Sociální demokracie od voleb tápe. Ačkoliv Jiří Paroubek nabídnul straně v podobě své rezignace na post předsedy šanci, aby byl na jeho místo rychle zvolen někdo jiný, ČSSD toho nevyužila. Zvolila provizorní řešení v podobě sjezdu až na jaře příštího roku.

Tím se ovšem staly, chtě nechtě, jaksi provizorními, a tudíž neúdernými, i reakce ČSSD na programové záměry i personální kroky pravicové vládní koalice. I stínová vláda ČSSD je provizorní, neboť se dá předpokládat, že neobhájí-li úřadující předseda Bohuslav Sobotka svoji pozici na sjezdu, bude se měnit i složení stínové vlády.

ČSSD svým povolebním chováním odhaluje starý paradox českého sociáldemokratismu: strana je vnitřně natolik nedisciplinovaná, že jakmile odejde z jejího čela politik, jenž byl kritizován za své autoritářské sklony a aroganci, rychle se ukáže, že ČSSD v podstatě nemůže fungovat jako nerozhádaná strana, s víceméně jednotnými a srozumitelnými postoji, pokud nemá v čele někoho, jako je Paroubek nebo Miloš Zeman.

Otázka tedy zní: škodí ČSSD více předseda, který popuzuje značnou část veřejnosti svým „papalášským“ politickým chováním, ale stranu drží na uzdě, nebo předseda, který skóruje v žebříčcích popularity, ale strana pod jeho vedením vypadá jako rozhádaná pavlač?

Dilema je to proto, že ČSSD se zjevně nedaří (a možná ani nemůže podařit) najít politika, který by měl takovou autoritu uvnitř strany, aby ji udržel jednotnou, a zároveň by byl přijatelný jak pro širší veřejnost, tak pro média, tak pro ostatní politické strany.

Není to dobré vysvědčení o politické vyspělosti, ale v ČSSD je prostě velké množství členů a funkcionářů , kteří jsou schopni v čele strany respektovat pouze politiky bez skrupulí. Tedy politiky, kteří jsou připraveni se s opozicí ve straně nekompromisně vypořádat, když přesáhne určité meze. Navíc se zdá, že vnitrostranická vláda silné ruky konvenuje tradičnímu sociálně demokratickému voličstvu u nás.

Paradoxně též nalézá odezvu v médiích. Ta jsou u nás většinové pravicová (nyní navíc zaneprázdněná malováním zářivé fasády pro vládu „rozpočtové odpovědnosti“), takže levicovým názorům věnují patřičnou pozornost jenom v případě, když je mohou cupovat. A protože jsou přesvědčena o svých neo-liberálních „pravdách“, levicové názory jim často stojí za pozornost jen v případě, když to mohou spojit s útoky na lídra ČSSD--zejména takového, který by mohl představovat nebezpečí pro vládu pravice. Sociální demokracii se tak paradoxně dostává pozornosti ve většině médií jen tehdy, když má v čele někoho, kdo tuto část médií irituje a vzbuzuje v ní obavy.

I proto jsme dva měsíce po odchodu Paroubka svědky toho, že často smysluplná varování na adresu vládní koalice z úst Sobotky a jeho stínového kabinetu ve valné části médií nikoho nezajímají, ale zato je propírán každý výrok Paroubka.

Je to jistě hořká pilulka pro ty, kdo by si přáli lepší politickou kulturu u nás, ale možná si ČSSD, pokud bude chtít uspět, bude muset do svého čela opět postavit někoho jako byl Paroubek nebo Zeman, popřípadě budou muset současní kandidáti na předsedu Sobotka či Michal Hašek výrazně přitvrdit.

Právo, 24.7.2010