Proč já na shromáždění k 70.výročí úmrtí Tomáše G. Masaryka vlastně chodil?

Určitě ne jen proto, že jsem dostal pozvání. Masaryk si třeba jen vzpomínku zaslouží. Ale hledal jsem tam i něco víc.
A co jsem tam nalezl?

Úplně nejprve takové zvláštní objetí. Neobjala mě teplá lidská náruč. Bylo to jinak, ale objetí to bylo. Bylo to hřejivé svědectví těch již většinou neexistujících, kteří vyráběli, převzali a nesli po bojištích první i druhé světové války zástavy a prapory, s nimiž se Hradní stráž rozestavila kolem celého Španělského sálu na celou dobu vzpomínkové slavnosti.

Možná jsem tam šel také proto, že jsem byl zvědav, jak se s inspirativní osobností prvního presidenta vypořádá devátý prezident a další řečníci.Nezakrývám, že moje zvědavost byla trochu předurčená jistou profesionální deformací – čekal jsem také, zda se řečníci také dostanou k té stránce Masarykovy osobnosti, která jej utvářela a kterou neuměl zamlčovat, anebo zda se jí obratně vyhnou.

Zklamán jsem nebyl, na hlubinu Masarykovy osobnosti se sice z řečníků nepustil skoro nikdo. Připomenout úsilí, Masarykovu osobnost a politickou velikost, to, jak zrál až vyzrál, i to je důležité a potřebné. Jen poslední řečník zmínil to, že si TGM uvědomoval své bytí „pod zorným úhlem věčnosti“ a co z toho pro něho vyplývalo. Nenápadně a trochu chudě řečníci zhodnotili vliv náboženské víry nejen na lidské nitro, ale i na její vnější projev a růst. Ale – čekal jsem snad něco jiného? Vlastně ani ne, nebo ano? Myslel jsem, že by si toho všimnout jako předpokladu jeho velikosti mohli, zároveň jsem tomu moc nevěřil. Takže jsem zklamán ani být nemohl.

To, co jsem tam hledal, tam vlastně ani být nemohlo. Proto, že se moderně předpokládá, že to, čemu kdo věří, je jeho soukromá věc a je tak soukromá, že se má ukrývat, aby všechny její vlivy a působení při utváření člověka, zůstaly skryty, nenápadny a nepozorovány. Škoda, že tomu tak je. Protože tím jsme neměřitelní. Vymykáme se jisté kultivující měřitelnosti ostatními. Rozumějte mi správně – nejde o to, druhé vsazovat do škatulek. Jde o to, že se lépe s druhým jedná i žije, když víte, co je pro něho „svaté“ (tj. co je jeho jakési osobní vyznání hodnot, jeho nepřekročitelná ústava). Víte, co od něho můžete čekat a vlastně i vy se – pokud mu umožníte nahlédnout na své fundamenty – tak vydáváte v jisté důvěře také jemu. To nakonec je zásadní a hlavní předpoklad celoživotního, inspirativního a hezkého vztahu.

Jenže takové téma o hlubokém pozadí lidské osobnosti se už dnes nevyžaduje ani nehledá a dokonce ani nepředpokládá. Dnes se učíme technikám, jak předstírat, jak se jevit lepšími, jak zakrývat, zdát se a nikoliv být. Když tomu je právě tak, pak se horlení pro odpovědnost a odvahu úplně klidně nese (a snese) i z úst toho, kdo s obsahem slov odpovědnost a odvaha má své velké problémy (pravda především v soukromé oblasti, do které nikomu vlastně nic není a trpí jen těch pár nejbližších).
Případně slova o tom, že se nemáme bát, a proto nemusíme krást, užívá běžně i ten, kdo se od různých podob strachu neumí oprostit a tím ani nemůže udělat něco velikého a svobodně krásného a povznášejícího, i kdyby tisíckrát chtěl. Jenže, jak poznat, kdy jsou odpovědnost, odvaha, nebo zásada nekrást brány vážně a kdy jsou ničím neutvářenou osobou ohýbány podle potřeby? Jak důvěřovat tomu, kdo své vyznání skrývá, nebo je nemá a zásady si pak podle svého a situace přizpůsobuje?

Tak jsem si tam tak seděl, prohlížel bojové zástavy, poslouchal řeči a zpěvy, uvažoval, kolik takových a podobných setkání Španělský sál pražského Hradu už zažil a snesl. A říkal jsem si, co by byl Masaryk bez toho, kdyby zamlčoval vliv náboženského upnutí se a soustředění? A co by byli ti, kteří věřili, že pro jisté hodnoty je třeba nejen nést oběti, ale třeba i život položit?
Je fakt, že jsem tam sice neslyšel mnoho odhalujícího podstatu Masarykovy velikosti. A že by to naše uši potřebovaly slyšet! Neslyšel jsem ani odpověď na otázku, odkud že to bral Masaryk sílu k tomu dávat se do předem nejistých střetů, zastávat se lidí a pečovat o všeobecné blaho.

Odpovídám si po svém, jak jinak. Zdůrazňuji význam víry – jako toho, co vede člověka, co mu dává jak křídla, tak jej učí i pokorně pokleknout; je to něco, co člověka učí rozpoznávat chvíle zralé pro pokoru i chvíle nadšení a prožití úspěchu. Co tvoří odvážnou zbožnost a zbožnou odvahu. Je to něco tak dynamického jako vztah Boží ke světu a k člověku. Je to něco, co dává důvod snaze dobře a pořádně reagovat na to předem dané a veliké a neflákat odpověď na dar života a svobody. Je to něco, co také brání myšlence, že když se stydíme mluvit o svých vnitřních a niterných hodnotách, že volná místa velikánů musí uchvátit např. ti, kdo praví, že věrnost v manželství už není žádná hodnota. To v dynamice života nehrozí. Abych předešel případnému zavedení komentářů na oblíbené téma, že se mi to tady pěkně mluví a církve a faráři jsou stejně špatní a nevěrohodní, chci říct, že toto všechno píšu také proto, že vím, že takovou víru neumíme žít a že v tom selháváme, což ovšem není vina víry (na-tož Boží), to je vina těch, kdo se jí drží/me polovičatě.

Když jsem se tam cítil objat odhodláním a třeba i oběťmi těch, kdo strádali na frontách a třímali své prapory s vysloveným či předpokládaným závazkem, že pravda a odvaha je něco, zač stojí trpět a život položit, tak jsem byl rád za ty, kdo byli právě u nás, a třeba nejsou, nebo kdo seděli v řadách veteránů a politicky pronásledovaných. Ti nám svým přiznáváním se k podstatě víry v Boha, která vítězí i ve ztrátě, dali najevo, že motor, který dobře pohání život člověka nám není a nebude nikdy automaticky dán.

Masaryk to věděl. Žil z toho. Také proto zůstává naším inspirativním současníkem.