Evropský parlament schválil velkou většinou novou evropskou směrnici o kontrole prodeje a držení jistých typů zbraní a v České republice se roztrhl pytel s odsudky všeho druhu. Je samozřejmě přirozené, když na to či ono opatření Bruselu existují různé názory. Je ale podivné, když při tak velké podpoře napříč Evropskou unií, jakou má nová směrnice, jedna menší evropská země reaguje nejen tak, jako by měla patent na pravdu, ale navíc oznamuje, že najde způsoby, jak nové opatření obejít.

O skutečných motivech téměř jednotného odporu mnohých českých politiků vůči nové směrnici můžeme jen spekulovat. Argumenty, že Česká republika má už teď vynikající zákon o kontrole zbraní, nebo že zákaz prodeje některých typů zbraní a zásobníků, popřípadě povinnost registrovat nově některé vyřazené zbraně, přinese zbytečná omezení pro poměrně početnou komunitu legálních držitelů zbraní u nás, lze pochopit.

Kdo zná českou politiku ale ví, že politici se napříč politickým spektrem sjednotí tak ukázkově, jako se to děje v odporu vůči nové směrnici, tak zřídka, že když se tak stane, je to téměř a priori podezřelé. Už proto že manifestovaná jednota je v ostrém kontrastu se skutečností, že žádný český politik nebyl zatím schopen jasně vysvětlit, v čem je Česká republika v rámci Evropské unie v tomto ohledu tak specifická, že právě pro ní má být nová směrnice nepřijatelná.

Skeptik by mohl naopak argumentovat, že jedním ze specifik Česka je jeho velmi silná myslivecká a zbrojařská lobby, a že leckterému politikovi tudíž možná jde mnohem více o přízeň těchto uskupení, než o obecné zájmy, které tak vzletně a občas poněkud absurdně hájí.

Příkladem může být, když čeští politici vysvětlují, že když občané nebudou mít přístup k legálnímu držení určitých typů zbraní, prý to oslabí naši schopnost bránit se teroristům. Podle některých českých politiků směrnice prý dokonce sníží celkovou obranyschopnost země.

Ponecháme-li stranou, že neexistují žádné příklady v naší historii, kdy přítomnost legálně držených zbraní mezi lidem zvýšila obranyschopnost země, měli bychom právo očekávat, že alespoň svoje ostatní argumenty, mají politici podloženy nějakými tvrdými fakty. Kupříkladu výčtem teroristických útoků, které byly zastaveny či zmařeny prostými občany držícími legálně zbraně. Politici takové příklady nenabízejí možná i proto, že de facto neexistují.

Nejvíce problematickým aspektem české kampaně proti nové směrnici jsou ale postoje zpochybňující pravidla hry v Evropské unii. Česká republika je jejím členem dobrovolně a i ona pomohla schválit pravidla, podle kterých se v Unii rozhoduje. Když nová směrnice byla schválena Evropským parlamentem drtivou většinou, nebylo by na místě jednoduše uznat politickou porážku úplně stejně, jako ji musí uznat domácí politická opozice, když ji přehlasuje v nějakém případě většina?

Je samozřejmě legitimní, když chtějí čeští politici nechat směrnici posoudit Evropským soudním dvorem, ale když dopředu vyhlašují, že budou hledat nejrůznější způsoby, jak ji obejít, je to na pováženou. Nápady jako je zakotvení práva použít zbraně proti teroristům do ústavy, vytváření domobrany či branných spolků v podstatě jen proto, aby se Česká republika nemusela řídit tím, na čem se shodla většinově Evropská unie, jsou pro naše partnery v Evropské unii bohužel především jen dalším dokladem toho, že solidárním a pravidla respektujícím členem Unie jsme, jen když nám to přináší výhody.

V Evropské unii se mluví stále více o tom, že ji bude třeba rozdělit na země, které se chtějí integrovat a ty, které to nechtějí nebo neumějí. Veřejná prohlášení českých politiků na téma, jak obejít demokraticky schválenou směrnici o kontrole zbraní, jen posilují jíž existující názory na západě Evropské unie, že rozšíření Unie směrem na východ byla chyba, a že Česko a další země Visegrádu je třeba odsunout na druhou kolej.

ČRo Plus, 15.3.2017