Poslední dobou se zdá, že střední a východní Evropa je jakýsi prostor, kde nic, co je viditelné, není důležité a vždy jde o „něco jiného“. Postranní úmysly a zájmy se zdají být těmi „pravými“ hybateli změn. Zvykli jsme si přemýšlet o naší společnosti jako postavené na neviditelném – na skrytých úmyslech. Je to jen post-komunistický zvyk: Mysli si, co chceš, ale řekni, že jsi to tak nemyslel?

Skrytost a nedopátratelnost úmyslů zdejších mocných jako by se doplňovaly s teoriemi podvědomí ve středoevropském prostoru. Slavoj Žižek, současný slavný slovinský filosof, a další myslitelé původem z východní Evropy (například filosofka Julia Kristeva) mají velmi rádi teorie nevědomí, je to náhoda, nebo je to pro tento post-totalitní prostor typické?

Domnívám se, že ve střední Evropě jsou mnohem více rozpojená slova, skutky a úmysly než v západní Evropě. Zde se očekává a ví, že každý to, co říká, nemyslí vážně, že má ještě postranní úmysly, že to co, udělal, udělal z „postranních“ důvodů. Kamufláž očekáváme v každém slově, v každém činu. Na takové skrytosti intencí nejsou na západě zvyklí, ze své a zkušenosti i jiných vím, jak je Čech překvapí svojí nedůvěrou a podezřívavostí. U nás se zdá být jako naprostá naivita nepředpokládat, že za slovy jsou "jiné úmysly". Jak často píší pamětníci komunistické totality (mezi které se počítám), byli vychováni vlastně ve dvojím životě: něco říkáš, děláš – něco si myslíš. A lze dodat, že když se člověk nechtěl zbláznit, buď „skutečně“ slova a mysl oddělil, nebo nemyslel vůbec. To je typický příklad našeho premiéra Babiše – jemu už zbyly jenom postranní úmysly, to je jeho ontologie – ostatní je pro něj mámení. Dalšími příklady skrytosti úmyslů a jejich oddělení od slov jsou nedávné kauzy kolem teroristických vrbětických útoků. A můžeme si dosadit prakticky libovolnou současnou kauzu. Co si mysleli protagonisti, jaké měli úmysly, co udělali a co řekli, jsou nesouvisející věci. Zdá se, že celý postsovětský blok je postaven na oddělení slov, činů a úmyslů. Je to celkově dědictví komunismu, které se neustále v naší společnosti (postranní) reprodukuje?

Připomeňme ale, že nejen činy, ale i slova byla v totalitní společnosti brána jako skutky, a to dokonce velmi nebezpečné. Obojí (slova a činy) byly aktivity, které se oddělovaly od „opravdového“ myšlení. Kdo si chtěl zachovat tvář – něco si myslel, ale říkal a dělal něco jiného. Zdá se, že teorie vytěsňování jsou šité na míru právě totalitním společnostem. Ovšem cena je vysoká, slova a činy takto vlastně přestávají mít cenu, protože pravé úmysly jsou jiné. To, co jsme zdědili, není tedy vlastně oddělení slov a činů, ale oddělení skutků (slov a činů) od toho, o co jde. Zdá se to být šílené, protože pak slova a činy se nezdají být reálné – nenesou skutečnost. Zdá se, že opravdově existuje jenom to, co je skrývané, vytěsněné.

Jeden z mála sociologů, který se proti tomuto psychoanalytickému vysvětlování společnosti vymezil, byl Zygmunt Bauman (také středoevropan) ve své knize Modernita a holokaust – nacistické zločiny pro něj nebyly dány podvědomou fetišizací ideologie ani nevědomými panovačnými sklony germánstva (jak naznačovali například Erich Fromm a Theodor Adorno), ale dehumanizací těch, které bylo možné bez morálního zatížení zabít – dehumanizace byla možná díky vzdálenosti, kterou velmi efektivně dokáží produkovat technologie a byrokratické postupy – tedy moderní vynálezy - manipulace se stroji a textové pokyny – činy a slova. Znovu tak ukázal, že činy a slova nesou významnou skutečnost, dokonce i v totalitní společnosti, a vše nelze vysvětlit, alespoň ne na úrovni společenskovědního bádání, skrytými úmysly.

Přesto – ačkoliv tedy možná již netvoříme totalitní společnost, stále zůstáváme postranní společnosti – která má sklon sama o sobě uvažovat tak, jako by nemělo smysl o našich záměrech číst z našich slov a činů.

Tento lapsus lze vyřešit několika způsoby. Sociální vědy jako by nemohly určit, na jakých objektech sociální realitu zkoumat. Buď nebudou zkoumat slova a činy – ale psychoanalyticky se ponoří do zkoumání aktérských myslí a úmyslů. Je pak otázka, zda jsou to ještě sociální vědy, a ne prostě psychologie. Nebo nebudou zkoumat mysli, ale ponoří se do důsledků slov a činů. Neboť, ačkoliv možná nesouvisí s pravými úmysly (kdo ví?), mají své důsledky – slova stále pořádají to, s čím a jak se bude zacházet, často jsou ve formě plánů, nařízení, strategií, svědectví, idejí, podkladem pro činy.

Mohli bychom to také v souvislosti s aktuální situací obrátit. Při posuzování slov (plánů, volebních programů, strategií apod.) nebo činů veřejně činných aktérů nezkoumat, kdo si co z tvůrců či mocných „doopravdy“ myslí, protože znalost jejich postranních úmyslů nám k ničemu nepomůže - obhajoba, že to někdo myslel "jinak", nebo dokonce "dobře" by měla být to, co by mělo být zde irelevantní. Měli bychom vrátit slovům a činům jejich důležitost, jako toho, co tvoří "skutečnost" - která je vytvořena od slova skutek, a nikoliv úmysl, a nechat postranní úmysly stranou. Nejde o to nevěřit slovům a činům, naopak, ale o to nedůvěřovat úmyslům – protože nakonec každý to přece myslel „dobře“.