Mnozí neoliberálně orientovaní komentátoři a ekonomičtí analytici po vzniku vlády Petra Nečase podporovali politiku škrtů. Navázali na předvolební kampaň pravicových stran, která strašila tzv. „řeckým scénářem“. V něm se Česká republika měla, podobně jako Řecko, brzy octnout na pokraji státního bankrotu, pokud nezačne okamžitě šetřit.

„Škrtformy“ Nečasovy vlády podvázaly investice a spotřebu, což vedlo k zadušení možného ekonomického růstu a následné recesi. Navzdory deklarovanému boji s korupcí ovšem nadále odtékaly desítky miliard do kapes „podnikatelů“ parazitujících na státních zakázkách. Vládní „reformy“ zároveň štědře nadělovaly tu soukromým penzijním fondům, tu církvím, a ministři nešetřili ani na tučných odměnách pro prý těžce pracující poradce. Státní zadlužení se během tříletého působení vlády enormně zvýšilo.

Je proto podivuhodné sledovat, jak mnozí z komentátorů oslavujících před třemi lety politiku vlády, která následně totálně zkrachovala, dnes kritizují koaliční dohodu rodící se vlády. Koaliční program prý slibuje věci, na které vláda nebude zaručeně mít.

Pokoušet se získat pro státní rozpočet víc peněz ucpáním děr, kterými zbytečně odtékají peníze, nebo lepším výběrem daní, je prý naivní. Dokonce si můžeme přečíst ironické stati o tom, jak se sociální demokracie zpronevěřuje své levicovosti, když nedokázala prosadit okamžité zvýšení daní.

Posuzování programu příští vlády se tak opět ocitá v zajetí ekonomizujícího pohledu na svět, z něhož kdysi vycházelo i strašení „řeckou cestou“. Ta ovšem ve skutečnosti byla především politickým problémem.

Drancování řecké stání kasy úzce souviselo s politickou kulturou totální řevnivosti mezi politickými stranami, v jejímž stínu se ve velkém neplatily daně , bujela korupce a kvetla předražená státní správa, ovládaná politiky.

Nečasova vláda, která tak obětavě zemi chránila od ekonomické katastrofy podobné té řecké, v politické rovině udělala z České republiky učiněné „Řecko“ z dob, které vedly téměř ke státnímu bankrotu.

Zatímco se teprve ukáže, zda nová koaliční vláda bude skutečně schopná najít peníze na své různé sliby, od „řecké cesty“ se významně odchýlila už tím, jak si zatím počínala v jednáních o programu. Tedy nekonfrontačně, bez velkých ideologických výkřiků. Kompromis přestal být špinavým slovem.

Zásadní otázkou pro Českou republiku totiž není, zda (ne)vzrostou ty či ony daně, bude se tam či jinde šetřit, nebo zda poněkud vzroste rozpočtový deficit. Zásadní otázkou je, zda se podaří nepokračovat v politice , kterou někteří politologové označují jako středomořský model. Tedy v politice,v níž vládne konfrontace, skandály, zpolitizovaná státní správa a nekompetentnost vládnutí.

Jde především o to, zda se podaří vytvořit politické prostředí, které je založeno spíše na dělnosti a kompromisech okolo politického středu, tak jak to vidíme kupříkladu v sousedním Německu. Nemá smysl si ale samozřejmě dělat velké iluze. Česká politika se může kdykoliv opět vydat plnou parou na „řeckou cestu“.

Dosavadní programová jednání rodící se koalice byla dělným a slušným kompromisem navzdory sýčkování komentátorské pravice, takže dávala přece jen jakousi naději, že se s příští vládou vymaníme z onoho druhu politického marasmu, který na jihu Evropy nakonec přispěl i k vážným ekonomickým problémům. Zbytečné hádky o rozdělení křesel ve vládě nás naopak „řecké“ cestě zase přiblížily.

Nejzásadnějším krokem na cestě „pryč od Řecka“ nejsou tupé škrty a experimenty na občanech, jak je předvedla Nečasova vláda, ale vytvoření fungujícího státu. A ten se v konfrontačním prostředí, v němž se každá strana řídí heslem, „urvi si,c o můžeš“, vytvořit nepodaří.

Právo, 19.12.2013