Končící předvolební klání nabízí celou řadu nebývalých paradoxů a překvapení. Začít lze kupříkladu tím, že téměř zmizel antikomunismus jako volební téma pravice a reálnou šanci stát se hlavní postavou pravice má bývalý komunista, nyní miliardář, v čele populistického hnutí ANO.

Údajně nejryzejší pravicový subjekt, Hlavu vzhůru, pro změnu vede bývalá funkcionářka Socialistického svazu mládeže a kandidátka za KSČM ve volbách v roce 2008 Jana Bobošíková. Tutéž stranu podporuje bývalý guru české pravice exprezident Václav Klaus.

Ani Klaus, ani jeho nástupce Miloš Zeman zřejmě zatím nepochopili další paradox české politiky: lidé sice podporují tu či onu osobnost jako prezidenta, ale vůbec to neznamená, že podporují strany, které podporuje prezident.

Kdysi se o tom přesvědčil Václav Havel, nyní se přesvědčuje Zeman. Jeho strana může skončit v lepším případě těsně nad hranicí potřebnou pro vstup do Sněmovny, v horším naprostým fiaskem. Paradoxem v této souvislosti je, že ačkoliv je prezident coby faktický lídr vlastní strany zjevně neúspěšný, údajně suverénní sociální demokracie na něj sází.

Dokonce i předseda Bohuslav Sobotka zní v posledních vyjádřeních jako učiněný „zemanovec“. S prezidentem prý bude jeho strana v případě vítězství úzce spolupracovat. Těžko říct, co tím Sobotka sleduje, protože čím víc se jeho strana přimyká k prezidentovi, tím víc, zdá se, ztrácí v předvolebních průzkumech. Jisté je, že tím před volbami definitivně odpudí liberálně-levicové voliče a nové nezíská.

Vděku od Zemana a jeho stoupenců se Sobotka přitom nedočká. Chuť svých odpůrců „zaříznout ho“ už nijak nezmenší, ačkoliv ho v příští prezidentské straně ještě nějakou dobu možná budou používat jako premiérského maskota.

Hezké paradoxy nabízí i občanští demokraté. Tak, jak se jejich preference blíží hranici volitelnosti, přihazují nové programové atrakce, za které by se nemusela stydět žádná levicová strana. Strana dříve „nulově tolerantní“ k „socanům“ by prý nyní nepohrdla koalicí s nimi.

Paradoxní je po zkušenostech s Věcmi veřejnými i nepoučitelnost značné části voličstva. Všeobecná naštvanost na politické strany žene vzhůru v průzkumech antipolitická hnutí, která, dostanou-li se do vlády či PS, budou naštvanost jen dále prohlubovat.

Sečteme-li preference ANO, Úsvitu, Hlavu vzhůru, „odbornické“ SPOZ, a KSČM (která je sice stranou se vším všudy, ale nesystémovu), téměř polovina voličů hodlá hlasovat proti zavedeným demokratickým stranám!

Úplně největším paradoxem letošních voleb tak nakonec může být, že jedinou možností na sestavení stabilní vlády, sestávající ze skutečných stran, může být „evropská“ koalice ČSSD a TOP 09, tvrzená lidovci. Může se totiž stát, že ČSSD nebude schopná dát dohromady většinu s KSČM, jejíž „tichou“ podporu by si navíc mohla dovolit jen za předpokladu, že bude v takovém aranžmá výrazně silnější stranou než KSČM, čímž by se otupil vyděračský potenciál komunistů.

Jak už ale víme, prezident Zeman odmítá jmenovat koalici ČSSD a TOP 09, navíc obě strany se do koalice nehrnou, nehledě na to, že by naštvala i mnoho ještě nenaštvaných voličů. Máme se na co těšit.

Právo, 22.10.2013