Jiří Pehe

29. 10.

Americké prezidentské volby mohou vyústit v chaos

Jiří Pehe Přečteno 4080 krát

Prezidentské volby v USA, které se konají 3. listopadu, mohou být jedněmi z mála v moderní americké historii, po jejichž skončení nebude možné vyhlásit během několika hodin vítěze. Epidemie nemoci covid-19 přispěla k tomu, že o mnoho více miliónů Američanů než v minulosti využilo možnosti hlasovat korespondenčně.

To je sice možnost legálně využívaná v některých státech americké unie už více než sto let, ale současný prezident Donald Trump zpochybňuje její legitimitu a transparentnost, a hrozí, že může výsledky voleb v některých státech soudně napadnout. Anebo že dokonce může odmítnout uznat případné vítězství svého soupeře, demokrata Joe Bidena.

Jisté je, že v některých státech bude těžké deklarovat vítěze v den voleb, protože korespondenční hlasy v nich bude možné započítat, i když dorazí poštou k volebním komisím až několik dní po volbách. Stačí, když poštovní úřad, odkud bude hlas odeslán, orazítkuje obálku nejpozději 3. listopadu. V některých jiných státech musejí naopak korespondenční hlasovací lístky dorazit nejpozději do 3. listopadu k volebním komisím, aby byly započteny.

Kdyby výsledky voleb závisely jen na těchto technických detailech, nebyl by to zásadní problém. V některých státech by jen bylo nutné počkat s vyhlášením výsledků voleb o několik dnů po 3.listopadu. Jenže pokud Trump, jak naznačuje, napadne samotné korespondenční hlasování coby náchylné k manipulaci a podvodům, může se na výsledky voleb čekat týdny, dokud nerozhodnou soudy, nebo dokonce samotný Nejvyšší soud.

Vyhnout se této šlamastyce bude možné snad jen v případě, že Biden zvítězí s velkým náskokem, a to nejen celostátně, ale i v klíčových státech, v nichž se o výsledku amerických prezidentských voleb obvykle rozhoduje, tedy zejména na Floridě, v Pensylvánii, Michiganu, Wisconsinu a Ohiu. Nemusí dokonce zvítězit ve všech, aby získal potřebný počet volitelů, ale v každém státě, v němž zvítězí, potřebuje zvítězit s náskokem, který ani případné tahanice o korespondenční hlasy už neovlivní.

Jinou možností, jak volby zpochybnit, je, že v těch státech, v nichž mají většinu republikáni, odhlasuje zastupitelský sbor toho kterého státu, že kvůli nejasnostem v počítání hlasů přiděluje volební vítězství, a tedy i všechny volitele, Trumpovi. V případě zmíněných klíčových států by to mohlo za jistých okolností nastat na Floridě a v Ohiu, kde mají republikáni většinu i svoje guvernéry. Pensylvánie, Wisconsin a Michigan jsou v rukou demokratů.

Rétorika, kterou Trump před volbami používá, bohužel zvyšuje nebezpečí, že pokud by neuznal svoji případnou porážku a odmítl předat pokojně prezidentský úřad, mohou vypuknout rozsáhlé občanské nepokoje, doprovázené násilím. Situace v USA je ovšem natolik napjatá, že nepokoje mohou vypuknout, i pokud Trump porážku uzná, ale bude tvrdit, že byl o vítězství fakticky oloupen. Takové výroky pravidelně pronáší už teď na předvolebních shromážděních. Po volbách by mohly zafungovat jako rozbuška v tvrdém jádru jeho voličů, k nimž patří i různé ozbrojené milice extrémní pravice.

Hraje se tedy o hodně. Průzkumy preferencí, jak na celostátní úrovni, tak ve většině klíčových států, sice naznačují, že by měl poměrně jasně zvítězit Biden, ale nad demokraty visí trauma roku 2016. I tehdy průzkumy ukazovaly na jasné vítězství Hillary Clintonové, která skutečně získala celostátně o tři milióny hlasů více, ale nakonec navzdory průzkumům prohrála v klíčových státech. Letos jsou průzkumy patrně přesnější, ale nelze vyloučit překvapení.

Předpovědi komplikuje skutečnost, že volby jsou fakticky o Trumpovi. Většina demokratických voličů i přeběhlíků z republikánského tábora nebude volit ani tolik pro Bidena, jako proti Trumpovi. Ačkoliv předběžné odhady na základě více než 60 miliónů hlasů, které už byly zaslány korespondenčně nebo odevzdány s předstihem, naznačují, že většina těchto hlasů zatím patří Bidenovi, a že mezi zbývajícími voliči je už jen poměrně malý počet nerozhodnutých, nelze zcela vyloučit, že voliči, kteří přijdou volit až 3. listopadu, zejména v klíčových státech, buď nakonec většinově pošlou Trumpa znovu do Bílého domu, anebo pomohou vytvořit pat, který budou týdny řešit soudy.

ČRo Plus, 29.10.2020

25. 10.

V USA zuří kulturní a politická válka, panují obavy, že po volbách přeroste v občanskou

Jiří Pehe Přečteno 4343 krát

Americká demokracie se před prezidentskými volbami potýká s nejhorší krizí ve svých dějinách. V Bílém domě je už čtvrtým rokem prezident, o němž jeho předchůdce Barrack Obama prohlásil v projevu na virtuálním nominačním sjezdu Demokratické strany, že nikdy nedorostl do velikosti svého úřadu, protože toho kvůli svým osobnostním rysům a pojetí prezidentství jako reality show, není schopný. I řada dalších amerických politiků, i z řad Republikánů, varuje, že oslaboval-li Trump ve svém prvním prezidentském období americkou demokracii svou neúctou k právu i obcházením Kongresu, a značně též oslabil americké postavení ve světě, bude v případě jeho znovuzvolení ve vážném ohrožení samotná americká demokracie.

O nebezpečí, které Trump pro americkou demokracii představuje, byla už napsána řada knih. Přední američtí intelektuálové—od světoznámého historika Timothy Snydera, přes bývalou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou až po slavného novináře Boba Woodwarda—varují jak před fašistickými tendencemi v Trumpově vládnutí, tak před chaosem, které jeho prezidentství působí v americké vnitřní politice i globálně.

Zajímavý pohled nabídl v roce 2018 v knize nazvané Beautiful Country Burn Again: Trump’s Rise to Power, and the State of the Country (Krásná země opět hoří: Trumpova cesta k moci a stav země) spisovatel Ben Fountain. Amerika podle něj prožívá od svého založení už třetí existenciální krizi. První se odehrála v podobě občanské války v letech 1861 až 1865, druhá v podobě Velké hospodářské krize v třicátých letech, a třetí nyní představuje Trumpova vláda.

Podle Fountaina příchod Trumpa nebyl náhoda. Jeho vláda je výsledkem řady patologických jevů, které se v Americe postupně hromadily—od americké fascinace zbraněmi, přes kulturu celebrit a zastaralý ústavní systém, až po některé rysy politiky demokratů, kteří se nemohou rozhodnout, zda mají reprezentovat to, co v Evropě představuje reformní demokratická levice, anebo mají vyztužovat současný systém-- i s jeho nerovnostmi a kapitalisticky-predátorským přístupem ke globalizaci. A pak je zde samozřejmě též hluboká polarizace americké společnosti, v níž konflikty mezi „červenými“ (většinově republikánskými a nyní pro-trumpovskými státy) a „modrými (většinově demokratickými státy) mají rysy až téměř civilizačního střetu.

Politická a společenská krize, kterou způsobil Trumpův vzestup k moci, obestřený také zatím ještě stále ne plně zodpovězenými otázkami o ruském vlivu na americké volby a prošpikovaný skandály, získal nové nebezpečné dimenze po vypuknutí pandemie koronaviru. Amerika byla na pandemii zcela nepřipravená, a Trump požár epidemie dál rozfoukával, spíše než hasil, svým opakovaným zasahováním do práce expertů i jejím podceňováním. Výsledkem je, že pandemie si ve Spojených státech zatím vyžádala největší počet nakažených i obětí na světě, čemuž se bylo možné z větší části vyhnout.

Ponecháme-li stranou Trumpovy osobnostní rysy, které k nezvládnutí pandemie přispěly podobně jako osobnostní rysy dalších populistů a autokratů v zemích, kde se pandemie vymkla kontrole (Brazílie, Indie, Irán, Rusko, Mexiko), jedním z důvodů pro laxní přístup byly i Trumpovy obavy o americkou ekonomiku. Jenže jeho apely na co nejrychlejší návrat lidí do práce, otevření škol i okázalé ignorování doporučení epidemiologů, aby se Bílý dům angažoval v zavedení plošného nošení roušek, způsobilo opak zamýšleného: americká ekonomika se propadla do krize srovnatelné už nyní s Velkou hospodářskou krizí z třicátých let minulého století, a to přitom pandemie není zdaleka u konce.

Kulturní války

Ve Spojených státech už nějakou dobu také zuří kulturní válka, která přispěla k Trumpově vítezství v roce 2016. Pravice během vlády Barracka Obamy přešla do protiútoku, když obviňovala americké univerzity a obecně liberálně levicový intelektuální establishment, podporovaný Demokraty, z přehnané vstřícnosti k nárokům nejrůznějších menšin, údajné kontraproduktivnosti politiky diversity a inkluze, jakož i z popírání „tradičních hodnot“. Což vše prý přispělo k postupné dezintegraci americké společnosti do různých menšinových ghett, v nichž vládne politika identity, a které nespojuje společný étos a „americké“ hodnoty.

V tomto útoku na levicový liberalismus, vykreslovaný občas rovnou jako neomarxismus, bující prý zejména na amerických univerzitách, ovšem zaniklo, že identitární politiku praktikovala i pravice, a politicky ji využil právě Trump. Byl to on, kdo politicky fakticky stvořil figuru „stárnoucího bílého muže“, který je zejména ve státech s umírajícím klasickým průmyslem, ohrožený prý nejen globalizací a s ní spojeným odlivem pracovních míst mimo USA, ale také sílícími nároky žen i různých etnických, sexuálních a kulturních menšin. To vše vede prý k ohrožení „tradiční rodiny“ a obecně hodnot, na kterých Amerika vyrostla.

Politický souboj, v němž se soupeří o podporu těch, kdo z globalizace a s ní spojených kulturně-politických trendů neprofitují, a těch, pro něž globalizace představuje i přes řadu problémů, které působí, celkově pozitivní výzvu, není samozřejmě omezen jen na USA. Podobný „kulturní“ boj probíhá v různé intenzitě v podstatě ve všech západních demokraciích. V USA je ovšem zesilován čímsi, co bychom mohli nazvat kulturně-společenskou geografií, která jasně odděluje „červenou“ a „modrou“ Ameriku, přičemž vyhrocuje hodnotové střety v poslední době až do podoby jakési studené občanské války.

Kulturní válkou svého druhu se tak paradoxně stává i souboj o řešení společenských a ekonomických nerovností. V USA z různých důvodů fakticky neproběhl historický střet mezi demokratickým socialismem a kapitalismem, a sociální stát zůstává slabý. Zdravotní pojištění nemají desítky miliónů Američanů, z nichž většina patří k menšinám. I pandemie koronaviru, která nadprůměrně zasahuje právě příslušníky menšin bez přístupu ke kvalitní lékařské péči a vykonávajícími rizikové práce v „první linii“ nákazy, pak získává „kultruně-sociální“ dimenze, které v sociálně silných zemích Evropy v takové míře zdaleka neexistují.

I to byl jeden z důvodů, proč policejní vražda Afroameričana George Floyda, rozpoutala po celé Americe vlnu protestů a přerostla v sociální hnutí Black Lives Matter. Podobné policejní násilí, jehož oběťmi jsou disproporčně Afroameričané, známe samozřejmě i z minulosti, a některé vyvolaly masové protesty, ale byla to souhra okolností v podobě pandemie, začínající ekonomické krize i latentně rasistické politiky Trumpa, která zapůsobila jako rozbuška v sudu střelného prachu.

Amerika v zákopech

To, co současnou situaci v USA činí kritickou, ba nebezpečnou, není jen hloubka ekonomické krize, nezvládnutá pandemie, nebo sílící protesty, ale především skutečnost, že se společenský konflikt o „hodnoty“, tedy „kulturní válka“, vyhrotil do podoby již zmíněné studené občanské války. V nadcházejících volbách se tak nebude řešit běžný politický konflikt, ale svého druhu konflikt „válečný“.

Trumpova Amerika je celkově v menšině, ale archaická volební aritmetika, v níž rozhodují o vítězi počty volitelů v jednotlivých státech, může opět vést k jeho vítězství. Je přitom jasné, že pokud zvítězí liberálně-demokratický tábor, „červená“ Amerika může jen těžko, i kvůli prudce se měnící demografii, znovu pomýšlet na vítězství v podobě, které jí nabídl Trump. Zejména jejím extrémně konzervativním okrajům jde takříkajíc o všechno, protože bude-li Trump poražen, do hlavního proudu americké politiky se už nesjpíš vítězně nedokáže vrátit v současné vypjaté podobě, která je představována jako boj o samotnou duši Ameriky.

O všechno jde ale svým způsobem i táboru Demokratů. Trump ví, že právě kvůli demografickým trendům může své politické vítězství proměnit v jakousi kulturně-společenskou kontrarevoluci, která nějakou dobu přežije, jen s pomocí dalších, intenzivnějších útoků na některé pilíře americké demokracie, včetně soudnictví a nezávislých médií. Jinými slovy, jistý specifický typ fašismu, jak Trumpovu politiku charakterizují významní američtí intelektuálové, může převážit jen s pomocí paralýzy liberálně-demokratických mechanismů.

Tento střet „o všechno“ činí současnou americkou situaci značně nebezpečnou. Trump už různými způsoby testuje, jak zpochybnit výsledky voleb, pokud prohraje, ba dokonce podniká v podobě oslabení americké poštovní služby konkrétní kroky k tomu, aby spousta hlasů propadla. A jeho kritici varují, že i pokusy nasadit americkou armádu a další federální bezpečnostní složky k potlačení nepokojů v různých amerických městech po smrti George Floyda, jsou testem toho, jak využít federální bezpečnostní síly, které prezident a jeho spojenci přímo kontrolují, k případné pacifikaci masových demonstrací, které by vypukly, kdyby neuznal svoji volební porážku.

Hraje se o duši Západu

Všechny velké sociální konflikty a kulturní počiny v USA mají dopad na zbytek světa, zejména toho západního. Podobně tomu bude s nadcházejícími americkými volbami i mírou hloubky americké ekonomické krize. Čtrnáct bodů prezidenta Woodrowa Wilsona změnilo po konci 1. světové války podobu Evropy. Velká hospodářská krize z třicátých let minulého století, která začala krachem na Wall Street, zachvátila celý západní svět, stejně jako finanční krize z roku 2008, která začala pádem americké investiční banky Lehman Brothers.

Nový úděl (New Deal) prezidenta Franklina D. Roosevelta, coby léčby Velké hospodářské krize, předznamenal nástup keynesiánství v západní Evropě, a politika „Velké společnosti“ prezidenta Lyndona B. Johnsona spustila v celém západním světě emancipační hnutí, která zásadním způsobem proměnila podobu západních demokracií. A západní svět změnilo i americké angažmá v podobě lídra západního světa po 2. světové válce.

Mnohé z toho, co Amerika představovala v posledních desetiletích, se opíralo o takzvanou měkkou sílu, jak ji definoval harvardský profesor Josepfh Nye. Ta se ale od nástupu Trumpa k moci rapidně vytrácí, navíc se zdá, že nacionalisticky orientovaný Trump nestojí příliš ani o udržování americké dominance s použitím „tvrdé síly“. Jeho politika podkopala některé pilíře mezinárodního uspořádání, tak jak se složitě vytvářelo po 2. světové válce, přičemž nenabízí produktivní alternativu.

V souboji o Bílý dům se tedy rozhodne i o tom, zda se definitivně nerozloží některé spojenecké svazky a mezinárodní pakty i organizace které geopoliticky definovaly Západ. Jinými slovy v sázce bude v příštích měsících nejen osud liberální demokracie v USA, ale i mezinárodní pořádek, který nefungoval sice bez problémů, ale byl jakousi zárukou globální stability. V sázce je opravdu hodně.

Původně zveřejněno v Deníku Referendum

16. 10.

Pád Babišovy vlády by otevřel dveře Zemanovi

Jiří Pehe Přečteno 3534 krát

Volební fiaska dvou levicových stran--sociální demokracie a komunistické strany--v krajských a senátních volbách, vyvolala vlnu spekulací o tom, zda přežije vláda Andreje Babiše, která závisí na jejich podpoře. Komunisté vymění svoje vedení v listopadu, sociální demokraty čeká sjezd na začátku příštího roku. Už teď v obou stranách zaznívají hlasy, že důvodem volebních proher je spolupráce s hnutím ANO, a je na čase ji ukončit, pokud obě strany nemají skončit ve sněmovních volbách příští rok podobně jako v těch krajských a senátních.

Vláda je také pod velkým tlakem kvůli svému chaotickému postupu v boji s nemocí Covid-19. Občanská demokratická strana vládu dokonce vyzvala, aby požádala Sněmovnu po skončení nouzového stavu o hlasování o důvěře. Pokud to neudělá, je ODS údajně připravena vyvolat hlasování o nedůvěře.

Okolo případného předčasného pádu Babišovy vlády by měli ale opatrně našlapovat i ti, kdo vládě, a zejména jejímu předsedovi, nemohou přijít na jméno. Alternativní scénáře by totiž mohly být ještě horší, než nechat Babiše dovládnout a pak se ho pokusit porazit ve volbách.

Kdyby podporu vládě stáhly obě levicové strany, neznamená to její konec. Vláda automaticky padá s odchodem premiéra, ale v případě odchodu ministrů za ČSSD může Babiš jednoduše na uprázdněné ministerské posty jmenovat členy hnutí ANO anebo nestranické odborníky. Prezident Miloš Zeman by Babišovi vzhledem k jejich nadstandardním vztahům téměř jistě šel na ruku.

A i kdyby taková vláda ztratila i podporu komunistů, bylo by ji těžké odvolat, protože není jisté, jak by se zachovala nyní opoziční Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Pokud by se takovému kabinetu přeci jen podařilo vyslovit nedůvěru, vstoupil by do hry o podobu vlády prezident Zeman.

To samé platí o plánu ODS vyvolat hlasování o nedůvěře. Kdyby uspěla, bude na tahu prezident. Jak už víme z minulosti, nedělalo by mu zřejmě problém nechat Babišovu vládu dovládnout v demisi.

Prezident by ovšem také mohl situace využít ke jmenování vlády expertů, která by dovedla zemi k volbám a byla by, podobně jako ta Rusnokova v roce 2013, v podstatě jeho. Slabý Babiš jde sice prezidentovi v současnosti v lecčems na ruku, ale v některých věcech ho brzdí.

Má kupříkladu odlišný pohled na šéfa Bezpečnostní a informační služby Michala Koudelku, kterého by se Zeman rád zbavil. A nebyl vždy stejně vstřícný k záměrům Číny u nás jako prezident, který je nadšeným podporovatelem technologií bezpečnostně problematické firmy Huawei. Nevíme také, do jaké míry Babiš stojí v cestě tlaku prezidenta a jeho okolí na dobudování jaderné elektrárny v Dukovanech s pomocí ruského Rosatomu, o němž se spekuluje.

Jinými slovy: předčasný pád Babišovy vlády by pustil do hry Zemana, což se v minulosti zatím nikdy nevyplatilo už jen kvůli Zemanově neúctě k ústavě. Ve hře jsou i bezpečnostní zájmy České republiky ve vztahu k Rusku a Číně, jednání naší země o finanční pomoci z Evropské unie i o nové azylové politice, jakož i obsazení některých důležitých postů, kde stojí prezidentovi v cestě vláda.

Pro antibabišovský tábor je to tudíž situace poněkud bezvýchodná. Ač dle něj pokračování Babišovy vlády působí škody, je otázkou, zda předčasný pád vlády by vzhledem k tomu, kdo by převzal plně otěže řízení země, není ještě horším scénářem. A zda tedy není lepší nechat Babiše, třeba i s pozměněnou vládní sestavou, dovládnout s tím, že mu opozice bude důsledně vystavovat účty za jeho minulá a případná budoucí selhání.

ČRo Plus, 15.10.2020

08. 10.

Babiš je k poražení, poměry v opozici se vyjasňují

Jiří Pehe Přečteno 2809 krát

Po krajských volbách se začalo mluvit jako o reálně možnosti o zformování dvou opozičních koalic. Jednu reprezentují Piráti a Starostové a nezávislí, druhou občanští demokraté, lidovci a TOP 09. A v podobě nového hnutí bývalého lídra Miliónu chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře vtrhne na politickou scénu zřejmě i úplně nový subjekt se slušnou nadějí se dostat do Sněmovny.

Způsob, jakým se poměry v české politické opozici projasňují, není bez historické a politické logiky. Koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 by reprezentovala strany, které hrály významnou úlohu v procesu transformace v 90. letech. TOP 09 se sice zformovala až po skončení transformace, ale vznikla odchodem konzervativního křídla z KDU-ČSL a její čelní politici byli s devadesátými lety spojeni.

Piráti i STAN jsou novější uskupení--přinejmenším v tom, že vznikly až po skončení transformačního procesu. Zejména Piráti také reprezentují generační změny v české společnosti. Jejich voličskou základnu, stejně jako členstvo, tvoří mladší lidé.

Voliči, kteří by chtěli volit v příštích sněmovních volbách současné opoziční subjekty, tedy mají na vybranou mezi pravicovými, spíše konzervativními stranami reprezentujícími znovuzrození české demokracie v 90. letech a novějšími liberálními stranami, které jsou více spojeny s post-transformační generací milieniálů, a zejména v podobě Pirátů reflektují i nástup nových technologií a výzvy globalizace.

Minář v prohlášení, jímž oznamuje vstup do politiky, napsal, že česká společnost je zaseknutá v „devadesátkách“, a chce se proti tomu vymezit. Jenže realitu nedefinoval tímto prohlášením úplně přesně: zhruba polovina české společnosti se zdá být „zaseknutá“ spíše v jakési normalizační nostalgii, tedy v osmdesátkách, použijeme-li Minářovo výrazivo. A Babiš těchto nálad postkomunistické části společnosti umně využívá. I proto není náhoda, že vládne s podporou komunistů a ve svém duchu dosti postkomunistické sociální demokracie.

Dá se předpokládat, že možná koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 bude mít o dost těžší práci přesvědčit voliče, že ji mají podporovat jako alternativu k Babišovi, než případná koalice Pirátů a STAN. Příliš mnoho lidí u nás považuje politické projekty, které se pojí s obdobím transformace v 90. letech za věc minulosti. Navíc je to minulost v jejich očích problematická, na níž se dost podílela zejména ODS.

Babiš může útočit na tuto koalici, pravděpodobně dost úspěšně, právě z těchto pozic. Více starostí mu dělají Piráti a STAN. Nejsou to tradiční strany, o nichž s pohrdáním mluví. Dokonce prozradil, že původně chtěl s Piráty spolupracovat. Nyní, když mu dali košem, požadují vyšetření jeho konfliktu zájmů a ukázali v krajských volbách skutečnou sílu, na ně začal útočit jako na bezmála levicové radikály.

Jaké politické karty budou v příštím roce na stole, začíná tedy být jasné. Zároveň je jasné, že i kdyby koalice Pirátů a STAN Babiše porazila, nebo skončila druhá a chtěla ho při formování vlády obejít, bude potřebovat pomoc přinejmenším jedné ze stran, které jsou spojeny s étosem devadesátek. Anebo, pomoc Minářova nového subjektu (pokud uspěje), který, zdá se, se chce od étosu transformačního období odstřihnout.

Máme před sebou tedy možný souboj čtyřech formací: tábora postkomunismu, reprezentovaného Babišem a jeho spojenci; koalice, jejíž kořeny jsou spojeny s obdobím transformace v devadesátých letech; koalice novějších post-transformačních hnutí Pirátů a STAN; a možná i nového hnutí, v jehož čele by stanul politik narozený v roce 1993.

To není špatná nabídka. Poněkud strnulá česká politická scéna se, jak se zdá, dává do pohybu, a to možná se blýská na lepší časy.

ČRo Plus, 8.10.2020

04. 10.

Babišova nevýhra v krajských volbách je začátek jeho pádu

Jiří Pehe Přečteno 5897 krát

Ačkoliv televizní moderátoři a mnozí experti komentující výsledky krajských voleb mluvili o vítězství hnutí ANO, ve skutečnosti je výsledek krajských voleb porážkou Andreje Babiše, která může ve spojení s prohlubující se ekonomickou krizí a nezvládnutou pandemií v příštích měsících předznamenat jeho postupný politický pád.

Důvodů, proč hnutí ANO, ač formálně zvítězilo v deseti krajích, ve skutečnosti nedopadlo vůbec dobře, je několik. Podívejme se na ně.

Tím prvním je sestupný trend. Když ANO zvítězilo v devíti krajích v roce 2016, a mělo o jedno procento horší výsledek než v letošních krajských volbách, bylo na vzestupu. Jeho celostátní výsledek v krajských volbách byl lepší než výsledek ve sněmovních volbách v roce 2013. Porazilo i nejsilnější vládní stranu a svého koaličního partnera, sociální demokracii.

V letošních krajských volbách sice, jak už bylo řečeno, vyhrálo v deseti krajích (získalo tedy o jeden kraj víc než v roce 2016) a získalo o procento více hlasů celostátně než v roce 2016, ale je to ve srovnání s třicetiprocentním ziskem v posledních sněmovních volbách i dlouhodobými průzkumy stranických preferencí z poslední doby pád o nějakých osm procent.

Druhým důvodem je, že ANO má po třech letech u vlády stejně nízký koaliční potenciál jako po sněmovních volbách, což se mu nyní vymstí. Ostatní strany a hnutí totiž ve většině krajů zformují koalice bez ANO, bez ohledu na to, zda v kraji vyhrálo nebo skončilo až druhé či třetí. To bude pro Babiše značný handicap během volební kampaně před sněmovními volbami. Opoziční Piráti přitom už vládnou v Praze.

Problém je o to větší, že přímo katastrofálně dopadly strany, o které se opírá Babišova vláda. Komunisté i sociální demokraté skončili pod pěti procenty a neobhájí ani jedno ze svých hejtmanských křesel. Ve většině krajů skončí mimo krajské vlády, budou jen slabou opozicí.

Je přitom jasné, že jednou z příčin úpadku obou levicových stran je jejich podpora pro Babiše. Budou tedy čelit těžkému dilematu: buď budou dál s Babišem spolupracovat a nejspíš skončí za rok, v příštích volbách do PS, mimo Sněmovnu (což znamená, že z viditelného spektra české politické scény nejspíš už natrvalo zmizí), anebo se odhodlají k radikálním gestům v podobě rozvázání spolupráce s Babišem.

Jiným slovy: zůstanou-li ČSSD a KSČM ve svazku s Babišem, skončí za rok nejspíš mimo Sněmovnu, a Babiš nebude mít s kým v případě vítězství utvořit koaliční vládu, pokud nezmění názor na bojkotování spolupráce s ním jedna nebo dvě ze současných opozičních stran. Jako koaliční partner by se samozřejmě rád nabídl Tomio Okamura s jeho SPD, jenže Babiš ví, že spoluprací s pravicovými extrémisty by si vážně ublížil na mezinárodním poli. Navíc při klesajících preferencích ANO mu ani koalice s SPD nemusí stačit, přičemž Trikolóra Václava Klause ml. nevypadá po krajských volbách jako strana která by měla udělat díru do světa.

Jisté je, že v obou levicových stranách vypukne po těchto volbách neklid. Komunisté mají sjezd v listopadu, a bylo by s podivem, kdyby Vojtěch Filip coby architekt spolupráce s Babišem, která se nyní jeví jako jízdenka do politického propadliště, uspěl v obhajobě svého předsednického postu. Dá se očekávat nástup radikálně levicového křídla, které sice stranu už jen těžko zachrání, ale každopádně má takříkajíc v popisu práce ukončit spolupráci s miliardářem, kterého by v minulosti považovali komunisté za třídního nepřítele.

Šéf ČSSD Jan Hamáček tvrdí, že výsledky není šokován, chce prý pokračovat v „nastoupeném kurzu“, jenže šokováni budou nepochybně všichni jeho spolustraníci, kteří se po příštích sněmovních volbách nehodlají odebrat do politického důchodu. ČSSD přitom utrpí drtivé ztráty i v senátních volbách.
Je tedy možné, že současná vládní koalice rozpadne ještě před volbami.

Dalším potenciálním hřebíčkem do rakve Babišova politického projektu je skutečnost, že si pravicová opozice ověřila, že se jí vyplatí volební spolupráce. Babiš zatím do značné míry uspěl, protože rozdrobená opozice mu nebyla protivníkem. To se teď může změnit nejen proto, že opoziční strany budou mít důvod vyjednávat o předvolebních koalicích, ale i proto že se spolu v krajských radách naučí spolupracovat, zatímco ANO bude ve většině z nich jen v opozici.

Výsledek krajských voleb je tedy začátkem vývoje, který je pro Babiše značně nepříznivý. Epidemie koronaviru, za kterou kvůli svému laxnímu až chaotickému přístupu v létě nese odpovědnost, se bude zhoršovat. Na konci října skončí též mnohé formy vládní podpory pro lidi a firmy postižené jarními vládními opatřeními a prst postižených bude mířit na vládu.

Z Evropské komise zní, že už jsou v podstatě skoro hotovy konečné verze auditů o Babišově střetu zájmů, na jejichž základě bude muset Česká republika nejspíš vracet stamilióny. Státní zástupci též slíbili do konce roku dokončit vyšetřování kauzy Čapí hnízdo.

Na Andreje Babiše prostě čekají těžké časy. Krajské volby, které se snažil v poněkud „nervním“ vystoupení během tiskové konference po skončení krajských voleb prodat jako „vítězství“, jsou jen jejich začátkem.

01. 10.

Prezidentská debata v USA má jen poražené

Jiří Pehe Přečteno 1939 krát

Dlouho očekávaná debata prezidentských kandidátů ve Spojených státech nepřinesla téměř nic nového. Jak republikánský kandidát, stávající prezident Donald Trump, tak kandidát demokratů, bývalý viceprezident Joe Biden, neřekli nic, co by americká či světová veřejnost od nich už neslyšela. Obsahově tedy debata zůstala jen u pokusů formulovat před televizním publikem již známá stanoviska obou kandidátů.

Mluvíme-li o pouhých pokusech zformulovat stanoviska, je tomu tak proto, že způsob, jakým byla debata vedena, v podstatě neumožnil delší, koherentní prezentaci. Trump vsadil na přerušování svého oponenta, skákání do řeči, a když už ho nechal mluvit, mohli jsme sledovat jeho nejrůznější výsměšné grimasy. Biden se snažil, tak jak byl zřejmě instruován svým poradním týmem, nenechat se vyprovokovat.

Těžiště debaty tedy nespočívalo tolik v obsahu jako spíše ve formě. V té byl Biden se svým projevem mnohem více prezidentský než debatní pravidla porušující Trump. Otázkou ovšem je, do jaké míry může relativně klidné vystupování, doprovozené občasnou ironickou poznámkou na adresu Trumpa, Bidenovi pomoci u voličů. Skalní voliči Trumpa jistě svůj názor nezmění. V roce 2016 ho koneckonců volili nejen kvůli jeho názorům, ale i neochotě respektovat v debatách se soupeři základní pravidla slušnosti.

Důležitější bude, jak Trumpovo vystupování zapůsobilo na nerozhodnuté voliče. Ti ovšem budou na druhou misku vah nejspíš klást i občasné Bidenovovo přeříkávání a menší množství energie, než s jakou se prezentoval v debatě Trump.

Pokud jde o obsah debaty, americká média i Trumpovi oponenti začali hned po skončení debaty upozorňovat, že Trump se tváří v tvář přímé otázce moderátora odmítl distancovat od ozbrojených milic a zastánců nadvlády bílých. Snažil se jasnu odpověď zamlžit tvrzením, že hlavním nebezpečím v USA je radikální levice. Jeho neochota jasně odsoudit rasisticky laděné radikály může ještě více mobilizovat voliče z řad menšin, zejména afroamerické komunity.

Možná nejdůležitějším poselstvím debaty byla skutečnost, že Trump na jejím konci znovu mluvil o údajně obrovském falšování korespondenčních hlasů, které dle něj už začalo, a tvrdil, že výsledek voleb tak nemusí být jasný. Ignoroval poznámky Bidena i moderátora, že i jím jmenovaný ředitel FBI a někteří další vysocí představitelé jeho administrativy opakují, že v minulosti se nepodařilo prokázat, že korespondenční hlasování by bylo spojeno s podvody.

I po první debatě tak visí ve vzduchu možnost, na kterou upozorňují jak demokraté, tak někteří bývalí Trumpovi spolupracovníci, že si připravuje půdu pro to, aby výsledky voleb neuznal a USA uvrhl do povolební nejistoty, kterou nejen budou možná muset řešit soudy, ale která může též vyvolat vlnu násilí.

Debata se vyznačovala i několika nevyužitými možnostmi dostat protivníka do úzkých. Zatímco Trump opakovaně útočil na Bidenova syna Huntera s tím, že údajně vydělal peníze v Moskvě, Biden překvapivě nezvedl téma, které hýbe americkými médii i bezpečnostními složkami od doby, kdy před několika dny The New York Times zveřejnil informace, že Trump dluží více než 400 miliónů dolarů neznámým věřitelům. Oba kandidáti mají debatovat celkem třikrát, takže je možné, že si Biden toto výbušné téma nechává až debaty, které se budou konat blíže dni voleb.

Jisté je, že pokud se režisérům příští debaty nepodaří donutit s pomocí pevně stanovených pravidel Trumpa k tomu, aby dodržoval alespoň elementární pravidla slušné diskuze, veřejnost se téměř nic nového znovu nedozví. Trumpovou taktikou bylo debatu rozbít, a vyhnout se tak souvislým prezentacím, v nichž by oba kandidáti mohli prezentovat svoje vize. To se mu bohužel podařilo.

ČRo Plus, 30.9.2020

Archiv článků: říjen 2020