Lze zachránit občanské demokraty?
Z Občanské demokratické strany se v poslední době ozývají hlasy, že některá protikorupční opatření, jako je přijetí zákona, který by omezil používání tzv. anonymních akcií, jsou v podstatě jen populistická gesta. Aby se upadající strana obrodila, je prý zapotřebí vrátit se ke kořenům a dělat skutečnou pravicovou politiku.
Například europoslanec za ODS Ivo Strejček prohlásil, že anonymnost či neanonymnost akcií je bláhový a pošetilý spor. ODS prý musí především snižovat daně, redukovat dotace a deregulovat všude, kde je to možné. Podobně argumentuje další významný politik ODS Boris Štastný, který hájí anonymní akcie jako projev úcty k soukromému majetku. ODS se prý musí vrátit k hodnotám, z nichž ještě za předsednictví Václava Klause vyrostla.
Tito a další podobně argumentující občanští demokrati si evidentně neuvědomují, že jejich řeči o pravicových hodnotách a skutečné pravicové politice, která by ODS rehabilitovala v očích voličů, jim nebude nikdo věřit přinejmenším do té doby, než přesvědčí veřejnost, že jsou ochotni hrát podle srozumitelných a transparentních pravidel.
Je podivuhodné, že významní politici ve straně, která se ideologicky považuje za jakýsi hybrid mezi liberalismem a konzervatizmem, nechápou, že naprostým základem obou velkých politických filozofií—liberalismu a konzervatizmu—je úcta k pravidlům hry, která jsou nadosobní, srozumitelná a transparentní. Jinými slovy, ať už je stát malý nebo velký, svoboda jednotlivce, kterou pravice vzývá, je jen chiméra, pokud se neuskutečňuje v rámci jasných, vymahatelných pravidel hry.
Když tedy někteří vyznaní občanští demokraté odbývají pokusy o zprůhlednění a upevnění pravidel hry, platných pro všechny s tím, že takové kroky jsou jen populistická gesta, podřezávají si pod sebou rádoby pravicovou větev, na níž sedí. Jestliže jsou pro ně pevná pravidla hry druhotná, proč by měl brát někdo příliš vážně jejich řeči o nižších daních nebo deregulaci?
A co vlastně přesně znamenají v myšlenkovém světě takových politiků ony bájné „kořeny“, k nimž se prý má ODS vrátit? Anebo jinak: jak by bylo možné se vracet k jakýmsi ideovým kořenům, je-li strana prolezlá nejrůznějšími kmotry a svázaná s netransparentními zájmy, přičemž dokonce i křehké pokusy nastolit větší transparentnost odsuzují titíž politici, kteří volají po návratu k ideovým kořenům, jako zbytečný populismus?
Zdá se, že ODS je opravdu v pasti. Ideologičtější vrstva významných straníků by možná opravdu chtěla dělat tzv. pravicovou politiku, jenže takovou politiku nemůže veřejnosti věrohodně prodat v situaci, kdy je strana neprůhledná, a každé její, i sebelepší gesto je vnímáno jen jako další trik různých zákulisních hráčů.
Problém má ODS bohužel i s oněmi bájnými „kořeny“. Byla totiž od počátku vytvořena mnohem více než jako ryzí liberálně-konzervativní strana, které známe ze Západu, jako výtah k moci a nástroj k privatizaci hospodářství. V tomto procesu se bohužel pracovalo s heslem „účel světí prostředky“, takže vláda zákona byla až na druhém místě za ekonomickými zájmy.
Strana, která předsedala privatizaci tak byla do značné míry sama zprivatizována. A to bohužel do rukou skupin a jedinců, jejichž profil byl často jen zrcadlem netransparentnosti privatizačního procesu samotného.
Je sice pravda, že na úplném začátku existence ODS se mluvilo, i v teoretické rovině, o idejích a hodnotách, a mnozí její ideologové se oháněli Fridrichem von Hayekem nebo Miltonem Friedmanem. Jenže je většina z nich nikdy skutečně nečetla. Anebo četla, ale domnívala se, že důraz teoretiků liberalismu a konzervatizmu na pravidla hry je v české postkomunistické praxi nepoužitelný.
Možná se tedy ODS nemá ani k čemu vracet. Aby se zachránila, musela by nejspíš začít skoro od začátku. Jenže aby mohla začít od začátku, potřebovala by zároveň začít od konce. Tedy zbavit se nejrůznějších struktur, které se při slovech, jako jsou pravidla, nebo dokonce ideové kořeny, jen pobaveně usmívají.
Jinými slovy, ODS možná může pomoct už jen nefalšovaná vnitrostranická revoluce. Lze se domnívat, že strana s tak nevalnou pověstí na centrální úrovni, má v krajích a obcích ještě stále lidi, kteří to s pravicovou politikou myslí tak, jak to kdysi mysleli teoretici liberalismu a konzervatizmu, a kteří nejsou ještě beznadějně zapleteni s v nejrůznějšími neprůhlednými ekonomickými zájmy.
Pokud tito lidé stranu nepřevezmou, zdají se veškeré snahy o její obrodu skoro nemožné. ODS totiž nemá na centrální úrovni personálně už odkud brát. Dokonce i tradičním voličům ODS se při pohledu na mnohé dnešní stranické předáky a jejich argumentaci i činy dělá mdlo. Koneckonců poslední průzkumy veřejného mínění, podle nichž ODS klesla za TOP 09, to potvrzují.
ČRo 6, 21.2.2013
Například europoslanec za ODS Ivo Strejček prohlásil, že anonymnost či neanonymnost akcií je bláhový a pošetilý spor. ODS prý musí především snižovat daně, redukovat dotace a deregulovat všude, kde je to možné. Podobně argumentuje další významný politik ODS Boris Štastný, který hájí anonymní akcie jako projev úcty k soukromému majetku. ODS se prý musí vrátit k hodnotám, z nichž ještě za předsednictví Václava Klause vyrostla.
Tito a další podobně argumentující občanští demokrati si evidentně neuvědomují, že jejich řeči o pravicových hodnotách a skutečné pravicové politice, která by ODS rehabilitovala v očích voličů, jim nebude nikdo věřit přinejmenším do té doby, než přesvědčí veřejnost, že jsou ochotni hrát podle srozumitelných a transparentních pravidel.
Je podivuhodné, že významní politici ve straně, která se ideologicky považuje za jakýsi hybrid mezi liberalismem a konzervatizmem, nechápou, že naprostým základem obou velkých politických filozofií—liberalismu a konzervatizmu—je úcta k pravidlům hry, která jsou nadosobní, srozumitelná a transparentní. Jinými slovy, ať už je stát malý nebo velký, svoboda jednotlivce, kterou pravice vzývá, je jen chiméra, pokud se neuskutečňuje v rámci jasných, vymahatelných pravidel hry.
Když tedy někteří vyznaní občanští demokraté odbývají pokusy o zprůhlednění a upevnění pravidel hry, platných pro všechny s tím, že takové kroky jsou jen populistická gesta, podřezávají si pod sebou rádoby pravicovou větev, na níž sedí. Jestliže jsou pro ně pevná pravidla hry druhotná, proč by měl brát někdo příliš vážně jejich řeči o nižších daních nebo deregulaci?
A co vlastně přesně znamenají v myšlenkovém světě takových politiků ony bájné „kořeny“, k nimž se prý má ODS vrátit? Anebo jinak: jak by bylo možné se vracet k jakýmsi ideovým kořenům, je-li strana prolezlá nejrůznějšími kmotry a svázaná s netransparentními zájmy, přičemž dokonce i křehké pokusy nastolit větší transparentnost odsuzují titíž politici, kteří volají po návratu k ideovým kořenům, jako zbytečný populismus?
Zdá se, že ODS je opravdu v pasti. Ideologičtější vrstva významných straníků by možná opravdu chtěla dělat tzv. pravicovou politiku, jenže takovou politiku nemůže veřejnosti věrohodně prodat v situaci, kdy je strana neprůhledná, a každé její, i sebelepší gesto je vnímáno jen jako další trik různých zákulisních hráčů.
Problém má ODS bohužel i s oněmi bájnými „kořeny“. Byla totiž od počátku vytvořena mnohem více než jako ryzí liberálně-konzervativní strana, které známe ze Západu, jako výtah k moci a nástroj k privatizaci hospodářství. V tomto procesu se bohužel pracovalo s heslem „účel světí prostředky“, takže vláda zákona byla až na druhém místě za ekonomickými zájmy.
Strana, která předsedala privatizaci tak byla do značné míry sama zprivatizována. A to bohužel do rukou skupin a jedinců, jejichž profil byl často jen zrcadlem netransparentnosti privatizačního procesu samotného.
Je sice pravda, že na úplném začátku existence ODS se mluvilo, i v teoretické rovině, o idejích a hodnotách, a mnozí její ideologové se oháněli Fridrichem von Hayekem nebo Miltonem Friedmanem. Jenže je většina z nich nikdy skutečně nečetla. Anebo četla, ale domnívala se, že důraz teoretiků liberalismu a konzervatizmu na pravidla hry je v české postkomunistické praxi nepoužitelný.
Možná se tedy ODS nemá ani k čemu vracet. Aby se zachránila, musela by nejspíš začít skoro od začátku. Jenže aby mohla začít od začátku, potřebovala by zároveň začít od konce. Tedy zbavit se nejrůznějších struktur, které se při slovech, jako jsou pravidla, nebo dokonce ideové kořeny, jen pobaveně usmívají.
Jinými slovy, ODS možná může pomoct už jen nefalšovaná vnitrostranická revoluce. Lze se domnívat, že strana s tak nevalnou pověstí na centrální úrovni, má v krajích a obcích ještě stále lidi, kteří to s pravicovou politikou myslí tak, jak to kdysi mysleli teoretici liberalismu a konzervatizmu, a kteří nejsou ještě beznadějně zapleteni s v nejrůznějšími neprůhlednými ekonomickými zájmy.
Pokud tito lidé stranu nepřevezmou, zdají se veškeré snahy o její obrodu skoro nemožné. ODS totiž nemá na centrální úrovni personálně už odkud brát. Dokonce i tradičním voličům ODS se při pohledu na mnohé dnešní stranické předáky a jejich argumentaci i činy dělá mdlo. Koneckonců poslední průzkumy veřejného mínění, podle nichž ODS klesla za TOP 09, to potvrzují.
ČRo 6, 21.2.2013