Prezident Václav Klaus po schválení Lisabonské smlouvy Senátem nezakrýval zklamání a pronesl v této souvislosti řadu ostrých výroků, které bohužel jen dále ukazují, že český prezident se už zcela pohybuje mimo jakýkoliv kontext. Klaus například tvrdí, že schválení Lisabonské smlouvy v českém Parlamentu „je velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie.“

Náš pan prezident si jako vždy ani na okamžik nepřipouští, že selhává především on, i když—snad s výjimkou svého polského kolegy Kaczynského—je zřejmé, jako moc je se svými názory v Evropské unii osamocený. Ba co víc, většina politických elit EU ho považuje za poněkud trapného exota.

Není vůbec jasné, jak Klaus může argumentovat selháním českých politických elit v situaci, kdy čeští zákonodárci neudělali nic jiného, než že schválili mezinárodní smlouvu, kterou už v prosinci 2007 podepsal Mirek Topolánek—premiér a předseda strany, jejímž čestným předsedou byl tehdy ještě Klaus.

Není také jasné, jak české politické elity selhaly, když schválily dokument, který už schválilo 25 dalších parlamentů demokratických členských zemí EU.

Tvrdí Klaus, že selhaly politické elity celé EU, a pravdu má mezi vrcholnými politiky v EU tudíž jen on (a Kaczynski), nebo argumentuje, že selhaly především české politické elity?

Pokud je pravda to první, bylo by zapotřebí mnohem sofistikovanější obhajoby vlastních názorů, než jakou Klaus nabízí. Neboť argumentovat, že já jediný mám pravdu proti politickým elitám celé EU, nejen zavání trapným mesianismem, ale je také dost urážlivé. Nás pan prezident zbytku EU sděluje, že vrcholní politici v ostatních členských zemích EU jsou vlastně nezodpovědní hlupáci.

Pokud se Klausova kritika v tomto okamžiku týká především českých politických elit, měl by on i další čeští kritici Lisabonské smlouvy v prvé řadě vysvětlit, co je ono naprosté specifikum České republiky, jež jí zabraňuje schválit dokument, který bez větších problémů ratifikovalo dalších 25 zemí. Už dopředu si přitom mohou dát kritici za klobouk argumenty o chystané nadvládě velkých zemí, protože 19 zemí z oněch dalších 25, které smlouvu schválily, jsou země malé a středně velké. Proč se ony nebojí diktátu velkých, a proč se bojí Klaus a další čeští kritici?

Všechny argumenty, které činí Klaus a další čeští kritici Lisabonu už tisíckrát zazněly v parlamentních diskusích v oněch dalších 25 zemích, které nakonec bez problémů Lisabon ratifikovaly. Pro člověka znalého evropského kontextu bylo opravdu téměř k nevydržení sledovat vystoupení českých kritiků Lisabonu v Poslanecké sněmovně a Senátu už proto, že tím, že Česká republika zůstala poslední zemí v EU, kde se smlouva v Parlamentu ještě neratifikovala, byly „objevy“ českých kritiků ohledně katastrofických dopadů smlouvy asi tak „objevné“ jako zjištění, že když je člověk nachlazen, obvykle má rýmu.

Ačkoliv si i někteří zastánci Lisabonské smlouvy v Senátu pochvalovali, jak jsme vše hezky do hloubky prodiskutovali, když se český Parlament nebyl schopen rok a půl ke smlouvě vyjádřit, mělo zdržení ratifikace pro české zákonodárce i prezidenta jeden nemilý efekt: všechno, co říkali, bylo už řečeno jinde, a přesto se všechny ostatní členské země EU nakonec rozhodly smlouvu ratifikovat.

Čeští objevitelé údajně katastrofických dopadů Lisabonu vypadali v tomto ctihodném seskupení evropských demokracií jako hysterický cestující v letadle, který si je na rozdíl od všech ostatních pasažérů jist, že se letadlo při přistání zřítí. V lepším případě se snažili české televizní diváky (a potažmo snad i Evropu) ohromit rádoby vtipnými citacemi z klasiků nebo z prohlášení jiných euroskeptiků. Jinými slovy: potřebnou úroveň neměla ani jejich poněkud upocená snaha po originalitě.

Když Klaus mluví o selhání elit, měl by být opatrný. Je totiž stále zjevnější, že selhává především on. To je obzvláště patrné nejen proto, že obě komory českého Parlamentu schválily Lisabon ústavní většinou, a že k tomu přispěla Klausova bývalá strana, která se postupně emancipuje nejen od Klause, ale i od „klausismu“, který Topolánek pro jistotu ještě stále vychvaluje. Je to patrné i ve světle loňského rozhodnutí Ústavního soudu, který neshledal rozpory mezi Lisabonem a českou ústavou poměrem 15:0. A je to patrné i ze skóre v EU: smlouva je nyní schválena v 26 parlamentech.

I kdyby nakonec smlouvu znovu odmítlo Irsko v opakovaném referendu, ani pak Klaus nenajde spojence mezi evropskými politickými elitami. I v Irsku je totiž celá politická elita pro schválení smlouvy.

Klaus silně loboval za to, aby Senát smlouvu odmítnul především proto, že by se mohl za jeho rozhodnutí schovat. Teď je náš „eurodisident“ na evropské politické šachovnici jedinou černou figurou ve vítězné armádě bílých. Je jako larva vytažená na světlo, jejíž pohyby pozorovatelé sledují s odtažitou zvědavostí a mírným odporem. Nové podání k Ústavnímu soudu je v tomto kontextu opravdu, ale opravdu trapné. Pouhá zdržovací taktika či snaha odvést pozornost.

Když se vrátíme ke Klausovým slovům o selhání politických elit, je nutné připomenout, že byly doby, kdy v české historii selhaly skupiny politiků, a byly doby, kdy selhali někteří prezidenti či jiní vrcholní politici. Klaus je velmi blízko tomu, aby se do historie zapsal jako někdo, o kom se bude v horším případě mluvit jako o politikovi, který ve svém velikášství malému Česku pěkně zavařil, v lepším případě jako o trapné historické figurce.