že neměl předchozí politické zkušenosti. Byl to hendikep jak v očích voličů, tak ve volebních debatách se Zemanem.

Zdá se, že hned několik z neúspěšných kandidátů z minulé prezidentské volby tak kandidovalo so Senátu právě s cílem získat potřebné politické ostruhy pro příští prezidentskou volbu. A hned několik dosáhlo impozantních výsledků, které jim v případné další kandidatuře pomohou stejně jako fakt, že se stanou senátory, a budou tak získávat politické zkušenosti.

K těm, kteří takto uspěli patří Jiří Drahoš, který byl zvolen už v prvním kole, Pavel Fischer a Marek Hilšer. Jako možný prezidentský kandidát je také zmiňován rektor Masarykovy university Mikuláš Bek, který stejně jako výše jmenovaní porazil svého soupeře ve druhém kole s velkým rozdílem.

ODS, která byla nejúspěšnější stranou v těchto senátních volbách, nemá—s výjimkou Jaroslava Kubery--mezi zvolenými senátory žádnou celostátně uznávanou osobnost, srovnatelnou s výše zmíněnými jmény. Jediný další senátor, který byl (znovu)zvolen a má celostátní renomé je Jiří Čunek, který by ovšem v případě, že bych chtěl kandidovat na prezidenta, musel překročit svoje poněkud provinční zakotvení na Moravě.

Pro úspěch případné prezidentské kandidatury bude samozřejmě důležité, jak se budou výše zmíněné celostátně známé osobnosti v Senátu profilovat. Velkým bonusem by bezpochyby byla vysoká pozice v Senátu, nejlépe ta předsedy Senátu, který je druhým nejvyšším ústavním činitelem u nás.

Ve světle skutečnosti, že ODS v těchto senátních volbách zvítězila a bude mít zřejmě nejsilnější stranický klub, by k této pozici měl mít nejblíže Kubera. Jenže bude hodně záležet na tom, kolik nezávislých kandidátů se připojí buď k lidoveckému senátnímu klubu nebo klubu STAN. V takovém případě není bez šance kupříkladu ani Jiří Drahoš.

ČRo Plus, 13.10.2018

11. 10.

V KSČM vzplála poslední bitva. O přežití

Jiří Pehe Přečteno 5673 krát

Tristní výsledky Komunistické strany Čech a Moravy v obecních a senátních volbách, které jen potvrdily dlouhodobý sestupný trend, rozpoutaly mezi předními politiky strany ostrý konflikt. Bývalý místopředseda a zastánce tvrdé linie Josef Skála, který na minulém sjezdu prohrál těsně souboj o předsednickou funkci s dlouholetým předsedou Vojtěchem Filipem, vyzval Filipa k odstoupení.

Ten odpověděl, že vedení strany zvolené na dubnovém sjezdu nebude reagovat na „rozvracečské úvahy“. Skála prý mohl kandidovat do Senátu nebo pražského zastupitelstva, ale odmítl. Bojí se prý voličů.

Víme, že když v komunistické straně před rokem 1989 začala padat obvinění o rozvracečských pokusech, končilo to v lepším případě čistkami, v horším kriminalizací oponentů. Nyní je tato rétorika ovšem jen tragikomickým koloritem postupného odchodu kdysi mocné a obávané strany do propadliště dějin, které měla kdysi nachystané pro svoje ideologické soupeře.

Důvodů pro sešup KSČM je celá řada, ale možná dva nejdůležitější lze nejlépe vystihnout bonmotem, který se nedávno objevil na sociálních sítích: „Komunisté hromadně odcházejí dvěma směry: za Andrejem Babišem a na věčnost.“

Babiš se stal alternativou pro mnoho členů KSČM i její voliče zejména proto, že nabízí mix toho, co komunistům vždy konvenovalo. Tedy zvyšování výdajů na sociální politiku, kterou cílí zejména na starší voliče, a vládu pevné ruky. Není to žádný přítel parlamentní demokracie, a jeho představám o tom, že stát má být cosi jako centrálně řízená firma, komunisté dobře rozumí. Byl to přeci kdysi jejich vlastní model.

Mluvit o zrychlujícím se odchodu mnoha komunistů na věčnost se může jevit jako cynismus, ale ve straně, v níž se věkový průměr členů blíží průměrné délce dožití u nás, je to bohužel demografická zákonitost, kterou ani není třeba dál komentovat.

KSČM má ovšem smůlu i v tom, že se v posledních letech u nás objevily poměrně úspěšné krajně pravicové a protestní subjekty. Jelikož mezi krajní levicí a pravicí není, pokud jde o nedostatek tolerance k jinakosti i míru nacionalismu, zase až tak velký rozdíl, hrála KSČM poté, co Republikáni Miroslava Sládka vyklidili v druhé polovině 90. let svoje pozice, roli jakéhosi sběrače hlasů všech nespokojených i kritiků demokratického zřízení. Jenže nástup stran, jako je Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie, tuto její roli značně oslabil.

Nové voliče nemá odkud brát. Pro mladé je zoufale nepřitažlivá nejen kvůli svému programu, ale i coby model tradiční strany, založené na těžkopádném rozhodování a aparátu. Těm starším zase nemůže nabídnout dost, aby se vrátili. Její možná poslední šancí na jisté oživení by byla nějaká pořádná ekonomická krize, která by politikům, jako je Babiš, znemožnila další uplácení jejích bývalých voličů. Jenže úpadek strany nabral velkou rychlost a čas se krátí.

Pro českou občanskou pravici, která se pokoušela po mnoho let oslabit komunisty morálně podbarveným antikomunismem, musí být hořkou pilulkou, že k úpadku KSČM nakonec nejvíc přispěl bývalý komunista, dodnes žádný velký přítel demokracie, který dokázal využít svých kontaktů z dob komunismu k vybudování podnikatelského impéria. A pro komunisty samotné je hořkou ironií, že za postupnou eutanázií strany stojí člověk, kterého by v dobách svého nástupu k moci nemilosrdně zlikvidovali coby kapitalistického třídního nepřítele.

ČRo Plus, 10.10.2018

08. 10.

Je ODS skutečně na vzestupu?

Jiří Pehe Přečteno 10257 krát

Vítězství Občanské demokratické strany v Praze a postup jedenácti jejích kandidátů do druhého kola senátních voleb, což je nejvíc ze všech stran, vypadají na první pohled jako probuzení naší kdysi nejmocnější pravicové strany z několikaletého spánku. Někteří analytici tvrdí, že si voliči jako alternativu k hnutí ANO definitivně vybrali z opozičních stran právě ODS, která bude nyní už jen posilovat.

Jenže bližší pohled na volební výsledky zatím takový optimismus nepotvrzuje. Jak už si všimla některá média, napříč zemí posílila ODS ve srovnání s rokem 2014 jen o 69 mandátů, přičemž právě v roce 2014 jich ztratila ve srovnání s rokem 2010 skoro tři tisíce. Jinými slovy ODS zatím spíše stagnuje, a rozhodně se nepřibližuje svým největším úspěchům.

Vítězství v Praze je pro ni bezesporu důležité. Jenže Praha je ve srovnání se zbytkem země politická anomálie. Navíc kdysi v ní ODS vyhrávala s podstatně větším náskokem. Podíváme-li se na trendy, ODS sice v Praze posílila oproti roku 2014 o zhruba 7 procent hlasů, na téměř 18 procent, jenže to je ještě pořád o tři procenta méně, než byl její výsledek v roce 2010, kdy skončila až druhá za TOP 09. Navíc piráti, kteří s ODS soutěží o pozici nejvlivnější opoziční strany na celostátní úrovni, posílili v Praze oproti roku 2014 o 12 procent hlasů.

Důležité také bude sledovat, jaký má ODS nyní koaliční potenciál, protože býval dosti nízký a ODS občas bránil ve zúročení volebních výsledků. I nyní se hned po volbách objevily náznaky, že subjekty, které se umístily v pražských volbách až za ODS, by obešly jak ji, tak hnutí ANO. Lídři ODS možná udělali chybu, když už před volbami naznačovali, že by jim nevadila koalice s ANO.

Koaliční potenciál ODS bude hrát důležitou roli i ve druhém kole senátních voleb. V minulosti se v druhém kole proti ODS spojovali voliči všech ostatních stran. Nyní je situace, zdá se přeci je o trochu lepší, protože politickým subjektem, proti němuž se ostatní budou především spojovat, je hnutí ANO.

ODS z toho může do jisté míry profitovat v těch obvodech, v nichž její kandidáti stojí právě proti kandidátům ANO. Jelikož v druhém kole zvítězí několik tradičně populárních politiků ODS, jako je Jaroslav Kubera, ODS může získat možná až osm senátorských křesel. To by z ní za určitých okolností mohlo učinit nejsilnější stranu v Senátu, a jeden z jejích politiků by se mohl stát předsedou Senátu.

Jenže jak víme z minulosti, úspěchy různých stran v senátních volbách ne vždy odrážejí míru skutečného vzestupu té které strany v celostátní politice. Vyprávět by mohli lidovci, kteří jsou v Senátu dlouhodobě velmi úspěšní, a měli v osobě Petra Pitharta dlouho i svého předsedu Senátu. Přesto bude mít posílení ODS v Senátu nepochybně důležitou symbolickou rovinu.

S odpovědí na otázku, do jaké míry mírný vzestup ODS v obecních volbách a solidní úspěch v těch senátních značí novou dynamiku, tedy budeme muset počkat. Nezdá se totiž, že voliči v celostátním měřítku překonali svoji nechuť k tradičním stranám, a z tohoto úhlu pohledu mají ještě pořád větší šance na růst popularity u voličů piráti, kteří v obecních volbách s ODS prohráli zejména kvůli své prozatím málo rozvinuté síti místních organizací.

Otázkou také je, do jaké míry je jistý vzestup ODS důsledkem pokračujícího posunu hnutí ANO do politických vod levice, spíše než výsledkem atraktivity programu ODS. Více autoritativní odpověď na tyto otázky než proběhlé obecní a senátní volby nabídnou spíše až ty evropské na jaře příštího roku, a zejména pak ty krajské v roce 2020.

ČRo Plus, 8.10.2018

03. 10.

Nesmyslné hlasování Poslanecké sněmovny o Maďarsku

Jiří Pehe Přečteno 4321 krát

Poslanecká sněmovna přijala usnesení, které označuje rezoluci Evropského parlamentu, v níž vyzval Evropskou komisi, aby zahájila řízení s Maďarskem pro porušování hodnot Evropské unie, za chybnou a nešťastnou. Pro usnesení dolní komory českého parlamentu hlasovalo 97 poslanců, zejména z ODS, KSČM, SPD a hnutí ANO.

Premiér Babiš a někteří další členové vlády za ANO se ale hlasování zdrželi. Babiš sice v polovině září kritizoval europoslance za ANO, že rezoluci Evropského parlamentu podpořili, ale nyní upozornil, že o dalším postupu vůči Maďarsku bude rozhodovat Evropská komise, a o případných sankcích musí jednomyslně rozhodnout Evropská rada.

Hlasování Sněmovny není ale nesmyslné jen z tohoto důvodu. Je to zbytečně hozená rukavice do tváře Evropského parlamentu a Bruselu, která v západních zemích EU jen dál zhorší už tak nepříznivý obraz, který tam panuje o zemích visegrádské čtyřky.

A dá se bohužel říct, že právem. Dolní komora českého parlamentu totiž svým usnesením jen podtrhla dosti podivné chápaní našeho členství v elitním klubu evropských demokracií. Tedy že si členské země v našem regionu mohou--navzdory principům a hodnotám popsaným v evropských smlouvách--fakticky dělat, co chtějí, zbytek EU jim do toho nemá co mluvit, ale EU má každopádně dál v podobě strukturálních fondů posílat miliardy, které se generují převážně z daní občanů v bohatších zemích EU.

Je příznačné, že usnesení české Sněmovny kritické k rezoluci EP o Maďarsku bylo přijato právě během debaty o evropském rozpočtu. Sněmovna odmítla hledání nových zdrojů financování EU po odchodu Velké Británie—a to zejména proto, že by to mohlo mít jisté dopady i na naši stání kasu. K tomu lze přidat Babišova minulá prohlášení, že zásadně nesouhlasí s návrhem evropského rozpočtu, z něhož by plynulo více peněz na boj s migrací i na pomoc zemím, které jsou migrací nejvíce zasaženy na úkor zemí Visegrádu.

Babiš také nesouhlasí se zastropováním zemědělských dotací. Zřejmě si myslí, že v Bruselu si nikdo nevšimne, že jeho podnikatelské impérium, na něž prý nyní, kdy ho kvůli působení v politice převedl do svěřeneckého fondu, nemá žádný vliv, čerpá od EU zejména zemědělské dotace.

Na západě EU kvůli vychytralým a se zbytkem EU nesolidárním postojům zemí Visegrádu, jakož i kvůli porušování principů liberální demokracie, vzrůstá s Visegrádem nespokojenost. Sněmovna sice argumentuje, že rezoluce EP proti Maďarsku rozděluje EU, ale většině českých politiků evidentně uniká, že Unii rozděluje především neochota některých zemí hrát podle pravidel hry, a že míra trpělivosti zemí, které Unii zakládaly a novým členům přispívají nemalé částky, není nekonečná.

Velmi ostře to vyjádřil první místopředseda EK Frans Timmermans, když ve svém nedávné projevu prohlásil, že Evropa bude razantně hájit svoji demokracii a stabilitu jak před Velkou Británií tak před postkomunistickými zeměmi. Je příznačné, že takové prohlášení druhého muže EK prošlo u nás víceméně bez povšimnutí.

Nemělo by. Když totiž naše Sněmovna varuje před rozdělením Evropské unie, má pravdu. Jen nebere v potaz, že pokud se tak stane, obětí nebude evropský Západ, ale náš región. Na západě Evropy lze totiž stále častěji zaslechnout názory, že rozšíření o postkomunistické země, s jejich omezeným chápáním liberální demokracie a evropské solidarity, byla chyba.

CRo Plus, 3.10.2018

Archiv článků: říjen 2018

Neumíme si vládnout

Senátní volby jako líheň prezidentských kandidátů

V KSČM vzplála poslední bitva. O přežití

Je ODS skutečně na vzestupu?

Nesmyslné hlasování Poslanecké sněmovny o Maďarsku

Blogeři abecedně