Vím, že u některých příliš překotně nadšených Evropanů slova euro-atlantická, či euro-americká civilizace vyvolávají husí kůži. Jen bychom přitom neměli zapomínat, jak by bez toho druhé článku ona pyšná EURO-civilizace po století extrémů asi vypadala. A tak ještě pro ty, kteří mou minulu úvahu nečetli, opakuji: Kdyby bylo nějaké referendum, tlačil bych se u urny s lístkem „Americkému radaru ANO“. Evropané nám navíc z Bukurešti už vzkázali, že je jim to v podstatě na té jejich židli jedno.
Na první pohled by se mohlo zdát, že dvě ničivé světové války, které sice posunuly technický a technologický vývoj, zároveň však přinesly nezměrné utrpení milionům lidí, degradaci zvěcnělé lidskosti, prudký nárůst akceptace násilí jako varianty sociálního života. I. a II. světová válka, zcela zvrátila tradiční hodnotové systémy – dobro a zlo jakoby občas měnily polaritu a nevztahovaly se k pevně ukotvenému fundamentu hodnot. Postmodernismu zvedl hozenou rukavici a autoritu tradičních Bohů či Boha relativizoval vůči sekulární akceptaci v podstatě jakéhokoli gesta, vrženého mimo rámce tradiční víry a tradiční struktury hodnot.