Naučme se chovat bezpečně. Vláda žádný virus neporazí, my můžeme. Zní to pateticky, ale je to pravda.

Virus se šíří, když na sebe prskáme. Když budeme míň prskat, pak epidemii zabrzdíme. Takhle jednoduché to je. Všechno ostatní - od chytré karantény, přes dekrety pánů Vojtěcha a Prymuly až po trasování hygienických stanic, to všechno směřuje k tomu, abychom na sebe méně prskali. Je to ta nejlepší cesta? Opravdu musíme čekat, až nám vyšší moc zase zakáže chodit do práce? A co hůř - až jako ve Španělsku nebo Itálii dojde i na zákazy vycházení? Naše situace totiž velmi nebezpečně kopíruje tu jejich na jaře. Směřujeme do průšvihu, a jeho řešení rozhodně není jen na vládě.

Nová pravidla slušného chování

Samozřejmě, že "prskat na sebe" je zkratka. Kapénky nám nejvíce lítají z pusy když kýcháme, kašleme, zadýcháme se nebo zpíváme. Tomu je třeba se ve společnosti vyhnout. Vedle toho je hromada dalších aktivit, které musíme buď změnit, nebo si odpustit. Neznamená to nechodit do divadla nebo do hospody, jen se musíme naučit dodržovat nová pravidla slušného chování. Díky nim tolik prskat nebudeme. Je to přeci lepší, než se nechat vládou zavřít doma.

Bohužel, tahle pravidla se u nás hrozně podceňují. Vláda má co dělat, aby vůbec komunikovala všechna tvrdá omezení a výjimky a zapomíná dávat důraz na to nejdůležitější. Abychom prostě neblbnuli. Místo debat o tom, zda bude povinné se zapisovat při vstupu do hospody, tu má být osvěta. Že v té hospodě je dobré si držet odstup, neřvat na sebe, a hlavně při sebemenších příznacích nemoci hospodu vynechat. Pokud bychom se naučili tohle, pak možná to magické číslo R už dávno padá k jedničce, a odborníci nekreslí černé scénáře.

Odmítání roušek odhožuje okolí

Každý má začít u sebe, ale nemůže tam skončit. Společnost je plná odmítačů roušek a opatření vůbec. Jejich póza sice hezký protest proti vládě, ale také naprostá nezodpovědnost vůči všem ostatním. Kvůli takovým se nemoc šíří o mnoho snáz. Je potřeba jim nahlas říkat, když je něcí chování za hranou, když nás ohrožuje. Sám mám třeba problémy někomu na přivítanou nepodat ruku, mám divný pocit když ji někdo nepodá mě. Zvyk je prostě železná košile. Ale teď je čas tu košili sundat, i když to bolí.

Vlastně nevím jak moc je podání ruky nebezpečné. Čemu se mám vyhýbat jak to jen jde, a kde je riziko malé. Tady cítím obrovský deficit vlády, ale i jiných odborných institucí. Šířit a vysvětlovat vědecky podložená doporučení místo náhodných zákazů, to může zabrat. Lidi nejsou až tak hloupí, oni to pochopí. Můžeme stokrát nadávat, že za epidemii může Babiš - ale dokud se sami nenaučíme chovat rozumně, neudělá vláda nic. Leda by nás zavřela doma. A to nechceme, ne?