Předseda opoziční sociální demokracie Jiří Paroubek popsal obměnu vlády, ohlášenou premiérem Mirkem Topolánkem na konci minulého roku a váhavě uskutečněnou na začátku roku tohoto, docela trefně jako „kabaret“. Cílem tohoto politického představení sice bylo nalít skomírající vládě novou krev do žil a změnit její obraz ve veřejnosti, jenže premiér ignoroval skutečnost, že i jakkoliv malá transfúze se musí provést rychle a profesionálně, pokud pacient nemá mít vážné potíže, či dokonce zemřít.

Špatné načasování

Premiér změnil rekonstrukci vlády v těžko řešitelný rébus, když zaspal okamžik, v němž se dala nejlépe provést. To bylo hned po skončení sjezdu občanských demokratů na začátku prosince minulého roku, kdy byl Topolánek znovu zvolen do čela ODS. Tím byl, alespoň v jeho vlastní straně, znovu potvrzen i jeho premiérský post. Navíc to bylo v době, kdy měla veřejnost ještě v živé paměti drtivou porážku vládních stran v krajských a senátních volbách—a tedy i důvod pro obměnu vlády.

Ačkoliv v té době zbývalo už jen několik týdnů do začátku českého předsednictví Evropské unie, Topolánek ještě pořád mohl vcelku věrohodně argumentovat, že se noví ministři dokáží s pomocí svých úředníků včas zorientovat ve složité unijní problematice. S každým dalším dnem odkladu se stále zřetelněji vynořoval rozpor v premiérově argumentaci: na jedné straně prý nemají opozice a prezident destabilizovat jeho vládu, neboť politické přepřahání v době českého předsednictví by bylo neodpovědné, na straně druhé sám Topolánek odkládal přepřahání ve vlastním kabinetu až na dobu po začátku českého předsednictví.

Premiér ve vleku událostí

Když se toto téma na začátku ledna znovu vynořilo, byl premiér natolik pohlcen unijní problematikou, včetně snah řešit několik mezinárodních krizí, že, jak sám naznačil, by možná nejraději obměnu vlády vůbec neprováděl. Nebyl to úplně hloupý kalkul, protože je zřejmé, že vláda—obměněná nebo ne—už neprosadí žádné důležité reformy. Pozornost veřejnosti i politiků bude v příštích šesti měsících upřena převážně na Evropskou unii. Navíc bylo jasné, že jakákoliv obměna vlády, zejména taková, která se dotkne i ministrů za ODS, má potenciál vytvořit Topolánkovi nové nepřátele, kterých má premiér po sjezdu ODS ještě více než v minulosti.

Premiér zejména podcenil skutečnost, že obměna vlády se netýkala jen ODS, ale také menších koaličních stran. Zatímco ODS je strana natolik velká a stabilní, že by politicky přežila, i kdyby obměna vlády neměla žádný vliv na zlepšení voličských preferencí strany, zelení i lidovci jsou bez nějaké výraznější změny vládního obrazu ve veřejnosti ve vážném nebezpečí, že se neprobojují do příští Poslanecké sněmovny.

I když se nakonec ukázalo, že lidovecký předseda Jiří Čunek a jeho straničtí spojenci by se změnám ve vládě rádi vyhnuli, aby nedestabilizovali rozhádanou stranu, část lidovců viděla další odklady jako „ruskou ruletu“ s budoucností strany. Také zelení, kteří jsou na tom s preferencemi nejhůře z celé vládní koalice, změny tvrdě požadovali.

Možná kvůli dojmu, že se po začátku předsednictví neodváží vládu výrazně destabilizovat ani opozice, ani koaliční partneři, vyrazil Topolánek--poté, co se ke změnám ve vládě nakonec odhodlal--do překvapivého útoku proti Čunkovi, když žádal, aby za stranu lidovou odešel z vlády právě její předseda. Pokud budeme tento krok nazírat z úhlu toho, co může obrazu vlády skutečně pomoci, je jasné, že Topolánek mířil dobře. Skandály obklopený a z korupce podezřelý Čunek nemalou měrou k malé popularitě vlády přispíval. Topolánek svojí snahou ovšem vyprovokoval zásadní střet uvnitř strany lidové, mezi Čunkem a křídlem vedeným Miroslavem Kalouskem, když se Čunek pokusil změn ve vládě využít právě k odstranění Kalouska.

Obměna vlády se tak změnila ve skutečnou frašku, se všemi základními znaky tohoto dramatického žánru, protože Topolánek, jak se ukázalo, neměl situaci vůbec pod kontrolou, a dění u lidovců ohrožovalo vládu jako takovou. Změny ve vládě se neřešily, tak jak by bylo přirozené, za zavřenými dveřmi, ale v záři televizních kamer. Navíc se o nich rozhodovalo především na zasedáních dvou menších stran, nikoliv ve Strakově akademii nebo alespoň v grémiu nejsilnější vládní strany.

Předseda vlády byl tak několik dní zcela ve vleku událostí, dokonce chtěl od změn ve vládě zcela ustoupit. Nakonec je provedl až poté, co lidovci sami překvapivě rozhodli, že obětují svého předsedu.

Kdo a proč vládu opustil

Jména minstrů, kteří byli z vlády nakonec odvoláni, nejsou překvapující. Jak ministr zdravotnictví za ODS Tomáš Julínek, tak ministr dopravy za ODS Aleš Řebíček, se stali pro vládu i pro ODS politickou přítěží, i když každý z jiných důvodů. Julínek proto, že nedokázal veřejnosti prodat své zdravotnické reformy; zejména kvůli němu utrpěla ODS zdrcující porážku v krajských a senátních volbách. Řebíček proto, že je se kvůli svými neprůhledným vazbám na různé podnikatelské subjekty stal politickým sudem s třaskavinou.

Ministryně pro lidská práva za zelené Džamila Stehlíková se stala především obětí své nevýraznosti, neboť jednou z posledních nadějí zelených na politické zmrtvýchvstání je sázka na charismatické osobnosti. Největší výhrou—jak pro Topolánka, tak pro vládu, tak pro lidovce—byl ovšem odchod Jiřího Čunka, jehož neoblíbenost u veřejnosti vládu táhla v průzkumech dolů. Navíc byl Čunek, stejně jako Řebíček, politickým sudem se střelným prachem.

Skutečnost, že obměna vlády je jen symbolickým krokem, ilustruje dobře i proporcionalita v počtu odvolaných ministrů za jednotlivé strany. Kritériem evidentně vůbec nebyla úvaha, že by měli odejít skutečně nejhorší ministři bez ohledu na stranickou příslušnost, ale že musí odejít dva ministři reprezentující ODS , jeden reprezentující zelené, a jeden reprezentující lidovce.

Proč nové tváře nepomohou

Jména ministrů, kteří odvolané ministry nahradili, jsou zajímavá v několika ohledech. Především téměř vůbec žádnou roli nehrála odbornost nových ministrů, tedy jejich schopnost skutečně zlepšit práci daných ministerstev. Bývalý středočeský hejtman Petr Bendl nahradil Řebíčka evidentně pouze proto, že je to důležité pro posílení Topolánkových pozic v ODS. Bendl byl před kongresem ODS spojencem Toponákova vyzyvatele Pavla Béma, nyní bude Topolánkovi krýt záda.

Daniela Filipiová je naopak, jak se zdá, jakousi úlitbou těm, kdo kritizují ODS i vládu za malý počet žen ve vládě. Pokud jde o vlastní program, Filipiová zdůraznila, že nechce vůbec nic měnit na reformách prosazovaných Julínkem, bude prý jakýmsi Julínkem „s lidskou tváří“. To je ze strany ODS ovšem dost riskantní sázka na přesvědčení, že zdravotnické reformy jsou samy o sobě v pořádku a nebyly jen dobře vysvětleny.

Nahrazení Čunka na postu mistra pro místní rozvoj bývalým lidoveckým předsedou Cyrilem Svobodu by mohlo ministerstvu pomoci, protože Svoboda je přinejmenším lepším úředníkem a manažérem než Čunek. Pokud jde ale o poselství, jež se ukrývá v této změně pro samotné lidovce, straně příliš nepomůže. Svoboda se politicky zdiskreditoval téměř stejně jako Čunek nebo Kalousek, když na začátku roku vyzval spolustraníky, aby volili v prezidentské volbě Václava Klause výměnou za podporu ODS pro majetkové vyrovnání státu s církvemi. Nejenže zněla tato výzva zcela cynicky z úst známého kritika Klause, ale navíc celý obchod skončil pro lidovce krachem, když někteří poslanci za ODS—paradoxně oddaní Klausovi stoupenci--majetkové vyrovnání sabotovali.

Jmenování Michaela Kocába na post Stehlíkové se může stát pro zelené osudným. Kalkulace s populární tváří je zdánlivě logická. Jenže Kocáb v září minulého roku, kdy se stal za zelené senátorským kandidátem, spojil svůj osud jen s Bursíkovým křídlem ve straně. Dokonce prohlásil, že by nekandidoval, kdyby na stranickém sjezdu zvítězilo křídlo Bursíkovy protivnice Dany Kuchtové.

Jeho jmenování do ministerského křesla tedy sice posílí Bursíka ve straně, ale je otázkou, zda ještě více nerozladí voliče, kteří podporují křídlo ekologických aktivistů, vedených Kuchtovou a Matějem Stropnickým. Bez hlasů těchto voličů se zelení do příští Poslanecké sněmovny jen těžko dostanou.

Pět minut po dvanácté

Obecně lze říci, že pokus oživit vládu přišel příliš pozdě. Je to pokus resuscitovat pacienta, kterému už není pomoci. Už pouhá skutečnost, že si v podobě obměny vlády řeší vládní strany vlastní vnitřní problémy, a že veřejný zájem je opět až na druhém místě, mnoha voličům neunikne. Pokud se popularita vlády v příštích měsících zvýší, nebude to zásluhou personálních změn v kabinetu, ale spíše zásluhou českého předsednictví EU.

Vládní politici totiž budou mnohem méně mluvit o reformách, jejichž nepromyšlenost veřejnost iritovala v minulém roce, a budou se věnovat převážně „státnickým“ úkolům na evropském poli. Co ale může pomoci vládě, nemusí pomoci jednotlivým vládním stranám. Ty nejspíš čeká krutá porážka ve volbách do Evropského parlamentu.

Literární noviny, 19.1.2009