Miloš Zeman by se měl ve své prezidentské roli naučit, jak se diplomaticky vyjadřovat na adresu citlivých politických a historických témat.

Při návštěvě Rakouska se mu to příliš nepodařilo, když znovu zopakoval svůj dosti radikální názor z roku 2002, že se sudetští Němci dopustili velezrady, a jejich vyhnání po válce tedy bylo jen mírným trestem.

„Když jste občan země a kolaborujete se zemí, která vaší zemi okupuje, pak je vysídlení mírnější než například trest smrti,“ prohlásil Zeman. Podle něj devadesát procent sudetských Němců volilo Konráda Henleina, vůdce nacistické strany v Československu. I proto si prý váží těch deseti procent, kteří byli proti Hitlerovi. Dodal, že dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše neobsahují princip kolektivní viny.

Než prezident České republiky veřejně, během zahraniční návštěvy, vypustí z úst tak radikální prohlášení, možná by se přeci jen měl spolu se svými poradci zamyslet nad tím, zda se takové černobílé silácké řeči hodí na mezinárodní scénu. Zemanova slova totiž lze zpochybnit hned na několika rovinách, aniž by kdo chtěl relativizovat nepochybné selhání řady sudetských Němců před začátkem 2. světové války.

Tak především, odkud český prezident ví, že oněch devadesát procent sudetských Němců, kteří volili Henleina, se dopustilo velezrady skrze aktivní kolaboraci s hitlerovskými okupanty? Motivy sudetských Němců se při podpoře Henleina jistě lišily, a museli bychom pečlivě zkoumat, kolik z nich bylo skutečně pro Hitlera, kolik si přálo jen autonomii nebo odtržení Sudet a kolik se aktivně podílelo na zničení pomnichovského Československa.

Není také jasné, kolik sudetských Němců volilo Henleina pro jeho nacistické názory a kolik proto, že byl představitelem jejich národnostních požadavků v rámci Československa. To už se nikdy nedozvíme právě proto, že sudetští Němci byli odsunuti na principu kolektivní viny. Možná kdyby byli souzeni tak, jak by to v demokratickém právním státě mělo být, tedy na základě individuálních příběhů a provinění, dočkali by se mnozí sice po právu i trestu smrti, jak naznačuje Zeman, ale mnozí by také asi byli schopni obvinění z aktivní kolaborace, a tudíž velezrady, vyvrátit. A určitě by jich bylo mnohem víc než oněch deset procent, kterých si údajně váží český prezident.

Zeman v rozhovoru pro rakouskou tiskovou agenturu APA též prohlásil, že ve vězení měli skončit i ti, kdo kolaborovali se sovětskými okupanty po roce 1968 v Československu. Právě tato jeho slova dobře odhalují slabiny jeho argumentace vůči sudetským Němcům. Jistě totiž nepředpokládá, že by do vězení měli jít nebo ze země, třeba do Ruska, by měli být vyhnáni například všichni komunisté, protože KSČ nakonec sovětskou okupaci přijala. Znamená to, že všichni členové KSČ byli kolaboranti, vlastně vlastizrádci?

Trefně to vystihl na svém blogu známý moderátor a komentátor společenského dění Jan Kraus, když napsal, že bychom mohli podle této úvahy přátelsky vyhnat všechny komunisty ze země, místo abychom je popravovali. Koneckonců spolupracovali a pomáhali nepřátelské mocnosti. Ti, co byli v KSČ jen krátce, jako například Miloš Zeman, by dostali pouze zdvořilostní, kamarádský výprask.

Chce se dodat, že před tím, než se hlava našeho státu pustí do tak radikálních prohlášení, možná by neškodilo zamést si před vlastním prahem. Anebo se zamyslet, zda paušální odsouzení sudetských Němců nestojí v jistém protikladu například k Zemanovým pohledům na krizi v bývalé Jugoslávii, například jeho dosti benevolentním pohledům na činy srbské menšiny v Bosně a Hercegovině.

ČRo Plus, 24.4.2013