Česká republika má premiéra, který s bohorovným klidem podepisuje mezinárodní dohody strategického významu, pro které nemá doma zajištěnou podporu. Minulý rok Mirek Topolánek za Českou republiku vyjednával o Lisabonské smlouvě, aby ji pak ve jménu své země stvrdil vlastním podpisem. Minulý týden podepsal Topolánek smlouvu s USA o umístění amerického protiraketového radaru na českém území.

Argument o zajištěné domácí podpoře by samozřejmě platil jen zčásti, kdyby se podobné smlouvy u nás schvalovaly v referendech, neboť ta jsou vždy do jisté míry loterií. Ačkoliv i v takovém případě by se dalo předpokládat, že bude premiér před referendem neúnavně lobovat za obě smlouvy, které podepsal.

Jenže zmíněné smlouvy má ratifikovat parlament, přičemž se ukazuje, že premiér má problémy jak s opozicí, tak s vlastní stranou. Lisabonskou smlouvu by mu sice ráda pomohla schválit sociálnědemokratická opozice, ale hned poté, co ji premiér podepsal, se ukázalo, že problémy s ní mají především jeho občanští demokraté. Topolánek ani příliš neodporoval, když smlouvu, o jejíž „nezávadnosti“ pro český ústavní systém by měl být coby její signatář přesvědčen, poslali jeho straničtí kolegové k Ústavnímu soudu. Když pak smlouva neprošla referendem v Irsku, jel Topolánek na summit Evropské unie s tím, že by si na ratifikaci smlouvy nevsadil. Na konci summitu už státnicky prohlásil, že by si vsadil sto korun.

V případě smlouvy o radaru má premiér pro změnu zajištěnou podporu vlastní strany, ale smlouvu odmítá celá opozice i několik vládních poslanců. Pokud nakonec někdo z opozice či rebelujících vládních poslanců nezmění názor, smlouva neprojde v Poslanecké sněmovně.

Pointa příběhu o impotenci premiéra na poli mezinárodní politiky je typicky česká: udělejme malý, i když z logického hlediska nesmyslný kšeftík. Pro Lisabonskou smlouvu by snad prý bylo možné v ODS najít hlasy, kdyby ČSSD pomohla schválit smlouvu o radaru.

Poslouchejme dobře: premiér a jeho strana nám říkají, že smlouvu, za níž premiér a předseda ODS ručí svým podpisem, a kterou by měla ze všech stran nejvíce prosazovat právě ODS, a možná jí dokonce spojit s další existencí vlády, dá ODS jako „dárek“ ČSSD, když se ČSSD vzdá opozice vůči smlouvě, kterou premiér vyjednal bez ohledu na názory opozice a veřejné mínění. Ponaučení ke jasné: všechny státy a organizace, které chtějí se současnou vládou ČR podepisovat mezinárodní smlouvy, by si měly dát velký pozor.

Vyšlo v Právu, 17.7.2008