Česká republika už má v některých mezinárodních aliancích, jejichž je členem, pověst kverulanta. Brzy bude mít zřejmě i pověst „spojence“, na kterého je lépe nespoléhat. Důvodem je podivná potřeba českých politiků stavět své pochyby o účelnosti dalšího směřování organizací i aliancí, jejichž je Česko členem, nad přijaté spojenecké závazky. Oč jde?

Přinejmenším ve dvou konkrétních případech—Lisabonské smlouvy a české účasti na vojenské misi v Afghánistánu—dávají ti čeští politici, kteří se staví do role kritiků, naše přijaté závazky či dohody až na druhé místo za vlastní pochybnosti o účelnosti dané politiky.

Buďme konkrétní: Lisabonská smlouva je složitě dosažený kompromis 27 členských zemí Evropské unie, který pomohl vyjednat a který za naší zemi podepsal premiér a předseda občanských demokratů Mirek Topolánek. Země, které se na Lisabonské smlouvě dohodly, se také rozhodly, že smlouvu, tam kde to půjde, schválí parlamenty členských zemí, a že tak učiní v roce 2008, aby smlouva mohla vstoupit v platnost na začátku roku 2009.

Navzdory tomu, že Irsko smlouvu odmítlo referendu, všechny ostatní členské země, s výjimkou České republiky, dojednaný závazek splnily. Ať už někteří politici v těchto zemích se smlouvou jakkoliv nesouhlasili, závazek vlád těchto zemí byl jasný, a ve všech se rychle našla potřebná parlamentní většina pro schválení smlouvy.

Ne tak v České republice. V největší vládní straně, která by za Lisabonskou smlouvu měla teoreticky bojovat ze všech politických stran nejvíc, se okamžitě vyrojila celá řada „teoretiků“, v čele s prezidentem Václavem Klausem (který byl v době podpisu smlouvy ještě čestným předsedou ODS), kteří se jali české veřejnosti, a potažmo všem ostatním členským zemím Unie, dokazovat, jak je smlouva špatná a nedemokratická, jak ohrožuje národní suverenitu, či jak posiluje velké země na úkor malých.

Parlament samozřejmě není v žádné demokratické zemi jen razítkovačem vládních rozhodnutí; na druhou stranu se u standardní demokratické země předpokládá, že když její vláda přijme určité mezinárodní závazky, má vyjednanou potřebnou podporu s opozicí, o podpoře největší vládní strany pro vlastního premiéra nemluvě. V České republice to evidentně neplatí. Vládní závazek je pro mnohé politiky největší vládní strany jen kus papíru. Dokonce, jak to formuloval jeden z nich, premiérův podpis pod dokumentem je prý jen jakýmsi stvrzením o převzetí dokumentu—jako třeba u doporučeného dopisu.

Určitá podvratnost takového jednání je nasnadě. Spočívá v tom, že svoje námitky, včetně do široka rozevlátých úvah o suverenitě, národních zájmech, apod., měli politici vznést před přijetím zmíněného závazku. Po jeho přijetí, zejména pak v situaci, kdy je Česká republika jedinou zemí, jež o Lisabonské smlouvě ještě nehlasovala, se české remcání jeví nejen jako naprostá partnerská nespolehlivost, ale má i urážlivý nádech. Čeští politici totiž vlastně říkají zbytku Evropské unie, v níž přední politici (a to včetně Irska) Lisabonskou smlouvu podpořili, že nevěděli, co dělají, nebo že podvedli vlastní občany.

Podobně bizarní nádech má chování České republiky v případě české vojenské mise v Afghánistánu. I zde jsou dojednané závazky až na druhém místě, když předseda i další přední politici největší opoziční strany, jakož i někteří politici menších vládních stran, ospravedlňují své výhrady vůči misi hlubokomyslnými úvahami o smyslu vojenského tažení v Afghánistánu.

Na takové úvahy mají samozřejmě právo; podobné úvahy lze zaslechnout i na západ od nás. Problémem je, že mezinárodní jednotky ISAF jsou v Afghánistánu na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN a jejich fungování z větší míry zajišťuje NATO na základě kolektivního rozhodnutí svých členů.

Neměl by být tedy postup sociálních demokratů přesně opačný? Neměli by místo „filozofického“ zpochybňování nadějí na úspěch vojenského tažení coby argumentu pro ukončení nebo omezení české vojenské mise v Afghánistánu, ctít v první řadě spojenecké závazky? A pokud mají vážné pochyby o celkovém smyslu afghánské mise, neměli by je vznést nejprve v alianci, jejíž jsme součástí? Jinými slovy: neměli by zůstat spolehlivým spojencem až do doby, než se aliance kolektivně rozhodne—a to třeba i na základě českých argumentů--že daná mise nemá smysl?

Představme si pro větší názornost, jak by se asi Češi tvářili, kdyby je napadl stát, jež není členem NATO a aliance by v souladu s článkem 5 Washingtonské smlouvy rozhodla v duchu hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“ o pomoci naší zemi, načež by v jedné nebo více zemích NATO začali významní politici celou misi torpédovat z pozic jakýchsi vlastních analýz, pochybností a postojů ve veřejném mínění.

Asi bychom si řekli, že buď je nanic celá aliance, aneb v ní nemají státy, které spojenecké závazky takto zpochybňují, co dělat.

Naneštěstí příklady Lisabonské smlouvy a vojenské mise v Afghánistánu nejsou ojedinělé. Česká republika se podobně chová i v případě amerického radaru. Tady pro změnu vláda vyjednala a podepsala mezinárodní smlouvy bez toho, aby si nejprve zajistila dostatečnou podporu u opozice a v jedné z menších vládních stran.

Ve vztahu k českému chování v nadnárodních aliancích by se tak bohužel docela dobře dalo parafrázovat jedno anglo-saské pořekadlo: Který stát či aliance států si mohou dovolit nepřítele, když mají přítele, jako je Česká republika?

ČRo 6, 12.2.2009