S novelou zákona o podpoře výzkumu a vývoje projednává v těchto dnech Senát i „přílepek,“ který navrhl poslanec I. Ohlídal (ČSSD) s výraznou podporou předsedy školského výboru Sněmovny W. Bartoše (ODS) a s osobním doporučením místopředsedkyně Rady vlády pro výzkum vývoj M. Kopicové.

Poslanec Ohlídal v rozpravě k tomuto tisku ve sněmovně (podpůrně vystoupil i poslanec Bartoš, který Ohlídalovu úpravu připodobnil systému amerických „tenure,“ což ukazuje míru neznalostí reálií, vůči které je i nekvalitní Ohlídalův přístup vrcholem profesionálně odvedené práce), které rozvinul i v článku v Právu 13.3. se sugestivním názvem „Půjčky docentům už bez problémů“ operoval údajnými přednosti úpravy, kterými mají být ochrana postavení akademických pracovníků v pracovněprávních vztazích a odstranění „častého odmítání půjček a hypoték.“

Ohlídal se nezabýval žádnou analýzou problému ani vypracováním důvodové zprávy. Snadno by v bankách totiž zjistil, že hypotéky docentům a profesorům kvůli délce pracovní smlouvy neodmítají. Zjistil by také, že skutečný problém se získáváním hypoték je na opačném konci kariérního žebříčku, kdy mladý perspektivní vědec tráví několik let doktorským studiem, které však není zaměstnáním, a podpora formou stipendia se nezapočítává do příjmu, z něhož banky při poskytování hypoték vycházejí. Namísto řešení tohoto skutečného problému míří Ohlídal na fiktivní cíl.

Podobně je tomu s údajným posílením jistot v pracovněprávních vztazích. Ohlídal zakáže uzavírání smluv na dobu kratší než dva roky, a tedy zruší zejména všechny „startovací“ rozvojové projekty na podporu mladých akademických pracovníků, poskytované na roční „zkušenou.“ Omezení termínovaných smluv vyloučí vytváření míst, na které projekt nebo externí zdroj dává finance jen na ohraničenou dobu.

Je zde i stanoveno nepřiměřeně přísné paušální omezení doby, za kterou musí dojít k habilitaci, což s ohledem na fakt, že negativní výsledek tajného hlasování vědecké rady není přezkoumatelný, právní postavení pracovníků naopak oslabí.

Bez rozporů nejsou ani automatické definitivy pro docenty a profesory, protože při jejich získávání na jiných institucích (a v Česku tyto tituly platí i z „mečiarovských univerzit“ ze Slovenska) kvality takového titulu nemusí stačit: Vezměme hypotetický (leč poslanci Ohlídalovi jistě dobře známý) příklad, kdy na univerzitě „M“ vědecká rada odmítne profesuru pracovníkovi známému špatným chováním ke kolegům i katastrofálními výsledky studentských anket, ze kterých vychází jako špatný učitel. Podrobí se tedy řízení na univerzitě „P“ v sousedním kraji, kde ho tak neznají, a profesuru tam získá.

Univerzity nebudou moci riskovat akceptování „neověřených“ docentur nebo profesur odjinud a budou muset omezovat mobilitu, což naše školy nezlepší, ale zhorší.

Chyby tohoto „přílepku“ jsou dobře známy (kromě věcných jsou i formální - v poslanecké sněmovně přijatý pozměňovací návrh B1 měl nahrazovat tři odstavce (13, 14, 15) ve sněmovním tisku, do Senátu jde však změna pouze jednoho z nich (13) a zbylé dva (14 a 15) týkající se akreditací jako „zombie“ v senátní verzi beze změny zůstaly. Poslance i senátory na věcné chyby důrazně upozornilo předsednictvo Rady vysokých škol jako reprezentant akademických senátů i plénum České konference rektorů. Ministr Liška dokonce v druhém čtení upozorňoval na možný rozpor s Ústavou (což ovšem nevadilo např. jeho stranické kolegyni K. Jacques, aby pro Ohlídalův přílepek ve třetím čtení hlasovala).

Senát by měl tuto „lidovou tvořivost“ odmítnout, nechce-li rezignovat na svou úlohu a stvrzovat názory o své zbytečnosti. Poslanecké sněmovně by nemělo být zatěžko opravu od Senátu přijmout, protože je jasně doložitelný nekorektní způsob vzniku „přílepku“ i nekvalita jeho legislativního provedení (ze tří verzí postupně existujících během druhého až třetího čtení přijala PSP ve velkém spěchu tu nejhorší).

Stěží se najde snazší cvičení, ve kterém mohou zákonodárci ukázat, že kvalitu českých vysokých škol nepokládají jen za „drobné,“ kterými si mezi sebou koalice a opozice platí při svých politických obchodech.

Bude zajímavé sledovat během několika příštích dnů osud tohoto „přílepku“ při projednávání v Senátu. Sázky, které zde mají ve hře „reformátoři,“ kteří pro premiéra reformu výzkumu připravují (včetně likvidace Akademie věd nikoli na bázi použitelné koncepce, která by nějak zakotvovala povahu struktury výzkumných institucí v ČR, ale jako důsledek „účetního“ triku v problematicky koncipované metodice hodnocení, která je použita jako základní součást mechanismu, jež „rozdělujde deset miliard bez zásahu lidské ruky“ - abychom užilil přímo slov jednoho z těchto „reformátorů“), mohou být dostatečně vysoké, aby v rámci obchodu zajišťujícího přijetí novely zákona o podpoře výzkumu a vývoje prošel za všeobecného potlesku jakýkoli nesmysl.

(Mírně doplněný text článku, který vyšel v Právu 20. března t.r.)

27. 3.: Projednání přílepku v Senátu si lze přečíst zde,
výsledek hlasování tímto zákonem se "nezabývat," je zde.